- Ucelený příběh (kniha s názvem: Martin Jabkenič – sbírka básní)
- ČÁST 1
- Malíř a jeho krátký krušný život – Obraz (1) – Ona a On (28)
- Na počátku našeho vyprávění malíř portrétuje labutě a dané obrazy považuje za jedny ze svých nejzdařilejších (1). Oživují v něm vzpomínky na ženu jménem Marie, do níž se kdysi zahleděl a jež mu zlomila srdce (2). Ona žena ne vždy prožívala šťastný život. Okamžiky nepopsatelného strachu jí způsobilo její jediné dítě poté, co zcela náhle vážně onemocnělo. Jeho následná záchrana a uzdravení pak měly nádech nadpozemského tajemna, neboť se tak stalo za přispění posvátné sošky Ježíška (3). Malíř toho večera usíná a zdá se mu sen o neobvyklém páru, jenž i přes jisté překážky naplnil svůj život láskou a štěstím (4). Právě to rozhodne a i dotyčný se rozhodne vydat hledat svoji osudovou lásku, když ta předtím neodpověděla na jeho dopis, v němž se jí vyznával ze svých niterních citů (5). Po měsících hledání se malíři podaří vypátrat dům, v němž jeho vyvolená údajně měla bydlet. Dům však zeje prázdnotou a co více, má se v dohledné době bourat, čemuž na poslední chvíli zabraňují památkáři a následně archeologové, jež zde začnou provádět svůj výzkum (6). Malíř se nevzdává a dál doufá ve shledání s Marií. Bohužel se však záhy od jednoho z bývalých nájemníků domu dozvídá onu smutnou zprávu a sice že ta nedávno zemřela. Navíc prý celý život Marie byla plně oddána svému muži, vojákovi, s nímž sdílí společný hrob, jak zase pro změnu uvádí v dojemném vzpomínkovém příběhu jistý pamětník (7). Onen pamětník rovněž malíři vypráví dojemný příběh, jenž onen voják údajně prožil, když byl nucen bojovat v nedávné válce, kdy se mu na jejím sklonku zjevila holubice coby symbol míru a on tak bojů, coby jeden z posledních, zanechal a vrátil se domů ke své milé (8). Malíře onen příběh chytne za srdce a společně s pamětníkem si postěžují na svět a jeho krutosti (9). Malíř poté dává na radu onoho pamětníka a pokouší se na Marii coby osudovou lásku zapomenout. Jeho objektem zájmu se stává žena zcela jiná, jmenovitě jistá Eliška, jíž dotyčný vášnivě propadne, stejně jako předtím Marii, a jíž obdobně vylévá své bolestné srdce zasažené amorovým šípem, i když na druhou stranu ví, že jeho nová vyvolená je rovněž šťastně zadaná a tudíž reálný vztah s ní je momentálně naprosto nemožný (10). I přesto, dojde onen malíř konečně v životě onoho spásného štěstí po stránce partnerské? Eliška je v mnohém jako malíř, tedy co se uměleckého zaměření týče. V divadelním provedení je právě uváděna její hra o Srnce a vlkovi, ovšem v onom nenásilném lyrickém provedení, kdy obávaný predátor a jeho potenciální oběť spolu navážou přátelské pouto, namísto toho, aby jeden z nich toho druhého zahubil, jak přírodní zákony káží (11). Podobných laskavých příběhů, jak se záhy ukazuje, je v oné nelehké poválečné době zapotřebí, neboť zlo jest mezi lidmi stále přítomno. Společnost momentálně děsí odkaz jistého Willa Ternera. Ten, kdož si neprávem přivlastní jeho jmění, poté stihne krutý osud. A na oněch slovech, jako by skutečně něco bylo, neboť tam kde se daný odkaz objeví, není o dramatické chvíle nouze (12). Teprve po uložení daného jmění zpět do hrobu jeho právoplatného majitele se situace zklidní a můžou tak naplno propuknout oslavy zvěstující světu kýžený mír. Pro tento účel jest vypraven i průvod, kdy dav nad hlavou třímá transparenty, v nichž doufá v lepší zítřky naplněny solidaritou. Ze žalářů tak jsou propouštěni nevinní trpící a utlačovatelé naopak předvedeni před řádný soud. Jest ustanovena nová demokratická vláda, od níž se očekává, že válkou postižené zemi dodá prospěch a blahobyt (13). Právě v jednom z průvodů se sejdou i onen malíř a Eliška a nezůstává jen u toho. Onen Ternerův odkaz si vybral svou daň a to i na partnerovi dotyčné ženy a ta tak hledá utišení v hřejivé náruči plné porozumění. Malíř neváhá a v této nelehké životní chvíli je tu právě pro Elišku. U té příležitosti, aby se oba lépe poznali, naplánují společný výlet na jeden z hradů, kde oba následně obdivují jak jeho pohnutou historii tak rovněž i pozoruhodné dějiny (14). Vedle toho malíř a Eliška podnikají toulky do okolní přírody, v níž oba dva spatřují jak to dobré tak i to zlé (15), přičemž si ony dojmy navzájem sdělují. Za pravdu oběma dává osazenstvo tamní zahrádkářské kolonie, jenž pohlednému páru povypráví o rozmarech a náladovosti právě oné přírody za hmatatelného přispění onoho nevyzpytatelného počasí (16). Malíř a Eliška si tím tak připomenou ono důležité a sice že nejen lidská zloba může být tím nejhorším možným činitelem ovlivňujícím chod pozemského světa. Z chmurných myšlenek pohledný to pár tak alespoň částečně vyvádí slavnost, jež se každoročně koná na počest významného, kdysi tu žijícího krále, udatného to bojovníka a zároveň patrona země, o němž již leccos pár zaslechl při nedávné návštěvě hradu (17). Onen slibně se vyvíjející vztah však časem naruší napjaté spory – jak ty v Eliščině rodě, kdy ona sama musí čelit zcela novým krutým ranám osudu postihující její příbuzné (18), tak i ty v jejím soukromém životě ohledně neshod s malířem.
- Nemilý spor vleče
- se mezi ženou a jejím mužem
- a to již úctyhodných pět let
- Kdo jen ochrání rodinu před rozvratem?
- Děti tím trpí převelice
- chtěly by, aby rodiče usmířili se
- Avšak hádek neustále přibývá
- Kam jen se poděla rodinná idyla?
- Kdysi tu byla
- a dnes tu není
- trpce tak chutná citové odloučení
- mezi matkou, otcem, dcerou, synem
- Jaký verdikt soud nad nimi nakonec asi vynese?
- Stará cikánka prorokuje:
- Vše urovná se do roka a do dne
- Syn bude s otcem žíti
- zatímco matka s dcerou
- jedni ve Flandrech
- druzí kdesi nad Pustou Rybnou
- Avšak vyhráno zdaleka ještě nemají
- neboť kdosi je pozoruje potají
- Je to Osud!
- Onen mocipán lidských životů
- co kdysi duši ďáblu zaprodal
- a s ním i samotnému peklu
- Tak Osud po letech uskutečňuje svoje nekalé plány
- kdy nová příkoří zasahují nemile Flandry
- Otec z domu syna vyhání
- kdežto ten se mu za to krutě mstí
- kdy při hádce do rukou bere nůž
- a jeho opatrovník tak nedobrovolně k zemi klátí se
- ponejprv coby raněný
- záhy coby mrtvý muž
- Mezitím kdesi nad Pustou Rybnou
- musí se vypořádati matka s dcerou
- se zhoubnou nemocí více než vážnou
- Říkají si: Stojí život vůbec za to?
- Odvolávají se na doktory, léčitele
- co je to však ženám platné?
- Nakonec vypraven jest smutečný pohřeb
- kdy dcera v jeho čele jde a pláče
- truchlíc nad matčinou smrtí tuze trýznivou
- že již nespatří ji po svém boku nikdy živou
- Takto se Osud bavil na účet lidu
- dokud nezasáhl Onen nejvyšší
- sám velký spravedlivý Bůh
- jenž nad sirotky hodlal se slitovati
- bratra, sestru od všeho zlého vykoupiti
- a štěstí jim tak láskyplně darovati
- Po společném soužití
- sourozenci po rodině zatouží
- a tak pokoušejí se usilovně
- o to co kdysi matka s otcem
- To co zdálo se zpočátku nemožné
- promění se záhy v reálný sen
- kdy sestra životního partnera nachází
- kdežto bratr se s novou partnerkou zasnoubí
- Osud se proti jejich štěstí bouří
- Onen nejvyšší však proti němu rázně zbrojí
- Domlouvá mu: Zanech navždy čachrů nekalých
- a místo nich buď lidu prospěšný
- Jelikož Osud výzvy neuposlechne
- z hůry tak na Zem seslán jest mocný blesk
- kdy přímo on sám je jím zasažen
- a z úkrytu zlobných stínů posléze vysvlečen
- Daný blesk není strůjcem války
- ba právě naopak – je naplněn poutem lásky
- Lásky doposud nepoznané
- co spasiti má celý náš svět
- Od té chvíle nemožné
- mění se pozvolna v jeden skutečný sen
- kdy Osud a Onen nejvyšší
- po planetě Zemi šíří mír
- a to společným přičiněním
- jenž pociťují nejen ona dcera, onen syn
- Kéž jim ono pouto lásky vydrží!
- To přeji si nejen já
- velký prorok z Hvězdonic
- Muž co tento dojemný příběh přinesl vám
- příběh jenž vstoupí do novodobých dějin
- jako snad lepší svět o sobě sám
- Ucelený příběh (kniha s názvem: Martin Jabkenič – sbírka básní)
- ČÁST 1
- Malíř a jeho krátký krušný život – Obraz (1) – Ona a On (28)
- Na počátku našeho vyprávění malíř portrétuje labutě a dané obrazy považuje za jedny ze svých nejzdařilejších (1). Oživují v něm vzpomínky na ženu jménem Marie, do níž se kdysi zahleděl a jež mu zlomila srdce (2). Ona žena ne vždy prožívala šťastný život. Okamžiky nepopsatelného strachu jí způsobilo její jediné dítě poté, co zcela náhle vážně onemocnělo. Jeho následná záchrana a uzdravení pak měly nádech nadpozemského tajemna, neboť se tak stalo za přispění posvátné sošky Ježíška (3). Malíř toho večera usíná a zdá se mu sen o neobvyklém páru, jenž i přes jisté překážky naplnil svůj život láskou a štěstím (4). Právě to rozhodne a i dotyčný se rozhodne vydat hledat svoji osudovou lásku, když ta předtím neodpověděla na jeho dopis, v němž se jí vyznával ze svých niterních citů (5). Po měsících hledání se malíři podaří vypátrat dům, v němž jeho vyvolená údajně měla bydlet. Dům však zeje prázdnotou a co více, má se v dohledné době bourat, čemuž na poslední chvíli zabraňují památkáři a následně archeologové, jež zde začnou provádět svůj výzkum (6). Malíř se nevzdává a dál doufá ve shledání s Marií. Bohužel se však záhy od jednoho z bývalých nájemníků domu dozvídá onu smutnou zprávu a sice že ta nedávno zemřela. Navíc prý celý život Marie byla plně oddána svému muži, vojákovi, s nímž sdílí společný hrob, jak zase pro změnu uvádí v dojemném vzpomínkovém příběhu jistý pamětník (7). Onen pamětník rovněž malíři vypráví dojemný příběh, jenž onen voják údajně prožil, když byl nucen bojovat v nedávné válce, kdy se mu na jejím sklonku zjevila holubice coby symbol míru a on tak bojů, coby jeden z posledních, zanechal a vrátil se domů ke své milé (8). Malíře onen příběh chytne za srdce a společně s pamětníkem si postěžují na svět a jeho krutosti (9). Malíř poté dává na radu onoho pamětníka a pokouší se na Marii coby osudovou lásku zapomenout. Jeho objektem zájmu se stává žena zcela jiná, jmenovitě jistá Eliška, jíž dotyčný vášnivě propadne, stejně jako předtím Marii, a jíž obdobně vylévá své bolestné srdce zasažené amorovým šípem, i když na druhou stranu ví, že jeho nová vyvolená je rovněž šťastně zadaná a tudíž reálný vztah s ní je momentálně naprosto nemožný (10). I přesto, dojde onen malíř konečně v životě onoho spásného štěstí po stránce partnerské? Eliška je v mnohém jako malíř, tedy co se uměleckého zaměření týče. V divadelním provedení je právě uváděna její hra o Srnce a vlkovi, ovšem v onom nenásilném lyrickém provedení, kdy obávaný predátor a jeho potenciální oběť spolu navážou přátelské pouto, namísto toho, aby jeden z nich toho druhého zahubil, jak přírodní zákony káží (11). Podobných laskavých příběhů, jak se záhy ukazuje, je v oné nelehké poválečné době zapotřebí, neboť zlo jest mezi lidmi stále přítomno. Společnost momentálně děsí odkaz jistého Willa Ternera. Ten, kdož si neprávem přivlastní jeho jmění, poté stihne krutý osud. A na oněch slovech, jako by skutečně něco bylo, neboť tam kde se daný odkaz objeví, není o dramatické chvíle nouze (12). Teprve po uložení daného jmění zpět do hrobu jeho právoplatného majitele se situace zklidní a můžou tak naplno propuknout oslavy zvěstující světu kýžený mír. Pro tento účel jest vypraven i průvod, kdy dav nad hlavou třímá transparenty, v nichž doufá v lepší zítřky naplněny solidaritou. Ze žalářů tak jsou propouštěni nevinní trpící a utlačovatelé naopak předvedeni před řádný soud. Jest ustanovena nová demokratická vláda, od níž se očekává, že válkou postižené zemi dodá prospěch a blahobyt (13). Právě v jednom z průvodů se sejdou i onen malíř a Eliška a nezůstává jen u toho. Onen Ternerův odkaz si vybral svou daň a to i na partnerovi dotyčné ženy a ta tak hledá utišení v hřejivé náruči plné porozumění. Malíř neváhá a v této nelehké životní chvíli je tu právě pro Elišku. U té příležitosti, aby se oba lépe poznali, naplánují společný výlet na jeden z hradů, kde oba následně obdivují jak jeho pohnutou historii tak rovněž i pozoruhodné dějiny (14). Vedle toho malíř a Eliška podnikají toulky do okolní přírody, v níž oba dva spatřují jak to dobré tak i to zlé (15), přičemž si ony dojmy navzájem sdělují. Za pravdu oběma dává osazenstvo tamní zahrádkářské kolonie, jenž pohlednému páru povypráví o rozmarech a náladovosti právě oné přírody za hmatatelného přispění onoho nevyzpytatelného počasí (16). Malíř a Eliška si tím tak připomenou ono důležité a sice že nejen lidská zloba může být tím nejhorším možným činitelem ovlivňujícím chod pozemského světa. Z chmurných myšlenek pohledný to pár tak alespoň částečně vyvádí slavnost, jež se každoročně koná na počest významného, kdysi tu žijícího krále, udatného to bojovníka a zároveň patrona země, o němž již leccos pár zaslechl při nedávné návštěvě hradu (17).
- Zástupy lidí proudí městem
- i my dva jim snadno podlehnem
- Společně oné slávy zúčastníme se
- od brzkého rána až do pozdního odpoledne
- Mávati budem na všechny strany
- rozdávat zářivé nefalšované úsměvy
- A až poledne celou odbije
- poctí nás přízní rytířské souboje
- Ty konají se v samotném srdci města
- každoročně na počest krále Léva
- Mocný to byl kdysi panovník
- miláček davů, udatný to bojovník
- Všichni jste tímto srdečně zváni
- dolů k řece na tradiční posvícenské trhy
- kde nabídnete si co hrdlo ráčí
- preclíky, tvarůžky či sladké koláčky
- Až posilníte se dosyta
- zavdáte si dobrého vína
- tam dole ve sklepení
- společně s dalším pohoštěním
- kde postará se o vás šenkýř
- v dobovém historickém ošacení
- Ne, nemusíte se ho obávat
- není to žádný šejdíř
- radost kolem sebe vždy rozdává
- v tom nám můžete věřit
- Rozhodně tedy zavítejte
- ručíme vám za to
- že litovati nebudete
- Nezapomeňte ani na své ratolesti
- pro něž máme přichystány rozmanité hry
- jakožto i veselé divadlo
- jenž poukazuje na to
- jak kdysi se v našem městě žilo
- Jest u nás tak opět živo
- užívejte si jak jen je libo
- A než domů najisto vydáte se
- dejte si na účet našeho města
- jedno malé pivo
- a pořádný chutný dlabanec
- Tak zase za rok – mějte se
- a jen v dobrém na nás vzpomínejte
- Vždyť co by byl život za žití
- bez pořádných velkolepých slavností
