Bonus číslo 8 – Osmá povídka Radovana Litevského

Bonus číslo 8 – Osmá povídka Radovana Litevského

Toto se událo již před rokem, ale stále to před sebou vidím zcela jasně zřetelně živě, jako by tomu bylo dnes. Mám k vám být upřímný? Nuže, dobrá. Ano, věřím, že se lidem v životě dějí čas od času náhody. Ale kdyby mi někdo před onou událostí tvrdil, že zná člověka, jehož provázejí takřka na každém kroku, nevěřil bych mu. Nyní ale zastávám zcela opačný názor, i když jsem se s něčím podobným prozatím setkal pouze u jednoho jedince. Jmenovitě tedy u mého budoucího otčíma, který navždy obohatil můj život o něco mysticky neuvěřitelného.

Ale abych nepředbíhal. Pro lepší pochopení se musíme vrátit v čase, do doby, kdy jsem neprožíval já a ani má rodina zrovna šťastné životní období. Tehdy nás navždy opustil náš milovaný dědeček. Pro náš rodinný klan to byla velmi citelná rána, neboť jsme ho já, moje maminka a babička velice milovali a nedokázali si bez něj dále představit život. Děda byl nesmírně hodný člověk, a jak řekla po pohřbu babička, takoví se rodí jednou za čas. A maminka k tomu hned připojila, že kdyby se opět konala anketa o nejoblíbenějšího Čecha a náš dědeček by byl veřejně známou osobností, dozajista by se v hlasování umístil na prvních příčkách.

Ano, dědečka jsme si v životě nepovažovali pouze my z rodiny, ale i mnozí jeho bývalí spolupracovníci, a pak i ti, pro něž na zakázku dokázal vyprojektovat takřka cokoliv. Není divu, již od mládí děda disponoval nemalým talentem a svůj první dům navrhl již ve svých dvanácti letech. Po vyučení a vojně pak ve svých pouhých pětadvaceti nastoupil do svého prvního zaměstnání v projektové firmě pana Opata, v níž vydržel až do svého důchodu. Ani v něm však zbůhdarma nezahálel a i nadále uplatňoval svůj talent pro druhé.

Bohužel dědův život dostihl krutý osud a to v pouhých sedmdesáti dvou letech, kdy skonal na rakovinu. Začalo se to u něj projevovat značnou únavou. Na počátku jsme to začali přirovnávat k nástupu jara, což není nic neobvyklého. Jenže právě ona únava nabírala na čím dál větší intenzitě. Děda se dále cítil značně vyčerpaně, ani práce mu nešla od ruky tak jako dřív. A tak mu to nedalo a zašel k lékaři. A ejhle, z původní lékařské hypotézy, že se jedná o prachobyčejnou chřipku, se zčistajasna vyklubal zhoubný nádor na konečníku.

Tak následoval urgentní přesun do nemocnice a následná operace, jež naštěstí dopadla dobře. I tak ale dědeček za své zdraví musel zaplatit. Byl mu zaveden speciální vývod z břicha a lékaři mu domlouvali, aby omezil fyzickou námahu. Jenže to neznali našeho dědu. Ten rozhodně nehodlal doma zbůhdarma sedět se založenýma rukama. A tak dál ,,aktivně“ odpočíval, jak tomu sám říkával. Byl tu opět pro druhé a snažil se jim plnit sny o bydlení.

Takto aktivně dědeček dokázal od operace žít zhruba další tři roky. Bohužel, nemoc se vrátila a on musel být znovu hospitalizován. Měl naplánováno celkem pět ozařování, dožil se však pouhých dvou. Náš děda se držel statečně, dokonce nám z lůžka po oné druhé chemoterapii byl schopen zamávat, již v tu chvíli to s ním však vypadalo velmi špatně, neboť metastáze pronikly do celého jeho organismu. Co nás coby rodinu rozčarovalo, byl přístup spolubydlících na pokoji, kteří si den před jeho skonem stěžovali na to, že se vůbec nevyspali. Cožpak nemohli místo toho projevit soucit nad jedním na smrt nemocným člověkem? Co by jim trocha té vstřícnosti udělala?

Konal se tedy pohřeb, jehož se kromě nás, rodinných příslušníků, zúčastnili i četní dědovi kolegové z bývalé práce a rovněž i několik jeho spokojených klientů, jimž projektoval byty. Taktéž na smuteční hostině sešlo se několik významných person. Především mezi nimi moji pozornost upoutal strýc Jindra, jemuž již bylo úctyhodných devadesát tři let. Na svůj takto pokročilý věk působil čile, i když za sebou měl operaci srdce. Při pohledu na něj mě ihned napadlo: proč i našemu dědečkovi nebylo dopřáno dožít se takto požehnaného stáří, vždyť za svoji obětavost pro druhé by si to určitě zcela zasloužil.

Existuje na světě vůbec nějaká spravedlnost? Jako kdyby tu oba dva, tedy děda a strýc Jindra, nemohli vedle sebe právě sedět. Zajisté by si měli o čem povídat. Za ta léta strávená na tomto pozemském světě se v podstatě zase tak často nepotkávali, neboť strýček poměrně dost času pobýval v cizině, ale „na stará kolena“ se poté, co mu dojíždění začalo dělat problémy, usadil v naší rodné zemi. Náš děda se od něho mnohému přiučil a tím obohatil už tak svůj vlastní pestrý život.

Co na to všem bylo smutné, že babička s dědečkem by zanedlouho oslavili padesáté výročí od svatby. Místo ní se však konala tato smuteční sešlost za jednoho skvělého člověka, jež se, jak babička trefně poznamenala, a já to tu s hrdostí ještě jednou připomenu, rodí jednou za dlouhý pozemský čas.

Ano, vím, v úvodu jsem vám slíbil, že pohovořím o svém otčímovi, leč i toto obsáhlé o mém dědečkovi tu bylo namístě, neboť na samotném konci mého vyprávění dané nabude na značném významu.

Nyní tedy již volně přistupuji k tomu, co jsem nastínil výše ve svém úryvku.

Otčímův život se začal psáti před necelými sedmdesáti lety. Narodil se na Moravě a to do rodiny majitele pivovaru a vyučené krejčové.

Původně se tedy předpokládalo, že otčím půjde ve šlépějích svého otce. Že po něm zdědí pivovar a stane se tak v rodině dalším významným sládkem. Leč zhruba po sedmi letech tomu bylo zcela jinak. Otec nečekaně zemřel a pivovar tak přešel na jiného majitele. Otčím by se o něj stěží dokázal postarat, neboť mu onehdy bylo právě oněch pouhých sedm. Sama jeho matka se pak na jeho chod necítila, dosti ji zaměstnávala ona krejčovská práce. Navíc jí v té době byl nabídnut mnohem výhodnější post s možností kariérního postupu a tak se i se synem přestěhovali.

Otčímovi chvíli trvalo než se s novým prostředím sžil. Mnohem obtížněji se mu v něm hledali kamarádi. A tak se z něho stal samotář, který před realitou utíkal do svého světa fantazie, zpět na Moravu, kterou tolik miloval. Zejména tamní lidové písně mu nesmírně učarovaly a tak se nelze diviti tomu, že snil o tom, že se jednou stane profesionálním pěvcem, jež s orchestrem sjezdí svět křížem krážem.

To se otčímovi částečně později splnilo. Po ukončení povinné devítiletky začal studovat průmyslovku a po večerech navštěvoval kurzy zpěvu. Rodině se v té době dařilo. Otčímova matka byla ve svém zaměstnání velmi spokojena a její syn střední úspěšně zakončil maturitou. Přitom dál hodlal uskutečnit svůj velký sen. Již během studií se pokoušel dostat na konzervatoř, leč opětovně mu to nevyšlo a tak nastoupil do svého prvního zaměstnání a sice jako elektrikář.

Přišel však povolávací rozkaz a otčím byl odveden na vojnu, kde z počátku působil u letectva. Na svůj milovaný zpěv však nezanevřel ani tam. Zjevně měl nemalý talent, neboť byl následně přeřazen do vojenského souboru. A tak se alespoň částečně uplatnil v tom, v čem odmala tolik vynikal.

Po ukončení základní vojenské služby se otčím vrátil ke své původní profesi elektrikáře a oženil se se svojí první partnerkou. Z onoho svazku se jim posléze narodil syn. Otčím se vedle toho stále pokoušel uplatnit svůj pěvecký talent, což se mu nakonec povedlo, kdy zazářil v několika filharmonických uskupeních.

A tak život šel dál a otčím v něm rozhodně neměl nouzi o další dějové zvraty. Stačil v něm prožít další dvě manželství, z nichž vzešli další potomci. Taktéž na poli pracovním byl vystaven jistým výzvám. Z původní profese elektrikáře přesedlal na zámečníka, poté na svářeče či pokladního. Jistou dobu dělal i nočního vrátného až se usadil na postu správce hokejového stadionu, na němž už vydržel až do svého důchodového věku. Hudba ho přitom provázela i nadále.

Právě na jednom z vystoupení se seznámil s mojí matkou, která taktéž s různými hudebními tělesy sjezdila téměř celou Evropu. Jinak ale vyučovala v lidušce hru na violu. A co se nestalo, ti dva se do sebe zamilovali. V té době měl otčím za sebou tři manželství, z nichž vyženil tři potomky, kdežto moje matka pouze jedno, z něhož vzešla moje maličkost. Postupně jsem se se svým budoucím otčímem začal shledávat i já, to když k nám z Prahy, kde dělal onoho správce, začal jezdit na návštěvy, pokud mu to tedy volný čas dovolil. Od prvního pohledu mi byl celkem sympatický a i babička ho velmi vřele přijala.

Za nějaký ten čas se pak konala svatba, kde jsem se mimo jiné seznámil i s jeho potomky, jež již sami měli děti. Otčímovi nic nebránilo v tom, aby se u nás zabydlel pod jednou střechou, neboť v té době dosáhl důchodového věku, a byt v Praze, v němž doposud pobýval, poté přepsal na svoji dceru. Otčíma bohužel neprovázely jen šťastné životní okamžiky, ale bohužel i ty smutné, kdy mu v úctyhodném věku devadesáti let zemřela maminka, jíž tolik miloval. Ta před svým skonem hodnou dobu pobývala v léčebně pro dlouhodobě nemocné, ale odešla z tohoto světa údajně v poklidu, ve spánku. V té chvíli jsme se já a moje rodina snažili otčímovi býti co možná největší oporou stejně jako když jsme tu byli jeden pro druhého, když na věčnost odešel náš děda.

Otčím s námi tak prožil celé první léto. Čas ovšem nezadržitelně plynul dál a naráz tu byly Vánoce. Čas pohody a odpočinku. Každý z nás si dané po zásluze dozajista zasloužil, neboť jsme za ten rok všichni byli pracovně dosti vytíženi. Abych se vám však na rovinu přiznal, tak konec tohoto roku pro mě nebyl zrovna onou pomyslnou procházkou růžovou zahradou. Sice jsem stále ještě pracoval v jednom nejmenovaném týdeníku, leč co mi to stejně jako ostatním zaměstnancům bylo platné, když se v poslední době stále více mluvilo o tom, že možná po pětadvaceti letech nepřetržitého fungování skončíme. A nyní před Vánoci to bylo aktuálnější než kdy dřív!

Abych nenarušil onu sváteční atmosféru, rodině jsem se o tom prozatím rozhodl nezmínit se. O to více u mě znovu naplno propukla nákupní horečka, kdy jsem se snažil nemyslet na to smutné a svojí mysl naopak zaměstnával něčím pěkným. Shánění dárků mi odjakživa činilo nemalé potěšení, ať už šlo o jakékoliv významné události: svátky, narozeniny či životní jubilea, Vánoce přitom nevyjímaje. Ohledně těch má nákupní horečka mnohdy započala již kolem letních prázdnin, s příchodem července. Pravda, ani já nebyl, co se vhodného výběru týkalo, příliš originální: nějaké to oblečení, knížky, případně DVD. Ale co, hlavně že ono dané každoročně pod stromečkem slavilo úspěch. A tak zatímco se babička vždy těšila z křížovek, osmisměrek a dalších rébusů, maminku zas potěšily knížky o životním stylu a o zdravé výživě, jejíž byla zapálenou propagátorkou.

Ale co pořídit pro otčíma? Přeci jen jsem ho nestačil za tak krátkou dobu úplně poznat. Ale co, nějak už si poradím, řekl jsem si a dal se do shánění dárků i pro něj. Nijak to mnou nebylo zbytečně dramatizováno, onu radost zajisté udělají obdobně zakoupené produkty, byl jsem přesvědčen.

Zhruba do čtrnácti dnů se mi vše zásadní, co mnou bylo naplánováno ke koupi, podařilo sehnat: Ze zahraničních knih biografie o někdejších amerických prezidentech, z těch českých pak medailonky někdejších divadelních, televizních a filmových hvězd stříbrného plátna. Z DVD to pak byla ucelená kolekce deseti filmů věnovaných vesmíru, neboť se mi otčím jednou mezi řečí svěřil s tím, jak moc ho zajímá. A stejně tak nemohl urazit dokument o legendách českého a světového hokeje. Nakonec došlo i na oblečení. Od mamky jsem věděl, že její současný partner má velikost XXL. Po projití několika butiků se konečně zadařilo a já pořídil dobře padnoucí pánské kalhoty a džíny, k nim pohodlný svetr a došlo i na vkusně zateplenou zimní bundu.

Měl jsem z toho všeho dobrý pocit a nemohl se dočkat, až otčím dárky ode mě pod vánočním stromečkem rozbalí. To jsem však ještě netušil, co bude následovat. Ale abych nepředbíhal. Do Štědrého dne zbýval týden a nás stejně jako ostatní rodiny zaměstnával tradiční předvánoční úklid. Samozřejmě že se našel čas i na odpočinek a to nad oddychovým rodinným filmem či pěknou pohádkou. A právě před jednou z nich ještě proběhlo slosování Sportky. Otčím se jen tak v žertu rozhodl, že si nanečisto zkusí tipnout ona vytažená čísla. Bylo to neskutečné! Všechny se mu je podařilo správně uhodnout! Jak první tak i druhý tah a rovněž Šance vyšly v jeho prospěch! Kdyby si býval byl vsadil, mohl vyhrát přes padesát milionů! Všichni jsme tím byli dokonale šokováni a to nás otčím ještě dorazil tím, když to vše vzal s naprostým klidem a svěřil se, že něco podobného se mu v životě stalo již nesčetněkrát.

To nebylo zdaleka vše, o den později otčím uhodl zcela přesně četné repliky z nové české pohádky, jež měla v televizi svoji čestnou premiéru! Nikdy předtím ji neviděl a vlastně ani vidět nemohl, neboť doposud nebyla nasazená do distribuce pro kina. Jak to jen otčím dělal? Jeho odpověď opět byla zcela prostá a zněla, že dozajista nebyl první a nebude ani zdaleka onou poslední lidskou personou, jíž se něco takového povedlo a povede.

Leč ono tajemno nebralo konce, i když protentokráte jsem jeho přímým svědkem byl pouze já sám, neboť se jednalo o pouhý sen. V něm všechny mé dárky pro otčíma nakonec vyšly zcela naprázdno, neboť je již dávno vlastnil. Celý zpocený jsem se ve svém pokoji probudil a chvilku byl úplně mimo, neboť jsem vše považoval za skutečné. Teprve až pak mi došlo, že se jednalo o pouhou snovou vidinu, leč tak skutečnou, jaká jen může být.

Váhal jsem, zdali se o svém snu někomu z rodiny přímo zmínit. Nakonec k tomu nedošlo, i tak ale daný sen nešel pustit z hlavy. Za jiných okolností bych mu třeba nevěnoval zase tak velkou pozornost, vzhledem ale k tomu, čím vším mě otčím již dokázal překvapit, to tak jednoduché pro mě nebylo, avšak ustál jsem to.

A pak konečně nastal Štědrý večer. Co jsme se ho všichni načekali! A to po zásluze.

Já a maminka jsme připravili bramborový salát, otčím dostal na starost kapra a babička napekla spoustu báječného cukroví.

Poté co jsme se dosyta najedli a to za poslechu vánoční muziky, byl pak již čas odebrati se z jídelny do vedlejšího obývacího pokoje, kde na nás pod stromečkem čekal další vánoční příděl, tentokráte v podobě vánočních dárků. Asi nejvíce jsem se těšil přeci jen já, neboť právě ode mne jich tu dohromady bylo přítomno nejméně na dobrých třicet. Jak jsem se vám již zmínil výše, obdarovávání druhých mi vždy činilo nemalou radost, jenže to jsem ještě netušil, co záhy nastane.

Rozdávání dárků se jako pokaždé ujala moje maminka. Každého z nás spravedlivě podělila, a tak se babička mohla opětovně těšit z nových osmisměrek, já z nového DVD filmu, o nějž jsem si napsal a otčím… z knižní biografie věnované zahraničním prezidentům, jíž však již vlastnil. To mne, přiznám se, trochu zamrzelo, otčím to však přijal s nadhledem a řekl, že se nic nestalo, že můj dar přijímá a dodatečně že ho daruje někomu ze svých přátel.

Maminka, která dostala dobrodružný film o medvědím mláděti, následně pokračovala v rozdávání dárků. Tentokrát se těšila z krásné kabelky, zatímco babička s přídělem sudoku, já z dalšího DVD filmu a otčím… z kolekce deseti filmů o vesmíru, jíž však opětovně vlastnil. A zase se vše opakovalo. Otčím mi za dárek poděkoval a opětovně přislíbil, že ho přenechá některému ze svých přátel.

Nebudu to zbytečně protahovat a na rovinu se vám přiznám. Ano, vše se odvíjelo přesně jako v onom mém snu. A poté, co se všechny rodinné dárky rozdaly, začalo se přirozeně řešit, co si počít s těmi pro otčíma, když už je všechny má.

Nakonec volba padla na jednu z dobročinných organizací pomáhající lidem v nouzi. Její zaměstnanci ke mně byli velice vstřícní. Ochotně mne vyslechli a s uctivou laskavostí pak převzali vše, co jsem jim nabídl. A nejen to! Když jsem se jim navíc svěřil s tím, že mi bude dána v mém současném zaměstnání výpověď, navrhli mi, zdali bych to nezkusil u nich, plat že sice nebude tak velký, jaký jsem míval u novin, rozhodně z něj však spolehlivě vyžiji. A já tehdy řekl: proč ne? Vždyť zkusit se má v krajním případě cokoliv a změna sama o sobě, to už je zkrátka život.

Dodnes nelituji svého rozhodnutí. Nejenže se z nás, tedy mezi mojí maličkostí a novým zaměstnavatelem, stali dobří přátelé, ale rovněž z jeho strany došlo ke sblížení s mojí babičkou. Ba co víc, nejen ona ale i mi ostatní jsme v daném muži viděli zosobnění našeho vlastního člena rodiny neboli babiččina chotě, maminčina otce a mého dědy v jedné osobě. A když k dobru ještě připočtu, že i na mě se z hlediska vztahů usmálo štěstí, nemůže toto mé vyprávění končit jinak než-li šťastně. Kéž by takových příběhů tento svět ve svých srdcích nosil více.

Rubriky: City Means IV. - Město plné názorů | Napsat komentář

Bonus číslo 7- Sedmá povídka Radovana Litevského

Bonus číslo 7 – Sedmá povídka Radovana Litevského

Na okraji, jinak více méně poklidné vísky jménem Jímavé Lhotenice, stálo menší sídlo, jemuž pevnou rukou vládla Gertruda Stratová. Byla to postarší dáma, jež mezi místními neměla zrovna dvakrát dobrou pověst. Ačkoliv po svém zesnulém manželovi před časem zdědila nemalé peněžité jmění, navenek působila, jako by tomu tak ve skutečnosti vůbec nebylo. Šatila se skromně a v místním obchůdku nakupovala pokud možno co nejlevnější dostupné potraviny, tak aby co nejvíce ušetřila. Dokonce onehdy odmítla svému zesnulému choti vypravit náležitý pohřeb a neústupně trvala na tom, aby ho, za pomyslnou almužnu a bez obvyklých oficialit, zakopali na rodném pozemku.

Gertruda měla se zesnulým chotěm syna a dceru. I na nich výrazně šetřila a takřka nic jim nedopřávala. Sourozenci měli zakázáno stýkat se s kamarády a od útlého dětství těžce manuálně pracovali, neboť si jejich matka téměř nepotrpěla na žádné služebnictvo, to dle ní byla další závažná finanční zátěž.

Jedinou výjimku tvořila Vilma Vavřínová. I jí by se za běžných okolností Gertruda nejraději zbavila, leč v tom jí bránila právě závět zesnulého chotě. A tak, když toto Gertruda neměla ve své pravomoci, alespoň si prostřednictvím služebné vybíjela vztek na svých dětech. Fyzické tresty tu tak byly takřka na denním pořádku. A to mnohdy třeba jen za obyčejné malichernosti.

Posledně se dle Gertrudy závažně provinila dcerka, když si bez jejího svolení pořídila psa. Toho jí daroval místní hajný Hejsek. Jeho fenka na svět před časem přivedla sedm nádherných voříšků, a proto jmenovaný uvítal každého případného zájemce, jenž by se jich ochotně a hlavně s láskou ujal, až trochu odrostou. No a když kolem jeho hájovny takhle jednou měla cestu mladá slečna Stratová, která si zvířátko přála snad již od kolébky, rád jí jednoho voříška věnoval. Sám pan hajný věděl, jakou Gertruda Stratová má povahu, doufal však, že třeba právě němá tvář u ní probudí dosud nepoznané, ony zmíněné láskyplné city.

V tom se ovšem velmi vážně zmýlil. Když na Tlapičku, jak dcerka psíka pojmenovala, její matka nakonec přišla, spustila takový povyk, že bylo radno klidit se jí z cesty. To pak opětovně došlo na fyzické tresty, jež nedobrovolně vykonávala služebná Vilma. A Gertruda? Ta se ve vedlejší místnosti mezitím slastně uvelebila v křesle, zavdala si oblíbeného džinu a s každou ránou pociťovala čím dál větší slast.

„Paní, to už by stačilo, nemyslíte?“ volala na ni prosebně Vilma, po půlhodině vykonávaní daného uloženého trestu.

„Cože?“ Gertruda rázně vyskočila z křesla, div sklenku s džinem neupustila na zem. „ Ani náhodou! Za toho čokla prašivýho je to pořád málo! POKRAČUJTE!“

Nebohé Vilmě tedy nezbývalo než v přání paní domu vyhovět.

Tu noc nejmladší z obou sourozenců nemohla zamhouřit oči, jak ji vše od výprasku bolelo. A tu ji přispěchal utěšovat bratr: „Neboj, Tlapičkovi se určitě nic vážného nestalo. Máma ho přece tou brokovnicí netrefila.

„Ale co…“ popotahovala sestřička, „co když se někam zaběhl?“

„Tlapička? Ten je touhle dobou určitě již dávno u Hejska nazpátek v hájovně.“

„Kéž… kéž bys měl pravdu.“

„To víš, že ji mám,“ konejšil sestřičku bratr a láskyplně ji objal.

„Kdy tohle už jen skončí?“

„Neboj, již brzy,“ ujišťoval bratr sestřičku a sám pro sebe si zopakoval: „Již brzy.“

Jistou naděj „na změnu k lepšímu“ mohla přinést následná schůzka. Tu si na Gertrudě vyprosila Dana Kostková, učitelka na zdejší devítiletce, kam dvojice sourozenců docházela. Onu schůzku Dana naplánovala hned na druhý den na čtvrtou odpolední.

„Opravdu netuším, proč jsem se sem musela obtěžovat přijít,“ oznámila Daně namísto pozdravu uštěpačně Gertruda, když dorazila do jejího kabinetu a to s více než půlhodinovým zpožděním.

„Dobrý den, cením si toho. Prosím, posaďte se,“ vyzvala ji naopak ve vší počestné slušnosti Dana.

Gertruda jí jen velmi neochotně v přání vyhověla, což učitelka dala najevo upřímným úsměvem, dopředu tušíc, že s paní Stratovou nebude lehká řeč.

„Tak oč kráčí, milostivá?“ zeptala se téměř uraženě Gertruda, načež praštila s kabelkou rázně na stůl.

Dana zachovala i tentokrát patřičný klid a vyhýbavě z jejích úst vyšlo: „Nechcete, paní Stratová, uvařit kávu? Také vám mohu nabídnout tyto chutné zákusky. Jen si klidně poslužte.“

Gertruda si tedy ostýchavě vzala do ruky jednu sušenku. Než ji však pozřela, důkladně si jí ze všech stran nejdříve prohlédla, jako by snad měla být otrávená. „To zjevně nebude zdejší jímavský sortiment, co?“ zajímala se.

„Ano, to máte pravdu. Tyto sušenky pocházejí až z dalekého orientu, kde pravidelně hostí stoly těch nejvýznamnějších mocenských představitelů.“

„Až takhle?“ protáhla rádoby naoko překvapeně Gertruda.

„Ano, až tak,“ ujišťovala ji Dana. „Chutnají vám?“

„Není to špatný,“ pronesla následně Gertruda, když si jednu konečně vzala do pusy, avšak nebyla by to ona, kdyby se vzápětí nezeptala: „Doufám ale, že se za ně nebudu muset nějak revanšovat?“

„Ne, toho se obávat rozhodně nemusíte,“ pobavilo toto celkem Danu. „A tady je z dovolením ona kávička, původem až z Arábie.

„Jo, díky,“ pronesla Gertruda s plnou pusou, jak si nyní pořádně zavdávala sušenek.

Dana se na setkání s Gertrudou jak vidno snažila co nejlépe připravit. Dopředu správně vytušila, že ta nepohrdne pohoštěním, když to jí bude podáváno zcela gratis. Velmi dobře si i uvědomovala, že teprve teď přijde ona problematičtější část, věřila však v její plné zvládnutí. To, čeho chtěla pro začátek Dana dosáhnout, se jí zdárně povedlo. Gertruda se nacházela v celkem dobrém rozpoložení, jen ji zbývalo v něm udržet i nadále.

„Ehm,“ odkašlala si pro začátek Dana, „ale proč jsem si vás sem dnes pozvala. Jde mi…. jde mi o vaše děti,“ dopověděla, přičemž na ní byla viditelně znát úleva. Zato Gertruda okamžitě pojala jisté podezření.

„Co prosím?“ vyprskla s plnou pusou.

„Ano, slyšela jste dobře, paní Stratová, pozvala jsem si vás sem kvůli vaším dětem,“ zopakovala celkem vyrovnaně Dana, navenek předstírající, že jí Gertrudino výstřední chování nijak nevadí.

„Ti haranti snad něco zase vyve…? Éééé, chrrr!“ Gertrudě náhle zaskočilo, a tak jí Dana chtě nechtě musela přispěchat na pomoc, aby se hříčkou osudu čirou náhodou nezadusila.

„V pořádku?“

„Jo, jo, dobrý,“ zachroptěla Gertruda.

„Raději se napijte,“ ponoukala ji Dana, leč ani to příliš nepomohlo, spíše naopak, neboť káva byla ještě značně vařící.

„Áááá, éééé! To tak pááálííí!“ zaječela vzápětí Gertruda, načež s hrnečkem rázně mrštila na stůl, po němž se jeho obsah rozlil tak nešikovně, že smáčel hned několik lejster najednou.

„Tak snad nás již nezaskočí žádná další nepříjemnost,“ uniklo Daně nekontrolovaně z úst, když se záhy pustila do uklízení dané vzniklé spouště. Svých slov však vzápětí hořce zalitovala.

„Já jsem snad pro vás nepříjemnost?“ vyložila si to Gertruda bohužel čistě po svém. „No prosím, já klidně můžu hned teď odejít, co s tím taky dělat nějaké drahoty.“

„Ne, počkejte paní Stratová, tím jsem nijak nemínila vás,“ snažila se jí Dana usměrnit zpět ke stolu, leč Gertruda toto vehementně odmítala. „Tak počkejte přece,“ podařilo se Daně na poslední chvíli Gertrudě zabránit v odchodu, když ta se užuž sápala po klice dveří kabinetu.“

„Co ještě chcete? Já doopravdy odcházím, tak mě nechte bejt! Přece se od vás nenechám zabít!“ vzpouzela se Gertruda.

„Jen ještě chvilenku mějte strpení, vaše děti…“

„No co to s nimi sakra pořád máte?“

„Nemohla jsem si nepovšimnout jistých závažných okolností…“

„Jakých okolností?“ vyštěkla Gertruda.

„No, například oněch modřin a podlitin na rukách a na nohou…“

„No a co já jako s tím?“ vyslovila Gertruda znovu opovrženě. „Tak sebou někde prostě sekly!“

„Mají podlitiny a odřeniny po celém těle,“ poznamenala vážně Dana. „Proto si po právu o ně dělám starosti…“

„No, těžce manuálně pracují, tak to mají třeba z toho,“ podřekla se nechtěně Gertruda.

Dana na sobě dala okamžitě znát nemalé překvapení a zároveň se u ní dostavil i nápadný šok. „V už tak mladém věku?“ kroutila nevěřícně hlavou.

„Život se s nikým nemazlí, vážená, to mějte laskavě na paměti,“ vyštěkla Gertruda, načež se usilovně snažila z kabinetu dostat ven.

„Ale co třeba nějací kamarádi…“

„Pche, a k čemu? Jen by ty dva zbytečně rozptylovali! Rozhodně něco takového nepřichází v úvahu!“ stála si Gertruda neoblomně za svým. Konečně se úspěšně vymanila z Daniny přízně, chňapla po klice, otevřela si a proklouzla ven na chodbu.

Učitelka s nevýslovným ublížením zabouchla dveře svého kabinetu. Cítila se značně mizerně a také provinile, že s Gertrudou nenalezla společnou řeč. Po právu si tak o obě dvě děti opětovně začala dělat přehnanou starost, po tom všem, co tu z úst jejich matky zaznělo. Těžce manuálně pracují… nemají nárok na přátele…

Znovu a znovu si toto Dana v duchu přehrávala jako ve zpomaleném filmu. Poté jí na mysli vytanulo ono možné nejhorší: Gertruda své děti patrně týrá tím nejhorším možným způsobem. Jako by ji učitelka podvědomě sama přivolala nazpět, dveře kabinetu se totiž znovu rozlétly dokořán a obě ženy se nakrátko střetly pohledy.

„Paní Stratová, přemýšlela jsem o tom, co…“

Gertruda od Dany však ve vteřině odvrátila oči, spěšně zamířila ke stolu, z něhož vzala svoji kabelku, jíž tam prve zapomněla, a než se učitelka stačila plně rozkoukat, byla už zase na chodbě.

„Abych pravdu řekla, tak ta vaše exotická káva a sušenky nestály za nic!“ bylo úplně to poslední, co Gertruda Daně úsečně vzkázala. Pak už ji učitelka jen viděla, jak rázuje chodbou ke schodům, kde se jí nadobro ztratila z dohledu.

Gertruda Stratová byla toho dne opravdu velice podrážděná. „Vilmo! Kde sakra vězíte?“ vykřikovala na celé kolo, jakmile překročila práh rodné zahrady. „TAK KDE KRUCINÁL JSTE?“ přidala na důrazu v hlase.

Konečně se otevřely dveře domu a z nich kvapně vyběhla služebná. „Už… už běžím paní. Připravuji… připravuji večeři.“

„A kde jsou děcka?“ zajímala se dále Gertruda.

„Pomáhají… pomáhají mi s její… s její přípravou, jak… jak jste sama… sama nakázala,“ popadala Vilma sotva dech.

„No jen jestli,“ vyslovila Gertruda podezřívavě a změřila si služebnou přísným pohledem.

„Opravdu, můžete… můžete se o tom sama… sama jít přesvědčit,“ odvětila zadýchaná Vilma, tušíce potíže. Oprávněně!

„TAK JÁ ŽE NÁLEŽITĚ NEDBÁM O SVÁ DĚCKA? KDO Z VÁS DVOU SI DOVOLIL MĚ U UČITELSKÉHO SBORU TAKHLE LŽIVĚ POMLOUVAT?“ zavřeštěla Gertruda, když jako rozený generál napochodovala do kuchyně, kde se nacházely její děti. Obě se strašně lekly. Ta mladší ze sourozenců na zem s rachotem upustila hrnec, v němž připravovala polévku, zatímco ten starší koš s poleny, jimiž se právě chystal zatopit v kamnech.

„TY TO KOUKEJ UKLIDIT!“ nakázala matka dceři. „A TY, ALOU DO POKOJE!“ přikázala synovi.

Sourozenci zcela správně odtušili, co patrně nastane, když Gertruda syna a služebnou Vilmu vyzvala, aby se ihned obtěžovali do vedlejší místnosti, a dcera aby se tam urychleně dostavila poté, co po sobě v kuchyni poklidí.

„Ale já o tobě nic špatného učitelskému sboru nevykládal, maminko,“ bránil se syn.

„Nelži kluku, moc dobře vím, jak to všechno bylo!“ dala Gertruda očními blesky jasně najevo, že o tom nehodlá více diskutovat.

Role sourozenců se tak prohodily. Nyní to byl onen starší z nich, kdo od Vilmy zakoušel bolestivé rány řemenem, kdežto ta mladší tomu nedobrovolně musela přihlížet. A Gertruda? Ta se obdobně pohodlně usadila v křesle, zavdala si vrchovatě svého oblíbeného džinu a se slastí sobě vlastní se oddávala výkřikům právě trestaného.

„Paní, nemyslíte, že to už stačí?“ ozvala se po čtvrthodině vykonávaného trestu Vilma. Stala se však nevídaná věc, nikdo jí totiž neodpověděl. „Tak paní, mohu už s tím přestat?“ zvolala Vilma podruhé. Pak potřetí, počtvrté, popáté… a stále nic.

„Paní? PANÍ?“

Vilma všeho nechala a vydala se zjistit, co se vlastně stalo.

„Že by odešla pryč?“ namlouvala si služebná.

Pak ale spatřila, jak z opěrky křesla nepřirozeně visí ruka.

„Že by usnula?“ přehodnotila Vilma svoji původní domněnku.

„Paní?“

Vilma váhala, nakonec však v sobě vzburcovala všechnu odvahu a křeslo k sobě natočila čelem. Spatřila v něm Gertrudu v neobvyklé poloze, hlavou skloněnou k jedné straně.

„Paní?“

Jakmile se jí služebná dotkla, hlava ženě poklesla ještě níže.

„PANÍ!“

Vilma o tom již vůbec nepochybovala. Rozbitá sklenice s rozlitým džinem na podlaze ostatně hovořila za vše. Gertruda Stratová již nejevila více známek života.

Na místo byl okamžitě povolán lékař, jenž zakrátko přišel se zajímavou informací, a sice že Gertruda nezemřela přirozenou smrtí, nýbrž že ji někdo otrávil. V džinu se totiž našlo nemalé množství cyankálí, jež do něj zjevně někdo úmyslně přidal. Přirozeně se do toho vložila policie a to v čele s Robertem Depoltem. Ten si nechal postupně předvolat všechny, co kdy měli s paní Stratovou dočinění. Mezi nimi mimo jiné i hajného Hejska a Danu Kostkovou, kteří shodně potvrdili, jaká Gertruda byla prohnaná potvora a jak nemístně terorizovala své dvě děti, jimž vše odepírala. A kdo jiný o tom mohl vědět více než právě služebná Gertrudy Stratové, tedy Vilma Vavřínová.

„Nuže, slečno Vavřínová, zajisté nejspíše tušíte, proč jsme si k výslechu předvolali i vás.“

„Ano, myslím, že ano. Téměř deset let jsem Gertrudě Stratové dělala služebnou a tudíž vám o ní mohu poskytnout četné informace,“ odtušila Vilma.

„Velice správně,“ pokýval Robert souhlasně hlavou. „Nuže, co mi o vaší bývalé paní tedy povíte? “ vyzval ji.

Ani Vilma při svém podrobném výkladu neopomenula zmínit útrapy, jež ze strany Gertrudy zakoušela jak ona, tak i sourozenci. Roberta pak přímo šokovalo, s jakou otevřeností se Vilma rozhovořila o fyzických trestech, které, na výslovný příkaz své bývalé paní, musela na obou dětech nedobrovolně praktikovat, že to nevydržel a na chvíli musel opustit místnost, v níž výslech probíhal. Jako kdyby Robert coby doktor u pacienta náhle objevil léta neléčený nádor obřích rozměrů, jenž nešel odstranit.

Robert se vrátil až za dobrou čtvrthodinu a to i se sklenicí vody v ruce. „Promiňte, ale prostě to, co jste mi před chvílí řekla, mnou naprosto otřáslo,“ přiznal Vilmě na rovinu a napil se, přičemž začal přecházet po místnosti sem tam.

„A máte již podezření na někoho konkrétního?“ zeptala se následně Vilma, když se Robert, trochu již zklidněný, usadil zpět na židli, přičemž se bývalá služebná snažila, aby to vyznělo pokud možno nenuceně.

„To je právě to.“ Robert teď ve tváři nasadil velmi vážný výraz. „Mezi hlavními údajnými podezřelými,“ odkašlal si nahlas, „jste bohužel právě vy,“ dopověděl, načež na to hned navázal:. „Na lahvi od džinu jakožto na sklence, z níž Gertruda Stratová onen osudný den pila, se totiž našly přímo vaše otisky.“

Nastala chvíle ticha.

„Ano, to je možné,“ pokusila se Vilma na to patřičně rozvážně rozumně odpovědět. „Jako služebná jsem v domě své paní přirozeně přišla do kontaktu i s jejími osobními věcmi. Jestli tím narážíte ale na to, že jsem ji snad otrávila…“ Náhle se odmlčela.

„Jistě jste k tomu měla pádný důvod. A nejen vy, ale rovněž i obě její děti, o něž jste se starala.“

„Myslíte…? To ne… Snad… snad z té vraždy nepo… nepodezíráte i je?“ .

„Inu, jsou v hledáčku jako možní pachatelé,“ připustil Robert, jemuž samozřejmě neušel onen náhlý zhrozený výraz v obličeji právě vyslýchané. „Abych vše uvedl na pravou míru,“ ujal se znovu slova, „tak jste mezi podezřelými především vy tři.“

Na Vilmě bylo znát, že o celé věci horlivě přemítá.

„Samozřejmě že ještě vyslechneme je a…“

„A co by jim hrozilo, kdyby se prokázalo, že to byl byť jeden z nich?“ skočila do řeči Robertovi samým rozrušením Vilma.

„Patrně by skončil ve výchovném ústavu. Kdyby ale byl plnoletý, nevyhnul by se skutečnému vězení…“

„Nuže, dobrá, byla jsem to já,“ přerušila Vilma Roberta podruhé.

„Vy? Skutečně?“

„Ano, já,“ zopakovala s námahou v hlase Vilma. „To já jsem otrávila onen džin. Prostě jsem chtěla, aby ten teror ze strany Gertrudy Stratové jednou provždy skončil.“ Načež se služebná ,s jistými zádrhely v hlase, dopodrobna rozhovořila o tom, jak vše naplánovala a posléze i provedla.

Robert tentokrát z místnosti neodběhl pryč jako prve. Zachoval si jistou rozhodnou autoritu a pozorně Vilmě naslouchal. Když s výpovědí skončila, nezbylo mu nic jiného nežli ji obvinit ze zvlášť závažného činu.

„Můžete mi přeci jen v něčem vyjít vstříc?“ promluvila Vilma prosebně k Robertovi, když ji z místnosti odváděli do cely předběžného zadržení.

„A co by to mělo být?“ zeptal se.

„Chci, aby jste mi slíbil, že se obě děti dostanou do dobrých rukou a již v životě nezakusí nic z toho, čím si až doposud musely projít.“

„Máte mé slovo,“ ubezpečil Vilmu Robert.

Nyní se však z Jímavých Lhotenic přenesme o několik set kilometrů dále a sice do jiné vísky, nesoucí název Pálenská Vrbovka, jíž na tři menší celky rozdělují tamní tři kopce. Rovněž v čase učiníme jistý posun a to o plných devět let. Za tu dobu nám drobná štíhlá blondýnka vykvetla do opravdové krásy. Že netušíte, o kom je tu řeč? Hned vám vše objasním: Hovořím tu o Máše, nadané violoncellistce a zároveň studentce prestižní konzervatoře Svatého Valenta.

Pokud byste tedy v těchto letních dnech náhodou z nedalekých lesů zaslechli vábivé hudební tóny, prosím, nelekejte se jich, neboť to pravděpodobně Máša svému okolí opět přehrává podmanivé skladby na svůj milovaný nástroj, kdy jejími posluchači nejsou pouze lidé rozmanitého věku, nýbrž i zástupci ze zvířecí říše, jež přilákala zvědavost. Nic nemůže proto učiniti větší radost a požitek ze hry, když vám je ochotno naslouchat tolik nadšených obdivovatelů. Jako by tu alespoň na moment utichly vzájemné znesvářené spory obou pozemských zástupců, jež osud v reálu ani trochu nešetří.

Ono lesní prostranství jako by ostatně odpradávna přitahovalo svojí magií. O tom se již ostatně Máša sama stačila přesvědčit, neboť se jí s jistou pravidelností zdály velmi živé sny, v nichž se setkávala s pohledným mladíkem Adamem. Že by i tato noc nebyla výjimkou?

„Tak jak sis užila dnešní den, Mášenko?“ vyzvídala Tamara, Mášina maminka, když její dcera dorazila z přehrávky domů.

„Přímo skvěle,“ odvětila po pravdě dívka.

„Zase jsi hrála na violoncello?“ zeptala se Tamara, v žádném případě to však nevyznělo nijak nerudně nýbrž naopak velice potěšeně.

Máša přikývla. Políbila matku na tvář a pak se celá usměvavá vydala do svého pokoje, jenž obývala se svým nevlastním bratrem Marianem.

„Ahoj, bráško,“ pozdravila ho Máša, když vešla.

„Ahoj,“ zabručel Marian.

Máša zpočátku tomu nevěnovala příliš velkou pozornost. Violoncello pečlivě uložila do futrálu, který pak odložila do jedné z přihrádek nad svoji postel. Teprve když Marian znovu cosi nerudného zamručel, se ho optala: „Stalo se něco?“

„Ale nic,“ pokusil se to zamluvit Marian, Mášu ale neoklamal.

„Vidím, že tě něco trápí. Svěříš se mi? Třeba ti dokáži pomoci.“

„To těžko.“

Máša možná konečně pochopila, jak se věci ve skutečnosti mají. „Mrzí mě, že ses opakovaně nedostal na vytouženou konzervatoř.“

„Tak mrzí? Hmm…“

Máše bylo Mariana líto, i když on si něco takového zjevně nemyslel, neboť na nevlastní sestru teď nerudně zahlížel. Tak ráda by mu něčím zlepšila náladu.

A pak ji napadlo: „Chceš, abych ti již dnes předala dárek k tvým zítřejším narozeninám? Věřím, že se ti bude líbit.“

„Pro mě za mě, když o to mermomocí stojíš,“ odvětil Marian nepříliš nadšeně.

„Dobře, tak tedy prosím zavři oči a chvilenku tak vydrž.“

Marian Mášinu přání k její úlevě vyhověl. Dolehl k němu menší šelest a záhy pocítil sestřiny ruce, jak se ho dotýkají v místě krku.

„Ještě ne… ještě malý moment… Výborně, už můžeš oči otevřít.“

Když Marian tak učinil, zjistil, že se mu kolem krku cosi ovívá.

„Tady máš zrcátko, aby ses mým dárkem mohl pokochat.“ Máša Marianovi zrcátko ochotně podala a tváře se jí nanovo rozzářily úsměvem, když se do něj zadíval. „Líbí?“

„Jo, je moc hezký,“ hlesl Marian, když v zrcátku spatřil přívěšek s motivem violoncella. Nevyznělo to však nijak zvlášť moc potěšeně.

„A to není vše, osobně jsem ho nechala posvětit pálenským pramenem, jenž toho, kdo uvěří v jeho zázračnou moc, uchrání na další cestě životem,“ doplnila povzneseně Máša. „Tak se ti opravdu líbí? Udělala jsem ti s ním radost?“ chtěla se najisto ujistit, neboť jí po bratrově prvotní reakci přišlo, že ho daný narozeninový dárek spíše zklamal.

„Jo… vážně jsi mi udělala… no, velkou radost. Ještě jednou díky.“

„Poslyš, Mariane, to s tím Svatým Valentem….“

„Co? Co mi tím chceš neustále naznačit? Že jsem na rozdíl od tebe naprosto neschopný?“ utrhl se na Mášu Marian, čímž navenek naplno popustil uzdu svým emocím, jež po celou dobu v sobě potlačoval, přičemž zrcátkem mrštil na postel.

„Ne, rozhodně tě nepovažuji za…za…“

„Jen se to neboj vyslovit pěkně nahlas, sestřičko!“ dorážel na Mášu Marian. „Jsem neschopný! Naprosto neschopný životní ztroskotanec!“

Marian se cítil značně ublíženě. Jeho nevlastní sestra stále měla nad ním v něčem navrch. To ona se napoprvé dostala na vytouženou školu! To ona byla všeobecně oblíbená, když hrávala na violoncello všem na očích! A rovněž to byla ona, kdo se scházel s potenciální životní láskou neboli oním Adamem! Co na tom, že prozatím jen ve snech? Co není, může se zanedlouho klidně stát jednou skutečnou realitou. A tak to Marian Máše na rovinu také řekl.

„Ale… ale i já…“ pokusila se Máša na vše nějak pohotově zareagovat, došla jí však slova.

„Co?“ střelil po ní Marian pohledem plným pohrdání. „Máš snad ten pocit, že v tom, co jsem ti teď pověděl, nemám pravdu?“

Máša se stále neměla ke kloudné obhajobě. Tak moc ji ta sourozenecká hádka zamrzela. Vyčítala si, že to byla právě ona, kdo ji vyprovokoval.

„Hele, Mariane, příští rok nám to určitě vyjde,“ podařilo se Máše konečně po chvílí srozumitelně vypravit z úst. „Ještě jednou si pořádně projdeme teorii a na violoncello přehrajeme všechny zadané skladby. No a když to čirou náhodou pro změnu zase nevyjde,“ zaváhala, hned nato se ale řečnicky znovu vzchopila, takže Marian neměl čas jí do hovoru vpadnout, jak měl v úmyslu, ,,uplatníš se v otcově firmě. Koneckonců nebudeš daleko od své milované hudby.“

To měla Máša pravdu. Její otec se totiž věnoval právě výrobě violoncell a již dlouho básnil o tom, že pokud se ona či Marian nedostanou na vytouženou konzervatoř, rád je ve své firmě zaměstná. Leč Marian právě o toto nestál, i on chtěl dále studovat, zdokonalovat se a být ve hře na violoncello stejně tak dobrý jako jeho nevlastní sestra. Jenže copak pro to někdo má opravdové pochopení? Ostatně Mášiny pomoci si za ta léta Marian užil ažaž a kam to vedlo? To ona si plně užívala kariéru úspěšné violoncellistky, zatímco on doposud jen trčel na gymnáziu…

A právě v ten okamžik toho měl Marian tak akorát. Vyskočil z postele a hnal se úprkem ke dveřím.

„Počkej, Mariane,“ snažila se ho Máša zadržet, bratr však již stačil vzít za kliku, dveře otevřít a vyběhnout na chodbu, s přísným požadavkem, ať za ním sestra laskavě nechodí.

Marian si ze všeho nejvíce přál být sám. Jenže toho nešlo zase tak snadno docílit, neboť v ulicích se vyskytovalo nespočet lidí, stejně jako v přilehlých obchodech, kavárnách a restauracích. Když se Marianovi přeci jen konečně podařilo vísku opustit, opět mu na paměti vyvstala ta samá otázka. Měl hned několik možnosti: například se vydat do lesa, nebo k nedalekému jezírku. Vzhledem k tomu, že lesní prostranství by Marianovi připomínalo, že tam přebývala jeho po všech stránkách dokonalá nevlastní sestřička, zamířil automaticky k jezírku. Jenže i u něj byla přítomna skupinka mladých lidí, mezi nimiž se navíc vyjímala Tina, místní sedmnáctiletá dívka, od září čerstvě studentka práv, jež byla donedávna Marianovou spolužačkou z gymnázia, a která ho neustále naháněla. A tak se radši Marian nepozorovaně odklidil na nedaleký kopec, kde naštěstí nikdo nebyl.

Marian zalehl na zem, ruce si dal za hlavu a vzhlédl k nebesům. Slunce jasně ozařovalo jeho tvář, on si však přál, aby se na obloze namísto něj objevil bouřkový mrak, z něhož by se záhy snesl blesk, jenž by na popel sežehl chlapcovo tělo. Tak těžko bylo Marianovi u srdce, život mu tak zase připadal úplně zbytečný. Co na tom, že zítra oslaví své devatenácté narozeniny. Až prázdniny příští týden skončí, bude to opět Máša a ne on, kdo nastoupí na školu Svatého Valenta a bude excelovat ve hře na violoncello, kdežto on, Marian, pro změnu nastoupí do firmy svého nevlastního otce Otakara a bude se pouze spolupodílet na jeho výrobě. Jak nespravedlivé, povzdechl si.

Jelikož boží vysvobození z nebes nepřišlo, nezbývalo Marianovi než se potupně vydat nazpět domů a psychicky se připravit na nadcházející budoucnost. Slunce pozvolna zapadalo za obzory a ohlašovalo příchod večera.

„Tak jak sis užil dnešní den, Mariane?“ optal se ho Otakar, když dorazil.

„Přímo skvěle,“ zalhal Marian.

„Těšíš se na zítřek?“ vyšlo potěšeně z Otakarových úst.

Marian falešně přikývl, přičemž se vyhnul dalšímu Otakarovu pohledu a koukal se ztratit ve svém pokoji.

Jak Marian předpokládal, vše se druhý den odvíjelo všelijak, jen ne dle jeho představ. Otakar neopomenul zmínit, jak ho těší, že ve své firmě má tu čest přivítat nového rodinného příslušníka. Marian následně rovněž musel přetrpět zhruba půlhodinové vystoupení, jež si pro něj nevlastní rodiče a nevlastní sestra připravili coby další narozeninový dar. Máša a Otakar se jak jinak chopili violoncella, zatímco Tamara zasedla za klavír. Marian to považoval za provokaci. Jen velmi nerad musel pak přistoupit na to, že až skončí tato rodinná oslava, jedna studentská, jíž zorganizovaly právě Máša s Tinou, na ní plynule naváže.

Marian měl náladu pod psa. Co na tom, že od nevlastních rodičů jako dar, vedle oné půlhodinové přehrávky, obdržel pozlacené plně funkční violoncello. To samé ostatně před rokem od nich dostala i Máša. A co rovněž na tom, že u onoho jezírka, kde se ona odpolední oslava konala, byli přítomni vesměs všichni Marianovi někdejší spolužáci z gymnázia, jenž mu přišli osobně popřát vše nejlepší k narozeninám. Jako by už tak nestačily Máša s Tinou, jež se rozhovořily o nadcházejícím studiu na školách, na něž po ukončení střední školy obě přešly. K Marianově nevoli se k nim záhy na totožné téma přidali i ostatní přítomní na oslavě. Jmenovaný se proto pokusil z jejich přízně nenápadně vymanit. Avšak…

„Počkej, Mariane. Haló!“

K jeho nelibosti k němu chvatně spěla Tina. „Ty už chceš odejít? Vždyť jsme sotva začali.“

„Jen jsem se šel trochu projít, to snad vadí?“ bránil se Marian.

„Ne, nevadí, možná ale, že to tak dokonce bude lepší, když si pro sebe uzmeme trochu toho soukromí.“

Marianovi zatrnulo. O čem to s ním asi Tina hodlala rozmlouvat, že se o tom nikdo nemusel dozvědět?

„Mám pro tebe dárek.“

„Ach tak, a co to jako je?“

„Tady máš,“ načež Tina Marianovi předala malou krabičku,

„Líbí? Chceš, abych ti ho zapnula?“ zeptala se následně, když Marian pohlédl na přívěšek s hudebním motivem a od něj očima přejel zpět na dívku. „Původně jsem ti chtěla dát jeden s violoncellem, ale ten už pro tebe měla přichystaný Máša, takže nakonec padla volba na ten s klavírem,“ objasňovala. „Tak líbí se ti?“ chtěla se i ona ujistit. „Chceš, abych ti…“

„Ty ses na něm domlouvala s mojí nevlastní sestrou?“ přerušil Táňu rázně Marian.

„No… no tak trochu ano… když jsme plánovaly tu dnešní sešlost, víš? A… a také…“

„Já vím co ještě!“ obořil se na Tinu pro ni dosti nečekaně znovu tvrdě Marian. „Taky jsi ho nechala posvětit pálenským pramenem, aby mi pojistil životní štěstí, no nemám snad pravdu?“

„Mariane, já… jestli… jestli se ti ten dárek nelíbí, tak…“

„Jasně, že se mi ani trochu nezamlouvá!“ Marian toho měl opět tak akorát. Hodil dívce přívěšek s klavírem k nohám, načež se hned nato otočil na patě a úprkem se hnal pryč, aby byl co možná nejrychleji všem z očí, zejména pak právě oné Tině, která šokovaně dobrou minutu stála na místě, neschopna pohybu, vzlykavě popotahujíce.

Jelikož i nadále přetrvávalo velmi teplé počasí, rozhodli se účastníci oné narozeninové oslavy osvěžit se v jezírku. Pouze tři někdejší Marianovy spolužačky zůstaly s Tinou a snažily se ji utěšit, neboť ta se stále ještě nestačila řádně vzpamatovat z toho, jak s ní chlapec, na něhož si tajně myslela, netaktně jednal.

Samozřejmě že i ostatní se zavčas dovtípili, že se Marian kamsi nepozorovaně vytratil, na rozdíl od Tiny to však nijak zvlášť moc dramaticky neřešili a u jezírka či přímo v něm si naplno začali užívat posledního prázdninového týdne před začátkem nového školního roku. Hráli míčové hry či ty deskové na dece či si prostě jen šli zaplavat.

Jediná Máša se odvážila až k ostrůvku. Rozhodně si nepřipouštěla žádné zbytečné komplikace, vždyť již nesčetněkrát bez újmy dokázala doplavat k němu a zase nazpátek. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by i tentokrát mělo Mášu potkat něco nepředvídatelného. Žádné vlny nebyly, slunce i nadále příjemně svítilo, obloha bez mráčku, prostě vše hrálo v dívčin prospěch. Bez problémů se Máša dostala po čtvrthodině na ostrůvek, kde se hodlala přibližně stejnou dobu zdržet. Pozorovala z něj okolní krajinu, z dálky k ní doléhaly hlasy jejích přátel a také si povšimla početné kachní rodinky. Prostě vkusně vydařený letní den se vším všudy.

Máša poté, co si dostatečně na ostrůvku odpočinula a nabrala potřebné síly na zpáteční cestu, znovu vklouzla do vody a ladnými tempy spěla ke břehu.

A pak to přišlo! Máša byla sotva na poloviční cestě, když ji cosi násilně začalo stahovat pod vodní hladinu. Dívce se podařilo sice vyprostit z osidel pro ni neznámého vodního tvora, jehož nikde nebylo vidět, leč ten ji obdobně znovu napadl. Mášin boj o holý život tak pokračoval. Po chvilce se z nepříjemného sevření napodruhé úspěšně vymanila, když onomu neznámému uštědřila kopanec nohou. Ten ho zjevně omráčil, ne však na dlouho. Sotva Máša znovu vyplula na hladinu a rychle udala pár rychlých temp, cosi jí opětovně hodlalo potopit. Máša zuřivě ve vodě máchla nohami a nepříjemný stisk povolil. Dívka nečekala, až bude zase polapena a dala se na rychlý ústup. Jedno zběsilé tempo střídalo další a Máša si přála jediné: ve zdraví se dostat na břeh.

To se dívce s vypětím všech sil nakonec povedlo. Vyčerpáním padla do písku, silně naplno oddechujíce, neschopna cokoliv srozumitelného říci přátelům, jež se kolem ní starostlivě shlukli.

„Něco… něco mi tam ve vo… ve vodě… usi… usilovalo o život,“ podařilo se Máše konečně namáhavě vyslovit.

„Vážně? Co to bylo? Nějaká velká ryba?“ zajímala se jedna dívčina.

„Těž… těžko říct,“ odpovídala jí zadýchaná Máša. „Nev… nevím, jest… jestli to… to by… byla zrov… zrovna… prá… právě o… ona.“

„Co tím teď myslíš, Mášo? Že ti snad někdo úmyslně usiloval o život?“ vyřkla tu nejhorší možnou variantu jiná z dívek.

„Mož… možná,“ přitakala.

Netrvalo dlouho a na břehu se objevil Marian. V obličeji byl stejně bledý jako jeho nevlastní sestra. Když mu jeho někdejší spolužáci sdělili, co se Máše přihodilo, ještě více mu pobledl.

„Co kdybychom se prošli? Jen mi dva?“ navrhl po chvíli.

Máša neprotestovala, potřebovala se uklidnit, a i když v poslední době s Marianem příliš dobře nevycházela, utvrzovala se nyní v tom, že třeba právě ona procházka to změní.

Společně od jezírka dospěli do míst, kde Máša naposledy preludovala na své milované violoncello. Mlčky si vyměnili pohledy, a když se dostatečně vynadívali, zamířili do útrob lesa, kde rovněž byl přítomen onen památný pramen s léčivou mocí. Za chůze, stále zdrženliví v mluvě, pokračovali do jeho hloubi…

A pak se to přihodilo. Máša konečně hodlala prolomiti ticho, neboť se jí začal zmocňovat neklid, když tu její nevlastní bratr náhle zmizel. Jako by se do země propadl.

„Mariane?“ zvolala, žádné odpovědi se však nedočkala. „Mariane!“ přidala na naléhavosti, neboť se jí ani trochu nezamlouvalo místo, na němž ji bratříček samotnou zanechal. Dané místo připomínalo spíše spáleniště než vzhledný les, do něhož předtím vešli.

„Mariane… ááááááááá!“

To už se však Máša postupně propadala do jakési prohlubně, do níž jí kdosi pomohl, když ji zezadu prudce postrčil. Máša se alespoň snažila případný pád zmírnit tím, že se mermomocí pokoušela zachytit drobných kořínků, jež ústily ze stěn dané prohlubně.

Konečně pod sebou Máša pocítila pevnou zem, na níž těžce dopadla. Zdálo se, že kromě pár odřenin neutrpěla žádné vážnější zranění.

„Haló! HALÓ, MARIANE!“

Marné to Máša měla, nikdo se jí neozýval. Pokoušela se tedy obdobně zachytit oněch drobných kořínků, leč nebylo jí to nic platné.

„HALÓ! SLYŠÍ MĚ TAM NAHOŘE NĚKDO? HALÓ, MARIANE!“

Máša vzdala beznadějné snažení a zhroutila se na chladnou zem. Náhle ji celou zamrazilo, již podruhé v tomto dni ji kdosi usiloval o život. A zatímco napoprvé na jezírku nebyl úspěšný, nyní si již klidně mohl připsat zasloužilý zdařilý pokus. Z této pasti se Máša jednoduše sama bez cizí pomoci neměla šanci dostat.

Ubíhaly dlouhé ubíjející minuty, jež nepřinesly žádný výrazný posun. Až asi po hodině došlo k nečekané události. K Máše náhle promluvil jí dobře známý hlas: „Jsem s tebou, má milá, za moment se spolu opět shledáme.“

Dívka neskrývala jisté překvapení. Tak nečekaně ten hlas živě zazněl v její hlavě. „Adame, jak…“

„Vydrž, hned ti odtamtud pomohu,“ odpověděl jí ten samý hlas. A než se Máša nadála, kdosi ji tam dolů spustil žebřík.

Máša věděla, že toto je její pravděpodobně jediná možná šance, jak se osvobodit. Jak po žebříku postupně stoupala vzhůru, hlavou jí vířily nejrůznější možné verze toho, kdo na ni nejspíše tam nahoře čeká. Mohl to být Adam, a nebo také někdo úplně jiný.

Pro Mášu vyšla v platnost nakonec ona první z variant. Když úspěšně zdolala poslední schůdek daného žebříku a opětovně pod sebou pocítila pevnou zem, hleděla do tváře pohledného hnědovlasého mladíka, jehož prozatím vídala pouze ve svých snech.

„Ano, jsem to já,“ uvedl mladík, který opětoval onen obdivný pohled. „Jen jsem předpokládal, že naše první společné setkání proběhne za méně dramatických okolností.“

„Adame… jak jsi ale věděl… Já…“

„Měl jsem velmi silné tušení, že jsi v nebezpečí, proto jsem ti také přispěchal na pomoc,“ začal Máše objasňovat Adam, jak dnes v noci, poté, co se mezi nimi přerušil snový kontakt, měl velmi silnou vidinu toho, jak jeho milá podvakrát padla do spárů nevyzpytatelného útočníka, jež jí hodlal ublížit.

„Je… je tohle vůbec možné?“ nemohla Máša tomu stále uvěřit. A pak ji nepříjemně bodlo u srdce, když si uvědomila: „A co Marian? Co se stalo s ním? Snad… snad mu ten útočník taky neublížil?“

„Nemyslím si, tvůj nevlastní bratr je zajisté zcela živ a zdráv,“ překvapil Mášu Adam naprosto pohotovou odpovědí. „I tak si za ním ale musíme pospíšit. Naštěstí vím, kde ho hledat.“

Máša, stále ohromená z onoho nečekaného setkání, Adama poslušně následovala ven z lesního prostranství, kde nastoupili do jeho auta a oba zamířili nikoliv směrem do vísky, nýbrž ke kopci nedaleko jezírka, kde zastavili. Adam se nemýlil, Mariana tam nahoře skutečně našli a to sedícího s hlavou sklopenou do dlaní, zahloubaného.

„Mariane?“

Oslovený sebou prudce trhl. V úžasu teď hleděl na právě příchozí. Chtěl něco říci, ale nešlo to. A pak se to stalo! Kolem krku se mu ovinuly ony dva přívěšky, jež dostal darem od Máši a Tiny. Jak k tomu došlo, šlo jen těžko vysvětlit. Jako by pálavský pramen dostál svého tajemného poslání.

„Byl bys prosím od té dobroty a šel teď s námi, Mariane?“ vyzval ho posléze zcela klidně Adam.

Marian se oné výzvě kupodivu nebránil a jako ve snu – a co na tom bylo zásadní – i bez odporu Mášina přítele následoval k autu.

„Prosím, Mášo, byla bys i ty tak laskavá a jela teď s námi do Vrbovky? V jedné z tamních kaváren nás očekává jistá společnost, jež touží se s vámi oběma setkat. Zejména tady pro Mariana ono setkání bude velice přínosné, avšak ani ty na tom nebudeš nijak škodná.“

Bylo tomu skutečně tak, jak Adam předpokládal. Jedna z pálenských kaváren se stala dějištěm nečekaných shledání. Marian se tam po letech uviděl se svojí sestrou Adrianou. Vyrostla do značné krásy, v půvabnou šestnáctiletou slečnu, jíž dělal společnost přítel Radim a jezevčík Míša. Konečně se jí tak splnilo toužebné přání mít svého vlastního psa. Již to nešlo věčně oddalovat, sourozenci si po vlně údivů padli kolem krku.

„Ach pane, tak ráda vás po letech zase vidím!“

Opravdu to byla Vilma Vavřínová, někdejší služebná pracující v domě, v němž sourozenci kdysi žili. Právě ona teď horoucně tiskla Marianovi ruku. Onehdy vše vzala na sebe, i když moc dobře věděla, že podíl na smrti Gertrudy Stratové nesl výhradně právě on. Marian se jí v slzách teď omlouval.

Co rovněž bylo zajímavé, že se i Vilma přestěhovala sem do Pálenské Vrbovky a to poté, co byla předčasně propuštěna z vězení. Nejinak tomu bylo i v případě Adriany, jíž zde ve vísce adoptovaní rodiče poskytli domov a hlavně tolik potřebnou lásku. Přání Vilmy Vavřínové se tak vyplnilo.

Znělo to neuvěřitelně a přesto tomu tak bylo. Pouhé tři kopce oddělovaly všechny zúčastněné od sebe a přeci až teď na sebe konečně natrefili.

Dveře kavárny se znovu otevřely a vstoupila Tina. Neobyčejně jí to slušelo a Marian tentokráte neměl nutkání ji od sebe odhánět. Právě naopak, cosi uvnitř mysli ho ponoukalo jít k té dívce a láskyplně ji obejmout. I na polibek záhy došlo, na pravý nefalšovaný polibek věnovaný z čisté lásky!

Marian si až nyní plně uvědomoval, jak netaktně se ke všem zúčastněným doposud choval, kolik času promarnil utápěním se ve vlastním žalu, aniž kolem sebe viděl ono pozitivní. Nyní vše Marian mohl napravit, jeho jak nejbližší tak po letech nezvěstní tu byli pro něj a jen na něm záleželo, jak se zachová.

Byl to tehdy úplně jiný Marian: pozorně naslouchající, neprotestující, plně oddán oné skupince lidí. Onomu shledání s těmi, jimž na něm záleželo, jež od něj byli osudem odloučeni a nyní se společně zasazovali o to, aby toto příkoří bylo jednou provždy zlomeno.

Tak ubíhaly dny, týdny a měsíce a Marian šťasten byl za každou chvíli, již mohl trávit se svými nejbližšími. Vždyť tolik pozitivního mu to přineslo: sblížil se s Tinou, našel zpět cestu ke své nevlastní sestře Máše a nadále se stýkal s Adrianou a Vilmou. Nakonec za vděk přijal i to, že mohl pracovat ve firmě svého nevlastního otce Otakara a při tom nezahálel ani s přípravou na prestižní konzervatoř Svatého Valenta.

A co se nestalo, Marianovi se nakonec podařilo na ni složit úspěšně zkoušky!

Není tedy divu, že si do svého deníčku, jenž si začal vést, jako první připsal následující:

 

Co ke všeobecné spokojenosti si přát?

Snad jen plnými doušky života si opětovně užívat

a těšit se výhradně z jeho nádher a krás

kdy po boku stojí vám věrných lásek a přátel pár

 

Toť onen křehký cenný dar

dar nesmírné hodnoty

dar jenž penězi nelze vyčíslit

 

Dar k nezaplacení

Rubriky: City Means IV. - Město plné názorů | Napsat komentář

Bonus číslo 6 – Šestá povídka Radovana Litevského

Bonus číslo 6 – Šestá povídka Radovana Litevského

Petr a Vilík byli nerozluční přátelé. Znali se už od svých dětských let a společně absolvovali i základní školu. Jejich studentské cesty se měly rozejít až nyní a to na střední, kdy Petr nastupoval na gymnázium se sportovním zaměřením, zatímco Vilík na uměleckou průmyslovku.

Petr sport miloval a to již odmalička. Volný čas trávil na tenisových kurtech či v bazénu. Také chodil pravidelně běhat a to za jakéhokoliv počasí. To Vilík zase odmala tíhnul k malování. Už jako desetiletý vyhrával kreslířské soutěže. I přes svoje dosavadní úspěchy však zůstával skromný a pokora mu byla vším.

Oba chlapci se vzájemně jako správní přátelé podporovali ve svých aktivitách. Petr si ráno vždy přivstal, na rozcvičku udělal pár dřepů, oběhl jedno cvičné kolečko a pak zamířil k Vilíkovi. Ten rovněž byl ranním ptáčetem, pro změnu ho zaměstnávala – jak jinak – kresba. Momentálně připravoval pro jeden časopis vlastní komiksový seriál a Petr byl jeden z prvních, kdo se o něm dozvěděl četné podrobnosti.

„Vínová země? To zní naprosto famózně,“ neskrýval nadšení Petr. „Musím říci, že tvé malby jsou čím dál skvostnější,“ uznal po letmém prostudování jednotlivých obrázků.

„Však ty taky nezahálíš,“ nezůstával pozadu ani Vilík. „Třetí místo ve sprintu, to je vynikající výsledek. Dodatečně gratuluji.“

„Snad Onen nejvyšší dá a bude se nám dařit, tak jako nyní, i nadále,“ poznamenal Petr, když od Vilíkových obrázků zvedl hlavu směrem k nebesům.

„Ano, snad,“ přitakal Vilík.

Obavy tu byly na místě. Země, v níž oba přátelé žili, již delší dobu sužoval nemilý válečný konflikt, jenž se podepisoval na náladě obyvatelstva. Nikdo před ním nebyl uchráněn, ani Petr s Vilíkem, jak se ukázalo záhy.

„Tak tobě už přišel? To je mi tě upřímně líto,“ hlesl sklesle Petr, když mu Vilík ukázal povolávací rozkaz.

„Bohužel,“ povzdechl si Vilík. „Ty ho ještě nemáš?“ zajímal se záhy.

„Zatím ne,“ přiznal Petr, „ale co nevidět ho určitě dostanu taky.“ Načež jen nevěřícně zakroutil hlavou a znovu se pohroužil do Vilíkových obrázků.

Vilík věděl, co mu tím Petr vzkazoval, že válka plodí jen zlo a nikomu nic dobrého nepřináší. Vždyť kolik promarněných životů jí jen nedobrovolně již stačilo podlehnout, nemluvě o nadaných jedincích, jež svůj talent promrhali coby mrtví, či v tom „lepším“ coby mrzáci, jež si následky ponesou po zbytek svých životů. Čeká tedy něco podobného i Petra s Vilíkem?

„To přece nejde, aby tě za měsíc odvedli, když půjdeš, stejně jako já, dál studovat,“ nešlo to Petrovi na rozum.

„To bohužel nehraje roli,“ oponoval Vilík, „rukovat musí všichni bez výjimky a nikoho přitom nezajímá, jestli dotyční pracují, mají rodiny či studují.“

Petra zamrazilo, když toto vyšlo z úst jeho nejlepšího kamaráda, o něhož si začal dělat nemalé starosti. Vilík to vytušil a pokusil se vše odlehčit slovy: „Kdo ví, třeba se zrovna nám dvěma poštěstí a z válečné vřavy se navrátíme živi a zdraví.“

Petr se pokusil na tváři vyloudit povzbudivý úsměv, jaksi mu to ale nešlo.

„Nuže dobrá, tak alespoň jeden z nás,“ nevzdával to Vilík. „Tobě se to může povést. Máš dobrou fyzičku, kterou uplatníš, když ti nepřítel bude dýchat na záda. Nadarmo jsi se tak nevěnoval sportu.“

„To také nemusí být pro mě jednoznačná výhoda,“ mínil Petr. „Když mě nechytí, mohou mě z několika metrů zastřelit puškou či z kulometu. Nebo nedopatřením třeba šlápnu na minu a ta mi utrhne nohu. Ne, ne, taky to nemám jisté.“

Vilík už nevěděl, jak Petrovi ulehčit a tak pravil: „Nuže dobrá, slibme si, že pokud jeden z nás padne, nikdy toho druhého neopustí a v nelehkých chvílích se mu stane oporou. Ruku na to.“

Petr se nad tím, co mu tu Vilík právě navrhl, zamyslel. Věděl že jeho nejlepší kamarád je utvrzen vírou v posmrtný život a tak nabízenou ruku nakonec přijal, i když si popravdě nedokázal představit, jak by takové spojení v reálu probíhalo. Hlavně když to Vilíka uspokojí.

Oba přátelé se tak ještě více semkli. A i když se zakrátko od sebe byli nuceni odloučit z důvodů studií, alespoň si telefonovali, a pokud to jen trochu šlo, scházeli se ve volném čase, i když, pravda, toho nyní bylo poskrovnu. Proto se nebránili novým známostem. Petr se na střední sblížil s profesorem Blažkem, jenž tam vyučoval češtinu a dějepis, zatímco Vilík s Oskarem, novým spolužákem z průmyslovky.

„Hluboce soucítím s vámi i s vaším kamarádem, Petře. Oba máte naprostou pravdu, válečný konflikt je jen krutou lidskou přítěží.“

„Děkuji pane profesore, nesmírně si toho vážím.“

Takto jednoho deštivého říjnového odpoledne započal rozhovor mezi Petrem a jeho oblíbeným středoškolským kantorem.

„Možná že by se dalo zařídit, abyste nemusel narukovat,“ pokračoval profesor Blažek. „Mám jednoho dobrého známého. Je to doktor a mohl by vám vystavit neschopenku. Co vy na to, Petře?“

Tomu nezbývalo než nabídku s díky přijmout. A pak řeč znovu převedl na Vilíka.

„Uvidím co se dá dělat,“ nacházel profesor Blažek pro Petrovo trápení pochopení. „Každopádně je třeba jednat co nejdříve. Ještě dnes odpoledne se tedy za doktorem Hansou vypravím a poprosím ho o tuto laskavost.“

„Ani nevíte, jak si toho vážím, pane profesore. Snad vám to budu moci jednou oplatit.“

„Já vím, Petře,“ poklepal ho profesor Blažek přátelsky po ramenou. „Hned zítra vám dám vědět, jak jsem pochodil.“

Zazvonilo.

„Promiňte, hezky se mi tu s vámi povídá, ale budu muset jít na další hodinu,“ omlouval se profesor Blažek.

Rozešli se do tříd.

V přátelském duchu se nesl i rozhovor mezi Vilíkem a Oskarem o mnoho kilometrů dále.

„Máš vážně nesmírný talent, Vilíku, byla by škoda ho jen tak promarnit,“ pravil Oskar.

„Možná že k tomu nakonec přeci jen dojde.“ Vilík ukázal Oskarovi povolávací rozkaz.

„No jo, já ho dostal taky,“ hlesl Oskar. „Již před půl rokem.“

„A to tě ještě neodvedli?“ zíral teď na kamaráda ohromeně Vilík.

„Inu odvedli, ale já to prostě ignoroval,“ odvětil Oskar. „Stejně jako ty nehodlám narukovat a nasazovat život za rozmary válečných mocipánů. Radši se zašiji tady než na bojišti.“

Vilík po těchto Oskarových dalších slovech dál neskrýval ohromení. Obdivně vzhlížel k jeho odvaze.

„Inu, je to tak, zatím mě ještě nevyhmátli,“ řekl Oskar jakoby nic. „Ale nikomu to říkat zrovna dvakrát nemusíš.“

„Neboj, umím udržet tajemství,“ ujistil kamaráda Vilík.

Zazvonilo na další hodinu.

Oba chlapci zanechali soukromého rozhovoru a odebrali se do třídy.

To však Petr a Vilík ještě netušili, jak krutě si osud s nimi zakrátko pohraje.

Ještě téhož dne, co Petr rozmlouval s profesorem Blažkem, na jejich společnou hodinu zavítal sám ředitel sportovního gymnázia a před celou třídou učiteli oznámil, že je neprodleně přeřazen na jiné pracovní místo do několika set kilometrů vzdáleného města. Profesor Blažek neměl na vybranou, musel uposlechnout, jinak by to pro něj dozajista mělo nedozírné následky. Petrovi tak nezbylo než se s tímto verdiktem smířit a tajně doufat, že to s oním doktorem Hansou stihne vyřídit.

Rovněž Vilík na vlastní oči zakusil nástrahy nepřejícné doby. To když do jeho kmenové třídy vešli muž v uniformě a společně s ním jeden z žáků, jehož znal od vidění. Byl jím Volek, student, co rád donášel na druhé. A nejinak tomu bylo i nyní.

„Támhle sedí, pane plukovníku,“ ukázal Volek na Oskara a v očích se mu zaskvěl vítězoslavný úsměv.

„Tak jdeme mladej,“ prohlásil muž v uniformě, když dospěl k lavici, v níž Vilík a Oskar seděli, načež druhého jmenovaného z ní surovým způsobem vyvlekl do uličky.

„Co to děláte? Nechte mě! TAK PUSŤTE MĚ!“ vzpouzel se bezmocně Oskar. „Kam mě to vlečete? Já nikam s vámi jít nechci! SLYŠÍTE?!“

Vilík okamžitě vytušil, jak se věci mají. Jeho kamaráda právě odváděli do aktivních vojenských záloh. Konec tak byl věčnému skrývaní před povinnou vojnou.

A tak oba nejlepší přátele, tedy Petr s Vilíkem, měli smíšené pocity, když týden nato společně spěli za doktorem Hansou, s nadějí, že alespoň on jim pomůže ve svízelné chvíli. Petr bohužel od profesora Blažka neobdržel zprávu, zdali dotyčného dodatečně kontaktoval. Přesto se to ale Petr s Vilíkem rozhodli risknout.

Jenže vše se od počátku vyvíjelo výhradně v jejich neprospěch.

„Co chcete?! To neumíte číst?! Na dveřích je jasně napsáno NEKLEPAT!“ vylétl z ordinace celý rozlícený jakýsi doktor, poté, co ho k tomu Petr vyzval.

„Promiňte, jste…“

„Já nemám čas, mladíku, dejte mi svatej pokoj, ano?“

Doktor chtěl dveře za sebou zase zabouchnout a zmizet v ordinaci, Petr ale s naléháním nepřestával.

„Promiňte, jste doktor Hansa? Pan profesor Blažek…“

„Vypadám snad tak?“

„Tak jste…“

„Ne, nejsem, mladíku! A i kdybych jím byl, bez milosti bych vás na tu vojnu povolal, to mi věřte.“ A doktor za sebou konečně úspěšně zabouchl dveře.

Osud Petra a jeho nejlepšího kamaráda Vilíka tak byl nadobro zpečetěn. Již neexistovala jiná reálná šance, jak se povinnému vojenskému drilu vyhnout.

A tak muselo neomylně přijít to, co si oba s celého srdce nepřáli, aby nastalo. Ještě tentýž týden Vilíka odvedli a on se tak nedobrovolně musel navléknout do vojenského mundúru. Dle dopisů, jež od něj Petr postupně obdržel, daná vojna v žádném případě nebyla procházkou růžovým sadem. Velitelé jim dávali pěkně zabrat a doslova denně museli pod jejich vedením zvládat několikakilometrové trmácení jakožto náročnou vojenskou průpravu, při níž byli nuceni zacházet se střelnou zbraní.

Vilíkovou útěchou se v nelehké životní situaci stávala opět kresba, k níž unikal v každé volné chvilce. Petr si tak vždy od srdce oddychl, když ve schránce našel dopis či balíček, jež mohl náležet pouze jedinému člověku na světě.

Postupem času však vzájemná korespondence nabývala na závažnosti. Vilík v ní referoval o svých padlých spolubojovnících, jež válku nenáviděli stejně jako on sám. Dokonce se Petrovi zmínil o tom, jak se někteří z vojáků pokusili o povstání a o následný útěk z kasáren, bohužel však byli vypátráni, následně vojenským tribunálem odsouzeni coby zrádci a poté popraveni kulkou do hlavy.

Petrovi zatrnulo, když ho o tomto nelidském zacházení Vilík informoval, naštěstí on mezi onou hrstkou vzbouřenců nebyl a tak si i nadále chránil to nejcennější, co měl, a sice život. Jenže jak plynul čas, přestal Petr ve schránce nacházet od Vilíka psanou korespondenci, o kresbách nemluvě. Právem si o něj opětovně dělal starosti, neboť z posledních zpráv zaslaných v dopisech jasně vyplývalo, že je Vilík znovu a znovu nasazován do ostrých bojů. Snad při něm štěstěna i nadále zůstane, modlil se vždy v duchu Petr.

Jeho naděj definitivně pohasla o pár měsíců později, kdy se mu do rukou od pošťačky dostalo parte. Petr si ho musel pročíst několikrát, aby té pravdě uvěřil. Bohužel, nebyla to mýlka, ono parte skutečně náleželo Vilíkovi, nejlepšímu příteli, jakého vůbec kdy v životě měl. Leč ani tento promarněný život bohužel nepřiměl zastavit válečné peklo, jenž sužovalo zem.

Petrovi bylo tak těžko u srdce, jako snad ještě nikdy předtím, když o pár dní později spěl na pohřeb. Vzpomínky mu volně vířily hlavou, jedna za druhou. Petrovi se tak opět vybavovalo, jak s Vilíkem trávili čas ve volných chvílích: jak sedávali v přírodě nad kresbami, jak společně časně ráno chodili běhat, jaký byl svět ještě krásný a nezkažený, když spolu začínali kamarádit. A pak přišla válka a vše skončilo. Navždy tak došlo k plnému odloučení a již to nic na světě nevrátí zpět.

Truchlení, pláč a smutek provázely Vilíkův pohřeb. Vše vygradovalo ve chvíli, kdy rakev zajížděla do země. Avšak přihodila se zvláštní věc. Nad rakví se znenadání objevil tajemný nápis, hlásající: Pamatuji na naši úmluvu, nikdy tě neopustím, Petře. Navždy zůstaneme spolu jako ti nejlepší přátelé. Tento vzkaz posléze zmizel a namísto něj z rakve vystoupil sám Vilík. Ovšem ne ve svém pozemském těle nýbrž v mnohem lehčím připomínající ducha. Trvalo to velmi krátce, Vilík se na Petra naposledy usmál a pak zmizel jako horká pára nad hrncem.

Petr tam na místě stál jako kdyby ztratil pojem o čase, Co to mělo znamenat? Zdálo se totiž, že se patrně stal jediným z davu smutečních hostů, kdo Vilíka spatřil stejně jako jeho osobní vzkaz!

Po celou následující dobu byl Petr myšlenkami stále u svého někdejšího nejlepšího přítele, ať již na smuteční hostině, kam se dav po pohřbu přemístil, či při zpáteční cestě domů. Z myšlenkové agonie ho vytrhla až matka, která ho netrpělivě vyhlížela na ulici.

„Ach Petře, tak ráda tě zase vidím!“ volala na něj již z dálky, jakmile ho zmerčila přicházet. Pak se k němu rozeběhla a div že ho neporazila, jak se na něj v slzách vrhla.

„Já vím, je to nepředstavitelná tragédie, bude těžké se přes ni přenést, ale pokusím se,“ ujišťoval maminku Petr a rovněž se neubránil slzám.

Jak však u večeře vyšlo najevo, maminčiny slzy a truchlení nenáležely pouze zesnulému Vilíkovi. Petr záhy pochopil, když před něj na stůl položila dopis.

„Tak mě to dostihlo také, no co se dá dělat, snad štěstěna bude při mně stát v těchto těžkých chvílích,“ povzdechl si nahlas, když několikrát očima přejel povolávací rozkaz.

„Ach Petře,“ propukla jeho maminka opět v pláč, znovu ho láskyplně objímajíce.

Po zbytek večera si povídali a vzpomínali nad rodinnými fotoalby. Nemínili se od sebe odloučit, i když dobře věděli, že právě to je v dohledné době čeká. Dnes ale ještě ne, dnes tu je jeden pro druhého, matka pro syna, syn pro matku.

„Pamatuješ, Petře? Tady, před deseti lety, jak jsme si nerušeně jen tak seděli na pláži, popíjeli drinky a užívali sluníčka.“

„Jak bych na to mohl zapomenout,“ odpovídal dojatě Petr. „A tys pak vstala a vyzvala tamního plavčíka k tanci. A co že jste to tančili, lambádu?“

„Ano, lambádu. Je vůbec možné že jsem si na ni vzpomněla? Po tolika drincích?“

Oba se tomu od srdce zasmáli.

„Ach, ani nevíš, jak mi ten tvůj smích bude scházet,“ pravil pak Petr.

„A ty zase mně,“ opáčila matka a znovu tak se synem spočinuli ve vzájemném obětí.

Leč týden uběhl jako voda a nezadržitelně se přiblížil čas opravdového definitivního odloučení. Na jak dlouho, to Petr ani jeho maminka neměli tušení.

„Petře, toto si vem, ať na mě máš alespoň nějakou památku,“ předávala mu matka přívěšek s medailonkem s jejich společnou fotkou, na nádraží, kde se kromě nich nacházel zástup dalších branců, jež obdobně vyprovázeli jejich příbuzní a rodiny.

„Budu ho opatrovat jako oko v hlavě,“ opakoval jí neustále Petr, když nastupoval do vlaku, který měl krátce před odjezdem, následně se prodírající uličkou do kupé, z něhož pak mával, stále volajíce to samé, dokud vlak nezajel do tunelu a nádraží se tak nadobro neztratilo z dohledu.

Petr v kupé neseděl sám, společně s ním v něm byli další tři mladí branci, žádný z nich se ale neměl příliš k řeči. Za vše hovořila sama krajina, jíž vlak postupně projížděl. Ponurost z ní přímo čišela, tu se nacházely osázené lány, jež nikdo nesklízel, tu zase opuštěná stavení, o kus dál chátrající vojenská technika a hroby padlých vojáků, upozorňující na chod krvavých dějin.

Petrovi a jeho přísedícím zatrnulo, když toto měli možnost shlédnout. O to horší bylo, že všichni do takovéhoto nehostinného světa pozvolna spěli. Tak rádi by nařídili strojvůdci, aby udal opačný směr a zavezl je nazpět do jejich rodných domovů.

A pak se to opět přihodilo: okno, u něhož Petr seděl, se znenadání zamlžilo a objevil se na něm následující vzkaz: Ničeho se zbytečně neobávej, Petře, budu při tobě stát v těchto těžkých životních chvílích. I kdyby smrt ti bezprostředně hrozila, věř ve mně a moji vysněnou zemi. Ona ochrání tě před vším zlým a poskytne potřebný azyl. Poté vzkaz zmizel a namísto něj se Petrovi obdobně zjevila Vilíkova dobrotivá tvář.

Přesně v okamžiku, kdy se Vilíkova silueta zase rozplynula, propukl v kupé jeden z mladíků v pláč. „Já tu válku nepřežiju, já v ní určitě padnu.“ A sklopil hlavu do dlaní.

Petr k němu okamžitě přispěchal a začal mu domlouvat: „Ne, nepadneš v ní, rozumíš? Něco takového si nesmíš vůbec připouštět, slyšíš?“ Pak se mu sama od sebe připomenula matka. „Máš u sebe něco niterního, co ti dala tvá rodina na rozloučenou, abys na ni nezapomněl?“

„Moje žena,“ přemáhal se v slzách mladík, „moje milovaná žena mi věnovala pro štěstí tento kapesníček se svými monogramy.“

„No tak vidíš,“ navázal Petr obratně, „prostě si namluv, že má kouzelnou moc, jež tě ochrání, kdykoliv se dostaneš do nelehké životní situace. Ano?“ naléhal.

„Ano,“ ujistil ho nakonec přeci jen s přemáháním mladík.

Petra potěšilo, že následně upustil od pláče a na uslzené tváři vyloudil upřímný úsměv.

Tuto výzvu od osudu Petr zvládl sice obstojně, čekaly na něj však ještě mnohem náročnější. To když s branci dospěl na místo svého současného působiště. To, co Vilík, i on nyní zažíval naživo a sice mnohahodinové pochody stejně jako náročný výcvik se střelnou zbraní pod vedením nesmlouvavých velitelů. A i když prozatím Petr a ostatní branci nebyli přímo nasazováni do ostrých bojů, přesto si smrt přišla pro některé z nich, co nezvládli tyranský dril a bezvládně pak padli k zemi, již bez známek života. Jejich nadřízení, místo toho aby je litovali, se naopak zachovali nelidsky a demonstrovali na nich těžkosti samotné války. Dokonce nutili Petra a jeho spolubojovníky, aby jejich mrtvá těla pohřbili!

Petr se čím dál více strachoval o svůj život. Už ani nevídal Vilíka. A tak ve volné chvilce znovu a znovu listoval jeho Vínovou zemí a těšil se darem, jenž mu na nádraží předala matka.

Jenže pak to přišlo! Petr se stal součástí první opravdové bitvy. A netrvalo to dlouho a on a sedm dalších vojáků byli postaveni před první zkoušku odvahy, to když společně dospěli k zákopu, v němž se ukrýval nepřítel.

„Tohle je za Vilíka!“ vykřikl Petr a hodil granát do zákopu, leč ten nevybuchl. Patrně byl celý zrezlý a bezcenný.

Petr však najisto počítal s tím, že vybuchne. V jeho prospěch hrálo i to, že ležení nepřítele se i s kulomety orientovalo na opačnou stranu než na tu, na níž se on a jeho spolubojovníci momentálně ukrývali. Leč jak již bylo uvedeno, granát neexplodoval a tak nepřítel měl dostatek času na protiúder.

A ten také nastal! Leč přihodila se zvláštní věc. Petr se zčistajasna ocitl na úplně jiném místě. Notnou chvíli mu trvalo než se zorientoval. Po paměti mu to tu začalo připadat velice povědomé. Ony pláně, onen nedaleký les, vše v pestrých vínových barvách. Nebylo pochyb o tom, že Vilíkova slova došla svého naplnění. Jeho vysněný kraj o sobě dával vědět v ryze reálném provedení.

Jenže co podniknout dál? Zůstat zde na pláni nebo se vydat do nedalekého přilehlého lesního prostranství? Odpověď na tuto zapeklitou otázku pomohla vyřešit skupinka jezdců. Petr váhal, zdali je požádat o radu, když na něj jeden z nich náhle zavolal: „Co tu pohledáváš, človíčku? Nejsi náhodou vínovský zběh?“

Petr nevěděl jak odpovědět. Stále se nacházel v mírném opojném transu z toho, kde se to náhle ocitl.

„Tak co tu pohledáváš? To ti snad vyřízli jazyk, že oplýváš hlasovou němotou?!“ přidal jezdec na důrazu.

Petr se pořád tak nějak nemohl vymáčknout. Ve vzduchu cítil napětí. To se navýšilo posléze, kdy si jezdci mezi sebou vyměnili několik významných pohledů.

„Jasně že je to zběh! A nejen ten vínovský, nýbrž i ten vojenský!“

Petr se zhrozil. A právem! Na tento hlas nešlo zapomenout. Petr k tomuto člověku cítil opětovnou nenávist, stejně jako tenkrát, když se za ním s Vilíkem stavovali v jeho ordinaci. Odmítl je přijmout a tak oba odsoudil k neodkladným vojenským galejím. Vilík jeho vinou brzy na to přišel o život a zdálo se, že i ten Petrův měl namále.

„Jestli je to tak, pak musí zhynout strašlivou smrtí!“

Petrovy nejhorší obavy se naplnily. Již o tom nepochyboval. Toto byli nechvalně proslulí Černí páni a právě ti se ho nyní rozhodli pronásledovat. Petr tak moc v této nelehké životní situaci toužil po spáse. Pomyslel na Vilíka. Jak on by se nyní asi zachoval? A právě v tento kritický okamžik tu Petrův nejlepší kamarád byl opět pro něj. Objevil se po jeho boku a okamžitě ho vážným hlasem ponoukal: „Rychle do lesa, tam za námi nebudou moct.“

Petr měl při tom úprku dojem, že je to snad jeho životní sprint. Jenže les jako by byl stále daleko a Černí páni postupně nebezpečně blízko. A tu Vilík, coby právoplatný stvořitel Vínové země, využil práva zasáhnout do svého díla a nad jezdci vyčaroval neprostupnou mlhu. Jen díky ní se oba přátelé zavčas stačili přemístit do lesa.

„Sem na nás již nemohou, jsme v bezpečí,“ konstatoval Vilík, jakmile se les na jeho příkaz jakoby uzamkl a odmítal tak do sebe vpustit kohokoliv dalšího. „Tak rád tě zase vidím. Ani nevíš, jak moc.“

„A já zase tebe,“ oplatil Petr Vilíkovi zářivý úsměv. „Jenže co dál?“ přišlo mu záhy na mysl.

„Ničeho se zbytečně neobávej.“

Petr neodporoval, ochotně pozoroval Vilíka, jak právě podmanivým zpěvem o cosi žádá překrásně zbarveného motýlka, jenž se mu zčistajasna snesl do dlaní.

„O čem sis to s ním povídal?“ zajímal se Petr, když Vilík s konverzací skončil a motýlek se vznesl do vzduchu. „A kam to teď letí?“

„Za malý moment se to sám dozvíš,“ odpověděl mu tajemně Vilík.

Netrvalo to dlouho a svojí přízní oba dva poctili velice pohlední lidé v nádherném ošacení.

„Vínový lid srdečně zdraví svého stvořitele,“ potřásl si s Vilíkem náruživě rukou jeho vůdce. Na hlavě se mu skvělo cosi na způsob jeleního paroží, opět v duchu vkusné zabarvenosti.

„A já zase vás, králi Preméthore.“

Padli si kolem ramen.

„Vidím že tu dnes nejste sám. Kdo to stojí po vašem boku?“ zaměřil svoji pozornost král na druhou osobu.

„To je Petr, můj nejlepší kamarád,“ představil mu ho Vilík.

„Nuže, vítejte mládenče.“ Načež se i s Petrem král pozdravil jak se sluší a patří.

„Měli jsme menší potíže s Černými pány. Byl by Vínový lid od té dobroty a dočasně nám poskytl přístřeší?“ vzal si slovo opět Vilík.

„Pro vás vše, stvořiteli,“ pravil král a svoji mluvu doprovodil noblesní úklonou.

„Děkuji, za sebe i za Petra,“ a i oni v ní krále napodobili.

Oba chlapci se společně s králem a jeho uvítacím průvodem vydali k jejich domovskému sídlu.

„Pane jo!“ neudržel se Petr, když jej po vyjití z lesa spatřil. Něco tak nádherného ještě nikdy naživo neviděl (pokud tedy nepočítal Vilíkovy kresby). Před ním se vyjímala přenádherná krajina plná velehor a jezer. A tam všude se rozprostíralo Vínové království a jeho majestátní stavby. Petr a Vilík byli zváni právě do jedné z nich.

„Račte vstoupit přátelé,“ vyzval své hosty král Preméthor.

Petr s Vilíkem se rázem ocitli v obřím prostoru, jenž ze všech stran vyplňovaly kašny.

„Tyto kašny zde mají svoje právoplatné místo, pohleď.“

Petr uposlechl Vilíkovy výzvy a očima spočinul na lůžkách, z nichž každé se nacházelo poblíž právě oněch kašen. Na první pohled se zdálo, že všechna lůžka jsou plně obsazena. V jejich blízkosti se pak zdržovali – alespoň tak to Petrovi přišlo – ošetřovatelé, pečující o nemocné. Petrovu správnou domněnku ostatně potvrdil hnedle i Vilík, když ho informoval: „Sem za Vínovými lidmi se stahují všichni ti, kdož mají zdravotní obtíže či četná poranění, jež se obtížně hojí. A právě ona voda z těchto kašen oplývá jistou zázračnou opojnou mocí, tolik potřebnou pro úplné uzdravení trpících.“

Petr, společně s Vilíkem, kráčel mezi lůžky a očkem oba pozorovali, jak se ošetřovatelé starají o nemocné. Petra mezi ošetřujícími zaujal jeden, jenž se od ostatních lišil tím, že na sobě neměl onen pestrobarevný oblek, nýbrž ten klasický lékařský. Již od pohledu tak mezi Vínový národ nezapadal a přesto tu byl.

„Promiňte, vy zřejmě nejste zdejší?“ dovolil si ho oslovit Petr.

Muži to zdálo se očividně nevadilo a velice ochotně mu odvětil: „Ne, nejsem mládenče. Pocházím z velmi vzdálené země, jež na zdejších mapách není zakreslena.

„Ach tak,“ hlesl Petr a jeho pozornost pak směřovala výhradně ke dvěma chlapcům, jež tu měl onen doktor na starosti.

„Ano, osud je již zkrátka takový. Staví nám do našich životních cest nelehké překážky, jenž nás nutí, mnohdy s obtížemi, překonávat.“ Muž se následně zaměřil na své dva pacienty. „Kupříkladu tito dva mladí muži: jeden do morku kosti zkažený, onen druhý zase po všech stránkách hodný a čestný. A přeci jen u prvně jmenovaného došlo k nečekanému zvratu povahy, to když vůči tomu, jehož vlastním přičiněním poslal do válečné vřavy, na sklonku svého života projevil lítost a dojemně přiznal, jak moc špatně se choval, když udával a donášel na jiné.“

Petr onomu výkladu pozorně naslouchal, se všemi, co tu byli, hluboce soucítil. To však ještě netušil, co bude následovat.

„Ano, ano, pan Volek se vůči panu Oskarovi přeci jen zachoval slušně a to mu lze přičíst k dobru. Bohužel patrně ale nepřežije, jeho zranění jsou velmi vážná.“

„Pro… promiňte,“ nevydržel to Petr. Prostě se musel zeptat. Tak moc ho ta shoda jmen ohromila. „Mohl byste mi je ještě jednou zopakovat?“

„Ale jistě, toto je pan Volek,“ ukázal muž na chlapce ležícího na lůžku po jeho levici, „a toto pan Oskar,“ ukázal záhy pro změnu po své pravici.

Petr se tak najisto utvrdil ve své domněnce, oba chlapci se osobně znali právě s Vilíkem. Ten se nyní na Petra zářivě usmíval a ponoukal ho, aby se ještě dodatečně informoval o onom ošetřujícím. Ten ochotně vypověděl: „Oleg Hansa.“ A muž na přivítanou Petrovi a Vilíkovi nabídl na seznámení ruku.

Zatímco Vilík ji ochotně přijal, Petr se zmohl jen na omluvné: „Promiňte, ale na mě nějak jdou mrákoty.“

Oleg Hansa a Vilík Petra zachytili a pomohli uložit na jedno z volných lůžek. A když Petr znovu otevřel oči, zjistil, že se ocitl ve zcela jiném prostředí, na hony vzdáleném onomu předešlému honosnému. Pryč byly kašny, jen lůžka s pacienty zůstala zachována, o ně se tu ovšem starali doktoři v klasických lékařských pláštích a nikoli v oněch majestátních vínových.

„Kde.. kde to jsem?“ zajímal se hned Petr, jakmile se jen trošičku zorientoval, načež se s obtížemi snažil posadit, muž v lékařském ho ale opatrně usměrnil zpět na lůžko, s odůvodněním: „Jen klidně ležte, musíte se šetřit. Jinak, toto je polní nemocnice, v bezvědomí vás sem přinesli vaši spolubojovníci.“

Jistě, Petrovi se vše začalo postupně vybavovat. Jak se s partou dobrovolníků vydal na průzkum, společně s nimi dospěl až k zákopu, v němž se ukrýval nepřítel, jak pak hodil granát, jenž nevybuchl, a následnou palbou z kulometů se vše dovršilo.

„Ano, tak nějak mi to vypověděli i vaši spolubojovníci,“ potvrdil Petrovu výpověď doktor. „Copak, ještě jste si na něco podstatného vzpomněl?“ zareagoval pohotově, když si povšiml toho jeho naléhavého výrazu v obličeji.

„Já… já vás znám. Vy… vy jste Oleg Hansa!“

„Ano, to jsem.“ Dotyčný neskrýval jisté překvapení.

„Totiž, já vás znám z jednoho živého snu…“ A Petr doktoru Hansovi okamžitě vše začal dopodrobna líčit. Jak se střetl s Černými pány, kde ho vystrašil hlas jistého muže, co Hansu zastupoval v lékařské ordinaci, jak se poté setkal s Vilíkem, jehož zásluhou se oba shledali s Vínovým národem, jež je posléze zavedl do svého honosného sídla, kde doktora spatřil vůbec poprvé v životě, a samozřejmě Petr neopomenul zmínit i Oskara s Volkem s jejich budoucími prognózami.

„Zajímavé, velice zajímavé,“ neskrýval opětovně doktor Hansa překvapení. A Petr ihned pochopil proč. Na lůžkách po své levici vedle sebe totiž uviděl oba chlapce, s obdobnou totožnou diagnózou. Celý ten výjev vypadal přesně jako v onom živém snu!

„Zajímavé, vážně velice zajímavé,“ zopakoval doktor Hansa. „tedy jak se to naprosto shoduje se současnou živou realitou.“ Pak pravil: „Oním mým kolegou z řad Černých pánů byl patrně doktor Holdek.“ Následně Petra opětovně vyzval, ať se šetří a ulehne na lůžko, načež se k němu sklonil a šeptavě mu sdělil: „Nemusíte se bát Petře, stanovím vám a Oskarovi tak nepříznivou diagnózu, že si vás tu vojenští papaláši nebudou chtít nechat ani den.“ Na samotný závěr mu popřál vše dobré a pak se šel věnovat ostatním pacientům.

Petr tak následující týdny strávil mimo válečné dění, pohybujíc se pouze v prostorách polní nemocnice. Kromě doktora Hansy tu navázal kontakt s Oskarem, s nímž se spřátelil. A čím více se dotyčný Petrovi otevíral stran svého života, tím sympatičtější mu byl.

„Vilíka jsem měl moc rád, mrzí mě, jaký osud ho potkal. Byl nesmírně talentovaný, rozhodně si zasloužil mezi námi přeživšími ještě nějaký ten čas pobýt,“ mínil Oskar, když se takhle jednou zase zapovídal s Petrem. „Ano, naprosto s tebou souhlasím,“ přitakal. „Takových dobrých spřízněných duší jako byla ta Vilíkova, po dnešním světem nechodí mnoho.“ A oba dva svoji pozornost začali opětovně věnovat umu jejich předčasně zesnulého kamaráda. Jaké je pak čekalo překvapení, když z jednoho z obrázků vystoupil sám Vilík a pravil: „Ale já jsem vás přece nikdy doopravdy neopustil, již navždy své čestné místo máte uložené v mém srdci, jen o mé existenci nesmíte pochybovat.“

Petr s Oskarem si Vilíkova slova vzali k srdci. Mysleli na ně po zbytek pobytu v polní nemocnici i při zpáteční cestě do svých rodných domovů. Doktor Hansa dostál svého slibu a oběma chlapcům jeho zásluhou bylo umožněno opustil vojenské řady.

„Petře, ach Petře, jsi… jsi to doopravdy ty?“ nemohla matka uvěřit, že svého syna na vlastní oči vidí živého. Tak nečekaně vstoupil do rodného domu, že samým překvapením na zem upustila mísu, jíž právě utírala.

Petr se dlouho nerozmýšlel a běžel ji obejmout. Tak rád ,onu svému srdci nejmilejší, po těch měsících plných strádání zase viděl. Petr však tentokráte své mamince mohl najisto slíbit, že je již žádné válečné příkoří nerozdělí. Jemu paradoxně byl vděčen i za to, že se seznámil s Oskarem, s nímž se i nadále rozhodl stýkat, kdykoliv se k tomu naskytla příležitost. To pak spolu chodili běhat či si volnou chvilku krátili prohlížením kreseb jejich předčasně zesnulého kamaráda Vilíka, jenž ovšem doopravdy z jejich životů nikdy neodešel.

Rubriky: City Means IV. - Město plné názorů | Napsat komentář

Bonus číslo 5 – Pátá povídka Radovana Litevského

Bonus číslo 5 – Pátá povídka Radovana Litevského

Adam Lipták byl praktický lékař a tuto profesi miloval. Svoji lékařskou praxi vykonával již od dvaceti a pacienti k němu chodili rádi. Adam měl již svá důchodová léta, ovšem i v nich byl stále aktivní. On sám se staral o jednoho mourovatého kocourka, jehož si přinesl z útulku před pěti lety. Kocourek dostal jméno Štístko a to oprávněně. Do útulku se dostal ve značně zbídačeném stavu. Jeho původní majitel ho zjevně krutě týral a dokonce i mučil hlady. Jeden manželský pár ho pak našel při jedné z večerních procházek zcela vysíleného a opuštěného u silnice, nemohl si ho však nechat.

Adam sám sobě slíbil, že již nikdy nedopustí, aby jeho zvířecí přítel zažíval z lidské strany příkoří, jaké si již musel u původního majitele vytrpět. Proto o něj pečoval s největší možnou láskou a Štístko mu ji náležitě oplácel slastným vrněním na klíně.

Adam potřeboval věrného přítele. Manželka Jitka mu před šesti lety zemřela, příbuzné ani děti muž neměl a kromě lidí, co za ním docházeli do ordinace, si jinak neměl s kým popovídat. Jenže i to se mělo v brzké době změnit. Byl konec týdne, pátek, a Adam ve své ordinaci právě přijímal posledního pacienta. Paní Věra měla po operaci nádoru prsu, který ji lékaři úspěšně odoperovali. Optimismus z ní přímo čišel, život ji zase těšil a Adam z toho měl přirozeně radost. Vždyť co by za to dal jiný jeho kolega.

Leč jak už bylo lehce naznačeno, i Adama v životě čekaly změny. Sotva paní Věra odešla z jeho ordinace, nahrnul se do ní pan Skupa. Stanovisko tohoto padesátiletého muže znělo jasně: Adam již několik let přesluhuje a proto musí být nahrazen lékařskou omladinou. A pak se znovu otevřeli dveře a dovnitř vstoupil pohublý vytáhlý dvacetiletý mladík jménem Otakar – Adamův nástupce.

Adam se ani nenadál, konec roku byl tu a on byl náhle penzionován. Najednou si připadal ztracen. Jeho kocourek mu sice i nadále projevoval přízeň, leč to jeho pána neuspokojovalo tak, jak by si přál. Zkrátka a dobře, scházela mu ordinace a pacienti v ní. Adam sice bydlel v družstevním domku, kde měl své sousedy, ti ale přes den byli v práci či ve školách a jinak si prostě žili svůj vlastní život. Adamovi přišlo trapné vnucovat se jim do přízně, respektoval jejich soukromí.

A tak, když jednou před Penny Marketem, kam chodil pravidelně nakupovat, náhodou vyslechl rozhovor o tom, jak člověku prospívají ozdravné procházky po přírodě, rozhodl se, že právě toto vyzkouší. Jenže to nebylo jen tak. Adam bydlel v rušném městě a do oné klidné přírody to od domova měl úctyhodných deset kilometrů svižnou chůzí. Navíc byl nucen přetrpět hluk a smog z ulic. A tak toto nakonec zavrhl.

Ani televizní program za moc nestál a tak i po večerech měl Adam problém se zabavit. Ty věčné nesmyslné americké kriminálky či akční filmy a thrillery ho vůbec nebavily stejně jako vtíravé politické rošády. Co na tom ti diváci vidí, podivoval se pokaždé Adam.

A pak takhle jednou zase šel nakupovat do Penny Marketu a tam si povšiml náborového letáku nabízejícího práce skladníka, u pokladen či doplňovače zboží. No to by bylo něco pro mě, řekl si sám pro sebe hned Adam, když k pozici doplňovač zboží bylo připsáno vhodné i pro důchodce. Proč by ne, Adam by zase byl mezi lidmi, něco si přivydělal k nevelkému důchodu a když na to přijde, prohodí pár slov i se zákazníky. No a Štístko to doma bez něj také těch pár hodin vydrží.

Ještě téhož dne se Adam byl informovat u manažera Penny Marketu, jímž byl jistý pan Hořec. Toho potěšilo, že tak brzy našel potenciálního brigádníka. Přirozeně ho i zajímala Adamova dosavadní profesní dráha. To bylo něco pro něj, tuze rád se rozpovídal o své lékařské praxi, jejíž potřebnou výhodou byla právě komunikace s lidmi.

A tak slovo dalo slovu a hned ten další týden již Adam nastoupil na panem Hořcem slíbené pozici doplňovače zboží. Jeho spolupracovníci byli vesměs velice vstřícní a se vší ochotou ho do jeho nové práce zaúkolovali. Adam dostal na starost sektor s ovocem a zeleninou a krátce nato již byl schopen sám poradit zákazníkům, kde se momentálně nacházejí ta nejčerstvější jablka či právě zlevněné okurky.

O pauzách poté Adam trávil čas se svými novými kolegy v části vyhrazené pro zaměstnance, kde se mu více otevřeli z hlediska vlastních dosavadních životů a on na oplátku zase jim. Jak praktické je mít v pracovních řadách bývalého lékaře se ukázalo záhy, kdy Adama žádali o rady na tu či onu zdravotní komplikaci – více či méně závažnou a on byl ke všem stejnou měrou velmi sdílný. Adamova obliba tak u kolektivu o to více ještě narostla.

Ubíhaly dny a Adama to v Penny Marketu bavilo čím dál tím víc. Zase mohl svobodně pracovat, zase byl mezi lidmi. A dobré na tom bylo i to, že si k němu našli cestu i někteří jeho bývalí pacienti, kteří sem chodili nakupovat, a vždy s ním prohodili pár slov. Adam si tak opět naplno začal užívat života a i když se zas tak často neviděl se svým kocourkem Štístkem, snažil se mu to vynahradit, jak jen to šlo.

A jednou takhle, když Adam zase šel na svoji obvyklou ranní směnu, si před Penny Marketem povšiml jezevčíka, přivázaného ke stojánku na kola, jak tam osaměle postává, kňučí a klepe se zimou. Adam se nad ním slitoval a alespoň mu nabídl pár granulí. Jezevčík za ně byl nesmírně rád stejně jako za pohlazení.

Adam si začal o psíka dělat starosti. Pobýval tu tak sám, okolo žádná živá lidská duše, jež by se k němu hlásila, jež by ho postrádala. Adam však musel jít. A tak jezevčíka naposledy pohladil, vysypal před něj zbytek granulí a vydal se do Penny Marketu, doufaje, že si ho jeho právoplatný pán v brzké době odvede.

Jenže čas kvapil a k jezevčíkovi se nikdo nehlásil. Žádný s příchozích zákazníků prostě o něj nejevil zájem. Adamovi to začalo přidělávat starosti, nerad se smiřoval s variantou, že psíka potkal stejný osud jako kdysi jeho kocourka Štístka. Vše tomu nasvědčovalo, neboť z personálu Penny Marketu nikomu nenáležel.

Uběhlo několik dlouhých nekonečných hodin, od chvíle, kdy se Adam s jezevčíkem měl možnost poprvé shledat. Ten tam venku v mrazu stále byl nucen přečkávat. Adam se na to již nemohl dívat. Nevýslovně ho to drásalo. Jenže sotva se rozhodl jednat, objevil se u psíka zčistajasna jakýsi muž, odvázal ho a odešel s ním. Adam to přeci jen nechtěl nechat jen tak, jenže než stačil vyběhnout ven, muž i jezevčík byli ti tam. Adamovi tak nezbývalo než se vrátit nazpátek na své pracoviště.

Den nato Adam do práce šel v jistých obavách. V duchu se modlil, aby na jezevčíka nenarazil na tom samém místě, jak tam zcela opuštěný opět kňučí, celý vyhladovělý, třesoucí se zimou. K jeho úlevě tomu tak tentokráte naštěstí nebylo. Adam se tak vydal do zaměstnání v přesvědčení, že se podobná situace již nebude opakovat.

Zpočátku tomu nic nenasvědčovalo. Adam se opět viděl se svými kolegy, z nichž dva z nich slavili významné jubileum, takže tu byl důvod k oslavě. Na ní měl nárok i sám Adam, neboť mu jeden z jeho spolupracovníků děkoval za lékařskou radu, na níž posléze dal a tak u něj zavčas doktoři odhalili závažné onemocnění. Den pro Adama tak bezstarostně dál plynul.

Ovšem pouze do druhé hodiny odpolední, kdy bývalý lékař podruhé zaregistroval onoho jezevčíka, jehož ke stánku na kola přivazoval ten samý muž, co si pro něj předchozí den přišel. Ten se k psíkovi začal chovat dosti hrubě, křičel na něj a dokonce ho neváhal párkrát přetáhnout svojí holí. Adamovi mu ho bylo opět líto a hodlal jeho pánovi za každou cenu domluvit. Zakrátko k tomu dostal sám příležitost, neboť muž hned nato zamířil do obchodu. A i v něm dostál své výbušné povaze, když se s jednou zákaznicí začal příti o nákupní vozík. Když ho následně svojí hubovatou mluvou vybojoval, zamířil s ním k prvním regálům, do sektoru s ovocem a zeleninou, který měl na starosti právě Adam. Ten využil momentu, že se muž začal znovu rozčilovat, tentokráte pro změnu nad údajně dosti předraženými mandarinkami, a dal s ním konečně řeč. Tím si však ještě více přitížil. Muž se do Adama okamžitě pustil, co se on má co starat o druhé a ať si raději kouká hledět sám sebe a své práce, načež si neodpustil hrubým tónem rýpnout do ostatních zaměstnanců Penny Marketu.

Pan Hořec Adama, když bylo po všem, nijak nepeskoval, naopak, postavil se za něj stejně jako jeho kolegové. Ovšem co to bylo Adamovi platné, na onoho jezevčíka stále nepřestával myslet. Kdyby to šlo, daroval by ho do hodné rodiny či by se o něj začal starat přímo sám. Takto o tom Adam večer referoval svému kocourkovi Štístkovi, když ten mu slastně předl na klíně. Obavy z následného dne tu tak byly na místě.

Oprávněně. Vše se odehrávalo takřka dle stejného scénáře jako den předchozí: muž s jezevčíkem k Penny Marketu dorazil kolem druhé hodiny odpolední, před ním ho zanechal, cosi na něj zakřičel a častoval hůlkou. Poté se jako velká voda přihnal dovnitř, kde se obdobně pohádal o nákupní vozík a posléze si zanadával na údajné předražené zboží v regálech.

Jedna podstatná změna oproti včerejšku tu však přeci jen nastala. Jezevčík totiž zůstal přivázaný ke stojánku na kola a jeho pán kolem něj nazpátek pouze prošel a vůbec o něj nejevil zájem. Že by na psíka dočista zapomněl? Nebo tak učinil čistě záměrně? To byly otázky, jež si Adam momentálně kladl. Opět tedy vyběhl ven a jen zaregistroval, jak muž právě na zastávce nedaleko Penny Marketu nastupuje do autobusu. Z dálky na něj ještě volal, ať si pro jezevčíka přijde, muž ho však neslyšel. Adam se za ním tedy rozeběhl, už to ale nestihl. Autobusová souprava se právě rozjela.

Adam se s nepořízenou odporoučel nazpátek. Drásalo mu nervy dívat se na to, jak psík pod rouškou zimy trpí. Odvázal ho tedy od stojanu na kola a vzal dovnitř do tepla. Pan Hořec byl na rozpacích, když za ním Adam přišel s prosbou, zdali by jezevčík nemohl přečkat v místnosti vyhrazené pro zaměstnance, dokud si ho právoplatný majitel nevyzvedne. Oba pánové věděli, že něco takového je striktně proti předpisům obchodních řetězců. Nakonec se však Adamovi podařilo pana Hořce obměkčit a dotyčný psíkovi nabídl azyl ve své kanceláři, s dodatkem, že už se na něco vymluví, kdyby ho poctila návštěvou náhodná kontrola.

Jenže i přes toto ujištění a ochotu manažera Penny Marketu se u Adama začaly projevovat nové obavy. Opět míjela hodina za hodinou a něž se Adam nadál, bylo tu pozdní odpoledne a následně večer. Jenže o jezevčíka se do této chvíle nikdo nepřihlásil. A tak Adamovi nezbylo než aby se ho ujal. Psík se tomu kupodivu nebránil, zjevně byl rád, že mu konečně někdo věnuje péči.

Kocourek Štístko neskrýval jistý podiv nad zcela nečekaným hostem. Když mu ale Adam přívětivě vypověděl, jaký osud onu němou tvář postihl, zanechal údivů a šel se s jezevčíkem přivítat. I jemu byl Štístko nevýslovně sympatický, což Adama jen těšilo. Všichni tři nakonec spolu strávili pěkný večer. Leč to se málem stalo Adamovi osudným.

Hned druhý den v práci totiž zažil další z nemilých incidentů, to když se v Penny Marketu konečně objevil onen muž a dožadoval se navrácení svého jezevčíka. To, jak se k němu prve zachoval, když ho nedbale opustil, jako by ho vůbec nezajímalo. Opět rozséval zlo na všechny strany a dokonce se neštítil vyhrožovat soudy za to, že mu byl psík nezákonně odcizen. Co naplat, Adam neměl na vybranou, s případnými soudy rozhodně nechtěl míti opletačky a tak jezevčíka nedobrovolně muži raději odevzdal. Obával se, že by muž podání žaloby byl klidně schopný, podle toho, jak se nepříčetně choval. Adam dokonce zvažoval, že v Penny Marketu skončí, jen aby se s mužem již nikdy neviděl, na výslovné přání pana Hořce v něm nakonec ale setrval i nadále.

Adam se přirozeně obával dalších dnů v práci, o nové pře s majitelem jezevčíka rozhodně nestál. Avšak míjely dny, pak týdny až uplynul celý jeden měsíc a muž se v Penny Marketu prozatím vůbec neobjevil. Ani jeho psíka Adam neviděl postávat před ním. Musel však na něj stále myslet. Jak se asi má? Jak vychází se svým pánem? Zlepšil se jejich vzájemný vztah? Patrně nejspíše ne, dumal Adam. Stále nemohl zapomenout na onen večer. Za poslední léta patřil k jeho nejkrásnějším. Tak rád by vrátil čas. Jenže to vypadalo, že se již toto nebude nikdy opakovat. Muž zřejmě nabyl přesvědčení, že tam, kde Adam pracuje, není zrovna dvakrát vítán, a tak se tam již nehodlal do budoucna vícero vracet. A to ani se svým jezevčíkem, co kdyby se mu ho rozhodl zase někam odvést.

Uběhly dlouhé tři měsíce od onoho posledního setkání s mužem. Adam za tu dobu přestal vyhlížet jezevčíka a smířil se s tím, že volný čas bude trávit zase jen se svým kocourkem Štístkem. Jenže to ještě netušil, co nastane. Adam zrovna ve svém sektoru doplňoval do regálu jablka, když tu ho nečekaně oslovila jistá paní, jež se mu představila jako paní Stroupková. Adam si původně myslel, že se jedná o běžnou zákaznici. Když ho však žena upozornila na psíka, jenž přišel společně s ní, zastavilo se mu samým překvapením málem srdce. Poznal onoho jezevčíka.

Ovšem záhy Adamovi zatrnulo. Žena se totiž rozhovořila o svém muži. Dodatečně se omluvila za jeho chování vůči němu i ostatním. Přišel by sám, jenže se momentálně zotavuje po prodělaném těžkém infarktu. Adam pomalu myslel na nejhorší, ale žena ho opět překvapila. Přišla mu totiž jménem svého manžela poděkovat, neboť ten se po oné příhodě dočista povahově změnil. Během nelehké nemoci údajně zažil prožitek blízkosti smrti, kdy se mu před očima zhmotnil celý jeho život, řízený jakousi Světelnou bytostí, jež ho jím nejen provedla, ale rovněž, což bylo důležité, ho upozornila na jeho negativní aspekty. Jakmile se však pan Stroupek zotaví, což je na dobré cestě – i díky oné Světelné bytosti, jež mu navíc sdělila, že bude nadále žít – osobně se s Adamem hodlá vidět a popovídat si s ním, ovšem tentokrát výhradně jako s přítelem, co mu promluvil do duše.

Adam se nestačil podivovat nad tím, s čím vším se mu tu žena důvěrně svěřuje. Šok zažil, když se hovor stočil na Štístka. Adam nečekal, že žena bude jeho kocourka znát, jenže jak se záhy ukázalo, tak dotyčná nehovořila o něm nýbrž o svém jezevčíkovi, jenž nesl úplně stejné jméno. Že by se Adam přeslechl? Ale kdepak, slyšel správně.

Adam najednou natolik zatoužil shledat se opět nejen s paní Stroupkovou, ale i s jejím manželem, ovšem musel ještě minimálně měsíc vyčkat. A když ten čas konečně nastal, nehodlal Adam nic podcenit. Od paní Stroupkové se mezitím dozvěděl, že s manželem v nejbližší době oslaví významné kulaté výročí a tak koupil třípatrovou bonboniéru a jako malou pozornost desku s operami Gusepe Verdiho, jehož pan Stroupek tak rád poslouchal. A pak už nezbývalo než se vydat na návštěvu. A to i s kocourkem Štístkem, jehož si měl, na výslovné přání manželů Stroupkových, vzíti s sebou.

Adam se zbytečně obával oné návštěvy, proběhla v tom nejlepším možném rozpoložení. Pan Stroupek nevykazoval žádné známky pobouřenosti, právě naopak, byl tím nejlepším hostitelem. Znovu se navracel k oné příhodě se Světelnou bytostí a dodatečně se omluvil za své někdejší neomalené chování. Dokonce sám od sebe projevil lítost nad zesnulou Adamovou ženou Jitkou a poté mu sdělil, že u nich doma coby host je vždy vítán. Adam žasl nad tím, jak nečekaná životní příhoda může změnit člověka a to z povahy morouse na příjemného společníka.

Byly to opravdu moc pěkně strávené společné chvilky. Adam a manželé Stroupkovi během nich probrali vše podstatné ze svých dosavadních životů. A když se pak přiblížil čas loučení, nevadilo to, neboť se při něm dohodla nová schůzka. Adam tak již životem neprocházel sám, našel nečekané přátele, jimž na něm záleželo.

Tak ubíhaly dny, týdny, měsíce a Adam s manžely Stroupkovými trávil stále více volného času. Společně pořádali výlety nejen po Čechách, chodili posedět do kaváren či si dopřáli divadlo či nějaký ten pěkný hudební koncert. A když takhle jednou Adama osočil jeden náhodný kolemjdoucí, manželé Stroupkovi se ho okamžitě zastali s tím, že není dobré míti rozbroje, načež tu na místě bylo připomenutí onoho prožitku blízkosti smrti. Na kolemjdoucího to plně zapůsobilo a z obav před posmrtnými soudy rozepře okamžitě zanechal.

Právě na toto všechno Adam posléze vzpomínal nad hrobem své zesnulé ženy Jitky, v domnění, že ho tam nahoře v Nebi slyší. Adam byl přesvědčen, že by jeho zesnulou choť dozajista potěšilo, že si zde na Zemi našel dobré přátele a nestrádá s kocourkem Štístkem sám doma v bytě. Adam se prostě zase dokázal ze života radovat a to bylo to hlavní. Vždyť co by za to dali jiní v jeho věku, pomyslel si nejednou.

Rubriky: City Means IV. - Město plné názorů | Napsat komentář