Básně (1-27)

Ucelený příběh (kniha s názvem: Martin Jabkenič – sbírka básní)

ČÁST 1

Malíř a jeho krátký krušný život – Obraz (1) – Ona a On (28)

Na počátku našeho vyprávění malíř portrétuje labutě a dané obrazy považuje za jedny ze svých nejzdařilejších (1). Oživují v něm vzpomínky na ženu jménem Marie, do níž se kdysi zahleděl a jež mu zlomila srdce (2). Ona žena ne vždy prožívala šťastný život. Okamžiky nepopsatelného strachu jí způsobilo její jediné dítě poté, co zcela náhle vážně onemocnělo. Jeho následná záchrana a uzdravení pak měly nádech nadpozemského tajemna, neboť se tak stalo za přispění posvátné sošky Ježíška (3). Malíř toho večera usíná a zdá se mu sen o neobvyklém páru, jenž i přes jisté překážky naplnil svůj život láskou a štěstím (4). Právě to rozhodne a i dotyčný se rozhodne vydat hledat svoji osudovou lásku, když ta předtím neodpověděla na jeho dopis, v němž se jí vyznával ze svých niterních citů (5). Po měsících hledání se malíři podaří vypátrat dům, v němž jeho vyvolená údajně měla bydlet. Dům však zeje prázdnotou a co více, má se v dohledné době bourat, čemuž na poslední chvíli zabraňují památkáři a následně archeologové, jež zde začnou provádět svůj výzkum (6). Malíř se nevzdává a dál doufá ve shledání s Marií. Bohužel se však záhy od jednoho z bývalých nájemníků domu dozvídá onu smutnou zprávu a sice že ta nedávno zemřela. Navíc prý celý život Marie byla plně oddána svému muži, vojákovi, s nímž sdílí společný hrob, jak zase pro změnu uvádí v dojemném vzpomínkovém příběhu jistý pamětník (7). Onen pamětník rovněž malíři vypráví dojemný příběh, jenž onen voják údajně prožil, když byl nucen bojovat v nedávné válce, kdy se mu na jejím sklonku zjevila holubice coby symbol míru a on tak bojů, coby jeden z posledních, zanechal a vrátil se domů ke své milé (8). Malíře onen příběh chytne za srdce a společně s pamětníkem si postěžují na svět a jeho krutosti (9). Malíř poté dává na radu onoho pamětníka a pokouší se na Marii coby osudovou lásku zapomenout. Jeho objektem zájmu se stává žena zcela jiná, jmenovitě jistá Eliška, jíž dotyčný vášnivě propadne, stejně jako předtím Marii, a jíž obdobně vylévá své bolestné srdce zasažené amorovým šípem, i když na druhou stranu ví, že jeho nová vyvolená je rovněž šťastně zadaná a tudíž reálný vztah s ní je momentálně naprosto nemožný (10). I přesto, dojde onen malíř konečně v životě onoho spásného štěstí po stránce partnerské? Eliška je v mnohém jako malíř, tedy co se uměleckého zaměření týče. V divadelním provedení je právě uváděna její hra o Srnce a vlkovi, ovšem v onom nenásilném lyrickém provedení, kdy obávaný predátor a jeho potenciální oběť spolu navážou přátelské pouto, namísto toho, aby jeden z nich toho druhého zahubil, jak přírodní zákony káží (11). Podobných laskavých příběhů, jak se záhy ukazuje, je v oné nelehké poválečné době zapotřebí, neboť zlo jest mezi lidmi stále přítomno. Společnost momentálně děsí odkaz jistého Willa Ternera. Ten, kdož si neprávem přivlastní jeho jmění, poté stihne krutý osud. A na oněch slovech, jako by skutečně něco bylo, neboť tam kde se daný odkaz objeví, není o dramatické chvíle nouze (12). Teprve po uložení daného jmění zpět do hrobu jeho právoplatného majitele se situace zklidní a můžou tak naplno propuknout oslavy zvěstující světu kýžený mír. Pro tento účel jest vypraven i průvod, kdy dav nad hlavou třímá transparenty, v nichž doufá v lepší zítřky naplněny solidaritou. Ze žalářů tak jsou propouštěni nevinní trpící a utlačovatelé naopak předvedeni před řádný soud. Jest ustanovena nová demokratická vláda, od níž se očekává, že válkou postižené zemi dodá prospěch a blahobyt (13). Právě v jednom z průvodů se sejdou i onen malíř a Eliška a nezůstává jen u toho. Onen Ternerův odkaz si vybral svou daň a to i na partnerovi dotyčné ženy a ta tak hledá utišení v hřejivé náruči plné porozumění. Malíř neváhá a v této nelehké životní chvíli je tu právě pro Elišku. U té příležitosti, aby se oba lépe poznali, naplánují společný výlet na jeden z hradů, kde oba následně obdivují jak jeho pohnutou historii tak rovněž i pozoruhodné dějiny (14). Vedle toho malíř a Eliška podnikají toulky do okolní přírody, v níž oba dva spatřují jak to dobré tak i to zlé (15), přičemž si ony dojmy navzájem sdělují. Za pravdu oběma dává osazenstvo tamní zahrádkářské kolonie, jenž pohlednému páru povypráví o rozmarech a náladovosti právě oné přírody za hmatatelného přispění onoho nevyzpytatelného počasí (16). Malíř a Eliška si tím tak připomenou ono důležité a sice že nejen lidská zloba může být tím nejhorším možným činitelem ovlivňujícím chod pozemského světa. Z chmurných myšlenek pohledný to pár tak alespoň částečně vyvádí slavnost, jež se každoročně koná na počest významného, kdysi tu žijícího krále, udatného to bojovníka a zároveň patrona země, o němž již leccos pár zaslechl při nedávné návštěvě hradu (17). Onen slibně se vyvíjející vztah však časem naruší napjaté spory – jak ty v Eliščině rodě, kdy ona sama musí čelit zcela novým krutým ranám osudu postihující její příbuzné (18), tak i ty v jejím soukromém životě ohledně neshod s malířem. Situace se částečně uklidní poté, kdy Eliška malíře opustí a znovu se zamiluje, tentokráte do vojáka, za něhož se následně i provdá. Několik let se jim daří šťastně žíti pospolu ve svazku manželském a zdá se, že se tím vše urovnalo, avšak Eliška se po čase začíná povahově měnit a je odhodlána se svému muži stůj co stůj vyrovnat. A tak dá na onu výzvu a přes jeho četné protesty narukuje do armády, stejně jako tisícovka dalších žen, co po celý život nehodlají zastávat pouze post domácí hospodyňky (19). Soužití páru ovšem následně končí naprostou tragédií, to když si vyhlásí soukromou válku ve svém vlastním domě a oba za ní zaplatí svými životy (20). Ano, tak krutá lidská zhouba umí být! Kdy právě války dokáží lidi až zásadně povahově změnit a hrůzy a traumata z nich vyvěrající pak bují v jejich duších a přenášejí se i do jejich společného soužití. Jako by se Osud a Onen nejvyšší opět rozkmotřili a vše nově uvrhli do nejistoty. Když pak malíři přijde domů parte, nemůže tomu uvěřit. Nikdy by si nepomyslel, že by život Elišky mohl skončit právě takto. To že byla ona křehká dívenka, s níž měl kdysi tu čest seznámit se? Takto malíř ve svých pamětech vzpomíná na své osudové lásky. Ovšem postupně jako by ho opouštěla tvůrčí síla a jemu činilo potíže o všem plynule psáti. Podléhá depresím, znovu se platonicky zamilovává a existenčně se cítí být ztracen (21). Znovu se tak pokouší najít jistou duševní rovnováhu. Zejména ho inspiruje balada o dívce, co rozmlouvá s větrnými mlýny, z nichž zároveň čerpá životní energii (22). Malíř tak začíná docházet více do společnosti, kde se pokouší navázat alespoň nová přátelství, když na životní lásku nemá to pravé štěstí. Leč co je to platné, když i zde natrefí na podvodníka, jenž z něj vymámí nemalé jmění. A tak se náš malíř od té chvíle má více na pozoru a navazuje kontakty pouze s těmi, jež dobře zná (23). Více tak tíhne k jistému divadelnímu uskupení, s nímž začíná čím dál častěji trávit volný čas (24). V osobním volnu si vyprávějí rozmanité strašidelné historky jakožto i příběhy zahalené mystikou, z nichž malíře neomylně citelně zasáhne právě ten, v němž jistá posvátná dřevěná soška umožní budoucímu páru překonat nástrahy nastolené osudem a naplnit tak jejich životy tolik potřebnou láskou a štěstím (25) (podobně jako tomu bylo se soškou Ježíška, kde jako jedna z hlavních postav figurovala malířova někdejší platonická láska Marie). Nepoučitelný malíř se tak opět ocitá v novém kolotoči vztahů, končícím opětovným nezdarem. Jako by mu osud i nadále bránil v nalezení té pravé. Malíři tedy nezbývá než-li si ve svých rozepsaných pamětech postěžovat právě na ono něžné pohlaví coby hlavního nositele budoucích životů v kontrastu se strastmi pozemské planety jako takové, na níž právě onen život nikdy neměl začít existovat (26). Dle malíře to jednoznačně dokládá zpověď slečny – pamětnice, jež ve svých donekonečna omílaných vyprávěních vzpomíná, detail po detailu, na osudný den, kdy jedna nejmenovaná dáma definitivně skoncovala s vrahy své milované sestry a sama za to zaplatila životem (27). I tato slečna – zanícená feministka, coby malířova poslední vážná známost, záhy vypadne ze seznamu jeho potenciálních budoucích partnerek. Jak jinak také, když to dle ní jsou naopak právě muži, kdo ničí něžnému pohlaví v jednom kuse život.

Rubriky: Martin Jabkenič (sbírka básní) - ucelený příběh | 1 komentář

Dáma v posmrtném (27)

I.

S brzkým ránem vstává

však ranní kávou pohrdává

rumu si raději zavdá

dáma v posmrtném

 

Dodává si potřebné kuráže

dnes jí bude zapotřebí vrchovatě

neboť nutné je zúčtovat s těmi

co bolest v srdci těžkou způsobili

 

Konečné přípravy vrcholí

nezbývá než-li se kušemi řádně vyzbrojit

Hlavně nic nepodcenit!

 

II.

Dáma lačnící po pomstě

neomylně kráčí po mostě

za nímž kostel se nachází

Právě tam má dojít ke konečnému procesí!

 

Ano, právě tam završí se jedno velké příkoří

ztráta milované sestry

dámy v posmrtném

 

Onen kostel rozhodně nezeje prázdnotou

což pro onu dámu stává se dobrou zprávou

Nikoliv ovšem pro jeho aktuální osazenstvo

čítající mafiánský klan kalibru

vpravdě toho nejhoršího možného

Jeho členové mají momentálně napilno

plánují totiž své nekalosti napřesrok

 

Dané jednání však nečekaně naruší

ohlušující výbuch tuze hřmotný

zinscenovaný tou

jež po pomstě baží

 

Dáma posléze bez ohlášení do kostela vstoupí

kdy její šípy vypálené z kuší nemíjejí svůj cíl

Mafiány, jednoho po druhém, stíná mstitelka nemilosrdně

s odůvodněním:

Tohle je za zmařený život mé milované sestry, vy mizerové!

 

Tak postupně vypleněn jest od početné mafiánské verbeše kostel

až z ní zbyde pouze její hlavní mocenský boos a šéf

Tuze nevyzpytatelný to Don Carlos Reck!

Ten na útěk se dává

pálící kolem sebe hlava nehlava

 

S jednou z nich slaví kýžený úspěch

kulka totiž dámě hlavou prosviští

ta následně k zemi bezvládně padá…

 

A tím končí se jedna krvavá etapa!

 

III.

Obloha do mračen pozvolna se zahalila

a z výšin déšť na zem snesla

A aby toho nebylo málo

hromy a blesky ozářily ji celou

 

Navíc kolem kostela jen neprostupný les

kde po nezvěstném neštěkl by ani pes

Právě tam rozhodl se boss tělo bezvládné pohřbít!

Ve skrytu duše doufajíc

že dotyčná neměla žádných dalších následovnic

jež by cestu mu záhy hodlali zkřížiti

 

Tak zabalí mafián oběť do černého pytle

a trmácí se s ní kus cesty, řkouc při tom hubovatě

jaká to byla proradná mrcha

jest jen dobře že sešla z tohoto světa

 

On, obávaný to mafiánský boss

tak konečně pomstí svůj rozvětvený rod

A to jak se sluší a patří:

Bez lidské příkrasy!

 

Tak hrob uprostřed lesa vykope

přičemž při tom nejednou neváhá

a lopatou do černého pytle zlostně bouchne

 

Když pak se špinavou prací po půlhodině skončí

pytel hlínou zahází

neodpustí si závěrem ještě opovrženě odplivnouti:

Proradná mrcho, během chvilky tys zničila mi téměř celý život!

 

IV.

Don Carlos Reck posléze

poté co po sobě stopy v lese zahladí

navrací se do kostela v náladě rozmrzelé

Do míst kde bylo prolito toliko rodinné krve!

 

Následně pomodlí se

a to před samotným Bohem

Za své syny tam na druhém břehu prosí

aby k nim byl onen Nejvyšší pokud možno co nejmilosrdnější

až před ním pokleknou

a zpověď učiní pokornou

 

V.

Náhle však jako by kdosi vešel

To když vrznou kostelní dveře!

Mafiánský boss okamžitě procitá z duchovního rozjímání!

Ohlíží se po právě příchozí!

 

Šok nemalý!

On oči z ní ne a ne spustit!

Kleje: To není možné

ty přece mrtvá jsi

mnou osobně pohřbena v nedalekém lese!

 

Dáma se jen ušklíbne

co na tom že od hlavy až po kolena zkrvavena jest

Vrávorá a sotva na nohou se drží

Coby znovuzrozená!

Plán krvavé pomsty dokončit připravena!

 

V tuto chvíli jasné je jediné:

Vítězem této krvavé hry může býti jen jeden z nás

a sice střelec s přesnou muškou

co nadobro skoncuje s protistranou škodnou!

 

Tak šelest kulek a šípů naposledy prověří kostelní prostory

po jehož odeznění klátí se k zemi persona s průstřelem čistým

Persona pomyslnou kulkou zasažena do morku kosti srdce zkaženého

výrazně překračující hranu počestného života dosavadního pozemského

 

EPILOG

Únavou a slabostí

též k zemi sesune se

ona přeživší

dáma zmítaná osudem nelehkým

 

Svůj životní boj právě vyhrála

a přeci jen jím je na smrt poznamenána

 

Z posledních sil tak k oltáři vzhlíží

Nyní je to ona, dáma v posmrtném

jejíž niterní zpověď k Bohu míří!

 

Poté co úspěšně avšak s námahou dokončí ji

pokorně hlavu k zemi skloní

Pozvolna tak vydává se i ona na druhý břeh

ve stopách sestry své milované

 

S hřejivým to pocitem u srdce:

Daný úkol byl úspěšně dokonán

doveden do zdárného konce

 

Amen

 

A i ona naposled vydechne a padne!

Rubriky: Martin Jabkenič (sbírka básní) | Napsat komentář

Básně (1-26)

Ucelený příběh (kniha s názvem: Martin Jabkenič – sbírka básní)

ČÁST 1

Malíř a jeho krátký krušný život – Obraz (1) – Ona a On (28)

Na počátku našeho vyprávění malíř portrétuje labutě a dané obrazy považuje za jedny ze svých nejzdařilejších (1). Oživují v něm vzpomínky na ženu jménem Marie, do níž se kdysi zahleděl a jež mu zlomila srdce (2). Ona žena ne vždy prožívala šťastný život. Okamžiky nepopsatelného strachu jí způsobilo její jediné dítě poté, co zcela náhle vážně onemocnělo. Jeho následná záchrana a uzdravení pak měly nádech nadpozemského tajemna, neboť se tak stalo za přispění posvátné sošky Ježíška (3). Malíř toho večera usíná a zdá se mu sen o neobvyklém páru, jenž i přes jisté překážky naplnil svůj život láskou a štěstím (4). Právě to rozhodne a i dotyčný se rozhodne vydat hledat svoji osudovou lásku, když ta předtím neodpověděla na jeho dopis, v němž se jí vyznával ze svých niterních citů (5). Po měsících hledání se malíři podaří vypátrat dům, v němž jeho vyvolená údajně měla bydlet. Dům však zeje prázdnotou a co více, má se v dohledné době bourat, čemuž na poslední chvíli zabraňují památkáři a následně archeologové, jež zde začnou provádět svůj výzkum (6). Malíř se nevzdává a dál doufá ve shledání s Marií. Bohužel se však záhy od jednoho z bývalých nájemníků domu dozvídá onu smutnou zprávu a sice že ta nedávno zemřela. Navíc prý celý život Marie byla plně oddána svému muži, vojákovi, s nímž sdílí společný hrob, jak zase pro změnu uvádí v dojemném vzpomínkovém příběhu jistý pamětník (7). Onen pamětník rovněž malíři vypráví dojemný příběh, jenž onen voják údajně prožil, když byl nucen bojovat v nedávné válce, kdy se mu na jejím sklonku zjevila holubice coby symbol míru a on tak bojů, coby jeden z posledních, zanechal a vrátil se domů ke své milé (8). Malíře onen příběh chytne za srdce a společně s pamětníkem si postěžují na svět a jeho krutosti (9). Malíř poté dává na radu onoho pamětníka a pokouší se na Marii coby osudovou lásku zapomenout. Jeho objektem zájmu se stává žena zcela jiná, jmenovitě jistá Eliška, jíž dotyčný vášnivě propadne, stejně jako předtím Marii, a jíž obdobně vylévá své bolestné srdce zasažené amorovým šípem, i když na druhou stranu ví, že jeho nová vyvolená je rovněž šťastně zadaná a tudíž reálný vztah s ní je momentálně naprosto nemožný (10). I přesto, dojde onen malíř konečně v životě onoho spásného štěstí po stránce partnerské? Eliška je v mnohém jako malíř, tedy co se uměleckého zaměření týče. V divadelním provedení je právě uváděna její hra o Srnce a vlkovi, ovšem v onom nenásilném lyrickém provedení, kdy obávaný predátor a jeho potenciální oběť spolu navážou přátelské pouto, namísto toho, aby jeden z nich toho druhého zahubil, jak přírodní zákony káží (11). Podobných laskavých příběhů, jak se záhy ukazuje, je v oné nelehké poválečné době zapotřebí, neboť zlo jest mezi lidmi stále přítomno. Společnost momentálně děsí odkaz jistého Willa Ternera. Ten, kdož si neprávem přivlastní jeho jmění, poté stihne krutý osud. A na oněch slovech, jako by skutečně něco bylo, neboť tam kde se daný odkaz objeví, není o dramatické chvíle nouze (12). Teprve po uložení daného jmění zpět do hrobu jeho právoplatného majitele se situace zklidní a můžou tak naplno propuknout oslavy zvěstující světu kýžený mír. Pro tento účel jest vypraven i průvod, kdy dav nad hlavou třímá transparenty, v nichž doufá v lepší zítřky naplněny solidaritou. Ze žalářů tak jsou propouštěni nevinní trpící a utlačovatelé naopak předvedeni před řádný soud. Jest ustanovena nová demokratická vláda, od níž se očekává, že válkou postižené zemi dodá prospěch a blahobyt (13). Právě v jednom z průvodů se sejdou i onen malíř a Eliška a nezůstává jen u toho. Onen Ternerův odkaz si vybral svou daň a to i na partnerovi dotyčné ženy a ta tak hledá utišení v hřejivé náruči plné porozumění. Malíř neváhá a v této nelehké životní chvíli je tu právě pro Elišku. U té příležitosti, aby se oba lépe poznali, naplánují společný výlet na jeden z hradů, kde oba následně obdivují jak jeho pohnutou historii tak rovněž i pozoruhodné dějiny (14). Vedle toho malíř a Eliška podnikají toulky do okolní přírody, v níž oba dva spatřují jak to dobré tak i to zlé (15), přičemž si ony dojmy navzájem sdělují. Za pravdu oběma dává osazenstvo tamní zahrádkářské kolonie, jenž pohlednému páru povypráví o rozmarech a náladovosti právě oné přírody za hmatatelného přispění onoho nevyzpytatelného počasí (16). Malíř a Eliška si tím tak připomenou ono důležité a sice že nejen lidská zloba může být tím nejhorším možným činitelem ovlivňujícím chod pozemského světa. Z chmurných myšlenek pohledný to pár tak alespoň částečně vyvádí slavnost, jež se každoročně koná na počest významného, kdysi tu žijícího krále, udatného to bojovníka a zároveň patrona země, o němž již leccos pár zaslechl při nedávné návštěvě hradu (17). Onen slibně se vyvíjející vztah však časem naruší napjaté spory – jak ty v Eliščině rodě, kdy ona sama musí čelit zcela novým krutým ranám osudu postihující její příbuzné (18), tak i ty v jejím soukromém životě ohledně neshod s malířem. Situace se částečně uklidní poté, kdy Eliška malíře opustí a znovu se zamiluje, tentokráte do vojáka, za něhož se následně i provdá. Několik let se jim daří šťastně žíti pospolu ve svazku manželském a zdá se, že se tím vše urovnalo, avšak Eliška se po čase začíná povahově měnit a je odhodlána se svému muži stůj co stůj vyrovnat. A tak dá na onu výzvu a přes jeho četné protesty narukuje do armády, stejně jako tisícovka dalších žen, co po celý život nehodlají zastávat pouze post domácí hospodyňky (19). Soužití páru ovšem následně končí naprostou tragédií, to když si vyhlásí soukromou válku ve svém vlastním domě a oba za ní zaplatí svými životy (20). Ano, tak krutá lidská zhouba umí být! Kdy právě války dokáží lidi až zásadně povahově změnit a hrůzy a traumata z nich vyvěrající pak bují v jejich duších a přenášejí se i do jejich společného soužití. Jako by se Osud a Onen nejvyšší opět rozkmotřili a vše nově uvrhli do nejistoty. Když pak malíři přijde domů parte, nemůže tomu uvěřit. Nikdy by si nepomyslel, že by život Elišky mohl skončit právě takto. To že byla ona křehká dívenka, s níž měl kdysi tu čest seznámit se? Takto malíř ve svých pamětech vzpomíná na své osudové lásky. Ovšem postupně jako by ho opouštěla tvůrčí síla a jemu činilo potíže o všem plynule psáti. Podléhá depresím, znovu se platonicky zamilovává a existenčně se cítí být ztracen (21). Znovu se tak pokouší najít jistou duševní rovnováhu. Zejména ho inspiruje balada o dívce, co rozmlouvá s větrnými mlýny, z nichž zároveň čerpá životní energii (22). Malíř tak začíná docházet více do společnosti, kde se pokouší navázat alespoň nová přátelství, když na životní lásku nemá to pravé štěstí. Leč co je to platné, když i zde natrefí na podvodníka, jenž z něj vymámí nemalé jmění. A tak se náš malíř od té chvíle má více na pozoru a navazuje kontakty pouze s těmi, jež dobře zná (23). Více tak tíhne k jistému divadelnímu uskupení, s nímž začíná čím dál častěji trávit volný čas (24). V osobním volnu si vyprávějí rozmanité strašidelné historky jakožto i příběhy zahalené mystikou, z nichž malíře neomylně citelně zasáhne právě ten, v němž jistá posvátná dřevěná soška umožní budoucímu páru překonat nástrahy nastolené osudem a naplnit tak jejich životy tolik potřebnou láskou a štěstím (25) (podobně jako tomu bylo se soškou Ježíška, kde jako jedna z hlavních postav figurovala malířova někdejší platonická láska Marie). Nepoučitelný malíř se tak opět ocitá v novém kolotoči vztahů, končícím opětovným nezdarem. Jako by mu osud i nadále bránil v nalezení té pravé. Malíři tedy nezbývá než-li si ve svých rozepsaných pamětech postěžovat právě na ono něžné pohlaví coby hlavního nositele budoucích životů v kontrastu se strastmi pozemské planety jako takové, na níž právě onen život nikdy neměl začít existovat (26).

Rubriky: Martin Jabkenič (sbírka básní) - ucelený příběh | Napsat komentář

Ženy stvořitelky a jiná současná jakožto i minulá pozemská úskalí (26)

Ženy stvořitelky

vy daly jste světu život

a tím uvrhly jej do věčných temnot

když nejednou postihl jej krutý teror

 

Vaší vinou jest

že potomci z vašich rodných těl

zbraní se následně chopili

a tím potupnou smrtící klatbu uvrhli 

na tento náš celý  pozemský svět

jenž do záhuby nevratně žene se

 

Jste po tom všem, ctěné ženy, na sebe pyšné

poté co život zasvěcen byl

nejedné kruté čině?

 

Nuže dobrá, ne všechny vaše dcery a taktéž synové

získali si v pozemském světě obdobné renomé

Leč těch byla značná menšina

co většině beztak nakonec podlehla

 

Konflikty světové

pokaždé bez výjimky krví nasáklé

dějinami procházely  a stále procházejí

kdy za dobu své existence

již stačily zmařit nejeden osud lidský

zcela nevinný

 

Opravdu za to tedy stojí onen život žít

kdy vedle osob zlých

pozemský lid bičují navíc katastrofy přírodní?

 

Chudák prostinký, nebohý to člověk již neví

kam se před tím vším do bezpečí má uchýlit

Stojí mu za to takto donekonečna trápit se

s odůvodněním že jednou snad na Zemi blaze bude?

 

Nejen ovšem, vy, ženy

ale rovněž i vy, muži

nesete na všem svoji značnou část viny

Že svět upadal a stále upadá do flustrující kocoviny!

A to tím, že párujete se s něžným pohlavím

a již nedomyslíte ony dílčí následky

 

Kdysi na tom náš svět byl o poznání lépe

to když na něm život ještě neexistoval

a tudíž nevyznačoval se svým

všudypřítomným živým, zkaženým renomé

Přírodní katastrofy tak mohly Zem sužovat

jak se jim jen zlíbilo

a vůbec nikomu to tehdy nevadilo

 

Avšak dnes, no posuďte sami

jak se k tomu staví právě onen prostý lid

když ony přírodní živly zlé běsní

a vše vybudované v jedné vteřině

změní se na pouhopouhé sutiny a ruiny

o ztrátových lidských životech nemluvě

 

Ach, ty nebohé nicotné, nervy drásající změny!

 

A tak se znovu ptám na ono zásadní:

Stojí nám za to samotný život žít

a procházet jím jako věčně ztrhaní a ztrápení?

Nebylo by přeci jen lepší

kdybychom světlo světa, mi živí, nikdy nespatřili?

 

Těžké je právě na toto odpovědět

avšak jedno je již teď předem jisté

a sice že ona smrt nás přeživší nemine

a dříve či později si pro nás přijde

 

Jaká asi bude?

To si každý z nás raději nechává pro sebe

Co po ní nastává?

To jest dodnes jedna velká neznámá

Rubriky: Martin Jabkenič (sbírka básní) | Napsat komentář