Tom Patrick

Jako by se najednou všichni tři ocitli v kině.

„Vítejte. Vidím, že menší pohoštění přišlo hned na úvod vhod, což mě těší. Následující shlédnutí filmu je rovněž věnováno jen vám a nikomu jinému. Poodhalí mnohé z mého soukromého života a možná i zodpoví, proč jsem se rozhodla ve splnění niterných přání pomoci jedné sympatické trojici přátel.“

Poté, co všem již dobře známý dívčí hlas z obrazovky toto oznámil, počal se na ní pozvolna rozvíjet pozoruhodný příběh. Ono počáteční místo nebylo příliš těžké rozpoznat, opět se připomněla Pasangerova ulice – tentokrát jednou ze svých vyhlášených kaváren jménem Sanmantena. Ten název kdysi vymyslel její právoplatný majitel pan Manten, jelikož ale nadmíru miloval léto a slunce, přidal si do něj ještě onu lichotivou předponu. Uvnitř, hned u levého krajního stolku u okna, seděly dvě nápadné persony: dívka a chlapec. U dívky dominovaly nakrátko zastřižené růžové vlasy a oči zdůrazňovaly brýle, chlapec byl zase pro změnu dost podobný Martinovi, jen vlasy a oči měl hnědé a rovněž nosil brýle. I když v kavárně jinak celkově panovala dobrá nálada, o těchto dvou se to zrovna dvakrát tvrdit nedalo. Mnohé o tom vypovídal jejich následný hovor.

„Podívej se, Lano, tohle nemá smysl, my dva se prostě nedohodneme. Nemá cenu o tom dál smlouvat,“ namítl rázně chlapec.

„Jak to myslíš – nemá cenu? Náhlé odloučení ti připadá jako něco naprosto normálního?“ oponovala dívka a odložila stranou lžičku, jíž si míchala čaj. „Rok ti vážně přijde jako nic?“

Chlapec se teď zatvářil značně provinile a sklopil oči do talíře na svoji rakvičku. Najednou se k hovoru vůbec neměl.

„Martine, no tak, to přece nemůže být pravda. Kdyby to bylo třeba jen na ty tři měsíce, tak neřeknu, ale rok…“

Chlapec očima střídavě letmo šilhal po přítelkyni a talíři. Současně hrklo i v druhém Martinovi. Lanin partner se navíc jmenoval stejně jako on!

„Tak jak je to doopravdy?“ naléhala dívka.

„Tak jak jsem ti to vylíčil. Zítra večer prostě odlétám do Indie a už na tom nemůžu nic změnit. Tady je má letenka.“

Dívka, stále více podrážděná a zároveň překvapená chováním svého přítele, vzala letenku nejistě do ruky. Nyní pro změnu zpozorněli Kristián s Nolou. Každý z nich k tomu měl svůj osobní důvod: Kristiána upoutala zmínka o daleké zemi, zatímco Nolu nenechala v klidu samozřejmě ona letenka. Oba si vyměnili významné pohledy.

„Ne, já tomu prostě odmítám uvěřit,“ pronesla po chvilce tápání se slzami na krajíčku dívka, dala letenku stranou a pak od ní odvrátila oči.

„Prostě je to tak, smiř se s tím,“ ucedil již rovněž podrážděně chlapec, jemuž se o tom už nechtělo mluvit, a letenku raději spěšně zandal do své brašny.

„A říkáš mi to až teď. Den před odletem. Víš, jak mi tím ubližuješ?“ přidala dívka na akcentu. „Jsme spolu teprve dva měsíce a ty mi řekneš jen tohle: Je mi to líto?“

Dívka křečovitě uchopila lžičku a zamíchala si s ní už beztak vychladlý čaj. Chtěla se napít, ruka se jí však zničehonic roztřásla tak, že hrníček málem upustila.

„Přiznávám, je to má vina, měl jsem ti o tom dopředu povědět…“

„Jo, to měl!“

„Nechám ti na sebe kontakt…“

„Kontakt? Myslíš, že to něco vyřeší?“ vybuchla znovu výbojně dívka. Hrníček nadobro odložila na stůl, schovala hlavu do dlaní a rozplakala se.

Martinovi, Nole a Kristiánovi začalo být dívky líto. A nebyl by to Martin Ronský, aby k tomu něco vkusného nepřihodil: „Cítím se tady najednou dost divně. My si šmakujeme na těch výtečných zákuscích, jako o závod pijeme čaj…“

„Psst,“ přerušila jeho poznámku Nola, neboť hovor na obrazovce pokračoval.

„No tak, Lano, usměj se na mě,“ chtěl přítelkyni ukonejšit chlapec. Vstal ze židle, přešel k ní a pokusil se ji obejmout.

„Jdi pryč! Chci být sama!“ odmítala horlivě přítelovu náruč. „TAK VYPADNI!“

Dívka to už nevydržela, rázně vyskočila ze židle a se slzami v očích se vyřítila ven z kavárny. Její výstup rozhodně nezůstal bez zájmu ostatních hostů.

„Nasedla jsem na své kolo a snažila se z Pasangerovky co nejrychleji ujet. Sice mě překvapilo, jak za mnou Martin pohotově stačil vyběhnout, dokonce i něco volal, avšak já už tomu nevěnovala pozornost. To, co mi tam uvnitř sdělil, mě neskutečně ranilo. Nemohla jsem Martinovi vůbec přijít na jméno. Připadalo mi, jako bych ty dva měsíce žila vedle člověka, který mi v jednom kuse lže do očí. To do ještě větší míry podnítilo mou zběsilou jízdu. Neobešlo se to bez následků: na silnici jsem se jen těsně minula s nákladním autem.“

Martin, Nola a Kristián v napětí mlčky sledovali, jak se Lana z Pasangerovky žene ke kinu a pak značnou oklikou míří k náměstí, na které by se byla bývala dostala přímo, kdyby se z ní vydala opačnou stranou.

„Uvnitř mého vědomí to neskutečně vřelo. Tak moc mě ta hádka s Martinem poznamenala. A pak se to stalo.“

Lanin působivý hlásek zanikl v lomozu pískajících gum. Na obrazovce se počalo odehrávat velké neštěstí. Z levé strany se na náměstí jako velká voda vřítilo ono nákladní auto a doslova ze silnice smetlo jednu dívku. Náraz ji odmrštil na okraj vozovky a uvrhl do bezvědomí. Řidič namísto toho, aby zastavil a zpytoval svědomí, během pár vteřin nahodil znovu rychlost a z místa nehody kvapem uháněl pryč. Lana, jakmile se probrala ze šoku, okamžitě přispěchala dívce na pomoc.

Nastal střih. Mochnické náměstí zmizelo kdesi v mlze, ta se následně rozplynula a na obrazovce se objevil menší pokojík. Lana se v něm svíjela na posteli a tvářila se dosti ztrápeně.

„Neustále jsem se k tomu, co se ten večer přihodilo, ve vzpomínkách navracela. Pociťovala jsem vinu, že to já mám na tom všem značný podíl. Má jízda na kole byla rovněž jedním bezmyšlenkovitým počínáním. A nabízela se i druhá možnost, proč k oné nehodě došlo – že řidič jednal neuváženě právě kvůli mně.“

Lanina dodatečná sebeobviňující poznámka bohužel nezazněla nadarmo. Skutečně to předtím vypadalo, jako kdyby řidič nákladního auta zpanikařil právě kvůli ní. Div, že mu málem nevlétla pod kola – i když na obhajobu Lany bylo potřeba dodat, že i druhá strana chybovala. Řidič při vjezdu na náměstí nedodržel povolenou rychlost, a jak již bylo prve řečeno, z místa nehody ujel, kdežto Lana se dívce snažila alespoň pomoc. A jedna taková záhy výrazně proměnila život obou jmenovaných.

Jebortova ulice se onoho pátečního večera zdála býti prázdná a tichá. Tajemnost sálala ze všech jejích koutů.

„Který z nich to teda je?“ zeptal se už po několikáté nedočkavě Martin.

„65/2… Tamhleten na rohu,“ ukázal Kristián před sebe a mohl si tak konečně oddechnout od Martinových všetečných otázek.

„Podívejte, v tom okně nahoře se svítí, vidíte? To bude určitě tam,“ upozornila kamarády následně Nola, když stanuli před pětipatrovým družstevním domem.

„No tak se o tom přesvědčíme, co říkáte?“

Kristián vzal za kouli, dveře ale byly viditelně zamčeny. A pak v nich zčistajasna povolil zámek a ony se samy od sebe normálně otevřely.

Všichni tři tedy vešli dovnitř a nestačili se divit podruhé: chodbu zčistajasna ozářilo pronikavé světlo a oni tak měli možnost na zdech spatřit rozmanité postavičky v různých pózách. Ty kdosi musel vytvářet s nesmírným potěšením; z postaviček nesálaly strach, zloba ani utrpení, nýbrž znázorňovaly optimistický pohled na svět v tom nejlepším možném rozpoložení – hlavní prim u nich sehrával smích. Jednalo se o dost věrohodné napodobeniny z některých zahraničních jazykových publikací, jakými byly anglická Headway či ruská Raduga, kde se na poutavých obrázcích setkávali lidé z různých koutů světa, seděli pospolu v kavárnách, navzájem si vyprávěli nejrůznější možné zážitky, nebo na plážích hráli rozmanité hry.

„Tady to zřejmě už bude.“

„A podle čeho tak soudíš?“ vyzvídal Martin.

„No, tady nahoře na dveřích ta originální chodební výzdoba totiž končí,“ konstatoval Kristián, když dospěli do třetího patra na odpočívadlo, a on si na něm povšiml, že dál už po postavičkách není ani památky.

„Vejděme tedy,“ rozhodla pak Nola.

Předsíň nezamčeného bytu, kam právě vstoupili, rozhodně nezapřela další nová překvapení: byla vymalovaná celá doběla, jen nade dveřmi se ze slušnosti skvěla poslední malba usměvavého chlapce. Ta patrně měla znázorňovat cosi ve smyslu spojení světových národností, soudě dle vlajky, kterou chlapec nadšeně mával.

Vpravo se pak nacházela menší koupelna, jak se hned přesvědčila Nola, a vpředu pak z předsíně ústily dveře do pokoje, kam mezitím nakoukl Kristián. Z celého bytu právě pokoj zaujímal největší prostor: po levé straně se vyjímala houpací síť namísto postele a vpravo pak byl zařízený miniaturní kuchyňský koutek. Největší zvědavost u příchozích vzbuzoval stolek s velkou televizí stejně jako před ní jeden menší stoleček s připraveným pohoštěním.

„To všechno je tu zřejmě nachystané pro nás,“ ujal se slova nečekaně Martin, když očima spočinul na třech skleničkách, miskách se zákusky a také na konvici s horkým čajem.

„No tak se k tomu stolečku posadíme a něco z toho si nabídnem, co říkáte?“ navrhl Kristián a jako první tak učinil. „Hmm, vůbec to není špatný,“ konstatoval, když ochutnal čaj s neznámou ale příjemnou chutí a otestoval i jeden chutný čokoládový košíček.

Do pohodlných křesel tedy zasedli i Nola s Martinem. A v ten moment se nečekaně rozzářila obří televize a místnost viditelně potemněla.

Středeční dopoledne ohledně počasí nehlásalo žádnou viditelnou změnu k lepšímu. Katalnou Mochnu i nadále sužovaly střídavé přeháňky. Lidé nevycházeli ven bez deštníků a auta měla pro jistotu zapnutá světla. Naštěstí už vzduchem nepoletovaly plechy, květináče ani jiné předměty, jak tomu bylo na počátku týdne.

„To počasí mi fakt už pije krev. Kdy bude konečně hezky?“ hudroval Martin, načež stále civěl z okna k nebesům.

Velká přestávka sílila do plného proudu. Zatímco na chodbách byla hlava na hlavě, třída, v níž se momentálně Martin s Nolou zdržovali, zela téměř prázdnotou.

„Pamatuješ, co o tom soudila Alexandra?“

„Hmm, ani v tomhle se nemýlila,“ řekl Martin. „A co že ty nejsi mezi svými a bavíš se tu teď se mnou?“

„Prostě momentálně nemám s kým,“ připustila Nola vcelku lhostejně a zakousla se do hrušky.

Martin se rozhlédl po učebně. V první lavici se o něčem náruživě bavily Marta s Annou a u tabule pořád postával Teodor. Trucovitě dumal nad rovnicí, co prve řešili v hodině matematiky s profesorem Haufnerem; ten tvrdil, že skutečně má řešení, avšak nikdo se nedobral kloudného výsledku, ani Teodor. Jako premianta ho to přirozeně štvalo a hodlal to za každou cenu napravit.

„A nezapomněl jsi tam někde náhodou na nuly, Teodorku? Ty by pak možná leccos objasnily, nemyslíš?“ ozvala se náhle Marta.

„Fakt? Že bych se vážně někde sekl o tu setinu navíc?“ zapochyboval, načež kolem táhlého příkladu, jenž se rozprostíral přes celou vnitřní plochu tabule i obě postranní křídla, začal chodit jak lev v kleci, až to vypadalo neobyčejně komicky.

„No já být tebou,“ pokračovala Marta, „tak bych určitě hledala chybu právě někde v té hlavičce bez nožiček.“

„No jo, vážně, nesedí počet nul, takže plus a minus skutečně dává minus, takže…“

„Takže ti to konečně vyjde,“ dořekla za Teodora pobaveně Marta.

„No to se mi snad zdá, tys to ještě nevzdal, Tendrlíku? Neříkal ti snad Haufner, že to máš smazat?“

„A jéjej,“ nasadila Nola tón plný obav. Oním příchozím byl totiž Lekener a samozřejmě že se o Teodora hned přestal zajímat a očima neomylně zašilhal k oknu.

„Hele, Martine, dneska ráno jsem si tyhle koupil do foroty, tak můžem dát u nás odvetu.“ Vítězoslavně nad hlavou zatřásl ping-pongovými pálkami. „Máš doufám odpoledne čas?“

„Jo, mám, ale nemysli si, že mě s nimi snad porazíš. Má smeč je prostě má smeč, s tím holt ty nic nenaděláš,“ odpověděl Martin Lekenerovi naprosto vyrovnaně, bez příměsi zloby.

„Tak to se ještě ukáže, chlapcodívko,“ nadhodil jakoby s humornou nadsázkou Lekener a zase se odporoučel na chodbu. Martin ta jeho slova k Nolině údivu znovu přijal bez výbojů.

„No ne, já snad špatně slyšela?“

„No co,“ snažil se Martin tvářit, jako by nešlo o nic moc převratného. „Na pěsti nakonec nedošlo, zato na rozhovor s Alexandrou ano. V něm mě donutila některé věci ohledně Lekiho přehodnotit, no a… no prostě včera večer jsme si spolu dali u nich ve sklepě několik kol. Vůbec to neumí hrát, zato sranda byla.“

„No já žasnu, Martine Ronský, ty se nějak nezdáš…“

„No co,“ dělal Martin i nadále jakoby nic. „Tak jsme v Rajonádě neseděli až do půlnoci, ale jen do takových deseti, takže se potom ještě dalo něco podniknout. Ty jsi měla na zabavení Veru, Kristián si po zbytek večera vystačil se svým vnitřním já, no a Alexandra pak doma ještě dodělávala… no však víš co, takže jsem dal na její radu, což se ostatně už dohodlo na tom hřišti, kdy jsme se s Lekenerem na Alexandřino přání usmířili… no prostě noc byla rušná a přivítání z maminčiny strany o půl jedné ráno ostatně taky.“

„No tak to gratuluju, tedy k tomu smíru,“ vyjádřila se pochvalně Nola. „No a doufám, že hodláte – tedy u toho přátelství – setrvávat i nadále.“

„No pokud se Leki nerozhodne doma v akváriu šlechtit ty piraně a mě nutit do něj strkat ruku, tak… tak snad jo. No co,“ dodal Martin honem, když Nola zas chtěla vyřknout nějakou tu poznámku, „ty taky můžeš veleúspěšně pokračovat v započatých radovánkách: Rollo ti opět napsal, dokonce tě pozval na svůj ostrov, navíc ta letenka… Tajnůstkáři! Taky jste mi to nemohli říct o tom holubovi hned?“

„Ty ses přece hodlal usmiřovat a nevzdat se Alexandrušky, tak stejně jako tak…“

„Nolo, můžete na slovíčko?“ To se na prahu učebny objevil Petr Štroch. V ruce třímal Rollův poslední dopis. Nola k němu okamžitě zamířila.

„Opravdu je to tak, jak říkal Kristián?“

„Ano, Rollo se v dopisu skutečně zmiňuje o tom, že jeho matku postihly vážné zdravotní komplikace. A ještě něco: Rollo se jako nejstarší z rodiny o ni musel postarat. Právě to byl důvod, proč tak dlouho nereagoval na příchozí poštu od vás, nyní to ale hodlá zase napravit. V závěru pak ještě prosí, abyste se na něj kvůli tomu nezlobila.“

Nola přikývla, že dané bere na vědomí.

„A co jsem to ještě slyšel o jakési letence?“ zajímal se dál profesor.

„Ano, tu mi také poslal, byla v tom balíčku,“ zalhala Nola.

„Mohl bych ji vidět? Samozřejmě pokud ji máte tady u sebe,“ poprosil Štroch. Jak se ukázalo, nestál o to pouze on, zvědaví byli i ostatní studenti, kteří se mezitím navrátili do třídy. Každou chvilku totiž mělo zvonit na třetí vyučovací hodinu.

„Tak to abyste pomalu plánovala cestu,“ utrousil potěšeně Štroch a letenku Nole zase vrátil.

To už se ale o slovo hlásila dívka s dlouhými havraními vlasy: „Ale stejně je to zvláštní, nemyslíte, pane profesore? Nikdo z nás ten ostrov na mapce nikdy předtím nespatřil a najednou se tam ta Jamatanga zničehonic objeví jako mávnutím kouzelného prou…“

„Ty zas do toho nějak moc reješ!“ napomenul Martu Vlámskou Martin, když si povšiml, jak se Nola po jejím výroku zase zatvářila.

„Počkej, nech mě laskavě domluvit, ano?“ pokárala ho dívka a pokračovala. „Jen jsem tím chtěla říct, že tu Jamatangu jsme doposud měli možnost vidět pouze v Nolině atlasu, co jste jí ho dal, pane profesore. V žádném dalším však o něm nebyla nikdy zmínka.“

Profesor Štroch souhlasný studentský šum uťal slovy: „Každý se někdy zmýlí nebo přehlédne, to je přirozené. Něco podobného se tedy zřejmě přihodilo i vydavatelům atlasových publikací, v nejnovějším vydání totiž už Jamatanga nechybí a jsou na ní zaznamenány i názvy míst, o nichž se africký přítel Nole zmiňuje v dopisech. Pohleďte.“

Štroch položil na stůl asi deset atlasů a nalistoval v nich všem již důkladně dobře známou dvojstranu. A světe div se, u břehů jižní Afriky v Atlantském oceánu konečně všichni Jamatangu spatřili. Byla vyobrazena přesně tak, jak ji Nola měla možnost poznat. „A málem bych zapomněl. Ještě tu samozřejmě je jmenný rejstřík.“

Když se na Jamatangu všichni dostatečně vynadívali, Štroch pak atlasy zase sklidil. „Nevíte, co je s Kristiánem? Od rána prý není ve škole,“ zeptal se následně Noly a Martina, když se ostatní studenti – stále celí paf z toho, co viděli – rozešli do lavic.

„Těžko říct, mě o ničem neinformoval,“ odvětila Nola, tentokrát však zcela popravdě.

Přesně v ten okamžik jmenovaný vstoupil do třídy.

„Á, tak přece se náš opozdilec nakonec uráčil dostavit. Že by v tom taky vězely čtyřicetistupňové horečky?“

„No, ehm, pane profesore, víte…“

Zazvonilo. Štroch se dál Kristiána nevyptával, pouze se na něj spiklenecky zašklebil. Pak odešel.

„Tak co se stalo? No tak povídej,“ naléhali Martin s Nolou. Kristián ukázal do zadních míst ke skříním, kde nikdo nebyl, a tam jim ukázal jakýsi papírek.

Hovor znovu ustal a bylo opět slyšet jen cinkání lžiček a nožů, to Kristián každému na talíř nandaval další kousky rostolské rolády a všichni se do ní s chutí nanovo pustili.

„Asi bych se ti měla omluvit za to, že jsem tě podezírala kvůli tamtomu… no však víš, Martin ti o tom prý vyprávěl, když byl prvně u tebe,“ ozvala se Nola.

„Martinovi jsem už tehdy řekla, že se kvůli tomu nezlobím. A pak, byla by škoda přijít o tak fajn kamarádku,“ přičemž Alexandra znovu uvedla, proč je za současnou společnost a naslouchání tak moc vděčná. Kvůli své zálibě, jejíž náplní je pomáhat lidem, už stačila přijít o několik nadějných známostí, a to jen proto, že dotyční pro její Vantelbooklisty zkrátka neměli pochopení – ostatně jak to již vypověděla Martinovi – takže si po delší odmlce velice cení toho, že ji Nola a ostatní zde u stolu sedící berou jako normální kamarádku s něčím ojedinělým navíc.

„Jo, já vím,“ hlesla Nola chápavě, usmála se na Alexandru a dala jí k přečtení Rollův poslední dopis.

„To také vyjde, uvidíš. Stačí jen věřit.“

„No to jste mi teď obě dvě připomněly,“ a Martin se zaujatě podíval na Kristiána. „Jak je to vlastně s tím tvým domnělým dopisovatelem? Naposled jsi o něm mluvil, když jsme mířili na to Mochnické katalovění.“

„Vida,“ zpozorněla i Nola, načež s Alexandrou přestala probírat, jaký je Rollo urostlý fešák,“ o tom bych se také něco ráda dozvěděla.“

„No, ehm,“ odkašlal si Kristián, „nic z toho asi nebude. Z toho domnělýho věštce se fakt nakonec vyklubal podvodník. V dalších dopisech už totiž od nápaditejch talismanů upustil a rovnou přešel na jakýsi podivný telepatický vstupy a to za dost vysoký nehorázný poplatky, cirka v hodnotě dvou tisíc korun za jednu seanci. Celkem jich plánoval asi tak deset. No, a když jsem to ignoroval, tak si ten vykuk beztak nedal pokoj a v následujícím měsíci mi poslal hned dva dopisy naráz s tím, že má pro mě jinou, daleko lukrativnější nabídku, a to v podobě přenosovýho čipu, kterej mi prej umožní splnit veškerý mý přání… ale pozor… v čase přítomným, budoucím i minulým.“

„No tak to je vážně holomek. S tím bych se pěkně rychle rozloučila.“

„Přesně tak, Alexandro,“ souhlasila s ní okamžitě Nola. „A ty si z toho nic nedělej Kristiánku, nějaký skutečný mág si tě časem určitě taky najde,“ dodala, když se jí připomnělo odpoledne, kdy si svěřovali svá tajná přání.

„Jo, v poho, já to zas tak tragicky neprožívám,“ stavěl se k tomu jmenovaný statečně. „V podstatě mi už od začátku bylo jasný, že to takhle nakonec skončí, jenže jsem chtěl mít jistotu a řek si, že to aspoň vyzkouším, když ta nabídka v tom časopisu byla původně zdarma. A že jakmile to poleze do peněz, tak od toho dám ruce pryč, což se taky stalo. Já si počkám.“

„Třeba ani nebudeš muset čekat. Jukni tamhle,“ šťouchl do Kristiána loktem Martin. Kousek od nich se totiž zdržoval kdosi v masce klauna a jistému páru sedícímu na koberci tam předváděl karetní kouzla. Jelikož se to u něj setkalo s velkou odezvou, přidal klaun následně výstup s rozmanitými předměty, které z jeho rukou mizely a následně se v nich zase objevovaly.

Po zaslouženém potlesku se pak přemístil právě do postranního kouta místnosti a jako prvního adepta si pro své pokusy vybral Martina. Ten jen kulil oči, když z jeho ucha jakoby vyčaroval řetízek, který se Martinovi jinak vyjímal na krku. Klaun mu ho pak celému překvapenému předal, ovšem s károvou pětkou, z níž rázem učinil srdcovou devítku. Do té následně jemně foukl a tím docílil, že se vzduchem ladně donesla k Alexandře. Jakmile se karta – opět jemně – dotkla jejího nosu, zčistajasna se z ní stala růže.

„Mockrát děkuji, mohu si ji ponechat?“ zeptala se jmenovaná.

Klaun dal něco v tom smyslu najevo souhlasným kývnutím, pak ji ale pohybem ruky poprosil, aby se již na nic dalšího neptala, a zaměřil se na Nolu s Verou. Ty byly trochu nesvé, když na ně zcela nečekaně namířil ukazováčkem a urychleně se za ně přemístil. Obě napjatě očekávaly, co se bude dít, neboť klaun nad jejich hlavami jen naprázdno mával rukama, ovšem záhy z nich na stůl začala padat jedna karta za druhou a nejedna z nich dívky i přímo zasáhla.

Klaun s tím přestal a začal předstírat, že patrně učinil nemilý přehmat a že se to pokusí nějak šetrně napravit. Bohužel docílil jen nepatrné změny v tom smyslu, že se na stůl i děvčata začaly pro změnu snášet kostky od Člověče nezlob se. Klaun zanechal i toho, ačkoliv se Nola s Verou jeho kousky velmi dobře bavily a neměly mu je vůbec za zlé, a zvolil kompromis: zašátral v kapse vesty a před každou z dívek položil po jedné pětikoruně. Hbitou rukou pak začal mince postupně rozmnožovat. Když ale dodatečně zjistil, jaký na stole svými předchozími kouzly způsobil nepořádek, jal se to konečně napravit. Odkudsi vyčaroval výstřední barevný klobouk a opět mávl rukou. V ten okamžik jako by poručil větru, neboť jakási neviditelná síla karty, kostky a peníze do posledního kousku zachytila a odvála právě do něho.

„A to vážně nedostaneme ani halíř?“ škemrala Vera, když bylo po všem. „Prosím, alespoň jeden pro každou z nás.“

Klaun vyšel dívkám vstříc a každé věnoval po jedné pětikoruně.

Už se chystal odejít, když jej Nola upozornila na Kristiána, kterého nejspíš svou nedbalostí přehlédl, a tak se vrátil. Rukou pak naznačil cosi ve smyslu, že on nikdy nezapomíná. Kristián nadhodil něco o kartách a kostkách, jestli se to jako bude týkat zase jich, klaun mu rukou ale vzkázal, že nikoliv. Pak jej vyzval k ostražitosti. Začal si náruživě třít dlaně, přitiskl je k sobě, zahnul palce a ostatní prsty vypnul do špiček. Záhy došlo k velice zvláštnímu, nevysvětlitelnému jevu. Z klaunových dlaní počalo sálat světlo a jeho záře se postupně stupňovala. Kristián i ostatní na to nevěřícně zírali a nebyli schopni slova ani pohybu. Ten úkaz trval celou jednu minutu, a když klaun usoudil, že je načase s tím přestat, dal ruce zase od sebe (tentokrát poměrně dosti křečovitě) a protřepal si je. Pak Kristiána vyzval, aby se jeho dlaní dotkl, a tak se přesvědčil, že to celé nebylo nijak simulované. Kristián rukou okamžitě cukl, klaunovy dlaně pálily jako žhavé uhlíky.

Klaun se hned poté uklonil a zmizel za plentou.

„To teda bylo něco, co říkáte,“ odvážila se po kratší pauze do ticha promluvit Vera, načež si začala pohrávat se svojí pětikorunou.“ A zdá se, že to zřejmě má své pokračování, podívej se nad sebe, jak ti to tam problikává.“

Zadumaný Kristián prudce trhl hlavou a pohlédl na lampu tvaru krychle. Jedině ta střídavě probleskovala, kdežto ty ostatní byly zcela netknuty.

„Mohu něco odnést? Vidím, že většina z vás má už dopito. Nebo si ještě jednou budete přát to samé?“

„Ehm, Olafe, co to bylo za člověka v masce, co tu předváděl triky?“ začal vyzvídat Kristián.

„Tak to bohužel nemám zdání, před chviličkou ale odešel.“

Kristián hbitě vyskočil z lavičky. Až moc dobře si začal uvědomovat, co blikající světlo i ten výstup symbolizovaly. Než se ostatní nadáli, už byl taky za plentou. Pak rázně otevřel dveře Rajonády a horlivě klusal po schodech nahoru. Jeho oči posléze neomylně zamířily k obchodu s parfémy. Někdo uvnitř jako by to vytušil. Světlo z oken se okamžitě vytratilo a na celý obchod padlo šero.

Kristián pochopil a ono rozhodnutí respektoval. Nehnal se za svým průvodcem. Postačilo mu vědět, co měl onen předešlý výstup konkrétně pro něj symbolizovat. Viděl světlo v dlaních. Plně chápal jeho význam: až doteď byl z trojice přátel tím posledním, komu tajemná dívka s iniciálem L nesplnila jeho toužebné přání. Nyní však již i Kristián mohl s čistým svědomím odpřísáhnout, že dané neplatí. Podobně jako Nola s Martinem i on dosáhl čehosi, po čem nesmírně toužil. A věděl, že to něco mu po zbytek jeho bytí na této planetě již navždy ozvláštní jeho život – život, který se dozajista ponese v duchu fádnosti, v jistých okamžicích možná bude také dosti zběsilý a občas i poměrně složitý, krutý a nespravedlivý.