Tom Patrick

Září se přehouplo v říjen. S ním zkraje do Katalné Mochny zavítalo přeci jen mnohem příznivější počasí. Martin, který byl ve stále bližším kontaktu s Alexandřinými Vantelbooklisty, to už nevydržel: „Vždyť je v tom názvu obsaženo zářijový, jako jasná průzračná procítěná sluneční záře, tak proč nám místo toho pravidelně nabízelo jen bouřlivý opak?“

Alexandra se Martinovými výroky zpočátku dobře bavila, když už o tom ale v obměněných verzích (někdy si totiž září pletl s listopadem a ten zase s lednem) takto básnil nejméně podesáté, tak ho radši zcela vážně ujistila, jaké má výjimečné nadání pro veršování, a nakonec ho svým ojedinělým šarmem donutila, aby toho lamentování nadobro zanechal.

Podstatně hůře na tom byla Nola. Martin si nedal pokoj a pronásledoval ji takřka na každém kroku. Zastával totiž názor, že ony tři růže, co jim je Lana zanechala v Jebortovce, jsou určené výhradně jí a mají vyřešit problém s naprasklým dolním rtem. Když Martinovu nevyvratitelnou domněnku nepotvrdila první z růží, vyrukoval na Nolu okamžitě s tou další. Teprve ani když ani tato růže neměla pražádný účinek, usoudil, že se pravděpodobně zmýlil a onu třetí již automaticky vyhodil do koše. Nebyl by to ale Martin Ronský, aby nakonec opětovně nedal za pravdu sám sobě a přišel s opodstatněním, že „ony růže byly už zkrátka prošlé“.

„Díky tobě prožívám jedny z nejhorších dnů od odchodu Moronový, ani na toaletu mě nechceš pustit, to už je vrchol!“ setřela následujícího dne Nola Martina za přítomnosti dobře se bavících studentů.

Jenže jemu to stejně nedalo. V záloze měl ještě čokoládovou kolekci a k Nolině smůle bohužel došlo i na ni.

„Ne, tohle si tam patlat rozhodně nebudu!“ zaprotestovala, když na ni Martin nečekaně vyrukoval zpoza palmy na chodbě. To se zase spolužáci škarohlídsky domnívali, že Alexandra Martina pověřila na Nole otestovat nové druhy cukroví. Někteří rejpálci dokonce ve svých názorech zašli tak daleko, že svorně tvrdili, že Martin Nole vyznává lásku, nebo že se snaží o rozšíření dívčího harému, aby trumfl přeborníka Lekenera. Martin i Nola se to pokaždé vehementně snažili popřít, kdykoliv na to přišla řeč, zatímco Alexandra s Lekenerem nestačili vycházet z údivů.

„Už se s tím prostě konečně jednou smiř, Martine. Obojí – růže i ta kolekce – v sobě nic zázračného nemají!“ zdůraznila o velké přestávce po týdnu muk ztrápeně Nola, když ji jmenovaný už poněkolikáté nabádal, že když už ne ta vanilková tak určitě ta oříšková příchuť v sobě určitě ponese stopy po něčem lémanském, když tedy všechny ostatní varianty již beznadějně padly. (Patrně také díky tomu, že čokoládovou kolekci na přání Noly důkladně prověřili po sladkostech prahnoucí studenti i někteří kantoři.)

„Hele, kdybys třeba jen…“

„Ne!“ A pak Nolu konečně napadla spásná varianta: „Poslyš, co když se jedná jen o takový menší dárek – k narozeninám, svátku a tak?“

„A to proč jako?“ zeptal se téměř uraženě Martin.

„Nevíš náhodou o někom, kdo slaví?“ nebrala na Martinovo nesouhlasné zabručení Nola ohled a dál si jela svou. „Z říjnových jmen mě tak akorát napadá Teodor, ale ten to určitě nebude. Co třeba Alexandra, nemá teď někdy náhodou narozky?“

„Já… nevím,“ připustil kupodivu váhavě Martin.

„Tak o tom zkus popřemýšlet,“ doporučila mu Nola, a než se nadál, už byla ze třídy pryč.

Jak se ještě týž den, respektive večer, ukázalo, tak Nola měla pravdu. Tou vyvolenou však nebyla Alexandra, nýbrž Martinova maminka – desátého října slavila kulaté čtyřicetiny. Martin se po tomto zjištění málem sesypal: růže už neměl, načež čtvrtinu kolekce vyplácal na své „pokusy“ a dobrou polovinu na posezení za jeho zády vyjedli spolužáci za přispění kantorů. Dost mizerná bilance.

„Hmm, moc mi tam toho nezůstalo, v podstatě skoro nic,“ posteskl si devátého Kristiánovi. Tou dobou měli mít společnou hodinu tělocviku s profesorem Josefem Humlerem – sádelnatým šedesátiletým tlouštíkem s nesmírně baculatým obličejem.

„No, já bych to neviděl zas tak černě,“ oponoval Kristián a rozhlédl se po šatně, aby měl jistotu, že je nikdo neposlouchá. Jako poslední z ní právě odcházel Teodor. Podél těla vehementně máchal rukama, to se zřejmě tak usilovně připravoval na nadcházející přezkoušení.

„Zbylo mi zhruba kolem pěti čokoládek a růže žádná,“ lamentoval dál Martin, který si Teodora nevšímal. „A navíc, něco podobného se mi přihodilo už minule. Chtěl jsem mamce udělat radost dárkem a ze samého soustředění jsem na něj dočista zapomněl, zato odpadkový koš, popelnice a následně popeláři ne.“

„A jaks to tenkrát vyřešil?“ zajímalo Kristiána.

„No, ehm,“ zaváhal Martin s odpovědí, „nakreslil jsem mamce obrázek: plachetnici plující po vodě s pokusnými stromy v pozadí. Na to, že ani nevím, jak taková plachetnice vlastně pořádně vypadá, to ještě dopadlo celkem slušně.“

„Tak to nebude zas tak zlý,“ usoudil Kristián. „Dej si ty zbylý čokolády do něčeho, v čem do zejtřka bez porušení vydržej, navrch přidej normálně zakoupenou růži a máš vystaráno.“

„Jo, to asi bude nejlepší,“ zamumlal Martin, neznělo to ale nijak zvlášť vítězoslavně. „Jsem to já ale trouba,“ pleskl se náhle do čela, „až teď mi došlo, jak mamka čokoládu přímo zbožňuje, jak se po ní doslova může utlouct, jak neustále tvrdí, že se stále cítí na tři zářezy, tedy na třicítku – to ty tři růže – a mně to v mozku úplně zcela vynechá.“

„Hmmm, chmmm,“ zněla pouze Kristiánova reakce.

„No jo, tohle jsem zvoral, ale co pak na tom papírku měl znamenat ten podivný vzkaz?“ přišlo Martinovi záhy na mysl.

„Tak to bych možná věděl.“ Kristián vyndal onen papírek. „Vemu to postupně: to el je nám již dobře známý, víme, že náleží Laně, no a šipka pak zřejmě znázorňuje směr, respektive cestu, která nás dovede…“

„Na místo, kde se všechno uzavře a právě to symbolizuje ta tečka,“ dořekl za Kristiána Martin. „Myslíš, že se tam ta Lana objeví?“

„V to pevně doufám,“ odpověděl s jistotou Kristián.

Hovor byl přerušen. Z tělocvičny se totiž ozvalo: „Tááák chlapcodííívky nááástůůůp!“

„Hmm, Lana,“ dal se do řeči znovu Martin, když Humlerův hlas ustal, „to jméno si už budu nadosmrti pamatovat.“

„Hmm, tak to já taky,“ přidal se Kristián.

„Ta její precizní mluva, sametový hlas,“ pokračoval Martin, „a navíc to, jak umí obratně zacházet s přírodními úkazy…“

„Vrány – jsou to ptáci stálí, zůstávají u nás po celý rok. Živí se smíšenou potravou, občas ale dávají přednost i masitému soustu. Mohou se vyskytovat v okolí Vltavy, Labe i v Alpách. Takzvané vrány šedé pobývají i v oblasti Sibiře.“

Martin i Kristián se zájmem pohlédli na příchozí.

„Holub – hnízdí téměř v celé Evropě, u nás je rozšířen po celém území, hlavně v nížinách a pahorkatinách, kde obývá lesní porosty. Nejčastěji osidluje okraje lesů či polní lesíky. U nás se vyskytuje od března do října, zbytek roku tráví v jihozápadní Evropě.“

„No vida, leccos z toho odpovídá, co?“ mrkl Kristián na Martina a ten zas na Nolu. Ta mu to oplatila, což znamenalo jediné, tedy že vše zlé z předchozích dní jest odpuštěno.

„Humler se po vás dvou shání, tak pojďte. Dneska si to vážně užijeme: v tělocvičně jsou míče na fotbal a volejbal a Lekener si dokonce vyprosil ping-pongový stůl.“

Společně vyšli ze šaten.

„Hele, kdes tohle všechno vlastně vyčetla?“ zeptal se před vchodem do tělocvičny Noly Martin.

„No přece v atlasu zvířat,“ odvětila nevzrušeně.

„Ahá?“

„Nebo jsi snad čekal Démonovu příručku temných hlubin?“

Zasmáli se tomu.

Nastal střih. Na obrazovce se rozhostilo kratičké mlhavé šero. Jakmile začalo ustupovat, Lana se znovu ujala role průvodkyně a její slova tentokrát doprovodily vkusně sestříhané záběry v podobě spotů.

„Adrianin stav se týden od týdne zlepšuje. Obě nás to těší. Vlastně všechny tři, nesmím samozřejmě zapomenout na Adrianinu maminku; nakonec to byla přece jen její zásluha, že jsem se s její dcerou mohla setkat osobně.“

Martin, Nola a Kristián prostřednictvím záběrů v úžasu pozorovali, jak se Lana několikrát vrací do Medové, a jak je Adriana čím dál více čilejší a pomalu zkouší chodit.

„V Adrianě vidím nezkrotnou bojovnici. Dobrou zprávou pro mne je i skutečnost, že se ona a její matka staví na moji stranu ohledně daného sporu s řidičem. A jak se zdá, tak překvapením není zdaleka konec.“

„Jak vidno, tak sis mé rady vynaložila správně,“ ozvalo se Laně nečekaně za zády, když zase takhle jednou opouštěla Medovou. „Lémanské růže tedy splnily to, co se od nich očekávalo, to mne těší. A tebe zajisté taktéž.“

„Jakže? Lémanské?“

„Ano, tak zní jejich celý název,“ pokračovala Anna. „Kouzlo těchto růží nespočívá jen v jejich správném pěstění, ale i v samotném přístupu k nim samotným. A když víš, jak dané léčebné účinky následně plně využívat, odhalíš i smysl celého poslání tohoto přírodního skvostu.“

„Náhle se z nebes počínají snášet dešťové kapičky. To mne a Annu přinutí pohlédnout vzhůru k nebesům. Jako by jimi byl můj někdejší pláč. Na mysl mi přijde: kde asi právě teď je přítomen Martin?“

Pozvolné mrholení jakožto zjevivší se chlapcova tvář proti podmračené obloze Martinovi Ronskému znovu připomněly ono shledání s Julií na Mochnickém katalovění. Přirozeně jej tedy zajímalo, jestli se nakonec s jeho jmenovcem Lana přeci jen usmíří, když v Martinově případě vše nakonec mělo šťastnou dohru – pravda, s Julií to onehdy nevyšlo, ale osud mu do cesty přece jako náhradu přihrál Alexandru.

„Nevydáme se na cestu? Nedovolíme přeci dešti, aby nás zmáčel na kost,“ navrhla záhy Anna, když Lana konečně procitla z vnitřní letargie.

„Moje řeč!“ zvolal zničehonic Martin a dal to najevo výbojně pěstí, až byla Nola nucena uhnout. „No co, tak to prožívám s nimi, to už mi vyčítat nemůžeš, zebernice Klemontová,“ nadhodil povýšeně, když po něm Nola loupla varovně očima. Kristián se jen matně pousmál.

„Vycházíme s Annou z Medové a přes park volně míříme k náměstí. Když se pak následně ocitneme v prostranství pasáží, začíná mnou ošívat mírný neklid. Hlavou mi probleskuje ono jedno konkrétní místo. Anna jako by mi opět četla v myšlenkách.“

Nechceš se tam přeci jen zajít podívat?“

„Co by tady teď pohledával?“

„Ale přesto ti chybí, je to na tobě znát,“ odvětila nenásilně Anna. „Tak běž,“ ponoukala Lanu.

„Zatímco Anna zabředá do obchodu s parfémy, dám na její slova a dál procházím pasáží. A pak…“

Martin, Nola a Kristián v ten moment oněměli úžasem stejně jako jejich průvodkyně dokumentem.

„Martine?“

„Lano?“

„Jako ve snu k sobě běžíme a padáme jeden druhému do náruče. Pak v kavárně Sanmantena zasedneme za stůl, u kterého jsme se onehdy nepohodli. Já však stále nemohu uvěřit tomu, že tu Martin je, že se na mě usmívá.“

„Jak to, že jsi se nakonec vrátil?“ osmělila se jako první promluvit Lana.

„Nikam jsem nakonec neodcestoval,“ přiznal Martin zahanbeně, načež sklopil hlavu do talíře, tentokrát na srdcový perníček.

„Cože, tys… tys neodletěl? A kde… kde jsi pak celou tu dobu tedy byl?“

„Zůstal jsem v Praze… přesněji řečeno v Praze u jednoho kamaráda,“ pokračoval ve vysvětlování Martin. „Po tom našem neslavném posledním rozhovoru jsem se hned sebral a sedl na první vlak. Jenže jakmile vlak míjel první domky v Počernicích, došlo mi plno věcí. Co to vlastně dělám? Proč nejsem s tebou? Proč jsem se vůči tobě zachoval tak hloupě, neomaleně? Vyčítal jsem si to. Jako bych tě všude viděl před sebou, tak intenzivní to bylo…“

„To zase ta Anna a její…“

„Pšššt!“ zarazila Nola opět Martina Ronského.

„Na letiště nakonec vůbec nedošlo, vystoupil jsem na Hlaváku, sedl si tam před ním na lavičku a přemítal, co dál. Nakonec, asi tak po půlhodině, mě to sezení omrzelo. Následovalo vstávání a cesta do centra, kde bydlí ten můj kamarád.“

Následovala krátká odmlka, kterou Martin využil opět k tomu, aby se Laně omluvně podíval do očí. Ta to ihned shrnula ve svých aktuálních proslovech.

„Čím více nechává Martin průchod svému vyprávění, tím intenzivněji si uvědomuji, že podobně jako u Adriany i v něm zbrojí emoce a pocity viny. Někomu z vás možná přijde podivné, co nyní vyslovím, ale já se na Martina již nezlobím. Je přece zpátky, vrátil se a v porovnání s tím, co se přihodilo právě Adrianě, bylo naše odloučení jen nepatrnou dešťovou přeháňkou. Vím, že Martin mluví pravdu, že mi nelže. Prostě to teď již poznám. Jeho povídání tak nechávám úplnou volnost.“

„Kamil byl naštěstí doma, pořádal u sebe narozeninový večírek. Vlastně to byl on, kdo mi poradil, abych ti hned nevolal, že bych se prý unáhlil. Jenže já měl během pár dní jasno. A teď jsem rád, že jsem tak nakonec učinil.

Na Laně bylo znát, že Martinova slova pečlivě vstřebává.

„Pravda, původně jsem chtěl do té Indie letět, ale ty jsi pro mě teď přednější,“ pokračoval Martin. „Navíc, se školou jsem si to už vyříkal, ať si to ten student Filkus za mě užije.“

„A nemrzí tě to aspoň trošičku?“

„Ne, nemrzí, vážně ne. Hlavně že jsme zase spolu.“ Martin se na Lanu vlídně usmál a ladně ji vzal za ruku, čímž jí dával najevo, že to myslí naprosto upřímně. „Můžeme se tam příští rok jet ale podívat spolu, třeba o prázdninách, až budeš mít čas a pokoj od učení? Chtěla bys?“

„Musím se ti ale k něčemu přiznat,“ zapochybovala Lana. „Ještě nikdy jsem neletěla letadlem.“

„A víš že ani já ne? To je ale krásná souhra náhod.“

Kavárnou se rozezněl veselý smích, který Martin Ronský, Nola a Kristián z úst tohoto páru zaslechli vůbec poprvé. A Lana to hnedle vystihla ve svých tezích.

„Naše uvolněná atmosféra zajisté musí být navenek dosti citelně znát. Několik přísedících se na nás dívá a ve tvářích se jim zračí rovněž úsměv. Některé z těch lidí poznávám, neboť tu byli přítomni i minule. Jakožto pan Manten, jenž okamžitě přispěchá k našemu stolu.“

„Tak copak si dáte?“

„Prosila bych jednu kávu a ten sladký zákusek nechám klidně na vás.“

„Ještě jednou to samé,“ přidal se Martin.

„Pan Manten byl již na odchodu, když si povšiml čehosi, co mně do této chvíle zůstalo skryto.“

„Možná by bylo lepší ji uložit do vázy, aby neuvadla. Jednu klidně přinesu, když dovolíte.“ A pan Manten se shýbl pod stůl.

„To s tou kytkou ti poradila Anna, nemám pravdu?“ neodolala se svého přítele zeptat Lana, když viděla, jak pan Manten odbíhá a následně růže přináší ve váze.

„Anna? Kdo je to? S nikým takovým jsem v poslední době nemluvil.“

„Voda růžím očividně svědčí, zase začínají vykvétat do krásy A Martin se ke mně náhle nakloní přes stůl a políbí mě.“

„Tak to si zaslouží náležité uznání.“

„A pan Manten nám začíná tleskat a k němu se záhy přidávají i ostatní hosté jeho kavárny. A já tak znovu nacházím svou ztracenou lásku a zase si plně uvědomuji sílu a smysl života. A vy již nyní víte, že prostá náhoda nestačí, že jest třeba změnit osud v prospěch žadatele prostřednictvím někoho, komu na vás záleží. Nelze však daného mnohdy dosáhnouti naráz, je třeba stále věřit a mít v dotyčného důvěru. A to vše zajisté máte i vy.“

Kavárna a prostranství pasáží, to vše se začalo pozvolna ztrácet v mlze. Ozvalo se skoro slyšitelné prsk – to potemněla obrazovka. Obývací pokoj se znovu zaplnil světlem. Martin, Nola a Kristián v něm ještě pár minut mlčky seděli a každý z nich sám za sebe přemítal o tom, co právě shlédnul. A pak se Kristián jako první zvedl ze židle, položil dopitou skleničku na stůl a jen skromně poznamenal: „Tak asi půjdem, ne?“

Martin s Nolou jen souhlasně přikývli. Rovněž vstali.

Uklidili po sobě ze stolku a vydali se do předsíně. Jenže ani ji nešlo jen tak snadno opustit. Na prahu pootevřených dveřích tam ležela čokoládová kolekce a k ní byly přiloženy tři růže s dopisem: V něm stálo pouze: L (šipka) .

„Ubíhají dny a týdny a já se snažím zabřednout do normálního životního cyklu. Nezapomínám ani na Adrianu a její osud. Již třetí týden ode dne setkání s Annou se mi naskýtá možnost zajít do ulice s příznačným názvem: Medová. Cesta ale končí nezdarem a stejně tak i ty následující.“

„Moc prosím, mohla bych s Adrianou mluvit? Alespoň… alespoň na moment,“ žadonila Lana zase takhle jednou u panelového domu v Medové.

„Ne, to by rozhodně možné nebylo. Navíc, dcera má ošklivé následky,“ odbyla ji takto stroze doposud vždy matka Adriany.

„Prosím, nezdržím ji dlouho, já…“

„Už jsem řekla, na shledanou!“ a žena rázně zabouchla domovní dveře.

„Vím, mám na jejím současném stavu podíl. A pak mi to náhle dojde! To takhle sedím ve svém kolejním pokoji a pozoruji Anniny růže ve váze. Jak je možné, že ještě nezačaly uvadat? U té příležitosti se mi vybavují Annina poslední slova. Nechtěla tím snad říct, že jsou to právě ony, co léčí? Růže navíc s tak nadpozemsky podmanivou vůní a blahodárnými účinky na lidskou psychiku? Že by právě to mi pomohlo překročit práh onoho nedostupného panelového domu?

Povzbuzena tímto objevem se ještě ten samý večer vydávám do Medové. Opět zvoním na ten samý zvonek a opět mi přichází otevřít ta samá žena. Já k ní obdobně začínám promlouvat a ona obvyklou větou dává najevo nesouhlas.“

„Už jsem vám nejmíň stokrát říkala, že o vaši přízeň ani jedna z nás nestojíme. Kolikrát to budu ještě opakovat, než to pochopíte?“

„Tak jí ode mě předejte alespoň tyto růže,“ vypravila Lana ze sebe takřka na poslední chvíli, kdy se jí je domovními dveřmi podařilo úspěšně přeci jen prostrčit.

„Za pár okamžiků dochází k nevídané věci: Adrianina matka ke mně nečekaně zaujímá zcela jiný postoj. Růže zjevně i v ní navozují ten zvláštní, na první pohled nevysvětlitelný pocit blaženosti, jež způsobuje jejich omamná vůně. Není vůbec schopná jít po schodech nazpět nahoru do bytu, zastavuje se hned na tom prvním, otáčí na patě a pak navrací k domovním dveřím. Ano, ona se skutečně navrací! Když domovní dveře otevírá – tentokrát z vlastního popudu – v očích se jí zračí výraz naprostého údivu.“

„Ty růže jsou opravdu zvláštní? Kde jste je zakoupila?“

„Ty mi darovala jedna kamarádka,“ odvětila Lana.

„Ach tak, ach tak… Já jen… pracuji v květinářství a tento druh -“ znovu k nim přivoněla, „mi je zcela úplně neznámý.“

„Rozumím vám.“

„Uvědomuji si, že naděje na setkání s Adrianou dostává mnohem reálnější podobu. Předem ale přiznávám: o tom, že její maminka pracuje v květinářství, jsem doteď neměla sebemenší ponětí. Jen ona nečekaná vzpomínka na Anninu záhadně formulovanou tezi mi vnukla ten nápad vzít ony karmínově rudé růže s sebou. Jak nyní vidno, jednalo se o šťastnou volbu. A tak znovu žádám o to samé, kdy opětovně napjatě očekávám odpověď. Vím, že právě ta rozhodne o všem. A pak přichází konečný verdikt.“

„Tak tedy pojďte dál.“

„Mé srdce plesá nevýslovným štěstím. Stoupáme společně po schodech do třetího patra a pak vcházíme dovnitř bytovky. V chodbičce si zouvám boty a následně se ocitám v obývacím pokoji, v němž snad nechybí nic z dnešních vymožeností – od všemožných přehrávačů přes moderní kuchyňskou linku až po nádherné různobarevné tapety kombinující prakticky cokoliv. Žena mě však ponouká, ať nyní věnuji pozornost dveřím napravo. Nevadí mi to, přepychové vybavení onoho obývacího pokoje ve mně beztak nevzbuzuje patřičné sympatie, jeho vymoženosti mi nic moc neříkají.

Pří vstupu do místnosti spatřuji pohlednou mladou dívku na vozíku. Sedí u stolu u okna a něco si tam kreslí. Když mě spatří, náhle zbystří a pomalu odvrací od stolu oči. Její matka nás nechává o samotě. Odchází a zavírá za sebou dveře. Teprve při druhém pečlivějším pohledu mám možnost si dívku před sebou důkladněji prohlédnout: dlouhými hnědými kudrnatými vlasy a očima stejné barvy doslovně – až na výšku – imituje právě odchozí osobu. O stejném vkusu oblékání pak vypovídá černé triko s růží uprostřed. Z toho ihned usuzuji, že mezi matkou a dcerou musí existovat velmi silné pouto.“

„Ahoj, Adriano, jak se ti daří?“ oslovila ji Lana, mírně nervózní.

Dívka neodpověděla hned, nejdříve se na příchozí upřeně zahleděla a až poté se osmělila říct: „Ty jsi ta, co u nás už několikrát zvonila, ale moje mamka tě pokaždé odmítla vpustit dovnitř, že je to tak?“

„Ano, nechci ale, aby sis myslela, že jsem se snad…“

„Nevypadáš na někoho, kdo by druhým chtěl ubližovat.“

„V úžasu na Adrianu hledím. Udivuje mě její přívětivý tón. Jak je něco takového možné, říkám si v duchu? Její matka si přece nepřála, aby se k ní kdokoli přiblížil, avšak Adrianin postoj nyní vypovídá spíše o pravém opaku. Je v něm patrný hlad po tom s někým prohodit vlídné slovíčko, touha znovu se vrátit plně do života.“

„Nesmíš se na moji mamku zlobit. Prostě se o mě bojí.“ Adriana záhy nasadila mnohem vážnější tón. „Víš… už před dvěma roky jsem prodělala vážný úraz, když do mě kamarádka v žertu nechtěně strčila a já přepadla přes balkón. I tehdy mě odvezli do nemocnice. A rodiče? Ti z toho měli šok, ale nakonec vše dobře dopadlo. A teď jako by se to všechno zase opakovalo.“

„Návrat k oné nehodě a nečekaná zmínka o jakési předchozí ve mně opětovně budí jistou sklíčenost. Proto se co nejrychleji skláním k jedné z růží a okamžitě pociťuji uvolnění. Zároveň mi na mysl přicházejí další otázky, jež bych Adrianě ráda položila: týkají se rodiny, když na to už z její strany přišla řeč.“

„Poslyš, otec s vámi zřejmě asi nežije, že je to tak? Pokaždé se mnou totiž hovořila jen tvá maminka. Promiň, jestli tě to teď nějak irituje, nemusíš odpovídat.“

„Ne, v pořádku. Jak se to vezme. Taťka je pořád mimo domov, hodně totiž cestuje. Obchodně. Zastupuje v zahraničí jednu významnou počítačovou firmu. V poslední době se k nám vrací už spíše jen na Vánoce a některé svátky. Moc nám s mamkou chybí… auuu.“

„Se zájmem Adrianě naslouchám a jen nerada pozoruji, jak se z výřečné dívčiny mění v onu posmutnělou, to když teď bolestně zaskučí při pokusu o trochu více pohnout nohami a ono to moc nejde. Chci to okamžitě změnit! Nechci, aby se takhle trápila! Zaslouží si být zase plně zdravá – už kvůli tomu, co všechno si byla nucena protrpět! Jak ale dané změny docílit? Již vím, že ony růže dokážou navodit příznivou atmosféru, ale byly by schopny jedince oprostit i od bolesti fyzické?“

Nola nebyla schopná pít z hrníčku čaj, zničehonic se jí začala třást ruka. Martin na tom nebyl o nic lépe, málem se zakuckal, když se k němu donesl Adrianin naříkavý hlásek. Také Kristián výjimečně projevil známky jistého neklidu.

„Adriana se sice snaží se svou bolestí vyrovnat a v očích se mi pokouší naznačit, že už je vše zase v pořádku, když přestane s nohou hýbat, já ale vím, že tomu tak není. Proto vybírám jednu z růží a vytrhávám z ní temně karmínový kvítek, načež jej opatrně přikládám tam, kde jí to nejvíc bolí.“

Kristián teď nasadil zadumaný výraz všímavého doktora. Pádný důvod k tomu dozajista měl, neboť…

„V úžasu pozoruji ten malý zázrak, jak Adriana najednou dokáže zlehka pohnouti nohou, aniž by při tom zasténala.“

„Ta bolest vážně trochu ustoupila!“ hlásila nadšeně. „Jak je něco takového vůbec možné?“ vyzvídala na Laně po opětovných přiložení květů karmínových růží.“

Bylo vidět, jak doposud víceméně sebejistá Lana náhle tápe. Pomoc však přišla dřív, než by doufala. To když se okno pokoje zčistajasna zamlžilo a v režii mrazu (i přesto, že venku panovalo letní počasí) se na něm objevil nápis: JIŽ BRZY NA VŠE DOSTANETE ODPOVĚĎ! VAŠE A.

„Náhle se ozvalo klepání na dveře. Já procitla a přitom myslela na nejhorší. Klepání totiž neustávalo, nadále se rozléhalo po mém kolejním pokoji.“

„No nazdar, to si určitě zas pro ni jde policie,“ zhrozil se Martin. Sotva teď dokázal pozřít další chutný rohlíček a zapít jej čajem, jak ho ta nervy drásající atmosféra uváděla do čím dál větších rozpaků. Nola Martina tentokrát nenapomenula, sama totiž přemítala, kdo se Lanu asi rozhodl navštívit. Také ona nyní nedokázala plně skrýt jisté obavy z nadcházejících okamžiků. Jedině Kristián i nadále disponoval neproniknutelným pohledem, čímž opětovně prokázal, že má ze všech tří nejodolnější nervy.

„Ve dveřích se zjevila dívčí postava. Její pronikavé modré oči mi nevýslovně zaimponovaly a – což bylo zvláštní – i navodily překvapivý pocit klidu. Jako by se dostavila i úleva, jako by dotyčná vzkazovala: ,Zapomeň na všechny své dosavadní těžkosti, jež ti do cesty postavil nevyzpytatelný osud.´“

„Dobrý večer, mohu vstoupit?“ otázala se dívka. Lana se tvářila, jako by k něčemu takovému již předem svolila.

Dívka tedy zavřela dveře, shodila plášť a její štíhlá postava a dlouhá blond hříva ihned nabyly na patřičné kráse. „Co kdybychom se na moment posadily? Myslím, že si obě máme co říci. Než s tím však započneme, je nutné si připomenout jedno nesmírně důležité: dnešními dny nic nekončí, jejich prostřednictvím něco nového začíná a to něco v sobě bude mít pozitivní nádech.“

„Ty tedy o té zraněné dívce na náměstí víš?“ odvážila se Lana konečně otevřeně promluvit.

„Ano, vím o tomto, o policejním výslechu jakožto o tvé předešlé hádce s přítelem,“ odvětila přívětivě dívka. „Dovol, abych se ti představila, Lano: jmenuji se Anna.“

„Ten až nadpozemsky zdvořilý sametový hlas znovu navozuje útěchu. Najednou mi přišlo, jako by po mé pravici seděla sestra, kterou jsem dlouhá léta neviděla. Ta představa je dosti zvláštní, nemám totiž žádné sourozence a zejména proto se snažím vážit si každé vlídné tváře, jíž mám možnost potkat. Přesně to byl případ Anny.“

„Víš co? Projdeme se radši po městě. Venku je příjemný letní večer, nemá cenu zůstávat v uzavřeném prostředí,“ navrhla posléze Anna.

Martin, Nola i Kristián teď byli zvědaví, jak se Lana k výzvě postaví. A vskutku…

„Nebránila jsem se tomu. S Annou jako bych se cítila čím dál bezpečněji. Vycházíme společně ven před kolej a vydáváme se do ulic. Postupně spějeme až do prostranství pasáží. Pociťuji všudypřítomný klid a harmonii na duši.“

„Třeba ta Anna umí ovládat lidskou mysl,“ zamyslel se Kristián, když Martin s Nolou znovu nasadili udivené kukuče. „Když v Rajonádě dokázala umem sobě vlastním předvádět tak skvostný triky, tak ovládnout člověka pro ni prostě není žádný problém.“

„A byla to tam vážně Anna? Co když…“

„Psst,“ přerušila Martina znovu Nola. Ten se na ni opětovně káravě podíval. „Promiň, ale Lana pokračuje v povídání a já bych to nerada propásla,“ ohradila se.

„Anna mě zavádí do obchodu s parfémy. Uvnitř vše na první pohled vypadá jinak – vedle nich se v něm vyskytují všemožně barevné svíce a po stěnách jsou rozvěšené ojedinělé zarámované obrazy.“

„Kdo toto vytvářel?“ zeptala se Lana, když k jednomu z obrazů přistoupila blíž.“

„Kdo? No přece ten, jemuž tento um právem po staletí náleží,“ odpověděla jí pohotově Anna.

„Počkej, to chceš vážně říct, že tohle má na svědomí…“

„Ano, tak jest, mráz… i když tentokrát za přispění lidských rukou.“

Anna otevřela jednu z přihrádek stolu a z ní vyndala bílou desku. Tu pak položila na stůl, zasedla za něj a začala si procvičovat prsty u rukou.

„Co chceš teď…“

„Zadrhávám se uprostřed věty. V této chvíli si vůbec nedokážu vysvětlit, jak je něco takového možné. Anna před mými zraky ladnými pohyby rukou na bílé desce doslova čaruje jako ten nejmocnější mráz. Bravurně tvaruje cosi, co záhy věrohodně připomene labuť. K ní zanedlouho ještě přibývají střechy domů a řeka.“

„To je něco naprosto úžasného!“ Lana na to udiveně zírala s otevřenou pusou zrovna tak jako její tři diváci v Jebortově ulici.

„Chceš si to sama vyzkoušet?“ nabízela Laně Anna.

„Ráda bych.“

„Tak prosím.“

„V oněmění zasedám za stůl a procvičuji si prsty tak jako přede mnou Anna. Pak opatrně zasouvám nehet ukazováčku do bílé desky a poprvé se pokouším o určitý tvar. Leč v desce se tvoří hluboká rýha.“

„Pojď, zkusíme to společně.“

„Anna jemně bere moji pravou ruku a vede ji po desce. Tvary zamýšlených brýlí se začínají postupně rýsovat, i když ve výsledné fázi ani zdaleka nepřipomínají um všestranného mrazu. Z Anniných očí se však dá vyčíst jiná odpověď, jíž člověk hnedle správně odtuší, a sice že nic nejde hned napoprvé, že vše má svůj čas.“

„Vše má svůj čas, Lano,“ potvrdila záhy Laninu domněnku Anna. „Já však vím, že jednou i ty dokážeš umění mrazu konkurovat. Máš v sobě cosi výjimečného a to něco by rozhodně nemělo zůstat netečným.“

„Annině poznámce okamžitě věnuji dostatečnou pozornost. Ještě nikdy jsem od nikoho jiného nic podobného nezaslechla, ani od Martina. Ihned se zajímám, co tím Anna vlastně nyní má na mysli.“

„Opravdu jsem to myslela naprosto vážně, Lano. Jak jistě sama dobře víš, v tvém životě je zapotřebí napravit dvě závažné události, jež tě stále tíží a tížit nepřestanou, dokud se zdárně nevyřeší.“

„Vím, o čem teď Anna mluví, na co mě upozorňuje. I tak jsem plná obav. Onu dívku se sice zavčas podařilo odvést do nemocnice, její stav však byl poměrně vážný. Navíc do toho ona policie, s níž to rozhodně ještě neskončilo. A Martin, pomýšlím záhy, kde tomu je asi konec?“

„Vše se napraví, pokud o to budeš usilovně stát, Lano,“ ozvala se záhy opětovně vlídně Anna. „Mám jisté neklamné tušení, že tu dívku – Adrianu – brzy propustí z nemocnice domů. Co kdybys ji pak zkusila navštívit a trochu se ji pokusila rozptýlit? Konejšivá přátelská slova dokážou dělat učiněné zázraky.“

„Nevím,“ připustila okamžitě váhavě Lana. „Mám obavy, aby se tím celá situace třeba ještě více nevyhrotila.“

„Ty to zvládneš, musíš si jen o trochu více důvěřovat. Třeba ti pomůže toto.“

„Anna mi podává tašku, kterou u sebe měla již ve chvíli, kdy mě navštívila na koleji. V ní se zmítají rudě karmínové růže, jež omamně voní.“

„Pamatuj, Lano, na každou bolestivou duši či místo existuje lék, jen je důležité ho umět využít ve správný okamžik.“

„Loučím se s Annou a odcházím zpět na kolej. Na cestě horlivě přemítám o jejích posledních slovech. Když otevírám dveře svého kolejního pokoje, přijde mi na okamžik na mysl, že podlehnu zase nehostinné samotě, leč vůně květin jako by navracela pozitivní myšlení. Jakožto onen zimní obraz vytvořený Annou, jenž mi dotyčná před odchodem z obchodu darovala.“