Tom Patrick

Pasangerovka, jíž nyní procházeli, všem připadala jak z jiného světa: prostupoval jí nezvyklý klid a až na kavárnu Sanmantena a Podzemní rajonádu měly obchody na dveřích nápis ZAVŘENO.

„Tak copak máš, Nolo, na srdci?“ ozvala se zničehonic Lana, když míjeli antikvariát (s knihami převážně cestovními); jako by teď Lana Nole četla v myšlenkách. Jejich pohledy se vzájemně střetly.

„Neznáš náhodou chlapce jménem Rollo? Dle toho semaforku soudím, že ano. Podobné mi totiž zasílal poštou. Nedávno mi po delší odmlce opět napsal.“

Lana obratně využila zájmu o svou osobu, a když si nabízenou letenku i dopis důkladně prostudovala a obojí Nole nazpět vrátila, pouze vyhýbavě podotkla: „Také tu něco mám a doufám, že se to pro tebe stane stejně tak cenné, jako to, co jsi mi právě zapůjčila.“

Nola od Lany obdržela lahvičku s logem růže, nápadně připomínající onu vzácnou léčivou lémanskou, o Rollovi z jejích úst však nepadlo ani slovo. Nola pochopila: na Rolla přijde řeč později, ať tedy ještě vyčká. Lana jako by to opět vytušila, znovu se na Nolu mile usmála.

Když zanedlouho míjeli obchod s parfémy, chtěl promluvit Kristián, neboť to byl on, kdo viděl, jak celý potemněl, poté, co kvapem vyběhl z Podzemní rajonády.

„Ty jsi měl ze všech zde přítomných, Kristiáne, nejskromnější přání, o to to však pro mne bylo složitější. Bez patřičného soustředění a zapojení vnitřních smyslů by se mi ono kouzlo bývalo nepodařilo,“ četla i jemu Lana v myšlenkách dřív, než se na to samé stačil zeptat. „Ovšem ze všeho nejvíce si na tobě cením, že jsi nepodlehl onomu falešnému pisateli,“ dokončila s hlubokým porozuměním.

„No, to ani jinak moc nešlo.“ Kristián se při vzpomínce na dotyčného šarlatána trochu potměšile zašklebil, z jeho grimasy bylo patrné, že k němu od počátku moc velké sympatie rozhodně nepociťoval.

„Každý z nás něčemu věří. Někdy se důvěra vyplatí, jindy bohužel ne,“ jala se Lana nových výpovědí. „Pokud mám nyní hovořit sama za sebe, těší mne, kolik jsem za život poznala báječných přátel. Bez nich by onen působivý dokument, jenž jste mohli shlédnout, nikdy nevznikl. Jen tak namátkou: na tom, že to celé spatřilo světlo světa, měl například velký podíl sám pan Manten. Zahrál si v něm a dal k dispozici svoji kavárnu. Tím vším jsem sobě i vám však chtěla vzkázat jedno podstatné: važte si každého dobrého přítele. Přátelství je nejvěrnější družka, jež dělá život pestřejší, krásnější, kouzelnější, dává mu konkrétní smysl. I kdybyste neznali pravé jméno dotyčného, nevadí. Důležité jsou city, jež k vám chová, a činy, jimiž může váš život učinit zajímavějším, bohatším. Mnohým jiným se něco takového nikdy nepoštěstí.“

Na tohle slyšela zejména Alexandra. I ostatní zaznamenali jednotlivé zásadní postřehy: Martinovi se při vstupu do domu s číslem 65/2 vybavil Alexandřin příbytek ozdobený rozmanitými postavičkami s pozitivním laděním. Nola si v živé paměti stále uchovávala moment, kdy prostřednictvím dokumentu Laně její přítel ukazoval letenku. Kristián se zejména zaměřil na Lanu v područí lémanských růží. V myšlenkách zabrousil až k zářijové neděli, kdy se konalo Mochnické katalovění a na něm prezentace na téma: propojení člověka s přírodou. To natočila a následně precizně odříkala Hela. Kristián se mírně pousmál, když se před ním jakoby zjevila její silueta.

„Ano, snažila jsem se o co možná nejpoutavější věrohodnost a pokud možno i autentičnost, podobně jako ona milá dívčina,“ rozhovořila se opětovně Lana a zase se zdálo, že Kristiánovi čte myšlenky. „Každý z vás prožil něco, jenž obohatilo i můj život. Ten sám o sobě není lehký: přináší řadu útrap, úskalí, a proto jsem pokaždé, jak jsem již předeslala, vděčná za přívětivou tvář, za náhodná setkání, jež mají smysl. A když je po přátelství hlad, zpívám si.“

Když Lana do pohotovosti povolala svůj jemně procítěný andělský hlas, bylo již všem jasné, kdo to na Mochnickém katalovění tak nádherně pěl. Za jeho znění procházeli Pasangerovkou dále. Míjeli obchod se zámečnictvím, jenž patřil panu Krubenovi. Nola okamžitě zpozorněla, když nahlédla do výlohy a spatřila tam patery klíče. To Martinovi na protější straně padla do oka jedna z figurín, náležící do klenotnictví paní Pouzové.

„Důležité je vždy býti ve správnou chvíli na správném místě a pokusit se nějakým šetrným způsobem napravit, co druhý napravit nestihl.“ Lana pak překvapené Nole podala její kdysi ztracené klíče od její bytovky. „Jsem ráda, že tentokráte posloužily dobrému účelu. Můžeš si je vzít, už jejich služby potřebovat nebudu. Splnily, co splnit měly. Příště trochu více opatrnosti, méně zbrklosti a vše se v dobré obrátí.“

Hned nato se Lana začala věnovat Martinovi.

„Původně mne zamrzelo, že ti to s Julií nevyšlo. Někdy se zkrátka ten druhý – v tvém případě tedy ta druhá – najisto přesvědčit nenechá.“

„Cože? Přesvědčit? Já myslel, že…“

„Ano, já vím, že svými nadpřirozenými schopnostmi mám možnost vykonávat všemožné zázraky bez hranic,“ odtušila chápavě Lana. „Neřekla bych, že jsem o dost odlišnější než ty, Martine. Já sama se považuji za obyčejného smrtelníka, vlastně jím skutečně jsem, jen možná navíc umím vyčíst s předstihem, co chce dotyčný říci, snadněji rozeznávám jeho povahu a o něco důkladněji a šetrněji s ní následně nakládám, takže je mi pak o něco povolnější.“

„Takže ty jsi Julii normálně požádala, aby za mnou šla?“ žasl Martin.

„Ano, přesně tak to bylo a ona se nijak nebránila, i když jsme obě v ten moment tušily, jak to nakonec skončí.“

„Osud ale Martinovi naštěstí dal ještě jednu šanci, kterou již nepromarnil, a já jsem za to velmi vděčná,“ šeptla Martinovi do ucha Alexandra a krátce ho políbila na tvář. Martin v ten okamžik pocítil neskutečné blaho. Julie byla rázem zapomenuta.

„Chvíle překvapení prostě mohou nastat i tehdy, když to nikdo z přítomných účastníků neočekává. Můj hlas – musím se přiznat – stopy něčeho potažmo výjimečného v sobě zjevně obnáší,“ připustila následně Lana. „Na druhou stranu nelze popřít skutečnost, že lidí se zajímavým hlasovým potenciálem a talentem v oblasti hudby je na světě plno. Já sama jsem nedávno jednu takovou skvělou partu hudebníků měla možnost poznat. Dokonce přímo tady, nedaleko Katalné Mochny.“

„A kdo to byl?“ zajímalo Kristiána.

„No přece vy všichni, co jste se zúčastnili Mochnického katalovění!“

Martin, Nola a Kristián teď na Laně doslova viseli očima. Ani jeden z nich nepředpokládal, že by vynikal nějakým oslňujícím hudebním talentem. Martin už sám od sebe několikrát v minulosti předeslal, že svůj hlas dvakrát nemusí, a ani Kristián si z vlastní zásady moc nenotoval, pokud to tedy zrovna přímo nesouviselo s nějakým jeho oblíbeným filmem (obdobně tomu bylo nedávno při promítání oné čínské vzácnosti v mochnickém kině). Jediný, kdo se tak s jistou větší oblibou „intenzivněji“ hudbě věnoval, byla Nola. Ovšem v jejím případě se zase spíše jednalo o takové nezávazné „vanové výstupy při koupelíně za doprovodu sprchového koutu“, jak tomu s oblibou přezdívala.

„Ale no tak, povolte své skromnosti trochu uzdu a oceňte společně své skryté talenty,“ nabádala je Lana. „Vždyť už samo o sobě bylo obdivuhodné, jakou báječnou atmosféru jste vytvořili u onoho ohniště. Mnozí z vás se tam ten den viděli úplně poprvé a přesto jste všichni do jednoho nakonec byli perfektně sehraní. A že by to nevypovídalo o něčem fantastickém, výjimečném, kouzelném? To nikdo z vás dozajista jednoznačně popřít nedokáže, není-liž pravdou?“

Ojedinělou atmosféru u ohně a společné hraní na bubny nikdo z přítomných skutečně popřít zcela jednoznačně nedokázal. Vždyť se onehdy vlastně jednalo o jakýsi zlatý hřeb celého setkání. To sice úplně nemohl stvrdit Martin – který zrovna v tu chvíli neustále přebíhal od ohniště k chatce tam a zpátky – ani Alexandra – jež nebyla přítomna – i oni však následně dospěli k shodnému závěru, že kdyby se Martin nebyl býval zbytečně nestresoval a Alexandra na setkání dorazila jako další host, určitě by hraní u ohniště na ně mělo úplně stejný vliv jako na ostatní zbylé účastníky.

„Vidím vám na očích, jak jste každý sám o sobě něčím výjimečný,“ začala ke skupince kamarádů po kratičké pauze promlouvat zase Lana. „Ovšem ze všeho nejdůležitější je, že jeden druhému umíte naslouchat, že mezi sebou utváříte vzájemné pouto přátelství. Je mi proto nesmírně líto, že se s vámi všemi již budu muset brzy rozloučit. Život je neúprosný a proto i na mě čekají další povinnosti, jež nelze odložit. Jsem tedy ráda, že jsem vás – Martine, Nolo, Kristiáne a Alexandro – měla tu čest poznat.“

Oslovení dali na sobě okamžitě znát protesty. Přece není možné, aby je Lana po pouhých patnácti minutách opustila. Nestál tu před nimi přece člověk, před kterým by bylo radno prchat do bezpečného úkrytu, jako tomu například bylo u vyšinutých maniaků z hororů, jež se pasou na cizím neštěstí a utrpení. Právě naopak, vyjímala se tu před nimi milá víla s andělskou tváří, jíž šlo výhradně o štěstí druhých.

„Ctěné chlapcodívky, prosím, neobávejte se mého odchodu,“ snažila se Lana své svěřence závěrem povzbudit po humlerovsku. „Opravdu se již musíme loučit. Než se tak ale stane, ráda bych vás ještě upozornila na tři dary. První naleznete přímo tady v prostranství pasáží na schodech jednoho z obchodů. Pokud máte zrak hodný ostříže, už se zajisté v tento okamžik vaše pozornost do oněch míst upíná.“

Jako první si čehosi povšimla Nola. Do očí jí padlo lahůdkářství paní Lambertové, kde se právě na schodech vyjímal objemný pytel.

„Napovím pouze, že dané má co dočinění s propojením lidské a zvířecí říše. A víc ani muk.“

Martin, Nola a Kristián si mezi sebou vyměnili zadumané pohledy, bylo jasné, že intenzivně hledají na Lanina slova odpověď. Pak se Kristián pleskl do čela a zvolal: „No jo, vlastně, já už vim.“ A něco Martinovi a Nole pošeptal.

„Onen druhý dar -“ pokračovala Lana, jako by výměnu názorů vůbec nezaznamenala, i když opak byl pravdou, „je zde v prostranství pasáží pro vás připraven o pár metrů dále. A rovněž jsem si jistá, že i ono přání třetí na sebe nenechá příliš dlouho čekat. Co symbolizuje? Však se to dozvíte.“

Lana se už chystala s ostatními podat si ruce na rozloučenou, když to Kristiánovi přece jen nedalo. Lana měla pravdu, pokud tvrdila, že byl ze všech nejskromnější, a právě proto se ji rozhodl ještě jednou o cosi požádat.

„Tak se nám pochlub, Kristiáne, copak máš ještě na srdci? Pokud to bude v mé moci, ráda ti vyjdu vstříc.“

„Mňo,“ začal, i když mu dopředu bylo jasné, že Lana moc dobře tuší, oč mu jde, „rád bych ještě jednou spatřil onen skvost, jímž jsi v Podzemní rajonádě pověřila svý ruce. A pokud bych měl popustit uzdu svý skromnosti, tak bych k tomu, co jsem právě řekl, ještě rád připojil, že o to moc stojim.“

„Ale samozřejmě, odvětila dobrosrdečně Lana. To naše společné myšlené fantastično pocházející z reálného světa přece musíme nějak originálně zakončit.“

„Nebo se tomu dá zkráceně říkat jen THINKFAN COMREAL WORLD,“ ozvala se náhle Alexandra, která po celou dobu spíše naslouchala svým přátelům. „Správně by to v originále sice znělo Thinking fantasy coming from real world, ale takto je to o dost snadnější na zapamatování.“

Nikoho neudivilo, že zrovna Alexandru napadl takovýto zlepšovák. Ona sama přece vymyslela pojem Vantelbooklist.

„Zlatý hřeb našeho setkání tedy začíná.“

Lana dala ruce do požadované polohy. A skutečně, po několika nekonečných vteřinách se zpoza jejích dlaní počalo linout omamné světlo.

„Smím se jich dotknout?“ poprosil Kristián, když bylo po všem.

„Prosím.“ Lana k němu natáhla ruce. „Tak co, naplnilo se tvé očekávání i tentokrát?“

„Na sto procent,“ ocenil Kristián Lanino snažení zářivým úsměvem a následnou hlubokou děkovnou úklonou.

Lana se poté ujala posledního závěrečného proslovu: „Ať vás tedy do budoucna provází jen a jen samé štěstí a v jednom kuse nesužuje nemilá realita. Ať se každé vaše další přání či jen pouhý nápad stane skutečným, nikoliv základem pro onu nechvalně proslulou třináctou komnatu. Snad jsem vám jako váš průvodce o tom dostatečně podala důkaz a svým umem prokázala, že existují i komnaty jiné, značně odlišné, v nichž jsou přítomni pomocníci, jež mají zájem pouze a jen na štěstí druhých. Proto pozor na ona další překvapení, jež z mé strany ještě nastanou – zejména Nolu prosím o ostražitost.“

Podali si ruce na rozloučenou.

A pak jako blesk z nebe se v prostranství pasáží zčistajasna zjevila projíždějící limuzína. Zcela netradičně byla vyzdobena rozmanitými pozitivně laděnými obrázky. Martin, Nola i Kristián v nich okamžitě rozpoznali jim již dobře známé chodební výjevy z domu 65/2. Když limuzína míjela Lanu, zpomalila, aby do ní dívka mohla nastoupit. Ta to udělala velice vkusně: opět se učinila neviditelnou (tedy až na hlavu) a přisedla si k chlapci v brýlích. Tím nebyl nikdo jiný než-li druhý Martin. Martin Ronský, Nola a Kristián by v tu chvíli ale také klidně odpřísáhli, že za volantem spatřili sedět Annu – na základě oné dlouhé blond hřívy. Dívku zahlédli jen díky tomu, že přední sklo nemělo žádné zdobení, do limuzíny pro její výzdobu totiž jinak nebylo vidět. Byl to důkaz, že i ona je skutečná, že není čirým výplodem Laniny fantazie. Lanin odchod vytušil i onen holub, jenž přilétl nazpět za ní.

Následně došlo k dalšímu zcela nevídanému úkazu. Branka se otevřela, limuzína však k ní ještě nestačila pomalu ani dojet, když se znenadání odklopilo víko zadního kufru a z něj se vyvalila hustá mlha. Když pominula, limuzína už byla pryč, branka se zase uzavřela a zachrastil v ní zámek, avšak před ní teď kdosi postával.

Na prahu „stála“ dívka, o jejímž jménu v tomto okamžiku nemohlo být žádných pochyb. Svým příchodem způsobila menší šok, neboť jí byla vidět pouze hlava. Až když si jakoby v místě hrudníku jemně přejela neviditelnou rukou, dala se spatřit v celé své kráse v kouzelnickém plášti modrorůžového zbarvení.

„Co kdybyste vyšli sem za mnou? Přeci jen je krásný, poměrně teplý večer,“ vybídla skupinku přátel vzápětí Lana a z prahu kavárny se vydala nazpět do prostranství pasáží. Martin, Nola, Kristián a Alexandra ji jako ve snu následovali. Martin dokonce za chůze Kristiána požádal, jestli by ho neštípl do zad – kvůli případným vidinám. Tak na něj ona nečekaně příchozí tajemně zapůsobila.

„Ne, jsem opravdu skutečná, nic se ti nezdá, Martine,“ vytušila jeho obavy Lana, načež k němu přistoupila a dotkla se ho. Martin na sobě okamžitě pocítil omamné uvolnění. „Vím, proč tak soudíš. Ze zde přítomných máš nejcitlivější duši a na vše se snažíš dívat s co možná největším nadhledem. Navíc, můj přítel nese tvé jméno, nelze se tedy divit, že právě ty vše nejintenzívněji prožíváš.“

„Takže… takže ten tvůj příběh, co jsme měli možnost shlédnout v Jebortovce… to vše se tehdy vážně stalo?“ zeptal se, když zase plně procitl; snažil se, aby to z jeho úst teď vyznělo co možná nejobyčejněji.

„Ano. Onen – dalo by se říci – hraný dokument vám přiblížil několik zásadních zlomových okamžiků z mého soukromého života,“ přiznala vlídně Lana. „Podobně jako vy, i já jsem rodnou obyvatelkou Katalné Mochny. V domě, kam jsem vás pozvala, jsem kdysi bydlela s rodiči, než jsme se načas přestěhovali do Německa. Za nějaký čas jsem se do rodného města vrátila a poznala i Martina, jenž v Praze studoval filmařinu, zatímco já zde v Katalné Mochně, obdobně jako vy, místní gymnázium. Jenže osud si se mnou rozhodl pohrát, jak jste měli možnost shlédnout. Naštěstí mne zavčas navštívila Anna a dala mi možnost vše špatné napravit. Svou přítomností mi však nabídla mnohem víc než jen pár cenných rad, jak usnadnit život jedné dívce, a jak získat zpět ztracenou lásku: naučila mne, jak danou pomoc předávat druhým, kteří ji potřebují stejně, jako jsem ji kdysi potřebovala já sama.“

„Proč ses o splnění našich přání pokoušela ale tak složitou cestou?“

„Tušila jsem, že mi třeba podobnou otázku položíš opět právě ty, Martine.“ Lana dala střídmou úklonou najevo, že ji velice těší, že je to zase on, kdo se vyptává jako první. „Nic nejde jen tak samo od sebe, to zajisté všichni uznáte. Mnohdy se přihodí, že třeba ani ten nejobyčejnější dar se neuskuteční za pomoci značného úsilí toho, kdo se má stát jeho strůjcem. Ani vaše přání – připusťme si to – nepatřila mezi ta, která by vyřešilo pomyslné mávnutí kouzelného proutku. Já však usilovně stála o to, abyste měli pocit, že něco takového možné je, že magická kouzla opravdu existují. Proto ta tajemnější atmosféra učiněná z mé strany vůči vám. Prostě jsem se co nejusilovněji snažila o to, abyste si připadali, jako by vás vedla síla z oněch pohádkových fantaskních světů, v nichž vše vždy působí tak neobyčejně, tak neskonale magicky, tak poutavě.

Mým záměrem vás však nebylo nějak strašit, děsit, stresovat. Jak jsem již předeslala, byl zde z mé strany pokus o zkoušku uvěřitelného tajemného nadpřirozena, jenž by obstálo ve víru každodenní současné reality, jíž řídí zaběhnuté přírodní zákony. Něco takového však nelze zařídit na jeden pokus. Ano, v oněch pohádkách je to něco jiného, tam ve svízelných situacích máte možnost použít právě kouzelnou hůlku či magický prstýnek, tím jen lehce mávnete či pootočíte a vše se vám naráz splní. Vytvořit však cosi tajemně nadpřirozeného v ryze reálném světě – připusťme si – to není jen tak: člověk se musí umět vcítit do pocitů druhých, musí umět číst v jejich myšlenkách, znát jejich silné či slabé stránky a zařídit vše tak, aby byl tam, kde dotyční potřebují. Kouzlit je proto pro obyčejného smrtelníka, jakým jsem já, poměrně dost náročné.“

„Když ale ty jsi – jak ty teď sama říkáš – jen obyčejným smrtelníkem, jak si pak mám vysvětlit znakovou řeč toho semaforu, omamná světla signalizující varovná znamení a v neposlední řadě pak i ptačí poselstvo, znenadání se zjevivší u nás ve třídě, které tak názorně potrápilo Danu Moronovou?“ vyzvídal Martin neúnavně dál, čímž své kamarády překvapoval. Dnes vyl výřečnější než vůbec kdy předtím, nikdo mu to ale nezazlíval, ani mu neskákal do řeči, jak se párkrát již přihodilo v minulosti. Že by to měl na svědomí právě ten Lanin nečekaný dotyk, při němž Martin pocítil příliv nadpozemské harmonie?

„Každý taj se dá svým způsobem vždy nějak věrohodně připodobnit, nejdůležitější ze všeho však je mu skutečně uvěřit, a u toho by také mělo v mysli jedince, jemuž je nabízen, zůstat.“

Nole stačil pouhý pohled na nenápadný semaforek, jenž jako zázrakem náhle svírala Lanina pravá dlaň, aby si domyslela celou pointu i význam oněch posledních slov – jejich prostřednictvím Lana sdělovala, že tajemství úspěchu účinnosti jakéhokoliv kouzla by se nemělo prozrazovat. Pochopil to i Martin, neboť ten jen souhlasně přikývl, že i jemu semaforek jako právě nečinný předmět coby „práce s tajemnem“ bohatě stačí. Obdobně to zřejmě bylo i s Laniným neviditelným pláštěm – pravděpodobně se jednalo o jeden z těch prototypů, o nichž se v poslední době hojně psalo ve vědecko-technických časopisech.

„O Danu Moronovou se bát nemusíte,“ pokračovala Lana. „V lázních se určitě bude cítit dobře. Mým záměrem ji nebylo nějak poškozovat, zesměšňovat nebo způsobovat újmu na zdraví. Chtěla jsem Daně jen důrazněji připomenout, že nemusí vždy patřit mezi ty nejdůležitější, kdo si ve třídě – a mimo ni – nutně musí sjednávat respekt – s někdy až přehnaným vlivem na ostatní.“

Martin ohledně fyzikální minulosti nemusel chodit příliš daleko, jenže Lana o dotyčné osobě zdaleka nevypověděla vše.

„Dana Moronová za život prožila nespočet smutných okamžiků: krátce po svatbě jí zemřel manžel a ona sama nikdy nemohla mít děti. Patrně právě tyto dvě události u ní vyvolaly přehnanou averzi vůči studentům i profesorskému sboru, což pak vedlo k přílišnému upnutí na předmět, jenž si za studií na střední škole zvolila za svou budoucí profesi.“

„Ale… o tom nám nikdy nic neřekla. Kdyby se nám třeba… třeba jen náznakem zmínila, tak… tak by to všechno mohlo být o něčem jiném.“ To se slova konečně ujala i Nola. Rozhodně nebyla sama, kdo na sobě teď dával znát pocity značné překvapenosti; Martin se tvářil, jako by ho právě kdosi uřkl, kdežto Kristián si hluboce soucitně povzdechl, čímž jakoby dával najevo: „No jo, je to zvláštní tendlecten život.“

„Dana Moronová,“ pokračovala Lana, „nepatří mezi lidi, kteří by se něčím takovým chlubili navenek. Po celý život to dusí v sobě, pronásleduje jí to na každém kroku. To Lada je oproti ní pravým opakem – plná života, porozumění. Jenže ona nic z toho, co Dana, neprožila – i to je důležité podotknout.“

„Lada je naprosto kouzelný člověk,“ zabásnila Nola.

„A nejen to, normálně si s ní tykáme,“ přihodil k dobru Martin, který rázem očividně přehodnotil svůj názor na vykání. Něco náhle měnit – to u něj přeci jen nebylo nic neobvyklého.

„Fakt, oproti Moronce je to velká změna k lepšímu,“ vyjádřil se k aktuálnímu tématu i Kristián.

„Těší mne, že se vám Lada zamlouvá,“ dala najevo Lana s pozitivním úsměvem. „Dlouho jsem ji přemlouvat nemusela. Lada si vždy přála učit studenty přibližně ve svém věku. Ředitele nakonec umluvila. Konečně…“

„Konečně měl záminku, jak Moronku dostat nadobro pryč ze školy. Všichni víme, jak se tomu zuby nehty bránila,“ přidal Martin v hlase nečekaně na důrazu a obdobně se to odrazilo i v jeho výbojné pravačce. Záhy ale rychle zase zčervenal hanbou, neboť si uvědomil, že to vyslovil až příliš tvrdě, což mu Nola také okamžitě dala najevo očním bleskem a Kristián táhlým „Nó, ehm“. I Alexandra nesouhlasně našpulila své smyslné rty.

„Promiňte, nechal jsem se zkrátka unést,“ omluvil se Martin.

Lana Martina jako jediná nepokárala. A pak se Nola v obavách zeptala: Jak to bude s Danou Moronovou dál? Vrátí se do školy?“

„To teprve ukáže čas,“ nadhodila Lana. „Třeba se nakonec přeci jen rozhodne nadobro odejít do důchodu a Ladu ředitel přijme do kolektivu nastálo. Pokud jste s ní jako s profesorkou spokojeni, nevidím sebemenší překážku, proč by se tak nemohlo stát. Samozřejmě nejdříve musí Lada dostudovat.“

Hovor přerušil třepot křídel. Náležel holubovi. Ten se z Lanina ramene náhle vznesl do výšin. „Nebojte se, on zase přiletí nazpět,“ promluvila, když se hlavy všech přítomných za ním otočily. „Zvíře a člověk jsou si vždy v něčem blízcí: když jeden druhému dokáže naslouchat, časem mezi nimi vznikne pouto, jenž přetrvá do doby, než se navzájem opustí. Každý z vás již jistě slyšel o výjimečnosti němých tváří. No tak, nestyďte se a pochlubte se nejen mně ale i sobě navzájem.“

Martin teď překvapivě tápal, ostatní si ale shodně vybavili po jednom příběhu: Nola připomněla příhodu, v níž kocour nemocničnímu personálu odtajňoval, kdo jako další z pacientů zemře, tím že se pokaždé zabydlel na posteli dotyčného. Alexandra přidala psí zážitky týkající se retrívrů, zatímco Kristián uvedl koně, jenž uměl nalézt ztracené osoby prostřednictvím sestavování vět z čísel. A jen Martin pořád stále nic a tak se netradičně zaměřil na lémanské růže.

„Tak vidíte,“ ujala se slova Lana poté, co všechny příběhy důkladně vstřebala. „Sami jste nyní uvedli svědectví, z nichž vyplývá, že zvířecí, lidské ale i ony rostlinné říše jsou spolu vzájemně propojeny. Bez tohoto poznatku bych se jen stěží dokázala obejít.“ A následně všechny pobídla: „Co kdybychom se prošli? Není dobré postávat na jednom místě. Tento večer přece náleží jen a jen vám a ještě zdaleka nenabídl vše.“

Sobotní večer neobyčejným setkáním nesmírně přál: počasí se opět vyvedlo – žádný déšť natož krupobití či silný vítr. Martin, Nola a Kristián si dali dostaveníčko u zpívající fontány v prostranství kolonády a za poslechu příjemných melodií se připravovali na nadcházející závěrečné shledání s Lanou. Jaké asi bude? A spatří i Annu? Přijde Lana společně s Martinem? O tom teď každý z nich v duchu horlivě přemítal. Asi tak deset minut před sedmou Kristián kamarády pobídl, že je načase vyrazit.

Náměstí žilo obvyklým večerním ruchem, zato vstup do prostranství pasáží byl uzavřen. O druhé překvapení se postarala pohledná dívčina, jež postávala před uzamčenou brankou.

„Alexandro, ahoj, co ty tady děláš? Myslel jsem, že jsi v Praze s Jeremiášem…“

Alexandra se na Martina a zbylé dva příchozí pouze přívětivě usmála a ukázala jim papírek.

Vzápětí se branka sama od sebe dala do pohybu.

„Tak takhle to měla ta naše hostitelka promyšlený. Vážně mazaný,“ kývl uznale Kristián, když všichni čtyři vešli.

„Jak jsi to teď myslel?“ nechápal Martin a nebyl by to ani on, kdyby brance nevěnoval přehnanou pozornost a to jak se za nimi zase sama uzavírá a chrastí zámek.

„No, že sem Alexandru nevpustila samotnou. Lana prostě chtěla, abysme sem vstoupili všichni čtyři hezky najednou.“

„Nebo taky Anna,“ připomněl důležitě Martin. „Nezapomínej, že tu figurují dvě jména, bez ohledu na to, co stojí a vždy stálo v těch vzkazech…“

„Podívejte, někdo k nám přichází.“

Martin s Kristiánem zanechali sporů, kdo má pravdu, a společně s Nolou Alexandřiným slovům začali věnovat plnou pozornost. Skutečně se k nim kdosi z druhé strany blížil, nebyla to však Lana ani Anna, nýbrž pohublý, dosti vytáhlý postarší pán okolo padesátky, s brýlemi a mrožím knírem. Byl jím Rudolf Manten, majitel kavárny Sanmantena.

„Srdečně vás vítám u nás v Pasangerově ulici. Následujte mě, prosím.“

Ohromená skupinka zanedlouho vstoupila do jeho kavárny, kam je dovedl. A tam…“

„Pane Velmane!“

Nola nově nasadila udivený výraz v obličeji, když uvnitř kavárny spatřila sedět osamoceného hosta.

„Á, dobrý večer přeji, Nolo!“ pozdravil a obšťastnil příchozí úsměvem, který na něm tolik obdivovali jeho spokojení zákazníci.

„Proč vy tady tak sám?“ zarazilo to trochu i Kristiána, neboť mu něco takového připadalo naprosto nemyslitelné. Pan Velman byl při své profesi vždy obklopován lidmi, dokonce si, díky svému jemnému vystupování a ochotě pomoci všem bez výjimky, minulý rok od města vysloužil ocenění: NEJOBLÍBENĚJŠÍ DOBROMIL KATALNÉ MOCHNY.

„To víte,“ rozpovídal se knihkupec, „sice si každý myslí, kdovíjak nemám o společnost nouzi, pravdou ale je, že již několik dlouhých let tady ve městě žiji sám v jednom z paneláků. Po večerech jsem nikam nikdy moc nechodil, ale nedávno mi kdosi poradil, ať zkusím zajít sem, že tu jistý pan Manten vlastní útulnou pohostinnou kavárničku, no tak jsem nakonec zaskočil. A mám takový dojem, že tu budu svůj volný čas trávit mnohem častěji.“

„Budiž vám to z celého srdce přáno,“ ocenila mužova slova svým mile přívětivým hláskem Alexandra a navrch přidala úsměv. „A my? Neposadíme se konečně?“

„Prosím, jen račte.“ Pan Manten skupinku zavedl ke stolu, na němž stálo réservé. Byl to ten samý stůl, u něhož kdysi seděli Lana a její přítel.

„To je zvláštní, my ale…“

„Nic nemusíte říkat, stačí, když se usadíte a objednáte si, na co budete mít jen chuť. Vše jest dopředu zaplaceno,“ odvětil Martinovi vlídně pan Manten.

„Tak se k nám přece připoj, Martine,“ vyzvala ho i Alexandra, neboť ten pořád zaraženě stál na místě. Zjevně se podivoval, proč tu někdo má réservé, když ostatní stoly zejí prázdnotou.

Když Martin Alexandru konečně poslechl, pan Manten poté všem ochotně donesl, oč z nabídky požádali. Pak se s panem Velmanem odklidili do zadního rohu kavárny a dali se tam do řeči, ovšem tak, aby nerušili hosty, jimž v prostranství pasáží měl patřit celý tento večer.

Jakmile jako poslední dojedl a dopil Kristián a pan Manten ze stolu vše sklidil, počala se kavárnou a v podstatě i celou Pasangerovkou rozléhat příjemná podmanivá hudba, jíž doprovázel nádherný procítěný zpěv. Samy od sebe se otevřely dveře kavárny a dovnitř vlétl holub. Neomylně zasedl na stůl s cedulkou réservé. A v ten samý okamžik pan Manten panu Velmanovi špitl do ucha: „Pojďte, půjdeme dozadu a necháme je tady o samotě.“

Když tak oba učinili, holub vylétl z kavárny zase ven a zasedl na neviditelné rameno právě příchozí, jež pronesla: „Dobrý večer. Jsem ráda, že se s vámi konečně osobně setkávám.“

„No vida, poslední smíšená chlapcodívka dorazila, takže hodina může naplno vypuknout!“ zahalasil radostně profesor Humler a tleskl na rozchod. „Takže vážení, rozejděte se na ta místa, která uznáte, že jsou pro vás! Máte tu na výběr široký sortiment od girlboyové volejbalové zábavy přes čutací boygirlovou až po ping-pongovou chlapcodívkovskou , kterou si na mě vyprosil tamhle Lekrník. A pokud někoho uvidím, že se do některé z těchto aktivit aktivně nezapojil a pokusí se byť jen náznakem o cviky, které předepisuje školní osnova, má na vysvědčení automaticky o stupeň horší známku! Konec hlášení!

Studenti se tomu od srdce zasmáli a každý se okamžitě zapojil do některé z her, tedy až na dva jedince.

„Co se děje, chlapcodívko Vlámská? Jak to, že jste se na můj povel nezapárovala?“ Profesor Humler teď pomalu zvedal hlavu od třídnice, do které momentálně cosi zapisoval, a jakoby přísně zahlížel na onu černovlásku. Ta se hned začala culit. „Nekoledujte si, nebo vás stihne krutý trest: půjdete osobně přemluvit toho houslového vrzala odnaproti, aby s tím šolicháním skončil. A pokud se ukáže, že je to váš bratr, tak to si mě pak kór nepřejte.“

„Ale, pane profesore, vždyť vy moc dobře víte, že nemám bratra ale sestru,“ ohradila se jakoby Marta a dál pobaveně civěla do rohu, kde se Teodor neúspěšně pokoušel o driblování s míčem o stěnu.

„Jen jestli vy mi teď náhodou nelžete, chlapcodívko. Pojďte sem a dejchněte na mě svýho vizoura. Tak šup! Hopito presto!“

Marta učinila, oč ji Humler požádal.

„No jo, nelže, skutečně mi tahle chlapcodívka nelže!“ hulákal profesor na celé kolo a pak Martu plácl jemně přes zadek. V ten moment oba dva jen těsně minul míč, který se Teodorovi odrazil od stěny. To trochu vyvedlo z míry Lekenera. Prudce se za sebe otočil od ping-pongového stolu. Martin využil jeho nepozornosti a pálkou mu uštědřil parádní smeč.

„Vy ale máte fofrníky, chlapcodívko Vlámská, rok od roku stále větší a větší,“ nepřestával profesor Martu škádlit, načež si pomalu začal brát na paškál Lekenera, jehož Martin jednoznačně přehrával. „Jak to hrajete, Lekrníku? Na to musíte jít takhle!“ Doslova mu pálku vytrhl z ruky a názorně předvedl pět úspěšných smečí, na něž byl Martin absolutně krátký.

Humler Lekenerovi vrátil pálku, jeho výkon se však nijak výrazně nezlepšil. „Slabé, slabé, móóóc slabé, to bude na konci školního roku kulí, pětek, sardelí!“

Kolem profesora znovu prolétl Teodorův nešťastně odražený míč. Humler ale dál dělal, že o tom nic neví. Znovu zasedl k otevřenému oknu a nanovo začal psát do třídnice. Tentokrát si nasadil i brýle.

„To je ale fofrník! TO JE TADY ALE POŘÁDNEJ FOFRNÍK!“

Poslední větu zařval naplno, maličko si nadzvedl brýle, pak jakoby nenápadně pohlédl na Teodora, jak se žalostně potýká se svým míčovým výkonem, načež znovu zabředl do spisů.

„TÓÓÓ JÉÉÉ ÁLE VÉÉÉLIKANANÁÁÁNSKEJ FÓÓÓFRNÍÍÍK!“ řval z plných plic, aby přehlušil čím dál falešnější zvuk houslí z hudebky odnaproti.

Odpověď se dostavila téměř automaticky.

„Strč si ty svý fofrníky už jednou provždy konečně do automatického větráku a nech mě v klidu učit, nebo tam na tebe osobně vlítnu!“ zakřičel nazlobený hlas učitele houslí.

„Sám seš vrták!“ uzemnil ho obdobně rtuťovitě profesor Humler, ovšem s notnou dávkou ironie navíc. Pak vstal a zabouchl okno. „On mi tak něco bude radit! ON! PCHE! PAN DOKONALÝ! Nevím, čeho tím houslovým žalozpěvem jeho svěřenci chtěj dosáhnout, to vážně nevím! NEVÍÍÍM!“

Poslední slovo opět zahulákal. Uštědřil příslušné stránce v třídnici názornou tečku, zaklapl ji a odložil na parapet. Z něj pak obratně sejmul notýsek a zamířil kvapně k již značně upocenému Teodorovi.

„Tak tady máme tu naši sportovně založenou chlapcodívku. Tak co, bude to lítat, bude to svižně lítat, Tendrlíku? škádlil profesor Teodora tím, že ho jemně začal šimrat na zádech. Teodor se v té chvíli zmohl pouze na nedobrovolné ošívání.

Studenti propukli v hřmotný smích. Jediný, kdo neměl radost, byl opět učitel houslí.

„JASNĚ JSEM TI ŘEK, ABYS BYL ZTICHA! PRO MĚ ZA MĚ SI TOU SVOU CHLAPCODÍVKOU VYCEPUJ TO SVÝ KOLO, ALE PROBOHA UŽ ZMLKNI! NEMÍNÍM TO TVÝ HALEKÁNÍ POSLOUCHAT DONEKONEČNA!“

Profesor Humler tentokrát jen zakroutil nevěřícně hlavou a až pak pronesl: To jsou mi ale sousedské vztahy. No dobře, tak tomu chudákovi a jeho otrokům prokážeme radost.“ Otočil se k černovlásce a zabásnil: „Marto Vlámská se sporem v láskách, prosím, buďte tak poslušna a zaklikněte nám tam vzadu ono poslední rozvalné skelné okénko, ať si ten hoular může v klidu vychutnat trhy ve svých uších!“

Tělocvičnou se již poněkolikáté rozlehl smích a poté, co Marta okno po vzoru profesora rázně zabouchla, i potlesk. Humler se uklonil a dojemně vyřkl: „Děkuji vám.“ Pak však rázně tleskl a na Teodora vyrukoval s hláškou: „Táák jdééém na tóóó!“

Teodor celý zrudl, neboť si studenti profesorovo zvolání vyložili ve smyslu, že ho mají při jeho pokusech s míčem pozorovat. Humler to ale šibalsky vyřešil za něj.

„Vážení. Tak váááženííí,“ tleskl znovu. „Tak takhle by to nešlo! Pokud vám není známo,“ podíval se hbitě na hodinky, „tak jste tímhle pokukováním již promarnili drahocenných pět vteřinových ručiček! Pokud v tom hodláte pokračovat i nadále, upozorňuji vás dopředu na možné nebezpečí, jenž spočívá v totálním selhání šilhavky! Tak ve vlastním zájmu pozor na to! Nezapomínejte, že už jsme nějaký ten pátek v NATO!“

Studenti profesorovu přání tedy vyhověli.

„Tak a my jdem na to. Už se nemohu dočkat představení.“

Teodor si odkašlal a nanečisto si vyzkoušel pár míčů. Pak se do toho pustil naostro. Každá z pěti ran se však minula účinkem, dokonce dvě z nich se opět dostaly až k ping-pongovému stolu a zasáhly Lekenera do zad.

„Aúúú, co mi sakra boucháš do Chrise?“ zaklel a samozřejmě tím neměl na mysli nikoho jiného než drahou polovičku své nejoblíbenější skupiny.

Profesor Humler nyní výjimečně dlouze mlčel, jen zadumaně se syčícím „Chmmm“ sledoval další Teodorovy neslavné pokusy, a až při jeho neúspěšném patnáctém se rozhodl jednat. „Chmmm, tak takhle by to nešlo, osamocená chlapcodívko, takhle ne.“ A profesor se otočil do reje sličných studentek, jak je občas sám nazýval a zavelel: „Marto Vlámská, se sporem ve spoře oděných láskách, vy dneska máte svůj šťastný den! Pojďte tady s Tendrlíkem vytvořit chlapcodívku smíšenou!“

Marta tedy hodila míč Nole, která ji ochotně zastoupila na postu volejbalového podavače, a za halasného profesorova tleskotu přiklusala.

„No vida, a my se teď podíváme, jak naše smíšená boygirl bude atakovat horní příčky zdivé konstrukce. Tak jedem!“

Marta stačila udělat pouhých pět dobrých míčových odštěpů o stěnu, když Humler náhle tleskl a zakřičel: Výborně, to stačí! Tendrlík má za jedna!“ Pak vzal notýsek a onu známku do něj skutečně zapsal.

„No to snad ne,“ vyhrkl Lekener, „vždyť mi málem způsobil pracovní úraz, pane profesore!“

„No co se tomu najednou divíte, chlapcodívko Lekrníku? Tendrlík jako osamocená chlapcodívka neuspěl, avšak jako smíšená chlapcodívka přímo exceloval, tak není co řešit.“

Pak se zaměřil na Nolu, která právě proměnila podání.

„To tamhle věčná zebernice Klemontová,“ – Nola totiž svůj zebří klobouk prakticky vůbec nedávala z hlavy – „zase zaperlila o zeměpisu. Dostala za jedna, i když vůbec nic nevěděla o amazonských pralesích. Pak mi ale názorně popsala, jak si v nich představuje svůj život, no a já na to hned změnil názor.“

„Vy s námi na ty hory musíte prostě jet, pane profesore,“ neudržela to už v sobě Nola.

„Já,“ divil se jakoby Humler. „A vy myslíte, že mě žena pustí?“

„A proč by vás jako neměla pouštět?“ navázala na Nolinu otázku Marta, jež se s Teodorem vrátila do herních činností.

„Proč?“ hrál teď Humler naprosto zaskočeného. „No asi proto, že se o mě v jednom kuse bojí. Zkrátka nechce, abych se tam někde nezačal párovat s jinými chlapcodívkami, vždyť to znáte. V jejích sto padesáti letech co člověk může taky očekávat, že?“

„Sto padesát? Minule jste říkal sto třicet,“ ozval se znovu Lekener.

„No jo, já vím,“ mávl profesor lenivě rukou, „tak to jsem do toho asi omylem ještě započítal jejího bratra, sestru, psa, kočičáka, ducha svatého a kdoví kohopak to ještě, to víte, ta má paměť.“

Tělocvičnou se znovu rozlehl smích.

„No moment,“ nasadil teď Humler jakoby vážnější tón. „Není jednou z vašich třídních náhodou profesorka Moronová?“

„Bývala, teď za ni ale máme novou náhradu,“ informovala profesora věcně Nola.

„Vážně a koho pak?“

„No přece Laděnku,“ dořekla Marta.

„Jo, aha, já už vím,“ pleskl se profesor Humler do čela. „To je to mladé kůzlátko, co k nám nedávno nastoupilo, že?“ Pak spiklenecky pohlédl na Lekenera. „No jo, to má tamhle Lekrník určitě velkou radost, co? Určitě na ní může oči nechat, co, chlapcodívko?“

„Ále, pane profesore,“ nedal se Lekener, „to máte špatné toky informací.“

„Jo, jó, jen se nepovyšujte. A to samé platí i pro vás ostatní. Máte přede mnou tolik tajů jako celé naše město, to si také až po letech usmyslí nám konečně vydat bájný poklad v podobě historických známek a pohlednic.“

Smích bleskurychle vystřídal údiv na tvářích studentů. Někteří z nich se po sobě zvědavě podívali, jestli se náhodou nepřeslechli. Obdobně i Martin s Nolou, těm však stačilo pouze očima vyhledat Kristiána. Ten stál v jedné z branek a nenápadně jim rukou naznačil, že se nic neděje, že vše je v naprostém pořádku.

„Skutečně si nedělám srandu, psalo se o tom v dnešních novinách,“ pokoušel se Humler o naléhavější tón a dodal: „Doufám, že si nálezce ty svý zásluhy nenechá jen pro sebe a daruje z toho štědrodaru taky něco našemu ctěnému ústavu… no mně třeba jen na to nové kolo.“

Až do konce hodiny pak profesor Humler třídu bavil vlastními autorskými bloky, které se nesly v režii jeho životabudičství, pranostik, štamgastik, hoteliád, piantik, pořekadel a krátkodrobností.

„O tom jsi nám nic neřekl,“ šeptla Nola do ucha Kristiánovi, když Humler svým klasickým zvoláním končil hodinu.

„Tááák chlapcodííívky róóózchóóód!“

„Jo, ale neboj, o nás tam zatím nepadlo ani slovo, o to jsem se postaral,“ uklidňoval Nolu i Martina hned Kristián, neboť i ten se k oběma okamžitě nachomýtl. „Humler má ale pravdu – i škole bychom z toho náleznýho něco měli dát.“

Rozešli se do šaten.

„Jsem zvědavý, kdy nám Lana pošle svou další navštívenku,“ nadhodil Martin, když s Kristiánem v šatně osaměli. „Nebo myslíš, že tamta byla poslední?“

Kristián pro jistotu strčil ruku do kapsy svých kožených kalhot, kde měl papírek schovaný. Místo něj však vyndal úplně jiný, onen původní navíc kamsi zmizel. Na nynějším papírku stálo L Pas…er so 19.

„No tohle,“ žasl Martin, když to spatřil. „Jen jsem to nakousl a už je to tady.“

„Hmm, v sobotu v Pasangerovce v sedm večer,“ oznámil Kristián.

Martin si právě natahoval kalhoty a oblečení na tělocvik zandával do pytle, když tu náhle…

„Podívej,“ vykulil oči, „já ho od Lany dostal taky! To znamená…“

„Že se v tu sobotu společně do prostranství pasáží všichni vydáme, s Lanou se tam nadobro rozloučíme a ještě před tím si s ní o všem popovídáme,“ doplnila Martinova slova Nola. I ona obdržela tajemný vzkaz.