Tom Patrick

Jisté životní peripetie zažíval i Lukáš Netušímský, muž, na nějž rovněž doléhaly těžkosti života a světa. Obdobně jako Tom Patrick či Vladimír špatně snášel negativní události a s druhým jmenovaným měl společnou i několikaroční hospitalizaci. Lukáš nebyl rodákem Katalné Mochny a tudíž neznal Winsternský rod řádu lebonských lidí, pozitivní účinek lémanských růží či posvátnou perskou Winsternskou kočku. O to složitější pak bylo jeho léčení paranoidní schizofrenie, která mu vzala několik let života.

Danou informaci zpracoval a následně zveřejnil Ten

Jak zjistila Rebeka Hodková, tak u Lukáše se ona nemoc projevila již za dob studií na vysokých školách. Dotyčný navštěvoval rovnou hned tři naráz. Jednalo se o školu filmovou, s humanitním zaměřením a žurnalistiku. Lukáš daná studia bohužel psychicky neustál a to pak vedlo k jeho následné hospitalizaci.

Pavel Kaplický vzpomíná na dané okamžiky, jak těžké to pro Lukášovu rodinu muselo být, když se dozvěděla o jeho psychickém onemocnění. A právě v ten moment se pro Lukáše stalo důležité psaní, kdy si do sešitu zaznamenával své pocity a nálady. A jak se o něco později na vlastní oči měli možnost přesvědčit četní čtenáři, nebylo to zrovna příjemné počteníčko.

Mnohem klidnější spisovatelskou prací, o níž se Lukáš zasloužil, byly překlady EC popových textů. Těm se jmenovaný věnoval již za dob svých studií na výše zmíněných vysokých školách. Dané přeložené EC popové texty Lukáš následně předával Tomu Patrickovi, jenž je pak prezentoval pod názvy City Means – město plné neřestí, City Means – město plné všestranností a Psanec Vandy Harden.

Danou informaci zpracoval a následně zveřejnil Ten

Já za sebe doporučuji EC popové texty s názvem City Means – město plné všestranností. Jsou tématicky rozmanité a každý si z této sbírky vybere ten svůj niterní.

Panter

Já se zase přikláním ke knižnímu počinu Psanec Vandy Harden. Z něho se mi zalíbily písňové texty Slovník Lidí, Nina Marina a Bella Italia.

Anna

To mě oslovily oba dva vámi zmíněné tituly.

Anonymní dopisovatel

Obdobně jako Tom Patrick či Vladimír, rovněž i Lukáš zaujímal negativní postoj vůči Spojeným státům americkým a jejich zábavnímu průmyslu. Filmy typu Terminátor, Transformens, Avengers, X Men, Harry Potter, Eragon, Hunger Games, Mortal Instruments – Město z kostí či Divergence upřímně pohrdal a naprosto nechápal, jak takové počiny vůbec mohly spatřit světlo světa. Zejména ona hrozba Třetí světové války Lukáše na oněch filmových počinech vytáčela a zároveň šokovala. On sám o sobě nechápal, co čtenáře a diváky na tom baví, když sám svět se zmítá ve válečných konfliktech a lidé se jich ve skutečnosti naopak obávají. Lukáš v tom spatřoval jistý paradox a sám pak prohlásil: „Cožpak sám svět o sobě není již tak dosti konfliktní? Cožpak na denním pořádku nejsou válečné nepokoje jako takové? A my jsme tak hloupí, že se nad oněmi válkami v kinosálech ukájíme a přitom si neuvědomujeme, jaké riziko sehrávají v běžném životě. Představujeme si, jak bojujeme na straně dobra proti zlu v té nejbáječnější americké podívané, zatímco v běžném životě se pro nás takovýto válečný spor naopak stává noční můrou a za všech okolností se mu snažíme vyhnout.“

Danou informaci zpracoval a následně zveřejnil Ten

Já stejně jako Lukáš rovněž nemám pochopení pro ony filmy, jež tu zmínil. A když už jsme u toho, tak ony rádoby v uvozovkách slavné americké hvězdy typu Angelina Jolie, Brad Pit a jim podobní herci jsou beztak ve světě známí jen proto, že se o nich mluví ve světových médiích, a nám evropanům je to nuceno jako zavedená věc.

Panter

Přesně tak. Navíc jsou jich plné časopisy a to na úkor evropské produkce. To je něco neskutečného!

Anonymní dopisovatel

Děje se tak za přispění bombastické reklamy. A proto jsou k nám s její masivní podporou dováženy rozmanité americké filmové počiny, aniž by se nás někdo předem zeptal, zdali o ně vlastně vůbec stojíme. A ve většině případech to pouze bývá jen proto, aby se zaplatil rozpočet daného filmu, který ve skutečnosti činí několik set milionů dolarů. Jako by neexistovalo plno kvalitních filmů právě z naší domovské evropské produkce.

Anna

Právě ona všudypřítomná „amerikanizace“ Lukáše velmi vytáčela a upřímně jí pohrdal. Obdobně jako Tom Patrick či Vladimír i Lukáš byl toho názoru, že si za ono nechvalně proslulé jedenácté září roku 2001 Spojené státy americké mohou vlastně sami. On sám se k tomu po vzoru Toma Patricka vyjádřil následovně: „Kdyby se Američané nevyžívali v napadání a ponižování národnostních menšin, ať již na filmovém plátně či veřejně, jsem si jist, že by k oné tragédii vůbec nikdy nedošlo.“

Danou informaci zpracoval a následně zveřejnil Ten

To, co tvrdí Tom i Lukáš, klidně pravda být může. V amerických filmech jsou totiž právě národnostní menšiny poměrně dosti často vyobrazovány jako teroristé na různé způsoby, takže je i dosti možné, že se jimi nechali inspirovat i jedni skuteční.

Panter

A zase jsme u toho. Ono tragické jedenácté září roku 2001 ve Spojených státech amerických masivně podpořila různá domácí či zahraniční média, takže se o onom incidentu pak mluvilo po celém světě ještě s odstupem několika let, zatímco o teroristickém útoku ve Španělsku jsme se dozvěděli jen zběžně. Evropské události tak opětovně zůstaly ve stínu oněch zámořských.

Anna

Tak si to alespoň, my Evropané, nyní vynahrazujeme válečnými konflikty na Ukrajině, kdy jsme dennodenně zahlcováni aktuálními informacemi z centra dění.

Anonymní dopisovatel

Právě ono dění na Ukrajině Lukáše rovněž znepokojovalo, on sám si přál, aby se vše v dohledné době zdárně vyřešilo, leč spíše vše dotyčný vnímal jako běh na dlouhou trať. Lukáš se k tomu vyjádřil následovně: „Války jsou nesmyslným lidským činitelem a jen plodí další zlo. Východiskem by měla být mírová smlouva, jež by stvrdila pakt vzájemného přátelství mezi znesvářenými stranami. Vždyť nebylo toho už dost? Jako by nestačilo, že si lidstvo v minulosti prošlo První a Druhou světovou válkou. Bohužel četné země se z nich dodneška nepoučily a dál plodí zlobné zlo. Jako kdyby nestačilo, že je celý náš svět doslova zahlcen různými smrtelnými zhoubnými nemocemi, dopravními nehodami či přírodními katastrofami.“

Danou informaci zpracoval a následně zveřejnil Ten

Ano, právě to, co tu nyní Lukáš zmínil, činí tento náš svět, jenž obýváme, smutným. Kdyby neexistovaly války, různé druhy nemoci a přírodní katastrofy, jednalo by se pak o krásné bytí. Takhle člověk žije v neustálém napětí a obává se, co právě jeho postihne za tragédii.

Panter

Už jsme tady o tom hovořili. Člověk by se neměl věčně upínat jen na ono smutné, ale na životě vyhledávat i to pěkné. Ano, není to jednoduché, ale když se člověk alespoň trošičku vynasnaží, dokáže si život pak užít plnými doušky.

Anna

Leč pokud na tom jedinec po psychické stránce není úplně dobře, jako byl jistou dobu i Lukáš, je to poměrně dosti složité namlouvání si. Ale alespoň si cením jeho EC popových překladů do češtiny, které ho částečně stabilizovaly, a jež pak vyšly v tompatrickovských svazcích, i když i z nich občas navenek čišel smutek.

Anonymní dopisovatel

Z dochovaných pramenů je patrné, že se Lukáš, i přes své psychické obtíže, vedle překladů EC popových textů, nadále hodlal věnovat i fotografování coby amatér, když mu nebylo dopřáno dostudovat ani jednu z výše uvedených vysokých škol. Po ukončení hospitalizace se dokonce pokoušel pracoval jako číšník v chráněné kavárně, jež nesla jméno Na půl cesty. Právě v ní se Lukáš seznámil se svojí nynější partnerkou Klárou Polskou, která rovněž jako on bojovala se svými vnitřními démony.

Na popud Rebeky Hodkové výše uvedené zpracoval a následně zveřejnil Ten

Jak z četných zápisků dále vyplývá, tak Lukáše láska ke Kláře Polské do jisté míry posílila a dodala potřebné sebevědomí, jenž mu psychická nemoc uzmula. Během hospitalizace totiž Lukáš zastával názor, že život nemá pražádný smysl. Byl na tom tak špatně, že si dokonce pokusil podřezat žíly, či se předávkoval těšícími léky. V obou případech byl naštěstí zavčas nalezen a zachráněn. A tehdy prohlásil: „Nechce se mi žít na tomhle nehostinném světě plného válek, zhoubných nemocí a nepokojů. Navíc mně samotnému se nedaří nalézat místo v životě – jak po profesní tak i vztahové stránce, a proto ho považuji za zcela zbytečný.“ Jakmile však začal pracovat v oné kavárně a seznámil se s onou Klárou, svůj prvotní výrok přehodnotil: „Přeci jen život dává člověku konkrétnější smysl, když se mu jak po profesní tak i vztahové stránce zadaří. Beru zpět svá někdejší vyřčená slova plná nevole.“

Na popud Pavla Kaplického výše uvedené zpracoval a následně zveřejnil Ten

Život je zkrátka nevyzpytatelný a člověk dopředu neví, co od něho může očekávat. Jsem proto rád, že Lukášovi ukázal i onu světlou stránku.

Panter

Člověk prostě nesmí vzdávat své snažení. Za důležité považuji usilování o lepší místo v životě, jakkoliv se to navenek jeví jako obtížný úkol. Jinak i já jsem rovněž potěšena, že se Lukáš nevzdal a uzmul pro sebe kousek onoho kýženého štěstíčka.

Anna

Jako bych slyšel jeho slova: Kéž bychom všichni na naší planetě Zemi byli šťastní a nic nás netížilo. Obdobně jako Lukáš i já si toto přeji.

Anonymní dopisovatel

Jak vyplývá z četných dochovaných pramenů, Lukáš odmítal násilí – jak na lidech, tak i na zvířatech. S oním druhým se pokoušel vypořádávat několikrát, avšak coby vegetarián či vegan neuspěl. Zde je jeho vyjádření k oné problematice: „Je velice složité stát se pouze poživatelem rostlinné stravy a vzdát se masa. Pokoušel jsem se o to několikrát, avšak bezúspěšně, na rozdíl od mé přítelkyně, která již několik let je vegetariánkou. I přesto, že se masa do příštích let nedokáži vzdáti, odsuzuji veškeré násilí na zvířatech, jakkoliv je drastické.“

Danou informaci zpracoval a následně zveřejnil Ten

Ano, ona problematika zvířat je velice ožehavým tématem napříč generacemi. Já rovněž jsem proti jakémukoliv násilí na němých tvářích, nicméně masa se obdobně jako Lukáš vzdáti nedokáži. Navíc našemu psu Benovi by něco takového rovněž činilo potíže, i když si rád pochutná i na piškotech.

Panter

To naše kočka Šárka zase, včetně masa a granulí, miluje čokoládu, leč vegetarián či vegan se z ní stane horko těžko, neboť matka příroda to tak už prostě zařídila. Ale i já jsem jinak proti násilnostem na komkoliv. Občas zašlu dárcovskou esemesku. Posledně to bylo na podporu kosatky jménem Viki.

Anna

Jen si, Aničko, ale dávej pozor, abys nenaletěla podvodníkům, co se na úkor oněch charit jen přiživují.

Anonymní dopisovatel

Však já na toto riziko pamatuji a reaguji pouze na věrohodné zdroje.

Anna

Jak již bylo několikráte uvedeno, Lukáš špatně snášel jakékoliv bezpráví dějící se ve světě. Okamžitě podléhal smutku, když se doslechl o ničivém zemětřesení v Číně, a zároveň s tím odsuzoval dění na Ukrajině či boje vrcholící v Sýrii. Sám Lukáš si přál celosvětový mír, klid zbraní a aby zanikly veškeré přírodní katastrofy.

Na popud Rebeky Hodkové výše uvedené zaznamenal a následně zpracoval Ten

Lukáš přeci jen několikrát byl málem rozhodnut ukončit svůj život: to když uchopil kuchyňský nůž, jenž si následně přiložil k srdci, či když stál na mostě a nakláněl se z něj dolů. Naštěstí (nebo snad naneštěstí?) se k osudnému kroku, jenž by mu způsobil vážná zranění či dokonce smrt, nakonec neodhodlal.

Na popud Pavla Kaplického výše uvedené zaznamenal a následně zpracoval Ten

Já myslím že bylo velikým štěstím, že se Lukáš nedopustil vlastního skonu. Vždyť coby pak tomu řekli jeho rodina a přátele? Navíc dobrovolně odejít z tohoto světa kvůli cizímu neštěstí nemá pražádný smysl. Něco jiného by bylo, kdyby Lukáše přímo napadl nějaký vrah, který by mu usiloval o život.

Anna

Já mám takový pocit, že oběma variantám – ať již skonu, o nějž by se člověk pokusil vlastním přičiněním, či by na něj mělo vliv naopak cizí zavinění – Lukáš přikládal stejnou váhu. Dle mého názoru především stál o to, aby jeho odchod z tohoto světa proběhl pokud možno co nejrychleji a on při něm nemusel krutě trpět.

Anonymní dopisovatel.

Možná že to tak skutečně bylo. Lukáš prostě nechtěl čekat, až ho na nohy srazí nějaká zhoubná nemoc, jejíž průběh by pro něho měl zdlouhavé mučivé následky v podobě nesnesitelné fyzické bolesti. Proto chtěl ukončit svůj život v jednom konkrétním okamžiku, aby se zbytečně netrápil.

Panter

Lze se tedy přiklánět k všeobecnému názoru, že pro Lukáše byla prioritou takzvaná blesková smrt. Na jedné straně akt vraždy odsuzoval, na straně druhé však připouštěl, že když k ní dojde, člověk při ní může trpět jenom chvilkově, na rozdíl od onoho bolestivého zranění či zhoubné nemocí, kdy smrt nastává až za několik dnů či dokonce měsíců. A ten, kdo tuto životní krutost podstupuje, je tak na tom mnohem hůře, nežli ten, kdo po jednom z přesných výstřelů ihned umírá. Ať už Lukáš smýšlel jakkoliv, obdobně jako Tom Patrick se smrti jako takové velice obával.

Danou informaci zpracoval a následně zveřejnil Ten

Smrti se obává každý z nás a je to zcela přirozené. Navíc nikdo z nás přesně neví, co po životě nastává – zdali nějaký život nový či naopak věčný spánek. Já osobně v jistou formu posmrtného života věřím, ale úplně jistý si tím samozřejmě nejsem.

Panter

Dle mého názoru by člověk na smrt neměl tolik myslet a měl by se naopak snažit si život užívat – i přes ony všudypřítomné nástrahy osudu. A pokud člověk, obdobně jako Lukáš, uvažuje o sebevraždě, měl by se okamžitě obklopit přáteli a rodinou, aby neměl pocit zbytečnosti. A jestli nikoho takového člověk nemá, tak pak mu nezbývá nežli vyhledat odbornou pomoc psychologa či psychiatra a poradit se s nimi o jistém možném východisku z dané neutěšitelné situace.

Anna

Moudrá slova, Aničko. Nakonec přece i Lukáš našel pravý smysl svého bytí, to když se seznámil s onou Klárou a začal pracovat v kavárně Na půl cesty. A to je krásný happyend.

Anonymní dopisovatel

Rebeka Hodková při bádání v archivech objevila několik dalších Lukášových legendárních citací a to z dob, kdy byl hospitalizován. Zde je úryvek: „Pokud člověk padne do kómatu, například tím, že si přivodí infarkt, bylo by velice nespravedlivé, kdyby se z něj probudil. Zase by ho spoutala nemilosrdná realita všedních dní a on by nanovo trpěl. Zato když takový člověk z daného kómatu neprocitne, tak se sice plně oddá smrti, jež ho zcela pohltí, avšak poté již necítí žádnou bolest, což lze všeobecně považovati za výhru. Kéž by i mě postihla náhlá smrt a já tak již měl od života pokoj. Konečně bych se odebral k věčnému spánku a nic by mě netížilo.“

Pavel Kaplický, který rovněž pátral v archivech, postupem času narazil na obměněnou Lukášovu tezi a to naopak z doby, kdy už nepobýval v léčebně, psychicky na tom byl podstatně lépe a měl vážnou známost: „Není zcela výhrou, když člověk v jednom okamžiku přijde o vše, tudíž zemře a to vinou zhoubné nemoci, infarktu či jiným způsobem. Když na vás čeká někdo, koho milujete, chcete mu lásku opětovat. A v tom okamžiku má návrat do života pádný smysl a akt zmrtvýchvstání takový jedinec považuje za to nejkrásnější, co ho mohlo v životě potkat. Neboť taková láska je nade všechny krásy světa a když je navíc oboustranná, ani smrt ji nedokáže rozdělit.“

Krásná slova – tedy zejména to poslední souvětí. Jako kdyby to vyslovila naše Anička.

Panter

Děkuji za kompliment. I mě potěšilo, že Lukáš přehodnotil svůj názor na smrt a vyzdvihl důležitost právě oné lásky. Když nám na někom záleží, bylo by škoda ho opustit. A já chci věřit tomu, že Lukášovi jeho láska vydrží navěky a společně s ní překoná všechny další nástrahy života.

Anna

A mně nezbývá nežli se připojit. Vždyť co by byl život bez přátel a lásek. A těm, jimž obojí schází, nezbývá než popřát mnoho úspěchů v hledání. Život je sám o sobě příliš krátký a byla by škoda ho prožít samotářsky.

Anonymní dopisovatel

Vedle Johna Meyera v životě Toma Patricka důležitou roli sehrávala i další persona a to v podobě jistého Vladimíra, rodáka pocházejícího z Katalné Mochny. Již výše o něm byla zmínka, a tak se nelze diviti, že se mu nyní budeme podrobněji věnovat. Vladimír, obdobně jako Tom, hledal smysl života a zamýšlel se nad jeho chodem. Na rozdíl od poděbradského rodáka Vladimír dokázal založit rodinu, kde po boku mu věrně stála jeho manželka Pavlína.

Na popud Tenu daný úryvek zpracovala Rebeka Hodková

Pavel Kaplický ovšem zjistil, že dané manželství mnohdy muselo ustát nejednu krizi, která překvapivě nebyla způsobena nevěrou, ale pramenila z Vladimírových četných názorů na tento svět. Za tím účelem nejen vznikaly četné Vladimírovy básně a povídky, ale také si dotyčný s Tomem Patrickem sjednával schůzky. To se pak procházeli po Katalné Mochně či po jejím okolí a společně debatovali o zákonitostech našeho světa. Když se pak Vladimírově manželce Pavlíně dané zápisky čistě náhodou dostaly do rukou, nejeden spor byl na spadnutí.

Rebeka Hodková zná důvod oněch sporů. Vladimírovy zápisky totiž mnohdy obsahovaly kontroverzní statě, mezi něž se řadilo legalizování eutanazie či úplné zrušení života na planetě Zemi. Nutno však poznamenat, že jak Tom tak i Vladimír pro to měli svá oprávněná vysvětlení, jež nám jsou již dobře známa: „Pokud člověk onemocní například nevyléčitelnou zhoubnou nemocí a neskutečně při tom trpí, mělo by se mu povolit důstojné odejití z tohoto světa, a k tomu by jednoznačně pak přispěla právě ona eutanazie.“ Načež ono zavrhnutí života na planetě Zemi souviselo z různými každodenními nepokoji a nehodami, a samozřejmě že se Vladimír s Tomem zasazovali o to, aby vše proběhlo nenásilnou formou. Zkrátka oba dva zastávali názor, že pokud by zanikl na planetě Zemi život, již by žádný člověk nebyl Osudem stavěn před těžké zkoušky a tudíž by nebyl ani vykořisťován.

Pavel Kaplický ovšem dokládá i zmínky oněch dvou rozumbradů o vizi stabilního života, jež nám je rovněž velice dobře známa: „Jedná se o život na planetě Zemi, kde není místo pro žádné konflikty či války, kde lidé žijí ve vzájemné harmonii a míru, a kde není rovněž místo pro žádné nemoci – ať už ony zhoubné či nezhoubné.“

Rebeka Hodková dokládá, že právě ona Katalná Mochna, z níž Vladimír pocházel, a do které za ním na konzultace coby host pravidelně jezdil Tom Patrick, se stala místem pro lepší život. Především Winsternský rod řádu lebonských lidí se o to zasloužil, neboť zájemcům nabízel jistý druh alternativní léčby zahrnující dotyky, hřejivá slovíčka, co potěší na srdci, či ojedinělé vzácné záležitosti, mezi nimiž zejména vynikaly lémanské růže a perská Winsternská kočka. Právě tyto dvě ojedinělosti údajně dokázaly u člověka odstranit zhoubné bujení a vyléčit ho tak z rakoviny, leukémie či jiných nemocí.

A právě díky tomu si u hrstky z nás Katalná Mochna vysloužila status kultovního města ležícího ve Středních Čechách.

Panter

Škoda že se jedná pouze o fiktivní a ne o město skutečné. Určitě by ho pak pro svoje ozdravné zásluhy zapsali na seznam chráněných míst UNESCO.

Anonymní dopisovatel

Pro mě osobně je důležité, že v dílech věnované Katalné Mochně převažují ona pozitiva a tudíž z nich navenek čiší jistá naděj na lepší život. Co se pak týče oné problematiky eutanazie, jež byla výše zmíněna paní Rebekou Hodkovou, těžko říci, jak se k ní postavit. Můj názor je, že když se jí někdo dopustí na zdravém člověku, lze to považovati za trestný čin. Pokud však je uplatněna na velmi nemocném jedinci, který fyzicky i duševně strádá a není šance na jeho uzdravení, jsem toho názoru, že by se o trestný čin jednat nemělo, pokud by k ní došlo.

Anna

Já s tebou, Aničko, souhlasím. A věřím, že podobně jako ty to cítili i Tom s Vladimírem, když o eutanazii spolu nahlas debatovali. A pokud bych se ještě vrátil k onomu anulování naší planety Země, o níž se Tom s Vladimírem rovněž zmiňovali, bylo to z jejich strany míněno tak, že by měla být vytvořena nová forma Země, ochuzena o války, nemoci a spory všeho druhu, kde by hlavní prim sehrávalo vědění a navazování nových přátelských vztahů.

Anonymní dopisovatel

Jak dokládá Rebeka Hodková, tak ve Vladimírových povídkách a básních se poměrně často objevovala tématika válek. Jistým impulsem se stávaly nepokoje na Ukrajině, kde hrozila válka občanská, či poměry v Severní Korei, kde se uplatňovala vláda jednoho diktátora.

Pavel Kaplický tezi Rebeky Hodkové přeci jen doplňuje pozitivem, když se zmiňuje i o určité naději na lepší život, jež z Vladimírových „válečných“ povídek navenek vyzařovala, ať už bychom četli ony věnované Alfrédovi a Anně Neznalové, Patricii Válkové či Nadě Vladské a Robertu Umbatovi. Jako by Vladimír o válce a válečných konfliktech psal spíše z donucení a proti své vůli.

Rebeka Hodková zjišťovala vícero podrobností o Vladimírově životě a možná že se jí podařilo objasnit, proč jmenovaný psal víceméně posmutnělé povídky a básně. Kdysi onemocněl duševní chorobou v podobě paranoidní schizofrenie a dlouho se z ní léčil. Hodně ho skličovaly negativní události dějící se ve světě, které zatěžkávaly nemocnou mysl. Nakonec Vladimírovi pomohl až Winsternský rod řádu lebonských lidí, onen mochnický spolek sídlící na úpatí Oborověnkového lesa.

No vida, to že Vladimír onemocněl, o tom jsem vůbec neměl ani ponětí. Je tomu skutečně tak, jak to popsala ona Rebeka?

Panter

Ano, myslím, že se Vladimír o své nemoci Tomovi zmínil a to ve sbírce povídek a básní s názvem Trnité růží.

Anna

Tak tu jsem prozatím neměl možnost si přečíst, ale do budoucna bych to rád napravil. Snad se bude na co těšit!

Anonymní dopisovatel

Já myslím že ano. Právě Vladimírova sbírka povídek a básní s názvem Trnité růží je jeho nejosobitější zpovědí – alespoň podle mě.

Anna

I přes jisté kontroverzní závěry, mezi něž se řadila již výše zmíněná eutanazie, si Vladimír dokázal nalézt místo v životě na naší planetě Zemi a naplnit ho štěstím. To když se úspěšně, za pomocí Winsternského rodu řádu lebonských lidí, vyléčil, následně seznámil s jistou Pavlínou, oženil se s ní a měl dítě. Pravda, jejich vztah prošel i několika manželskými krizemi, společně vše ale nakonec ustáli. Vladimír si uvědomoval, že jeho psané projevy ne pokaždé vzbuzují nadšení a tak hledal někoho, kdo by mu byl ochoten naslouchat. Oním vyvoleným se stal právě Tom Patrick.

Zdroj: Ten

Rebeka Hodková hledala další informace o onom Vladimírovi a nedopátrala se, zdali je to autorovo skutečné jméno, či jde pouze o náhodně zvolený pseudonym. Dle ní byl Vladimír dosti tajemný člověk stejně jako Tom Patrick, jenž si pečlivě střežil své soukromí. K pochopení jeho osobnosti tak vedou ony četné rozhovory vedené právě s Tomem Patrickem či jím sepsané povídky a básně.

Pavel Kaplický se domnívá, že Vladimíra silně znepokojoval chod světa a právě to vyústilo v ony deprese, z nichž posléze vzešla ona duševní choroba. Jistou útěchu Vladimír postupně nacházel ve své psané formě a to v podobě krátkých povídek a básní. Psaní se aktivně věnoval již za studijních let, kdy vznikla sbírka povídek s názvem City Means – město plné rozmanitostí. O něco později se k ní přidaly knihy Tygr nechce být agresivní, Mé magnetické pole a Trnité růží. Všechna tato čtyři díla obsahovala Vladimírův ojedinělý rukopis.

Obdivuji Vladimíra, že v těžkém duševním rozpoložení dokázal sepsat několik objemných svazků. To já bych něčeho takového schopen rozhodně nebyl.

Panter

Člověk se zkrátka nesmí vzdát, i když právě prožívá složité životní období. A pokud to alespoň trochu jde, měl by se pokusit zabavit něčím, co mu udělá radost. A o to se pokusil i Vladimír a dle mého názoru úspěšně.

Anna

Přesně tak. Je velice nezodpovědné, když člověk vzdá své snažení. Pokud ale někdo trpí duševní poruchou, věřím tomu, že je velice těžké se na něco soustředit a podat stabilní výkon. Vladimír to dle mého názoru ale zvládl na výbornou.

Anonymní dopisovatel

Rebeka Hodková se domnívá, že Vladimír byl velice citlivý člověk. Sebemenší bezpráví na něj hluboce zapůsobilo, sebemenší banální nehoda u něj dokázala nabudit negativní postoj ke světu jako takovému a to pak mělo vliv na jeho psanou tvorbu. Vladimír dokonce prohlásil: „Sám si přeji žít ve světě, v němž není místo pro válečné konflikty, nemoci či jiné nespravedlnosti. Leč když zasednu ke svému bloku a rozhodnu se psát povídku či báseň, zase se mi jakoby ony těžkosti světa samy od sebe připomenou a já nemám jinou možnost nežli jim podlehnout. Ať už však je s mými imaginárními postavami zacházeno jakkoliv, vždy se snažím o jejich takzvané vykoupení z nehostinné situace.“

Pavel Kaplický ve výše uvedené Vladimírově citaci vidí nápadnou shodu s Tomem Patrickem, jenž prohlašoval něco podobného a to poté, co s ním časopis Ten udělal rozhovor. Není tedy divu, že když se tito dva muži spolu shledali, padli si ihned do oka. Pak už jen postačilo navázat vzájemnou konverzaci a několik objemných knižních svazků spatřilo světlo světa.

A za to jsme, my čtenáři Toma Patricka, samozřejmě velice vděčni!

Panter

I mě těší, že se Vladimír otevřel světu a prostřednictvím Toma promlouval k nám coby prostým lidem.

Anna

Jen je škoda, že toho smutku bylo ve Vladimírových povídkách a básních přehršel, ale uznávám, co už tu bylo zmíněno, že život není mnohdy jednoduchý a přináší celou řadu svízelí. Ovšem když se jim postavíme čelem, můžeme je dokázat přemoci a tak náš život učiniti šťastnějším. I to hlásala Vladimírova tvorba.

Anonymní dopisovatel

Rebeka Hodková dokládá, že Vladimír byl velice starostlivým otcem a vzorným manželem své ženě Pavlíně. Jistou nevěru lze spatřovat pouze v podobě takzvané pomyslné lásky k některým z autorových ženských postav.

Pavel Kaplický dále upozorňuje na jisté Vladimírovy spory s nakladateli a redakčními editory, kteří měli výtky k jeho sepsaným textům. Vytýkali jim především nedostatečnou míru napětí a negativně se vyjadřovali k ději a údajnému lacinému zpracování jednotlivých povídek a básní. Vladimír oněmi nakladateli a editory upřímně řečeno pohrdal. Naprosto nechápal, proč jím sepsané texty musejí podléhat tak negativní nepřející kritice. Týkalo se to jeho sbírek Tygr nechce být agresivní, Mé magnetické pole, City Means – Město plné rozmanitostí a Trnité růží. Stíženou pozici pak měl i Tom Patrick, jenž se Vladimírovy výtvory snažil přiblížit širší čtenářské veřejnosti.

Opravdu je to k naštvání, když se vše hodnotí pouze po technické stránce. Mně se Vladimírova tvorba zalíbila právě proto, že se od ostatních děl odlišovala a tudíž nepodléhala zavedeným psaným postupům. Zkrátka se nebála být originální.

Panter

Souhlasím. A navíc musíme přihlédnout i k Vladimírově duševní chorobě, s níž se při svém psaní musel vypořádávat. Když se to tak vezme, tak právě psaní se stalo jakousi protiváhou oné nepříjemné paranoidní schizofrenii, a toho si je třeba cenit, tedy že Vladimír i přesto dokázal tvořit.

Anna

Jako bych živě slyšel Toma Patricka: žijeme ve strašně složité době, která je řízena různými pravidly a podléhá tak názoru odborně školených redaktorů a editorů zároveň.

Anonymní dopisovatel

Což je škoda, neboť jejich zásluhou se k nám nedostanou zajímavá díla a my si je tak musíme pracně vyhledávat, jako tomu je v případě Vladimírových zápisků, jež pro zájemce zaznamenával Tom Patrick.

Anna

Jak dále dokládá Rebeka Hodková, tak Vladimír a Tom Patrick spolu navázali nefalšované přátelství. S Vladimírovým svolením se pak Tom pokoušel jeho povídky a básně nabízet různým nakladatelům, mimo jiné i Aleši Misařovi, avšak nepochodil (nebo to alespoň platí v tento moment, kdy vznikají tyto řádky!).

Pavel Kaplický k tomu dodává: „Ony důvody jsou všem již dobře známé a tudíž se k nim nemá cenu navracet. Je však třeba hledat i pozitiva na Vladimírově tvorbě a ty v ní zajisté obsaženy jsou, ať již pročítáme jednotlivé povídky či procházíme jednotlivé básně. Až čas tedy prověří, zda vznikly oprávněně, nebo naopak se jejich sepisování jevilo jako úplně zbytečné.“

Já mám jasno, já ony Vladimírovy povídky a básně za zbytečné rozhodně nepovažuji a vážím si jejich existence. Kolikrát se k nim i ráda vracím a pokaždé z nich vyčtu něco pro sebe niterního.

Anna

Já se přidávám. Copak má svět vědět jen o jakémsi brýlatém čaroději, co lítá na koštěti, či o Hobitech a Elfech? Rád si přečtu i něco českého, co nepodléhá zavedeným fantasy trendům a nebojí se to jít svojí vlastní cestou. Za to dávám Vladimírovým povídkám a básním jedno velké plus.

Anonymní dopisovatel

K tomuto názoru se svorně přiklání i moje maličkost.

Panter

I přesto je obdivuhodné, že i přes svoji duševní chorobu v podobě paranoidní schizofrenie dokázal Vladimír psát a tak se i podělit s těmi, kdo mu byli ochotni naslouchat, o své povídky a básně. Jak už to tak u podobně nemocných lidí bývá, čiší i z Vladimírových psaných statí smutek, ale je zde i zaznamenána touha po naději, což lze připočíst k dobru. A stejně tak si lze cenit toho, že Tom Patrick byl tak ochotný a pokusil se Vladimírova díla přiblížit veřejnosti.

Na popud Rebeky Hodkové výše uvedené zpracoval Ten

I když mezi sebou Vladimír a Tom Patrick navázali přátelství, nebyla pokaždé jejich spolupráce snadná. Často ji narušovaly Tomovy výbuchy vzteku, když se na Vladimírem sepsané povídky a básně snesla negativní kritika nějakého toho editora či nakladatele. Vladimír to zase tak intenzivně neprožíval, nakonec se smířil s faktem, že se nestane světově uznávaným spisovatelem, Tom však naopak toužil po uznání a tudíž Vladimírova díla nabízel, kde se dalo. Bohužel bez úspěchu (nebo to alespoň platí nyní, kdy jsou tyto sepsané řádky aktualizovány!).

Na popud Pavla Kaplického výše uvedené zpracoval Ten

Co naplat, získat slávu a uznání je v dnešní době složité, ne-li dokonce nemožné. A když se to tak vezme, tak výhradně psát pro slávu a uznání není dobré. Člověk by si sepsané texty měl především užívat a pokud možno si je psát jen tak pro radost.

Anna

Zkrátka a dobře, každý jsme nějaký. Mně třeba dělá radost, když si s někým můžu jen tak nezávazně popovídat, což se děje právě nyní a jsem za to vděčný.

Anonymní dopisovatel

Já se ochotně přidávám. Vždyť přátelství je nad všechnu slávu světa, ale Tom Patrick už je prostě takový a nemá cenu mu něco zazlívat. Koneckonců kdo v dnešní době netouží po úspěchu?

Panter

Ze sebraných spisů je rovněž patrno, že Tom Patrick měl pro někdejší Vladimírovu duševní chorobu pochopení a obdivoval jeho opětovné začlenění do normálního života. Záviděl mu i jeho stabilní vztah s onou Pavlínou a to že oba společně vychovávají syna. Jak bylo všeobecně známo, tak Tom měl jistý problém s navazováním vztahů a namísto vychovávání dětí spíše upřednostňoval náklonnost ke zvířatům.

Výše uvedené zpracoval Ten

Každý jsme nějaký. Mně například zase činí nemalé potíže vztah s mým strýcem, který je ve všem příliš zásadový a těžko si nechá něco rozmluvit.

Panter

Já to někdy také nemívám jednoduché, to když se opozdím na hodinu biologie a profesorka mě před celou třídou seřve. To jí pak marně vysvětluji, že to jinak nešlo, neboť vlak měl více jak hodinu zpoždění.

Anonymní dopisovatel

S tím mám rovněž své zkušenosti. Avšak čas teprve ukáže, jak Tom naloží se svým soukromým životem. Nezbývá než mu popřát mnoho profesních i vztahových úspěchů a kdo ví, třeba nakonec i on jednou založí rodinu a k oné němé tváři přibude i nějaký ten potomek.

Anna

Jak dále informoval Ten, tak někteří pacienti Johna Meyera, kterým se z různých důvodů nechtělo dál žít, obdobně jako tomu bylo u Toma Patricka, obdivovali sebevrahy, že se odhodlají ke svému skonu, a tak ušetří sobě trápení. Takto smýšlející jedince bylo dle Johna Meyera velice těžké přesvědčovat o tom, že život je něco ojedinělého, co má svůj opodstatněný smysl. Dotyčný se s takovými pacienty proto snažil navázat srozumitelnou komunikaci nejen prostřednictvím různých sezení, kde naslouchal niterným problémům. Východiskem se staly právě i ony již zmíněné terapie se zvířaty.

John Meyer dle mého názoru zvolil dobrou cestu. Práce se zvířaty dokáže dělat divy. A onu canisterapii jedině schvaluji, do budoucna ji také hodlám podstoupit.

Anonymní dopisovatel

Přidávám se. Jen ony zvířata nesmí být vůči člověku odtažitá, to by pak daná terapie přišla vniveč. My máme psa Bena a ten je od přírody mazel, takže s onou přítulností nemá problém.

Panter

To nám doma dělá společnost kočka Šárka a ta je rovněž přítulná, takže z člověka nevysává energii, ale naopak mu ji svou náklonností vrchovatě dává.

Anna

John Meyer se taktéž, obdobně jako Tom Patrick, zajímal o nauku snů. Dokonce pořádal seance, na nichž výuku snů vyučoval školený terapeut. Cílem takové seance mělo být odpoutání od nemilé reality a objevit v sobě osvobozujícího ducha.

City Means – město plné protikladů, tedy v pořadí třetí díl tompatrickovské městské ságy. Právě tam se objevila výše zmíněná nauka snů.

Panter

Jsem si jist, že taková výuka snů a následné jejich ovládání by určitě pomohlo lidem, co strádají. Takže je fajn, že na to opět přišla řeč. Já sám bych se umu ovládání snů chtěl naučit, neboť mám celou řadu naopak nesplněných snů a ve snech bych si je tak mohl vrchovatě dopřávat.

Anonymní dopisovatel

Možnost ovládání snů by dle mého názoru pomohla lidem, co si navenek na někom vybíjejí vztek. Prostřednictvím snění by mohli tak dát průchod své agresivitě a třeba i s postavou, s níž takový jedinec v reálném světě není zadobře, dát řeč. A kdo ví, třeba se pak ti dva usmíří a to samé bude platit i v reálném světě.

Anna

Pokud mi je dobře známo, tak Tom něco podobného tvrdil o lidech, co vedou krvavé války. Právě jim by sny měly umožnit vybít si potřebný vztek a vlastně nakonec i najít společnou řeč se svým oponentem. Kdo ví, třeba právě toto je ta správná cesta, jak docílit celosvětového míru. Mít svou vlastní snovou dimenzi, kde se představám nekladou meze, a kde si jedinec vybije svůj vztek, a tak už pak nemá potřebu šířit ho v ryze reálném světě.

Anonymní dopisovatel

Jak dále ve svém dopise informoval Ten, tak i John Meyer, obdobně jako Tom Patrick, odsuzoval násilí, války a stejně tak nelibě pohlížel na americký zábavný průmysl. V Johnově snaze bylo svět dělat lepším a prospěšnějším pro lidstvo jako takové. Na rozdíl od Toma Patricka se však John Meyer ochotně zapojoval i do charitativních akcích a angažoval se v boji za bezpráví. Dokonce podnikl několik misií po Africe, kde pomáhal chudým a utlačovaným místním domorodcům. Jak později uváděl v dopisech adresovaným svým přátelům, jeho misie na černém kontinentě byly mnohdy náročné, ale stejně tak i dojemné. To když za Johnem jednoho dne přišel chlapec jménem Raul, jeden z těch černošských chlapců a sám od sebe mu nabídl misku s rýží, v níž se nacházely dvě lžíce. Johna Meyera tato momentka upřímně dojala k slzám. „Na Afriku nedám dopustit,“ prohlásil poté.

To tedy Johna obdivuji, že se odhodlal k tak razantnímu kroku a vydal se až do vzdálené Afriky, kde uskutečnil svoji misii. To mě by něco takového činilo nemalé potíže.

Panter

Máš na mysli onu cestu nebo misii?

Anonymní dopisovatel

Misii. Ta cesta by mi celkem nevadila, alespoň bych poznal nové kraje a něčemu se i přiučil.

Panter

A byli jste někdy v Africe? Já, abych se přiznala, tak jsem ještě neměla tu příležitost.

Anna

Já na černý kontinent také ještě nezavítal. Nejdále jsem byl v Anglii a to celkem dvakrát: jednou s rodiči a podruhé v rámci výměnného studijního pobytu.

Panter

Já byl v Egyptě. A líbilo se mi tam: příjemní lidé, jídlo, moře… no prostě idylka. Všem vřele doporučuji.

Anonymní dopisovatel

John Meyer se po všech stránkách snažil vést smysluplný život a to se mu celkem i dařilo. Měl chápající rodiče, po boku věrnou manželku Iris a dvě děti: Simona a Ivetu. Svojí prací žil a četné zahraniční misie bral jako životní zpestření. S každým se snažil být zadobře a nikdy neodmítl pomoct druhým, co o ni požádali. Proto se těšil oblibě jak u svých přátel, tak i u svých četných pacientů.

Výše uvedenou informaci uveřejnil britský časopis Sunday Morning

Kdo by nechtěl žít všestranný život dobrodruha. Když to někoho baví, tak proč ne? Říkám si.

Panter

John byl a stále je prostě frajer, který dobře ví, co od života chce a hrdě si za tím jde. Na něj zkrátka Tom Patrick nemá.

Anonymní dopisovatel

To sice ne, ale alespoň je od něj milé, že na tuto významnou osobnost nezanevřel.

Anna

Obdobně jako Tom Patrick tak i John Meyer věřil v jistou formu posmrtného života – ať již na planetě Zemi či na nějaké jiné. John Meyer však byl zastáncem toho, aby každý svůj život prožil smysluplně a plnohodnotně. A tam, kde něco takového nebylo možné, se John snažil vypomoci. Proto se nebránil zavítat do takzvaných zemí Třetího světa, kde doslova probíhal každodenní boj o život. I tak se ale v četných afrických zemích Johnovi podařilo vyloudit úsměv na tváři nejednomu domorodci, to když se s ním podělil o kousek svého štěstíčka. John zkrátka nemyslel jen na sebe, ale i na druhé, a to budiž jeho velkou a vzácnou doménou.

Zdroj: Sunday Morning

Ano, John Meyer je bezpochyby silnou personou, která kdy promluvila do chodu našeho nelehkého života. Škoda jen, že jsem od něho nic nečetl, určitě by to bylo zajímavé a dosti poučné.

Panter

My doma v knihovničce tuším máme výtisk některé z jeho knih a ta pojednává o jednom Johnově ročním působení právě v afrických misiích, takže bych ti ji mohla i půjčit.

Anna

Já bych si ji také rád přečetl. Koneckonců kolikrát za život se člověk také podívá do Afriky, že?

Anonymní dopisovatel

Píši si vás oba do pořadníku a obratem vám ji zašlu, když mi dáte svoje adresy.

Anna

Právě v Africe jsou stopy Johna Meyera nejvíce patrné, zejména pak v oné Střední, kde například pomáhal s budováním kanalizace, nebo se v místní škole věnoval výuce angličtiny. John taktéž neopomenul sledovat dění ve světě, zejména ho znepokojovalo dění na Ukrajině, která se v té době zmítala v občanské válce. A také rovněž, obdobně jako Tom Patrick, odsuzoval politický teror v komunistické Severní Korei. John se zasazoval o svět bez válek, toužil po celosvětovém míru a byl proti vraždám a násilnostem, které zmítaly právě výše jmenovanými zeměmi.

Zdroj: Sunday Morning

Ano, konflikt na Ukrajině je více než znepokojující. Když to člověk vidí v televizi, říká si, kam to ten svět spěje. Kéž by došlo ke vzájemné dohodě mezi protestujícími stranami. Každopádně já si myslím, že orientace Ukrajiny k západnímu světu je správným krokem, jen ono EURO bych prozatím nepřijímal a nedoporučoval bych to ani České republice.

Anonymní dopisovatel

Já se přidávám se souhlasem. No a co se to týče Severní Koree, tak to je kapitola sama o sobě. Tam bych toho Kim Chon Una rovnou sesadil a poslal ho za ty jeho činy nejprve k mezinárodnímu soudu a pak rovnou do vězení.

Panter

Oba máte pravdu. Vždyť kdo to kdy slyšel, aby se v dnešní době ještě užívalo koncentračních táborů. Ten, kdo jejich užívání aktivně podporuje, by měl být okamžitě zatčen a souzen za svoji bezohlednost vůči bezbranným a do jisté míry i nevinným lidem.

Anna

Jak již několikrát uvedl Ten, tak Tom Patrick se velice obával života jako takového. Stejně tak se to mělo i se smrtí jako takovou a s případnými posmrtnými soudy, jakožto i s posmrtným životem. Rovněž John Meyer nezapíral, že život sám o sobě mnohdy není jednoduchý a přináší celou řadu útrap a příkoří. John se život snažil naplňovat prací, jež z velké míry zahrnovala pomoc druhým. John se nakonec se smrtí smířil a rozhodl se jí přijmouti za samozřejmou věc. Co se pak týče oněch posmrtných soudů, byl John připraven na svoji obhajobu. Podobně jako Tom Patrick i on byl toho názoru, že něco na způsob posmrtného života existuje a že je to opět omezeno jistou věkovou hranicí.

Je obdivuhodné, jak se John staví k životu. Musím však souhlasit s Tomem v tom, že i já mám občas obavy z toho, co mi život negativního přinese. Ale jak tvrdí John, důležité je v životě nalézat ono pěkné, a když náhodou nastane naopak ono zlé, je třeba se přes to přenést a nalézt nový způsob života.

Anonymní dopisovatel

Leč mnohdy to není právě lehké, řekl by nejspíše Tom.

Panter

Ano, to je pravda, život lidem, a nejen jim, přináší řadu překážek, jak již bylo zmíněno. Můj osobní názor je, aby člověk, co se dostane úplně na dno, na něm nezůstával příliš dlouho a ihned se obklopil svými nejbližšími a přáteli a s jejich pomocí se pokusil své útrapy překonávat.

Anna

Je známo, že i John Meyer se aktivně zapojoval do názorů ohledně persony Toma Patricka. Konkrétně se to týkalo jeho názoru na jistou skupinu lidí, jež údajně ovládá pozemské životy. Projevuje se to tak, že pokud člověk vyřkne své tajné přání, daná skupinka jedinců rozhodne o tom, zdali se mu splní či nikoliv. Pokud ano, vede člověka důstojně za uskutečněním jeho snu, pokud je tomu naopak, člověk onemocní některou ze zhoubných nemocí, jež mu následně naopak zabrání v uskutečnění jeho niterního snu. Také John polemizoval s myšlenkou, že je něco mezi Nebem a Zemí, avšak zasazoval se o to, že pokud se člověku nedaří, či ho přímo zžírá nějaká konkrétní zhoubná nemoc, je zapotřebí se takovému jedinci plně věnovat. John opět poukazoval právě na využití canisterapií, felinoterapií či hyperterapií, jinými slovy řečeno na práci se zvířaty.

Není od věci připomenout, že i Tom Patrick se ve svých dílech zmiňoval o blahodárném účinku zvířat na lidi, takže ani jemu dané téma nebylo cizí. Ostatně Winsternská kočka je toho zdárným příkladem.

Anonymní dopisovatel

Já osobně si myslím, že nemá zase tak velký smysl soustředit se na to, co je či není v naší dimenzi či mimo ní, ale rozhodnout se pomoci potřebným ihned. Jak tu již bylo řečeno, život zkrátka není vždy jednoduchý a je potřeba se s oněmi nemilými situacemi, když přijdou, nějak poprat.

Anna

Zlatá slova, Aničko.

Panter

John Meyer se aktivně zajímal o dění ve světě. Mimo jiné odsuzoval, jak již dobře víme, neblahý chod událostí na Ukrajině. Byl pro mírové řešení, ne tedy pro ono konfliktní za dozvuků zbraní a násilí. Sám John se sice nezúčastnil záchranných akcí na Ukrajině, něco podobného však zažil při svých misiích ve Střední Africe, kde rovněž pracoval jako lékař. Později o tom vyprávěl ve svých cestopisných knihách.

Informaci uveřejnil britský časopis Sunday Morning

John Meyer byl taktéž pověstný svojí mírumilovnou povahou a nápomocností. Proto se nelze diviti tomu, že si získal i řadu obdivovatelů a následovníků. Na klinice v Linzu, kde provozoval svoji lékařskou praxi, mu dokonce odhalili sochu nesoucí jeho jméno a na jeho počest pojmenovali i ulici. S láskou a vděčností na Johna rovněž vzpomínají četní obyvatelé Středoafrické republiky, kde vykonal řadu záslužné činnosti. Zatímco Tom Patrick byl výhradně teoretik, John Meyer dokázal jít od slov k činům, což je jen chválihodné.

Zdroj: Ten a Sunday Morning

John, we love you.

Anna

„Tak tu máme dalšího silvestra. Končí rok 2013 a pomalu začíná rok 2014. Avšak jeho začátek se nezapíše příliš šťastně do lidských srdcí. Teroristé totiž nezahálí a dál páchají své ohavné činy, tentokrát přímo ve Volgogradu, pár měsíců před olympiádou v Soči. To člověku na klidu zrovna dvakrát nepřidá. A tak nezbývá doufat, že se vše v novém roce změní k lepšímu, i když ony prognostické vyhlídky nejsou příznivé, takže zlo i nadále bude pustošit svět a my nadále budeme truchlit nad padlými lidskými životy, což je velice smutné.“

Ten – citace z Toma Patricka

Ano, tyto tragédie jsou velice nemilé, avšak člověk se na ně nesmí příliš upínat a měl by se soustředit jen na to pěkné, co ho čeká.

Panter

Jenže to je, jak by Tom řekl, velice obtížné.

Anonymní dopisovatel

I když je to obtížné, člověk by se měl pokusit dál šetrně nakládat se svým životem a ono nemilé překonávat, sebevíce je to pro něho těžké. Vždyť v životě se děje i mnoho radostných událostí, mezi něž zajisté patří setkávání se s přáteli. A právě toto v Tomově tvorbě dostatečně vystihuje Mochnické katalovění, jenž je popsáno v první kapitole samizdatového vydaní knihy City Means – město plné návratů.

Anna

Jak již tu bylo výše zmíněno, tak autor, tedy Tom Patrick, spatřoval jisté stálé nebezpečí v komunistické Severní Korei, jíž tyranskou rukou vládl Kim Čon-un. Tato země Tomovi přišla značně nesympatická a příliš nestabilní pro život. Namísto štěstí v ní panovala lidská nesvoboda a chaos, kde nepohodlní lidé se zavírali do koncentračních táborů. Právě vojenský zavedený systém Severní Koree u Toma formuloval vizi Třetí světové války, jenž se jako téma čím dál častěji objevovala v jeho písemných statí, dle jeho slov nedobrovolně a proti vlastní vůli. Tompatrickovské psychologické drama a prvky fantasy, sci-fi a existencionalismu tak bylo obohaceno o nové prvky a sice válečné konflikty, jež zejména vynikly v jeho pozdějších povídkách s názvem Trnité růží.

Studii provedl Ten

Je to tak, Severní Korea je zkrátka velmi komplikovanou zemí, kam se turisté bojí jezdit na dovolenou. A snad je to dokonce i nemožné. Škoda, kdyby v ní nepanovaly ony zavedené nepokoje, možná by se z ní stala jedna z dalších turistických zemí, podobně jako třeba Thajsko.

Panter

Zatím se prostě musíme smířit s tím, že je nám daná země svojí politickou vzdálená. Kéž by se poměry v ní probíhající časem změnily, leč vzhledem k tomu, jaký tam vládne politický aparát, je to vše ale v nedohlednu.

Anonymní dopisovatel

Severní Korea by se dle mého názoru měla demokratizovat. Mělo by se upustit od jaderného programu, dát lidem svobodu, tudíž i rozpustit ony nechvalně proslulé koncentrační tábory a nechat lid svobodně rozhodovat. Za důležité považuji zrušit onu vládu jednoho diktátora a naopak ustanovit, že smí vládnout pouze demokratický prezident.

Anna

Právě zde promluvil rodilý mluvčí.

Panter

Děkuji za uznání.

Anna

Určitě by tomu mělo být, jak nám tu Anna právě referovala. Leč něco takového, ke všemu ještě v komunistickém státě, není snadné uskutečnit. Sami zajisté máme v živé paměti, jak i u nás nebyl přechod k demokracii jednoduchou záležitostí. A tak Severní Korei nezbývá nežli jí popřát hodně štěstí k uskutečnění snu v podobě svobodné země, kde hlavní slovo má utlačovaný lid a nikoliv jeden neúprosný diktátor.

Anonymní dopisovatel

A tak se poetismus u autora, tedy Toma Patricka, mísil s tragedií všedních dní. V jeho četných dílech, i přes všudypřítomné psychologické drama, byla touha po naději a případném vykoupení z nehostinné složité životní situace. A za tuto vsuvku nám nezbývá nežli být Tomovi vděční.

Danou studii provedl a následně zpracoval Ten

Jak sama dokládá Rebeka Hodková: „Touha po naději a vykoupení z nehostinné složité životní situace je pěkná věc a já jsem tudíž ráda, že na to Tom Patrick ve svých dílech nezapomněl.“

Pavel Kaplický se přidává: „Takových děl, jako jsou ty od Toma Patricka, není mnoho a stopy po nějaké naději či dokonce po vykoupení v nich kolikrát nejsou zastoupeny vůbec, což je na škodu. Buďme tedy vděčni za to, že autorova díla spatřila světlo světa, i když v omezené míře, což dotyčný velice nelibě nesl. Nebo to alespoň platí po dobu, co vznikají tyto řádky.“

Jo, jo, zavděčit se co nejvíce čtenářům je dneska dosti těžké. Žijeme ve strašně složité době, v níž četba nesehrává hlavní prim, a kde naopak volnému času kralují různé videohry a americký zábavní průmysl, jímž, jak je známo, Tom spíše pohrdal.

Anonymní dopisovatel

Tak na tomto příkladu alespoň názorně vidíme, kam nás ta vytoužená demokracie přivedla.

Panter

Pokud mohu hovořit za sebe, já jsem na četbu rozhodně nezanevřela a stále ji beru jako oddechovou momentku ve svém volném čase.

Anna

Na škodu proto není připomenout si, vedle Toma Patricka, i Johna Meyera. Jak dokládá studie zpracovaná Tenem, tak právě tento psycholog a pracovník na klinice v Linzu, zaznamenal od svých četných pacientů následující: „Sám si mnohdy nepřipadám jako člověk z masa a kostí, nýbrž jako robot – kameraman, co pouze plní příkazy své mozkovny a jakoby natáčí filmové záběry pro svět, jehož přesná poloha není známa.“

Ano, právě otázka oné kamery v hlavě nebyla Tomovi v jeho zápiscích rovněž cizí. Aplikoval to v dokumentu, jenž se stal přílohou samizdatového vydání knihy s názvem City Means – město plné návratů, na postavě Martina Ronského.

Anna

Nezapomenutelná postava. Mnozí čtenáři ji srovnávali přímo z Tomem, ovšem skutečnou pravdu znal pouze jmenovaný autor proslulé městské ságy.

Anonymní dopisovatel

Ať už je pravda jakákoliv, jedno je jisté a sice to, že člověk je postupně roboty nahrazován v běžném pracovním životě. Mnohdy dokonce nahrazují právě lidskou potenciální sílu. A to pak není daleko od případné výpovědi z práce.

Panter

Hlavně že politici si neúměrně zvyšují platy, a to údajně jednají i o svátcích a po nocích.

Anonymní dopisovatel

Vždyť také Tom politiky kolikrát sám kritizoval za práci, kterou odvádí. Je to zejména patrné ve sbírce krátkých povídek s názvem City Means – město plné rozmanitostí, kde v jedné z nich vystupuje postava Marka Brenta.

Anna

John Meyer, jak dokládá dále Ten, se taktéž ve svých odborných pracích zabýval vlivem politiky na občany a zjistil, že většina z nich k ní má negativní vztah. Mnozí lidé politice dle jeho názoru dokonce ani pořádně nerozumí, poukazují na její nestabilitu a zastávají názor, že škodí. Podobného názoru byl i Tom Patrick.

A vy se divíte? Já jsem na tom úplně stejně a to mám vystudovanou jak střední tak pomalu i vysokou školu.

Panter

S politikou je to zkrátka mnohdy na štíru, jak se říká. Nevím, co si o ní a jejích představitelích mám myslet, když ministra obrany, jak tu již bylo zmíněno, udělají z řadového divadelního herce. Sice si ve filmu zahrál pár policejních rolí, to dotyčného ale podle mě ještě nedělá adepta na post obrany České republiky.

Anonymní dopisovatel

S tímto názorem by zajisté polemizoval i Tom. Dle něj měl post ministra obrany vykonávat někdo, kdo dlouhá léta působil v armádě či přímo velel nějaké vojenské jednotce. A jinak s vámi oběma souhlasím, s politikou a politiky je to vážně mnohdy k nevydržení a nad četnými jejich machinacemi zůstává rozum stát.

Anna

Jak dokládá Rebeka Hodková, tak autor, tedy Tom Patrick, skutečně nešetřil kritikou, co se politiků týkalo. Dle něj prosté lidi spíše nehorázným způsobem zneužívali a okrádali a tak přilepšovali své vlastní prosperitě. Důkazem budiž navyšovaní důchodů o pár korun, zatímco milí politici bazírovali na statisícových částkách. Jako by to nešlo obráceně, ony statisícové částky politikům ubrat a naopak je rozdělil mezi normálně pracující lidi.

Politici ovšem jsou tak chytří, že na něco takového, jako je rozdělování statisícových částek mezi prosté pracující lidi, nikdy nepřistoupí. Ty si jen drží ta svá takzvaná koryta a za žádnou cenu o ně nechtějí přijít.

Panter

Tak tak, politikům na lidech vůbec nezáleží. V čem jsou opravdu mistři, je okrádání. A když ještě k horšímu připočteme ony věčné politické kauzy, no co si pak o politicích máme myslet?

Anonymní dopisovatel

V tom, co říkáte, máte oba dva pravdu. Tom ve své povídce o Marku Brentovi poukazoval na jisté možné východisko mezi prostými pracujícími občany a politiky. Podobně jako prezident Miloš Zeman ze svého platu přispívá na státní biliónový dluh, by taktéž politik měl dávat část svého platu na svůj rezort, do jehož funkce byl jmenován. Jenže něco takového je mu dosti zatěžko učiniti.

Anna

Ale zpátky k Johnu Meyerovi. Ten ve svých studiích uvedl, že je potřeba pacienty nějak šetrně odpoutávat od nemilé reality, aby si jí příliš nezatěžovali mysl. Možných východiskem se stala práce pacientů se zvířaty, mezi něž se řadily canisterapie, hypoterapie či felinoterapie. Pomocí těchto terapií se vybraní jedinci postupně dostávali do lepší duševní pohody a postupně se začleňovali do běžného života.

Zdroj Ten

Tak, tak, není nad němé tváře. Ty svou přítomností a především přítulností umějí konat zázraky.

Panter

Souhlasím s tebou. Jeden můj kamarád nedávno podstoupit právě canisterapii (pro úplnost, to je kontakt se psy) a nemohl si ji vynachválit. Vřele ji všem, co mají nějaké ty problémy se životem, doporučuje. Báječně to prý pročistí mysl.

Anonymní dopisovatel

Však také ani Tom o ni neopomněl svým čtenářům referovat a to v pořadí pátém City Meansu.

Anna

Jak dále zjistil Ten, tak John Meyer u většiny pacientů vypozoroval podobné reakce, s jakými přišel Tom Patrick, tedy když se člověku nedaří, nechce se mu žít, a naopak když se mu povede uspět a věnuje se pak tomu, co ho baví, je reakce zcela opačná. Jinak na čem se dotazovaní pacienti shodli, byla obava z případného stáří. Dle Johna Meyera je to zcela přirozené, tato etapa lidského života je považována za jednu z nejsložitějších, neboť jsou s ní spojovány rozmanité choroby a nemoci, stejně jako obavy z nadcházející smrti. John Meyer tak všem svým pacientům proto doporučuje, aby se na ony negativa příliš nesoustředili a snažili se tak prožít plnohodnotný a šťastný život, i když na druhou stranu připouští, že to mnohdy není jednoduché.

Co se týká mě samotného, tak se také stáří a smrti obávám, obdobně jako Tom Patrick a četní pacienti Johna Meyera.

Panter

Dám ti radu: pokus se na staří tolik nemyslet a važ si každé minuty ve svém životě. Jinak už nevím, jak bych tě povzbudil.

Anonymní dopisovatel

Děkuji za radu. Já ten strach ze smrti zase tak intenzivně neprožívám.

Panter

To je dobře, jinak by sis život ani nedokázal naplno užít, což by podle mě byla veliká škoda.

Anna

Však já si ho cením, Aničko. Jen si občas říkám, že kdyby nebyly všelijaké ty nemoci a nehody, jak nám to věčně předhazuje Tom, že by vše bylo přeci jen hezčí.

Panter

Rozumím, leč v životě nemůžeš vlastnit jen samá pozitiva, to negativum tě čas od času rovněž zasáhne a je jen na tobě, jak se s ním vypořádáš.

Anonymní dopisovatel

Však já toto dobře vím. Nyní si například cením toho, že nejsem na světě sám, že mám přátele, co se se mnou baví a tak mi můj vlastní život pozitivně zpestřují.

Panter

To si řekl velice pěkně.

Anna

Já se k tvému názoru, Aničko, připojuji. Přátelství je pozitivní drogou k nezaplacení.

Anonymní dopisovatel