Když kolikrát sám nevím
a ve stínu nestojím!
Vy nenecháte mě nikde stát
a nevím snad – čeho se bát?
Když sami nevíte kolikrát,
tak opovažte se ptát!
Já chtěl bych se snad smát!
Svojí vlastní i Vaší hlouposti,
Naší příkré, bezmezné skouposti.
To jsou naše každodenní bolesti.
Snad taky netrpíte na zlosti?
Přitom sedím tu před Vámi v úzkosti.
A když stojím, tak jdu jako se ctností,
taky sám v lhostejnosti…
jiné přitom nejlepší své vlastnosti…
mám rád!