No to jsou mi ale hosté! To se vám po mě zase tak moc zastesklo, že mě už potřetí v tomto měsíci ctíte svou návštěvou?“ hrála si Justýna na strašně překvapenou, když spatřila, kdo to ze známých vchází do jejích dveří.
„Tak vidíš,“ pošeptal Emě Petr, čímž jí dával najevo, že se ve své domněnce nemýlil.
„No tak se pochlubte. Copak je to tentokrát?“
Justýna na první pohled rozhodně zarputilou ochranářku zvířat nijak zvlášť nepřipomínala. Vizáží a stylem oblékání spíš evokovala k motorkářské partě. Své krátké černé vlasy zastřižené na ježka měla hustě nagelované a i nějaké to tetování ve stylu zlomené lásky se u ní našlo. Justýna však byla zcela normální holka, která věděla, co od života chce. A i když jí táhlo na pouhých devatenáct, některá tajná přání si již za ten kratičký život stačila splnit. Jedním z nich byl právě útulek pro opuštěná zvířata, jenž zdárně vedla již přes rok.
„Ta jsou vážně rozkošná, kde jste k nim přišli?“ zírala teď ohromeně na deset různobarevných koťátek.
„Jeden stařec je zanechal pod naší vrbou.“
„Sluší se však dodat, že to udělal jen z čirého zoufalství. Ve skutečnosti je chtěl všechny zabít,“ upřesnila Petrovu verzi o dost hruběji Ema.
„Hmm, tak na takové si je lepší dávat dobrý pozor, že, drobečkové?“
Justýna teď jedno kotě po druhém vyndávala z pytle na stůl a do misek sypala granule a lila vodu. Koťata se měla čile k světu. To samé se dalo říct o jejich hladových krcích.
„No jen se podívejte, jak jim chutná. Ta snad týden neviděla louskáček na maso,“ okomentovala to po svém, když spatřila ten cirkus kolem misek. Koťata si doslova lezla přes hlavy, aby ukořistila sousto.
„Bylo velké štěstí, že jsme dneska na ten Slepý ostrůvek zašli,“ podotkla Ema. „Hele, ty máš na paži nové tetování,“ zbystřila.
„To víš, být tety je dneska strašně moderní,“ poklepala pyšně Justýna na hada prolézajícího srdcem. „A punky zároveň,“ prohrábla si ježčí vlasy. Následně přešla ke kleci, v níž přebýval osamocený jezevčík. „Tohle je Pajdošek. Začala jsem mu tak říkat, protože když mi ho sem přinesli, kulhal na zadní. Teď už má obě naštěstí na okejku. Pajdošek ale není jen tak obyčejným psíkem, slyší na celou řadu poveláků.“
„Jé, plosím, ať se nám předvede,“ žadonila Ema jako malé děcko.
„Jo, proč ne? Potěšíš svým představením tetu Emu a strýčka Petříčka?“
Justýna jezevčíka pustila z klece ven. Nejprve ho s Emou a Petrem seznámila, aby neměl pocit, že jsou to vetřelci, kteří mu chtějí ublížit. Pod Justýninou taktovkou pak Pajdošek následně předvedl, jak na výbornou umí plnit sedni, lehni, přines, podej pac a zavrť ocasem.
„No řekněte sami, není Pajdošek okouzlující?“ mínila, když jezevčík svůj výstup zakončil povelem podej pac a s vyplazeným jazykem se dožadoval dalšího pamlsku.
„Hned bych si ho vzala, ale bohužel to nejde,“ posteskla si Ema a tak Pajdoška alespoň pohladila, než šel zpátky do klece.
„Tomu věřím,“ prohodila souhlasně Justýna. „Hele, nepůjdeme na terasu? Touhle dobou tam bývá nejkrásněji.“
Vyšli ven, kde ulehli a pak už jen mlčky pozorovali okolí. Působilo nezvykle klidně, neboť tam, kam lidské oko dohlédlo, se pouze rozprostíral tichý les. Skrz něj právě prostupovalo červeně zarudlé zapadající slunce.
„Taky na vás tak působí ta podmanivá lesní vůně? Na mě teda dost silně,“ poznamenala o pět minut později z lehátka Justýna. Nasála vzduch a bezstarostně si přehodila nohu přes nohu.
„Je tu vážně krásně. Člověku se ani nechce jít domů,“ zívla ospale Ema, natažená na lavičce. Petr zaujímal místo hned vedle ní. Pod ruku mu právě přišly místní noviny. Otevřel je a začetl se do nich.
„Copak? Máš snad s rodiči nějaké nedořešené spory? Nebo je v tom zase škola?“ vyzvídala Justýna.
„Spíš to druhé,“ připustila Ema.
„No jo, to víš, někdy je s tou druhou stranou prostě kříž.“ A Justýna se rozpovídala: „O tom vím své. Nedávno jsem se jen tak čirou náhodou ocitla před jedním dost vykřičeným barem a jakýsi dědula se tam do mě hned začal navážet, co že to mám na hlavě za podivný číro, a že prý vypadám jako ta ufetovaná a nalitá semetrika z Vožralý opice, což je mimochodem noir film, který jsem v životě neviděla a vidět ani nechci. No to víte, že jsem si něco takového od starouše nenechala líbit. Hned jsem mu to začala pěkně vracet s tím, že cigareta mě pleskla přes nos poprvé a zároveň naposled někdy ve dvou letech, a alkohol že nepožívám, neboť mi jeho nahořklost protáčí panenky, ale u něj, že je tomu patrně naopak, když vypadá tak sešle a táhne z něj. Pak z mé strany přišlo na řadu závěrečné prohlášení, že jestli z té staroušovy ještě uslyším nějaké další průpovídky, tak povolám do pohotovosti svůj JUSTYPUNK. To posledně jmenované staříka zjevně dost odzbrojilo, neboť se ode mě začal dost rychle distancovat. No možná na tom měl značný podíl ten podivný týpek s řetězem, co se náhle vypotácel z baru ven. A já si pak řekla: o co těm lidem vlastně jde? Dneska je prostě už jiná doba. Každý se obléká podle toho, co se mu líbí. Žijeme ve svobodném státě, tak o co jde? Pokud je druhým můj zjev přítěží, ať hezky bez protestů volně přejde na protější stranu a v davu si tam najde svou krevní skupinu, s kterou si bude rozumět. A je to. Konec, šmytec, vyřešeno. Valíme to dál.“
Justýnu teď poslouchala výhradně Ema. Petr jí příliš pozornosti nevěnoval. Momentálně se soustředil na jakýsi novinový článek.
„Hmm, co se týče vzhledu a vizáže,“ vzala si zas slovo Ema, „tak s tím já problém nemám. Pořád mi volají z různých agentur, abych pro ně pózovala.“
„No vidíš, tak přece se na tebe v životě usmálo štěstí. Stát se modelkou, co by za to jiná dala? A to si v jednom kuse pořád stěžuješ na kruté praktiky reality.“
„Jenže v tom je právě ten můj problém,“ reagovala na to okamžitě Ema. „Oni si mě pozvou do ateliéru, jenže já, jakmile tam spatřím ty pózovací oblečky, tak hned spustím na téma pravé kožešiny, zbytečné týrání zvířat a testování chemických přípravků na nich, no a to si asi umíš představit, co to s těmi všemi návrháři pak dělá a jak jim to protáčí panenky. V té chvíli si nejspíš řeknou: hele, tak mladá holka a jak si dovoluje.“
„No jo, máme to my dvě občas vážně dost těžký – já s vizáží, ty naopak s osvětovými názory,“ povzdechla si Justýna.
Na malý moment znovu mlčky zabředly do pozorování přírodních krás.
„Na druhou stranu, když se to tak vezme,“ pokračovala Justýna, „naše bytí tady na zemi a snaha ho zlepšit přece jen nějaké to ovoce přinesly. Já jsem si svépomocně zařídila útulek pro opuštěná zvířata a tys do něj již nesčetněkrát přispěla nějakým tím přírůstkem, čímž jsi darovala život někomu, kdo by tady jinak svou existenci nenávratně ztratil. Naše někdejší setkání tedy vrchovatě naplnilo to, co se od něj do budoucna očekávalo. To popřít nedokážeš.“
„To ne,“ souhlasila Ema. V pronikavých zelených očích se alespoň na moment dal spatřit výraz opojného štěstí. „Víš, v životě bych toho chtěla dokázat mnohem víc. Mělo by to být něco, co tuhle naši krutou realitu srazí na kolena, aby si ten, kdo tenhle svět nerovnoměrně řídí, konečně uvědomil, jakých nespravedlivých úkonů se na našem bytí dopouští, když ho neustále podrobuje různým, mnohdy moc nepěkným zkouškám.“
„Moc hezky řečeno. Teď ještě přijít jak na to,“ zazívala Justýna.
„Já samozřejmě nedokážu spasit svět, to vím odmalička. Chtěla bych ho jen v něčem udělat lepší. Mnohem víc ho polidštit. Už jsem o tom kolikrát mluvila tady s Petrem…“
„Co… o čem je teď řeč?“
Petr vystrčil zpod novin hlavu a několik dlouhých vteřin na dívky zíral s otevřenou pusou.
„O čem že je řeč? No přece o životě a o trápení s ním,“ uvedla ho do zpětné aktuální přítomnosti Justýna. „Jak vidno, tak kulturní rubrika značně vyčerpává,“ odtušila přezíravě, když se k dotyčnému naklonila z lehátka a zadívala do rozevřených novin.
„Myslíš tuhle dvojstranu? Tak tu jsem zatím ještě nečetl. Jsem teprve tady.“
„Hmm, tam zrovna, jak tak koukám, o příliš povzbudivých věcech nepíšou,“ konstatovala Justýna, když si noviny od Petra vzala. „Jedna tragédie za druhou. Čirá nostalgická hrůza.“
„Tak povídej, co je to tentokrát?“ vyzvídala Ema.
„No představ si. V Praze došlo k další srážce tramvají. Celkem zraněno patnáct lidí, z toho pět těžce. V Brně vypukl požár v družstevním bytě. Příčinou byla zapnutá plotýnka u sporáku. Neštěstí zavinila důchodkyně, která usnula v křesle a zapomněla, že se jí v kuchyni vaří voda na čaj. Dále. V Hradci kdosi za bílého dne přepadl patnáctiletou dívku a ukradl jí kabelku… no to by ještě celkem šlo… No a v Pardubicích, představ si, soused ze závisti místnímu vyhlášenému rybáři vypustil rybník, čímž v pouhé jedné minutě zničil jeho desetiletou šlechtitelskou práci. Samozřejmě kauzu Katalná Mochna versus letiště snad ani nemá cenu nějak dál rozvádět, o tom všichni víme své.“
„Asi už půjdeme.“ Ema se na lavičce nečekaně zvedla a přelezla přes překvapeného Petra. „Připozdívá se a já ještě nemám na zítřek hotový komentář k té povinné četbě, co nám ji Nývltová zadala.“
„Jak je libo. No ale pokud samozřejmě chcete, tak mi gudbajda dávat ještě nemusíte. Mně tady rozhodně nevadíte,“ vzkázala kamarádce z lehátka Justýna.
„Vážně už musíme,“ trvala na svém Ema, načež Petra pobídla, aby rovněž vstal a měl se jako ona čile k odchodu. Petr ji poslechl.
„Škoda, bylo nám tady spolu tak dobře,“ hlesla Justýna. „Haló! Počkejte!“ zvolala za kamarády a i ona se sbírala na nohy. „Přece neodejdete bez rozloučení. Vyprovodím vás.“ Následně v žertu dodala: „Co kdyby vás ve vedlejší místnosti čirou náhodou napadl rozzuřený aligátor agresátor? To bych měla o dva exempláře navíc a kam bych to všechno pak dávala? Už tak mám dostatečně přeplněné kotce.“
Ema s Petrem se právě loučili s Pajdoškem a slibovali mu chutný pamlsek, až se sem příště vypraví. Jezevčík byl štěstím bez sebe. Když následně oba útulek opustili a dali sbohem jeho majitelce, málem je znovu předběhlo ono strakaté kotě.
„Neboj, taky si tě nějaký hodný majitel vezme k sobě,“ konejšila ho v náručí Justýna. „A vám přeji, ať se daří, a těším se na příští bezůchovku.“
„Měj se,“ mávla jí naposled Ema.
Tempo chůze tentokrát bylo o dost svižnější. Vzduchem proudil chladivější vítr, a to se ve večerních hodinách vždy dostatečně mrazivě projevovalo navenek. Ema a Petr nazpátek šli obdobnou trasou – skrz Oborověnku – tak se lesnímu úseku za Katalnou Mochnou odpradávna říkalo. V dálce pak oba pozorovali, jak se jim útulek pozvolna ztrácí z očí. Zanedlouho míjeli jízdárnu. Emě se tu líbil jeden obzvlášť pěkný bělouš slyšící na Jura. Toho si pokaždé, když kolem procházela, hladila a nabízela mu i něco chutného na zub. Emě nevýslovně imponovalo, že její favorit vypadá a jmenuje se úplně stejně jako ten z filmové Popelky. Tuhle pohádku doslova zbožňovala.
„Jurášku! Ahoj! Tak pojď honem, něco tady pro tebe mám!“ vypískla šťastně, když koníka zahlédla. Ten k Emě kvapem docválal a pak radostně zařehtal. „No jen pojď, tu máš cukříček, no vem si. Hodnej, moc hodnej.“
„Myslel jsem, že pospícháš,“ divil se kamarádčinu počínání Petr. Také se zastavil.
„Proč? Není přece kam,“ odvětila ledabyle Ema, načež si dál nerušeně hladila Juráška.
„A co ta náhlá připomínka ohledně povinné četby?“
„Hmm, to mi asi jaksi nedopatřením ujelo. No tak, Jurášku, vem si ještě mrkvičku.“
Petrovi to záhy došlo. Na onom časném odchodu neměla vinu zítřejší hodina češtiny, ale zprávy v novinách, které předčítala Justýna. Petr teď už doslova mrzl, zato na Emu jako by paní zima byla momentálně krátká. U srdce ji zjevně hřál znovu nalezený klid v podobě Juráškovy přítomnosti. Petr jen tak z nostalgie pohlédl vzhůru do korun stromů, jestli odtamtud náhodou nespadnou nějaké ty oříšky. Ničeho takového se nedočkal, i když Ema – pomyslel si – možná zastávala zcela opačný názor. Měla přece daleko bujnější fantazijní představivost.
„No jo, tak my zase vyrazíme. Tak příště, Jurášku,“ loučila se s koněm po patnácti minutách Ema. Ona a Petr Oborověnkou pokračovali k Slepému ostrůvku, a z něj už byly vidět první mochnické domky. Na ostrůvku se přeci jen ještě malý moment zdrželi, neboť se chtěli ujistit, zda-li tu mezitím zase někdo nebyl a nezanechal přírodě napospas nějaký nový nepotřebný dar. Tentokrát se obávali zbytečně. Zavítala sem pouze osamocená labuť a ta ničí pomoc nepotřebovala.