Apolena zahrála akord a ten se vyznačoval okázalou falešností. A její strýc si toho neomylně povšiml a chystal se jednat.
„As místo his!“ vřískl strýc a div že po obývacím pokoji teď přímo sám hystericky netančil, jak se pod jeho poskoky podlaha začala prohýbat.
„Jak myslíš, drahý strýče,“ pokusila se Apolena smlouvat, „na druhou stranu se lze domnívat, že takovému Frederiku Chopinovi by to určitě nevadilo.“
„Já ti dám Frederika Chopina! Já ti dám nevadilo!! Hraj a neremcej!!!“ poručil Apoleně strýc.
„Jinak mě vážně tou puškou zastřelíš?“ pokoušela se Apolena o další mrazivou ironii. „Kdoví, jestli máš tu svou bambitku vůbec nabitou a ne zase vybitou, jako tomu bylo posledně.“
A pak si Apolena začala prozpěvovat:
„Nejdřív Valentino
Pak Amore Mio
Blíže milencům
Propečené řízky
Utahovat břízky
Být vždy jenom tvůj
Vykřič Kataríno
Co ti je tak milo
Do všech domů, snů
Popožeň své touhy
Nalakuj si nehty
A to stůj co stůj“
Prásk! To se ozvala skutečná rána, jak z pušky vyšla střela, pod jejíž tíhou se k zemi pro změnu snesl lustr.
„Tak vida, tentokrát jsi ji, drahý strýče, neopomenul nabít,“ prohlásila rádoby uznale Apolena.
„RAUUUU!“
„Fajn, takže místo his tedy ais,“ připomněla si Apolena.
„Ne ais, NE AIS, ALE AS, HUSO HLOUPÁ!“ zařval strýc a jak teď puškou kolem sebe prudce mával, tak Apolenu skutečně mohl zastřelit, pokud by udal další výstřel.
„Ovšemže, ne ais, ale as, huso hloupá,“ opakovala si strýcova slova Apolena. „Že bych to připsala do not, aby měl pan Frederik radost?“
„GRRRR!“
„No dobrá, tak tedy raději ne,“ změnila Apolena názor poté, co ji strýc nakonec pouze ústně dal najevo, co on si o jejím záměru myslí.
Záhy však skutečně vyšla ona další rána, ne však z té samé pušky, nýbrž ze zcela jiné.
„No vida, ani dnešek se, zdá se, neobejde bez publika. Jak chválihodné,“ přistupovala k tomu Apolena po svém, zatímco její strýc po udaném výstřelu ihned padl pod okno „Co by tomu asi tentokrát řekl ten pan Chopin?“
„PSSST!“
„Takže mám vážně mlčet, strýče? No dobrá, tak budu,“ pochopila to Apolena tentokrát tak, že má být nejen zticha, ale že to samé má platit i o tónech klavíru, takže se zvedla ze stoličky a chystala se odejít.
„Ty huso hloupá, co to děláš?“ uváděl strýc dále šeptavě, stále se ukrývající pod oknem. „Co když tě zvenčí někdo zastřelí?“
„Jako by se o něco takového dnes už někdo nepokusil?“ navázala obratně Apolena na strýcovo někdejší počínání, otevřela si dveře a nadobro opustila místnost.
Strýc, jakmile osaměl, začal se kát: „Vždyť já svou Apolenku mám tak rád, ani ten jeden zlatavý vlásek bych jí nezkřivil, přísahám. No vážně, pane Frederiku Chopine.“ To mu padla do očí jeho bysta.
A hned nato:
„Nejdřív Valentino
Pak Amore Mio
Blíže milencům…“
Právě to Apolenin strýc zaslechl zvenčí. A tak zanechal omluv, opatrně se vyškrábal na nohy…. a co to z okna nezahlédl? Tam venku si to kráčela Apolena a za daného prozpěvování se tam za ruku nesla s přítelem, který měl přes rameno přehozenou pušku.
Apolenin strýc z toho vyvodil, že byl přelstěn a tak se odhodlal k novým průpovídkám.
„Ta zatracená láska!“
„PSSST! Tak na co ještě čekáš, husare jeden hloupý? Přestaň druhým vyhrožovat a zároveň je litovat a jdi si hned jednu takovou lásku najít!“ přikázala brblajícímu bysta Frederika Chopina.
Škoda jen toho dalšího výstřelu!