To se takhle jednou dali do řeči kůň a osel.
„Tak se mi od kačeny doneslo, jaký pro lidstvo prý máš nebývale negativní přínos, osle,“ spustil kůň. „Že prý každý, kdo z té lidské říše nese tvé jméno, je pěkný osel.“ A zahihňal se tomu.
„Že jí huba neupadne. Íá, já a orel. S ním já nemám vůbec nic společného,“ začal se hájit osel.
„Nesmíš se na to dívat zase tak černě,“ radil mu kůň.
„A jak bych asi mohl, když ani s černou zvěří nejsem v žádném příbuzenském vztahu?“ oponoval dál osel. „Když už jsme ale u toho, tak i o tobě se v té lidské říší hodně hanlivého napovídá,“ pravil a tentokrát se pro změnu o svoji jmenovku začal strachovat zase kůň. „Že prý lidé po tvém vzoru mnohdy plácají jen samé koniny a ještě si jednu pořádnou k tomu s chutí zavdají.“
Osel se tomu zahihňal a tak vyrovnal síly vzájemných posměšků.
„To racek, že jo? Stejně, jako ta kačena, ani on nezavře ten svůj nevymáchaný zobák. A ještě se navíc při tom drze chechtá, jak mu to přijde zábavné, opičák jeden. Že mu ten zobák vůbec narostl,“ mínil teď podrážděně kůň.
„Jenže co je tohle v porovnání se strakou, která v jednom kuse jen krade,“ vzpomněl si náhle osel. „Já tu svoji osinu v zadku pořád ne a ne najít.“ A pak ho napadlo: „Tak všechny ty posměváčky zamordujeme a hned budou mít po ptákách. Když naopak my budeme mazaní jako liška a dáme jim po jejím vzoru dobrou noc…“
„To tak,“ nenechal kůň osla domluvit, „a od jara až do zimy budu dennodenně žrát ten nejubožejší obrok jako ten nejubožejší důchodce z té lidské říše, když to praskne.“
A pak zase koně pro změnu cosi spásného napadlo: „Leda, osle, že bys mi něco půjčil a já bych na ten mord zkusil podplatit krajtu tygrovanou. Více hlav, víc ví. A ta krajta a ten tygr by nás určitě všech těch zvířecích otrapů jednou provždy zbavily. Jenže jsem zrovna švorc a to jsem ti, osle, nedávno vyhrál Velkou Pardubickou.“
„Já ti sotva něco půjčím, protože nemám ani ten ubohý čtvrťák,“ odpověděl osel.
Tohle koně nejen nepotěšilo, ale i poměrně dost překvapilo. „Jak to že jsi taky totálně švorc? Co mi to tu vykládáš za pohádky, osle? Přece stačí, abys ses trochu otřásl a peněz bude jako želez,“ namítl. „No tak oslíčku, otřeš se!“ poručil.
„Hmm, bývávalo,“ pravil osel, když se o to pokusil a ono opravdu nic.
„To je hned vidět, že ti osel neříkají nadarmo, osle,“ dal mu kůň najevo, co si o něm stále myslí.
„Co včely? Přece se o nich říká, jak jsou pilné,“ napadlo osla. „Ty by námi zadanou práci tedy mohly odvést třeba i zadarmo, když je ta pilnost tolik zajímá.“
„Na ty zapomeň. Ty leda tak zajímá pyl. A zadarmo? To sotva, když včely v jednom kuse hlídají i cenu medu,“ zaprotestoval kůň.
„Tak pak už holt zbývá jen ta sova, když se o ní říká, že oplývá moudrem,“ dostal osel další spásný nápad, až se kůň začal náhle podivovat, jak na něco tak geniálního vůbec dokázal přijít.
„Ono občas není na škodu dát si chytrou kaši,“ uvedl osel. „Ještě si jí trochu teď zobnu a třeba se ze mě zanedlouho stane přímo král zvířat.
„Dmeš se pýchou jako páv, osle,“ poznamenal varovně kůň. „Jestli se o tomhle lev dozví, tak už leda tak budeš uplatňoval zákon džungle: kdo uteče, ten vyhraje.“
„Ten určitě není zase tak mazaný jako liška,“ narůstalo oslovi po dalším požití vtipné kaše okázale sebevědomí.
„No abys ses pak nedivil, osle, protože pokud si o tom budou štěbetat i vrabci na střeše, tak už ti pak nepomůže ani ta rada moudré sovy a ty budeš hořce litovat, že nebyl lepší vrabec v hrsti a ten následně zabit na způsob dvou much jednou ranou,“ dušoval se kůň. „To bys pak už jedině musel požádat vlaštovky, zda-li by tě sebou nevzaly do teplých krajin, či rovnou jednu celou holubí poštu pro nouzovou úschovu. Protože jinak hrozí, že tě skutečně stáhnou z kůže jako králíka.“
„Kikirikí!“
„No vidíš, málem bych zapomněl. My tu spolu plácáme koniny a já už měl být dávno v Chuchli a dělat tam kopytem sem, kopytem tam,“ vzpomněl si náhle kůň.
„Tak to se máš co ohánět. A až tam budeš, tak si dej pozor na ranní ptáče, co dál doskáče. Tak aby ti to nešlo stejně jako psovi pastva,“ začal znovu poučovat osel.
„Ty jsi, osle, vážně otravný jako ta osina v zadku.“
A s těmito slovy se kůň vzdálil. Oslovi to nijak zvlášť nevadilo. Líný jako veš a tiše jak myška hodlal zalehnout. Po vyčerpávajícím rozhovoru s koněm se cítil ospalý jako medvěd. I přesto v sobě ještě na moment dokázal pozdržet manýry lenochoda a znovu si zavdal z trní a bodláčí, v domnění, že si nadále pochutnává na oné chytré kaši.