Kůň a osel (bajka)
To se takhle jednou dali do řeči kůň a osel.
„Tak se mi od kačeny doneslo, jaký pro lidstvo prý máš nebývale negativní přínos, osle,“ spustil kůň. „Že prý každý, kdo z té lidské říše nese tvé jméno, je pěkný osel.“ A zahihňal se tomu.
„Že jí huba neupadne. Íá, já a orel. S ním já nemám vůbec nic společného,“ začal se hájit osel.
„Nesmíš se na to dívat zase tak černě,“ radil mu kůň.
„A jak bych asi mohl, když ani s tou černou zvěří nejsem v žádném příbuzenském vztahu?“ oponoval dál osel. „Když už jsme ale u toho, tak i o tobě se v té lidské říši toho hodně hanlivého napovídá,“ pravil a tentokrát se pro změnu o svoji jmenovku začal strachovat zase kůň. „A to že prý lidé po tvém vzoru mnohdy plácají jen samé koniny.“
Osel se tomu zahihňal a tak vyrovnal síly vzájemných posměšků.
„To racek, že jo? Stejně jako ta kačena ani on nezavře ten svůj nevymáchaný zobák. A ještě se navíc při tom drze chechtá, jak mu to přijde zábavné, opičák jeden. Že mu ten zobák vůbec narostl,“ mínil teď podrážděně kůň.
„Leč co je tohle všechno v porovnání se strakou, která v kuse krade,“ vzpomněl si náhle osel. „Já tu svoji osinu v zadku pořád ne a ne najít.“ A pak ho napadlo: „Tak všechny ty posměváčky zamordujeme a hned budou mít po ptákách. Když naopak my budeme mazaní jako liška a dáme jim po jejím vzoru dobrou noc.“
„To tak a od jara až do zimy budu dennodenně žrát jen ten nejubožejší obrok, stejně jako důchodce z té lidské říše, když to praskne,“ lamentoval kůň.
A pak zase koně pro změnu napadla pěkná konina: „Leda, osle, že bys mi něco půjčil a já bych na ten mord zkusil podplatit krajtu tygrovanou. Ta krajta a ten tygr by nás těch otrapů určitě jednou provždy zbavili. Víc hlav víc ví. Jenže jsem zrovna ten nejchudší jako ta nejubožejší kostelní myš.“
„Já ti sotva něco půjčím, nemám ani ten ubohý čtvrťák,“ odpověděl osel.
Tohle koně nejen nepotěšilo, ale i poměrně překvapilo. „Jak to, že jsi taky totálně švorc? Co mi to tu vykládáš za pohádky, osle? Přece stačí, aby ses trochu otřásl a peněz bude jako želez,“ namítl. „No tak oslíčku, otřes se!“ poručil.
„Hmm, bývávalo,“ pravil osel, když se o to pokusil a ono opravdu nic.
„To je hned vidět, že ti osel neříkají nadarmo, osle,“ dal mu kůň najevo, co si oněm stále myslí.
„Co včely? Přece se o nich říká, jak jsou pilné,“ napadlo osla. „Ty by námi zadanou práci mohly odvést třeba i zadarmo, když je ta pilnost tolik šlechtí.“
„Na ty zapomeň. Ty leda tak zajímá pyl. Jsou jako to kuře, co těmi svými pařáty ani zadarmo nehrabe.“
„Tak pak už holt zbývá jen ta sova, když se o ní říká, že oplývá moudrem,“ dostal osel další spásný nápad, až se kůň teď začal náhle podivovat, jak na něco tak geniálního vůbec dokázal přijít.
„Ono občas není na škodu dát si chytrou kaši,“ uvedl osel. „Ještě si jí trochu teď zobnu a třeba se ze mě zanedlouho stane sám král zvířat.
„Dmeš se pýchou jako páv, osle,“ poznamenal varovně kůň. „Jestli se o tomhle lev dozví, tak už leda tak budeš uplatňovat zákon džungle: kdo uteče, vyhraje.“
„Lev určitě není mazaný jako ta liška,“ narůstalo oslovi po dalším požití vtipné kaše okázale sebevědomí.
„No aby ses pak nedivil, osle, protože pokud si o tom budou štěbetat už i vrabci na střeše, tak už ti nepomůže ani ta rada sovy moudré a ty budeš jen hořce litovat, že nebyl lepší vrabec v hrsti a ten následně zabit na způsob dvou much jednou ranou,“ dušoval se kůň. „Pak už jedině zbývá požádat vlaštovky, zdali by tě sebou nevzaly do teplých krajin. Protože jinak hrozí, že tě skutečně stáhnou z kůže jak toho králíka.“
„Kikirikí!“ zakokrhal náhle zčistajasna odkudsi kohout.
„No vidíš, osle, málem bych zapomněl. My tu spolu plácáme koniny a já už měl být dávno v Chuchli a dělat kopytem sem, kopytem tam,“ vzpomněl si náhle kůň.
„Tak to se máš co ohánět. A až tam budeš, tak si dej pozor na ranní ptáče, co dál doskáče. Tak aby ti to nešlo, koni, stejně jako psovi pastva,“ začal znovu poučovat osel.
„Ty jsi, osle, vážně otravný jak ta osina v zadku.“
A s těmito slovy se kůň vzdálil. Oslovi to nijak zvlášť nevadilo. Líný jak veš a tiše jak myška hodlal zalehnout. Po vyčerpávajícím rozhovoru s koněm se cítil být ospalý jako medvěd. I přesto v sobě ještě na malou chvíli dokázal pozdržet manýry lenochoda a znovu si zavdal z trní a bodláčí, v domnění, že si nadále pochutnává na oné chytré kaši.
Tom Patrick