Martinovi nebylo u tabule zrovna dvakrát dobře. V místnosti byl značně vydýchaný vzduch a vůně a výpary z fyzikálního kabinetu, který s třídou sousedil, mu na lepší náladě rozhodně také nepřidaly. Martin tedy alespoň využil momentu, kdy Moronová stále jako ostříž obcházela po učebně. Téměř každému, komu právě nakoukla do sešitu, něco okamžitě vytkla.
Martin přiskočil hbitě k oknu a otevřel ho.
Hned nato jej cosi nevšedního upoutalo v tom naproti přes ulici. V jednom z domů totiž zpozoroval dost zvláštní osobu. Té nebylo příliš dobře vidět do obličeje, celý ho totiž měla zahalený zdobným červeným přehozem. Jediné, co na sobě záhy trochu poodhalila, byly brýle a pramínek růžových vlasů.
Martin se už už chtěl od okna odvrátit s tím, že má zřejmě zase nějaké ty vidiny, jenže mu to nedalo a vykoukl ven podruhé. Dotyčná osoba tam právě pravým ukazováčkem sepisovala zprávu, v níž stálo:
Přesouvám se ven, kde učiním malý zázrak. Ustup prosím do bezpečného ústraní a toho šumu se nelekej!
Martina to ohromilo. Sundal si brýle, očistil je a znovu nasadil. Stále měl pocit, jestli to, co na druhé straně viděl, nejsou jen pouhé bludy. Když ale vzhlédl potřetí, stále tam tajemná postava byla přítomna. Znovu významně poklepala na okenní nápis a rukou dala najevo, že se za moment skutečně objeví tam, kde naznačila. Pro jistotu ještě na okno připsala:
Ničeho se zbytečně neobávej!
„No tak, Ronský, jak dlouho bude trvat, než se od vás dočkám nějakého komentáře?”
Jakmile Martin zaslechl ten ječivý hlas, urychleně se vrátil k tabuli a připsal na ni náhodný vzoreček.
„Cože?! No to se mi snad jen zdá! Ve fyzice se nám začínaj kumulovat nové neznámé vzorce, no to už je teda fakt síla!” protáhla šibalsky profesorka Moronová a důkladně si Martinův pokusný postup ještě jednou pročetla. „dvojité vé rovná se es krát té lomeno pí minus pé. No tak to tu ještě nebylo!”
Martin vzoreček okamžitě smazal a vyměnil ho – dle vlastního mínění – za mnohem přijatelnější. Ani to ale příliš nepomohlo. Pokud snad existoval zaručený recept na to, jak profesorku Moronovou stoprocentně vytočit, bylo to právě počítání příkladů u tabule.
„En rovná se em minus té lomeno es. Ronský, mě z vás snad klepne!”
Martin tedy to, co napsal, zase smazal a chystal se svoji chybu opět nějak napravit, i když vůbec neměl ponětí jak. V zápalu snažení se mu ale přelomila křída a její odštěpky se nemile zadrolily pod nehty, což rozhodně nebylo nic příjemného. Do toho se ale připletlo ještě cosi jiného. V ten moment Martin nebyl stavu nic kloudného napsat a dokonce přestal i s odstraňováním bílého poprašku. Jako by ho najednou začala ovládat jakási jemu neznámá síla.
„Tak Ronský, co bude s tím vzorcem? Dočkám se ho nakonec od vás?” naléhala na Martina stále profesorka fyziky. „Nemyslete si, že to tady za vás budu řešit sama, to teda opravdu ne! Tohle je látka prvního ročníku, tu by měl bezprostředně ovládat každý student, který chce na téhle škole dál setrvávat. O to vy ale zřejmě zájem vůbec nemá…”
Martin profesorčino tlachání už nevnímat. Jeho uši naplno zaměstnával onen vábivý zpěv, který poprvé zaslechl včera na Mochnickém katalovění. Nakonec se jím nechala unést i sama Moronová a po ní i studenti v lavicích.
Jako by to trvalo věčnost, než zpěv zase utichl. A když se tak konečně stalo, vystřídal jej zvenčí pro změnu nápadný šelest. To způsobilo, že všichni do jednoho v učebně fyziky rázem procitli.
„Proboha, co se to tam děje?” To se profesorka Moronová právě vydala k otevřenému oknu na opatrné výzvědy.
Záhy svého rozhodnutí ale přehořce zalitovala. Nejen ona, ale i Martin a všichni ostatní v lavicích teď se zatajeným dechem sledovali, jak se do učebny slétává hejno černých vran.
„Áááá,” stačila profesorka Moronová zavřeštět, když ji hejno svým tlakem odhodilo od okna stranou. Měla ohromné štěstí, že hlavou nenarazila na hranu stolu a nepřivodila si vážný úraz.
Martin již na nic dalšího nečekal. Běžel se schovat. Jak si všiml, tak i někteří jeho spolužáci se již stačili ukrýt přímo pod lavicemi, a jen ti nejstatečnější občas vystrčili hlavu a ohromeně pozorovali šum křídel zmítající se nad nimi. Martin se připojil k druhé skupince odvážlivců. Během náruživého pozorování poletujícího vraního hejna jeho pohled náhle utkvěl na úplně poslední lavici u oken. Lekener se tam chudák snaživě krčil, při jeho výšce mu to ale nebylo moc platné. V jednom okamžiku se dokonce pokusil odehnat jednu vránu, co se k němu nebezpečně snesla, ale ta si ten odpor rozhodně nenechala líbit a uštědřila mu křídlem pohlavek do tváře. Lekener tedy přestal s provokováním a zalezl po čtyřech pod lavici, kterou ze všech stran srdnatě zabarikádoval židlemi.
K litému boji se ovšem začalo pozvolna schylovat na katedře, k níž se vrány začaly postupně stahovat. Dana Moronová se očividně z náhlého šoku velmi rychle vzpamatovala, neboť nebojácně vyskočila od stolu a uchopila z něj nenápadně ukazovátko.
„Koukej odtud mazat, ty jedna černá potvoro!” vykřikla a vytasila ukazovátko proti vráně, která jí kroužila nad hlavou. Ta to samozřejmě nemohla nechat bez povšimnutí a ihned se začala o dotyčnou zajímat mnohem víc než doposud.
Martin byl znovu nucen protřít si brýle, aby se ujistil, že to, co právě vidí, není jen pouhý klam. Když totiž profesorka proti vráně švihla ukazovátkem, ta na ni hned nezaútočila, stále poletovala ve vzduchu a začala si vyměňovat pohledy se svými dvěma „kolegyněmi,” jež se k ní slétly. Všechny tři si teď se zájmem prohlížely poskakující osobu pod sebou.
„Tak zmizíte odtud samy, nebo vám mám k tomu řádně pomoct!” vykřikla znovu profesorka fyziky a švihla do vzduchu rázně ukazovátkem, přičemž se jí podařilo líznout jedno z černých křídel. To už si vrány nenechaly líbit. Daly dotyčné najevo, že rozhodně nemíní být pokusným terčem popichování. Chopily se odplaty, přičemž si šikovně rozdělily úlohy. První vrána shodila zobákem profesorce brýle, druhá ji křídlem pleskla přes nos a třetí ji nakonec zahnala k tabuli.
Profesorka Moronová teď na ni byla doslova nalepená. Ukazovátko se jí třepotalo v ruce. To neušlo ani žákům zalezlým pod lavicemi. Byl to velmi nezvyklý pohled. Mnohdy se totiž podobně stísněně cítili oni sami. Profesorka fyziky se nyní mohla na vlastní kůži přesvědčit, že to rozhodně není žádný med, dostat se do úzkých.
Pak se třídou nanovo rozezněl zpěv a to předznamenalo nové události. Černé vrány – včetně oněch tří, jež držely v šachu profesorku Moronovou – přestaly třídu zatěžovat svojí přítomností a vylétly otevřeným oknem zase ven.
Notnou chvíli se nikdo neodvážil ani muknout. Všichni vyjeveně střídavě zírali k otevřenému oknu a ke stupínku. Moronová tam byla stále přimáčknutá k tabuli. Až po dobrých pěti minutách se pak pokusila o trhavý pohyb a zamumlala něco ve smyslu: „Já snad měla halucinace, nebo co.” A pak se úprkem vyřítila ze dveří na chodbu.
Hodina tak nečekaně skončila o dobrou čtvrthodinu dřív.