Bonus číslo 6 – Šestá povídka Radovana Litevského
Petr a Vilík byli nerozluční přátelé. Znali se už od svých dětských let a společně absolvovali i základní školu. Jejich studentské cesty se měly rozejít až nyní a to na střední, kdy Petr nastupoval na gymnázium se sportovním zaměřením, zatímco Vilík na uměleckou průmyslovku.
Petr sport miloval a to již odmalička. Volný čas trávil na tenisových kurtech či v bazénu. Také chodil pravidelně běhat a to za jakéhokoliv počasí. To Vilík zase odmala tíhnul k malování. Už jako desetiletý vyhrával kreslířské soutěže. I přes svoje dosavadní úspěchy však zůstával skromný a pokora mu byla vším.
Oba chlapci se vzájemně jako správní přátelé podporovali ve svých aktivitách. Petr si ráno vždy přivstal, na rozcvičku udělal pár dřepů, oběhl jedno cvičné kolečko a pak zamířil k Vilíkovi. Ten rovněž byl ranním ptáčetem, pro změnu ho zaměstnávala – jak jinak – kresba. Momentálně připravoval pro jeden časopis vlastní komiksový seriál a Petr byl jeden z prvních, kdo se o něm dozvěděl četné podrobnosti.
„Vínová země? To zní naprosto famózně,“ neskrýval nadšení Petr. „Musím říci, že tvé malby jsou čím dál skvostnější,“ uznal po letmém prostudování jednotlivých obrázků.
„Však ty taky nezahálíš,“ nezůstával pozadu ani Vilík. „Třetí místo ve sprintu, to je vynikající výsledek. Dodatečně gratuluji.“
„Snad Onen nejvyšší dá a bude se nám dařit, tak jako nyní, i nadále,“ poznamenal Petr, když od Vilíkových obrázků zvedl hlavu směrem k nebesům.
„Ano, snad,“ přitakal Vilík.
Obavy tu byly na místě. Země, v níž oba přátelé žili, již delší dobu sužoval nemilý válečný konflikt, jenž se podepisoval na náladě obyvatelstva. Nikdo před ním nebyl uchráněn, ani Petr s Vilíkem, jak se ukázalo záhy.
„Tak tobě už přišel? To je mi tě upřímně líto,“ hlesl sklesle Petr, když mu Vilík ukázal povolávací rozkaz.
„Bohužel,“ povzdechl si Vilík. „Ty ho ještě nemáš?“ zajímal se záhy.
„Zatím ne,“ přiznal Petr, „ale co nevidět ho určitě dostanu taky.“ Načež jen nevěřícně zakroutil hlavou a znovu se pohroužil do Vilíkových obrázků.
Vilík věděl, co mu tím Petr vzkazoval, že válka plodí jen zlo a nikomu nic dobrého nepřináší. Vždyť kolik promarněných životů jí jen nedobrovolně již stačilo podlehnout, nemluvě o nadaných jedincích, jež svůj talent promrhali coby mrtví, či v tom „lepším“ coby mrzáci, jež si následky ponesou po zbytek svých životů. Čeká tedy něco podobného i Petra s Vilíkem?
„To přece nejde, aby tě za měsíc odvedli, když půjdeš, stejně jako já, dál studovat,“ nešlo to Petrovi na rozum.
„To bohužel nehraje roli,“ oponoval Vilík, „rukovat musí všichni bez výjimky a nikoho přitom nezajímá, jestli dotyční pracují, mají rodiny či studují.“
Petra zamrazilo, když toto vyšlo z úst jeho nejlepšího kamaráda, o něhož si začal dělat nemalé starosti. Vilík to vytušil a pokusil se vše odlehčit slovy: „Kdo ví, třeba se zrovna nám dvěma poštěstí a z válečné vřavy se navrátíme živi a zdraví.“
Petr se pokusil na tváři vyloudit povzbudivý úsměv, jaksi mu to ale nešlo.
„Nuže dobrá, tak alespoň jeden z nás,“ nevzdával to Vilík. „Tobě se to může povést. Máš dobrou fyzičku, kterou uplatníš, když ti nepřítel bude dýchat na záda. Nadarmo jsi se tak nevěnoval sportu.“
„To také nemusí být pro mě jednoznačná výhoda,“ mínil Petr. „Když mě nechytí, mohou mě z několika metrů zastřelit puškou či z kulometu. Nebo nedopatřením třeba šlápnu na minu a ta mi utrhne nohu. Ne, ne, taky to nemám jisté.“
Vilík už nevěděl, jak Petrovi ulehčit a tak pravil: „Nuže dobrá, slibme si, že pokud jeden z nás padne, nikdy toho druhého neopustí a v nelehkých chvílích se mu stane oporou. Ruku na to.“
Petr se nad tím, co mu tu Vilík právě navrhl, zamyslel. Věděl že jeho nejlepší kamarád je utvrzen vírou v posmrtný život a tak nabízenou ruku nakonec přijal, i když si popravdě nedokázal představit, jak by takové spojení v reálu probíhalo. Hlavně když to Vilíka uspokojí.
Oba přátelé se tak ještě více semkli. A i když se zakrátko od sebe byli nuceni odloučit z důvodů studií, alespoň si telefonovali, a pokud to jen trochu šlo, scházeli se ve volném čase, i když, pravda, toho nyní bylo poskrovnu. Proto se nebránili novým známostem. Petr se na střední sblížil s profesorem Blažkem, jenž tam vyučoval češtinu a dějepis, zatímco Vilík s Oskarem, novým spolužákem z průmyslovky.
„Hluboce soucítím s vámi i s vaším kamarádem, Petře. Oba máte naprostou pravdu, válečný konflikt je jen krutou lidskou přítěží.“
„Děkuji pane profesore, nesmírně si toho vážím.“
Takto jednoho deštivého říjnového odpoledne započal rozhovor mezi Petrem a jeho oblíbeným středoškolským kantorem.
„Možná že by se dalo zařídit, abyste nemusel narukovat,“ pokračoval profesor Blažek. „Mám jednoho dobrého známého. Je to doktor a mohl by vám vystavit neschopenku. Co vy na to, Petře?“
Tomu nezbývalo než nabídku s díky přijmout. A pak řeč znovu převedl na Vilíka.
„Uvidím co se dá dělat,“ nacházel profesor Blažek pro Petrovo trápení pochopení. „Každopádně je třeba jednat co nejdříve. Ještě dnes odpoledne se tedy za doktorem Hansou vypravím a poprosím ho o tuto laskavost.“
„Ani nevíte, jak si toho vážím, pane profesore. Snad vám to budu moci jednou oplatit.“
„Já vím, Petře,“ poklepal ho profesor Blažek přátelsky po ramenou. „Hned zítra vám dám vědět, jak jsem pochodil.“
Zazvonilo.
„Promiňte, hezky se mi tu s vámi povídá, ale budu muset jít na další hodinu,“ omlouval se profesor Blažek.
Rozešli se do tříd.
V přátelském duchu se nesl i rozhovor mezi Vilíkem a Oskarem o mnoho kilometrů dále.
„Máš vážně nesmírný talent, Vilíku, byla by škoda ho jen tak promarnit,“ pravil Oskar.
„Možná že k tomu nakonec přeci jen dojde.“ Vilík ukázal Oskarovi povolávací rozkaz.
„No jo, já ho dostal taky,“ hlesl Oskar. „Již před půl rokem.“
„A to tě ještě neodvedli?“ zíral teď na kamaráda ohromeně Vilík.
„Inu odvedli, ale já to prostě ignoroval,“ odvětil Oskar. „Stejně jako ty nehodlám narukovat a nasazovat život za rozmary válečných mocipánů. Radši se zašiji tady než na bojišti.“
Vilík po těchto Oskarových dalších slovech dál neskrýval ohromení. Obdivně vzhlížel k jeho odvaze.
„Inu, je to tak, zatím mě ještě nevyhmátli,“ řekl Oskar jakoby nic. „Ale nikomu to říkat zrovna dvakrát nemusíš.“
„Neboj, umím udržet tajemství,“ ujistil kamaráda Vilík.
Zazvonilo na další hodinu.
Oba chlapci zanechali soukromého rozhovoru a odebrali se do třídy.
To však Petr a Vilík ještě netušili, jak krutě si osud s nimi zakrátko pohraje.
Ještě téhož dne, co Petr rozmlouval s profesorem Blažkem, na jejich společnou hodinu zavítal sám ředitel sportovního gymnázia a před celou třídou učiteli oznámil, že je neprodleně přeřazen na jiné pracovní místo do několika set kilometrů vzdáleného města. Profesor Blažek neměl na vybranou, musel uposlechnout, jinak by to pro něj dozajista mělo nedozírné následky. Petrovi tak nezbylo než se s tímto verdiktem smířit a tajně doufat, že to s oním doktorem Hansou stihne vyřídit.
Rovněž Vilík na vlastní oči zakusil nástrahy nepřejícné doby. To když do jeho kmenové třídy vešli muž v uniformě a společně s ním jeden z žáků, jehož znal od vidění. Byl jím Volek, student, co rád donášel na druhé. A nejinak tomu bylo i nyní.
„Támhle sedí, pane plukovníku,“ ukázal Volek na Oskara a v očích se mu zaskvěl vítězoslavný úsměv.
„Tak jdeme mladej,“ prohlásil muž v uniformě, když dospěl k lavici, v níž Vilík a Oskar seděli, načež druhého jmenovaného z ní surovým způsobem vyvlekl do uličky.
„Co to děláte? Nechte mě! TAK PUSŤTE MĚ!“ vzpouzel se bezmocně Oskar. „Kam mě to vlečete? Já nikam s vámi jít nechci! SLYŠÍTE?!“
Vilík okamžitě vytušil, jak se věci mají. Jeho kamaráda právě odváděli do aktivních vojenských záloh. Konec tak byl věčnému skrývaní před povinnou vojnou.
A tak oba nejlepší přátele, tedy Petr s Vilíkem, měli smíšené pocity, když týden nato společně spěli za doktorem Hansou, s nadějí, že alespoň on jim pomůže ve svízelné chvíli. Petr bohužel od profesora Blažka neobdržel zprávu, zdali dotyčného dodatečně kontaktoval. Přesto se to ale Petr s Vilíkem rozhodli risknout.
Jenže vše se od počátku vyvíjelo výhradně v jejich neprospěch.
„Co chcete?! To neumíte číst?! Na dveřích je jasně napsáno NEKLEPAT!“ vylétl z ordinace celý rozlícený jakýsi doktor, poté, co ho k tomu Petr vyzval.
„Promiňte, jste…“
„Já nemám čas, mladíku, dejte mi svatej pokoj, ano?“
Doktor chtěl dveře za sebou zase zabouchnout a zmizet v ordinaci, Petr ale s naléháním nepřestával.
„Promiňte, jste doktor Hansa? Pan profesor Blažek…“
„Vypadám snad tak?“
„Tak jste…“
„Ne, nejsem, mladíku! A i kdybych jím byl, bez milosti bych vás na tu vojnu povolal, to mi věřte.“ A doktor za sebou konečně úspěšně zabouchl dveře.
Osud Petra a jeho nejlepšího kamaráda Vilíka tak byl nadobro zpečetěn. Již neexistovala jiná reálná šance, jak se povinnému vojenskému drilu vyhnout.
A tak muselo neomylně přijít to, co si oba s celého srdce nepřáli, aby nastalo. Ještě tentýž týden Vilíka odvedli a on se tak nedobrovolně musel navléknout do vojenského mundúru. Dle dopisů, jež od něj Petr postupně obdržel, daná vojna v žádném případě nebyla procházkou růžovým sadem. Velitelé jim dávali pěkně zabrat a doslova denně museli pod jejich vedením zvládat několikakilometrové trmácení jakožto náročnou vojenskou průpravu, při níž byli nuceni zacházet se střelnou zbraní.
Vilíkovou útěchou se v nelehké životní situaci stávala opět kresba, k níž unikal v každé volné chvilce. Petr si tak vždy od srdce oddychl, když ve schránce našel dopis či balíček, jež mohl náležet pouze jedinému člověku na světě.
Postupem času však vzájemná korespondence nabývala na závažnosti. Vilík v ní referoval o svých padlých spolubojovnících, jež válku nenáviděli stejně jako on sám. Dokonce se Petrovi zmínil o tom, jak se někteří z vojáků pokusili o povstání a o následný útěk z kasáren, bohužel však byli vypátráni, následně vojenským tribunálem odsouzeni coby zrádci a poté popraveni kulkou do hlavy.
Petrovi zatrnulo, když ho o tomto nelidském zacházení Vilík informoval, naštěstí on mezi onou hrstkou vzbouřenců nebyl a tak si i nadále chránil to nejcennější, co měl, a sice život. Jenže jak plynul čas, přestal Petr ve schránce nacházet od Vilíka psanou korespondenci, o kresbách nemluvě. Právem si o něj opětovně dělal starosti, neboť z posledních zpráv zaslaných v dopisech jasně vyplývalo, že je Vilík znovu a znovu nasazován do ostrých bojů. Snad při něm štěstěna i nadále zůstane, modlil se vždy v duchu Petr.
Jeho naděj definitivně pohasla o pár měsíců později, kdy se mu do rukou od pošťačky dostalo parte. Petr si ho musel pročíst několikrát, aby té pravdě uvěřil. Bohužel, nebyla to mýlka, ono parte skutečně náleželo Vilíkovi, nejlepšímu příteli, jakého vůbec kdy v životě měl. Leč ani tento promarněný život bohužel nepřiměl zastavit válečné peklo, jenž sužovalo zem.
Petrovi bylo tak těžko u srdce, jako snad ještě nikdy předtím, když o pár dní později spěl na pohřeb. Vzpomínky mu volně vířily hlavou, jedna za druhou. Petrovi se tak opět vybavovalo, jak s Vilíkem trávili čas ve volných chvílích: jak sedávali v přírodě nad kresbami, jak společně časně ráno chodili běhat, jaký byl svět ještě krásný a nezkažený, když spolu začínali kamarádit. A pak přišla válka a vše skončilo. Navždy tak došlo k plnému odloučení a již to nic na světě nevrátí zpět.
Truchlení, pláč a smutek provázely Vilíkův pohřeb. Vše vygradovalo ve chvíli, kdy rakev zajížděla do země. Avšak přihodila se zvláštní věc. Nad rakví se znenadání objevil tajemný nápis, hlásající: Pamatuji na naši úmluvu, nikdy tě neopustím, Petře. Navždy zůstaneme spolu jako ti nejlepší přátelé. Tento vzkaz posléze zmizel a namísto něj z rakve vystoupil sám Vilík. Ovšem ne ve svém pozemském těle nýbrž v mnohem lehčím připomínající ducha. Trvalo to velmi krátce, Vilík se na Petra naposledy usmál a pak zmizel jako horká pára nad hrncem.
Petr tam na místě stál jako kdyby ztratil pojem o čase, Co to mělo znamenat? Zdálo se totiž, že se patrně stal jediným z davu smutečních hostů, kdo Vilíka spatřil stejně jako jeho osobní vzkaz!
Po celou následující dobu byl Petr myšlenkami stále u svého někdejšího nejlepšího přítele, ať již na smuteční hostině, kam se dav po pohřbu přemístil, či při zpáteční cestě domů. Z myšlenkové agonie ho vytrhla až matka, která ho netrpělivě vyhlížela na ulici.
„Ach Petře, tak ráda tě zase vidím!“ volala na něj již z dálky, jakmile ho zmerčila přicházet. Pak se k němu rozeběhla a div že ho neporazila, jak se na něj v slzách vrhla.
„Já vím, je to nepředstavitelná tragédie, bude těžké se přes ni přenést, ale pokusím se,“ ujišťoval maminku Petr a rovněž se neubránil slzám.
Jak však u večeře vyšlo najevo, maminčiny slzy a truchlení nenáležely pouze zesnulému Vilíkovi. Petr záhy pochopil, když před něj na stůl položila dopis.
„Tak mě to dostihlo také, no co se dá dělat, snad štěstěna bude při mně stát v těchto těžkých chvílích,“ povzdechl si nahlas, když několikrát očima přejel povolávací rozkaz.
„Ach Petře,“ propukla jeho maminka opět v pláč, znovu ho láskyplně objímajíce.
Po zbytek večera si povídali a vzpomínali nad rodinnými fotoalby. Nemínili se od sebe odloučit, i když dobře věděli, že právě to je v dohledné době čeká. Dnes ale ještě ne, dnes tu je jeden pro druhého, matka pro syna, syn pro matku.
„Pamatuješ, Petře? Tady, před deseti lety, jak jsme si nerušeně jen tak seděli na pláži, popíjeli drinky a užívali sluníčka.“
„Jak bych na to mohl zapomenout,“ odpovídal dojatě Petr. „A tys pak vstala a vyzvala tamního plavčíka k tanci. A co že jste to tančili, lambádu?“
„Ano, lambádu. Je vůbec možné že jsem si na ni vzpomněla? Po tolika drincích?“
Oba se tomu od srdce zasmáli.
„Ach, ani nevíš, jak mi ten tvůj smích bude scházet,“ pravil pak Petr.
„A ty zase mně,“ opáčila matka a znovu tak se synem spočinuli ve vzájemném obětí.
Leč týden uběhl jako voda a nezadržitelně se přiblížil čas opravdového definitivního odloučení. Na jak dlouho, to Petr ani jeho maminka neměli tušení.
„Petře, toto si vem, ať na mě máš alespoň nějakou památku,“ předávala mu matka přívěšek s medailonkem s jejich společnou fotkou, na nádraží, kde se kromě nich nacházel zástup dalších branců, jež obdobně vyprovázeli jejich příbuzní a rodiny.
„Budu ho opatrovat jako oko v hlavě,“ opakoval jí neustále Petr, když nastupoval do vlaku, který měl krátce před odjezdem, následně se prodírající uličkou do kupé, z něhož pak mával, stále volajíce to samé, dokud vlak nezajel do tunelu a nádraží se tak nadobro neztratilo z dohledu.
Petr v kupé neseděl sám, společně s ním v něm byli další tři mladí branci, žádný z nich se ale neměl příliš k řeči. Za vše hovořila sama krajina, jíž vlak postupně projížděl. Ponurost z ní přímo čišela, tu se nacházely osázené lány, jež nikdo nesklízel, tu zase opuštěná stavení, o kus dál chátrající vojenská technika a hroby padlých vojáků, upozorňující na chod krvavých dějin.
Petrovi a jeho přísedícím zatrnulo, když toto měli možnost shlédnout. O to horší bylo, že všichni do takovéhoto nehostinného světa pozvolna spěli. Tak rádi by nařídili strojvůdci, aby udal opačný směr a zavezl je nazpět do jejich rodných domovů.
A pak se to opět přihodilo: okno, u něhož Petr seděl, se znenadání zamlžilo a objevil se na něm následující vzkaz: Ničeho se zbytečně neobávej, Petře, budu při tobě stát v těchto těžkých životních chvílích. I kdyby smrt ti bezprostředně hrozila, věř ve mně a moji vysněnou zemi. Ona ochrání tě před vším zlým a poskytne potřebný azyl. Poté vzkaz zmizel a namísto něj se Petrovi obdobně zjevila Vilíkova dobrotivá tvář.
Přesně v okamžiku, kdy se Vilíkova silueta zase rozplynula, propukl v kupé jeden z mladíků v pláč. „Já tu válku nepřežiju, já v ní určitě padnu.“ A sklopil hlavu do dlaní.
Petr k němu okamžitě přispěchal a začal mu domlouvat: „Ne, nepadneš v ní, rozumíš? Něco takového si nesmíš vůbec připouštět, slyšíš?“ Pak se mu sama od sebe připomenula matka. „Máš u sebe něco niterního, co ti dala tvá rodina na rozloučenou, abys na ni nezapomněl?“
„Moje žena,“ přemáhal se v slzách mladík, „moje milovaná žena mi věnovala pro štěstí tento kapesníček se svými monogramy.“
„No tak vidíš,“ navázal Petr obratně, „prostě si namluv, že má kouzelnou moc, jež tě ochrání, kdykoliv se dostaneš do nelehké životní situace. Ano?“ naléhal.
„Ano,“ ujistil ho nakonec přeci jen s přemáháním mladík.
Petra potěšilo, že následně upustil od pláče a na uslzené tváři vyloudil upřímný úsměv.
Tuto výzvu od osudu Petr zvládl sice obstojně, čekaly na něj však ještě mnohem náročnější. To když s branci dospěl na místo svého současného působiště. To, co Vilík, i on nyní zažíval naživo a sice mnohahodinové pochody stejně jako náročný výcvik se střelnou zbraní pod vedením nesmlouvavých velitelů. A i když prozatím Petr a ostatní branci nebyli přímo nasazováni do ostrých bojů, přesto si smrt přišla pro některé z nich, co nezvládli tyranský dril a bezvládně pak padli k zemi, již bez známek života. Jejich nadřízení, místo toho aby je litovali, se naopak zachovali nelidsky a demonstrovali na nich těžkosti samotné války. Dokonce nutili Petra a jeho spolubojovníky, aby jejich mrtvá těla pohřbili!
Petr se čím dál více strachoval o svůj život. Už ani nevídal Vilíka. A tak ve volné chvilce znovu a znovu listoval jeho Vínovou zemí a těšil se darem, jenž mu na nádraží předala matka.
Jenže pak to přišlo! Petr se stal součástí první opravdové bitvy. A netrvalo to dlouho a on a sedm dalších vojáků byli postaveni před první zkoušku odvahy, to když společně dospěli k zákopu, v němž se ukrýval nepřítel.
„Tohle je za Vilíka!“ vykřikl Petr a hodil granát do zákopu, leč ten nevybuchl. Patrně byl celý zrezlý a bezcenný.
Petr však najisto počítal s tím, že vybuchne. V jeho prospěch hrálo i to, že ležení nepřítele se i s kulomety orientovalo na opačnou stranu než na tu, na níž se on a jeho spolubojovníci momentálně ukrývali. Leč jak již bylo uvedeno, granát neexplodoval a tak nepřítel měl dostatek času na protiúder.
A ten také nastal! Leč přihodila se zvláštní věc. Petr se zčistajasna ocitl na úplně jiném místě. Notnou chvíli mu trvalo než se zorientoval. Po paměti mu to tu začalo připadat velice povědomé. Ony pláně, onen nedaleký les, vše v pestrých vínových barvách. Nebylo pochyb o tom, že Vilíkova slova došla svého naplnění. Jeho vysněný kraj o sobě dával vědět v ryze reálném provedení.
Jenže co podniknout dál? Zůstat zde na pláni nebo se vydat do nedalekého přilehlého lesního prostranství? Odpověď na tuto zapeklitou otázku pomohla vyřešit skupinka jezdců. Petr váhal, zdali je požádat o radu, když na něj jeden z nich náhle zavolal: „Co tu pohledáváš, človíčku? Nejsi náhodou vínovský zběh?“
Petr nevěděl jak odpovědět. Stále se nacházel v mírném opojném transu z toho, kde se to náhle ocitl.
„Tak co tu pohledáváš? To ti snad vyřízli jazyk, že oplýváš hlasovou němotou?!“ přidal jezdec na důrazu.
Petr se pořád tak nějak nemohl vymáčknout. Ve vzduchu cítil napětí. To se navýšilo posléze, kdy si jezdci mezi sebou vyměnili několik významných pohledů.
„Jasně že je to zběh! A nejen ten vínovský, nýbrž i ten vojenský!“
Petr se zhrozil. A právem! Na tento hlas nešlo zapomenout. Petr k tomuto člověku cítil opětovnou nenávist, stejně jako tenkrát, když se za ním s Vilíkem stavovali v jeho ordinaci. Odmítl je přijmout a tak oba odsoudil k neodkladným vojenským galejím. Vilík jeho vinou brzy na to přišel o život a zdálo se, že i ten Petrův měl namále.
„Jestli je to tak, pak musí zhynout strašlivou smrtí!“
Petrovy nejhorší obavy se naplnily. Již o tom nepochyboval. Toto byli nechvalně proslulí Černí páni a právě ti se ho nyní rozhodli pronásledovat. Petr tak moc v této nelehké životní situaci toužil po spáse. Pomyslel na Vilíka. Jak on by se nyní asi zachoval? A právě v tento kritický okamžik tu Petrův nejlepší kamarád byl opět pro něj. Objevil se po jeho boku a okamžitě ho vážným hlasem ponoukal: „Rychle do lesa, tam za námi nebudou moct.“
Petr měl při tom úprku dojem, že je to snad jeho životní sprint. Jenže les jako by byl stále daleko a Černí páni postupně nebezpečně blízko. A tu Vilík, coby právoplatný stvořitel Vínové země, využil práva zasáhnout do svého díla a nad jezdci vyčaroval neprostupnou mlhu. Jen díky ní se oba přátelé zavčas stačili přemístit do lesa.
„Sem na nás již nemohou, jsme v bezpečí,“ konstatoval Vilík, jakmile se les na jeho příkaz jakoby uzamkl a odmítal tak do sebe vpustit kohokoliv dalšího. „Tak rád tě zase vidím. Ani nevíš, jak moc.“
„A já zase tebe,“ oplatil Petr Vilíkovi zářivý úsměv. „Jenže co dál?“ přišlo mu záhy na mysl.
„Ničeho se zbytečně neobávej.“
Petr neodporoval, ochotně pozoroval Vilíka, jak právě podmanivým zpěvem o cosi žádá překrásně zbarveného motýlka, jenž se mu zčistajasna snesl do dlaní.
„O čem sis to s ním povídal?“ zajímal se Petr, když Vilík s konverzací skončil a motýlek se vznesl do vzduchu. „A kam to teď letí?“
„Za malý moment se to sám dozvíš,“ odpověděl mu tajemně Vilík.
Netrvalo to dlouho a svojí přízní oba dva poctili velice pohlední lidé v nádherném ošacení.
„Vínový lid srdečně zdraví svého stvořitele,“ potřásl si s Vilíkem náruživě rukou jeho vůdce. Na hlavě se mu skvělo cosi na způsob jeleního paroží, opět v duchu vkusné zabarvenosti.
„A já zase vás, králi Preméthore.“
Padli si kolem ramen.
„Vidím že tu dnes nejste sám. Kdo to stojí po vašem boku?“ zaměřil svoji pozornost král na druhou osobu.
„To je Petr, můj nejlepší kamarád,“ představil mu ho Vilík.
„Nuže, vítejte mládenče.“ Načež se i s Petrem král pozdravil jak se sluší a patří.
„Měli jsme menší potíže s Černými pány. Byl by Vínový lid od té dobroty a dočasně nám poskytl přístřeší?“ vzal si slovo opět Vilík.
„Pro vás vše, stvořiteli,“ pravil král a svoji mluvu doprovodil noblesní úklonou.
„Děkuji, za sebe i za Petra,“ a i oni v ní krále napodobili.
Oba chlapci se společně s králem a jeho uvítacím průvodem vydali k jejich domovskému sídlu.
„Pane jo!“ neudržel se Petr, když jej po vyjití z lesa spatřil. Něco tak nádherného ještě nikdy naživo neviděl (pokud tedy nepočítal Vilíkovy kresby). Před ním se vyjímala přenádherná krajina plná velehor a jezer. A tam všude se rozprostíralo Vínové království a jeho majestátní stavby. Petr a Vilík byli zváni právě do jedné z nich.
„Račte vstoupit přátelé,“ vyzval své hosty král Preméthor.
Petr s Vilíkem se rázem ocitli v obřím prostoru, jenž ze všech stran vyplňovaly kašny.
„Tyto kašny zde mají svoje právoplatné místo, pohleď.“
Petr uposlechl Vilíkovy výzvy a očima spočinul na lůžkách, z nichž každé se nacházelo poblíž právě oněch kašen. Na první pohled se zdálo, že všechna lůžka jsou plně obsazena. V jejich blízkosti se pak zdržovali – alespoň tak to Petrovi přišlo – ošetřovatelé, pečující o nemocné. Petrovu správnou domněnku ostatně potvrdil hnedle i Vilík, když ho informoval: „Sem za Vínovými lidmi se stahují všichni ti, kdož mají zdravotní obtíže či četná poranění, jež se obtížně hojí. A právě ona voda z těchto kašen oplývá jistou zázračnou opojnou mocí, tolik potřebnou pro úplné uzdravení trpících.“
Petr, společně s Vilíkem, kráčel mezi lůžky a očkem oba pozorovali, jak se ošetřovatelé starají o nemocné. Petra mezi ošetřujícími zaujal jeden, jenž se od ostatních lišil tím, že na sobě neměl onen pestrobarevný oblek, nýbrž ten klasický lékařský. Již od pohledu tak mezi Vínový národ nezapadal a přesto tu byl.
„Promiňte, vy zřejmě nejste zdejší?“ dovolil si ho oslovit Petr.
Muži to zdálo se očividně nevadilo a velice ochotně mu odvětil: „Ne, nejsem mládenče. Pocházím z velmi vzdálené země, jež na zdejších mapách není zakreslena.
„Ach tak,“ hlesl Petr a jeho pozornost pak směřovala výhradně ke dvěma chlapcům, jež tu měl onen doktor na starosti.
„Ano, osud je již zkrátka takový. Staví nám do našich životních cest nelehké překážky, jenž nás nutí, mnohdy s obtížemi, překonávat.“ Muž se následně zaměřil na své dva pacienty. „Kupříkladu tito dva mladí muži: jeden do morku kosti zkažený, onen druhý zase po všech stránkách hodný a čestný. A přeci jen u prvně jmenovaného došlo k nečekanému zvratu povahy, to když vůči tomu, jehož vlastním přičiněním poslal do válečné vřavy, na sklonku svého života projevil lítost a dojemně přiznal, jak moc špatně se choval, když udával a donášel na jiné.“
Petr onomu výkladu pozorně naslouchal, se všemi, co tu byli, hluboce soucítil. To však ještě netušil, co bude následovat.
„Ano, ano, pan Volek se vůči panu Oskarovi přeci jen zachoval slušně a to mu lze přičíst k dobru. Bohužel patrně ale nepřežije, jeho zranění jsou velmi vážná.“
„Pro… promiňte,“ nevydržel to Petr. Prostě se musel zeptat. Tak moc ho ta shoda jmen ohromila. „Mohl byste mi je ještě jednou zopakovat?“
„Ale jistě, toto je pan Volek,“ ukázal muž na chlapce ležícího na lůžku po jeho levici, „a toto pan Oskar,“ ukázal záhy pro změnu po své pravici.
Petr se tak najisto utvrdil ve své domněnce, oba chlapci se osobně znali právě s Vilíkem. Ten se nyní na Petra zářivě usmíval a ponoukal ho, aby se ještě dodatečně informoval o onom ošetřujícím. Ten ochotně vypověděl: „Oleg Hansa.“ A muž na přivítanou Petrovi a Vilíkovi nabídl na seznámení ruku.
Zatímco Vilík ji ochotně přijal, Petr se zmohl jen na omluvné: „Promiňte, ale na mě nějak jdou mrákoty.“
Oleg Hansa a Vilík Petra zachytili a pomohli uložit na jedno z volných lůžek. A když Petr znovu otevřel oči, zjistil, že se ocitl ve zcela jiném prostředí, na hony vzdáleném onomu předešlému honosnému. Pryč byly kašny, jen lůžka s pacienty zůstala zachována, o ně se tu ovšem starali doktoři v klasických lékařských pláštích a nikoli v oněch majestátních vínových.
„Kde.. kde to jsem?“ zajímal se hned Petr, jakmile se jen trošičku zorientoval, načež se s obtížemi snažil posadit, muž v lékařském ho ale opatrně usměrnil zpět na lůžko, s odůvodněním: „Jen klidně ležte, musíte se šetřit. Jinak, toto je polní nemocnice, v bezvědomí vás sem přinesli vaši spolubojovníci.“
Jistě, Petrovi se vše začalo postupně vybavovat. Jak se s partou dobrovolníků vydal na průzkum, společně s nimi dospěl až k zákopu, v němž se ukrýval nepřítel, jak pak hodil granát, jenž nevybuchl, a následnou palbou z kulometů se vše dovršilo.
„Ano, tak nějak mi to vypověděli i vaši spolubojovníci,“ potvrdil Petrovu výpověď doktor. „Copak, ještě jste si na něco podstatného vzpomněl?“ zareagoval pohotově, když si povšiml toho jeho naléhavého výrazu v obličeji.
„Já… já vás znám. Vy… vy jste Oleg Hansa!“
„Ano, to jsem.“ Dotyčný neskrýval jisté překvapení.
„Totiž, já vás znám z jednoho živého snu…“ A Petr doktoru Hansovi okamžitě vše začal dopodrobna líčit. Jak se střetl s Černými pány, kde ho vystrašil hlas jistého muže, co Hansu zastupoval v lékařské ordinaci, jak se poté setkal s Vilíkem, jehož zásluhou se oba shledali s Vínovým národem, jež je posléze zavedl do svého honosného sídla, kde doktora spatřil vůbec poprvé v životě, a samozřejmě Petr neopomenul zmínit i Oskara s Volkem s jejich budoucími prognózami.
„Zajímavé, velice zajímavé,“ neskrýval opětovně doktor Hansa překvapení. A Petr ihned pochopil proč. Na lůžkách po své levici vedle sebe totiž uviděl oba chlapce, s obdobnou totožnou diagnózou. Celý ten výjev vypadal přesně jako v onom živém snu!
„Zajímavé, vážně velice zajímavé,“ zopakoval doktor Hansa. „tedy jak se to naprosto shoduje se současnou živou realitou.“ Pak pravil: „Oním mým kolegou z řad Černých pánů byl patrně doktor Holdek.“ Následně Petra opětovně vyzval, ať se šetří a ulehne na lůžko, načež se k němu sklonil a šeptavě mu sdělil: „Nemusíte se bát Petře, stanovím vám a Oskarovi tak nepříznivou diagnózu, že si vás tu vojenští papaláši nebudou chtít nechat ani den.“ Na samotný závěr mu popřál vše dobré a pak se šel věnovat ostatním pacientům.
Petr tak následující týdny strávil mimo válečné dění, pohybujíc se pouze v prostorách polní nemocnice. Kromě doktora Hansy tu navázal kontakt s Oskarem, s nímž se spřátelil. A čím více se dotyčný Petrovi otevíral stran svého života, tím sympatičtější mu byl.
„Vilíka jsem měl moc rád, mrzí mě, jaký osud ho potkal. Byl nesmírně talentovaný, rozhodně si zasloužil mezi námi přeživšími ještě nějaký ten čas pobýt,“ mínil Oskar, když se takhle jednou zase zapovídal s Petrem. „Ano, naprosto s tebou souhlasím,“ přitakal. „Takových dobrých spřízněných duší jako byla ta Vilíkova, po dnešním světem nechodí mnoho.“ A oba dva svoji pozornost začali opětovně věnovat umu jejich předčasně zesnulého kamaráda. Jaké je pak čekalo překvapení, když z jednoho z obrázků vystoupil sám Vilík a pravil: „Ale já jsem vás přece nikdy doopravdy neopustil, již navždy své čestné místo máte uložené v mém srdci, jen o mé existenci nesmíte pochybovat.“
Petr s Oskarem si Vilíkova slova vzali k srdci. Mysleli na ně po zbytek pobytu v polní nemocnici i při zpáteční cestě do svých rodných domovů. Doktor Hansa dostál svého slibu a oběma chlapcům jeho zásluhou bylo umožněno opustil vojenské řady.
„Petře, ach Petře, jsi… jsi to doopravdy ty?“ nemohla matka uvěřit, že svého syna na vlastní oči vidí živého. Tak nečekaně vstoupil do rodného domu, že samým překvapením na zem upustila mísu, jíž právě utírala.
Petr se dlouho nerozmýšlel a běžel ji obejmout. Tak rád ,onu svému srdci nejmilejší, po těch měsících plných strádání zase viděl. Petr však tentokráte své mamince mohl najisto slíbit, že je již žádné válečné příkoří nerozdělí. Jemu paradoxně byl vděčen i za to, že se seznámil s Oskarem, s nímž se i nadále rozhodl stýkat, kdykoliv se k tomu naskytla příležitost. To pak spolu chodili běhat či si volnou chvilku krátili prohlížením kreseb jejich předčasně zesnulého kamaráda Vilíka, jenž ovšem doopravdy z jejich životů nikdy neodešel.