*Petrova vedlejší židle zůstala neobsazená. On sám si pak mohl vyčítat, že z referátu dostal dvojku, o což se přičinila Emina nevraživost vůči školnímu personálu a zlobná mluva na adresu dávného mochnického rodáka, nakonec tak však neučinil. Naopak kamarádku v duchu hluboce litoval. Dita na tom také nebyla zrovna nejlépe. Od Emy sice měla pokoj, s monoklem na čele jí ale nastala nová muka. Snad kvůli ní zvážněl i Vincek, ten se začal chovat podezřele střízlivě a dokonce vyndal z pusy tužku, kterou následně vzorně zastrčil do penálu. Všichni jako by z profesorky Nývltové náhle dostávali strach a báli se svých zavedených manýrů. Hanka s Petrou zasunuly skrebl do lavice a až do konce hodiny se na něj neodvážily šáhnout natož pohlédnout.
*Nikoho rovněž příliš nepotěšilo, že po druhé hodině angličtiny s Petrem Štrochem a velké přestávce následovala hodina třetí a to s nerudnou Danou Moronovou. Ta byla nepříjemná jako ostatně vždycky, navíc o pět minut přetáhla, což rozhodně nikoho nepotěšilo, stejně tak jako její neustálé vyptávání, kde je Chardová jakož i dodatečné vyhrožování, že pokud se Jensenová okamžitě nezbaví svého plyšáka, poletí hezky rychle z okna. „Tady není žádná zoologická zahrada, ani útulek pro malá batolata!“, zněl profesorčin pádný argument. Elke se málem rozplakala, což profesorku Moronovou postupně dohnalo k nejvyššímu možnému stupni zloby.
*Zazvonilo a po krátké přestávce si to do třídy nakročil profesor Haufner, jehož příchod ohlašoval čas matematických radovánek, jak to pokaždé výstižně dával najevo Vincek. O profesoru matematiky se dalo říct to samé, co o profesorce Nývltové: rovněž nosil brýle, navenek se tvářil vážně, avšak i on byl ve skrytu duše dobrák, i on se snažil druhým maximálně porozumět. Od profesorky češtiny se lišil jemným strništěm, dále tím, že mu netáhlo na čtyřicet ale rovnou na šedesátku a že pořád nenosil a hlavně neměnil svetry, nýbrž dával výhradně přednost obyčejné košili, koženým kalhotám a namísto kozaček preferoval normální botové šněrovačky.
*Klapla klika a kdosi začal pomalu otvírat dveře.
*„Ředitele to už v kabinetu omrzelo a tak se vydal na odpolední prohlídku školního hradu,“ sykl Vincek a pár lidí poblíž něj včetně Dity se tomu pobaveně zasmálo.
*„A co když je to ten tvůj krvelačný dvojník?“ zavtipkovala Dita. Měla radost, že se jí nepříjemná bolest z čela pozvolna vytrácí. To se však klidně mohlo ve vteřině změnit.
*„Kohopak tu nevidíme? Že tak náhodou?“ přivítal příchozí vlažně profesor Haufner.
*Ema rychle zasedla do prázdné lavice, načež se nesnažila příliš vnímat pohledy ostatních.
*„Sem se dívejte, Horecký, u spolužáků pomoc nehledejte. S testem si taky budete muset poradit sám,“ napomenul Petra Haufner, zatímco Elke po správném vyřešení propustil.
*Petr jen nelibě nesl, jak se u profesora pozvolna mění nálada. Každý ze třídy by mu teď určitě potvrdil, že rozhodně ničí pomoc nežádal, to jen Emin příchod ho mírně znervóznil, takže se v příkladu nechtěně dopustil jedné malé chybičky. Profesor si to však vyložil úplně jinak.
*„Jak vidno, nepříprava koná další zázraky,“ začal si Haufner Petra dobírat. „Tady snad bude šestka místo devítky,“ poklepal na tabuli.
*„Právě jsem to chtěl opravit, pane profesore,“ snažil se Petr bránit, Haufner mu však vytrhl křídu z ruky a opravu provedl sám.
*„Jděte si sednout. Vypočítám to sám.“
*„Kdes celou tu dobu byla?“ zajímal se Petr, když se vrátil do lavice, usedl na židli a upravil si kolem krku nanovo přehozená sluchátka, zatímco Haufner oznámil: „Takže dávejte pozor, vážení. Začnete tak, že za iks dosadíte zet minus devět a pak…“
*„Doma. Pracovala jsem na nových PĚNKALINKÁCH a pak shlédla kousek z Vánkového království,“ připustila ochotně Ema, jako by předchozí výstup s Ditou vůbec nenastal. „A tady u vás?“
*„Se Štrochem to ušlo, s Moronovou to byla učiněná katastrofa a u Haufnera jsi mě právě viděla v akci,“ poznamenal Petr. „Mimochodem, Moronová tě několikrát postrádala.“
*„Že nemám zájem,“ vzkázala Ema jakoby na její adresu. Pak dodala: „Možná by si s ní ale ráda popovídala Černá paní, když obě dámy mají stejnou zálibu v trápení druhých.“
*„…a dále pak dosadíte za ypsilon nulu a zvážíte další možný postup,“ pokračoval nerušeně ve výkladu profesor Haufner.
*„Proboha, Emo, to se ti ta pohádka ještě nepřekoukala?“ pokračoval v šeptavém rozhovoru Petr.
*„Proč by měla? Viděla jsem ji teprve asi tak třicetkrát,“ připustila.
*„Cože? Třicetkrát? To by mě…“ Petr větu přerušil a podíval se, kde je Haufner. Ten naštěstí dál zapáleně počítal jeho příklad. „…mě by něco takového rozhodně odrovnalo.“
*Stačil pouze tento kratičký dovětek, aby se situace změnila v neprospěch povídajících.
*„Oběma vám píšu nedostatečnou.“
*„Ale my…“
*„Přestaňte smlouvat, Horecký, tím si nepomůžete.“
*A Haufner skutečně od tabule odběhl ke stolu pro notýsek a cosi si do něj poznamenal. Chmury ho nepřešly ani po skončení hodiny. Ještě než ze třídy odešel, stačil po Emě šlehnout očním bleskem. Té se i přesto alespoň na chvíli ulevilo, neboť se z ní záhy vytratila i Dita.
*Pátá hodina se měla odvíjet v duchu loudavé chemie s obzvlášť nudnou i když dosti upovídanou Libuškou Liptákovou, nástěnná tabule však ohlašovala pozitivní změnu v podobě tělocviku s Josefem Humlerem, svérázným to baculatým mužem, z něhož vždy sálala optimistická nálada. Jenže jaké to pro studenty druhého ročníku bylo překvapení, když si je na hřišti na povel předvolala jakási vytáhlá pohublá mladá žena v brýlích s černou obroučkou ostříhaná na ježka. K povahově mírumilovné Justýně, jak se Ema s Petrem záhy přesvědčili, však měla nesrovnatelně daleko. Ostatně se to dalo vytušit okamžitě. Společnost ženě totiž dělala Dana Moronová.
*„Musíš na ty haranty bejt tvrdá, pěkně si je srovnat do latě. To na ně platí,“ poučovala. Žena jen mlčky přikyvovala, že to bude brát na vědomí a o to víc zpřísnila rty. „Jen se neboj, holka, ty Humlera raz dva převálcuješ. Co si obě budem namlouvat, jeho odchod škole jen prospěje. Někoho jako ty jsme tu už dávno potřebovali. A kdyby něco, ředitel na mě dá, tak žádný obavy.“
*Ema s Petrem si okamžitě vyměnili pohledy plné obav. Obdobně učinili ostatní jejich spolužáci.
*„No nic, tak já zas mažu na poradu.“ Moronová se odporoučela ke škole. Teď to byly zejména Ema a Elke, komu spěšně věnovala nenávistný pohled. Dívky ovšem neměly čas to fyzikářce oplácet, suplantka si totiž umanula vzít Moroniny pokyny okamžitě k srdci a řídit se jimi.
*„Kam to vy dvě civíte? Sem se dívejte. NA MĚ!“
*Zatímco Elke lekavě nadskočila, Ema se nepěkně zamračila.
*„Však ono vás to, Chardová, brzo přejde. Támhle jsou hrabla, motyky, rýče a hybaj upravovat hřiště a pozemky! A ať nikoho z vás nevidim flákat se a ulejvat, jinak bude zle!“
*Jak dle Moronové nadějná mladá nová členka profesorského mochnického sboru, ctěná to promovaná magistra Ludmila Kutáková, jak se následně uštěpačně všem žena představila, rozkázala, tak se muselo stát. Ema s Petrem radši rychle mezi prvními popadli rýče a odklidili se na pozemky, aby byli té hororové tlučhubě, jak ji Ema trefně nazvala, alespoň částečně z očí. Jiní studenti takové štěstí neměli. Petersenovic dvojčata skončila v profesorčině nebezpečné blízkosti na dráze a na její pokyn ji začala zbavovat plevele. Aby to dívkám šlo aspoň trochu od ruky, vypomáhaly si svou vlastní specifickou mluvou, i když zrovna nepanovala hodina matematických radovánek.
*„Bylo by modré lomenopramenné kružítko tak laskavo a podalo žlutému lomenopramennému kružítku kýbl, aby do něj mohlo odkládat přebytečný zelnatý odpad?“
*„Ale samozřejmě že modré lomenopramenné kružítko žlutému lomenopramennému kružítku v přání ochotně vyhoví. Zde je váš kbelík.“
*„Žluté lomenopramenné kružítko modrému lomenopramennému kružítku děkuje za ochotu.“
*„Co si to tam vy dvě umouněný fifleny celou dobu špitáte?“ hnala se k nim jako velká voda právě profesorka Kutáková.
*„Nic, jen si tak spolu vykládáme,“ oznámila nevinným hláskem Lena a Jelena přikývla.
*„Teď tady nemáte co kecat, ale makat, děvenky, MAKAT!“ rozkřikla se Kutáková na celé kolo, až se po ní ostatní pracující studenti se zájmem ohlédli. „Tak rozuměly jste my vy dvě?! ROZUMĚLY?! ODPOVĚZTE!“ řvala už doslova.
*„Ano,“ zamumlala Jelena.
*„Chci to slyšet v přesném znění!“
*„Ano, paní profesorko.“
*„Tak se mi to líbí.“
*„Pankerka jedna usekýrovaná,“ zamumlala Lena, avšak ne tak tiše, jak předpokládala.
*„Tak takhle by to nešlo, Jelenice! TAKHLE TEDA NE!“
*„To já se jmenuju Jelena. To, na koho právě teď nezaslouženě křičíte, je Lena,“ zastala se sestry sestra.
*„Však ony vás ty srandičky brzo přejdou… JENSENOVÁ!“ To už si profesorka Kutáková zaměřila dalšího adepta na samolibé sekýrování. „Co tam máte co odpočívat, co?! TAK JEDU JEDU, NEFLÁKÁM SE!“
*„Sama bych ti do tý tvý nevymáchaný huby jednu flákla!“ zasyčela Ema, neboť si ji profesorka za hbitého poklusu směrem k Elke povšimla. Ema Kutákové výraz v obličeji stejně pichlavě oplatila.
*„Tak šup šup, Jensenová, pošupujem, POŠUPUJEM!“
*„Když…“ hekala Elke únavou, „ten válec je strašně těžký. My tři ho sotva uvezem o pár kratičkých centimetrů.“ Těmi zbylými dvěma teď měla na mysli Ditu a Vincka, kteří jí vypomáhali. Jenže profesorka si ta slova vynaložila zcela mylně, tudíž po svém.
*„Cože?! COŽE?! Tak já podle vás mám… KRÁTKÉ CYNICKÉ VEDENÍ?!“
*Elke sebou poplašeně trhla, neboť si byla jistá, že žádnou pohoršující námitku vůči Kutákové určitě nevznesla. „Já…“ lapala doslova po dechu, „já vás ale přece neurazila. Jen… jen jsem říkala, že na ten válec prostě my tři nestačíme, že je na nás moc těž…“
*„Nevymlouvejte se, Jensenová!“ supěla profesorka Kutáková. „Urážet, to vám jde ze všeho nejlíp! Počkejte po poradě!! To se teprve budete správně červenat!!!“
*„Elke nic špatného o vás vážně nepovídala, paní profesorko. To dělá ten její dánský přízvuk.“
*Ema překvapeně zamrkala očima. Bylo vůbec možné, aby něco takového šlo vůbec zaslechnout z Ditiných úst? Kde se v ní najednou vzalo tolik dobrotivé šlechetnosti? Kutáková na ni okamžitě vytřeštila oči. Ema předpokládala, že jí jednu vrazí, jenže profesorka se zachovala úplně jinak.
*„Vy jste Dita, že ano?“
*Oslovená přikývla.
*„Jistě… Dita… ta Dita Ha… no jistě, už mi to je jasný.“ Kutáková se odmlčela a následně Ditě sladce oznámila: „Támhle běhaj septimáni. Zdá se, že jim chybí schopný měřič času. Co kdybyste se toho ujala?“
*Překvapená Dita si od profesorky vzala stopky a vzdálila se.
*„Kdepak slušňačka, vypočítavá mrcha je to!“ usoudila nakonec Ema. „Byla s tou tlučhubicí dopředu domluvená!“
*Vedle Elke a dvojčat profesorčin hněv postupně dopadal na zbývající studenty. Vinckovi například vyčetla dlouhé vlasy, v nichž podle ní vypadal jako špatně naložený cirkusák, zatímco Hanka s Petrou to schytaly jen proto, že coby školní služba neoznámily, že ji tento týden zastávají zrovna ony dvě, takže by se podle toho taky měly okamžitě zařídit a napomenout každého, kdo teď zahaleká únavou. Jenže když se o to Hanka pod profesorčiným nátlakem pokusila – byť s jistou humornou nadsázkou, to prostě jinak nešlo, tak Petra nastalé situace využila, zezadu Kutákové nastrčila náhodně nalezený psí výkal, takže když do něj profesorka pak neomylně šlápla, bylo po zábavě a trest na téma Červi v Čechách na světě.
*V Emě to vřelo čím dál tím víc. „A mám toho akorát tak dost!“ zaklela naplno, když si Kutáková začala znovu dobírat Elke a to opět nespravedlivě, neboť její maskot tentokrát pokojně odpočíval v šatně.
*Petr mlčky pozoroval, jak Ema odhazuje rýč, klidí se do ústraní skleníků a cosi si tam vytahuje z brašny. Zavčas sice zmerčil, jak si to profesorka od hřiště šine k nim na pozemky, už ale nestačil své kamarádce dát včasné varování.
*„Žádný angažování, Horecký, tohle vyřídím sama,“ oslovila ho sladce jedovatým hlasem.
*Ema si právě cosi zapisovala do objemné knihy. Dle potěšeného výrazu v obličeji musela být právě v nejlepším, jenže to nejhorší už nedochvilně podupávalo za jejími zády.
*„Héj, to je moje!“ Ema hbitě vyskočila ze země.
*„Teď už ne, děvenko, teď už… NE!“ tvářila se nanejvýš pyšně profesorka Kutáková.
*„Na to nemáte právo! A beztak už je konec hodiny,“ nedala se Ema zastrašit.
*„Až teď, milá zlatá, až… TEĎ!“ nasadila profesorka Kutáková vítězný úsměv.
*Ze školy právě na pozemky doléhalo zvonění.
*„Co na tom záleží! Sekunda sem, vteřina tam…“
*„Hodně na tom záleží, HODNĚ!“ zdůraznila profesorka Kutáková. „Počítejte s tím, že vás na další poradě nahlásím vedle Jensenové. To už si pak, Chardová, takhle vyskakovat nebudete, to vám garantuju.“
*A než se Ema nadála, už si to profesorka s její knihou šinula na hřiště a odtamtud hlasitě zařvala: „VŠEHO NECHTE! RÓÓÓZCHÓÓÓD! KONEC HODINY!“
*Studenti to vzali okamžitě na vědomí, rychle uklidili nářadí a snažili se profesorce co nejhbitěji zmizet z očí, než jí třeba dojde, že i přestávka na oběd se dá hodnotně zužitkovat úplně jinak. Na všech byla znát zahořklost, někteří studenti dokonce kleli, že tuhle zrůdnou ropuchu jim byl čert dlužen, jen Ema ze slušnosti zůstala u své hororové tlučhuby.
*„Však ona ti to vrátí,“ utěšoval cestou ke škole nabručenou Emu Petr.
*„Ta, TA, TA?! Ta sotva!“ vztekala se.
*„Uvidíš, Humler to tak nenechá, pěkně jí vyčiní.“
*Jenže pak se i Petrovi stejně jako všem ostatním přitížilo. Před školní budovu totiž vyšel onen jmenovaný. Pohled na Humlera nebyl vůbec příjemný. Profesor se tvářil naprosto zdrceně. Z očí mu zářil smutek, dokonce mu snad i slzely, otíral si je totiž kapesníkem. Když ho odložil, střetly se jeho oči s těmi studentskými.
*„Pane profesore, PANE PROFESORE HUMLERE!“
*Humler Hančino zvolání neopětoval. Hleděl si jen svého kola.
*„Ne, neodjíždějte, prosím, neopouštějte nás… CHLAPCODÍVKO HUMLERE, VRAŤTE SE!“ přidala se Petra. Humler se ale opřel do řidítek a vydal se k otevřeným vratům. Pak se vytratil úplně.
*Neklid studenty druhého ročníku provázel i po obědě. To všichni měli mít dvouhodinovku biologie s velice stařičkým zato ale velmi milým a obětavým profesorem Litevským, jenže ani ta se nekonala. Škola tak pro druhé béčko, kam Ema chodila, předčasně skončila. Emě se ale k psychologovi jít nechtělo, i když si připadala najednou sama, naprosto opuštěná, nepochopená a tudíž se potřebovala někomu nutně vymluvit ze svých útrap. Jenže komu? Petr se hned po prostudování nástěnky kamsi bez rozloučení vytratil. Ema tedy vyrazila do Oborověnky za Justýnou, kde si hned zkraje vylévala vztek na profesorku Kutákovou.
*„No jo, taková nebezpečná individua by měli rovnou zavřít do klece a poskytovat jim jen nepatrný výběh mezi normální lidi,“ prohodila jako vždy dobře naladěná Justýna. „A co Petřík, kde tomu je konec?“
*Ema pokrčila rameny, že neví.
*„Možná ulítává na své první vážné známosti, to spousta hošanů v jeho současném mírně zletilém věku hodně dělá,“ připustila Justýna, načež na Emu vyzývavě spiklenecky zamrkala. Ta jen neurčitě zakroutila hlavou.
*Asi po hodině Ema Justýnu opustila a tu následující strávila u Juráška. Pak zamířila domů. Strčila klíče do zámku, když vtom náhle…
*„Jo jó, to už se tak v životě stává, že se spolu dva nepohodnou.“
*Ema se otočila.
*„Jo jó, tak to v rodinách zkrátka chodí… když dva spolu pod jednou střechou tráví dlouhá léta a pak se zčistajasna rozvádí…“
*Ema na domácí Lédovou vyvalila oči.
*„No holt se s tím, děvenko, budeš muset nějak vyrovnat, každopádně tě alespoň můžu potěšit zprávou, že až se odtud nadobro všichni odstěhujete, budu váš byt mít komu nabídnout. Starej Poděsa už o něj projevil dostatečný zájem.“
*Ema toho Poděsu znala velmi dobře. Už dlouhá léta se Lédové dvořil, podlézal jí a málem by se k ní i nakvartýroval do bytu, kdyby ho nebalamutila věčnými historkami o tom, že na půdě straší, což ovšem měly mnohdy na svědomí bouřky nebo Mourek.
*„Na něco takovýho si oba nechte zajít chutě, já a mí rodiče tu budeme žít dál!“ vyštěkla na domácí. Ta z toho byla tak vykulená, že okamžitě nasadila mnohem drsnější tón.
*„To se ještě ukáže, jestli tu zůstanete! A co se týče toho vtíravýho vochechuláče…“
*„Tak ten z domu taky nepůjde!“ skočila Lédové do řeči Ema. „A mimochodem, má své vlastní jméno, vážená paní našponovaná podlejzačko.“
*„NO TOH…“
*A než domácí Lédová stačila výhružku dokončit, už za Emou bouchly rázně dveře a zachrastil v nich zámek. Chodbou se sice rozezněl cinkot, avšak pouze vteřinový, neboť dle zavedené tradice Ema zvonek hned odpojila. Lédová si nepomohla ani voláním natož boucháním, dveřní výplň tomu báječně vzdorovala.
*Emě přišlo, že dnešní den nestál za nic, že snad byl dokonce tím nejhorším v jejím životě. A jestli se otec navíc dozví, že u toho psychologa nebyla…
*Bytem naštěstí zelo ticho, nikdo z rodičů tu tedy ještě nebyl. Jen z kuchyně se náhle ozvalo čísi podezřelé ťap ťap, to však patřilo jen Mourkovi, právě tam vyjídal misku. Když Emu spatřil, krátce na ni mrkl a pak – jako by pro něj přestala existovat – se odklidil do pokoje na křeslo. Jenže strašák v podobě Lédové se v Emině hlavě rozezvučel nanovo. V jídelně spatřila cosi rozbitého na zemi a žaludek se jí bolestivě sevřel. Zmítala se tam na kusy rozpolcená váza s motýlím zdobením – toť maminčina chlouba z dob studií na pražské konzervatoři. Ve střepech bylo ještě něco – miniaturní klavír značky Pedrona. Právě jeden z těchto výrobků zakoupil Evžen pro Irmu a věnoval jí ho k úspěšně zakončenému absolutoriu.
*Emě přejel po těle stejně nemilý mráz jako ve snu v přítomnosti Černé paní. Opravdu se rodiče budou rozvádět? Co vlastně Lédová zaslechla? Ne, nic takového není možné. Určitě šlo jen o prachobyčejnou hádku, to se přece stává ve všech rodinách, že čas od času dojde k nějakým neshodám. Jenže ty střepy a ten…
*Ema ze země sebrala miniaturní klavír a odklopila křídlo. Klavír nehrál. Ani Mozarta, Ani Chopina. Prostě nehrál. Pádem se zřejmě porouchal. Jediné, co se dalo neměnně vnímat, byl portrét tančícího páru, vyobrazený na skelní křídlové výplni. Emě se okamžitě vybavily fotografie maminky a otce z tanečních a následně Petr a jeho sluchátková póza.
*Uklidila vázové střepy do misky. Tu pak odložila na psací stůl, aby zůstala na očích, a miniaturní klavír uklidila do vitríny mezi skleničky, kde bylo jeho místo. Mourek po Emě pokukoval, když přešla do pokoje, nezdálo se však, že by o něčí přítomnost dvakrát stál. Protáhl se a přesídlil na taburetku. Ema se v pokoji beztak zdržela jen velmi krátce – mohly za to čerstvé odpolední zprávy, které přinesly obvyklé parlamentní rošády a nějakou tu tragédii se špatným koncem navíc. Ema televizi vypnula a ani ji nenapadlo zapnout video a dívat se na Vánkové království, na to teď zkrátka neměla vůbec náladu.
*Přešla nazpět do jídelny. Tam se její zraky následně stočily ke kalendáři. Pod ním bylo cosi zastrčeno – ne však složenky, nýbrž dva lístky na dnešní odpolední kino. Emě se při pohledu na ně zase trochu ulevilo. Nebude to tak špatné. Jenže rodiče se doma neukázali ani pozdě večer. Ema si ho zařídila po svém: udělala si lehkou večeři, k tomu připojila jednu menší lekci fyzikálního charakteru, aby se uchránila případnému démonu jménem Dana Moronová, a pak si šla lehnout.
*„Dita má hlupce plná ryta od koryta.“
*„Dnes ne, Šamlato.“
*Ema papouškovi vyměnila vodu, nasypala do misky zrní a klec zakryla. Pak zalehla. Z horního patra k ní okamžitě dolehly dietní vzlyky paní Kernesové, Ema však teď hloubala nad něčím úplně jiným: nad svými dnešními pády, zda profesor Humler nadobro ze školy skutečně odejde, a na mysl jí přišel i návrat rodičů. Únava se však zdála být mocnějším čarodějem.