5. Krása a pozitiva pramenící z jedné z letních ozdravných procházek a ze strany těch, jimž na druhých tuze záleží, narušena náhlou a do jisté míry neočekávanou tragédií
Nad oborověnkovým lesem se tyčilo jedno menší panství s rozlehlou zahradou. I v ní byla přítomna pyramida a to nejedna, stejně jako onen labyrint z živého plotu. Uprostřed zahrady se pak vyjímala fontána s vodotryskem.
„Tak jak jste se po celý minulý týden cítila, Amelie?“
„Děkuji za optání, dobře. Jen mě teď trochu pobolívá hlava.“
„To brzy přejde. Věřte jen v ono pěkné a zázrak se dostaví.“
„O to se již úctyhodných patnáct let pokouším.“
„A daří se vám to znamenitě.“
„Snažím se.“
„Já vím, ale musím se vám svěřit, že vše zvládáte s noblesou.“
Takto vedly hovor dvě ženy. První z nich, Sylvii, co postávala u postele nemocné, bylo okolo čtyřiačtyřiceti. Měla nakrátko zastřižené hnědé vlasy a skvostně se na ní vyjímal pomněnkově modrý hábit. To Amelii táhlo na šedesát a vlasy již měla značně prošedivělé. Ležela na lůžku a na tom se rovněž nacházela pohledná perská kočka.
„Pomáhá vám naše Winsternská kočička?“ pokračovala v započatém hovoru s Amelií Sylvie.
„Ano, od té chvíle, co ji tu mám takto schoulenou, se cítím mnohem lépe. Jenom ta hlava…“
„To z vás vychází vše špatné,“ soudila Sylvie.
Obě dvě byly přítomné v jedné z pyramid, kde se po obou stranách v řadách nacházelo patnáct lůžek, na nichž leželi nemocní.
„Ani nevíte, jak moc se těším na svoji rodinu, Sylvinko,“ svěřovala se jmenované dále Amelie a pohladila perskou kočku, co jí spokojeně předla na peřině.
„Již brzy se s ní shledáte. Nemějte obavy,“ uklidňovala nemocnou Sylvie.
Krátce nato se ozval hlas z protější strany. Patřil sedmdesátiletému staříkovi, jenž dané kulaté jubileum slavil právě v těchto dnech. Onen stařík měl pronikavé modré oči a dříve zlatavé vlasy byly již protkané šedí a lysinami.
„Ano, Alberte, proč i vy nespíte?“
Sylvie okamžitě přispěchala ke staříkovu lůžku.
„Vzbudil mne tuze ošklivý sen, zdálo se mi, že mi amputovali levou nohu,“ postěžoval si Albert.
„Nebojte, vaše levá noha je v naprostém pořádku,“ konejšila ho Sylvie. „Pro jistotu vás raději celého pročistím.“
Sylvie si přisedla ke staříkově posteli a z kapsy svého hábitu vyndala malou knížečku. Nalistovala v ní příslušnou stránku, na níž se vyjímala mapka lidského těla, a začala po ní pomalu přejíždět pravou rukou.
„Cítíte se již o něco lépe, Alberte?“ otázala se ho poté Sylvie.
„Ano,“ přisvědčil.
„A co pociťujete?“
„Teplo,“ odpověděl Albert.
Sylvie se zářivě usmála, což vypovídalo o tom, že se jí záměr zdařil.
„Kdy proběhne ona vámi slibovaná canisterapie?“ zeptal se pak Albert.
„Právě dnes,“ odvětila Sylvie. „Fenka Ajša se na vás již velmi moc těší, nyní se však snažte usnout, ať z vás ráno vyřazuje čilost,“ dodala.
Bylo znát, že Albertovi se po této informaci viditelně ulevilo. Sylvie obdobně stačila vyhovět pěti dalším zájemcům z řad pacientů, co se potýkali se svými problémy. Vyrušil ji až příchod pohledné devatenáctileté plavovlásky. Sylvie za ní tedy vyšla ven z pyramidy.
„Copak se přihodilo? Proč nejste s Apolenou a Ludvíkem?“
Anna Sylvii vypověděla vše o nenadálém a pravděpodobně úmyslném incidentu.
„Proboha,“ zhrozila se Sylvie, „stalo se snad někomu něco?“
„Naštěstí zůstalo jen u oněch výhrůžek,“ odvětila Anna.
„A Apolena s Ludvíkem, kde jsou?“
„U Radovana.“
„Co se děje? Co že obě dvě nespíte?“
To Annu a Sylvii v hovoru vyrušila Evelína. Odněkud se vracela.
„Kde jste se toulala? Víte vůbec, kolik je hodin?“ pokárala Evelínu takto zkraje ihned Sylvie.
„Tak jsem si vyšla na čerstvý vzduch a co má být?“ oponovala okamžitě uraženě Evelína.
„Vyprošuji si, abyste se mnou mluvila tímto panovačným tónem,“ ohradila se Sylvie.
„Vy mě nemáte z čeho vinit! Ve svém volném čase si mohu dělat, co chci!“ mínila nevraživě Evelína.
„No právě,“ namítala hnedle nato Sylvie. „Dnes večer jste měla být tady a starat se o naše pacienty,“ vyčetla Evelíně. Ta se zatvářila značně ublíženě.
„No tak jsem na to prostě zapomněla, to se přece může stát,“ bránila se.
„To vás ale neomlouvá. Když něco slíbím, tak se to také snažím dodržet,“ namítla Sylvie.
„No jo, vy jste vždycky ve všem neomylná, jen co je pravda, že?“ smočila si Evelína na Sylviinu adresu.
„Evelíno…!“
„Já vím,“ spustila hubovatě Evelína, „pokora, dobrosrdečné puntičkářství a především lézt druhému podlézavě do přízně, to je vaše moto!“
„Evelíno, prosím…“
„Ne, Aničko, já vím, co chceš teď říci, že to já jsem vždy ta, co se mýlí, zatímco ty pokaždé jednáš bezchybně…“
„Evelíno, to už stačí!“ Sylvii se konečně podařilo dotyčnou překřičet a Anna jí pověděla, co že se to jí a dvěma dalším lidičkám přihodilo.
Poté na nepatrnou chviličku zavládlo hrobové ticho.
„Aha, takhle je to tedy,“ pronesla uštěpačně Evelína, když danou informaci od Anny pečlivě vstřebala. „Vy z toho podezříváte mě, že mám pravdu? ŽE MÁM PRAVDU?!“ zdůraznila.
„Nikdo nic takového přece netvrdil,“ mírnila ji Sylvie.
„Ale Anna něco takového naznačovala!“ stála si za svým Evelína.
„To není pravda, vše to zbytečně překrucuješ, Evelí…“
„Já že něco překrucuji?! JÁ?!“ navýšila Evelína zlobně hlas na maximum. „Anna mě tu lživě z něčeho obviňuje a já že přeháním?!“
„Nekřičte, probudíte naše pacienty,“ napomenula Evelínu Sylvie, leč nepomohlo to.
„Jen ať mě slyší! Alespoň se přesvědčí, jaký je Winsternský rod řádu lebonských lidí povedený spolek pomlouvačů!“ nedala si Evelína říct. Přání se jí záhy vyplnilo, to když se před pyramidu dostavili Amelie a Albert.
„Promiňte, zaslechli jsme hlasy, tak jsme…“ začal Albert, větu ale nedokončil.
„Tak jste se přišli podívat, co že se tu tak naléhavého probírá,“ dokončila to za něj tvrdohlavá Evelína. „No abych se přiznala, nejednalo se zrovna o moc příjemný rozhovor, ale nebojte se, o nic významného jste nepřišli.“
„Evelíno…“
„Ostatně tady Sylvinka s Aničkou vám o všem velice rádi poreferují sami, u toho já být už nemusím.“
„Evelíno…!“
„Takže se tu všichni mějte, já odcházím.“ Poté Evelína rázně vykročila směrem k zahradní bráně, načež přitom neopomenula obdobně vzlykavě popotáhnout. Přemlouvání k jejímu návratu bylo ze Sylviiny a Aniččiny strany marné, Evelína zkrátka chtěla být zase sama a nehodlala se s nikým již dále vybavovat.
„Je ta slečna v pořádku? Vypadala dosti rozrušeně,“ poznamenala pak Amelie.
„To se urovná, pojďte si zase lehnout, ať jste na dnešek oba čilí,“ nabádala Amelii a Alberta Sylvie a společně s nimi a s Annou se navrátila nazpět do pyramidy.
Rušno bylo také v ulici Na Závětří, kde přijali dočasné přístřeší Apolena s Ludvíkem a to u Radovana Litevského. Toho o půlnoci nečekaná návštěva sice překvapila, ochotně však oba jmenované a Annu vpustil do svého skromného domečku. A když pak Anna odešla za Sylvií, velice rád se ujal role hostitele dvou zbloudilých duší. A přitom neztrácel nic ze svého pověstného mírumilovného temperamentu.
„Mohu vám přichystati čaj a nějaké ty zákusky? Přeci jen je na vás vidět jisté rozrušení z dané nemilé události,“ začal Radovan Apoleně a Ludvíkovi nabízet pohoštění. „Jste nyní mými hosty a já bych tuze nerad zanedbal péči o vás,“ dodal a když zaznamenal Apolenino opatrné souhlasné gesto, začal prostírat na stůl.
„Omlouváme se, že jsme vás takhle nečekaně přepadli, pane profesore,“ poznamenala Apolena, přičemž se snažila, aby to vyznělo co možná nejzdvořileji.
„Mně to nevadí, pokaždé jsem rád za společnost,“ vyslovil to stejně neměně mile Radovan. „Prosím, račte se usadit a nabídněte si, co hrdlo ráčí,“ vyzval své dva hosty.
Apolena s Ludvíkem tedy přestali naprázdno překračovat na místě u dveří a společně s Radovanem se usadili ke stolu.
„Máte tušení, pane profesore, kdo za tím útokem může stát?“ zeptala se Radovana Apolena, jakmile znovu pohlédla k polici s mochnickými hrníčky, kam lahev s oním výhružným vzkazem dočasně uložil. Předtím Apoleně totiž neušlo, jak obojí hostitel důkladně prozkoumává.
„Ať to byl kdokoliv, rozhodně tím dával najevo, jak mu tuze činí potíže navázat s někým vřelý kontakt,“ vyjádřil se k dané problematice takto Radovan, přičemž záhy významně pohlédl na Ludvíka. „Nedělejte si s tím těžkou hlavu, tady u mne vám žádné další nebezpečí hrozit nebude.“
„Proč jste si tím tak jistý, pane profesore?“ nedalo to nezeptat se právě Ludvíkovi, neboť ho onen Radovanův vyzývavý pohled poměrně zaskočil.
„Říkejme tomu intuice,“ odpověděl na danou otázku takto v krátkosti Radovan, a když se dostatečně Apolena s Ludvíkem posilnili, navrhl: „Je již dosti pozdě, myslím že nejlepší bude jít spát.“
Oba hosté hostiteli neodporovali, až příliš si vážili jeho pohostinnosti.
„Snad vám nebude vadit, pokud vám ustelu na tomto kanapi a vy tak zalehnete do společné lože?“
„Ne, nebude,“ řekla za sebe i za Ludvíka Apolena a to poté, co si oba dva vyměnili souhlasné pohledy, což Radovanovi samozřejmě neušlo.
„Výborně!“ prohlásil pochvalně hostitel a hned šel vše potřebné přichystat.
Zatímco Apoleně se té noci spalo celkem pokojně, tak kdo měl neklidné snění, byl právě Ludvík. Ve snu ho navštívil Hank Lambert jako duch přicházející ze záhrobí a jemu se tak připomněly všechny nemilé zážitky spojené s daným záhadným úmrtím. Ty pak vystřídaly vzpomínky na Šárku. Ludvík ji spatřil uzamčenou v kopce sídla její babičky. Svoji milou se stůj co stůj snažil z onoho vězení vysvobodit, avšak nepochodil. A co víc, celu náhle pohltily plameny a ty záhy Šárku spálily doslova na popel! Jako to největší zlo se z nich následně vynořila Vladana Vladská, jež dokola začala opakovat, že Ludvík její vnučku nikdy nezíská. Následně plameny a silueta paní hraběnky začaly ustupovat vodě a ta Ludvíka postupně pohlcovala ze všech stran.
„NE, JÁ NECHCI! NE!! NE!!!“
„Jen klid, již jsem u vás, nebojte se.“
To k Ludvíkově loži přispěchal Radovan a jemným dotykem ho probudil. „Dám vám něco na zklidnění.“
A než se Ludvík nadál, znovu usnul ani pořádně nevěděl, jak k tomu došlo. Probudila ho až omamná vůně čaje a čerstvého pečiva, stejně jako Apolenu.
„Dobré ránko přeji,“ uvítal své dva hosty do nového dne Radovan.
„Dobré ráno, pane profesore,“ pozdravila hostitele zdvořile Apolena, načež zívla a protáhla se.
„Jak se vám u mne spalo, má milá?“ zeptal se Radovan a zářivě se přitom na ni usmál.
„Děkuji, dobře,“ sdělila mu Apolena.
„A vám, Ludvíku?“ zajímalo Radovana.
„Abych se přiznal, provázely mě noční můry, ale pak jsem usnul a už se mi nic nezdálo,“ vybavoval si vše postupně další z hostů profesora biologie.
„Nuže, snídaně je na stole, můžete si opětovně nabídnouti, co vaše hrdla ráčí… Ano, Apolenko?“
„Nevadilo by vám, pane profesore, kdybych se napřed osprchovala?“
„Ale zajisté, beze všeho, má koupelna je vám plně k dispozici. Ty druhé dveře napravo.“
„Děkuji,“ řekla Apolena, oplatila Radovanovi úsměv a odešla.
„Tak prosím, Ludvíku, račte zasednouti,“ vybídl ho podruhé Radovan. „Dneska nás čeká druhý společný významný den, pokud tedy nemíníte odcestovat, a já doufám, že nikoliv.“
„Rád bych zůstal, jenže…“
„Jenže i přes včerejší hezky prožitý den s těmi, jimž na vás nesmírně záleží, vám naše Katalná Mochnička neustále vnucuje i jisté nemilé vzpomínky na nedávné ne zrovna přívětivé události,“ odtušil Radovan.
„Ano, dalo by se to tak říci, pane profesore,“ přiznal popravdě Ludvík.
„Apolenu, mne a další lidičky by tuze zamrzelo, kdybyste odjel. Máme pro vás přichystaný nový zajímavý program,“ přemlouval ho přátelsky Radovan.
„Já vím, ale ty noční můry…“
„Jsou jen přechodným stádiem, než se od nich dokážete najisto odpoutat,“ mínil Radovan a zářivě se přitom dál usmíval. „A já znám způsob, jak vám od nich odpomoci.“
„Vážně?“ ožil náhle Ludvík.
„Ano,“ odpověděl mu dobrosrdečně Radovan a pokýval přitom uznale hlavou. „Pojďte, něco vám ukáži. Snídaně klidně může počkat.“
Oba vstali od stolu a popošli k nedaleké bílé stěně. Na první pohled na ní nebylo nic nápadného. Radovan však věděl, co má udělat, aby bylo. Jemně se jí dotkl na příslušném místě a vzápětí z ní vyjel časový kód. Pak na číselnici Radovan zadal příslušné heslo a stěna se rázem rozestoupila. Ludvíkovi se tak naskytl pohled do tajemné místnosti a to poté, co Radovan rozsvítil. Ta se vyznačovala značnou pestrostí a Ludvík se rozhodně měl čemu podivovat, když spatřil tu škálu pestrých věcí úhledně vyrovnaných na poličkách.
„To jsou suvenýry od mých studentů. Velice si jich cením, protože mi byly darovány z nefalšovaného přátelství a to je, jak známo, pravým kořením života,“ poučoval Radovan Ludvíka, když ten si do rukou s jeho svolením vzal malou hrací skříňku a následně jedno objemné foto-album. To bylo bohaté na přátelské úsměvy a rozmanité studijní ročníky.
„Je v něm ukryto rovných šedesát let vzpomínek. Nedozírné bohatství,“ okomentoval objemný svazek fotografií Radovan.
„A toto?“ zajímal se dál Ludvík, poté, co ho zaujala obsáhlá skripta.
„Tak toto je takzvaný Vantelbooklist,“ ujal se znovu ochotně slova Radovan.
„Ano, ano, teď si matně vybavuji, s ním poprvé přišla jakási dívka, její jméno jsem bohužel však již zapomněl,“ došlo konečně cosi Ludvíkovi, když skripta rozevřel a pohlédl na titulní stránku, na níž se vyjímala dívčina v objetí druhé, připomínající anděla.
„Přesně tak a byla jí Alexandra Janová.“
„Co se té dívce přihodilo? A proč zažádala o vytvoření této své niterní postavy?“
„Larisa, ona jedenáctiletá dívka, statečně bojovala se zhoubnou nemocí a nutně potřebovala získat duchovní podporu a tou se pro ni stal právě onen anděl v podobě Alice,“ objasňoval Radovan.
„A… a překonala Larisa nakonec svoji nemoc?“ zeptal se v mírných obavách Ludvík.
„Ano,“ přisvědčil souhlasně Radovan. „Kromě Alexandřina umu na tom měl velikou zásluhu Winsternský rod řádu lebonských lidí, z něhož pocházejí Anna s Evelínou. I já jsem jim vděčný za mnoho. Minulý rok mne postihla mozková příhoda a nebýt včasného zásahu onoho Řádu, možná bych tu nyní nestál a nebavil se s vámi.“
„Podle toho, co mi tu vyprávíte, musí daný spolek disponovat neobyčejnými schopnostmi,“ vytušil pohotově Ludvík.
„Ano, Winsternský rod řádu lebonských lidí své pacienty léčí výhradně přírodní cestou – doteky, pomocí obrázků, na dálku či hřejivým slovíčkem. A když je zapotřebí, vypomáhá si i jinou alternativní cestou.“
„Například bylinkami?“ napadlo Ludvíka.
„Ano, i jimi. Nebo lečí své pacienty za pomoci němých tváří. Příkladem může být jedna vzácná Winsternská kočka pocházející z Persie.“ Radovan vzal do ruky jednu z knih s příznačným názvem Mocná stvoření světa a nalistoval v ní stránku s číslem devět, na níž se nacházela zmiňovaná perská kočka. „Ta svojí věrnou přítomností,“ pokračoval, „a zejména pak vrněním dokáže odstranit metastáze s těla oběti, nakažené zhoubnou nemoci. Je poměrně dosti vzácná. Winsternský rod řádu lebonských lidí však má tu čest několik těchto kočiček vlastnit. Právě i ony velkou měrou přispěly k celkovému uzdravení Larisy. Věřte, že jsem za to rád, tu dívku znám od jejího narození a s její rodinou po dlouhá léta udržuji přátelské vztahy.“
„Tak to musí být vaše město na ten váš Řád náležitě pyšné, když mu tak ochotně pomáhá.“
„Ano,“ pousmál se Radovan. „Ovšem vy,“ a obrátil Ludvíkovu pozornost k jedné z postranních poliček, „pokud nemáte žádné potíže se zhoubnou nemocí, spíše oceníte toto.“
Ludvík si se zájmem prohlédl Radovanem nabízené brýle a cosi, co vypadalo jako cyklistická helma připojená k walkmanu.
„To jsou takzvané ALMANY. Člověku umožňují vstup do jeho vlastní niterní mysli a vnímat tak naživo pocity a nálady, či je přehrávat do ryze reálné podoby,“ ujal se podrobného vysvětlování Radovan.
Ludvík na moment zaváhal, nakonec se však přeci jen osmělil profesora biologie zeptat: „A mohl bych si je na sobě vyzkoušet, nevadilo by vám to?“
„Toto jsou jejich pouhé věrné napodobeniny, takže by vám k užitku příliš nebyly.“
„Ach tak,“ zklamalo toto zjištění trochu Ludvíka, Radovan však věděl, jak mu opětovně pozvednout náladu.
„Ale pokud vážně uvažujete o jejich odzkoušení, mohu se domluvit s jejich právoplatným výrobcem. Pod jeho osobním dohledem byste svoji mysl s pomocí ALMAN začal lépe ovládat, tím jsem si naprosto jist,“ přislíbil dobrosrdečně.
Ludvík pouze souhlasně přikývl.
„Pane profesore? Ludvíku?“
„Tady jsme Apolenko?“
Jmenovaná vstoupila za oběma do na první pohled tajné místnosti.
„Právě jsem tady Ludvíkovi ukazoval své četné poklady, které se mi za celý můj dosavadní život staly niterními záležitostmi. Jen se nestyďte a i vy se jimi pokochejte,“ vyzval Apolenu Radovan.
I ji záhy na první pohled opětovně zaujal Vantelbooklist a Larisin osud a stejně tak i ona prahla po proniknutí do svých vlastních niterních myšlenek za pomocí ALMAN.
„Jsem si jist, že i vám můj dobrý přítel Tom Wong vyhoví,“ zopakoval Radovan. „Nyní je však již načase jít se nasnídat,“ vyzval své dva hosty.
Všichni tři vyšli z oné místnosti a když Radovan zmáčkl vypínač, opět potemněla. Pak již postačilo znovu zadat onen příslušný číselný kód a bílá stěna se zacelila.
„Tak jak jste se tedy rozhodl Ludvíku? Zůstanete či odjedete?“ zeptal se ho vlídně Radovan ihned po snídani.
Ludvík neodpověděl hned, vše si pečlivě ještě rozmýšlel. Co by ho jinak čekalo, kdyby Katalnou Mochnu přeci jen nadobro opustil? Pravděpodobně jen vleklá a neutěšitelná samota, neboť na rozdíl od Apoleny již neměl žádnou rodinu. Ludvíka rovněž stále trápil přístup Vladany Vladské. Její vnučku Šárku však bezmezně miloval a netoužil po žádné jiné. Kdyby v Katalné Mochně tedy nadále setrval, třeba by ještě existovala možnost, jak svoji vyvolenou získat. A Radovan Ludvíkovi přece přislíbil účast na oněch ALMANÁCH. Ani to rozhodně nebylo k zahození. Navíc, Ludvík za včerejší den poznal nespočet přátelství jako nikdy za poslední dobu svého života.
„Zůstanu, pane profesore,“ vyjádřil se nakonec.
„No výborně, touto zprávou jste mne velice potěšil, mladíku,“ prohlásil spokojeně Radovan.
Poté pohlédl na druhého svého hosta. „A vy, Apolenko?“
Jmenovaná nemarnila ani vteřinu a na Radovanovu nabídku zůstat v Katalné Mochně bez váhání okamžitě odpověděla souhlasné „ano“.
„Tak se mi oba dva líbíte,“ pochválil je Radovan.
A netrvalo to dlouho a u venkovních dveří zařinčel zvonek. Radovan vstal od stolu a šel otevřít. A pár vteřin nato už pokojem společně s ním procházeli tři další hosté, z nichž toho jednoho Apolena a Ludvík okamžitě poznali. Byla jím totiž Anna.
„Přesná jako hodinky,“ prohlásil bodře Radovan. „A kohopak jste nám to přivedla?“
„Prosím, seznamte se, toto jsou Albert a Amelie,“ představila Anna své dva společníky.
„Těší mne, mé ctěné jméno je Radovan a srdečně vás tu vítám.“
Následně si Radovan, Amelie a Albert potřásli rukama.
„A ještě jsou tu dvě další spřízněné dušičky, co by se s vámi rádi pozdravili,“ pronesl Radovan a otočil se směrem ke stolu. „Apolenko, Ludvíku, nestyďte se a pojďte sem k nám,“ vyzval oba dva své hosty. Ti přání hostitele okamžitě vyhověli.
„A copak je tohle za milé stvoření?“ poznamenal Radovan, když jeho oči spočinuly na zlatém retrívrovi, kterého Anna měla na vodítku.
„Ajša,“ představila fenku a následně ji vyzvala: „No tak, Ajšo, podej přece tady panu profesorovi na uvítanou pac.
Retrívr okamžitě učinil, oč ho Anna požádala.
„Velice šikovný psík,“ pochválil Ajšu Radovan a podrbal ji na hlavě. „Kdepak jste nechala Evelínku, copak že nepřišla s vámi?“ zajímal se dál.
„Od včerejší noci jsem ji neviděla, takže ani nevím, kde se momentálně zdržuje,“ přiznala Anna, načež z jejího hlasu se dalo vypozorovat, že si o ni dělá nemalé starosti.
„Vše se časem urovná, uvidíte Aničko,“ chlácholil ji Radovan, když mu jmenovaná vypověděla vše o oné další hádce s ní, a pak se podíval na Amelii. „Jak ale vidím, tak jste za svoji, prozatím někdejší kamarádku, sehnala plnohodnotnou náhradu.“
„Amelie se prostě dnešní ráno časně probudila a toliko záviděla Albertovi jeho den plný zázraků, že jsem jí navrhla, aby ho strávila společně s námi, když Evelína není přítomna.“
„To je dobře, nikdy není na škodu vyměnit onu pyramidku za čerstvý přírodní vzduch, i když i v ní, předpokládám, pobýváte ráda.“
Amelie souhlasně přikývla.
„Můžeme se tedy vydat na cestu? Máte na ni vše přichystáno?“ zeptal se pak Radovan Anny.
„Ano,“ přitakala.
Všichni tedy vyšli ven, kde je přivítalo slunce. Od Radovanova domu se na své cestě řídili značkami, které měly svůj právoplatný význam. A Apolena s Ludvíkem záhy pochopili jaký a to poté, co šestičlennou skupinku zavedly k jednomu z jezer, kde na jeho břehu pod lavičkou v pečlivě uschovaném pouzdře Albert nalezl sobě niterní věc v podobě zlatých hodinek. Jak záhy Apolena s Ludvíkem pochopili, tak tato cesta byla darem k jeho narozeninám a zároveň měla jeho myšlenky odpoutat od leukémie, jíž ještě před pár měsíci trpěl.
Činila se i fenka Ajša, ta poslušně plnila rozmanité pokyny a všichni z ní byli nadšeni. Ovšem to nebylo vše, přátelskou atmosféru vkusně dotvářely HÓLEJENKY, ony hůlčičky, co umožňovaly levitace a tvarování obrazců, či JELEMANTELY, pro změnu ony pláště způsobující zlomkovou neviditelnost. Zdálo se tedy, že tento den se ponese jen ve znamení pozitiv. Avšak i na vážná témata přeci jen zakrátko přišla řeč, to když se Albert nečekaně více rozpovídal o své někdejší nemoci.
„Byl jsem na tom dosti špatně, dokonce mi hrozila amputace obou noh, nyní se však již cítím o mnoho lépe, jen mě občas přepadají zlé sny.“
„To mně se něco podobného přihodilo tuto noc,“ svěřil se Albertovi Ludvík.
„Já vím, život je někdy dosti těžký a je proto zapotřebí na něm hledat i určitá pozitiva,“ pokýval vážně hlavou Albert. „A já je spatřuji v existenci Winsternského rodu řádu lebonských lidí, který mi dodal novou chuť do života, tím, že mě vyléčil z oné zhoubné nemoci, za což jsem mu nesmírně vděčný,“ pokračoval, načež Anně složil hlubokou poklonu. Ta ji s vděčností přijala a nakonec nic nenamítala proti tomu, aby se oba pánové spolu bavili i o smutných věcech. Byla přesvědčena, že tím, když se jeden druhému svěří se svým trápením, se jim pak i více uleví.
„No né, Exupéryho Malý princ, nejmilejší knížka mého dětství!“ rozplýval se nad svazkem útlé knížečky Albert. To šestičlenná skupinka právě dospěla na okraj Oborověnky, kde dotyčný pod jedním z pařezů v ochranném pouzdru objevil další ze svých niterních darů.
„Toho jsem kdysi také četla. Moc pěkný příběh, jen onen konec mě trošičku zamrzel. Dle mého názoru se měl Malý princ na svoji planetu vrátit a dále s oním letcem udržovat přátelský kontakt,“ přihlásila se o slovo konečně i Apolena, která po celou dosavadní cestu spíše naslouchala ostatním.
„Ano, ten příběh končí opravdu nešťastně, po celou dobu si však uchovává, jak jste správně vystihla, onu přátelskou atmosféru, což je pro mě podstatné,“ mínil Albert.
„Nuže, jak jsem již uvedl, přátelství je pravým kořením života,“ zopakoval osvědčené moudro Radovan.
Mířili více do hloubi lesa a i nadále se řídili příslušnými značkami, které je dovedli k dalším pokladům, náležícím Albertovi. A neustávala ani konverzace. Nyní to byla zejména Amelie, kdo se ujal slova. I ona ochotně přiznala, že nyní si začíná života více cenit a zároveň užívat, a jak jí je v tom velice nápomocná Winsternská kočka. Také Amelie totiž trpěla zhoubnou nemocí a sice rakovinou, poté ale, co začala využívat služeb oné vzácné perské kočičky, metastáze jako zázrakem zmizely a ona se postupně dostávala do stále lepší duševní pohody a uzdravovat se. A nakonec se Amelie s Albertem společně bavili myšlenkou, co na jejich stav asi řeknou obvodní lékaři a doktoři z nemocnice.
„Děkuji vám, Aničko, přesně takovouto teplákovou soupravu jsem si přál,“ rozplýval se Albert samým blahem nad právě nalezeným oblečením v další z nenápadných skrýší, na níž upozornily lesní značky.
„Těší mne, že jsme se strefili do vašeho vkusu, Alberte,“ odpověděla mu dobrotivě Anna.
A Radovan se přidal: „V té se vám dokonale prohřeje srdíčko a už si na vás žádná nemoc netroufne.“
Apolena a Ludvík se na vlastní oči přesvědčovali, že Albert byl, co se přání týkalo, poměrně skromný člověk. Kromě hodinek, Exupéryho Malého prince a teplákové soupravy s ozdravnými doplňky mezi jeho další niterní nalezené dary prozatím patřily balíček hracích karet, poukázka na dárkové zboží v hodnotě pět tisíc korun v jakémkoliv mochnickém obchodu, či prázdné foto-album. Ovšem ten největší dárek od Winsternského rodu řádu lebonských lidí měl teprve přijít a stala se jím možnost setkání s Albertovým někdejším kamarádem z dětství, s nímž se dotyčný naposledy viděl zhruba před šedesáti lety. Anně a jejím spolupracovníkům z Řádu se jim ho však podařilo najít a dotyčný se setkáním ochotně souhlasil. Nyní tedy bylo jen na Albertovi, jestli onen dar přijme, či ho odmítne.
„Ale to víte, že se s Robertem zase rád uvidím,“ přijal nakonec svorně danou nabídku i Albert a rozplakal se dojetím. „Promiňte mi ty slzy,“ omlouval se.
„To nic, drahý příteli,“ utěšoval ho hned Radovan. „Ze všeho nejdůležitější je, že se ve vašem případě nyní jedná o slzy štěstí.“
Radovanova slova na druhé pokaždé velice zapůsobila, ovšem v tomto případě neměla dlouhého trvání. O to se postarala Ajša, když při svém pobíhání po lese narazila na nečekaný nález a svým naléhavým štěkotem šestičlennou skupinku přivolala.
„Pane bože, snad nejsou… mrtvé?“ zhrozila se při pohledu na tři bezvládně ležící srnky Amelie.
„Už to tak vypadá,“ odpověděl jí Radovan, když jednu po druhé ohledal. „Někdo jim zřejmě zasadil ránu z pušky,“ konstatoval, načež si hnedle povšiml ještě čehosi zvláštního a sice plaketek, které srnky měly ověšené kolem zadních noh.
„Co uděláme?“ zeptala se Anna.
„Nejlepší ze všeho bude, když navštívíme Justýnu,“ rozhodl Radovan. Pak omluvně pohlédl na Alberta. „Promiňte příteli, ale toto nepočká.“
„A mohl bych jít s vámi, pane profesore?“ poprosil obratem Ludvík. Stále totiž byl přesvědčen o tom, že by mu Radovan mohl být nějak nápomocen s Vladanou Vladskou. Nechtěl ho proto ztratit z dohledu.
„A já?“ přihlásila se o slovo i Apolena. Přeci jen zastávala názor, že bude nejrozumnější, když Anna zůstane s Amelií a Albertem sama. Koneckonců tento den náležel jim a ona cítila, že by to tak mělo zůstat.
Radovan proti tomu nic nenamítal, dokonce sám od sebe pravil: „Myslím, že bychom k ní měli společně zavítat všichni. Tady v lese pro nás není momentálně bezpečno,“ načež se otočil prosebně i na Annu.
„Já to zvládnu, pane profesore, dám na sebe a na Alberta s Amelií pozor.“
„Opravdu?“ byl Radovan stále na pochybách, neboť měl v živé paměti onu tragédii, co Annu postihla v Praze. Přirozeně si o ni tedy dělal starosti.
„Ano,“ odpověděla mu rozhodně Anna.
„Nuže jak myslíte, Aničko, ale buďte opatrná. A především, nenechte Ajšu volně pobíhat po lese.“
„Nebojte se, dám na všechny pozor,“ ubezpečovala Anna Radovana a ten, i když s rozpaky, nakonec souhlasil.
Justýna v Oborověnce vlastnila zvířecí útulek a za normálních okolností to jinak byla dosti sympatická výřečná žena. Svojí vizáží sice obstojně připomínala punkerku, srdce však vždy mívala na správném místě.
„Radovane, to je mi ale milé překvapení, čemu vděčím za tuto hromadnou návštěvu?“ vítala se nadšeně s profesorem biologie. „Copak se vám stalo, že jste tak pobledlý ve tváři?“
Když Radovan Justýně záhy pověděl, na co v lese narazili, téměř ji to šokovalo. „No tohle, který syčák něco takového mohl provést?“
„Těžko říci, zajímavé ovšem je, že ty srny kolem noh měly zavěšené toto.“
Justýna pohlédla na plaketky, které jí ihned přišly velice povědomé. „To je přece logo Devíti sluncí.“
„Jehož členkou jste i vy, pokud mne zdání neklame,“ doplnil Justýnu Radovan.
„To ano, ale proč by kdokoliv z nás něco tak ohavného dělal, to mi nedává smysl.“
„Třeba tak činil ze msty,“ mínil Radovan.
„Možná,“ připustila, i když dosti neochotně Justýna. „Zdržíte se, pane profesore?“ zeptala se pak.
„Jestli vám to nebude vadit, tak na chvilenku můžeme.“
„Kde jste ty mrtvé srnky našli?“ zeptala se Justýna, zatímco svým třem hostům nalévala čaj a na talíře nandavala sázená vejce. Byl totiž čas oběda a hostitelka trvala na tom, že si Radovan, Apolena a Ludvík musejí dát oběd společně s ní.
„Nedaleko mýtiny Svatého Andreje,“ pravil Radovan.
„Zajímavé, tam se pravidelně Devět sluncí schází,“ připustila Justýna. „A právě v těch místech se hojně vyskytují i ony srnky. Navíc tam mají jídlo a vodu.“
„A vy netušíte, kdo by za tím útokem mohl stát?“ zajímal se dál Radovan.
„Sama nevím, každopádně zítra máme sraz v POLOMCE, takže se všech členů pěkně zostra vyptám,“ přislíbila Justýna, načež z jejího hlasu stále byla cítit jistá nevraživost vůči tomu, jak někdo dokáže být tak nesoucitně krutý.
„Copak Ludvíku? Co vás trápí?“ povšiml si záhy Radovan, jak se na něj jmenovaný prosebně dívá.
„Ehm,“ začal Ludvík, „mohl bych vás o něco požádat, pane profesore?“
„Ale zajisté, mladý muži,“ odvětil dobrotivě Radovan. „Copak máte na srdci?“
„Rád bych ještě jednou navštívil paní hraběnku. Byl byste tak laskav a zašel k ní společně se mnou?“
„Bude mi nesmírnou ctí, mladíku, já sám totiž hodlám s Vladanou dáti řeč,“ překvapil svojí výpovědí Ludvíka Radovan a tomu se tak rázem více ulevilo.
„No a my s Apolenou bychom se zase mohly zajít podívat ke Svatému Andrejovi,“ navrhla dotyčné Justýna.
„Nevím jestli právě toto je zrovna šťastný nápad.“
„Nebojte se, pane profesore, dáme si pozor. A když tam na toho darebáka nenarazíme, tak alespoň těm třem němým tvářím vystrojíme náležitý pohřeb, jak se sluší a patří. To si zkrátka neodpustím.“
„Nuže, v tom případě ale obě dvě buďte, jak jsem sdělil již prve Anně, velice opatrné.“
„Nebojte, budeme,“ ubezpečovala Radovana Justýna, načež si ještě jednou zanadávala, jak někdo může být k němým tvářím tak nesoucitně krutý.