2. Strasti a smutky jednoho pohledného mladíka, jenž si život nechal proklouzávat mezi prsty
Ludvík Trnavský, dvaadvacetiletý brunet, se navracel z jedné z vojenských základen ležící v severní Americe nazpět do Čech a po celou dobu letu pociťoval smutek a zároveň s ním i vzrušení. A pak mu již snad posté přišlo na mysl: Pozná ho Šárka? Jak asi po těch pěti letech vzájemného odloučení bude vypadat setkání s ní?
Že vojenská služba na dané americké základně opravdu nebyla kojnou, to Ludvík nesčetněkrát zažil a pocítil přímo na vlastní kůži.
„Tak pohni sakra tím líným zadkem, mladej,“ dorážel na Ludvíka zavalitý černoch ve vojenském mundúru. „Tohle je snad klus?! Mně teda přijde jako pěkně zprasenej flus!“
A než se Ludvík nadál, už se od noh až po bradu válel v bahně.
„Tohle nejsou žádné lázně, mladej, tak šup šup, hejbu tím líným zadkem!“ poroučel Ludvíkovi černoch.
Asi tak za další půlhodinu se Ludvíkovi o něco více ulevilo, když z úst onoho černocha zaslechl: „Tak pro dnešek padla! „A ty, mladej,“ pravil k němu, „si dáš za trest ještě padesát kliků!“
Ludvíkovi se ony kliky nedělaly vůbec snadno, neboť mu černoch svou pravou nohu položil na záda. „Tak jedu, jedu, padesát klikanců a ať to pěkně sviští!“
Pro Ludvíka služba na Forinské vojenské základně nebyla vůbec jednoduchou záležitostí. Když ho nešikanovali vojenští důstojníci, našli se jedinci mezi samotnými vojáky.
„Tak co, mladej, kolik ti jich náš starej nařídil udělat dneska, co?“ začal si Ludvíka dobírat obávaný holohlavý svalovec.
„Dej mi pokoj, Franku, nemám na tebe dneska vůbec náladu,“ oponoval mu Ludvík, zatímco ze sebe sundával špinavé oblečení.
„Hele, to nevyznělo moc zdvořile,“ mínil Frank a z legrace Ludvíkovi loktem narazil do žeber.
„Au, nech toho!“ rozhorlil se na něj Ludvík.
„Slyšeli jste ho? Prý abych toho nechal,“ začal se Frank Ludvíkovi posmívat. To už oba pánové na sebe začali strhávat zaslouženou pozornost.
„Neřekl jsem ti to snad jasně? Dej mi pokoj!“ ozval se opět navztekaně Ludvík, když podruhé pocítil bolestivý tlak v těch samých místech.
Frank se ovšem dál naparoval. „Prý abych mu dal pokoj,“ rozesmál se na celé kolo. „Ten nastane, až já sám rozhodnu, mladej.“ Načež se Ludvík, po třetím Frankově výpadku, již odporoučel k zemi, jak ho svalovec surově uhodil do zad.
Dav zvědavců měl rázem o zábavu postaráno.
„Teď si spolu teprve náležitě užijeme!“ vyslovil výbojně Frank a užuž se chystal do na zemi zmítajícího se Ludvíka kopnout nohou, když mu v tom zabránil jeden metrový blondýn a to tak, že svalovci zezadu obepnul pas a pak jej povalil.
„Co si to dovoluješ?!“ vyjel na blondýna zostra Frank, načež v tu ránu byl zase na nohou.
„Ne on, ale ty si pěkně koleduješ. Nech ho na pokoji!“ pohrozil Frankovi blondýn, jenže svalovec se tak lehce nedal.
„No jo, to je náš obětavý Hank Lambert, zastánce slabších a bezmocných,“ utrousil posměšně Frank. „Chceš si to rozdat?! No tak do toho! Pojď! Troufneš si na mě?!“ provokoval blondýna.
„Nech to plavat, Hanku, vykašli se na něj,“ přemlouval blondýna Ludvík.
„Ty se do toho nepleť, mladej!“ okřikl ho Frank. „Tak co, kdo se chce podívat, jak mu to nandám?!“ burcoval přihlížející dav vojáků kolem sebe, což nezůstalo bez odezvy.
„Dobrá, řekl sis o to, ale abys svého rozhodnutí nakonec sám nelitoval,“ mínil Hank.
Ostatní vojáci oběma znesvářeným vyklidili pole. Hank měl od začátku jasnou převahu a svému soupeři sázel jednu dobře mířenou ránu za druhou. A pak najednou Frank ležel na zemi, ani pořádně nevěděl, jak se na ní ocitl.
„Tak co, ještě máš chuť v bitce pokračovat?“ zeptal se Hank, když Frank, stále přítomný na zemi, tam doslova lapal po dechu. „Tak fajn, těší mě, že jsme si to mi dva vyjasnili,“ dodal, načež se otočil k soupeři zády a zeptal se Ludvíka: „V pořádku?“
„Jo,“ přisvědčil Ludvík, vzápětí však byl nucen zvolat varovné: „Pozor!“ To když zmerčil, jak Frank sahá po noži a neštítí se ho po Hankovi hodit. Ten ho však svou obratnou pravačkou zachytil a ihned poté hbitě k ležícímu Frankovi přiskočil a svižnou ranou přes obličej ho uvedl do bezvědomí. „Teď je teprve vše v naprostém pořádku,“ prohlásil poté.
Ludvík se maličko pousmál, když na toto zavzpomínal. Opětovně cítil k Hankovi respekt a byl mu vděčen za to, že se ho před Frankem zastal. Na krátkou chvíli tak Ludvík získal kamaráda, který mu na Forinské vojenské základně pomáhal přečkávat krušné dny.
„Tak jak se dnes máš, Čecháčku?“ oslovil několik dní po daném incidentu Ludvíka takto Hank. „Mohu si k tobě přisednout?“
„Ale samozřejmě,“ řekl Ludvík a uvolnil Hankovi vedle sebe místo.
„Děkuji,“ odvětil přívětivě Hank, načež v započaté konverzací pokračoval: „Víš, stále mi nejde do hlavy, co kluk jako ty pohledává tady. Neměl bys touhle dobou sedět někde v kavárně se svojí přítelkyní?“
„Opravdu překrásná představa,“ podotkl Ludvík. „Proč ale takto o mně smýšlíš?“ zajímalo ho.
„No já jen že mi spíše přijdeš jako rodinný tip a ne jako voják, co hledá štěstí v armádě,“ vyjádřil Hank svůj osobní názor.
„A ty máš přítelkyni?“ zeptal se trochu vyhýbavě Ludvík.
„I ty jeden šibale, odbíháš od mé otázky,“ neušlo pozornému Hankovi. „No dobrá, ano, mám přítelkyni a jmenuje se Kate.“
Hank následně zalovil v kapse kalhot a ukázal Ludvíkovi fotografii, na níž se vyjímala pohledná devatenáctiletá blondýnka.
„Jednou si ji vezmu za ženu a budu s ní mít nejméně tři děti,“ informoval Ludvíka Hank, jako by to byla naprostá samozřejmost.
„Také bych se svou Šárkou jednou chtěl založit rodinu,“ zauvažoval Ludvík. „Ovšem kdo ví, naposledy jsme se viděli před pěti lety.“
„Cožpak s ní nezůstáváš v kontaktu?“ podivoval se Hank.
„Zkoušel jsem jí několikrát napsat, leč za poslední měsíce jsem se od ní nedočkal jediného dopisu,“ připustil trochu ztrápeně Ludvík.
„Tak to pak není ta pravá, když ti nepošle ani řádku,“ mínil Hank.
„Já stále doufám že ano,“ stál si za svým Ludvík.
„Zvláštní jste vy Češi, jen co je pravda,“ soudil Hank. „Každopádně ti budu držet palce, aby ti to s tou tvojí Šárkou vyšlo.“
Ludvík se znovu maličko pousmál, když si tento rozhovor s Hankem ještě několikrát zpětně přehrál v hlavě, ovšem záhy se mu do očí vlily slzy, pro které rovněž měl pádný důvod.
To takhle jednou jeden z vojáků našel nehybné lidské tělo. A to náleželo právě Hankovi! Přivolaný lékař pak již konstatoval pouze smrt. Na Hanka nebyl příliš hezký pohled, nalezli ho ve sprchách s prostřelenou hlavou a tělo měl zohyzděné k nepoznání. Ludvíka zpráva o jeho smrti nesmírně šokovala, v Hankovi našel oporu a také dobrého přítele do nepohody, s kterým si mohl popovídat o čemkoliv. A najednou tu nebyl a Ludvík si na Forinské vojenské základně připadal osamělejší než vůbec kdy předtím.
Zato u ní byl stále přítomen Frank Kunst, onen svalovec, co se Ludvíka a zesnulého Hanka neštítil provokovat. A nejinak tomu bylo i po Hankově smrti.
„Tak už máme o jednoho vojáčka méně, co, pánové?“ naparoval se v jídelně u jídla Frank.
Ludvík seděl opodál a nerad něco takového slyšel.
„Není divu, že mu někdo podřízl hrdlo, když se ve všem tak horlivě angažoval. Kdyby držel jazyk za zuby, nemusel právě teď polykat andělíčky…“
Ludvíkem začaly cloumat emoce, zdálo se mu, že to svalovec přehání.
„…a skončit jak rozkřáplá plechovka od piva,“ zakončil to Frank.
A to už na Ludvíka bylo příliš. Výbojně vyskočil ze židle a kvapem si to namířil k protějšímu stolu, u něhož Frank a několik dalších jeho povedených kumpánů sedělo.
„Co se děje, mladej, co tady tak okouníš?“ zpozorněl Frank a stoupl si.
„Laskavě se přestaň do Hanka navážet, slyšíš?!“ vydal ze sebe vzdorovitě Ludvík.
„Tak ty si na mě chceš otevírat hubu, mladej?!“ vyčetl Ludvíkovi okamžitě výhružně Frank.
„Byl jsi to ty, že jo?! To tys ho zabil!“ zakřičel Ludvík poté, co do něj Frank surově strčil.
„Chceš si to rozdat? Tak pojď, páprdo!“ neštítil se Frank Ludvíka vyzvat na nový souboj a než ten se nadál, už měl rozseknutý dolní ret.
„Co se to tady u všech ďasů děje?!“ přihnal se k oběma onen černoch, co si Ludvíka prve dobíral, načež je od sebe odtrhl. „Co to do vás vjelo, že jste si museli jít po krku, bando?!“
„Úplně se pomátl!“ konstatoval Frank, zatímco Ludvík na celé kolo vyvolával „vrahu!“
„Oba máte týden nuceného úklidu kasáren navíc a nechci slyšet žádné odmlouvání! To vás odnaučí šarvátkám!“ zavelel černoch. A jak poručil, tak se nakonec stalo, s tím, že Ludvík zakrátko nato Forinskou vojenskou základnu nadobro opustil.
Dotyčnému se přitížilo a tácek s jídlem a pitím upustil na zem. „Promiňte, já nerad,“ omlouval se kolem procházející letušce.
„Nic se nestalo,“ odvětila přívětivě. „Jste jinak v pořádku? Zdáte se mi být dosti rozrušený.“
„To nic, to zase přejde,“ ubezpečoval letušku Ludvík.
„Dám vám něco na uklidnění.“
„Dobrá, když mermomocí chcete… co to vlastně je?“ zeptal se při pečlivém prozkoumávání pastilky Ludvík letušky.
„Máta a pomeranč, udělá vám to dobře, uvidíte,“ odvětila dobrosrdečně a na Ludvíka se mile usmála. „Dodá vám to potřebnou energii a vy zase budete čilý jako rybička,“ doplnila.
Ludvík si tedy onu nabízenou pastilku strčil do pusy a skutečně se mu viditelně ulevilo, takže zbývající čas v letadle prožil bez většího vzpomínkového vypětí. Obdobně se Ludvík cítil po přistání letadla na pražském Ruzyňském letišti a při následné cestě taxíkem na Hlavní nádraží. Teprve až při nastoupení do vlaku ve směru Poděbrady – Katalná Mochna ho začala pozvolna opouštět bezstarostnost. A jako by na tom měly podíl i bouřkové mraky kupící se za okny vlakové soupravy, na něž slyšitelně dopadaly první dešťové kapičky. A pak se náhle venku spustila nespoutaná čina a s ní jako by se Ludvíkovi opětovně přitížilo. Zase zabředl do vzpomínek na Hanka a oči se mu zalily slzami. A pak truchlení zase vystřídalo vzrušení, to když Ludvíkovi na mysl přišla Šárka, kterou pět let neviděl. Jak dané setkání s ní bude vypadat? A má se Ludvík snad něčeho obávati? Dodrží paní hraběnka slovo a dá mu svoji vnučku za ženu? Na jaké případné svízele by se měl Ludvík tedy připravit? Nad tím vším mladík po zbytek cesty přemítal.
A pak se náhle ozvalo „Příští stanice Katalná Mochna“ a Ludvík zpozorněl – za chvíli bude vystupovat! A přitom venku tak hustě prší, že není vidět na krok. Snad alespoň onu pochmurnou atmosféru dokáže vyvážit ono mochnické proslulé tajemno, namlouval si Ludvík, když vlak v uvedené stanici zastavil. A sotva z něj Ludvík vystoupil, už jeden z tajů měl tu čest spatřit. Byla jím pohyblivá planetka kroužící ve vzduchu. A když pak Ludvík vycházel z nádražní haly, uviděl několik mizejících a zase se zjevivších lidí a opět se utvrdil v tom, že se tak nestalo díky dešti, nýbrž že to byl další projev mochnické magie.
Vzápětí Ludvík ale řešil menší problém, a sice jak se co nejrychleji dostat k paní hraběnce. Na chvíli zauvažoval, že by se za ní vypravil pěšky, pak ale usoudil, že by pro ten déšť bylo nejrozumnější využít nějaké té dopravy. Leč autobusy do těch míst, kde paní hraběnka bydlela, přímo nejezdily. A přeci se Ludvíkovi naskytla příležitost k odvozu, to když zahlédl, jak z výletního vláčku vystupují lidé. Ludvík se k němu ihned spěšně vypravil.
„Promiňte, nezavezl byste mě k paní hraběnce Vladské?“ poprosil Ludvík spěšně řidiče vláčku.
„Je mi líto, pane, ale právě mi končí služba,“ zaprotestoval řidič, nevyznělo to však naštvaně nýbrž omluvně.
„Přesto, neučinil byste v mém případě výjimku?“ smlouval s ním i nadále Ludvík.
„Nuže dobrá, nastupte si tedy,“ nechal se řidič vláčku nakonec přeci jen přemluvit a Ludvík se tak na vlastní oči přesvědčil o tom, jak místní obyvatelé Katalné Mochny dokáží projevovat ochotu přespolním návštěvníkům.
Vláček zamířil přes park a pasážová prostranství směrem k lesu a skrze něj pokračoval až k rozlehlému zámeckému sídlu, kde paní hraběnka, celým svým rodným jménem Vladana Vladská, bydlela.
„Šťastné pořízení,“ popřál řidič vláčku Ludvíkovi, když dorazili na místo.
„Na shledanou a ještě jednou děkuji za odvoz,“ opáčil.
„Rádo se stalo,“ odvětil řidič, načež se vydal nazpět do města.
Ludvík zbytečně v dešti neotálel a stiskl zvonek.
„Ano, prosím, kdo je tam?“ ozvalo se z bedýnky.
„Tady Ludvík Trnavský. Mohl bych prosím mluvit s paní hraběnkou Vladanou Vladskou?“ ohlásil se Ludvík.
„A očekává vás?“ zajímal se hlas z bedýnky.
„Ano, mé jméno je Ludvík Trnavský,“ představil se pro jistotu ještě jednou Ludvík.
„Vydržte moment,“ oznámil hlas z bedýnky. „Ano, v pořádku,“ ozvalo se zhruba po minutě, jež se Ludvíkovi zdála věčností.
A pak po té nekonečné další konečně jmenovaný zaregistroval, jak od domu přes zahradu kdosi směřuje k hlavní bráně. Ludvík se ponejprv domníval, že to k němu spěje sama paní hraběnka. A když se postava o něco přiblížila, tak měl Ludvík dokonce dojem, jako by to byla přímo jeho láska Šárka. Jakmile však dotyčná osoba dorazila až k bráně, bylo Ludvíkovi jasné, že se jedná o pouhopouhou služebnou.
Když s ní Ludvík následně kráčel rozlehlou zahradou, tak si v ní, i přes ten neustávající intenzivní déšť, povšiml labyrintu utvořeného z růží. V něm vybraný jedinec mohl nalézti sobě niterní věc. Nebylo tedy divu, že se daný labyrint hojně využíval například při narozeninových oslavách či u příležitosti významného životního jubilea. Ludvíka při té představě zaplavila vlna pozitivní nálady. Je klidně možné, že se v onom labyrintu bude ukrývat jistá niterní věc, která je vlastní jemu i Šárce?
Jenže…
„Tak jste přeci jen po těch pěti letech dorazil? Upřímně, ani jsem v to nedoufala,“ přivítala Vladana takto nečekaně Ludvíka v jednom ze svých honosných pokojů. Toho přístup paní hraběnky ihned na úvod zaskočil, nicméně se i on osmělil k hovoru.
„Máte pravdu, těch pět let v Americe uběhlo jako voda.“
Ve skutečnosti však Ludvík nemluvil tak úplně pravdu. A pozorná paní hraběnka si toho očividně sama povšimla.
„Nepřipadá mi, že byste si v té Americe nějak zvlášť odpočinul,“ zastávala názor. „A navíc, byla bych vám nesmírně vděčná, kdybyste mě oslovoval titulem.“
„Promiňte, paní Vladská.“
„Paní hraběnko Vladská,“ zdůraznila Vladana.
„Omlouvám se,“ spustil Ludvík. „Paní hraběnko,“ dodal honem.
„Dobrá, nechme těch zdvořilostí a přejděme k věci,“ uvedla následně rázně Vladana. „Proč jste tedy za mnou vlastně dnes přišel?“
„Co prosím?“ Ludvík měl náhle dojem, že snad špatně slyšel.
„Jaképak prosím,“ vyslovila Vladana příkře. „Ptala jsem se vás, jaký je účel vaší nynější návštěvy.“
Ludvík byl chováním paní hraběnky upřímně zaskočen.
„No tak proč jste mne dnes poctil svojí návštěvou?“ naléhala Vladana.
„Proč…?“
„Proč, paní hraběnko?“ poopravila Ludvíka Vladana.
„Já… přišel jsem vás požádat o ruku vaší vnučky Šárky,“ uvedl Ludvík. „Paní hraběnko,“ dodal spěšně, když spatřil ten nepříjemný výraz v očích hostitelky.
Vladana si tentokráte dávala s odpovědí načas. „Tak mou vnučku byste rád pojal za ženu?“ vyjádřila se dosti podezíravě.
„Ano, paní hraběnko“ vyslovil netrpělivě Ludvík.
„Jenže jste můj milý zlatý přišel pozdě, Šárka je již zadaná.“
„Zadaná?“ zopakoval po Vladaně šokovaně Ludvík.
„Stojíte si snad na uších, mladíku?“ poznamenala pohoršeně.
Ludvík byl z té informace v šoku. „Ne, to nemůže být pravda, vy sama jste mi přece slíbila, že se se Šárkou budu moci oženit, až se vrátím. Že tady na mne bude čekat.“
„A vy ji snad tady někde vidíte, mladíku? Já tedy ne,“ vyjádřila se pro změnu lakonicky Vladana. „Takže myslím, že bude nejlepší, když zase půjdete.“
„To mě jako vyhazujete?“ nemohl něčemu takovému Ludvík stále uvěřit.
„Vyplývá z mých slov snad něco jiného, mladíku?“
„Jak můžete být tak krutá?“
„A jak vy můžete být tak vlezlý?!“ opáčila stejnou měrou opovrženě Ludvíkovi Vladana. „Bez řádného ohlášení mi sem doslova vpadnete a žádáte po mně nemožné!“
„Já že jsem k vám vpadl bez ohlášení?! To vůbec není pravda!“ navýšil o něco zlobně hlas už i Ludvík.
„Vyprošuji si, abyste se mnou hovořil tímto hrubým tónem!“ udala pohoršeně Vladana.
„Měl jsem o Katalné Mochně jiná mínění,“ doznal se po nepatrné odmlce Ludvík.
„To je bohužel váš osobní problém a ne můj,“ odvětila suše Vladana.
A pak…
„Pán odchází, prosím, vyprovoďte ho,“ oznámila Vladana následně služebné, co Ludvíka prve vpustila dovnitř.
„Jak můžete být tak krutá?“ zopakoval Ludvík.
„Ó ano, já samozřejmě vím, na co, mladíku, narážíte: Katalná Mochna, město velice vstřícné k návštěvníkům… Já jí však ale upřímně pohrdám.“
Ludvík se protentokrát zmohl už jen na bezmocné zakroucení hlavou.
„A teď račte opustit můj dům. A pokud tak do minuty neučiníte, vyprovodí vás z něj moji rotvajlery.“
Ludvíkovi došlo, že definitivně prohrál, a že by nemělo cenu se dál s Vladanou přísti. To si najisto uvědomil ve chvíli, kdy se na její popud z vedlejší místnosti ozval psí štěkot. Ludvík se proto nakonec nechal služebnou dobrovolně vykázat z domu a když pak s ní procházel kolem zahradního labyrintu, šlehl po něm nenávistný pohled. Jakmile se za Ludvíkem uzavřela venkovní brána, dolehl k němu psí štěkot.
Ludvíkovi se tak v jednom okamžiku zhroutil celý svět. Začal si připadat strašně opuštěný a žít mu přišlo zbytečné. Najednou si uvědomil, že on nemá pro koho by žil. Všichni jemu blízcí buďto již nežili, nebo pobývali mimo českou vlast. Ludvík proto náhle začal pomýšlet na tu nejhorší možnou variantu, tedy na vlastní skon.
Té myšlence do noty nahrávalo i samotné počasí. K prudkému dešti se přidalo hromobití a blesky jako by pro Ludvíka symbolizovaly vzpouzejícího se Franka, kdežto samotný liják nesl tíhu truchlících slz po zesnulém Hankovi. A do toho všeho jakýsi vnitřní hlásek Ludvíkovi začal našeptávat, aby následoval svého někdejšího přítele Hanka do posmrtné dimenze.
Ludvík instinktivně sáhl za opasek kalhot a nahmatal nůž, jenž si následně přiložil k srdci, ovšem pomyslný vpich nedokázal uskutečnit, chyběla mu k tomu potřebná kuráž. Pak ostří v jeho režii zamířilo do míst krku a poté na zápěstí. Další pomyslný vpich ovšem ani tentokrát Ludvík nedokázal úspěšně učinit a tak mu nezbývalo než se pohroužit k zemi a rozplakat se…
A pak náhle…
„Haló, mladíku, jste v pořádku?“ ozvalo se Ludvíkovi nad hlavou a ten zbystřil. Nad ním se skláněl jakýsi muž a zkoumavě si ho prohlížel.
„Co po mně chcete?!“ vyjel na něj nečekaně takto zostra Ludvík.
„Jen klid, vážený pane, ano? Chci vám pomoci, pokud jste se dostal do nesnází,“ bránil se muž případnému nařčení z toho, že by mu snad hodlal ublížiti.
Na Ludvíka toho bylo již příliš a vyčerpáním se zhroutil. A když znovu přišel k sobě, nacházel se v nezvykle pohodlné posteli a k jeho nosu doléhala příjemná vůně.
„Kde to jsem?“
„Jen klid, vážený, nacházíte se v mém skromném příbytku v Letomonském parku,“ odpověděl Ludvíkovi čísi přívětivý mužský hlas, když ten se na posteli lekavě posadil.
„V Letomonském parku?“ zopakoval přiškrceným hlasem Ludvík.
„Pardon, vy nejspíše nejste místní, že ano?“
„Ne, to nejsem,“ prohlásil Ludvík, když onoho muže, co k němu vlídně promlouval, konečně poznal. „Ovšem nejspíše tuším, kde se to momentálně nacházím.“
„Jste stále přítomen v naší Katalné Mochně a to kousek od nádraží,“ potvrdil muž Ludvíkovu domněnku, když ten si na všechno začal postupně vzpomínat. „Nuže prosím, neostýchejte se a napijte se. Náš místní čaj vám zajisté udělá dobře.“
Ludvík uposlechl oné výzvy a čaj ochutnal. A upřímně řečeno, záhy pocítil stejné blaho jako po požití oné lahodné pastilky v letadle.
„Je dobrý že? Uvidíte, udělá vám dobře. No jen pijte, pijte,“ nabádal Ludvíka hostitel. „Mimochodem, dovolte abych se vám představil: Rudolf Medovníček jméno mé.“
„Ludvík… Ludvík Trnavský.“
Oba pánové si na důkaz seznámení podali ruce.
„Jak jsem se u vás ocitl?“
„Omdlel jste v naší Oborověnce a já jsem vás pak naložil do auta a zavezl sem k sobě,“ podal Ludvíkovi vysvětlení Rudolf.
„Ach ano, navštívil jsem tam Vladanu Vladskou a ona mě odmítla,“ vyslovil namísto ztrápeně povznešeně Ludvík, což měl očividně na svědomí právě onen čaj, co pil.
„Vy jste měl schůzku s naší paní hraběnkou? To je neobyčejně rázná žena,“ mínil Rudolf.
„To souhlasí, odepřela mi totiž svou Šárku,“ odvětil Ludvík téměř přešťastně, i když to upřímně myslel zcela vážně zdrceně, čaj však na mysl působil téměř euforicky.
„S paní hraběnkou si není radno zahrávat, o tom naše město ví svoje,“ poznamenal dobrácky Rudolf.
„Přesně tak a proto jsem se chtěl zabít. Ano, přesně tohle jsem chtěl udělat. Pohroužit se do věčného spánku,“ vyslovil to Ludvík obdobně vesele, i když ho přepadal smutek.
„Tohle mi snad radši ani neříkejte,“ odmítal něčemu takovému uvěřit Rudolf.
„Ale já si vážně nevymýšlím, prostě jsem chtěl zdvořile paní hraběnku poprosit o ruku její vnučky a ona mě jednoduše odmítla. A to dosti nevybíravým způsobem,“ vybavoval si vše postupně ještě jednou Ludvík. „A proto se vás táži, zdali tady nemáte něco na věčný spánek.“
„Na naše FLAVONDKY máte ještě dost času, nyní se pokuste usnout přirozenou cestou a ráno se uvidí,“ doporučoval Ludvíkovi Rudolf, načež ho uložil nazpět do postele, neboť ten se začal vzpouzet.
„Ne, já teď potřebuji jít a zabít se! Já už nemám pro koho bych žil!“ blouznil doslova už Ludvík.
„Anebo vám dám kapánek přičichnouti,“ změnil Rudolf názor a odzátkoval jednu menší flakónku. Jakmile Ludvíkův nos pohltila omamná pestrobarevná vůně květin, začaly se mu dělat mžitky před očima a on pozvolna upadal do spánku…
A když Ludvík znovu procitl, bylo sedm hodin ráno. Notnou chvíli tápal, kde se to vlastně nachází a co se to s ním předchozí den dělo, až si vše opětovně úspěšně vybavil. Předmětem jeho zájmu nyní byla jediná věc: ona FLAVONDKA. Nakonec se ji Ludvíkovi podařilo nalézti na jedné z polic a hned mu přišlo na mysl, že s ní se mu bude dozajista dobře umírat. Ano, Ludvíka myšlenka na smrt stále neopustila, ovšem nyní se rozhodl již nic neponechat náhodě. Proto ukořistěnou FLAVONDKU hned neodzátkoval, neboť nechtěl předčasně riskovat nový spánek. Pro něj si vyhranil jiné místo a sice to náležící mochnickým jezerům.
Ranní počasí se, na rozdíl od onoho večerního, ukázalo více než-li přívětivé, a proto jedna větší procházka neuškodí, smýšlel takto Ludvík.
Jakmile opustil Rudolfův skromný příbytek, dolehly k jeho uším teskné tóny Zpívající fontány, místní mochnické rarity, co se rovněž nacházela v Letomonském parku. Ludvík se rozhodl k ní ihned zamířit, neboť se s jejími tóny plně ztotožňoval. Naprosto do detailů vystihovaly jeho současný stav smutku. Ludvíkovi na mysl při poslechu mollových akordů opět přišel Hank a také Šárka. O oba dva již Ludvík stačil přijít. Tak proč žít dál? napadlo ho znovu.
Ludvík však věděl, že se od těch smutných tónů musí dokázat nějak šetrně odpoutat a jít dál, neboť Zpívající fontána se neměla státi místem jeho posledního odpočinku. I přesto u ní Ludvík strávil dobrou čtvrthodinku a až pak pokračoval dál parkem směrem k pasážovému prostranství. Zatímco park zel dočista prázdnotou, tak pasáže nikoliv. Jak se Ludvík zakrátko dovtípil, měla se tam konat jakási akce nesoucí název Vítání zítřků a proto si řada obchodníků přivstala, aby s předstihem připravila vše potřebné. Zato chatařská oblast, jíž Ludvík následně procházel, na tom byla obdobně jako park: nikde nebylo vidět byť jediného živáčka.
A pak se již dala spatřit první jezírka. Ludvík si tak mohl dle libosti vybrat, které z nich pojme za místo svého posledního odpočinku. Ano, žít Ludvíkovi připadalo naprosto zbytečné a pokud má skonat, ať je to tedy co nejdříve. Ale hlavně ať to vše proběhne bezbolestně, neboť o bolestivou smrt Ludvík zrovna dvakrát věru nestál. Ještě že mám u sebe ty Rudolfovy FLAVONDKY, pomyslel si Ludvík.
Jakmile si vzpomněl na Rudolfa, došlo mu, že si u něj zapomněl svůj kufr. Ten teď ale stejně již potřebovat nebude, když se nadobro rozhodl skoncovat se životem. Co na tom, že se k Ludvíkovi Rudolf choval přívětivě a nabídl mu své přístřeší, Ludvík si zkrátka svou cestu již zvolil a nic na tom měnit nebude.
Smrt – co si jen pod ni představit? Ludvík o ní opětovně v duchu začal přemítat, když procházel Katalnou Mochnou. Smrt jako taková je zajisté spjatá se strašlivým utrpením, to však Ludvíka určitě nečeká, pokud má při ruce ony FLAVONDKY, co dokáží navodit příjemný spánek. A také člověk neví, co po životě pak nastává, a tak snad tedy ony soudy k Ludvíkovi nebudou tak přísné za to, co právě hodlá uskutečnit, pokud tedy něco takového existuje. A stojí vůbec život za žití? Vždyť kolik nespravedlnosti v sobě ukrývá. Stačí pouze shlédnout dennodenní aktuality v televizi či si je vyslechnouti z rozhlasu a člověku se okamžitě přitíží. A pak už jen s napětím takový člověk vyčkává, co z toho potká jeho. A když to nejsou zrovna přírodní katastrofy, nastupují na scénu rozmanité nemoci nebo vraždy. Copak tohle je nějaký život? Člověk stále žije ve skličujícím napětí, tak co z toho života nakonec vlastně má? Nic! A když už člověk dokáže žít přiměřeně šťastný život, tak ten je dříve či později beztak vykoupen právě smrtí.
Ludvík čím dál více ztrácel smysl pro život jako takový. Uvědomoval si všechna ta příkoří, co se kdy k němu donesla. A zase se mu oči zalily slzami, když vzpomenul na zesnulého Hanka, jediného opravdového přítele, kterého v poslední době měl. A tak Ludvíka opětovně zabolelo u srdce. Avšak záhy si uvědomil, že to nebude dlouho trvat a možná se s Hankem již brzy setká, pokud nějaká posmrtná dimenze skutečně existuje. Jen jedna věc Ludvíkovi nyní přidělávala starosti: neskončí přeci jen v pekle za to, co se právě chystá udělat? To by se pak s Hankem neshledal, neboť ten zajisté přišel do Nebe. Ludvík si tak znovu vybavil Hankovu obětavost a ono přátelské pouto.
Ludvík dospěl k jednomu z mochnických jezer a po menším zaváhání do něj vstoupil. Voda v jezeře byla chladná, Ludvík si přesto sám sobě snažil namluvit, že mu to nesmí nijak zvlášť vadit, když hodlá zemřít. Při onom vstupu do jezera se Ludvíkovi vybavila neštěstí, které vodní živly způsobovaly a to záplavy. Ty jedny z nejničivějších právě sužovaly Ameriku. Tolik neštěstí v jedné vteřině. Člověk v nestřeženém okamžiku přijde o střechu nad hlavou, o své blízké, o to, co léta budoval… prostě o vše.
To samé se dá říci o ohni, přišel Ludvíkovi záhy na mysl protipól vody. I oheň se na planetě jménem Zem činil, pro změnu tentokráte v Austrálii, kde sežehl, co mu přišlo do cesty. A nešetřil pouze na obydlích, nýbrž nepohrdl ani lidskými životy!
Jak tak Ludvík kráčel vodou, začal vnímat své kroky a písčitou zem pod sebou. A hned mu na mysl přišel živel spojený právě se zemí a to zemětřesení. To nedávno udeřilo v Japonsku, pro upřesnění již poněkolikáté za sebou. Počet obětí? Sto padesát a číslo neustále narůstá. Těžko o tom hovořit, jen s velkým sebezapřením. Jedním slovem řečeno: katastrofa! Copak se s tím nedá něco dělat?
Jak tak Ludvík kráčel jezerem, začal se celý třást a o to víc si uvědomoval ono zemětřesení v Japonsku. Začalo se mu špatně dýchat, to jak ho pohlcoval chlad. A hned nato si Ludvík vybavil moment, kdy se lidské hrdlo svírá a odmítá právě dýchat. To když vrcholí války, onen další krví nasáklý masakr. Na rozdíl od přírodních neštěstí se právě válkám dá jednoduše zabránit tím, že si lidé vybijí vztek jinak než-li na sobě navzájem. Jenže člověk se nedá tak snadno změnit a tak na blízkém východě dál budou probíhat krveprolití a sílit nepokoje. A v takovém světě má pak člověk žít? Nikoliv! Mnohem přijatelnější volbou je tedy odchod z tohoto světa, pokud možno nenásilnou formou a o to se nyní Ludvík pokusí.
Konečně promrzlé nohy nasály hloubku a Ludvík tak věděl, že nastala jeho chvíle odchodu. Nebude to tedy oheň, co Ludvíka nyní definitivně pohltí, ale voda, v čemž dotyčný pro sebe spatřoval lepší východisko. Ludvík naposledy udal pár temp a pak přičichl k FLAVONDCE, načež své tělo nechal klesat ke dnu. A přitom doufal, že skončí ve vysněném ráji a nikoliv v pekle.