Kapitola 1 – Polemizování o světě (nová restaurovaná verze s obrázky!)

Katalná Mochna pozvolna upadala do pozdního odpoledne a s ní i přilehlé okolí. Sice již nastal prosinec, většina lidí se i přesto povětšinou zdržovala venku mnohem radši, než za zdmi rodných domovů. Důvod byl prostý: podzim se prozatím nesl v duchu nezvykle vysokých teplot.
Na ozdravnou procházku za město se již tradičně vydala také jedna – dalo by se za ten rok klidně říct – nerozlučná dvojka. Tvořili ji dívka a chlapec – oba šestnáctiletí. Dívka nyní spíše než svou pohlednou štíhlou postavou dlouhovlasé brunetky budila pozornost okolí tím, že se znenadání zastavila u modrého kontejneru, sloužícího k ukládání papírů, a dlouze na něj zírala pronikavýma zelenýma očima tak unešeně, jako by se ho snažila neviditelnou energií přimět k levitaci.

„Páni, další přírůstek do mé početné sbírečky! Jen tak dál,“ řekla spokojeně a poklepala na kontejner.
„Co tě na něm tak zaujalo?“ divil se chlapec. Jeho obličej byl nápadně pihatý. Vlasy měl zrzavé, díky značné rozčepýřenosti připomínaly vrabčí hnízdo.
„Co? No jeho přítomnost tady přece. Včera tu ještě nebyl,“ radovala se dívka.
Chlapec asi tak dobrých deset sekund tápal. Pak mu ta pointa konečně došla. „No jo vlastně. Papír, noviny a tak dál. No to je fajn.“
„Přesně tak a ne jinak,“ mrkla na něj šibalsky dívka. Následně kamaráda pobídla k chůzi.
„A co že sis z něj teď nic nevybrala na tu svou PĚNKALINKU?
Vyslovil jsem to doufám správně?“
„Pojmenoval jsi to naprosto bezchybně,“ pochválila kamaráda dívka. „Teď na to ještě není správná doba, na věc se půjde až o něco později. Navíc,“ otočila se ještě jednou za kontejnerem, „stejně by to nešlo. Někdo je tam zrovna s károu a vykládá z ní krabice. No, každopádně se později uvidí, co se tam – krom tohohle – bude dál skrývat za překvapení.“
Oba si muže i kontejneru přestali nadobro všímat a sešli ze silnice na navazující cestu, vedoucí k lesu s nespočetným množstvím bříz, javorů a jehličnatých stromů. Všude se povalovalo listí, jen na některých místech bylo úhledně urovnané do příslušných hromádek. Teplé počasí mělo vliv zejména na zvířata, která tu žila. Občas z povzdálí vykoukla srnka, nebo se z korun stromů ozval ptačí zpěv.
Chlapec i dívka pokračovali po cestě nerušeně dál. Zanedlouho se jim po pravé straně zjevila dřevěná chatka. Patřila místnímu klubu. Děti zhruba ve věku od pěti do jedenácti let před ní hrály jakousi bojovou hru.
„Stejně je to zvláštní,“ ozvala se nečekaně dívka.
„A co?“
„Že jednou umřeme a vlastně to ani pořádně nebudeme moct ovlivnit.“
Pohlédli si dlouze do očí.
„Zase přemítáš o věcech mezi nebem a zemí? Samozřejmě jen tak čistě nezávazně.“ Chlapec svou domněnku vyslovil naprosto přirozeně, bez příměsi jakékoli přetvářky.

„Ano,“ odvětila skromně dívka. Pak se rozpovídala: „Víš, já těmi tezemi nechci nikoho pobuřovat, o to mi vůbec nejde. Jenže právě to si možná někteří, co mě znají, automaticky myslí. Ale vážně. Když se nad tím sám zamyslíš, nepřijde ti to taky zvláštní?“
„Co konkrétního máš teď na mysli?“
„To, že momentálně žijeme na jakési planetě jménem Země a ta se podřizuje různorodým jevům jako přitažlivost, sluneční záření, otáčení kolem imaginární osy, a vůbec nevíme proč. Mě osobně zajímá, proč to celé vzniklo, co se se mnou dělo těsně předtím, než jsem se tady objevila, jak ono prostředí vypadalo, co se v něm odehrávalo a tak. Přece není možné, aby tě sem někdo jen tak vypustil a řekl: žij si tu, dokud nenastane tvůj čas k odchodu. Něco takového je pěkná neslušnost, neslušnost té nehoráznější úrovně!“
Chlapec dívce se zájmem naslouchal. Za ten rok a nějakou tu čtvrtku navíc, co se s touto pohlednou brunetkou, libující si v černém šatstvu s červenými doplňky, znal ze školních lavic, vyslechl z jejích úst na tato doposud neprobádaná témata již celou řadu zajímavých výroků.
„Na tuhle otázku ti bohužel ani já nepodám kloudnou odpověď. Ale třeba se ji skutečně dozvíme, až naše duše opustí tělo a my třeba vstoupíme do onoho prostředí, o kterém jsi se zmínila.“
„Hmm, třeba,“ připustila suše dívka, „jenže kdoví jestli.“
„Podobně je to i s věkem u člověka. Nikdo ti nezaručí, že se dožiješ stovky, když celý život budeš aktivně sportovat, správně se stravovat, nebo budeš druhým jen čistě nápomocná. Tak to prostě nefunguje.“
„A to samé platí o lidské povaze,“ přidala na přihoršenou dívka. „Hodný člověk se klidně snadno může stát chudákem, kdežto ten zlý velmi rychle hamižným zbohatlíkem.“
„Jo, tak to občas bývá,“ souhlasil rovněž neochotně chlapec.
Oba se dál dívali na hrající si děti.
„Chybí tu prostě rovnoprávný řád, tak to je,“ spustila nanovo dívka, hned nato se ale odmlčela. Do očí jí padlo děvče, které cosi stavělo na nedalekém pískovišti za pomoci miniaturní lopatičky. „Teď třeba například nemůžu uvěřit tomu, že jsem to samé dělala v jejím věku taky a náramně si to užívala. Těžko říct, co by se asi stalo, kdybych se dokázala do té doby vrátit a spojilo by se v ní mé tehdejší myšlení pětiletého děcka s mým současným. Co o tom soudíš?“
„Těžko říct,“ uvažoval rovněž nahlas chlapec, „ale možná bys díky tomu věděla mnohem víc o svém budoucím životě a dokázala dopředu předvídat věci, o kterých najisto víš, že nastanou.“
„Možná.“
Dívka na pískovišti si nechtěně rozbořila pracně postavený hrad a znovu ho začínala stavět.
„Tak se jí běž přeptat, třeba tě nějakou vlastní úvahou překvapí,“ napadlo chlapce, když viděl, jak je jeho kamarádka stále na pochybách.
„Nechme to být,“ usoudila nakonec a vybídla chlapce, aby pokračovali k nedalekému slepému rameni Labe.
Stačili udělat sotva dva kroky, když se od chatky ozval pláč. Jedno z dětí upadlo a odřelo si koleno. Tekla mu z něj krev. Ihned k němu přiběhla starší dívka a začala ho konejšit. Jelikož dítě nebylo k utišení, rozhodla se ho dívka odvést do chatky, aby zbytečně nebudilo pozornost ostatních, a tam mu ránu zřejmě ošetřit.
„A stejně mají mé teze v tomto světě právoplatné opodstatnění a ne že ne,“ sykla brunetka, jako by napodobovala hada. „Ať si mě Dita a ostatní pomlouvají, kde uznají za vhodné, já své názory měnit nebudu. Prostě jsme všichni měli mít v těle místo krve vzduch a…“
„A sebemenší pád měli přežít bez úhony, nemluvě o tom z deseti metrů a výše. Já vím,“ dořekl chlapec.
„Ano, přesně tak,“ nedala si dívka pokoj, „ale co je na tom tak těžkého pochopit? Proč si někteří neustále myslí, že se je snažím v jednom kuse tahat za slovo? To já v úmyslu nemám.“
„Asi si to nedokážou živě představit. Procesy, odehrávající se v lidských tělech, prostě člověk bere jako naprostou samozřejmost, kterou nelze změnit. Holt se s tím musí smířit.“
„Stejně tak ty nechtěné rány osudu vypadají dost ohavně. Stačí se každý den podívat na večerní zprávy a na ty všemožné tragédie, co tam pravidelně servírují,“ snažila se dívka svá slova pozvednout na vyšší úroveň představivosti.
„Život zkrátka není jednoduchý,“ odvětil chlapec.
Popošli a dospěli k jedné ze zatáček, kde dle četných a údajně pravdivých zpráv na poslední chvíli trhl řidítky svého kola profesor Humler, místní učitel tělocviku. Ten se potmě a navíc bez osvětlení jednoho pozdního večera vracel z projížďky, nedal si pozor a málem zahučel přímo do vody. Zatímco chlapci při té historce naskočil na rtech úsměv, dívka se znovu zatvářila značně vážně.
„Je to jako s tím kolem,“ pohlédla významně na spolujdoucího.
„No jo, Humler,“ kabonil se chlapec ještě víc.
„Teď mám na mysli výhradně jeho kolo,“ zdůraznila.
Chlapcův pobavený úsměv zase rychle zmizel. Tradičně mu nezbylo nic jiného, než se kamarádce rozpačitě dívat do zelených očí.
„Napadla mě taková jistá myšlenková teorie.“
„Aha?“
Dívka pro jistotu počkala, než okolo nich projde postarší manželský pár se psem. „Když se to tak vezme,“ zvýšila zase hlas, „existuje mezi obojím – tedy člověkem a neživou věcí – jistá důležitá spojitost a tou je vzduch. Bez něj se ani jedno neobejde.“
„Hmm, to je fakt,“ připustil tentokrát vcelku lhostejně chlapec. „Jenže kolo bolest cítit nikdy nemůže, zato ten, kdo na něm právě jede, ano,“ dodal s úšklebkem, neboť si znovu vybavil historku s profesorem Humlerem.
„V tom je právě ten háček.“
Chlapec pokrčil rameny.
„Kdyby se dodatečně odstranila ještě tahle maličkost, tak by…“
„Tak bych už do konce života nemusel docházet k doktoru Žaludečníkovi pro léky na bolesti zad.“
Dívka i chlapec se otočili a spatřili, jak k nim na kole spěchá Jindřich Nevada, další z vyučujících na mochnickém gymnáziu. Zatímco profesor Humler se vyznačoval neobyčejnou tloušťkou, profesor Nevada byl jeho pravým opakem. Při své výšce byl ve škole prakticky nepřehlédnutelný, často po třídě a chodbách chodil jako zadumaný vědec a jeho černé vlasy již doznávaly značného vypadávání a nápadných šedin. Oproti Nevadovi zas profesor Humler neudělal krok bez svého kola (výjimku tvořil pouze areál školy). Ani věkově si oba příliš neodpovídali. Profesor Nevada byl mladší, nedávno oslavil čtyřicáté páté narozeniny, takže věkový rozdíl tu musel být minimálně takových deset let. V čem si však oba shodně notovali, byl humor.

„Jen tak si tu jedu, v dálce zpozoruji dvě známé tváře a oni patří Emě Chardové a Petru Horeckému. Dobrý den.“
„My se tu jen tak ozdravně procházíme,“ řekla Ema.
„No jo, tak to se ozdravujte, to máte na prosinec ještě krásné počasí. Takhle snad ani nebylo v létě. Že bych kvůli tomu podal stížnost k evropskému soudu pro lidsko-přírodní práva?“
Pak nastalo ticho. Nevada se na Emu a Petra začal zubit, jako by očekával, že se z jejich strany dočká něčeho nečekaného, třeba že se chytnou za ruce, políbí a oznámí, že spolu již nějakou dobu chodí. Když ho v tomto zklamali, odkašlal si a hovor následně přenesl na okolní prostředí.
„No jo, hezky nám to tu kvete… pardon, vlastně padá. Vzdoušek je pěkně čistý, volně prostupný, bez uhlovodíkových konzervantů, načež řeka opodál neslyšně probublává kolem více či méně omletého stromořadí.“
„Velice výstižně řečeno, pane profesore,“ ocenil ta slova Petr.
„Hmm, děkuji vám, Horecký, za pochvalu. To víte, do kvalit profesora Humlera mám ještě dost daleko. Ten na našem ústavním institutu za baviče stále kope první ligu.“
„A Moronová zase mezi trápiteli,“ doplnila Ema.
„Ale no tak, Chardová, vy vždycky všechno vidíte příliš černě. Musíte na smutné situace umět nahlížet s notnou dávkou optimismu. Počkejte, řeknu vám jeden vtip. Jak jen začíná?“ Profesor Nevada začal hloubat a pak spustil: „Jo, už vím. To jeden druhému povídá: Představ si, že ten třetí mi neustále vytýká, že samochvála smrdí, tak teď radši vychvaluju toho čtvrtého, jehož iniciály používám pouze občasně.“
„To není špatný vtip,“ uznal Petr a s Emou se mu zasmáli.
„Moment, ještě vím o jednom, ale ten možná budete znát.“
„To nevadí,“ mrkla spiklenecky Ema. „Opakování matka soudnosti, jak nám vždy kladete na srdce.“
„Souhlasím. No to takhle těsně před skončením války chodí vůdce jako lev v kleci po pracovně a ptá se svého portrétu: Tak co, chlapče, jak myslíš, že to s námi nakonec dopadne? A z portrétu se ozve: „No jak by? Mě sundaj a tebe pověsí.“
Nevadův druhý vtip zaslouženě sklidil ovace největší. „No jo, tak to v životě někdy chodí,“ pokýval pak hlavou a znovu naskočil na kolo. „No nic, tak já zas popojedu a nebudu vás dál na odpolední ozdravné procházce zdržovat. Stejně si potřebuji ještě něco zařídit. Tak zas někdy zítra u nás ve škole, v štole vědecké nebo v ústavu… no vyberte si dle vlastního selského rozumu. Já mizím, i když nemám po ruce zmizík.“
Profesor Emě i Petrovi mávl na rozloučenou a za pobrukování pouze jemu známé písně odjel neznámo kam.
Ema a Petr z cesty zanedlouho sešli na pěšinku, jež je po pár metrech zavedla k řece, a dál podle ní pokračovali až na menší mýtinu s osamocenou vrbou, kde pravidelně sedávali. Slepé rameno Labe bylo příhodným místem k nerušenému odpočinku. Ze všech stran ho obklopoval les, a obzvlášť v období podzimu sem nikdo příliš nechodil. Občas se jen na druhém břehu vyskytl nějaký ten vytrvalý rybář. Ema a Petr tu tak měli dostatečné soukromí pro svá nezávazná rozjímání.

„Je to tak. Nevada má pravdu. Takový je prostě život: krutý a nespravedlivý zároveň,“ pohroužila se Ema do nových úvah, když s Petrem zasedli pod vrbu a ještě jednou se mnohem pozorněji zamyslela nad profesorovými vyřčenými vtipy, načež si je dodatečně po svém ozvláštnila. „Chybí tu rovnost mezi lidskou a zvířecí říší,“ napadlo ji, když oči pohroužila do vody. „Třeba taková ryba: aby přežila, musí ve vodním světě bojovat se svými vrstevnicemi. A i když se jí nakonec podaří boj vyhrát, stejně ji smrtelnou ránu zasadí člověk. Jenže tomu to později stejně nebude moc platné. Zdolá ho zákeřná nemoc, jíž podlehne. A když ne nemoc, tak přírodní katastrofa nebo ruka vraha určitě.“
Petr si okamžitě představil Ditin zuřivý pohled a vyděšený obličej profesorky Nývltové při pouhém vyslovení slova vrah. Tak nějak ho přepadla obava, že by k něčemu podobnému klidně mohlo dojít již zítra při hodině češtiny. Nývltová jim totiž před měsícem zadala jako povinnou četbu díla od zapomenutého mochnického autora, který surovostí a násilím ve svých knihách rozhodně nešetřil. Petr se tedy podvědomě Eminy prezentace strachoval už nyní. A ta kritikou rozhodně nešetřila.
„Kdybychom prostě my lidé i tvorové ze zvířecí říše byli pouze závislí na vzduchu a ne na ničem jiném, tak věřím, že by mezi námi jednou provždy ustala veškerá nevole. Automaticky by se změnily pudy. Vem to i z druhé stránky: můžeš mít po ruce tolik pamlsků, kolik jen uznáš za vhodné, ale co ti to je platné, když nemáš možnost přijímat vzduch. Ten je základem všeho, u něj by to podle mě mělo začít a zároveň skončit. Nějaká krev, bolestivé rány… to už je na jednoho až moc silné sousto. No uznej sám.“
„Faktem je, že to, k čemu pravidelně dochází na nedalekém letišti, šokuje stále více místních lidí. Dokonce se o tom několikrát mluvilo ve večerních zprávách, a to už je co říct,“ přiklonil se Petr k aktuálnímu mochnickému problému a čekal, jaké k tomu Ema zaujme stanovisko.
„Člověk neustále podléhá svým vnitřním potřebám, posluhuje svému vnitřnímu vědomí a jeho požadavkům, protože si od narození myslí, že právě ono vědomí je jeho věrným ochráncem, celoživotním průvodcem. Jenže pak jednoho dne zjistí krutý pravý opak: že ho jen využívá ve svůj prospěch a posílá na cestu zkázy formou: nesplníš můj závazný požadavek, budeš za to pykat.“
„Aha, takže si ty nehody prostě mám vyložit tak, že ten, kdo je má na svědomí, byl prostě sám sebou pod nátlakem přinucen splnit příkaz, kterému se bránil, nebo se ho prostě opakovaně dopouštěl chybně a přitom si to ani pořádně neuvědomoval,“ pokusil se to shrnout Petr. Ema neodpověděla, tvářila se teď jako někdo, kdo na něčem podobném sám nese vinu.
Petr přerušení hovoru využil a vyndal z aktovky nenápadně videokazetu. Podle názvu a přebalu šlo o starší pohádku. Videokazetu položil stranou a stejně jako Ema pohroužil oči do klidně proudící řeky, z níž občas vyskočila ryba. Petra začalo těšit, že se jeho kamarádka zase začíná usmívat. Představa nespoutané volnosti, jíž se teď řeka vyznačovala, ji zjevně vrátila chuť pomýšlet na svět z té lepší stránky.
Idyla ale netrvala dlouho. Stejně jako ryba poblíž břehu s osamocenou vrbou si teď s chutí provětrala ploutve i jedna další na protější straně, kde k její smůle zrovna číhal rybář. Samozřejmě se mu rybu podařilo chytit. Byl to statný kousek. Petr si byl jist, že to Ema nenechá bez povšimnutí, v čemž se nezmýlil, jen nepočítal s tím, že to u ní vyvolá tak nepřiměřenou vlnu nevole. Ema totiž rázně vyskočila a na celé kolo začala hulákat: „TY JEDEN NELIDSKEJ VŠIVÁKU, TY HUBO NENAŽRANÁ!“
Rybář dívčin hlas zaregistroval, dokonce se v jeho směru otočil, zastával však názor, že ho dotyčná na dálku pouze zdraví a tak jí zamával a do toho ještě zvolal: „TO JE PANEČKU MACEK, CO?“
Ema rybáři pohrozila pěstí. Pak toho radši nechala, protože si všimla Petra, jak se na ni starostlivě dívá. Snažila se uklidnit hraním a skládáním kamínků, jenže rybář nepřestal dorážet.
„JO JO, TA MÁ NEJMÍŇ PŘES METR, TO BUDE, PANEČKU, VEČEŘIČKA! K TOMU VÍNEČKO…!“

To Emu podráždilo natolik, že surově mrštila kamenem do vody a kvapem z mýtiny zamířila do přilehlého lesa. Petr se nepamatoval, že by dívku někdy viděl takhle naštvanou. Zvažoval, zda-li se má vydat za ní. Nakonec tak učinil. Našel ji hned na okraji u zcela opadané borovice, jak se u ní svíjí a v ruce třímá ošuntělou větévku.
„Máš to se mnou pořád trápení, co, Petře?“ promluvila Ema již o dost klidněji. Dokonce se jí při tom na rtech zaskvěl matný úsměv.
„To je dobrý. Jen si mě tím běsněním trochu vylekala. Nic víc,“ přešel to v poklidu.
„Jo, přiznávám, dost mě tím vytočil, mizera jeden,“ šeptla Ema, jako by rybář stál hned vedle ní. „Ale nediv se. Oba jsme dlouhé hodiny mohli pozorovat vzájemné propojení zemské a vodní říše… a pak se tam zničehonic objeví tenhle rybárník a jeho vinou to v jednom mizerném okamžiku ztratí význam a pointu.“
„No, možná tě alespoň trochu potěší, že si právě zabalil to své nádobíčko a metelí na kole pryč,“ konstatoval Petr, když se ohlédl směrem k druhému břehu.
Zase si dlouze pohlédli do očí.
„Víš, já moc dobře vím, že nedokážu spasit svět od všeho zlého, i kdybych si to třeba stokrát přála. Vím, že to není v mých silách. Mám jen potřebu se před někým ze svých – jinak vnitřních úvah – vyzpovídat. Pokaždé se mi tím nesmírně uleví, tak promiň, že oním dotyčným jsi pokaždé ty. Ty jediný mi totiž dokážeš naslouchat, řekneš mi vlastní názor, a pro mě to hodně znamená. Opravdu, hodně moc to pro mě znamená. Ani nevíš, co mi tím dáváš.“
Petr nevěděl, co na to říct. Z té nečekané pochvaly se až červenal. Od chvíle, co Emu poprvé spatřil na školní chodbě a začal vedle ní sedávat v lavici, věděl, že z ní čiší výjimečné charisma. Byla to neobyčejně pohledná dívka, dle Petra nesmírně chytrá a sečtělá. Obzvlášť dojemné vždy bylo, když někomu skláněla poklonu, jako právě nyní jemu, to vždy dotyčnému dlouze uhrančivě hleděla do očí, jako by z nich věstila osud.
„Petře Petříčku, chlapče rozmilý, proč se na mě tak zasněně díváš?“ zeptala se ho sladce.
„To já ne, to ty,“ upřesnil.
„Já ne, já ne, to ty, to ty…“
„No vidíš, já ji tam nechal.“
Petrovi výroky z pohádek připomněly, že v místech pod vrbou zapomněl onu videokazetu, kterou chtěl Emě původně půjčit. Vymanil své oči z oněch uhrančivých dívčích a pospíšil si pro ni. Když se vracel nazpět, slyšel Emu stále prozpěvovat: „Petře Petříčku, chlapče rozmilý…“
„Tady ji máš.“
„O víle Rozálce a neposlušném tovaryši Jankovi. Na to se velmi ráda podívám,“ poděkovala Ema, když převzala od Petra videokazetu a řádně nastudovala obal.
„Tak co, nevezmeme to po hlavní cestě na druhou stranu Labe? Tam moc lidí taky nebývá. Nikdo nás tam nebude zbytečně rušit,“ navrhl záhy.
„Proč ne? Ale jestli tam někde zase bude číhat nějakej protivnej rybář…“
„To snad ne. Tak jdem?“
„Jo, proč ne?“
Oba však stačili udělat dva chvatné kroky, když je rachot motoru donutil zalézt zpět do lesa. Na cestě zastavilo auto a hned nato z něj vystoupil neznámý stařec. V ruce držel podezřelý pytel. Nejdříve se rozhlédl a až poté, co se ujistil, že nikdo nejde, se najisto vypravil k vodě. U břehu pytel pohodil. Pak poklekl a začal nad ním tápat. Ema a Petr zřetelně slyšeli, jak se z pytle ozývá čísi naléhavé kňourání. Stařec zřejmě měl v úmyslu jeho obsah utopit v řece, nenašel k tomu však dostatek odvahy, takže nakonec pytel umístil pod vrbu a spěšně zamířil nazpět k autu. Než však k němu došel, několikrát se zastavil a otočil k vrbě, jako by zvažoval, zda původní rozhodnutí nevzít zpátky. Pak přece jen nasedl do auta a chvatně z místa ujížděl pryč.
„No to je ale břídil, to se hned tak nevidí,“ kroutila o nepatrnou minutku později nad nálezem nevěřícně hlavou Ema, když se jí pytel konečně podařilo odšpagátovat a následně z něj vylovila strakaté kotě.
„Kolik jich tam je?“ zajímalo Petra.
Ema mu podala kotě a dala se do počítání. „Kromě tohohle malého drobečka ještě dva, tři, čtyři… no takových devět určitě.“

„No tak to je vážně síla… počkej, tam neutíkej!“ zvolal, když se mu kotě vysmeklo a nedopatřením si to namířilo rovnou do vody. Naštěstí ho včas zachytil.
„Jak jsou ty chudinky bezbranné a zmatené. Stačí chvilenka nepozornosti a je zle,“ spustila Ema smutnou kočičí ódu. „Musíme s nimi za Justýnou, u ní jim bude dobře.“
„Ta bude mít radost. Už potřetí v tomhle měsíci ji poctíme nečekanou návštěvou,“ neodpustil si připomenout Petr.