„Tak toto byla z mé strany poslední povídka, kterou jsem se vám rozhodl nabídnout – to aby ona šťastná třináctka došla svému plnohodnotnému naplnění.“
„Máte skutečně za to, že opravdu šťastná?“ odvažuji se oponovat romanopisci. „Nechci se vás nějak hned zkraje dotknout, Vladimíre, ale kdosi poznamenal, že z těch povídek přeci jen je onen smutek dosti výrazně patrný.“
„Když si je znovu procházím, vždy se o tomto samém přesvědčím.“
„A jak jste se vlastně dostal k psaní?“
„To má své počátky za dob mých studentských let,“ začíná uvádět Vladimír, „tenkrát jsem se zabýval právě těmito kratšími povídkami, psát velké romány jsem se však neodvažoval. Jenže i tak, jak jednou člověk začne něco sepisovat jen tak, tedy pro zábavu, dříve či později se u něj začnou projevovat sklony ke konkrétnímu uplatnění, to aby ta vydaná energii nevyšla naprázdno, jenže něco takového je velice obtížné.“
„Tomu rozumím, jak se vám to ale podařilo vyřešit?“ napadá mě zcela automaticky.
„Na počátku jsem z toho měl obavy, ale pak mě v jednom okamžiku napadl pseudonym a z něj vyplynul onen nápad. Prostě jsem navrhl češtinářce, jestli by na konci každé hodiny pod ním nepřečetla jednu z mých povídek a ona souhlasila.“
„To se tak moc stydíte za své skutečné jméno?“ nedá mi to nezeptat se.
„To ani ne, ale zajímalo mě, jak pokaždé budou spolužáci na mé dílo reagovat, když nebudou vědět, že jsem tím autorem já osobně. O to to bylo zajímavější, během četby jsem všechny okolo nenápadně pozoroval a zkoumal pohledy a také reakce.“
„A to jste se spolužákům nikdy nepochlubil s tím, kdo ony povídky měl ve skutečnosti na svědomí?“
„Ano, ale až po takových dobrých čtyřech letech, v posledním devátém ročníku, asi tak měsíc před letními prázdninami.“
„A?“
„Spolužáci se rozdělili do třech skupin. Tu první mé snažení nijak výrazně nenadchlo, čehož už jsem si povšiml od oné první četby, co náležela Kryštofu Rodlovi. Naopak tu druhou něco takového potěšilo a nemohla se dočkat konce hodiny, až češtinářka bude číst další z mých povídek. A ta skupina třetí jako by byla kombinací obou předchozích, jen obohacena o srovnávání jednotlivých postav z povídek přímo se mnou samotným a s tím, co jsem kdy řekl a jak jsem na toho či onoho v jeho přítomnosti působil.“
„A vaše osobní inspirace, z čeho vycházela?“ pokouším se jemně naléhat na Vladimíra.
„Teď už se samozřejmě před druhými o tom tak nestydím diskutovat, jsem o dost starší, sám mám rodinu a s manželkou vychováváme dvě nádherné děti, takže se vám bez jakýchkoliv obav mohu svěřit. Samozřejmě že se v těch povídkách objevovaly jak ryze inspirativní prvky, tak i nějaké ty autobiografické. Jak už jsem vám sděloval, činilo by mi problémy psát velké romány, kdybych si do každého z nich měl zvlášť šetřit jednotlivé inspirace. A tak se tank uveřejněný v jednom vědeckém časopisu, dívka jménem Káťa pocházející z jednoho nejmenovaného válečného ruského filmu a směsice věnců a květin náležící umírajícímu příbuznému nečekaně pod mým vedením v rámci propojení setkaly v jednom menším příběhu a nic už to nedokázalo změnit.“
„A která z povídek měla ve vaší škole největší ohlas? Myslím z těchto třinácti?“ upřesňuji, aby to Vladimír neměl na přemýšlení tak složité.
„Asi největší ohlas měla ta osmá v pořadí, i když vy sám byste zajisté chtěl slyšet, aby to byla ta následující, tedy devátá. Prý je to vaše oblíbené číslo, doneslo se mi.“
„Ano, to je pravda,“ připouštím.
„Ale byla to skutečně ta osmá,“ míní Vladimír. „Co to způsobilo? Možná to, že v té povídce vystupovali politik a blondýna, což jsou dva lidské prototypy, o nichž koluje spousta vtipů, patrně proto o Marka Brenta a Elisu výjimečně projevili zájem všechny tři skupiny najednou.“
„A která z povídek je naopak vám nejmilejší?“
„Nejspíš ona desátá,“ podotkl Vladimír. „Omlouvám se, zase vedle.“
„Nevadí.“
„Důvodem byl zejména onen vnitřní dívčí hlas, co k Amandě promlouval a prosil ji o slitování. Prostě je to něco, co přímo souvisí s člověkem jako takovým, s jeho vnitřními procesy, o kterých si myslí, že je má plně pod kontrolou, jenže ono to jednoho dne může být všechno jinak. O tom jsem se ostatně sám stačil několikrát přesvědčit, když z mé strany byl pokus něco dodatečně změnit a ono to nešlo. Zvláštní, autor něco náhodně tvoří a něco z toho se pak osamostatní a samo si to diktuje podmínky. Je to úplně to samé, jako s někým o něčem hovořit, neobratně narazit na něco citlivého a pak se kát. Právě to rozhodlo, že se autor, tedy já, soustředil na to, aby z povídek byla cítit jistá naděje.“
A pak Vladimír náhle zvážní ještě víc.
„Nevzpomínám na to rád a ještě po letech mě to tíží, ale budiž. Jeden spolužák to doma prostě neměl jednoduché, jeho rodiče se v jednom kuse hádali a on tím trpěl. Pak se mu jednoho dne přitížilo a on upadl do kómatu. Podle doktorů prodělal infarkt. Všichni Kryštofa litovali, jen já se podle spolužáků zachoval jako ten největší necita, když jsem opatrně poznamenal, že by možná bylo nejlepší, kdyby Kryštof z tohoto světa odešel nadobro. Asi si dokážete sám živě představit, jak mi na to spolužáci tehdy odpověděli.“
„To zajisté. Proč jste ale jednal takto tvrdě? Vždyť vaše povídky, i přes onu patrnou pachuť smutku, převážně končily šťastným happyendem?“
„Já to tenkrát nemyslel nijak zle, Tome, vážně ne,“ začíná se Vladimír hájit. „Ale považte sám, ten Kryštof celý život trávil pod taktovkou přísných rodičů, kteří ho čas od času i bili, a také ve škole neměl pokaždé na růžích ustláno. Onen pád do bezvědomí tedy pro něj na moment musel být vysvobozením od každodenního příkoří, a když se z něj probral, zase se stal neodmyslitelnou součástí svého smutného života, neboť jeho rodiče se ani poté příliš nezměnili. Vážně, Tome, já nechtěl Kryštofovi ublížit, jen jsem ve svých slovech hledal rozumné východisko.“
„V pořádku, rozumím tomu,“ odpovídám v naději, že mi to snad taky nikdo nebude vyčítat.
„Každopádně jsem se od té příhody ke svým postavám začal chovat mnohem benevolentněji než kdy dřív, prostě mi bylo proti srsti jim ubližovat, negativně se na nich vyžívat. Být v mé kůži Amanda Rymesová, tak ta už by v životě nenapsala jediný horor.“
„Tak proto ta povídka o Kryštofu Rodlovi byla zařazena jako první,“ je mi vše konečně jasné.
„Ano,“ dodává jedním slovem Vladimír.
„Těch povídek je tedy celkem třináct,“ ujímám se opět slova po kratší odmlce. „Vlastně celkem čtrnáct, když k tomu připočtu i tento náš rozhovor, který je rovněž takovým menším příběhem, neboť i zde se otevírá část nitra jeho dvou aktérů.“
„To je dáno tím, že nepoužívám konkrétní názvy kapitol, nýbrž jen číslování,“ odůvodňuje to Vladimír.
„Hmm, vidíte, to je rovněž zajímavé,“ uvažuji nahlas a pak mě napadá: Proč právě POVÍDKY Z ÉNEVY?“
„Na to je jednoduchá odpověď: prostě mě ten název jednoho dne napadl a zalíbil se mi. Vy ale nejspíš vše uvedete pod svým vlastním názvem CITY MEANS. Nic proti tomu nenamítám.“
„Takže ještě jednou vám děkuji za povídky a za náš společný rozhovor a na shledanou.“
„Na shledanou, Tome.“
KONEC
CITY MEANS – MĚSTO PLNÉ ROZMANITOSTÍ (aneb třináct šťastných povídek z Énevy)
Takto jsem tedy původně měl v plánu zakončit Vladimírův počin, ovšem za necelý měsíc mi poštou dorazil balíček. V něm se mimo jiné nacházel i dopis, kde stálo:
Milý Tome
Zajisté se podivujete, kdopak vám to píše. Ano, jsem to opět já, Vladimír. Po našem minulém rozhovoru jsem se dodatečně zamýšlel nad naším společným rozhovorem. Sděloval jsem vám v něm, že si na názvy kapitol příliš nepotrpím, ale vy prý ano. Proto vám zasílám tento balíček, kde je naleznete, ovšem v trošičku jiném provedení. Jak jistě víte, pocházím z Katalné Mochny, což je město libující si v čemsi na způsob bonmotů. Jeden takový jsem si vám dovolil předložit prostřednictvím osmisměrek, o jejichž stvoření jsem se svépomocně pokusil a probděl nad tím nejednu noc. Inspiroval mě k tomu jeden náš místní legendární román, který byl zpracován právě osmisměrkovou formou. Vytvářet něco takového je nad mé síly, proto z mé strany vzniklo celkem deset osmisměrkových rébusů věnujících se pouze nadpisům. Ano, deset, nepřepsal jsem se! Ty tři zbývající se mi ještě nepoštěstilo dokončit, takže se to pokusím dodatečně napravit, bohužel jsem ale momentálně dosti zaneprázdněn.
Ano, připouštím, z těch povídek je patrný smutek, alespoň to ale dokládá jednu podstatnou skutečnost, tedy že ho tam někteří čtenáři jsou ochotni hledat a spatřovat v něm onu nechvalně proslulou třináctou komnatu. Hodně to pro mě znamená. Víte, z mého soukromého pohledu stále platí, že pojmy jako vězení, vojna, válka nemá smysl rozvádět do přílišných extrémů, neboť tato tři slova a jejich pouhé vyslovení v reálném běžném životě prostě o smutku vypovídají automaticky. Jen bych vás, Tome, dodatečně chtěl požádal, zda-li byste do dovětku před slovo šťastných nedoplnil snad, tak to bude lepší.
S přáním štěstí a mnoho životních úspěchů
Vladimír
CITY MEANS – MĚSTO PLNÉ ROZMANITOSTÍ (aneb třináct snad šťastných povídek z Énevy)
DEFINITIVNÍ KONEC