Obrněný tank byl již po léta znám jako jeden ze symbolů válečných nepokojů. Markus Mann si jeden takový obzvlášť oblíbil, neboť již celých dlouhých pět let postával uprostřed ulice Hilbertplatze, v níž přebýval se svou snoubenkou Káťou v pronajatém bytě. Oba věděli, že v jejich zemi vrcholí válka, to však Markusovi nezabránilo, aby se k opuštěnému tanku nejednou vydal na vlastní risiko, načež při své poslední návštěvě ho obdaroval věnci a květinami – věnce u něj symbolizovaly mír za padlé bojovníky a květiny zase mír, který si přál nejen on, ale i celá země.
„Koukej odtud mazat, holobrádku, nebo tě provrtám olovem!“ ozvalo se Markusovi za zády, když právě s výzdobou končil.
„Já… já tu jen…“
„Tak slyšel jsi?! Padej, nebo ten věnec bude obšťastňovat tvůj vlastní hrob!“ přidal voják na důrazu a tentokrát se hlaveň samopalu již dotkla Markusových zad.
„Dobrá, vzdávám se, teď pomalu dám ruce z tanku dolů a vy zas hlaveň samopalu z mých zad,“ promluvil v obavách Markus a třásl se mu při tom hlas. Voják mu naštěstí vyšel vstříc.
Když Markus procházel nazpět do pronajatého bytu za svou snoubenkou, střetl se s vojákem pohledem. Ten jeho byl zkřivený vzteky, i přesto Markusovi v něčem přišel lidský, to znamenalo, že sám voják takto podrážděně jedná jen na příkaz, v civilu by z něj tedy mohl být člověk, s nímž by se normálně dalo mluvit. Touha po míru u Markuse zesílila.
„Měla jsem o tebe velký strach, Markusi, mohl tě klidně zabít,“ vyčítala mu Káťa. Znělo to znaveně.
Také Markus byl ze stálé přítomnosti války zmučený. Ještě než s Káťou zalehli, vyhlédl z okna a tentokrát spatřil, co rozhodně nečekal. Tank pořád postával na tom samém místě avšak s danou výzdobou věnců a kytic a nikdo ho nehlídal. Markus se usmál.
„Už se na něj nedívej a pojď ke mně. Chci teď cítit tvé doteky a usínat po tvém boku.“
Markus zatáhl záclonu, poslechl a zalehl vedle své milované. Pak řekl: „Vše je to tak zvláštní, Káťo, proč vlastně lidé spolu válčí? Ti, co zemřou, si sotva dokáží užít případné vítězství, a ti, co se ho nakonec dočkají, stejně pak věčně oplakávají ony padlé.“
Usnout, to nebylo nic jednoduchého, neboť nad stropem to dunělo stejně jako v okolních ulicích, jen do té, v níž Markus a Káťa přebývali v pronajatém bytě, se žádná obrněná technika neodvážila. A zase v tom měl prsty onen opuštěný tank, neboť bránil vozidlům v průjezdu. Markuse to znovu potěšilo.
„Ta válka má ale přeci jen občas jistou výhodu,“ ozvala se nečekaně Káťa, „potravin je nedostatek a tak se před obchody tvoří dlouhé fronty. Nedávno jsem v jedné z nich natrefila na Mášu, hezky jsme si spolu popovídaly, zatímco ostatní v jednom kuse nadávali na ten dlouhý zástup lidí, než na ně přišla řada.
„To je ta žena, co má tu malou dceru Tracy a retrívra Tygra?“ zeptal se Markus.
„Ano,“ přisvědčila Káťa.
Markus teď nepřemýšlel o výhodách dlouhých front, kdy si člověk může popovídat s někým, s kým se nemá šanci jen tak setkat, dumal nad Tracy a jejím psíkem. Pokud teď znovu vyhlédne ven a uvidí ho tam znovu v neměnné póze, uskuteční to, co ho právě napadlo. A opravdu, tank tam v ulici posmutněle postával tiše dál. Markus se tedy k tomu odhodlal hned druhý den časně ráno poté, co hlídky Hilbertplatze najisto opustily.
A tak válka nečekaně vzala za své, vlastně doslova ze dne na den skončila, neboť pohled na znetvořené děvče držící v náručí zohyzděného psa s ověnčeným tankem v pozadí vlila slzy do očí každému, kdo tento výjev spatřil. Markus nikdy nikomu neprozradil, že daná fotografie, jež v tolika lidech vzbudila soucit, je ve skutečnosti pouhou smyšlenkou, jen přesvědčivě naaranžovanou. Markus si však na nemilé válečné období přeci jen jednu pravdivou milou fotografii schoval na památku. V celé kráse se na ní skvěl jeho oblíbený tank, co jí pomohl vyhrát. Ten již nesymbolizoval ulici, v níž Markus a jeho Káťa nadále nepřebývali v pronajatém bytě, nýbrž ve svém vlastním – jako právoplatní manželé.