Výzva (19)

Výzva (19)

Říká se, že život není to co chceme, ale to co máme. Mnozí z nás se s tímto však odmítají smířit, neboť jsou se svojí současnou životní situací krajně nespokojeni. Velký podíl na tom mají zažité poměry v různých zemích světa. V posledních letech je to zejména terorismus, co ovládá pozemské bytí v tom negativním slova smyslu. S tím souvisí ona migrace lidí z poškozených území, jež přidělává starosti nejednomu státu, jehož se pak citelně dotýká. Na jednu stranu pro ni máme pochopení, neboť nikdo z nás nechce déle dobrovolně setrvávat tam, kde se nepřetržitě musí strachovat o svůj vlastní život. Na stranu druhou však nevíme, co si s migranty pak máme počít, když jich v jedné vlně přijde najednou klidně i na tisíc.

Ani já sám na migraci jako takovou nemám zcela jednotný názor. Asi bych se zachoval obdobně, tedy ohledně onoho odchodu. Naštěstí ale žiji v zemi, kde ozbrojený válečný konflikt „prozatím“ nehrozí. Dokonce naše Česká republika je uváděna jako šestá nejbezpečnější Země na světě a až za ní se nachází třeba takové Švýcarsko! Co se národnostních menšin týče, snažím se na ně ve svých literárních počinech nahlížet co možná nejvíc přívětivě. A tak rodák z Afriky Rollo v mém podání na našem území nachází svoji životní lásku a Fero Joska zase práci v prosperující firmě. Nemluvě o rodačce původem ze Skandinávie Elke Jensenové a tolik zmiňované Petře Lavordové, dívkách, jež zde u nás rovněž našly uplatnění a stálé zázemí.

Nikde nebyl Bůh! Takovou hlášku vyřkne nejeden věřící, jenž ztratil veškeré ideály o vlastním šťastném životě. Bohužel za nás živé, jménem „Onoho nejvyššího“ v obměněných tezích, jednají i ti, kdož mají na svědomí zločiny namířené proti lidskosti. Ona výše zmíněná hláška o Bohu byla taktéž použita v článku pojednávajícím o Olze Hepnarové, poslední popravené Češce v tehdejším Československu, mající na svědomí osm nevinných životů. Opět si tak musíme položit onu zásadní otázku: proč Bůh předčasně nezasáhl a nerozmluvil dané teroristce její trestuhodné počínání? A když už toto nebylo v jeho moci, proč alespoň předem nevaroval ty, kdož pod koly nákladního vozu, jež Hepnarová řídila, následně našli předčasnou krutou smrt?

I přesto… i když oporu v podobě Boha i já sám ve svém životě rovněž postrádám, snažím se alespoň na své románové postavy nahlížet pokud možno z těch lepších stránek. To znamená, že pokud se dané postavy projeví nějak zle vůči druhým, dostávají novou příležitost k nápravě. A tak Dana Moronová, i přes svoji zažitou nevraživost, nachází spřízněnou duši v podobě muže jménem Lojzík, zatímco Leopold Barnet odchází v poklidu na onen svět.

Ve spojitosti s Oním nejvyšším, tedy Bohem, bych tu rád uvedl ještě jednu příhodu. Jeden můj kamarád mu byl hluboce oddán. Vkládal do něj veškerou naději na lepší život. Poté co se nepohodl s rodinou, byl pevně rozhodnut osamostatnit se a zkusil bydlet sám v bytě, jenž vlastnil jeden z jeho příbuzných. Ten v něm však prakticky vůbec nepobýval a tak nebyl problém přepsat jej na nového majitele. Onen můj kamarád si daný byt postupně zvelebil a dodatečně i pořídil psí společníky, jenž obohacovali jeho život. Podnikal s nimi četné výlety a zdálo se, že mu je život ve všem nakloněn.

Jenže pak se dotyčný začal povahově zásadně měnit. Postupně se vzdal dobře placené práce, svých zvířecích mazlíčků i bytu. Onen kamarád podlehl nové duchovní výzvě a začal společně žít s dalšími věřícími, s nimiž se však stále častěji dostával do sporů. Nazloben na celý svět rozešel se se všemi, jež mu kdysi byli oporou. Poté co najisto opustil byt, se přestěhoval nazpět k rodičům a daná situace se ještě více vyostřila. Onen kamarád se uzavíral v pokoji, stával se čím dál vice hysterický. Chtěl být sám. Příbuzní podali návrh, aby se šel léčit. On to odmítl. I nadále pociťoval nevraživost vůči samotnému Bohu, jehož vinil ze všeho špatného, co se mu v jeho krátkém životě přihodilo.

To v mém podání „boží silou“ posvěcený Winsternský rod řádu lebonských lidí rozhodně netápe a pokud se již dostane do jisté problematické situace, dokáže si v ní hravě poradit – ať již svými léčitelskými schopnostmi či za přispění lémanských růží či posvátné Winsternské kočky, jež léčí různorodé lidské nemoci, nemluvě o těch zhoubných. Případné „dary shůry“ tak zde jsou využity v plné míře. A kdo ví, třeba ony zázračné růže jakožto ony němé tváře, o nichž jsem se tu zmínil, jsou někde skutečně přítomny. To jen mi, obyčejní smrtelníci, o nich prozatím nevíme.

A jak se stavíte k migraci vy, vážení čtenáři? Jste jejími zastánci či naopak odpůrci? Co soudíte o Olze Hepnarové? Odsuzujete výhradně její teroristický čin či naopak jste toho názoru, že se stala pouhou obětí nehostinného osudu? A jak nahlížíte na nelehký úděl onoho mého kamaráda, o němž jsem se tu zmínil? Máte rovněž ve svém okolí někoho, kdo si prošel něčím podobným? A pokud ano, jak danou nelehkou životní situaci následně řešil?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Výzvěnky fejetonkové aneb zápisníček jednoho autora. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *