Trnité růží (21)

Vladimír dočetl jednu ze svých posledních básní a pak sklopil oči k zemi. Tvářil se značně provinile, jako kdyby se styděl za těch dvacet úryvků, co právě zazněly z jeho úst.

„Je vám dobře, Vladimíre?“ táži se opatrně dotyčného, neboť mě jeho pobledlá tvář mírně znervózňuje.

„V pořádku, Tome, jen jsem se prostě nechal unést svými emocemi,“ odpovídá takto na moji otázku Vladimír.

Opět se oba nacházíme v Katalné Mochně, v onom proslulém městě ležícím ve Středních Čechách. Momentálně se zdržujeme ve zdejší lesní Oborověnce.

„Proč se ve vaší nynější tvorbě objevuje toliko smutku? Dříve jste uvažoval daleko pozitivněji?“

„Na to mají značný vliv nehostinné události dějící se ve světě,“ svěřuje se mi Vladimír. „Ač se jim snažím vyhýbat či je přímo nevnímat, pokaždé si mě najdou a přinutí smýšlet o onom negativním.“

„Co konkrétního nyní máte na mysli?“

„Momentálně na mě negativně doléhá válečné dění na Ukrajině, důlní neštěstí v Turecku, nelidské poměry v KLDR, záplavy v Srbsku, Bosně a Hercegovině a hrozba ze strany takzvaného Islámského státu.“

„Utvrzuje vás to tedy přímo ve vizi možné hrozby v podobě Třetí světové války, tedy co se týče zejména onoho Islámského státu?“

„Dá se to tak říci.“

„Víte ale,“ neodpustím si hnedle připomenouti, „co se říká? Že by se člověk měl zaměřovat jen na ono pěkné a ne být neustále utlačován tím smutným. Alespoň tak mi to dokola tvrdí jedna nymburská terapeutka jménem Helena.“

„Já toto přece dobře vím, Tome,“ pokyvuje souhlasně hlavou Vladimír, „jenže je to velice složité namlouvání si.“

Zvedáme se z lavičky a vydáváme do ještě větší hloubi Oborověnkového lesa. Netrvá to dlouho a já a Vladimír jsme svědky pravého mochnického zázraku a to v podobě zdejších magických hůlčiček HÓLEJENEK, kdy za jejich pomoci a speciální tinktury se ve vzduchu tvarují podmanivě krásné obrazce. Těm, co se jimi právě zabavují, může být tak kolem třiceti a s Vladimírem je tipujeme na zamilovaný manželský pár. Jak se záhy oba utvrzujeme, tak nejsme daleko od pravdy, skutečně se jedná o manžele, jen o něco mladší. Do Katalné Mochny zavítali již podruhé, poprvé tu byli zhruba před rokem a to na léčení a právě v rámci jedné terapie se seznámili.

Čekám kdy Vladimír přijde s jistou konkrétní otázkou a než se naději, už ji pokládá: „A s čím jste se u našeho Winsternského rodu řádu lebonských lidí léčili?“

„Měl jsem zhoubný nádor na plicích,“ říká nám muž.

„Já trpěla roztroušenou sklerózou,“ přidává se žena. „Díky zdejším lidičkám okolo Sylvie ale nemoc ustoupila a já se tak znovu mohu plně radovati ze života.“

„A já též,“ uvádí muž, načež se oba na důkaz lásky políbí.

„Tak jste to sám slyšel, oba dva se ze svých nemocí ve zdraví nakonec dostali a nyní si již zase plně užívají života,“ nedá mi to takto poinformovat Vladimíra, když onen sympatický mladý pár záhy opouštíme a jsme zase sami. „Tak proč i Alfréd, z první vámi citované povídky, nedošel kýženého štěstí a naplnění v podobě oboustranné lásky s onou Annou Neznalovou?“

„To víte že jsem jim tu lásku z celého srdce přál. Ostatně ta poslední zastávka se přeci jmenovala Ráj a já chci věřit tomu, že se tam Alfréd s onou Annou sešli a zůstali spolu již navěky, jak si to první jmenovaný přál.“
„Proč jste v dané povídce tedy dále nepokračoval a nedospěl až k tomuto šťastnému vyvrcholení?“ napadá mě příhodná otázka.

„Neboť jsem chtěl nechat čistě na čtenářích, aby si onu povídku sami domysleli, dle libosti a nálady,“ reaguje pohotově Vladimír, přičemž pokračuje: „Opravdu Tome, každému přeji pokud možno to nejlepší, jen to s obtížemi zapracováván do textu. A onen smutek, obsažený v mých povídkách a básních, jen pramení z oněch nehostinných událostí, jež vládnou světu, jak jsem vám již prve sdělil.“ Na moment se odmlčí a pak dodává: „Samozřejmě že i já jsem zastáncem celosvětového míru a i svým postávám, kterým je v mých povídkách či básních nějakým způsobem ubližováno, rovněž přeji, aby nalezli tolik potřebný klid na duši, i když o tom v mých textech třeba není ani zmínka.“

„Rozumím, stále máte ten neblahý pocit z toho, že čtenáře daleko více přitahuje neštěstí druhých a pro poetiku jako takovou nemají přílišného pochopení,“ vyjadřuji se k problematice Vladimírovy tvorby.

„Ano, tak nějak by se to dalo pojmenovat,“ přisvědčuje.

„A nepokusil byste se na moment ono smutné tolik nevnímat a přijít nyní s povídkou či básní, jimž by dominovalo pouze něco výhradně krásného, co by čtenáře do života naopak povzbudilo?“ přemlouvám ho.

„To bych klidně mohl, avšak za výsledek předem neručím,“ upozorňuje mě Vladimír. Následně vyhledá volnou lavičku, na níž posléze usedáme, do ruky si bere blok a propiskou do něj začíná zapisovat zcela nový úryvek.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Trnité růží. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *