Tygr nechce být agresivní (27) – epilog

A nyní si zkusím, jen tak nezávazně, utvořit konkrétní příběh, pokud se, vážení čtenáři, s dovolením neurazíte. Vy ho samozřejmě NEMUSÍTE brát vážně, neboť původním záměrem bylo skutečně vytvořit POUZE náhodné povídky s konkrétním průvodcem Vladimírem. To, co teď bude následovat o pár řádek níže, je tedy jen čistě náhodný pokus dát všem těmto povídkám jakýsi konkrétnější propojovací charakter a tím pádem i potenciální hlubší smysl.

 

ČÁST I. (povídky 1 -17)

 

Na úvod se nám tu představují tři muži – Vladimír, Ferko a jeden bezejmenný voják, co mezi sebou bojují o srdce ženy jménem Helena, načež vše končí tragicky (1).

Světem zmítá Třetí světová válka, která se pomalu chýlí ke konci. A vlak s vojáky pozvolna míří krajinou k jejich domovům a mezi nimi je přítomen i jistý Vojtěch Rupert (2). Právě on byl jedním z někdejších osobních Heleniných přátel a současně i jejím tajným obdivovatelem, neboť krása této ženy byla tak omračující, že jí nešlo odolat. Podobně jako Helenu však i Vojtěcha nakonec stíhá krutý osud v podobě zastřelení (2).

Ne všichni se válečného pekla museli nutně zúčastnit. Jistý Karel Braun šikovně dokázal využít hráčského umu a po dobu krutých konfliktů směl působit u jistého zámožného muže a jeho snoubenky. Ovšem i jeho dostihl smutný osud poté, co se dozvěděl o své ženě a o svém nejlepším příteli, s čímž se nedokázal smířit a tak i on si vzal život. Avšak ani hostitelé Karla Brauna nepřišli zkrátka, sluší se dodat (3).

Válka nakonec skončila. Nejhorší obavy, jimiž oplývala Marta Chlumská (4), se tedy naplnily. Alespoň tedy prozatím na pomyslném kousku papíru, z čehož tedy vyplývá, že dané události zmíněné výše (1) (2) (3) se nestaly doopravdy, za podpory knižních výňatků a představových vizí Marty Chlumské jako by se ale udály. Svět je teprve ve fázi tzv. další studené války, která by časem mohla onu Třetí světovou válku klidně vyprovokovat, neboť, jak Marta Chlumská dobře ví, tak hrozba jaderných zbraní tu byla, je a stále bude (4).

O tom, že hrozbu celosvětového válečného konfliktu nelze brát na lehkou váhu, leccos vypovídá zahrada, na daném místě přebývající několik dlouhých let, co se pro některé pro onu dlouhověkost stává jistým symbolem výjimečnosti, jak i dokládá přítomnost malíře. Právě ten se poprvé jiným odhodlává osobně představit jménem a to i s malbou nenásilného tygra: jako by sám tušil, že již na něco takového nastal čas vlivem pochmurných hrozeb, kdy se zbraně odhodlávají k mocným činům (5).

Marta Chlumská je velice všímavá dívka, co se spíše než o ekonomii zajímá o události ve světě, avšak ráda si vybírá takové, co po obsahové stránce vypovídají i o něčem příjemném a ne výhradně jen o tom zlém (4). Marta Chlumská je tedy příběhem o zahradě s bájným tygrem fascinována, týká se to tedy té pasáže, v níž stojí, že malba tygra dokázala přežít nápor vojáků, zatímco stoletá zahrada jejich náporu podlehla (5).

Zatímco novináři se automaticky zaměřují na průběh dané válečné operace, Martu Chlumskou výhradně osloví nenásilné vyprávění Evelíny o ojedinělosti zahrady s tygrem, neboť i Marta Chlumská se zabývá poetickými texty (4). Jenže jak právě onu poetiku dostat k většímu počtu čtenářů, aby v jednom kuse neměli neustálý dojem, že svět je jen o tom špatném?

Dopomůže tomu náhoda. Marta Chlumská se jednoho dne vrací ze školní přednášky a na svém kole nečekaně objeví tašku, v níž nachází dopis s bonboniérou. Kdosi bezejmenný ji v dopise informuje o jistém Vladimírovi, přebývajícím ve městě jménem Katalná Mochna, který právě nastupuje k jistému redaktorovi Horvátovi coby novinář. Horvát v porovnání s jinými redaktory novin není o nic jiný, také on zastává názor, že je čtenáře třeba výhradně donekonečna děsit a tak upozorňovat na podrobná fakta vrcholící studené války, v některých zemích již přecházející v jednu skutečnou, kdežto Vladimír, podobně jako Marta Chlumská, je jiného mínění. Martou Chlumskou zaslaný příběh o zahradě s tygrem Vladimíra velice zaujme a s ním i dochovaná fotografie oné jeho malby, kterou jmenovaná, na popud onoho kohosi bezejmenného, neopominula přiložit. A to není vše: Vladimír se, stejně jako Marta, také sám pokouší psát poetické povídky, leč Horvát k tomu stále má nějaké ty výhrady a tak slibovaný počin Vladimírovi ne a ne vydat (6).

Místo toho Horvát Vladimíra vyšle na jednu z jeho prvních novinářských misí do Velké Británie, aby tam pro něj zpracoval dramatickou reportáž zabývající se postupem studené války kupředu v této zemi, ovšem Vladimír dá přednost dopisu (7), který jeden nejmenovaný muž, dnes již v penzi, kdysi zaslal rodičům, když byl povolán coby voják do Druhé světové války, neboť v tom spatřuje jak poetiku, tak i Horvátem tuze proklamované napětí.

Horvát o takové reportáže však v žádném případě rozhodně nestojí, navíc výhradně žádal reportáž ze současnosti, ale rozhodne se Vladimírovi dát poslední šanci: poručí mu, aby se z Británie urychleně vydal do Afriky a tam pro něj tentokrát zpracoval již regulérní soudobý válečný konflikt o vzájemném napadávání povstalců, co se pokoušejí o státní převrat. Vladimír je něčím takovým, jako je násilí, na místě doslova šokován, v rámci vlastní bezpečnosti se proto odklidí do mnohem klidnější části Afriky, kde ho učaruje nejen zdejší krajina, ale i místní nenásilná a zároveň i příjemně oddychově pojatá humorná povídka, jíž dominují otec a jeho syn (8).

Zároveň se Vladimír v Africe seznamuje s jistou Karolínou Melnou, která s ním v jeho názorech soucítí. Je fascinován jejím příběhem, který mu vypráví (9), a také jejím umem, jenž mu předvede. A Vladimír se tak prostřednictvím Karolíny Melné čím dál tím víc utvrzuje v tom, že lidé se v dnešní pochmurné době stále ještě dokáží bavit a že umění pro ně má důležitou hodnotu a i místo v životě, než pouze nějaké ty zbraně a z nich pramenící válečné konflikty. A co ještě důležitého z toho pro Vladimíra plyne: že dané umění rovněž umožňuje posouvat hranice lidské tvořivosti za hranice lidských možností, jak to sama doložila rovněž právě Karolína Melná (9 – styl La Bell).

Vladimír je nadšen tím, co za svou dosavadní cestu po zahraničí objevil za pozitiva, ovšem už ne tak Horvát. Vladimír s ním nastalé vzájemné hádky nese dosti těžce, je náladový, často nebývá doma a jeho žena to taktéž špatně snáší, obzvlášť když se jí do ruky dostanou někdejší Vladimírovy postřehy na svět (10).

Horvát ovšem nelelkuje, Vladimírův přístup se ho tak nezměrně dotýká, že ho hodlá doslova zničit. A tak Horvát sám přepracuje některé z Vladimírových povídek, které mu odevzdal v rámci plánované knihy, a jeho osobnost v nich ve vší počestnosti zoškliví. A tak je v platnost nejprve uveden článek (11), kde je Vladimír prezentován v roli vojáčka coby svůdce dvou krásných žen, čímž Horvát dává pomyslně najevo, jaký je to děvkař, přičemž oním vzplanutím sleduje jeho zpopelnění na věčnost, tedy smrt.

Po tomto předkrmu přichází hlavní chod (12), v němž Horvát Vladimíra zpopularizuje jako blázna se stihomamem hororových vizí, jimž dominuje postava Anny Pálavské, o níž Horvát ví, že je Vladimírovou jakousi jeho hlavní inspirativní múzou při sepisování oněch jeho někdejších poetických povídek (6). A co víc, Horvát vše uvádí pod oficiálním Vladimírovým jménem!

Vladimír je Horvátovým přístupem zdrcen, a protože zažívá dusno i doma, vydává se tam, kde obvykle nachází klid na duši, když se mu nedaří, a kde mu opět dělá společnost jeden přespolní přítel, který s ním byl přítomen i u Horváta (6) a stal se obětí sporu s jeho ženou (10). Oba dva procházejí magicky čarovným lesem a rozvádějí spolu oduševnělý hovor, kde se především zabývají významem magických sošek (13).

Vladimíra polemizování o magii přivádí na spásnou myšlenku a hodlá zkontaktovat jistého doktora Gerharda a pro čtenáře zpopularizovat jeho převratné vědecké teze o zaručeném dosažení lidské nirvány. Vladimír zde vidí šanci, jak si napravit reputaci, pokud se daný rozhovor dobře podá, neboť si je vědom toho, že vedle studené války je na značném postupu i vývoj náležící vědě, lékařství a také léčitelství, jen prostě najít ty správné lidi z těchto tří odvětví. Leč Horvát je pohotovější, má své informátory, dá Vladimírovi hodinovou výpověď a sám se za Gerhardem vydává. Přitom mu hraje do karet i to, že sám Gerhard je považován za výstředního podivína. A tak se Horvát snaží daný rozhovor (14) sehrát tak, aby Gerhard pro veřejnost dostál role onoho podivína ve vší hanebné počestnosti. Leč doktor Gerhard se jen tak nedá a sám naráží na citlivé Horvátovo místo, to když závěrem následně vyplouvá na povrch ono nemilé o jeho manželce (14). Dochází k hádce, kdy Gerhard Horváta prokleje, čímž ze sebe vypouští všechno zlé, co se v něm nahromadilo za léta zneuznání jeho názorů.

Jako by kletba měla účinek. Horváta ještě téhož večera, co pořídí rozhovor, dostihne smrt ve vaně u něj doma. Horvát si sice povšimne unikajícího plynu, ale než stačí jakkoli zasáhnout, upadá do hlubokého spánku, z něhož už se nikdy neprobudí. Ovšem ještě předtím, než se tak najisto stane, se Horvátovi před očima jakoby živě zobrazí dva příběhy, vyprávěné tentokrát z pohledu Vladimíra, které taktéž měly být součástí zamýšlené knihy. První náleží Vincentu Hillovi (15), kterého má pomyslně představovat Vladimír, zatímco roli Mandy zastává jedna z jeho inspirativních múz, kdežto Macha OSOBNĚ ztělesňuje právě Horvát. Toho až šokuje krutost, kterou uplatňuje v roli Macha na Mandy, i když zde jeho role sehrává part pouze zlomkový v rámci retrospektivního vzpomínání.

O dosti hruběji na Horváta doléhá poslední příspěvek (16), jemuž vévodí Albert Rupert, jehož opět pomyslně má připomínat Vladimír, zatímco Julii Kavánkovou další jedna z jeho inspirativních múz, kdežto onen poeticky laděný lev je inspirován oním poeticky laděným tygrem od malíře Josefa. Přes onen opětovný, značně uvolněný náboj vyprávění, Horvát opět zažívá otěže muk, když je sám převtělen do oné několikavteřinové sekvence, v níž je lvem vzpomínáno, jak pozřel jednoho člověka z lidské říše za to, že mu zabil družku. Jak nemilé zjištění to pro Horváta, když se v kůži daného zabijáka ocitl přímo on sám! Poté, co Horvát při stisku lvích zubů zažije pravou nepopsatelnou bolest, již nadobro upadá do mdlob.

Poté, co je druhého dne Horvát nalezen doma ve své vaně mrtev, nastává pozdvižení. Dokonce se začíná spekulovat o skutečném usmrcení, neboť plyn mohl kdokoli uvést do chodu zcela úmyslně. Projev pomsty by tu stran některých jedinců zajisté mohl být namístě, hned dva adepti se objevují na potenciálním seznamu podezřelých. Zatímco doktor Gerhard ze strachu prchá, Vladimír se o něco takového nestihne pokusit. Nakonec je zachráněn Horvátovým nástupcem, který, na rozdíl od svého předchůdce, má pro rodáka z Katalné Mochny v jeho názorech pochopení a jeho tvůrčí záměry plně respektuje, neboť on sám pochází ze stejného města jako on. Na výslovné přání nového redaktora pak Vladimír na Horvátově pohřbu nahlas odrecituje své vlastní nenásilné postřehy, které v kostce poukazují na následující: válka je něco hrozně špatného, přítomnost umění v lidském životě je nesmírně důležitá, doktor Gerhard nebyl podivínem (17). Ne všichni tyto názory však přijímají s nadšením a Vladimíra tak považují také za podivína. Vychází tak v platnost dvojí: mochnický hrdina verus tvůrce mochnických absurdit (17).

 

ČÁST II. (povídky 18 – 25)

 

Ukazuje se, že Horvát neskonal tak docela úplně, pro onu Zemi je úředně najisto považován za mrtvého, avšak pro peklo se právě stal čerstvě příchozím „živým“ přírůstkem. V pekle se Horvát poprvé setkává s ďáblem, který ho s potěšením informuje o tom, že to byla jeho práce ohledně vizí, co se mu před očima zhmotnily ve vaně, a rovněž že i on se postaral o Horvátovu předčasnou smrt, s odůvodněním, že pronesené kletby by se neměly promíjet. A stejně tak ďábel Horváta zahrnuje tvrzením o tom, že i jeho značným přičiněním je již delší dobu v chodu ona studená válka, s odůvodněním, že proč by ne, vždyť život na Zemi by pak byl tuze nudný až jednotvárný a pekelné kotle určené hříšníkům by tak zely jen pouhou prázdnotou. Zároveň s tím ale ďábel Horvátovi i připomíná, že pohnutky k jeho podlým činům mu mnohdy zavdávají právě sami pozemšťané vlastním chováním, čímž jako by se sami dovolávali jeho osobně, o což se přičinil i doktor Gerhard, na jehož základě ďábel jednal, proto tedy ona Horvátova předčasná smrt a současná přítomnost zde u něj v pekle. Horvát něčemu takovému odmítá uvěřit, a tak se sám ďábel osobně vydává na Zem, konkrétně do Ameriky za hollywoodským režisérem hororů Markem Kingem (18), aby někdejšího redaktora na vlastní oči o své moci přesvědčil.

Poté, co se ďáblovi záměr se zkázou jednoho z japonských ostrovů úspěšně zdaří a Mark King se sám posílá do pomyslného vyhnanství, kdy z Ameriky přesídluje do Francie, aby zapomenul na tragédii, kterou dle vlastních slov údajně vyvolal (18), mu to nedá a začne se šokovanému Horvátovi o něco později předvádět podruhé. Horvát tak je svědkem další ďáblovy osobní výpravy na Zem, tentokrát do Ruska coby odvěkého rivala USA, konkrétně do oblasti Sibiře, kde se jeho oběťmi mají stát z vojny se právě navracející Viktor a prostá venkovanka Anna, jež zakrátko budou společně čelit podlému Alexeji Romanovi (19), do něhož ďábel hodlá vstoupit. Horvát z pekel podruhé přihlíží ďáblovi, jak se na Zemi činí. Tentokrát se vše však končí o něco překvapivěji šťastněji a naopak je to Alexej Romanov, kdo nachází smrt v nehostinné Sibiři, nikoli tedy Viktor s Annou, kteří jeho nápor nejenže ve zdraví ustojí, ale navíc jim toto nemilé setkání s Alexejem Romanovem paradoxně dopomůže nalézt k sobě cestu, jež může být úspěšně naplněna láskou – klidně i onou osudovou (19).

Ďábel se do pekla vrací značně oslaben, v kůži Alexeje Romanova, kterého nechal padnout v mrazu a sněhu nehostinné Sibiře, utrpěl značnou ujmu, i přesto v sobě má ještě dostatek sil na to, aby Horváta navždycky svrhl do bran věčného zapomnění pekelné nicoty, neboť ten se mu po návratu do pekel pokoušel vysmívat, že na Zemi neuspěl. Otázka tedy zní: co nebo spíše kdo byl tou hlavní příčinou ďáblova selhání a oslabení jeho moci? Zdá se, že na počátku nikdo jiný než právě onen Vladimír, rodák z Katalné Mochny, stále přítomný na planetě Zemi, právě očekávající příchod Olgy Hessové v jedné z kaváren v Karlových Varech, k němuž nejenže dojde, ale rovněž má daná schůzka šťastný konec, kdy se Olga Hessová opět po dlouhých letech shledává se svoji někdejší rodinou (20). Pro ďábla toto znamená skutečnou pohromu a taktéž nevyčíslitelnou ztrátu, neboť „komusi“, kdo rovněž oplývá tajemnou mocí, se povedl husarský kousek: z osidel pekelných bran osvobodit někoho, koho on, ďábel, v rámci válečných konfliktů kdysi poslal pro vlastní potěchu na nespravedlivou věčnou smrt. Následné znovuoživení Olgy Hessové a její rodiny tedy právem ďáblovi zasazuje onu krutou ránu, kterou utrpěl na základě vlastní nepozornosti, když byl na cestě do onoho Ruska. Vladimír si tak možná ani neuvědomuje, co mu právě, za přispění „kohosi“, koho ani on osobně neznal, způsobil. Ďábel tak byl jakousi jinou tajemnou silou poprvé vážně přelstěn, když to, co mu dle něj odnepaměti náleželo, mu bylo náhle odebráno! Ďábel se před Horvátem chtěl předvést, že jeho moc je neoblomná, avšak pro svou samolibost zanechal peklo nechráněné a to se mu vymstilo.

Dané ďáblovo nemilé zjištění o možném úpadku moci se začíná vážně projevovat i na potenciální ztrátě kontroly nad smrtelníky. Pozemský hříšník brit Andy Day nejenže, podobně jako Viktor s Annou, předejde ďáblovým spárům, ale ty se ho, na rozdíl od předešlé dvojice, vůbec nedotknou, to když se ve stavu klinické smrti Andy Day namísto do pekla dostane do onoho pomyslného ráje, kde normálně rozmlouvá s Johnem Lemonem (21), který by ho za jeho pozemské názory vůči své osobě klidně mohl proklít, jako Gerhard Horváta, a tak poslat právě do pekel. Tak se nakonec ale nestává, navíc Andy Day se z klinické smrti normálně probouzí a navrací nazpět do života, s tím, že se možná vážně ocitl u bran ráje, kam bude posmrtně umístěn, neboť John Lemon, hodnou domu již přítomný na onom druhém pomyslném břehu, mu již předem odpustil (21).

Ďábel se toho „kohosi“ neznámého začíná obávat čím dál tím více. Zatím nezná totožnost onoho neznámého, může jen pouze spekulovat nad tím, o koho že se to jedná. Na druhou stranu ďábla ale tuze zamrzí ztráta duše Andyho Daye a tak se za ní rozhodne vyhledat vhodnou náhradu. Svůj zájem tentokrát soustředí na Dánsko, konkrétně na jeho hlavní město Kodaň, kde mu do oka padne dívka jménem Savannah, co opět prožívá svůj jeden velký šťastný den (22). Ďábel si danou rusovlásku vybírá pro její veselou povahu, kterou jako by imitovala onu pověstnou scene girl – ženu, co se život snaží brát vždy optimisticky a s úsměvem na tváři, ať se děje cokoli – nebo také jako spásného anděla. Ďáblovi se Savannah sice podaří rozplakat, na víc si však netroufá, neboť má pocit, jako by do děje opět vstupoval onen „kdosi neznámý“, a snažil se Savannah utěšovat. Kdo však je „oním vyvoleným dobrodincem pro lidstvo“? Tak se sám sebe ďábel ptá a odpovědi se mu na to stále nedostává.

Ďábel se z obav poté, co se navrátí do svého pekelného působiště z Dánska, začíná pro jistotu dívat do budoucnosti. Konkrétně ho zajímá ona reálná možná vize třetího celosvětového válečného konfliktu, k němuž dává popud ona stále vrcholící studená válka, na níž se i on podílí. Jeho zájem se soustřeďuje do země, jejíž jméno se nepřísluší prozrazovat: patrně z obav proto, neboť daná země se má stát dějištěm daného celosvětového konfliktu, a ten „kdosi“ by tak mohl začít s předstihem jednat. A tak ďábel s napětím sleduje osudy tří hlavních aktérů z dané nejmenované země za stavu vrcholící celosvětové hospodářské krize: bývalého prezidenta a někdejšího profesora Gustava Marnivého, studentku dějin Patricii Holou a jejího bratra Jindřicha Holého (23). K úžasu ďábla se však ani tentokrát pro něj nekoná onen pověstný vítězný happyend, neboť Jindřich coby diktátor dané nejmenované země umírá přičiněním své sestry Patricie a Gustava, a vize Třetí světové války tak bere definitivně za své. Ďáblovi však je již jasné, kdo za tím vším pravděpodobně stojí: neboť kdo jiný mohl danou vizi pochmurné budoucnosti podat v tak poeticky jemném balení, než právě sám anděl?

A v tom okamžiku skutečně anděl nastupuje na scénu a ďáblovi je již definitivně jasné, kdo stál za jeho selháním na jeho potulných misích po Čechách, Rusku, Británii a Dánsku. A taktéž se od anděla ďábel dozvídá, co ho vedlo k tomu, aby proti němu začal bojoval: ďábel mnohdy úmyslně jednal proti lidem a tak anděl proti němu musel zasáhnout, přičemž hlavní podnět k tomu mu dali Marta Chlumská a Vladimír. Ďábel, i když andělem značně oslabený, nejen ztrátou potenciálních lidských duší, ale i cestováním za jejich náhradami po světě, se však nemíní vzdát a tak andělovi navrhne, aby svou moc změřili prostřednictvím vybraného jedince, do něhož oba vstoupí, aby spolu změřily síly, přičemž kdo z nich daný boj vyhraje, ponechá si hlavní kontrolu nad světem jako takovým a také nad usměrňováním lidských činů. Oním „vyvoleným“ se stává jistý léčitel, který naposledy léčil před patnácti lety, neboť údajně ztratil svou léčivou sílu, a také proto, že ho svým přístupem zklamali lidé, a za nímž přichází rusovláska Monika, s žádostí o pomoc své totožné sestře (24). Nabízí se tedy otázka: která z oněch nadpozemských sil nakonec zvítězí: ďábel či anděl?

Nakonec je to tedy anděl, kdo nad ďáblem vítězí: alespoň o tom leccos vypovídá zahrada s bájným labyrintem, náležící právě Monice a její sestře, která opět ožívá a v níž se vyskytuje plno zajímavých tváří, které v minulosti nevědomky čelily právě ďáblovi a nyní již září úsměvy (25). Symbolickou postavou dané zahrady, která svojí mystikou jako by byla spřízněna s tou, v níž byl přítomen malíř s tygrem, se tak pomyslně stává opět jeden člověk: onen léčitel. Zatímco v zahradě s tygrem to byl malíř Josef, co malířským umem a představením se konkrétním jménem dával najevo jisté obavy z toho, že lidé by k sobě měli mít mnohem blíže z důvodu hrozby nových konfliktů, tak léčitel, co naopak vlastním umem dokázal zachránit Moničinu sestru, a uvedením jména Leichert jako by poukazoval na značný pokrok, tedy že lidé k sobě zase mají blíže a svět je tak více polidštěn, takže obavy stran jakéhosi velkého celosvětového konfliktu jsou tím pádem zažehnány.

 

ČÁST III. (povídka 26)

 

Nic však není předem jisté. Podobně jako ve Vesmíru může existovat miliarda dalších potenciálních planet s možnou existencí života, je zde důležité brát v potaz i výskyt dalších potenciálních ďáblů, co dané planety obývají, či z nich jsou v „lepším“ případě vypovězeni, aby se v tom „horším“ následně přemístili na nějakou jinou a na ní započali svou novou životní etapu. A právě proto zřejmě nastaly i ony nové obavy, kdy pak za své, z důvodu bezpečnosti, vzala některá jména či názvy měst (25- Tom Patrick – Vandy Harden, Vladimír – Slavomír, Katalná Mochna – Katemona). A jak dokládá návštěva Tobiase Franka u Hanka Lamberta (26), zdá se, že jeden nový ďábel právě na Zem již sestoupil, aby tak zastal uprázdněné místo svého poraženého předchůdce. Nezbývá než si položit závěrečnou otázku: podaří se „komusi“ i tohoto ďábla nakonec odhalit a jeho činy „usměrnit“?

 

LEGENDA

 

ČÁST I. (povídky 1 -17)

 

Sledujeme souboj dvou mužů: pisatele, žurnalisty, snílka a myslitele v jedné osobě Vladimíra a jeho nadřízeného a redaktora Horváta za vrcholící studené války. Žánrově se jedná o drama.

 

ČÁST II. (povídky 18 – 25)

 

Sledujeme počínání ďábla a jeho úspěchy a nezdary spojené se Zemí. Jemný odklon od dramatu a jeho přerod v horor.

 

ČÁST III. (povídka 26)

 

Sledujeme činnost nového ďábla na Zemi, který pohotově využívá uprázdněného trůnu po svém poraženém předchůdci. Žánrově se zde výrazně projevuje propojení hororu a dramatu, jak již nastínila mnohem temnější druhá část. Tuto třetí část je možno brát jako takový závěrečný PROLOG.

 

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ

 

Všechny tyto povídky byly sepsány bez ohledu na autorův stav, co kdy o sobě či o jiných prohlásil, zda v minulosti či v současnosti někoho urazil, ne-li někomu přímo něčím vyhrožoval! Přistupujte k jednotlivým povídkám tedy výhradně po jejich obsahové stránce a neposuzujte je podle toho, co naopak vy víte, nebo jste během jejich četby či v minulosti o autorovi zaslechli či zjistili nemilého! Povídky jsou autorem psány od srdce, tak jak je on sám cítí, to pouze jisté okolností tomu občas chtěly, že se daná obsahová linka neslučovala s některými tezemi, které autor, v rámci vlastního podráždění či vyčerpání (zejména z hlediska utváření co nejlepšího textu a z důvodu absence živých obrazů) prohlašoval: na facebooku či na jiných sociálních sítích, nebo v médiích, či některým jedincům dokonce přímo do očí! Sám autor taktéž doufá, že čtenáři mají dostatečně bohatou zásobu představivosti a tudíž nebudou obsah daných povídek poměřovat pouze na základě daného textu po jeho pravopisné stránce! Každý pisatel se nějakým způsobem vyvíjí, z čehož vyplývá, že učený romanopisec z nebe taktéž nespadl!

 

Autor, tedy Tom Patrick, vlastním jménem Václav Hrdý, samotným závěrem děkuje všem za pochopení a doufá, že výše uvedené každý ze čtenářů vzal zcela vážně na vědomí!

 

DEFINITIVNÍ KONEC

 

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Tygr nechce být agresivní. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *