Mé magnetické pole (9)

I.

 

Potkáme se spolu v roce 2050. Souhlasíte?

Bohužel s vámi nemohu sympatizovat.

A proč pak ne?

Neboť nade mnou visí Damoklův meč.

Zajímavé, já nad sebou žádný meč nevidím viset.

Tak se podívejte lépe, při troše soustředění ho spatříte.

 

II.

 

Chystám se odcestovat.

To přece nemůžete! Nebo snad ano?

Ano, můžu, neboť jsem svobodný člověk.

Tím já jsem přece také – tedy tím člověkem.

A svobodným již nejste?

Obávám se, že nikoli.

Jak tedy zní váš konečný verdikt?

Bohužel, jsem jen člověk.

Pak vám tedy přeji jediné: na shledanou.

Moment! Napodruhé si všímám pozorněji: ona pouta ve svých rukách pouze třímám.

Pak tedy odcestujme spolu.

 

III.

 

Chytil jsem rybku.

Zlatou?

Ne, obyčejnou.

Dobrá volba. Alespoň si na ní nevylámeme zuby.

Avšak ani volba přání by nebyla na škodu.

Není rybka zlatá, nejsou žádná přání, tak už to prostě chodí.

Šťastný člověk, tedy ten rybář, co tu zlatou chytil.

Ptal jsem se ho a šťasten nebyl.

Pak je tedy nejvyšší čas na hostinu – a pozor na kosti, když je obyčejná.

Tak tak. Jedná skutečná rybka je přeci jen nad zlato.

 

VI.

 

Sbohem, má loďko.

Vítej moře.

Prosím, raději se, má loďko, opět vynoř.

Vítej, žraloku bílý.

Již podruhé tě, má loďko, prosím o vynoření.

Vítej, delfíne mořský, cos zahnal onoho obávaného žraloka.

Nemusíš s tím vynořováním, má loďko, zase tak pospíchat.

Vítej bouře.

Tak kde vězíš, loďko má? Již hodnou dobu tu na tebe čekám!

Břeh na obzoru.

Konečně znovu spatřuji lidský Ráj. Děkuji ti, má loďko.

 

V.

 

Pan Olpus právě přichází.

Ať raději zase odejde.

Jenže pan Olpus právě přichází do místnosti.

Ať nepřichází a ani proboha nevchází.

Pan Olpus právě vešel.

Proboha a já nemám po ruce meč.

Není třeba, pan Olpus má po ruce meč svůj.

Pokud je tomu tak, pak je vše v pořádku.

Jednání tedy může začít?

Ano, vždyť meč jako meč.

A peněz zase bude jako želez.

 

VI.

 

Lenko, táži se tě: proč jsi mne nepolíbila na tvář?

A máš vůbec tu svou takzvanou pravou tvář, Lenku?

Pravda, ta zůstala na Kašperku. Proto jsem se tě také ptal pomyslně.

Tak jak tě mám pak políbit, když tvůj obličej není pravý?

Co třeba na ruku, když mi scházejí i pravé rty?

To přeci nejde, Lenku. Vlastně tedy již Nelenku! Nejsme nějací puritánští šlechtici, nýbrž prachobyčejní milenci. Nebo jsme těmi milenci bývali a nyní jsme naopak tím druhým? Puritány?

Sejde z myslí, sejde z očí, Lenko stále skutečná. Tak mě tedy polib ty, když já nemohu.

S tím nesouhlasím. Nefalšovaný lháři!

Pak tedy zbývá jediné: odcházím, nikoliv však na Kašperk.

Rozumím: odcházíš navždy z mého života.

 

VII.

 

Vichr zase duní v tmách.

Není radno někam v noci chodit.

Vždyť je den.

Není tedy radno ani ve dne někam chodit.

Pro tu tmu je tma i zde uvnitř, neboť nejde elektřina.

Je tedy nejvyšší čas bezpečně se usadit na zem.

Leč ani to nepomáhá, onen vichr je tak nevypočitatelný.

Zbývá tedy už to jediné: modlit se, aby vichr ustal a s ním i ona tma.

V té tmě však své ruce nemohu spatřit. A ani ty ne!

Po hmatu se dají ruce nalézt.

Není nazbyt citu pro hmat, když se země celá chvěje pod mocnou taktovkou vichru.

Pak už tedy skutečně zbývá to úplně poslední: poplakat si.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Mé magnetické pole. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *