Mé magnetické pole (16)

Daná ulička zela prázdnotou, když do ní muž vstoupil. Mohlo mu být takových padesát, čemuž odpovídal nedobrovolný bělovlasý sestřih s množstvím lysin. Na druhou stranu se ale sluší podotknout, že by danému muži přeci jen nejedna žena možná dokázala podlehnout, to když by pohlédla do těch uhrančivých pomněnkových zelených očí. Pravdou ovšem zůstávalo, že muž žil již několik dlouhých let sám a o pořádný vztah ne a ne zavadit. Avšak to nebylo zdaleka to jediné, co ho trápilo. Jako spisovatel se muž cítil po dlouhá léta psaní zneuznán a sám se domníval, že neprávem. Leč nakladatelé, ti prostě měli o minulé a také o současné, a samozřejmě že i o budoucí době zcela jiná mínění, než dotyčný pisatel. A stejně tak i politické složky, o těch policejních, co na jejich příkaz pokaždé jednaly, nemluvě, a právě ty snad byly přítomny ve všech ulicích a uličkách, kterými muž doposud stačil projít.

V této, co nesla název Jaroslavova, se však nikdo patrně nevyskytoval. Prozatím! A proto muž i nadále zůstával ostražitý a měl se po dobu chůze na pozoru. A možná že muž přeci jen udělal dobře, neboť sotva stačil udat pár kroků, když tu náhle kohosi spatřil přicházet z protější strany. Dotyčná osoba kráčela po druhém chodníku, muže však normálně v poklidu míjela.

Jenže ten přeci jen neodolal, zastavil se a ohlédl se za tou ženou, oděnou do černého. Neuvěřitelné! Ona žena učinila to samé. A muž byl rázem v sedmém nebi: ta žena ho na ten první pohled nesmírně přitahovala, i když připomínala někoho, kdo právě odchází z pohřbu či na něj právě míří.

Co to mělo na svědomí?

Ty mandlové oči působily jako dva dráždivé magnety a ten kratší sestřih vlnitých tmavohnědých vlásků, sahajících ženě po krk, jen dokládal, jakou ruce kadeřníka mají neskutečně kouzelnou moc.

Ale ta stejně nakonec nebude patřit mně, neboť je beztak navždy již oddaně zadaná jednomu z těch bohatýrských oficírů, pomyslel si ihned muž a proto se opět vymanil z těch svůdných očí a nedobrovolně byl odhodlán pokračovat dál v chůzi.

„Vy už chcete odejít? Nebyla by to škoda?“

Muž se okamžitě zastavil, když toto z úst té půvabné ženy zaslechl.

„Tato vaše slova snad náležela mně?“ otázal se muž v údivech.

„Postává v této uličce lásky kromě vás snad ještě jiný šarmantní elegán?“ odvětila přívětivě žena a  pak se sama od sebe k oslovenému vydala, až s ním splynula na pouhý dotek.

Při něm si oba pohlédli dlouze do očí a z těch pohledů se dala vyčíst vzájemná náklonnost.

„Ivana Ivanovna,“ představila se žena jménem.

„Petr Petrovič,“ představil se muž jménem.

Ta až přehnaně poetická souhra jmen a příjmení! Jak kouzelné!

„Žijete sám?“ otázala se pak žena.

„Ano,“ přisvědčil muž a pokračoval: „Domnívám se však, že tak krásná žena, jako vy, nikoliv!“

Vzájemné pohledy do očí se zintenzivnily.

„Ano, máte pravdu, nežiji sama,“ potvrdila žena původní domněnku muže a ten ihned smutně hlesl, že něco takového předpokládal, „ovšem nejsem v tom svazku šťastná.“

Ten překrásný kontrast jemného ženského andělského hlásku a mužského barytonu! Vždyť i protiklady se přitahují, to je léty prověřená věc. A neplatí to pouze o magnetech! Ano, i lidé v tomto ohledu nejsou jiní!

„Ulicemi opět sílí emoce,“ řekl poté muž, když z nedaleka zaslechl nedobrovolně svádivě tóny pušek. Napětí dosáhlo nového poznání.

„Nebudu lhát, když nyní uvedu, že nikoli pouze jen ty nedobrovolně mučivě trýznivé,“ oponovala smírně žena.

A měla pravdu. Dobrovolné svádivé tóny srdcí se naopak linuly uličkou nesoucí název Jaroslavova, jinak známou to uličkou lásky, a snažily se jemně překřičet ty, náležící tónům pušek z ulic okolních.

„Ale vy jste přece zadaná?“ přišlo záhy na mysl muži. „Neměla byste mě tedy svádět.“

„Nezapomínejte že dané zadání je nešťastné,“ připomenula žena, „takže na něco takového jako je svádění naopak plné právo mám.“

Hovor po tomto poznání na moment utichl na něco delší dobu. I přes ony poetické tóny srdcí nešlo ony dráždivé tóny pušek přeslechnout. Jak by také, když se k nim přidával křik! A to ne ledajaký křik: tento se vyznačoval nepřirozeným lidským utrpením!

„Kolik je vašemu muži let, smím-li to vědět?“ zeptal se pak muž.

„Rovných padesát,“ odvětila žena.

Křik z okolních ulic zintenzivněl, takže se slušelo v hovoru opětovně posečkat a nedobrovolně naslouchat těm tónům hrůzy z okolních ulic.

„A vám?“ navázal pak muž.

„Pouhých pětatřicet,“ přijala žena ochotně onu návaznost, zatímco trpící lidské hlásky ony tóny pušek výhradně neochotně.

Jaká to však další vzácná shoda: muž, rozmlouvající v ulici Jaroslavova s onou překrásnou ženou, vlastnil ten samý kulatý věk, jaký náležel jejímu manželovi. Ba co víc, muž ve svých literárních počinech vždy upřednostňoval mladší ženy, co by mu věrně stály po boku a tak mu vynahradily všechny ty ztracené a promarněné roky!

„Je zřejmě velice těžké žít v neustálém utvrzováním se, že váš um nikdo nedokáže ocenit,“ uvedla následně žena, jako by i nadále četla muži v myšlenkách. Že by vzájemné dotyky a uhrančivě hypnotizující pohledy do očí měly tak velkou magickou moc, stejně jako tu svou magnetické pole ztrácí v okamžiku, kdy z něj dvě zamilované duše náhle vystoupí a vzlétnou do oblak?

„Ještě mnohem těžší je nenávidět,“ uvedl muž, když se k němu znovu donesl ryk pušek a jemu nedobrovolně podléhající křik lidských hlásků, jež hlásal odchod některých lidských duší na věčnost.

„Tak se i nadále zkusme návidět,“ přišla žena se spásným řešením, spočívajícím ve vzájemném neubližování si.

A tak žena jednou provždy dala na dálku sbohem svému bohatému muži oděného do policejního a ruku v ruce se nesla po boku muže, co přebýval v jednom z těch nenápadných, skromně zařízených příbytků, aby mu vynahradila roky jeho zneuznání, a svou přítomností tak dala najevo, že daná přání se jednoho dne mohou státi skutečnými, tudíž nejen pomyslnými. A ten muž za to té ženě byl až do smrti vděčný, stejně jako ona jemu za to, že jí svou přítomností dal zcela nový smysl života.

Kéž by se to samé poštěstilo i lidem z těch okolních ulic, nejen tedy těma dvěma z té nesoucí název Jaroslavova, co se stala symbolem lásky! Co vy na to vy tři pánové, co jste do ní právě zavítali?

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Mé magnetické pole. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *