Mé magnetické pole (15)

(I)

 

Jeden nádherný den. Dívka spanilá kráčí po náměstí. Tu k ní přistoupí okouzlující mladík a nabídne jí růži. Je to však láska na onen první pohled? Mladík dívce říká: každý na světě potřebuje lásku, prosím tedy, ani ty se nebraň té mé.

Ano, i my dva spolu můžeme kráčet po tomto náměstí až k nedalekým vodopádům a třeba i do dalších končin. Tak se poddej této mé ruce a přijmi z ní nabízený dar. Jedině tak se staneme Monou Lisou a Valentýnem a to navěky věků. Prosím, nebraň se tomu spojení. Podlehni!

A tak skutečně spolu oba ruku v ruce kráčí náměstím, čím dál blíže vodopádům, i když již nastává soumrak. A je v tom něco magického, když jeden druhému neustále říká: mám tě rád, miluji tě. Na pomlouvače nedávají, jsou si navzájem anděly. Ty potřebuješ mě a já zase tebe, říkají si. A ten vodopád, co se před nimi zjeví znenadání, je tak okouzlující. Tak se mu společně oddejte a jeden druhému v něm zároveň podléhejte.

Tvá mluva je tak hebce povznášející, můj anděli. Drž mou ruku stále a neopovažuj se ji pustit. Ještě jednou mě polib na rty a říkej mi jen samá krásná slova, která mě učiní ještě více šťastnějším v tomto světě bláznů a podivínů. Ano, i my dva jimi nyní jsme, avšak dané bláznovství nám přináší jen samá potěšení. Není zde místa pro smutnění. A pokud se jeden druhému oddáme, budeme ještě silnější pro nadcházející chůzi pod vodopády. Ne, tady se přání pouze plní dle představ zúčastněných!

Jeden nádherný den, doufám, že ne jediný v našich životech, tak zachovejme tuto vzácnou schodu dvou lidských bytůstek, co v sobě našli zalíbení. Jenom ty a já a tyto vodopády jako památka. A vedle nich ještě štěstí nám do života smí promlouvat. Tak uchovejme si ho vrchovatě i na pozdější časy.

Oba jsme teď bájný pár, já Robin a ty má Mariana, ovšem pro vojsko jistého krutého lorda už zde není volného místa, a ani pro jiné zvrhlé živoucí či posmrtné nepřející duše.

Podívej, můj anděli, loďka, jako na zavolanou k nám kráčí po vodní hladině, jen zachytit se o její peřeje. A po ní budeme plout dál, od vodopádů až k bájnému moři. Jen ještě to poslední ti pošeptám do ouška, než tu zalehneme vedle sebe a budeme se dál oddávat své lásce a posléze snům: neboj se, jsem tu stále s tebou, již navždycky s tebou po tvém boku zůstanu a ty zase po tom mém, má lásko, můj anděli.

 

(II)

 

Jistý padesátiletý muž v saku a kravatě urychleně vběhl do promítací místnosti, odkud se film přenášel na plátno, a byl odhodlán ho zastavit, ovšem ani napopáté se mu to nezdařilo. A tak zase v podroušené náladě promítací místnost opustil a posléze najisto i kino. Že by ona láska skutečně měla tak přitažlivou magickou moc, kterou si umínila  nevzíti, a působila jako dráždivý magnet?

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Mé magnetické pole. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *