Nová próza – Část 1 (autor – Kateřina Málková)

JARO

Je jaro. V zahradě před psychiatrickou léčebnou se blázni sluní na lavičce a kouří. Vzpomínají na svá zašlá dětství, a jsou podobně šťastní jako tenkrát. Někteří krmí houf prašivých koček shromážděných kolem lavičky. Je zakázáno kočky krmit. Jsou prašivé, nakažlivé a odepsané. Je zakázáno kočky hladit. Jsou postrachem léčebny, prohánějí se od pavilonu A k pavilonu B a zpět jako oblak moru. Ale blázni už nečekají nic dokonalého, přimhouří oko nad drobným znetvořením jarní idyly. Jsou spokojení při prvním jarním slunci, a na chvíli úplně vyléčení.

VÁNOČNÍ PUTOVÁNÍ

Šel poutník z obchodu do obchodu a v každém tom svatostánku se zastavil plnit sen svých blízkých. Nešel sice bosky, ale šel pěšky, nedbajíc vzdálenosti a rostoucí váhy svého břemene. Šel tou moderní pouští velkoměsta, překonávajíc mnohá úskalí, prodíral se houštinou davu, frustrován, záda jej bolela, byl netrpělivý, prožil mnoho neúspěchů, krámy měly zavřeno, neměly žádané zboží, nebo dokonce neexistovaly, ale on nebědoval a neumdléval ve svém duchovním úsilí. Nakonec mu trpělivost přinesla dokonalé růže a plný batoh a on šťasten usedl do metra. Touto cestou záhy dospěl k chrámu svého domova.

OUTSIDER

Je ráno. Snídám a probouzím se. Skrz zeď ke mně doléhá tlumený štěkot psa, romanticky, jako když nasněží, je šero a brzy tma a psi se ozývají ze všech stran vesnice. Spolupracují na psí české mši vánoční, high definition a stereo. Snídám a probouzím se, osamělý pes mi z vedlejšího bytu pěje sólo. Má vesnický hlas, nepatří do města, je to naplavenina a kouká mu sláma z bot.

ASAMBLÁŽ

Existuje mnoho věcí, z kterých bys byl nadšený a nikdy je nespatříš. Když se nudíš, je tu naděje, že někde jinde existují věci, které by ti vlily šťávu do žil. Nuda je nevědomost a bytí v nepravý čas na nepravém místě. Když jsem v národní galerii poprvé spatřila asambláž a považovala ji za nejžhavější výstřelek moderního umění, existovala už stovku let. Ba co, už na zámku v Hluboké tvořili staří aristokraté asambláže ze zvířecích kůží a paroží ve stropních mozaikách, nádhera! A stejné je to s osudovou láskou.

CENA ČASU

Pozdní konec zkoušky sboru dnes zle ohrozil mé zvyky. Když jsem dorazila na nádraží, chybělo pouhých dvacet minut do odjezdu vlaku. Tak málo času! Rozhodnu se jej ztratit v nekonečné hlubině nádražní haly nebo uvěřím, že stihnu své tradiční posezení v místní secesní kavárně, kde mi vždy bývá tak dobře? Každý normální člověk by přetrpěl tu nicotnou čtvrthodinku mezi zamračenými bezdomovci a zamračenými cestujícími pod mocnou zamračenou klenbou haly jsouc obdařen ctností

sebezapření, ale má mysl na svém tradičním potěšení trvá hroze prokletím mé nálady. Však přesto bych to udělala, přizpůsobila se své představě normality, odřekla si svou radost a ochotně ji nahradila utrpením, nebýt té zpupné části mě, která si vždy naplní své touhy, nehledě na důsledky, včetně výčitek svědomí. Přestože na mě na mé opatrné cestě k hospodě spící nádražní dav plive špínu spílajíc mi do prostopášníků, marnotratníků, alkoholiků a bláznů, co nestihnou vlak, vytrvám ve svém boji za svobodu, radost a pivo! Ano, slyš, rasistický dave! Přestaň pohrdat čtvrthodinami oproti jiným druhům času a poslyš svědectví starých nádražních hodin, umístěným v kavárně jako tematická dekorace. Viděla jsem, jak se každá jejich minuta naplňuje potěšením, čas šel tak pomalu, až získával hmotnou existenci, kterou jsem hmatala lačnými prsty. A během té chvilky jsem jako pečeť stvrzující rovná práva čtvrthodin dočetla knihu. (8. 1. 2014)

ČEKÁRNA

Čekárna je lingvistickým opakem kuřárny. Stejná koncovka, opačný význam. Narozdíl od kuřáren, do čekáren lidé chodí provozovat nejvíce nenáviděnou činnost. Mezi mnoha druhy čekáren se výrazně profilují dva základní typy: čekárna s jasně stanovenou dobou pobytu, jako například vlaková čekárna, nebo ta horší, kde čekáme bez předem daného konce.  V takových místech se rodí nekonečno. V malém zažijeme nekonečno například při čekání na metro a snažíme se mu často dosti marně vyhnout během po jezdících schodech, ačkoli je toto nekonečno pouhou miniaturou nekonečna, které představuje náš život s nejasným datem smrti, a měli bychom na něj být zvyklí.  Ale nejspíš záleží na tom, zda myslíme na potenciální konec našeho čekání či ne a na druhu toho konce. Zatímco při myšlence na smrt se nám často zdá nekonečně blízko – zde – pokud pomyslíme na to, kdy už „konečně pojede to metro“, pomalu přestáváme věřit, že se to vůbec kdy může stát. A čím jsme netrpělivější, tím míň věříme a vice versa. Dnes když jsem trpělivě vyčkávala, kdy se otevřou dveře praktického lékaře v Hloubětínské poliklinice, byla má nejistota, zda lékař skutečně přijde takřka nulová. Ale věřím, že být v situaci pacientů čekajících před ordinací místního kožního lékaře, též bych byla na pochybách o jeho existenci. Půl hodina čekání přivedla jednu z pacientek k tomu, aby prolomila jinak pevný led mezi sebou a cizím, odtažitým okolím a řekla: „Já už tady čekám půl hodiny a nikdo tady ještě nebyl.“ „Já už tady čekám tři čtvrtě hodiny a ani předtím nikdo nevyšel.“ Přidal se nějaký pán. Rozpoutala se diskuse o tom, zda je v ordinaci pacient, či není a většina pacientů se, těžko říct zda optimisticky či pesimisticky, klonila k tomu, že v ordinaci kromě doktora a sestry není nikdo. Někdo zapochyboval, zda jsou ordinační hodiny, ale jiný ho přesvědčoval, že jsou odtud přece slyšet hlasy „tak snad svačí nebo co.“ Ani můj doktor zatím nevycházel a na všech dveřích se skvěl výhružný nápis NEKLEPAT. Byli jsme zde evidentně v pasti. „Já snad zaklepu,“ řekla odvážně jedna paní, ale strach jí nedovolil. Mezitím vyšla doktorem rozveselená sestra z mých dveří a zpražila nás ostrým „další.“ Když jsem se k ní rozběhla, než zase zmizí v třinácté komnatě, prudce mě odstrčila se slovy „nejdřív další“ a pak mě poslala domů. Nemám zde trvalé bydliště tak mám smůlu. Nebo štěstí? Ze dveří kožního stále ještě nikdo nevyšel a všechny sestry jsou a priori zlé. Raději budu zdravá. (9. 1. 2014)

KAVKA

Temná, řvavá kavka krouží nad idylou mého dětství, místem, nad kterým se skláněla dobrá srdce rodičovských figur, jako borovice ve větru. Nevracej se na stará místa!

Teď ležím poražená jako vojsko v letním zrajícím obilí vonícím dávnou volností a kolem mě se stahují skály zoufalství, stejně jako při minulé návštěvě tohoto ztraceného ráje, kdy jsem podle slov mých průvodců chtěla skončit svůj život v táborovém ohni.

Nikdy se nevracej na stará místa, jsou navěky zapečetěná, budeš tlouct na hluchou bránu ráje a skončíš v ohni pekelném.

SPRAVEDLNOST

Svět je nespravedlivý, aby byl pestrý a barevný. Hloupost je roztomilou hnědou barvou koček, a psů. Kráčí stejně hrdě paletou života jako bujará rudá chytrost, liška ušatá.

Svět je nespravedlivý, aby byl svobodný, spravedlnost spoutává, jak vězni dobře znají ze svých cel, kde si odpykávají svůj spravedlivý trest.

Spravedlnost je podivný bastard, kterého zrodila závist, stejně zlý jako jeho matka. Jako dráb prochází světem sledujíc, zda dostatečně trpíš a pachtíš se. Bavíš-li se, jsi-li šťasten, patří ti odsouzení.

Dráb Spravedlnost má vyklované oči.

ASTRONAUT

Celý život jsem se děsil, že bych se mohl stát astronautem, který ztroskotá na cizí, neznámé a člověku nepřátelské planetě uzamčen v hlubokém vesmíru. Nyní vím, že se nikdy nestanu astronautem. Přesto jsem ztroskotal na cizí, neznámé a nepřátelské planetě uzamčen v hlubokém vesmíru. A vidím, že strach z budoucnosti je jenom otiskem toho, co už je dávno přítomno. Kdysi dávno jsem se narodil v hlubokém vesmíru na cizí, neznámou a člověku nepřátelskou planetu a toužím po domově, na který si nevzpomínám. (19.11.2013)

HOMO HOMINI LUPUS

Protože člověk sám sobě si je predátorem, protože může být přítelem i nepřítelem, nacházíme se neustále na potenciálně nepřátelském území. Proto ten, kdo soudí sebe očima druhých a staví dobro druhých nad dobro své, je dezertér, který přeběhl na stranu nepřítele. Proto stůj vždy při sobě, i v opovržení, i v ošklivosti, i ve spravedlivém odsouzení. (19.11.2013)

INKUBUS

Vlak projel údolím padlých. Na ten okamžik se v mém kupé zhmotnili tři odporně smrdutí a umounění inkubové táhnoucí s sebou padlou skutečnost. Jen jestli, když zmizeli, nezůstali na toaletě skryti před strážkyní světa vezdejšího, paní průvodčí. Neměli lístky ani peníze. (18.2.2014)

ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA

Jarní příroda začala prorůstat dovnitř domu. Už je tady zase ten Mourečkův kocour. Dělá, jakože se mě bojí, ale má dobře rozmyšlen postup jak se vetřít do naší rodiny. Jako virus. Mouchy naplnily místnosti až po okraj. Džungle ptáků prolamuje okna. Hrdličky, kohouti, pěnkavy, vrabci a ti kosi, co se těší na naše třešně. Přesto mi příroda podstrkuje poslední zbytky nevinnosti. Moureček se dere do dveří a celý svatý dělá, jako by chtěl pohladit. Ale je nad slunce jasné, že i on je součástí spiknutí živé přírody, která ještě dnes stráví náš dům, mé útočiště v žaludku toho pulzujícího monstra. (12.5.2014)

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Mix. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *