1. Úvodníček aneb pro a proti – prostě takový místní protiprot

„…ten LETOMON PARK. Každý o něm básní, když se vrací nazpět z té Mochny.“

„To víte, paní, pověrčivci zkrátka uvěří všem možným nesmyslům.“

„Jenže Kabátková říkala, že ty jejich věci vážně fungují.“

„Ale jděte, jak by něco takového bylo možné? Hlava člověka někomu samotu sotva nahradí, natož pak nějaká poduška.“

„Jenže na její dceru ty věci vážně působí.“

„Bůhví co prožívala za podivné stavy.“

„Pravda, nebyla na tom prý psychicky zrovna nejlíp, přítel se jí při pánské jízdě den před svatbou zabil na motorce, takže si oba nestačili říct ani ANO.“

„No vidíte, to bude nejspíš tím.“

„Moment!“

„Co se vám na tom zas nezdá?“

„No to je právě to. Jak na někoho může působit hlava figuríny, kus nějakého plastu?“

„No co já vím? Lidé jsou ve stavu bezmoci schopní uvěřit úplně všemu – třeba i tomu, že váš zesnulý, dříve nastávající, je onou figurínou.“

„No právě.“

„A co?“

„Nic, já jen, že ta Kabátkovic holka, když se té figuríny jako dotýká, tak při tom prý nebrečí, nýbrž se radostně směje.“

„Ale prosím vás, kdo ví, co při těch svých rádoby rituálech vlastně ve skutečnosti prožívá za stavy? Když člověk slzí, tak ono se ani kolikrát nepozná, jestli štěstím nebo smutkem.“

„No právě. A aby těch podivností nebylo jako málo, tak vám ta holka při tom svém, jak jste to… jo rituálu… tak při něm ještě navíc hladí onu podušku a kouká na jakési pohyblivé obrázky na okně. To vše ji prý náramně uvolňuje.“

„No jo, tak od těchhle věcí ruce radši pryč. Co si taky mi dvě budeme nalhávat, že, když samy ještě žij…“

„Dámy laskavě ráčí vystoupit?“

To se do hovoru vměstnal řidič.

„Jé, to jsme se spolu zas jednou zapovídaly! Už byl Kanín?“

„Milá paní, ten jsme dávno přejeli. Tohle je Kolín – konečná.“

„Jezuskote, mě snad přímo tady na místě trefí šlak! Tady já vystupovat nechci.“

„Budete muset, dámo, do toho vašeho Kanína se já vracet rozhodně nebudu,“ zareagoval pohotově řidič.

A tak nebohé ženě nezbývalo, než se se svou kolegyní štěbetalkou zdržet na další partičku slov u ní doma a posečkat na pozdější spoj, který by ji zavezl do jejího rodného města.

 

„Podobných hovorů na téma KATALNÁ MOCHNA se již vedlo nespočet. Lidé zkrátka začali více pronikat do tajů jednoho nenápadného města kdesi ve středočeší, neboť to jim je naopak začalo postupně více poodkrývat. No řekněte sám, vážený pane kolego , jaké jiné město by neuvítalo podobnou  přízeň?“

„Něco takového samozřejmě nelze popřít, jenže i tak se domnívám, že ony dvě ženy coby nerodačky na údivy měly právo, neboť Katalná Mochna v mnohém vždy byla, co se ojedinělosti týče, nebo alespoň mně to tak pokaždé přišlo, když jsem do ní v minulosti měl možnost zavítat, mírně napřed a zároveň i pozadu, přičemž ono prvotní se vztahovalo k vlastnímu pojetí chápání vědeckého pokroku s celou řadou velice osobních objevů…“

„Načež ono druhotné se zase vztahovalo k onomu vývoji klasickému, čímž je samozřejmě míněn přehršel moderních počítačových systémů. Mnohé z těchto, pro dnešní dobu zásadních věciček, zajisté znáte i vy, ne-ní liž pravda?“

„No pokud máte na mysli třeba notebooky, tedy ony přenosné počítače se zabudovanými WORDY, EXCELY a INTERNETEM, nebo navigace všeho druhu, například GPS či IPODY- no snad jsem to vyslovil alespoň trochu správně – tak zde se ještě matně chytám.“

„Avšak stará dobrá TÉ-ŠEST-SET-DVOJKA a nějaká ta PEXESA na povzbuzení taktéž nejsou k zahození, tudíž není radno se jich nutně zbavovat, že mám pravdu?“

„Ne, dle mě něco takového rozhodně cenu nemá.“

„Inu, tomu se po nahlédnutí do vašeho pokoje ani nelze divit.“

„Tím mi snad, vážený pane kolego průvodče, naznačujete, že se vám z pohledu dnešní, mnohem modernější doby, naopak jevím jako příliš staromódní?“

„Ale kdeže, takových jako jste vy po matičce Zemi chodí a pobíhá spousta a rozhodně se nejedná pouze o starší ročníky, takže se rozhodně nemáte zač stydět, tudíž to z mé strany rozhodně nemělo vyznět jako urážka. Dám vám konkrétní příklad: i mnozí jiní tvůrci nadále své počiny sepisují prostřednictvím psacího stroje, ne-li je přímo tvoří – jak se říká – na koleni za pomoci propisovací či obyčejné tužky. U takových lidí je tedy nutnost prachobyčejného papíru naprostou samozřejmostí a počítačová obrazovka u nich tak ustupuje do pozadí, nebo je výhradně využívána v rámci konkrétního programu souvisejícího s danou tvůrčí činností, ne tedy jako fenomén dnešní doby.“

„Načež čas od času se takovému tvůrci i přihodí, že si k onomu kousku papíru přidá i odpovídající obrázky. A aby tyto dvě ingredience do sebe patřičně zapadly a daný tvůrce měl z vlastního úhlu pohledu pocit alespoň trochu dobře odvedené práce, tak i další přidružené prvky, jakými jsou hudba či parfémy, tomu mohou dopomoci, že?“

„A když si k tomu ještě navíc přidáme něco hmatatelného, třeba vkusně zarámovaný obraz, konkrétně portrét osoby, jež nám něčím niterním imponuje, pak teprve může být iluze dané tvorby naprosto dokonalá.“

„Ohledně oné tvorby a dokonalosti bych tu rád uvedl jiné dvě osoby.“

„Nuže, prosím.“

„Jedná se o dvě pohledné brunetky, každou z nich jsem měl tu čest poznat osobně. Pro obě se jistým způsobem stávalo zásadním to, na co tu z našich stran právě přišla řeč. Ona první dívka se zabývala psaním textů a jim po obsahové stránce odpovídajícím obrázkům, ona druhá zas obojí vkládala do obrazů a obě to obohacovaly mimo jiné právě o onu hudbu a speciálně upravené parfémy. Ona první dívka pocházela z ulice nesoucí výmluvný název Patalná, kdežto ona druhá pro změnu z té mající název mnohem poetičtěji laděný, tedy z Květované.“

„Ano, Alexandra Janová a Ema Chardová, to jsou v dnešní Katalné Mochně dvě velice známé a především ceněné ikony, zajisté si tedy neprotiřečíme a máme na mysli tytéž dvě osoby.“

„Ne, neprotiřečíme si, i když… rodné jméno oné první vámi jmenované zní Petra Hadrousková, onen pseudonym si zvolila kvůli jednomu chlapci, jemuž značně zaimponovala.“

„Neopustila od něho, což vypovídá o tom, že s oním chlapcem nadále chodí. Nutno dodat, že to názvu studia, jenž obě dívky založily, jen prospělo. Ema s Alexandrou však zdaleka nejsou jedinými hýbatelkami LETOMONSKÉHO PARKU.“

„No co já si pamatuji, tak před takovými deseti lety to prý bylo zcela obyčejné místo, které snad kromě zpívající fontány kolemjdoucím nenabízelo nic výraznějšího k zaujetí.“

„Jenže nyní, po oněch deseti letech, se tam toho hodně změnilo. Kromě Emina a Alexandřina studia P. V. CHEJA zde svou novou působnost započaly další nové vývozní raritky. Pojem TAVARESKA vám určitě něco říká, právě k tomuto obchodu se vztahoval hovor oněch dvou žen.“

„No jak by ne? Právě odtud pocházejí velmi zajímavé obrazy nesoucí název SMOLNICKÉ RÁMOVANKY, ale nejsou to ty obyčejné klasické, co prostě zakoupíte v jistém neměnném provedení, pověsíte si je doma na stěnu a za nějakou dobu kolem nich jen tak nečinně pouze procházíte a druhým se o nich zmiňujete tehdy, pokud na ně z jejich strany přijde řeč.“

„Ano, máte pravdu, ony SMOLNICKÉ RÁMOVANKY skutečně takové nejsou, mají totiž možnost volby, volby měnitelnosti obrazového plátna a to na základě požadavků zákazníka. Ale nejen to! I rámy zde mnohdy sehrávají svou podstatnou roli, neboť v sobě ukrývají řadu přidružených prvků, jež mohou pomoci onen aktuální obraz, pro člověka tolik důležitý a jemu niterný, více oživit.“

„O tom rovněž vím své. To se týká zejména speciálních parfémů, právě ty v člověku dokáží navodit tu pravou živou vizi dané rámové výplně. Ale jsou to samozřejmě i mnohem klasičtější podpůrné prostředky jako hudba – no prostě se jedná o ty samé prvky, co námi byly zmíněny o pár řádek výše… málem bych ještě zapomněl, ještě vlastně ony RÁMOVANKY umožňují svůj vlastní hlas přeměnit na požadovaný hlas někoho jiného, to aby obrazová iluze byla naprosto dokonalá.“

„Avšak SMOLNICKÉ RÁMOVANKY rozhodně nejsou jediným zvláštním produktem současné TAVARESKY, do prodejního oběživa bylo dodáno přes nejméně deset dalších podobně laděných vychytávek jako například tak zvané kouzelné hůlky, umožňující levitaci menších předmětů či způsobující ztrátu rovnováhy, pokud jimi na někoho namíříte, přičemž to závisí na zapojení vnitřních smyslových vjemů.“

„No to já ještě cosi zaslechl o neviditelných pláštích, to když do Katalné Mochny kdysi zavítala jedna tajemná, jak by řekl jeden můj kamarád, žena a s pomocí jednoho z nich jím započala svou rozlučkovou prezentaci. Tak mi o tom onehdy alespoň referovala Alexandra Janová neboli Petra Hadrousková coby průvodkyně.“

„Ohledně oněch neviditelných plášťů se přirozeně vedlo mnoho hovorů ještě předtím, než je TAVARESKA oficiálně uvedla do prodeje. Jedná se o verzi tak zvaných JELEMANTELů, to jest plášťů, které skutečně po obléknutí dokáží člověka zakrýt tak, aby druhým zůstal nepoodhalen, i když jen na pár vteřin.“

„No panečku, to je mi věcička! No kdo by se třeba jen na takovou minutku nechtěl stát neviditelným? No řekněte. Zabouchnou se mi nedopatřením dveře, já je ale potřebuji nutně otevřít, neboť venku prší, a já už jsem pomalu promočený na kost, jenže něco takového zkrátka není možné, načež si pak vzpomenu, že má aktovka ukrývá jistou vzácnost, takže si ji na sebe obleču a projdu skrze… A jéjej, teď mě tak napadá, co zloději?“

„No, už jsem vás, pane kolego, málem hodlal usměrňovat. Pomocí JELEMANTELů se dveřmi opravdu projít nedá a po pár ujitých krocích jeho účinky neviditelnosti beztak samy od sebe zase pominou. Je to tak dáno nejen z bezpečnostních důvodů, ale rovněž i oním vývojem, tak rychle na postupu zase není. No pokud ta vaše ŽENA takový jiný na principu neomezeného zahalení vlastnila, tak to jí máme opravdu co závidět. No a oni domnělí zloději též.“

„Prostě jsem se teď nechal unést jednou mochnickou legendou, ze své strany fantazií a také velkými nároky současného potenciálního zákazníka zmlsaného tolik populární módou různých objevů a navíc si libujícího v zavedených žánrech sci-fi a fantasy, kde se meze tvůrčí představivosti rozhodně nekladou.“

„Já vás v tom samozřejmě chápu, vždyť i TAVARESKOVÉ počiny do této kategorie svým způsobem spadají. Avšak je na místě rovněž důležité poznamenat, že ony SMOLNICKÉ RÁMOVANKY, JELEMANTELové pláště, stejně jako tváře figurín, tak zvané FIGIRONKY, dotykové podušky PODSJENKY či speciálně upravená křesla pro pohodlné sezení a rehabilitaci těla, KRESOJLKY, za sebou mají velmi dlouhou cestu intenzivního vývoje. Ona TAVARESKA tak má velkou zásluhu i na tom, že mnoho menších obchůdků má tu možnost se na jejich prodeji přímo podílet a zvednout si tak prestiž.

A tak OBRAZÁRNA MARKMONET mezi svými tradičními krajinomalbami nabízí k zakoupení i některé SMOLNICKÉ RÁMOVANKY, DOMOVINKA Karolínky Flanžeové, to jest obchod s nábytkem a domácími potřebami, ve své nabídce vedle těchto obyčejů zase má ona speciální křesílka a podušky, načež ony hlavy figurín lze zakoupit třeba v OLDOVĚNCE neboli v obchodě s oblečením. No a abych neošidil děti, tak v hračkářství MONSTERAL zájemce pořídí ony hůlčičky – mimochodem, místní je nazývají HÓLEJENKY.“

„Tak to před Katalnou Mochnou hluboce smekám, to bych si v životě nepomyslel, že se světu takto otevře. A to opravdu míním zcela vážně!“

„A pojem AKVARISTICKÉ HRY vám něco říká? Toť místní zajímavost již staršího data a především libůstka hojně využívaná zejména v chladných zimních měsících, kdy pole zejí prázdnotou a pustnou.“

„Ne, ani tady jaksi nejsem v obraze.“

„V AKVARISTICE, jak se oné mochnické hře obecně říká, na takovém poli ovšem naleznete mnohem zrádnější překážky, než jsou krtčí nory. V podstatě na něm může být přítomné cokoliv a to i bizarního – to díky zakladateli. Takže se kromě bažin, neprůchodných zdí či menších jezírek nesmíte zaleknout třeba takových naopak průchodových staveb, avšak v podobě altánků a menších příbytků, kde se navíc ukrývají další nástrahy ve stylizaci ,co dům dá?. Velice ceněno je i nepříliš snadně prostupné stromořadí a to přímo v prostorách brankoviště.“

„Ta AKVARISTIKA zní takto na představivost dosti složitě.“

„Zde vám věnuji prospekt.“

„No teď už mi to tak moc atypické nepřipadá, když na každé straně pole vidím bránu nebo koš. Prostě takové adrenalinovější sportovní vyžití – neboli fotbal, basket pro otrlejší povahy.“

„Na rozdíl od TAVARESKOVÝCH výrobků v tomto nehledejme přílišnou vědu, jde prostě o takovou inovativní mochnickou sportovní vložku, jíž – jak jinak – vdechl život jeden místní rodák, jmenovitě Josef Humler.“

„Tak toho znám, to je vyhlášený mochnický šprýmař, který rád lidem – a zejména pak studentům, pokud ještě vyučuje – rozdává úsměvy, neboť zastává názor, že životem by se měl člověk prosmát.“

„Přesně tak. Ten nápad Josef Humler ostatně dostal, když se zase jednou nekontrolovatelně na kole řítil Oborověnkou a za ní mu náhle do očí padla právě ona pole zmámená prázdnotou. Málem se prý v tu chvíli rozplakal žalem, ale věřte vtipálkům. A protože Josef Humler je jméno, na které hodně místních lidí slyší, tak se jeho idea postupně začala realizovat. No a tak má LETOMONSKÝ PARK na AKVARISTIKU vyhrazena nejen četná venkovní místa, ale rovněž i sportovní centrum AQUARINUS, to znamená, že jdou velmi dobře na odbyt i různé videohry s tím spojené.“

„Tak proto se stal tak nesmírně populárním? A já myslel, že na tom měly podíl jen ty jeho osobité hlášky typu měl jsem dojem, že piju jedno pito a ono to přitom bylo jedno pivo nebo den, kdy jsme vstoupili do NATO, si pamatuji velice dobře, neboť to jsem ani jednou o hodině tělocviku neřek tak jdem na to a třída z toho byla na prášky.“

„Ano, takto ho všichni znají a mají rádi – jako hodného a osudem nezatíženého pohodáře. Mimochodem, když už na to částečně přišla řeč: příliš se nepitvejme ani ve jménech zdejších obyvatel.“

„No pár zajímavých jsem již měl při svých někdejších návštěvách možnost zaznamenat: z řad místních usedlíků to byli Vincek Kazimír, Ledomír Lžička, Slavomír Krominíček, Nola Klemontová, z oněch zahraničních pak Elke Jensenová či Rollo Umbatatamba. No a ohledně jmen výrobních – snad se nemýlím, když teď řeknu, že ona důležitost nesouvisí ani tak s tím, co se jak pojmenuje, ale jakou cifru jednotlivá písmena po sečtení dají. Pokud jsem správně počítal, tak tu hodně kolovalo číslo devět.“

„Ano, podobné propočty tu sehrávají dokonce velice podstatnou roli, například ona devítka má symbolizovat štěstí, neboť se podle mnohých směje, zatímco například ona desítka náležící plášti zas po sečtení dává jedničku.“

„Čímž se JELEMANTEL přirozeně na trhu stává číslem jedna, případně onen počet v sobě ukrývá další klasické rčení, že jsem v něčem nejlepší, prostě jednička.“

„Ať už tedy lidé z jiných světových končin na Katalnou Mochnu budou chtít jakkoli nahlížet, musí mít na paměti, že všechno, co tu námi bylo zmíněno, má vždy svoji odůvodnitelnou podstatu – buďto ozdravného rázu, nebo tu prostě hlavní roli sehrává faktor hravého vyžití. Pokud ale ode mě, pane kolego, nyní budete žádat podrobné vysvětlení, jak je možné, že ony hlavy figurín či podušky mají tu zázračnou moc, že dotykem skutečně cítíte daný vyobrazený motiv, jako kdyby vedle vás dotyčný – dotyčná stáli ve své reálné podobě, tak vám nevyhovím, neboť mi ono výrobní tajemství, co toto umožňuje, není známo.“

„I tak to asi musí být dosti zajímavý a především výjimečný zážitek, když potenciální vlastník ony figuríny a polštářky jakoby hladí. A stále si při tom říká: zvláštní to pocit, ten člověk tu se mnou je, i když ve skutečnosti dávno nežije.“

„ZVLÁŠTNÍ! Ano, tím se opět dostáváme k onomu stále aktuálnímu problému, jímž vy neustále jakoby promlouváte za všechny a míníte tím, že něco jiného je o něčem jen tak polemizovat a něco jiného zase je o tom samém hovořit a mít ony věci po ruce.“

„Jako bych opět slyšel promlouvat Emu Chardovou, ta se právě na toto hodně upínala, když se mi kdysi snažila co nejsvědomitěji představit onu svou obrazovou PĚNKALINKU, a do toho Alexandru Janovou – ta mi zase za asistence svých VANTELBOOKLISTů do hlavy vštěpovala, že každému nápadu je třeba na realizaci ponechat dostatek času, že se to mnohdy neobejde bez pomoci tvůrčího týmu, že zejména právě ten může při oné realizaci vydatně pomoci neocenitelnými nápady.“

„Nějak podobně se to mělo i s nedávno otevřenými mochnickými lázněmi – tím se tedy dostáváme k oněm mnohem klasičtějším produktivním oborům, navíc vy pocházíte z nedalekých Poděbrad, takže vám tato oblast služeb není zas až tak úplně neznámá, že?“

„No, vzhledem k tomu, že Katalná Mochna dokázala překvapit i na tomto poli v podobě javorových moldal, mátových saté a ovocných výpalů…

„Přirozeně, ani v mochnickém školním prostředí, zaměřeném právě na hotelnictví, nejsou tyto moky opomíjeny. A stejně tak v oblasti gastronomie sehrává svou významnou roli výroba pecnů a pravých mochnických oplatek. I to vám svým způsobem připadá, řečeno vaším slovem a z vašeho pohledu i slovy jiných, zvláštní?“

„Ohledně tohoto druhého ne.“

„Tak vidíte. Katalná Mochna prostě do provozu uvedla cosi na způsob tak zvaných DIÉTEK – jinak řečeno, v mochnickém lázeňství se zkrátka nenašlo místo pro masité pokrmy, tudíž se po okolí a zahraničí pomalu začíná šířit pojem: Katalná Mochna – město lázeňských oplatek, pecnů, ojedinělých lahodných moků a kuriozit.“

„Onou kuriozitou či ironií osudu je, že když se dříve vyslovilo středočeší, tak se lidem místo Katalné Mochny vybavilo například takové Kersko. A tam jistou dobu pobýval Bohumil Hrabal, který měl rád pivo a zabijačky. Tak proč by Katalná Mochna nemohla mít v gastronomickém znaku naopak něco lehčího na žaludek?“

„Teď mě tak napadá, onen vámi jmenovaný pronikl z oblasti literatury i na plátna kin. Také LETOMONSKÝ PARK se stává baštou začínajících filmařů a rovněž má vyhrazené sály pro zájemce, co jejich počiny hodlají shlédnout. I tady ale případný zákazník po návštěvě kinosálu, pokud tedy má zájem, může obdržet nějaký ten originální suvenýrek na památku, jenž mu nadosmrti bude připomínat, kde se jistý čas zdržoval.“

„Zajisté tuším, oč kráčí. Zase se dostáváme k oněm TAVARESKOVÝM produktům, tentokráte v podobě dobře tvarovaných hmot, z nichž lze dle libosti vytvářet rozmanité věci, které jsou díky oné tinktuře, umožňující zlomkovou neviditelnost, jakoby schopny procházet navzájem skrz sebe navzájem.“

„Děkuji za připomenutí. Avšak nyní jsem měl spíše na mysli klasické křížovkářské rébusy, zato ale vlastnoručně vytvářené dle přání zákazníka, takže tím se opět zpětně dostáváme do oblasti pohostinství, přesněji do zdejších kaváren a restaurací.“

„Zase se jaksi nechytám. S tím kinem částečně ano, dopředu jsem byl trochu více obeznámen s tím, že ono místo nesoucí název POLOMENIA, lidově řečeno POLOMKA, kromě filmových samotvůrců ještě sdružuje zájemce o netradiční graffiti.“

„To taktéž, ale zpět k oněm suvenýrům, těmi jsem měl prve na mysli různé křížovkářské rébusy na všechny možné způsoby. Že by opět nic?“

„No, ehm… ano, ohledně rébusů Emy Chardové mi svítá! O té vím, že se něčím takovým zabývala. Ty její spočívaly v tom, že si zájemce zvolil minimální počet vět – nejlépe dvě, každou pod sebe na řádek. Ony věty ale musely mít konkrétní obsah a co nejvýstižněji informovat o jistém těžkém období daného člověka. No a Ema je pak namnožila na několik papírů a na základě více či méně nápadných překlepů pak do nich vložila předmět, danému člověku nejniternější, jenž kompletně objevil až tehdy, kdy všechny překlepové chyby v namnoženém textu pracně vyhledal. Prostě to z Eminy strany bylo bráno jako taková léčba šokem, člověk si prostě do papíru vybíjel vztek, aby pak následně našel to, co ho na světě nejvíce těšilo. Tak nějak mi o tom onehdy referovala.“

„V případě kina, kaváren a restaurací se jedná o něco podobného, jen se zájemcům přednostně nabízejí rébusy pokud možno jen onoho pozitivního rázu a ne tak komplikovaného. Ale máte pravdu, právě Ema Chardová k tomu svým tvůrčím umem dala popud.“

„Takže to mám chápat tak, že prostě vyrazím do POLOMKY, normálně shlédnu film a za to se mi dostane náležité odměny v podobě rébusu, který se k němu váže? Načež mám šanci s tím samým uspět i v kavárnách a restauracích, kam se následně vypravím, a kde si objednám… třeba onen místní ovocný výpal, a on mi pak ke stolu bude naservírován ve dvojím balení, to jest jak v tom tekutém, tak i v onom pevném na papíře, například v podobě klasické křížovky?“

„Onen obsah závisí čistě na přání zájemce, tedy na vás. Takto to vypadá v praxi: zajdete například do kavárny SANMANTENA a počkáte, než k vám zavítá obsluha: ta se bude skládat z číšníka a tak zvaného KROSOVKÁŘE. Právě druhý jmenovaný vám na požádání sestaví vámi navržený rébus jakéhokoli druhu – tedy v případě, že nikam tolik nepospícháte, nějaký čas si na to prostě musíte rezervovat. KROSOVKÁŘE od číšníka jinak vždy snadno rozeznáte, neboť i on má svou vlastní vizitku.“

„Pokud si však dobře vzpomínám, tak kavárna SANMANTENA se nenachází přímo v parku, ale až za náměstím, tedy v prostranství pasáží.“

„LETOMONSKÝ PARK je s nimi právě skrz náměstí vzájemně propojen, ale mohu vám vřele doporučit, aby poměr sil byl spravedlivě vyrovnán, například kavárnu nesoucí poetický název MALOVANKA – ta je velice oblíbená u studentů je v ní totiž zbudováno ještě cosi navíc.“

Cosi navíc?

„Opět je to spjato s uměním – tentokráte s uměním mandal.

 

„Dobrá, až doposud jsme se spolu spíše o Katalné Mochně bavili ve spojitosti s tajemnem. Ale dejme tomu, že návštěvník přeci jen vezme TAVARESKU a k ní náležící přidružené obchůdky oklikou a přijede sem za účelem normálního poznávacího pobytu. A když už tady bude, tak tu třeba rád naváže vážnou známost. Jde to?“

„Jsou tu k dispozici různé atrakce, například v zimním období se může vydat na výlet po Oborověnce – tak se tady říká zdejší okolní krajině – v kočáru taženém koňmi, zatímco létu tu vévodí výletní vláček.“

„No vidíte, málem bych zapomněl, že máme leden a sněhu je kolem pěkná kupa.“

„A pokud by zájemce měl chuť navázat vážnou známost, ať to zkusí přímo v kavárně tomu určené, tedy té seznamovací. Katalná Mochna přeci jen vzala v potaz skutečnost, a za to je ji zcela zaslouženě jen chválit, že ne každý je věčně v letech mladého svůdníka, a touto cestou tak dává šanci i mnohem starším ročníkům, které na seznámení hledají vyloženě klid. Zájemci o seznámení v oné kavárně mohou i něco připsat ze svých konverzací do příslušných zápisníčků a ti další si z toho třeba vezmou nějaké ponaučení, nebo naopak ne.“

„A mohl byste nějaké příspěvky – no spíše ty veselejší, když máme tu zimu – citovat? Jsou, doufám, uvedené anonymně, to aby mě pak někdo od vás nepronásledoval a nečastoval výhružkami, že jsem mu zkazil zbytek mládí či dokonce stáří?“

„Ale zajisté, nahlédněte a vyberte si sám.“

 

Anonymka 26

 

Jsem zdravotní sestřička, starám se o letadla – přesněji vyjádřeno – pečuji o jejich nemocné duše a sem tam asistuji při nějaké té mechanické operaci.

 

Jarek B.

 

V mládí jsem chtěl být hercem za každou dceru.

 

Pomořka

 

Nevím, co je to infantilní, ale zní to velice dobře.

 

Norma A. 31 let

 

Ještě bych si potřebovala zajít do plynu, jestli vám to nevadí, jsou tam pouze do třech, a pak tu zas ve dvou můžem dál konverzovat.

 

Bertík, asi tak sedmdesát a půl let starý stařeček

 

Já jsem na tom i ve svém pozdním věku po sexualistické stránce stále dobře, no co vám mám k tomu více říci, slečno? Snad jen, že kopuluji a neustále kopuluji.

 

„Tak to by k současné Katalné Mochně bylo vše. Zbývá tedy jediné – vybrat si jeden z jejích příběhů.“

„Jsem teď tak trochu na pochybách. Předtím jsem tu jmenoval ony dvě pohledné brunetky, leč ty už mi podstatnou část svého nitra vyjevily, a já slíbil, že případným zájemcům pokaždé představím životní cesty někoho jiného, pokud se sem vrátím. Na druhou stranu… nerad bych se Alexandry a Emy dotknul, když už na ně přišla řeč.“

„To se přece dá nějak šetrně zařídit. Znáte Petru Lavordovou? Velice zajímavé a především pohledné děvče. Svým způsobem pro mnohé dokonce výjimečné! Podívejte, právě se svým přítelem a dalšími dvěma kamarády opouští kavárnu SANMANTENA a všichni mají společně namířeno právě do MALOVANKY. Co kdybychom je následovali? Něco mi totiž říká, že ani tam se příliš dlouho nezdrží a jejich další kroky povedou právě do studia P. V. CHEJA, tedy za Emou a Alexandrou.“

„Budu nesmírně poctěn, ostatně máme leden, takže je celkem chápu, že se potřebují někde v teple zahřát.“

„To víte, není na škodu občas zaskočit do útulné kavárničky, obzvlášť když vám krom zimní fujavice ušní boltce navíc ještě provětrá meluzína hudební.“

„Co to?“

„Však vám to co nevidět sami objasní. Pojďme se tedy společně se čtyřmi místními rodáky pohroužit do nitra města, jež zřejmě na delší dobu zůstane symbolem znázorňujícím pro a proti, a jak bychom mi místní řekli – prostě takový protiprot.“

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means III. – Město plné protikladů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *