Kapitola 3 – Pády, odchody a návraty (část 1)

Ema se parkem loudala směrem ke škole. Nešlo se jí dvakrát dobře. Připadala si sklíčeně, nevyspale, zničeně. Mozek jí všemožně přehrával nejnovější snové výjevy společně s tím, s čím na ni dneska při snídani nečekaně vyrukoval otec.
*„Jít se poradit s psychologem? Copak jsem blázen?“
*Slova Emě vylétla z úst tak rychle, že si to stačila uvědomit až poté, co se po ní zvědavě otočilo několik kolemjdoucích z řad dospělých ale bohužel i studentů, v nichž poznávala četné známé tváře z okolních tříd místního gymnázia, kam právě oklikou spěla. Přidala do kroku, avšak ten třetí jakoby vzkazoval: zastav se a poslouchej. „Vrátím se… budu vládnout… Vánkové království bude jen mé.“ Hlas Černé paní zněl tak silně, jako by čarodějnice stála přímo za Emou. Dívka slyšela i ten její smích plný nenávisti, škodolibosti, zlobné nevole. Ze zvyku se otočila, ale nikoho za sebou nespatřila. A pak…
*„Ahoj, Emo.“
*Ema až nadskočila, jak se příchozího lekla. V duchu si právě přehrávala, jak ji Černá paní připoutala k zemi trnitým porostem.
*„To jsem přece já.“
*Ema s úlevou pohlédla do tváře svého nejlepšího přítele. „Promiň, od brzkého rána jsem trochu mimo,“ naznačila cosi rukou.
*„Špatná noc?“ hádal správně Petr.
*„Jo, něco na ten způsob.“
*Dali se do chůze.
*„A opravdu k němu po škole zajdeš?“ zajímalo Petra, když ho Ema informovala o otcově návrhu.
*„Moc se mi nechce, ale taťka se bude doma vyptávat, tak nejspíš asi jo. Je přímo z jeho podniku,“ povzdechla si.
*„Mám tam jít s tebou?“ nabídl se okamžitě Petr. Z jeho hlasu bylo víc než znát, že to myslí naprosto vážně.
*„Dík. To zvládnu sama,“ zadrmolila Ema načež zrychlila.
*„Ale mně by to vážně neva… no tak, Emo, počkej přece.“
*„Že tě baví za ní pořád běhat. V naší třídě je přece plno jiných a mnohem pohlednějších děvčat než ošklivka Chardová.“
*Petr neodpověděl. Dita si jich přestala všímat a s přítelem zmizeli ve školních dveřích.
*„Zatracená potvora,“ zavrčela Ema. Zavřela oči a začala cukat hlavou.
*„Třeba nás vůbec nes… je ti špatně?“
*„To nic. Jen se duševně připravuju na dnešek, který se ponese v duchu obvyklých hádek, sporů a protestů.“ Ema procitla, mávla rukou, že už je jako zase všechno v pořádku a rázně vkročila do dveří gymnázia. Petr ji následoval.
*Když se oba plížili houfem studentů ke svým skříňkám, nepřestávali napínat uši. Nebezpečí, že brzy znovu zaslechnou Ditin pištivý hlas, stále hrozilo.
*„…ten šampón vůbec neúčinkoval tak, jak měl. Vlasy mi po něm úplně zdřevěněly a lupy taky úplně nezmizely. To mě tak naštvalo, že jsem s ním hned praštila do koše a ten šla v záchvěvu vzteku vysypat do popelnice.“
*„A co to bylo za značku?“
*„Dante Monieti.“
*„Hmm, tak ten vážně za moc nestojí. Příště si radši kup Lobanzu, ta alespoň nelepí a je vždy numerogrande.“
*„No jo, asi máš pravdu.“
*Emina předtucha se rozhodně neminula účinkem. Dita byla opět středem pozornosti. Jejím věrným naslouchatelem se tentokrát stalo jedno z dvojčat Petersenových. Dita ale měla oči všude.
*„Pozor, vážení, právě k nám dokráčela pohroma první velikosti,“ začala hlásit, když Ema s Petrem vešli.
*„Že by ten tvůj šampón měl tak dalekosáhlé zaslepující účinky a tys nerozeznala přicházejícího spolužáka od šmejda na vlasy?“ nenechala to Ema bez povšimnutí; opět jí došlo, koho tím potenciálním strašákem měla Dita na mysli, neboť hláška z jejích úst padla v jednotném čísle.
*„Vida, Chardová, vida vida, zas začínáš nesmazatelně perlit,“ ucedila Dita a ušklíbla se. Nejméně polovina přítomných lidiček se tomu zasmála, ostatní se radši odebrali na hodinu češtiny. A přece nemuselo být tak zle.
*„Ahoj, Emo.“
*Ten jemný hlásek patřil Elke Jensenové, původně rodačce pocházející z Kodaně. O dánském temperamentu jakož o vztahu k zemi samotné leccos vypovídaly dívčiny delší blond vlasy, pronikavé modré oči a tričko s logem Lega. Ani tentokrát Elke v náručí nesměl chybět – a také samozřejmě nechyběl – její oblíbený plyšový pejsek, toť dar k pátým narozeninám. Dokonce po škole kolovaly řeči, že Elke o svého miláčka neúnavně pečuje čtyřiadvacet hodin denně. Plyšák skutečně vypadal, jako by právě vyjel z mycí linky. Navíc jeho přehnaně veselá tlama otevřená dokořán mnohdy sváděla o těchto věcech přemítat mnohem častěji, než bylo normálně zdrávo, což bylo i dost riskantní, obzvlášť při takových hodinách fyziky.
*„Nešťastný to abstinující adolescent zdraví přešťastné to kaliče. Mír s vámi, mochničtí Mikešíni.“ To o svém příchodu dával svérázně vědět vytáhlý pohublý chlapec s dlouhými hnědými kudrnatými vlasy, v nichž vypadal jako pravá nefalšovaná mánička z let nedávno minulých. Opět se do šatny přišoural vlastní stylovou krokovou pasáží ala chudák o berlích a opět mu v puse nechyběla ona pomyslná cigareta neboli pověstná dýmka míru v podobě obyčejné tužky, jíž chlapec pokaždé jakoby bafl na přivítanou s dovětkem howg.
*„Ahoj, Vincku,“ pozdravila ho Elke, když ji míjel a následně se pokoušel otevřít svou skříňku.
*„Sákryš,“ zachrčel Vincek Kazimír, když se po otevření skříňky na něj ze všech koutů sesypala prázdná či poloprázdná pitíčka a několik knižních mochnických krváků. „Asi bych si tady ten svinčík měl fakt uklidit, co? Ani nevím, po kolikátý jsem tuhle větu za dobu, co do tohohle ústavu chodím, pronesl nahlas. Že by po takové padesáté druhé?“ poškrábal se na bradě rádoby zamyšleně. „No dobrá, tak se do toho za takových padesát dva let vlastnoručně pustím.“
*Zdálo by se, že se za těchto okolností Ditina pozornost zaměří na jinou osobu, kterou bude moct šikanovat, jenže Dita stále měla oči jen pro tu jedinou.
*„Podívej se, Kazi, jak na mě Chardová zas podivně čučí,“ informovala spolužáka. Pro Elke to bylo varovné znamení, aby urychleně zamkla svou skříňku, hodila si přes rameno brašnu a pospíchala do třídy. Předtím chtěla Ditě cosi říct, ale nakonec si to zjevně rozmyslela. Také Petr váhal, zda má Ditu napomenout. Dopředu však věděl, co by si od ní vyslechl za odpověď. Proto se beze slova vydal za Elke. Ta ho ihned náležitě zabavila tématem, co je u nich v rodinném hračkářském obchodu za novinky. V šatně tak zůstaly jen tři osoby.
*„Jo, hezkou hereckou etudu tu předvádíte, děvčice děvenkovatý. Tahle poslední taky nebyla špatná,“ ohodnotil sokyně uznalým kývnutím Vincek a znovu si strčil tužku do pusy.
*„Chardová zřejmě trénuje na olympiádu v očních přeborech. Možná by bylo ale lepší, kdyby radši přešla na tu s mozkovými závity. Ta je životu daleko prospěšnější.“
*„Zvláštní, že to říká někdo, kdo řeší zbytečné problémy s vlasovými doplňky, které jsou úplné nic v porovnání s tou obrovskou pihou, jež dotyčné vyrašila na tváři vlivem špatného kondicionérského odhadu.“
*„No jo, na tyhle žvásty ti tak sko…“ Dita se v půlce věty zarazila, znejistěla a začala si ohmatávat pravou tvář. Tím Emě teprve nahrála.
*„Na tvém místě bych radši hledala na té levé,“ vzbudila v Ditě ještě větší obavy. To vedlo k tomu, že se dotyčná v zápalu beznaděje podívala i na Vincka, načež ten se Emy zastával.
*„Jo, něco tam je a má to tvar sedmitečného sluníčka,“ prohodil pohublý dlouhán celkem ledabyle, Dita na něj ale zjevně dala, neboť začala v brašně hledat zrcátko. Konečně se dopídila pravdy.
*„Jen se tomu smějte, oba jste vážně trapný! Že tady s váma vůbec marním čas!“ čertila se.
*„Nevím, na co si stěžuješ. Já se o tvou společnost rozhodně neprosila,“ rozhodila Ditu novou hláškou Ema a to asi nejvíc, protože dotyčná v zápalu hněvu bouchla do její skříňky, rázně si přes rameno přehodila brašnu a v záchvatu hysterie vyběhla z šatny na chodbu, kde se málem srazila s profesorem Haufnerem, což jí na náladě rozhodně nepřidalo.
*„Co si o mně myslíš ty? Taky ti připadám jako blázen ne-li přímo marťan z planety Emochard?“ zeptala se Ema Vincka, když v prostorách šaten osaměli (koneckonců právě zvonilo na první hodinu, byl tedy nejvyšší čas jít).
*„Sranda ne?“ pokrčil Vincek rameny, načež na Emu povzbudivě mrkl, cucat tužku ale nepřestával. Když pak spolu odcházeli do třídy, Ema zaslechla, jak z jedné knížky nahlas předčítá: „Muž prořízl tílku srdce, aby oživil kredenc nad sporákem. Ten se mu však tak ztenčil, že ho radši vrazil do své manželky, aby mu uvařila chutnou večeři. Ta něco takového razantně odmítla – údajně kvůli malorážce tři pět devět, která chtěla zůstat skryta v anonymitě.“
*Ema si v té chvíli uvědomila, že to s ní možná nebude tak zlé, jak původně očekávala. Ve Vinckovi spatřovala vážného kandidáta pro obsazení jeho vlastní planety s názvem Vinkaz. Otázkou však zůstávalo, na kterou z nich by se Dita vypravila, kdyby měla možnost si vybrat. Nejspíš asi zase na tu konkurenční, neboť s Vinckem seděla v jedné lavici.
*Radana Nývltová byla jako vždy na minutu přesná a než dozněl poslední úder zvonku, už stála před třídou na katedře. Za tu dobu, co učila na mochnickém gymnáziu, sice nijak výrazně nezměnila svou obličejovou vizáž, i tak si vysloužila řadu důvtipně výstižných pojmenování. Někteří profesorku přirovnávali k trendu přísné vysokoškolské učitelky. O tom zejména svědčil její neměnný dominantní obličej zvýrazněný brýlemi s až přehnaně vážnou grimasou a níže položený přísný hlas. Jiní Nývltovou naopak pasovali na post nevyzpytatelné policistky v mužských řadách, jež svým vlastním důvtipem odhaluje pravdu v zapeklitých případech a pracuje v naprostém utajení. Nikdo ji totiž nikdy pořádně neměl možnost spatřit v šatech a pokud už, tak výhradně v těch černých, zato kozačky stejného zbarvení jako by u ní nadobro zdomácněly – bez ohledu na změny ročního období či nálady počasí. Co ale na sobě profesorka neustále měnila a to dosti často obden, byly vlastnoručně pletené svetry, které se – v podstatě s černými kozačkami – staly jejím hlavním poznávacím znamením. Co se pak týkalo oné pravdy a onoho hledání, tak s tím byly výhradně spojeny základy společenské výchovy, které profesorka Nývltová vyučovala – vedle češtiny – jako druhý předmět. Profesorka si svými brýlemi nyní dlouze zaměřovala zejména Emu. Nebylo se čemu divit. Ema seděla přesně uprostřed prostřední řady vedle Petra a do diskusí na rozličná témata se vždy zapojovala ze všech svých vrstevníků nejdůsledněji. Hned za ní, což rovněž příliš nepřekvapovalo, s vlastní kritikou přicházela třetí zadní lavice z řady u dveří, kde seděla Dita. Profesorka Nývltová tak mnohdy a to dost neochotně musela zastávat i roli soudce.
*„Přeji vám pěkné ráno,“ vítala třídu profesorka Nývltová. „Dnes nás tedy čeká jedna z těch vzácných hodin, v níž se budeme přímo věnovat rodákovi z našeho města. Ten značnou část svého mládí sice prožil v nedalekých Poděbradech a jistou dobu pobýval i v Libici, pak ale natrvalo přesídlil sem k nám do Katalné Mochny, kde se na sklonku mládí usadil v někdejším hostinci na náměstí. A jmenoval se…“
*„Vincent Krutý. Jeho skutečné příjmení však znělo Řevnivý. To si však změnil poté, co se začal věnovat vlastní literární tvorbě, která se vyznačovala krutostí a násilím.“
*„Ano, slečno Jensenová, přesně tak tomu bylo,“ pochválila ji profesorka Nývltová a maličko se na ni pousmála.
*Elke pokaždé nesmírně zaimponovalo, když ji někdo z učitelů nahlas chválil. Jako cizinka se s českou kulturou seznamovala po malých krůčcích a to ve všech jejích odvětvích, takže doslova hltala každou novinku z dějin, což se o ostatních studentech rozhodně říct nedalo. Profesorce Nývltové však úsměv na rtech záhy pohasl, to když z dívky očima přejela na jejího maskota.
*„Ano, Vincent své příjmení skutečně používal až poté, co se začal naplno věnovat vlastní literární tvorbě,“ chytla se zaběhnutého výkladu profesorka Nývltová hned poté, co se plně vzpamatovala z menšího šoku, jenž jí uštědřila plyšákova rozesmátá tlama; ta by zajisté dokázala pozřít pět špekáčků najednou, kdyby patřila skutečnému psovi. „K té však nutně potřeboval získat dostatečnou inspiraci. Ostatně neměl k ní nikdy daleko. V odvětví, v němž se pohyboval prakticky po celý svůj život, pokaždé vždy našel něco, co uznal za vhodné.“
*„Ano, pracoval na místních jatkách jako řezník a to mu jako inspirace bohatě stačilo,“ přihlásila se o slovo opět Elke. „Dokonce se traduje,“ pokračovala, „že si takzvaně bral svou práci domů a některá zvířata vlastnoručně týral u sebe na půdě pro ještě lepší požitek.“
*„Ano, tak to…“
*„NO TO SNAD NE! TEN VŠIVÁK SVINSKEJ!“
*Pohledy studentů teď najisto mířily do prostřední řady a upínaly se k jediné konkrétní osobě.
*„Bohužel to tak bylo, Emo. Je mi líto,“ špitla z lavice za ní Elke, pak už ale lekavě sledovala, jak k nim spěchá rozhněvaná profesorka Nývltová.
*„Můžete mi laskavě, Chardová, vysvětlit, proč tady ječíte na celé kolo? Co vás to zase popadlo?“
*„Jen jsem se osobně vyjádřila k jakémusi legendárnímu místnímu autorovi, kterého jste nám nakázala číst, paní profesorko, nic víc,“ řekla to Ema stejně neměnným drsně strojeným tónem, jenž rozhodně profesorku Nývltovou nenechával klidnou.
*„Já jsem trpělivá, někdy až moc, ale i to má svá jistá omezení. Dejte si pozor, Chardová. Tohle ve vašem případě nebylo rozhodně poprvé. Ještě jednou a… však vy sama moc dobře víte.“ Profesorka Nývltová k Petrově úlevě v sobě potlačila emoce a vydala se na výzvědy do zadních lavic. „Tak pokračujeme. Kdo nám o Vincentovi poví něco dalšího? Ne, vy už ne, Jensenová, vy už jste nám o něm toho řekla dost. Co ale takhle například známé skrebelnice Hanka a Petra? Ty ještě dnes nehovořily…“
*„A nemohla bych k Petřině Temži ještě naposled přihodit Londýn?“ pípla prosebně Hanka.
*„No já jsem snad špatně slyšela či co?“ dala si profesorka Nývltová ruce v bok, její slova však v sobě jakoby rovněž nesla jistý ironický podtext. Prozatím, neboť následně přidala na důrazu: „Milé dámy, máme hodinu češtiny a ne volné zábavy, jestli jste si náhodou ještě nestačily povšimnout. Laskavě tu svou hru skliďte.“
*Dívky učinily, oč je Nývltová požádala. Profesorka pak od jejich lavice odcházela směrem ke katedře a zdálo se, že se na látku bude vyptávat studentů sedících v prvních řadách, náhle se však v půli své cesty zastavila a znovu otočila k povedené dvojici: „A propříště bych raději doporučila skrebl český. Ono není na škodu zůstat vlastencem.“
*Třída se výroku od srdce zasmála.
*„Tak prosím, děvčata, máte slovo,“ vyzvala je podruhé profesorka Nývltová.
*„Vincent Řevnivý, zvaný Krutý,“ spustila Hanka, „pracoval tady v Katalné Mochně na jatkách a odtud bral inspirace do svých knih Masakr na farmě a Krutost nade vše, které sepsal v domě na náměstí, kde měl podnájem.“
*„U lidí svými vizemi,“ pokračovala Petra, „však způsoboval protichůdné reakce. Jedni ho pro jeho krutost zbožňovali, jiní naopak zatracovali. Dokonce to zašlo tak daleko, že mu přišla soudní obsílka od ochránců zvířat.“
*„A tak,“ převzala opět štafetu Hanka, „byl nucen se z náměstí odstěhovat a to do nedaleké Oborověnky, kde pak působil v osamělé chatrči, ve které se nyní – čirou paradoxní náhodou – nachází útulek pro opuštěná zvířata.“
*„Ano, velice správně,“ pochválila dívky profesorka Nývltová, která si byla již dopředu vědoma toho, že Hanka s Petrou – ač mnohdy při hodinách jinak aktivně činné – v sobě nějaké ty znalosti vždy mají a dokáží jich pohotově využít.
*„No to se mi snad zdá, ten tlučsekyra působil tam, kde Justýna,“ pošeptala Ema Petrovi podrážděně do ucha a pak rázně bouchla do stolu, čímž si opět zasloužila novou pozornost.
*„Emo, prosím, nech to plavat,“ nabádal ji Petr, neboť nestál o další spory s profesorským sborem.
*„To teda nenechám! Za ty jeho zrůdnosti ho měli na tom náměstí rovnou popravit! Stáhnout mu kůži z těla, aby pocítil, jak chutná bolest! BOLEST!“ křičela už doslova.
*„Chardová, co to zas…“
*„A taky si liboval v mučení. Své zvířecí oběti mučil tak dlouho, dokud samy nevypustily duši. To mu dělalo neskutečnou radost, že ani nepomýšlel na vážný partnerský vztah.“
*Ema se teď celá navztekaná otočila na Ditu, která to řekla tak, jako by sama byla oním mučitelem.
*„A pak ta zvířátka, co tahle nelidská muka přežila, začal kuchat nožem. Když to nezabralo, tak sekerou, když ani to nepomohlo, tak pilou…“
*„Mlč, ty zrůdo! MLČ!“
*„Proč bych mlčela?! Proč?! Říkám jen holou pravdu, kterou někdo, kdo pochází z jiný planety jako ty, nikdy nemůže pochopit!“
*Ema náhle prudce vyskočila ze židle, chopila se učebnice a ostrým volejem s ní mrštila. Učebnice zasáhla správný cíl.
*„TY MRCHO, JÁ TĚ…“ chrčela zpod lavice Dita, kam následně bolestivě zapadla, a když se sbírala na nohy, všimli si ostatní, jak jí na čele začíná rašit pěkně velký monokl.
*„Zasloužila sis to, teď zpytuj svědomí!“ probodávala Ema sokyni rudými očními blesky, načež při tom silně oddechovala.
*„TADY MÁŠ MOU OD…“
*„TAK DOST, OKAMŽITĚ TU KNIHU POLOŽTE, DITO!“ zavřískala profesorka Nývltová a to možná třídu uchránilo před ještě větším neštěstím. Dita totiž rozhodně nebyla žádná dobrá sportovkyně, na rozdíl od Emy.
*Nastalo ticho. Ticho, do kterého se ozvalo pouze několik skrebelnických tahů, i ty ale záhy ustaly.
*„Proč jste po spolužačce hodila tou knihou?“ vyzvídala na Emě o minutu později o něco krotší profesorka Nývltová, když se jí podařilo Ditu usadit a sjednat si ve třídě pořádek.
*„Záměrně mě vyprovokovala, já se jen bránila,“ hájila se Ema.
*„Ach tak,“ snažila se profesorka Nývltová v sobě opět potlačit veškerý nahromaděný vztek. „A to jste si s ní nemohla promluvit o přestávce? Hezky v klidu? To jste ji nutně musela surově napadnout?“
*„Nemyslím si, že došlo k něčemu přehnaně strašnému, paní profesorko. Navíc, s Ditou se rozumně mluvit nedá nikdy, je dutá jak palice…“
*„Chardová…“
*„A co se týče té knihy,“ nenechala si Ema skákat do řeči, „tak ta je rodu neživotného a rozhodně žalem a bolestí netrpí, na rozdíl od jiných živých nemluvných tváří.“
*Už se zdálo, že profesorka Nývltová Emu před třídou seřve, jak se ale záhy ukázalo, pudu sebezáchovy v sobě měla dostatek, takže z toho sešlo.
*„Ukažte mi, Chardová, svůj referát,“ vyzvala místo běsnění Emu.
*„Nemám ho. Neviděla jsem důvod, proč bych se měla takovými ohavnostmi zabývat,“ připustila odhodlaně Ema.
*„Tak neměla důvod,“ rudla v obličeji znovu profesorka Nývltová. „Jenže tuhle hodinu vedu já, milá zlatá, a pokud se vám nechce dodržovat předepsané školní osnovy, nezbývá mi, než vám udělit nedostatečnou za nepřípravu.“
*„Klidně si mě ze školy vylučte, jak je libo!“
*„Chardová…“
*„A taky mě nahlaste na učitelský poradě! Stejně je tenhle ústav dávno odepsanej, když se tu probíraj takový hnusotiny jako týrání zvířat!“
*„CHARDOVÁ…“
*A pak Ema udělala něco, co ještě nikdy předtím. Praštila učebnicí o stůl, vstala, přehodila si brašnu přes rameno a odešla ze třídy, přičemž neopominula dveřmi rázně bouchnout.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means II. - Město plné dialogů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *