16. Četné dochované hlášky…

Četné dochované hlášky nejen z řad mochnického studentského a profesorského sboru, ale i takzvaných domácích lavic

O hodině biologie se profesor Litevský táže svých svěřenců: „Poví mi někdo, jak se člověk uchrání tasemnicím?“

Přihlásí se Hanka a suverénně odpoví: „Tím, že si pravidelně bude čistit zuby.“

Vincek Kazimír o hodině ZSV čte: „Myslíte si…?“

Dita Haufnerová tiše šeptne: „V tvém případě radši nic.“

Hodina zeměpisu s profesorem Nevadou. Hanka u tabule říká: „Tak to by bylo k Litvě všechno a nyní volně přejdu do Ruska.“

„Tak ahoj,“ dává jí z lavice najevo zvednutou pravicí Petra.

Hodina českého jazyka. Profesorka Nývltová netrpělivě překračuje na místě v prostřední řadě. „Tak jak zní množné číslo od slova člověk? No tak, slečno Jensenová, vždyť to není zas tak těžké uhodnout.“

A Elke odpovídá: „Že by člověci?“

Hodina fyziky. Profesorka Moronová trápí u tabule Vincka: „Můžete nějak srozumitelně definovat vodivé látky, Kazimíre?“

„Ano, zajisté, ty se skládají z vody a ta teče, takže jde o takzvané vodotoky.“

„Vážně, Kazimíre? A co podle vás způsobuje například taková lihovina z brambor?“

„Kašovitou fašírku, paní profesorko,“ odpovídá dotazovaný bez rozmýšlení. „Otec je policajt, takže tohle vím naprosto přesně.“

„Mozkové závity jinak klepou dobře, Kazimíre?“ táže se dodatečně už značně otrávená profesorka Moronová.

„To nevím,“ odpovídá Vincek, „ty jsme přece ještě zatím neprobírali.“

„Historia Magistra Vitae má mnoho významů,“ poučuje na suplované hodině dějepisu studenty profesor Humler. „Například onen český v překladu správně zní: hysterická magistro vítej.“

„Houby v lese rostou,“ poučuje studenty uznávaný mykolog, „ovšem jestli rostou v lese houby, to nevím.“

„Nula vzbuzuje beznaděj, někdy nirvánu a jindy zase značí jedno velké nic. Ach jo, kdo se pak má v tom školním systému vyznat?“ povzdechne si občas sama pro sebe Ema Chardová.

O hodině českého jazyka s povinnou četbou:

NÝVLTOVÁ: Řekněte nám o osudu Robinsona Crusoea něco blíže.

LENA: Robinson Crusoe přistál na pustém ostrově.

JELENA: Šel hladový spát, ale nezoufal.

LENA: Měl žízeň, dokonce se napil.

JELENA: Pak z ostrova odešel a už se nevrátil.

NÝVLTOVÁ: Děkuji vám za vyčerpávající odpovědi.

„Ten Vincent Krutý, zvaný Řevnivý, je fakt týplej husťák – toť můj osobní názor,“ vyjadřuje se o hodině ZSV k referátu dodatečně Vincek Kazimír.

„Těší mě, že vás jeho díla tak bezmezně zaujala,“ odvětí poněkud rozpačitě profesorka Nývltová.

„F°ck hustej týpek – teď mimochodem zase cituji slova mého otce. On je policajt, takže se v tom dobře vyzná.“

„To zajisté.“ Načež profesorka Nývltová raději taktně zamíří k okenním lavicím.

Všehochuťové hlášky z profesorských mochnických deníčků: Sluníčko zhaslo a travička se rozsvítila. Lepší holub v hrsti, než-li rozpláclý na střeše. Člověk přijímá štěstí… z povinnosti. Někdy mi připadá, že mám s vámi přímo vesmírné potíže. Není krk jako krk. V sobotu se určitě stavím, paní profesorko. V hlavní roli hrál NIKDO, ve vedlejších A DALŠÍ. Tak nám přinesli dalšího streptokoka, to se zas uvztahujeme. Přechod je sice označen zebrou, ta se však na něm objeví zřídkakdy, a když už, tak kdoví jestli. To večer takhle přijdu domů, rozsvítím a barák nikde. Tak vám takhle jednoho krásného zářijového dne seču a seču, pálím a pálím a při tom nevědomky zjišťuji, že vlastně řežu a řežu, kácím a kácím. Vodné a skočné. Dámy a dámové – přichází její veličenstvo královna. Ale zajisté že si lístek na PODVODY A PODVODNÍČKY můžete koupit, jen dopředu počítejte s tím, že je neuvidíte, neboť na ně máme plně obsazeno.

Hodina biologie. Profesor Litevský se studentů ptá: „Jak dojde k onomu památnému lidskému úkazu, že žena na svět přivede dítě? Pane Kazimíre, nespěte nám tam vzadu a pokuste se na tuto otázku odpovědět, prosím.“

„Jak… jak že vznikne dítě?“ Vincek Kazimír se pro začátek podrbe na bradě. „No to tak, že se maminka v koupelně osprchuje, v pokoji následně obleče… no a pak se přemístí do sklepa, tam se nají a napije… no a je to.“

„Ten špatný průměr mi vůbec nejde do hlavy,“ stěžuje si po testu ze zeměpisu Petr.

„Holt, to už u studentů, kteří jsou rozeni ve znamení skopce, tak bývá,“ přikyvuje důležitě profesor Nevada.

„Někdy ti ani nepomůže, že máš sestru dvojče, když o hodině ruštiny špitneš tóže.“

Autor: Lena Petersenová – studentka

Koordinátor: Jelena Petersenová – rovněž studentka

Schváleno: Ivana Naděžda Fjodorovna – promovaný rusolog

„Tak jsme se s manželkou jednoho krásného dne zase nepříjemně pohádali,“ spustí takhle jednou o hodině zeměpisu nečekaně profesor Nevada. „Ona si přála nový bojler a já šikovného instalatéra.“

„A kdo to nakonec nejvíce odskákal, pane profesore?“ zeptala se Ema.

„Soused – opravář s darovaným brojlerem.“

Vinckův otec, masírující si bolestivou facku na tváři, vyčítá synovi ve dveřích: „Příště, až se zase rozhodneš vyplavit náš byt, laskavě nejdřív zatelefonuj matce, že se nedopatřením uvolnil kohoutek, nebo se domů dostav před mým příchodem.“

„S počty ICQ (aj sí kjú),“ poučuje o suplované hodině matematiky studenty profesor Humler, „je to někdy stejné jako s dopočty IQ (í kvé): občas to je člověku ku prospěchu, dost občas ku neprospěchu a poměrně dost občas k takovým měřením vůbec ani nedojde a to vlivem nedostatku, to jest odpadu vitamínu C.“

Inzerát: Prodám MORONOVOU a KUTÁKOVOU za MOR a žádám O NOVOU, co KUTÁ KOV a piští při tom OU. Zn.: spěchá.

Adresa: Hanka a Petra Hankopeterské, Skrebelská 9, Mochnická Kata, 291 09

„Prázdniny by klidně mohly trvat déle než dva měsíce, kdyby Měsíc chtěl,“ stěžuje si Ema.

„A rok zase plných tři sta šedesát pět dní, kdyby netrpěl nerozhodností,“ doplňuje ji Petr.

„A pravidelné měsíčky klidně celý rok, kdyby se byl býval den se dnem sešel,“ zakončuje debatu na téma Můj vysněný svět Vincek Kazimír.

„Kdyby tomu tak skutečně bylo,“ rozjímá Justýna, „tak by mě do toho vězení zavřeli nejmíň šestkrát, z toho čtyřikrát na doživotí. Šance na propuštění by tu ale stále byla, avšak pod podmínkou, že bych nesměla žalářníka uplatit pod heslem dvakrát měř a jednou řež. Co kdyby to nedopatřením pochopil obráceně? To už bych se odtamtud do konce svého života nikdy nedostala, leda tak v tom příštím a to bůhví jestli.“

„Bengálští kanibalové, co z lidí sají život a inteligenci, nepatří mezi ty nejhorší lidožravce na světě,“ poučuje Ema Justýnu.

„Ty snad víš o daleko horší rase?“ podivuje se a horlivě se chopí zápisníčku.

„Jasně,“ přikyvuje Ema. „Tihle, co mám na mysli, pocházejí z kmenů šakalovitých a šavlovitých, tváří se strašně ale strašně moc důležitě, neustále mění místa výskytu pobytu a na Měsíc donekonečna vyjí: za smrt mého mistra Jošiho zaplatíš životem.“

„No jo, já vím, že se zachraňováním světa je to dost těžké, Emo,“ dává jí Vincek za pravdu, když se planety Emochard a Vinkaz náhodně zase sejdou. „Šance tady ale v jistém ohledu stále je: když jedinec nemá k dispozici švédskou trojku, tak alespoň ten švédský stůl mu přijde z nouze vhod.“

„Já nevím, čeho se pořád bojíš,“ brání se panickým obavám Elke Jensenové Vincek Kazimír. „Marjánku má máma doma pro všechny případy vždycky schovanou v polici, perník si někde můžu klidně obstarat sám, děda nám LSD – Lísky, Smrky, Duby na podpal vždycky donese, no a kdyby něco, tak táta je policajt, takže na moje narozky v klidu můžeš přijít.“

„Mě nemusíte poučovat, Jensenová! Já moc dobře vím, jak jste to myslela!“ dobírá si o hodině biologie Elke profesorka Kutáková. „S žádnými kameny a šutry, ale rovnou s celou kámasútrou jste tu na mě chtěla teď vyrukovat! Počítejte, že vás na příští poradě nahlásím a osobně se postarám, aby vás z toho žádnej zjůlijovatělej Romeo nevysekal!“

Domácí Lédová, volající na svého ctitele přes celou ulici z důvodu večerního vysílání: „Drahoušku Poděsku, pospěšte si, za chvíli vám začínají ty vraždy!“

„Tak já pádím do toho kontejneru, Vlastičko!“ vyřvává na celý barák domácí Lédová.

„A nezapomeň tam s sebou vzít i to pohřební kvítí,“ ulevuje si pro vlastní potěchu Ema Chardová.

„Tenhle barák je plný lenochodů a tupých zabedněnců. Člověk aby po nich pořád uklízel!“ hudruje si pro sebe domácí Lédová.

A Emě zase nezbývá než-li jí pohotově připomenout: „To víte, nikdo z nás není takový úklidový fetišista.“

Paní Kernesová, reagující na Eminu poznámku ohledně cestování po obzvlášť dlouhém abstinujícím večeru: „Kampak na mě se Senegalem, když tam mají Seagala a ne čokoládu.“

Závěrečné všehochuťové hlášky ze studentských mochnických deníčků: Hodnej pes sice nezlobí, ale postel ti stejně nezahřeje. Vzteklá kočka podává pac, ruku občas. Lipo nemám, je libo SIPO? Ich habe, ich habe, ich habe… tu máš hrábě a hrabej a hrabej a hrabej. Nezkus na mě sáhnout a uvidíš. Pět mrtvolno pěti se rovná jedné. Udavač je pravděpodobně ten, kdo má ze všech nejdelší úd – tedy vedení, ne vědění. Invisible touch (tač) = possible launch (lanč). Zlobná zebra zevrubně zevluje zledovatělou, zkameněle zocelenou zem ze zárubně zelené zeleně za zářných zorných zvuků zlidovělé zimy zemité, zemitě zdárně zdokonaleně zkomponovanou Zeyerem. Ach lávko, lávečko, ty tak lupé lucky laky máš. Mé chuťové buňky jsou nějak pochroumány – nebaví je cupovat ani láskovat děvy, natož jim mazat med kolem pusy. Tak prodáváte páky nebo párky – já jen že mi doma běží trouba na sto dvacet. Hlava Hala Nehlavy hravě hraje v hale hlavní HLAVY NA HLAVĚ, kde hlaveň halí hladkou holeň. Buďto při té písemné práci zkolabuji nebo zkolaboruji. Neříkej end, když máš v kapse teprve poslední jen.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means II. - Město plné dialogů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *