7. Pokus o napravení a zalátání starých křivd, jež toliko…

 

7. Pokus o napravení a zalátání starých křivd, jež toliko bolí s srdce, to vše s většími či naopak menšími dílčími (ne)úspěchy a za asistence spřízněných lidských duší

Počasí i nadále přálo procházkám a výletům po mochnickém okolí. A jak se ukázalo, lidé se něčemu takovému rozhodně nebránili a podnikali hromadné výpravy. Alespoň to tak vnímali Anna, Amelie a Albert, když nadále bez újmy statečně kráčeli zdejší Oborověnkou.

„Jé, děkuji Aničko, přesně takovouto fajfku jsem si přál,“ rozplýval se blahem nad jedním z dalších darů Albert.

„A nemrzí vás, že naše společná cesta pozvolna spěje do svého zdárného konce?“ zeptala se ho.

„Abych pravdu řekl, tak trošičku ano,“ připustil Albert. „Ale jinak to byl moc pěkně strávený den,“ dodal.

„A ten rozhodně nekončí, takže se dá očekávat, že ještě nějaký ten dar přijde,“ naznačila tajemně Anna.

„Vážně?“ užasl Albert.

„Nechte se překvapit.“

Zakrátko vyšli z lesa a již byli na dohled sídla Winsternského rodu řádu lebonských lidí, když k nim dolehl následující rozhovor.

„… mám o něj vážně starost, pořád mu chodí ty dopisy.“

„To se časem urovná, uvidíte.“

„Obávám se, že tak snadno to nepůjde.“

„A na základě čeho tak soudíte?“

„Toto je onou příčinou.“

„Hot Posting?“

„Říká vám to snad něco?“

„Ne, bohužel ne.“

„Tyto dopisy nám už přes rok chodí do schránky a pokaždé na Vítkovo jméno.“

„A znáte přibližně jejich obsah?“

„Jedná se o nějakou skupinu lidí, co zájemcům údajně plní jejich tajná přání.“
„A vy se domníváte, že jde o podvod, že?“

„Ano.“

„A podle čeho tak soudíte?“

„Již na základě oné obálky, kde se nachází tato fotografie údajného plniče přání.“

„Máte pravdu, nepůsobí zrovna dvakrát důvěryhodně.“

„A obsah těch dopisů jakbysmet.“

„Mohu si je tedy u sebe ponechat a pročíst si je?“

„Když budete tak laskava…“

Takto mezi sebou vedly hovor dvě ženy.

„Dovolte, abych vás seznámila. Klaudie, toto jsou Anna, Albert a Amelie,“ představila jí Sylvie trojici právě příchozích.

Žena tmavé pleti si se všemi třemi potřásla rukou, na rozdíl od rozjařeného Alberta její tvář však nadále lemoval smutek.

„Copak se vám přihodilo, má milá?“ vyptával se okamžitě.

„Mohu jim to říci, Klaudie?“ zeptala se dotyčné nejprve Sylvie a když Klaudie pokývala souhlasně hlavou, seznámila trojici s danou ne příliš radostnou situací: „Tady Klaudie si dělá nemalé starosti o svého syna a příčinou toho všeho jsou dopisy od tohoto pisatele.“

Klaudie se po Sylviiných vyřčených slovech opět zatvářila značně ztrápeně.

„No tak přece nesmutněte,“ chlácholil ji Albert, načež Annu požádal, aby z ruksaku vyndala jeden z jeho darů. „Tady máte, věnuji vám pro štěstí tento fotoaparát.“

„Ale to snad ani nemohu přijmout.“

„Musíte, já osobně na tom trvám,“ odmítal si Albert fotoaparát vzíti nazpět. „Dnes slavím svůj velký šťastný den a rozhodně nestojím o to, aby druzí smutnili.“

„Tak děkuji,“ vyslovila nakonec s námahou vděčně Klaudie. Pak se se všemi rozloučila, nastoupila do auta a odjela.

„Velice milá žena, škoda, že má problémy,“ povzdechl si Albert.

„To víte, kdo je v dnešní uspěchané době nemá,“ opáčila Sylvie. „Tak pojďme, ještě máme před sebou několik zásadních objevů a byla by převeliká škoda je promeškat.“ A následně Annu, Amelii a Alberta pobídla k chůzi.

Nynější značení Alberta a jeho společnice přimělo vydat se přímo na pozemek Winsternského rodu řádu lebonských lidí, konkrétně do onoho labyrintu, sestávajícího z živého plotu.

„Trochu se obávám, abych se vám v něm nadobro neztratil,“ dovolil si zažertovat.

„Myslím že právě tohoto se nemusíte zbytečně obávat, Alberte,“ zareagovala pohotově Anna. „A proto, pokud jste si naprosto jistý tím, že vaše nynější cesta má vésti právě do labyrintu, neváhejte a se vší noblesou do něho vstupte,“ vyzvala oslavence.

„Nu a já se s vámi na chvilenku rozloučím, potřebuji si ještě něco zařídit,“ poznamenala Sylvie a vzdálila se.

Albertova volba dané cesty se přeci jen ukázala předvídatelně správnou. A netrvalo to dlouho a jmenovaný v labyrintu natrefil na skřínku, v níž posléze nalezl klíč.

„Schválně, jestli uhádnete, do kterých dveří daný klíček patří.“

Annin dotaz nebylo pro Alberta zase tak těžké následně zodpovědět. Jak si záhy povšiml, tak na oné nalezené skřínce se na její spodní straně nacházelo logo, jenž nad vstupními dveřmi měla právě jedna z venkovních pyramid.

„Pokud hádám správně, tak daný klíček by měl pasovat právě do těchto dveří,“ uvedl Albert, když s Annou a Amelií vyšli z labyrintu ven a stanuli před příslušnou pyramidou. Vzal za kliku, avšak bylo zamčeno. „Mohu ji zkusit tedy odemknouti?“ zeptal se pak Anny, přičemž se mu samým vzrušením rozbušilo srdce.

„Prosím,“ pobídla ho vlídně.

Jakmile tedy Albert otočil klíčem a otevřel dveře pyramidy, dolehl k němu bujarý sborový pozdrav:

Vše nejlepší k narozeninám Alberte a ať vám život dopřeje ještě mnoho hezkých prožitých let!“

Osloveného ono halasné uvítání dokonale zaskočilo a ohromilo zároveň. Pyramida, do níž vstoupil společně s Annou a Amelií, byla slavnostně vyzdobena. Všechny stoly byly přiraženy k sobě a tak utvořily jeden velký, u něhož nyní postávali jak někteří členové Řádu, tak i jeho četní pacienti. Pohostinností se rozhodně nešetřilo. Na stole se vyjímaly všechny možné mochnické pochutiny a uprostřed něj pak několikapatrový dort. Albert, když toto vše spatřil, doslova oněměl, a tak se slova dobrácky ujala Anna: „Prosím, račte se usadit do čela stolu a ještě jednou vše nejlepší k narozeninám.“

Albert měl co dělat, aby se opět nerozplakal dojetím.

Tou dobou již k Winsternskému rodu řádu lebonských lidí spěl kočár, jenž kočíroval Svatopluk a v němž byli přítomni Radovan, Ludvík, Šárka a Vladana.

„Ne, já nikam jet nechci, pusťte mě, já nikam jet nechci,“ chrčela namáhavě stále Vladana.

„Jen klid, babičko, za chvíli budeme na místě,“ utěšovala ji Šárka.

„Vodu… dejte mi vodu.“

„Malý moment, hned to bude.“ Radovan vyndal z batůžku termosku a dal paní hraběnce napít čaje. „Tohle pevně stiskněte, Vladano a uvidíte, že se vám viditelně uleví,“ vyzval ji.

„Co je to?“ pojala Šárka nedůvěru vůči jakési fotografii, na níž se vyjímala replika lebonské pyramidy.

„Zbytečně se nestrachujte, má milá, tato fotografie je nabita výhradně pozitivní energií,“ ujišťoval ji Radovan. „Máte mé čestné slovo, Šárko,“ doplnil svoji výpověď o povzbudivé zamrkání.

„Tak dobrá,“ souhlasila dotyčná nakonec s Radovanovým návrhem.

„Abych to dovysvětlil,“ vzal si opět slovo profesor biologie, „ona fotografie je nejen nabita pozitivní energií, ale rovněž ji přijímá na dálku, neboť Winsternský rod řádu lebonských lidí na ni takto neustále působí. Proto by mělo co nevidět dojít k celkovému zklidnění vaší babičky, Šárko.“

A vskutku, netrvalo to ani minutu a Vladana zanechala třesení a chrčení a zdálo se, že usíná.

„Vše bude dobré, uvidíte, Šárko,“ nepolevil Radovan v utěšování. „Vaše babička si potřebuje jen odpočinout.“

„Vážně bude v pořádku?“ chtěla si být naprosto jistá Šárka.

„Máte mé čestné slovo,“ přesvědčoval ji neúnavně Radovan. „Pozor na onu fotografii, ať Vladaně nevypadne z ruky,“ upozornil Šárku, načež vyzval i Ludvíka: „Rozhodně bude nejlepší, když i vy budete paní hraběnce nápomocen a stisknete onu totožnou fotografii v její druhé ruce.“

„Jak myslíte, pane profesore,“ přijal to oslovený bez jakýchkoliv protestů, i když mu to na druhou stranu přišlo i trošičku zvláštní. Již však měl zkušenosti s tím, že rady profesora biologie se vždy osvědčily, a proto tedy nebyl důvod mu opět v požadavku nevyhovět.

„No vida, jak vám to spolu teď pěkně sluší,“ mínil Radovan, jakmile se Ludvík přemístil na protější sedačku a učinil, oč ho požádal. Vladana měla položenou hlavu na Šárčině klíně a ta ji jednou rukou hladila po vlasech a druhou jí rovněž pomáhala svírat fotografii.

„Už tam budeme.“

„Ano, bereme to na vědomí,“ odpověděl kočímu Radovan a ještě jednou Šárce připomněl: „A vy se ničeho zbytečně neobávejte, vše bude mít šťastný konec.“

Sylvie a několik jejích pomocnic již před sídlem Řádu byly na příjezd paní hraběnky a jejích ochránců připraveny a k dispozici měly i přenosná nosítka, to pro případ, že by Vladana nebyla schopná chůze, což se nakonec ukázalo jako velice správný úsudek.

„Vítejte Svatopluku, tak jste nakonec přeci jen ve zdraví dorazili?“

„Ano a vezeme vám i paní hraběnku,“ upozornil Sylvii kočí.

„Výborně,“ pochválila si. „A jak je na tom?“

„Za jízdy usnula.“ To z kočáru již vystupoval Radovan a se Sylvií se vítal. „Je dobré, že tu máte ona nosítka, můžeme tak Vladanu bezpečně přenést do jedné z vašich proslulých pyramidek.“

„Již tam pro ni máme přichystané volné lůžko,“ informovala ho věcně. „U nás o vaši babičku bude dobře postaráno, nemusíte se zbytečně strachovat, Šárko,“ ubezpečovala dotyčnou.

Sylvie a její společnice tedy Vladanu z kočáru přemístily na nosítka a následně přenesly do jedné z pyramid, přičemž kladly neustále důraz na to, aby dané fotografie pevně svírala v dlaních, o což se starali Ludvík se Šárkou.

„Sem ji uložte,“ vyzvala Sylvie své pomocnice a hned poté, co Vladana zalehla na volné lůžko, si k ní přisedla, vzala si do rukou mapku lidského těla a začala po ní pomaličku přejíždět rukou.

„Ničeho se zbytečně neobávejte, Šárko, tady Sylvinka vaší babičku jen pročišťuje od zlých neduhů, není-liž pravdou?“

Jmenovaná se pousmála a pak Radovana, Ludvíka a Šárku vyzvala: „Vladana potřebuje odpočívat a proto jí dopřejme soukromí.“

„Ale bude v pořádku, že ano?“ pociťovala stále jisté obavy Šárka.

„To víte, že se tak nakonec stane,“ přitakal vlídně Radovan, a když viděl Ludvíka a Šárku takto pospolu, hnedle ho napadlo: „Nyní nejlépe uděláte, když si v soukromí popovídáte. Za těch pět roků si toho dozajista máte hodně co říci.“ Načež se s Annou, na její výslovné přání, odebral do vedlejší pyramidy na slavnost, jež se pořádala na Albertovu počest. „A až si vše vyříkáte, přijďte tam za námi. Budeme vám držet dvě volná místečka.“

„Děkujeme,“ vyjádřil s vděčností za sebe i za Šárku Ludvík.

Oba před pyramidou, v níž Sylvie zůstala s Vladanou, záhy osaměli. Zpočátku si jen hleděli do očí, než se Ludvík osmělil vyslovit: „Je to vážně již pět let, co jsme se viděli naposledy?“

Šárka neodpověděla, jen hlavou naznačila letmé souhlasné kývnutí.

„Máš nový účes. Kdy ses nechala ostříhat takto nakrátko?“ hledal Ludvík nová vhodná slova pro konverzaci.

„Asi tak před půlrokem,“ odvětila Šárka a jakoby provinile sklopila oči.

To kvůli němu? Nebo na přání tvé babičky?“

Šárka opětovně souhlasně přitakala.

A opravdu jsi ho milovala?“ vyptával se dále Ludvík.

„Sama nevím.“

„A věděla jsi, že je to sňatkový podvodník?“

„Ne,“ poznamenala stručně Šárka, pak se ale přeci jen více rozhovořila: „Vlastně jsem Jaroslava znala teprve krátce. Poznali jsme se na jednom z mochnických plesů, které má babička pořádala ve své vile. Od počátku se ke mně choval galantně a moji babičku si doslova svým přístupem získal. Nikdo z nás však neměl tušení, že je to ve skutečnosti někdo úplně jiný.“

Ludvík Šárce pozorně naslouchal. Zase po několika letech, jež mu přišly jako věčnost, mohl plně vnímat její hlas a ten mu stále lahodil. A to i přes ono nemilé, co se tu ze Šárčiných úst dozvídal.

„Tolik jsi mi scházela, ani nevíš jak moc,“ osmělil se Ludvík pokračovat v hovoru.

„Ty také,“ doznala se Šárka. „jenže když jsi pak přestal psát…“
„Já že ti přestal psát?“ A pak to Ludvíkovi opět došlo. „No ovšem, zase v tom sehrála roli tvá babička, začala ty dopisy před tebou schovávat.“
„Proč by to ale dělala?“

„Abys sis myslela, že jsem na tebe nadobro zanevřel,“ zareagoval Ludvík pohotově na Šárčin dotaz. „Jenže opak byl pravdou.“ A aniž by na to svoji vyvolenou předem upozornil, políbil ji na rty. „Tohle jsem si celou dobu přál udělat.“

A náhle se ozval potlesk.

„Tak se mi oba líbíte. Z celého srdce si přeji, aby vám tato znovuobjevená láska vydržela pokud možno nadosmrti.“
To se o slovo opět přihlásil Radovan.

„V naší slavící pyramidce je již po vás sháňka. Všichni se ptají po tom snovém páru.“

„Hned tam přijdeme,“ přislíbil za sebe i za Šárku Ludvík.

„A neměli bychom se napřed zajít podívat za mojí babičkou?“ zapochybovala přeci jenom Šárka.

„Nechme ji, ať si odpočine. Tady je v dobrých rukou,“ byl přesvědčen Ludvík.

Šárce to však přeci jen nedalo a byla odhodlána se za svojí babičkou stůj co stůj vypravit do pyramidy. Přišla právě včas, Vladana zrovna procitala ze svých mdlob. „Kde… kde to jsem?“ byla její první slova.

„V sídle Winsternského rodu řádu lebonských lidí.“

„Kde… kde že?“

Sylvie to Vladaně ochotně zopakovala.

„Ne, to… to snad ne.“

„Prodělala jste srdeční slabost, ale budete v pořádku,“ utěšovala Vladanu Sylvie. „Pro jistotu vás raději celou ještě jednou pročistím.“ Načež si do ruky vzala osvědčenou mapku lidského těla a začala po ní opětovně pomalu přejíždět rukou. „Cítíte něco?“

„Te… teplo.“

Sylvie se pousmála, přesně toto totiž chtěla od Vladany slyšet.

„A… a kde je má vnučka?“

„Tady jsem babičko,“ pospíchala k její lóži chvatně Šárka.

„Tak to sama vidíte, Vladano, vše se vyvíjí správným směrem,“ zastávala názor Sylvie. „Mohu vás tak oslovovat?“ chtěla se ujistit.

„A… ano,“ vydala ze sebe namáhavě Vladana.

Sylvie dala úsměvem najevo, že ji odpověď paní hraběnky uspokojila.

„A kde… kde jsou Jaroslav a Běta?“ zajímala se dál Vladana.

„Běta sem nejela, zůstala ve vašem sídle,“ řekla Sylvie.

„A… a Jaroslav? Kde… kde ten je?“

„Ten utekl neznámo kam,“ oznámila pro změnu Šárka.

„Zato k nám společně tady s vaší vnučkou zavítali Radovan a pan Ludvík.“
„Cože, Lu… Ludvík?“ vydralo se Vladaně podrážděně z úst.

„Toho vy zjevně nemáte asi příliš v oblibě, že je to tak?“ odtušila správně Sylvie. „Na mě ale rozhodně udělal dobrý dojem, jak se o vás láskyplně staral,“ připomněla honem, když Vladana znovu rozhořčeně otevírala ústa.

„On není vůbec tak zlý, jak sis po celá ta léta myslela,“ přidala se k Sylvii Šárka, „zato z Jaroslava se vyklubal sňatkový podvodník. A teď se skrývá neznámo kde.“

Záhy došlo na vzájemnou výměnu názorů mezi Vladanou a její vnučkou Šárkou.

„Proč jsi mi zatajila, že mi Ludvík po celých pět let ze zámoří posílal dopisy?“

„Prostě… prostě jsem nechtěla, abys… abys ses s ním opět setkala.“

„On ale není tak špatný, jak si možná myslíš.“
„Rozhodně… rozhodně se k tobě ale… ale nikdy nehodil.“

„Vždyť ho vlastně vůbec ani neznáš.“

„Znám… znám ho příliš dobře na… na to, abych… abych věděla, jaký… jaký je to nuzák.“

A dál už se Vladana v řečnění nedostala, neboť na ni opětovně dolehla únava.

„Pojďte Šárko, necháme vaši babičku odpočívat,“ pobídla ji Sylvie. „V této chvíli to tak bude nejlepší. Běžte za Ludvíkem na onu oslavu do vedlejší pyramidy.“

Šárce nezbývalo nežli poslechnout.

Á, výborně, slečna Vladská k nám konečně dorazila! No tak, nestůjte přece ve dveřích, má milá a pojďte sem mezi nás,“ uvítal ji ve slavící pyramidě takto bodře Radovan a hned ji nasměrovával na volnou židli vedle Ludvíka. Všichni v ní přítomní pokynuli Šárce na pozdrav. „A tady toto je náš oslavenec, prosím, seznamte se.“

„Albert, těší mě.“

„Šárka Vladská.“

Oba jmenovaní si podali ruce.

„Tak to vy jste onou vnučkou paní hraběnky?“ vyzvídal hnedle dál Albert, z jeho strany to však nevyznělo nijak vlezle, jen se prostě, jako před ním Ludvík, snažil konverzovat.

„Ano.“

„A co že paní hraběnka nepřijela společně s vámi?“

„Je tu také, momentálně odpočívá ve vedlejší pyramidě.“

„Ach tak.“

Slavnostní veselí by mohlo pokračovat v poklidu nerušeně dále, nebýt příchodu jistého muže. Tomu bylo okolo padesáti let. Hnědé vlasy již dávno prověřovaly lysiny a brýle s obroučkou vypovídaly o jeho zhoršeném zraku. V žádném případě to však neznamenalo, že by mu vynechávala paměť.

„No to je mi ale náhodička, Šárka Vladská osobně,“ pronesl muž pohrdavě, jakmile dotyčnou mezi směsicí tváří bezpečně poznal.

„Dobrý den,“ pozdravila Šárka, nevyznělo to však příliš nadšeně, spíše obávaně.

„Kéž bych to samé mohl říci i já, vážená slečinko,“ vyslovil to příchozí značně nerudně.

„Je mi líto, co se vám kdysi přihodilo,“ pokusila se Šárka o omluvu, tím si však příliš nepomohla.

„Že je vám to z celého srdce líto? Ale jděte. Nejradši byste mě obě dvě viděly jako toho největšího ubožáka pod sluncem!“ přidal muž na důrazu.

„Jaké obě dvě? O kom to ten pán mluví?“

„To nic, Alberte, vše se zajisté urovná, užívejte si dál své narozeninové oslavy,“ pokusil se celou nemilou situaci nějak šetrně zachránit Radovan, ovšem ani on nakonec příliš nepochodil.

„Nic se neurovná, tahle nedávná křivda jen tak nepřebolí!“ zvyšoval muž nepřiměřeně hlas, čímž si vedle profesora biologie a Šárky již plně získal pozornost všech ostatních přísedících v pyramidě. „Vladana mi zničila život, Radovane!“

„Rozhodně jsem nezapomněl, Martine, co se vám přihodilo,“ připomenul dotyčnému důležitě. „A také nemíním nic z toho zlehčovat.“

Ano, oním nečekaným příchozím nebyl nikdo jiný nežli Martin Netřebický, onen muž, o němž se Radovan v kočáře zmiňoval Ludvíkovi.

„Jak vidím, opět jste se dal na podnikání, to je obdivuhodné, že jste se dokázal postavit na vlastní nohy,“ pokusil se následně povzbudivě uvést Radovan.

„Co prosím?“ přeslechl Martin, přes ono své rozrušení, co právě povídal, a tak mu to Radovan ochotně zopakoval. „To bych zrovna netvrdil, ta pražská firma, co pro ni rozvážím zboží, mi neplatí dvakrát dobře.“

Šárka se znovu zatvářila značně provinile, neboť na ni právě směřoval jeden z dalších Martinových výbojných pohledů.

Možná že by Radovan přeci jen dokázal ony spory nějak šetrně usměrnit, nebýt Albertovy následné ne zrovna šťastné připomínky: „Paní hraběnka je ale přítomná ve vedlejší pyramidě, takže pokud máte zájem…“

„Cože, Vladana Vladská je tady taky?!“ Martin Netřebický rázem plně ožil a v očích se mu nebezpečně zablesklo.

„Martine…“ Radovan byl hned na nohou a pokusil se jmenovaného zadržet, leč…
„Ne, pusťte mě!“

„Martine, tím nic…“
„Říkal jsem, abyste mě nechal na pokoji, Radovane!“

Martin se Radovanovi úspěšně vymanil z područí a již chvatně spěchal k pyramidě, v níž se Vladana momentálně zdržovala. Z ní právě vycházela Sylvie. „Přivezl jste nám zboží? To jste hodný. Složte ho prosím…“
„Kde je?!“

„Co prosím?“

„Kde je ta mrcha?!“

„O kom to vlastně…?!“

„Je tam?!“

„Je tam kdo…?“

„Vladana Vladská!“

„Ano, ale…“

„Pusťte mě za ní!“

„Promiňte, ale to nepůjde, Vladana…“

„Ale půjde, to víte, že to půjde!“

„No tak, Martine, zanechte…“
„Už ani krok, Radovane!“ pohrozil mu Martin HÓLEJENKOU. „A vy taky!“ obrátil ji hbitě zase na Sylvii. „Katalná Mochna mi možná vzala kus mého života, ale na její taje jsem rozhodně nezapomněl!“

„Toto nikam nevede, Martine, co se stalo, stalo se,“ snažil se dotyčného v jeho počínání znovu šetrně usměrnit Radovan, načež Sylvie se k němu ihned přidala, jakmile zjistila, o koho že se to jedná.

„Ta potvora mi zničila život a to mám nechat jen tak?!“ běsnil dál Martin.

To už se kolem shlukovaly davy zvědavců. Martin si to uvědomoval a na celé kolo začal vyřvávat: „NO ANO, JEN SE VŠICHNI PODÍVEJTE NA TOHO CHUDÁKA, KTERÉHO OŽEBRAČILA JEDNA HAMIŽNÁ BABA! JEN SE MU POSMÍVEJTE ZA TO, JAK TRAGICKY DOPADL! NO TAK DO TOHO, STREFUJTE SE DO MĚ NARÁŽKAMI A TÍM MĚ PONIŽTE JEŠTĚ VÍC!“

Jak Martin nepřiměřeně zvyšoval svůj hlas, neomaleně kolem sebe doslova šermoval i HÓLEJENKOU.

„NE, NEPŘIBLIŽUJTE SE KE MNĚ!“ pohrozil znovu Sylvii a pak ji naléhavě vyzval: „PŘIVEĎTE SEM VLADANU! HNED TEĎ!“

„Nuže dobrá,“ přislíbila nakonec Sylvie Martinovi, ve skutečnosti však jen získávala čas, aby ho v nestřežený okamžik obrala o jeho HÓLEJENKU. Martin však její záměr vypozoroval a než Sylvie proti němu stačila učinit výpadek, usměrnil ji hůlkou na zem.

„DÁL UŽ ANI KROK!“ zopakoval Martin výhružně Radovanovi.

„No tak, Martine, promluvme si o všem hezky v klidu a v soukromí,“ snažil se ho neúnavně stále přesvědčovat, když ten znovu nebezpečně začal mávat hůlkou.

A pak se stalo něco, co pro změnu nečekal Martin. HÓLEJENKA mu vypadla z ruky, ani pořádně nevěděl jak, a prudká rána do zad ho pohroužila k zemi, takže ho Sylviiny pomocnice záhy snadno mohly zpacifikovat.

Ne, pusťte mě!“ bránil se Martin seč mohl, nebylo mu to však již nic platné.

„Prosím, odveďte pana Netřebického do mé kanceláře, dejte mu něco na uklidnění a počkejte tam na mě,“ požádala Sylvie své spolupracovnice, když se znovu postavila na nohy, a pak promluvila k osvoboditelce: „Děkuji vám, Evelíno.“

„Já… chtěla bych se vám omluvit za to, jak jsem se chovala.“

„Omluva se přijímá,“ opáčila Sylvie. „A vy ostatní se prosím navraťte nazpátek do svých pyramid.“

Amelie, Albert a další přihlížející Sylviinu požadavku nakonec vyhověli, jen Anna, Evelína a Radovan se k nim nepřipojili a následovali jmenovanou. Když společně dorazili do její kanceláře, našli v ní Martina ve značně zbědovaném stavu. Sice se už nečertil, avšak nezdál se být zcela zdráv. Dělaly se mu kruhy pod očima a namísto běsnění teď naříkal.

„No tak, Martine, vše špatné časem přebolí, uvidíte.“

„Ne, nepřebolí, Radovane, já vím že ne.“ oponoval mu Martin.

„Cožpak se vám opětovně nezadařilo? Postavil jste se na vlastní nohy, našel si novou práci…“
„Stejně mi mizerně platí a navíc… navíc mě to strašně zmáhá,“ stěžoval si Martin v plačkách.

Radovan chápavě pokýval hlavou a pak ho napadlo spásné: „Pokud vás vaše současná práce netěší, měl bych pro vás jeden rozumný návrh.“

„O co jde?“

„Pamatujete se ještě na Rudolfa Mantena?“

„Jak by ne, to je ten příjemný pán z Pasangerovy ulice.“

„No vidíte a právě Rudolf hledá někoho spolehlivého do své kavárničky Sanmantena na post číšníka. Měl byste zájem?“

Na Martinovi bylo znát, že o oné nabídce přeci jen začíná více přemýšlet. Popravdě řečeno proti Rudolfovi nikdy nic neměl, dobře se s ním znal a mnohokrát k němu do kavárny i zavítal na kus řeči. Avšak na druhou stranu mu Katalná Mochna připomínala jistá příkoří spojená právě s Vladanou Vladskou. „Nevím, jestli bych byl schopen fungovat ve městě, které mi tolik ublížilo,“ vyslovil nakonec značně obávaně a jen stěží potlačoval slzy.

„A kdyby se vám paní hraběnka veřejně omluvila a případně vás i odškodnila…“

„Ta? Ta určitě,“ odsekl Martin Evelíně.

„Já si každopádně myslím,“ připomněl se znovu Radovan, „že byste pobyt u nás v Katalné Mochně měl zvážit, Martine. Rudolf může to místo pak nabídnout někomu jinému a to by již na nějaké změny bylo pozdě.“

„Sám nevím, Katalná Mochna mi tolik ublížila,“ drmolil si Martin teď spíše sám pro sebe.

„Nevadí, já přeci jen dám Rudolfovi vědět, že o post číšníka v jeho kavárně máte zájem, tak ať ještě s výběrem případných kandidátů vyčká,“ přislíbil Radovan.

No tak dobrá,“ dal Martin najevo přeci jen souhlas, i když to vyznělo značně nejistě. „Už musím zase jet dál, mám zpoždění.“

„Nevím, zdali je zrovna toto dobrý nápad,“ dělala si Sylvie o Martina starosti a to oprávněně, když tomu náhle zazvonil mobil a on byl nucen hovor chtě nechtě přijmout. Nenesl se v příliš přátelském duchu.

„Ano… jistě samozřejmě… hned tam budu,“ zněly Martinovy odpovědi. Opravdu se zdál být značně vyčerpaný.

„Vážně byste, Martine, měl uvažovat o změně místa. Tohle pendlování mezi městy vás ničí,“ domlouvala mu Sylvie.

„Když to jinak nejde,“ vymlouval se.

„Ale právě že jde,“ ujišťoval Martina dobrosrdečně Radovan. „Než dnešním dnem nadobro opustíte naše město, zastavte se za Rudolfem,“ radil mu.

„A já vás na cestu posílím, ať ji hravě zvládnete,“ nabídla se sama od sebe Evelína a doslova Martinovi vnutila totožnou fotografii, kterou v dlaních byla nucena předtím svírat Vladana Vladská.

„Pojďte, Martine, pomůžeme vám složit zboží, ať můžete zase nerušeně pokračovat dál v cestě,“ pobídla ho k chůzi Sylvie a společně s Annou, Evelínou a Radovanem se vydala ven ze své kanceláře na venkovní prostranství, kde měl zaparkovanou dodávku.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means V - Město plné zázraků. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *