14. Kouzlo přítomnosti pozitivních okamžiků pro ty, jež v životě…

14. Kouzlo přítomnosti pozitivních okamžiků pro ty, jež v životě tápají a podání pomocné ruky od těch, jimž naopak životy druhých nejsou lhostejné

Rušno tou dobou bylo i v kavárně Sanmantena Rudolfa Mantena. Jmenovaný si pochvaloval, jak se Martin Netřebický a Kateřina Jentelová na place krásně doplňují a tvoří spolu naprosto sehraný tým.

„Stůl číslo tři si žádá reservaci,“ oznamovala Kateřina právě Martinovi.

„Rozumím, beru na vědomí a již to spěchám zařídit,“ zareagoval pohotově. „A stůl s číslem devět u okna prosí o jednu kávičku a k ní by rád dostal rostolskou roládu.“

„Ano, zapisuji si a objednávku obratem dodám,“ sdělovala Kateřina Martinovi.

Práce oběma šla nadmíru dobře a nejednou měli dokonce chuť si při ní i prozpěvovat. A jak by také ne, když k tomu přímo vybízela sama hudba! Ano, i kavárna Sanmantena měla svého hudebního virtuóza, jímž aktuálně byl Rudolf Medovníček, onen muž, co v Letomonském parku poskytl přístřeší Ludvíku Trnavskému, když ten tápal ve svém osobním životě. Rudolf Medovníček si pro své preludování zvolil neméně originální nástroj a sice skleničky, s jejichž pomocí dokázal vykouzlit podmanivé melodie. U osazenstva kavárny měly takový ohlas, že sami hosté chodili za jmenovaným a žádali ho, zdali by nezahrál nějakou tu konkrétní. A Rudolf Medovníček se tomu rozhodně nijak nebránil, naopak ho těšilo, že osazenstvo kavárny vůči jeho hráčskému umu zaujímá kladný postoj.

„Je radost vás opět vidět šťastného a usměvavého,“ dovolil si na Martinovu adresu uvést Rudolf Manten, když se zdárně podařilo dočasně vyřídit všechny objednávky a nastal tak čas pro malý oddych.

„Štěstí že mi Radovan dal tip na vaši kavárnu, jinak bych teď pendloval někde mezi Prahou a Košicemi,“ pronesl s úlevou Martin.

„Cítíte se tu tedy být spokojen?“

„Ano, práce mě baví a naplňuje,“ přisvědčil s vděčností Martin. „Sice je to občas rovněž pěkný adrenalin, neboť tu je pokaždé plno, ale i to mi svým způsobem hodně dává. Navíc si mohu popovídat s hosty a tak se necítím osaměle, což, když jsem dělal autodopravce, bylo něco naprosto nemyslitelného.“

„Ano, rozumím vám a děkuji, že na moji kavárničku pějete jen samou chválu a jste tu rád,“ hřála ta slova Rudolfa Mantena u srdce.

Oba pánové měli hned dvojnásobný důvod k radosti, neboť do kavárny Sanmantena právě zavítal další z významných hostů.

„Lubomíre, to je ale milé překvapení, vítejte!“

Byl to skutečně Lubomír Větvička, tentokrát mu však dělala společnost šarmantní dlouhovlasá černovláska. Na sobě měla tričko s vyobrazením města jménem Poděbrady a k tomu jí dokonale pasovala sukně s hudebními motivy.

„Dovolte abych vám představil svoji přítelkyni Ofélii, jinak poděbradskou rodačku,“ vítal se Lubomír nadšeně s Martinem. „A zároveň blahopřeji k vašemu novému místu v této malebné kavárničce.“

„Ofélie Kaštánková.“

„Velice mě těší,“ opáčil Martin, přičemž nedokázal skrýt upřímné překvapení z té nečekané, o to však více milé návštěvy.

„A tady jsme vám s dovolením přinesli jeden malý dárek, snad se vám bude líbit.“

„Ale já nemám narozeniny ani svátek,“ překvapilo to Martina, když z rukou Ofélie přijímal objemný balíček.

„Vždyť to je také na počest vašeho nového místa zde u Rudolfa,“ upřesňoval dobrotivě Lubomír.

„Jinak je ono uvnitř vhodné pro dlouhé deštivé večery,“ připojila Ofélie.

„Děkuji, tento titul tedy ve své knihovničce rozhodně ještě nemám,“ vyjádřil se s vděčností Martin, když v úžasu pohlédl na jeden z výtisků knihy Poděbrady v průběhu staletí od Břetislava Kováře. „Leč já pro vás bohužel žádný dárek nemám. Nepočítal jsem s tím, že se tu dnes stavíte,“ začal se ihned omlouvat.

„Mě a tady mou partnerku to přece nijak nepobuřuje, ke štěstí nám postačí, že se vám vede dobře a že vás po delší době vidím zase usměvavého,“ mínil Lubomír, načež s Ofélií rovněž nešetřili úsměvy.

„Pokud byste nám ale chtěl udělat radost a onen dar oplatit, postačí když nás usadíte ke stolu a poté nám donesete požadovanou objednávku,“ ujala se slova opět Ofélie. „Někde bychom tu měli míti rezervaci…“

„Ach ano, jistě samozřejmě, račte za mnou, prosím.“

Martin usadil Lubomíra a Ofélii ke stolu. „Zde jsou prosím nápojníčky.“

Martin chtěl již odejít, když se Ofélie znovu přihlásila o slovo: „Ráda bych se vás zeptala, Martine, mohu vás tak oslovovat?“

„Ale zajisté, madam.“

„Prosím, říkejte mi Ofélie.“

„Dobrá tedy, co byste ráda, Ofélie?“

„Jen jsem chtěla vědět, co dobrého si objednali u onoho vedlejšího stolu.“

„To je prosím jedna z našich mochnických specialit, takzvaná rostolská roláda.“

„Tak tu bych velice ráda ochutnala. Kdybyste byl tak laskav a jednu nám donesl.“

„Já proti dané volbě rozhodně nic nenamítám,“ vyjádřil se k výběru své partnerky pochvalně Lubomír. „A k ní dvě kávičky?“

„Já si s dovolením dám nějaký dobrý ovocný čaj, pokud máte,“ rozhodla se nakonec Ofélie.

„Ale zajisté, hned to bude,“ pravil Martin. „A ještě jednou děkuji za onu knihu, rád si v ní počtu.“

„Nemáte zač, hlavní je, že jste se svým životem opět spokojen,“ odvětil dobrácky Lubomír. „A jak se daří vám, Rudolfe?“ oslovil následně majitele kavárny, když ten procházel okolo stolu, u něhož s Ofélií seděli. Její pozornost stále více budil onen stůl vedlejší, u něhož s největší pravděpodobností pobývaly matka s dcerou a co bylo zajímavé, dorozumívaly se nikoliv slovy nýbrž gestikulací rukou.

„Děkuji za optání, nestěžuji si. Jinak,“ obrátil Rudolf Manten pozornost na svého jmenovce, „pamatujete si ještě na Rudolfa Medovníčka? Dnes nám tu vypomáhá svým hráčským umem. A nejen to, můžete si mu říci o písničku a on vám ji pak velice rád zahraje na své skleničky.“

Ofélie takovou nabídkou rozhodně nepohrdla, ona dvojice u vedlejšího stolu však byla pohotovější, to když dívčina ruční gestikulací naznačila, jakou skladbu by si přála zahrát a žena její název pak oznámila Rudolfu Medovníčkovi.

„Takže nyní uslyšíte Elišku a po ní bude následovat první věta z místní mochnické Korumpijské symfonie,“ vyhověl danému přání jmenovaný a pustil se do preludování. Dívčina neskrývala nadšení a své mamince ihned ruční gestikulací dala najevo, jak ji potěšilo, že Rudolf Medovníček vyhověl jejímu přání. Ofélie to rozhodně nenechala bez odezvy, dívčině popřála příjemný poslech a pochválila ji za výběr – jak jinak než obdobnou ruční gestikulací.

„Moje maminka kdysi pracovala jako tlumočnice do znakové řeči a naučila mě svému řemeslu, takže již zhruba od dvanácti let toto ovládám a občas si takto s někým i popovídám, když se naskytne příležitost,“ začala objasňovat překvapenému Rudolfu Mantenovi Ofélie.

„No řekněte, není kouzelná?“ neskrýval Lubomír nadšení a Ofélii políbil na tvář. „Pardon,“ oznámil omluvně, když mu náhle zapípal mobil, „to mi přišla textová zpráva od Radovana.“

„Ten, pokud mi je známo, je momentálně přítomen v sídle Winsternského rodu řádu lebonských lidí a vypomáhá tam s výsadbou LÉKORINEK,“ konstatoval Martin, když dorazil s objednávkou.

„Byl, právě teď s Olafem ale mají oba namířeno do Prahy.“

„Opravdu a za kýmpak?“ zajímalo Rudolfa Mantena.

„Údajně za matkou Jaroslava Nedomanského, ta stále leží v Tomajerově nemocnici a zotavuje se z těžké autonehody. Radovan s Olafem ji chtějí povzbudit do života a případně nabídnout pomoc lidí okolo Sylvie.“

„Moment, moment, to hovoříte o té ženě, jejíž syn podváděl počestné ženy?“ Martin očima okamžitě vyhledal Kateřinu. Ta pochopila, oč kráčí, když jmenovaný záhy zmínil její sestru.

„Tereza se z toho již dávno vzpamatovala, dokonce jí toho Jaroslava nakonec bylo líto, když ho ten detektiv zatkl. Podle ní se do ní dle všeho zakoukal,“ objasňovala.

„No pane jo, takový ničema, ještě to by tak scházelo,“ ohradil se proti něčemu takovému ihned Martin. Lubomírovi, Rudolfu Mantenovi, a Kateřině bylo okamžitě jasné, proč mu onen sňatkový podvodník není příliš po chuti. Martin si prostřednictvím Jaroslava Nedomanského vybavil Vladanu Vladskou a její obdobné nečisté manipulace s lidmi.

„I ta je v sídle Řádu prý stále přítomna a rovněž vypomáhá s LÉKORINKAMI. Dle toho, co mi Radovan napsal, ji ona srdeční slabost, jíž nečekaně prodělala, změnila k lepšímu. Už si o sobě prý tolik nemyslí a je vděčná za společnost lidí, s nimiž si může normálně popovídat,“ připomněl Lubomír.

„Spíše na ní měl vliv právě Radovan, ona sama je stále tou prohnanou semetrikou.“

„No tak, Martine, nehudrujte nám tady, vždyť přece máte tolik důvodů k radosti,“ dovolila si ho usměrnit Ofélie, která až doposud spíše naslouchala oněm hovorům, preludování Rudolfa Medovníčka a ruční gestikulací komunikovala s onou dívčinou od vedlejšího stolu.

„No jo, vždyť já vím: dostal jsem novou práci, jež mě naplňuje, mám přátele, jimž na mne záleží a těším se dobrému zdraví, což je pro život to hlavní.“

„Vidíte, tak se mi líbíte,“ ocenila Martinův nynější proslov Ofélie potleskem. „Z celého srdce vám přeji, ať vás život i nadále baví a máte z něj prospěch.“

K přání Ofélie se záhy připojili i Lubomír, Kateřina, Rudolf Manten i matka s dcerou od vedlejšího stolu. Ofélie dokonce Rudolfa Medovníčeka požádala, zdali by Martinovi na skleničky nezahrál nějakou jeho oblíbenou písničku. Jmenovaného tak definitivně přešly chmury.

Zdálo se tedy, že nic již nemůže narušit onu znovunabytou poklidnou, přátelskou atmosféru v kavárně Sanmantena. Bohužel i do ní nečekaně zavítal narušitel, jenž si svým nevybíravým chováním dokázal znepřátelit početnou část jejího osazenstva.

„Jedno pivo,“ poručil si u baru muž, který se zvenčí do kavárny přihnal jako velká voda. „Tak kde je tu ksakru nějaká obsluha?“ začal se ihned čertit, když za ním nikoho neviděl stát.

„Ano, promiňte, už jdu,“ spěchal za mužem od stolu svých přátel Rudolf Manten. „Co si račte přáti?“

„Mám to snad říkat dvakrát? Jedno pivo!“ přidal muž na akcentu.

„Promiňte, hned to bude,“ omlouval se Rudolf Manten.

„No to je dost,“ zareptal znovu muž, načež majiteli kavárny sklenku s pivem doslova vytrhl z ruky a na ex vyprázdnil.

„Pane jo, to byla ale žízeň,“ dovolil si konstatovat Rudolf Manten.

„Ještě jedno,“ vyzval majitele kavárny muž. Nakonec do sebe vpravil celkem pět piv a jeho nevypočitatelné chování se pod jejich vlivem stupňovalo. „Nebyl byste od té dobroty a nepůjčil mi šest tisíc?“

„Promiňte?“ měl Rudolf Manten dojem, že snad špatně slyšel.

„No dobrá, tak by mi stačilo jen těch pět, tu zbývající tisícovku bych už někde schrastil,“ slevil o něco muž. „Tak dáte mi ty peníze?“

„Obávám se, že to nebude možné, pane, žádáte po mne příliš vysokou částku. Navíc vás vůbec neznám a ani nevím, na co onu sumu potřebujete,“ oponoval nesouhlasně Rudolf Manten.

„Ale no tak, nebuďte takový troškař a půjčte mi alespoň těch pět tisíc, co vám to udělá?“ naléhal muž již ve značném opileckém rozpoložení.

„Promiňte, ale to prostě nepůjde…“

„Jak nepůjde?! Koukejte mi ty prachy navalit, nebo vám z téhle vaší kavárny tady udělám kůlničku na dříví!“ Muž nyní nezůstal jen u slovních výhrůžek a – což bylo horší – neváhal vylézt na barový pult. A samozřejmě že jeho objektem zájmu nebylo nic menšího než pokladna, z níž si hodlal požadovanou částku bez dovolení vzít.

To už bylo moc i na Rudolfa Medovníčka, kterého to přimělo přestat hrát na skleničky a jít svému jmenovci na pomoc. Vzápětí se k tomu samému odhodlal i Lubomír, jemuž konečně došlo, s kým tu mají tu čest.

„Nechte mě sakra bejt!“ vzpíral se Apolenin otčím. To už se ho Lubomírovi a Rudolfu Medovníčkovi podařilo zpacifikovat a usměrnit na zem. „V pořádku, Rudolfe?“ oslovil majitele kavárny jeho jmenovec. Ten se zmohl pouze na souhlasné kývnutí, ještě stále byl v mírném šoku z toho, k čemu tu došlo. Něco podobného se mu ještě nikdy v životě nestalo.

„No jo, tam mi pili krev dva Karlové, tady jsou to pro změnu dva Rudolfové!“ zmohl se Apolenin otčím na nový odpor. To už na sebe strhl zaslouženou pozornost téměř celé kavárny. „No jo, jen se všichni podívejte na ztroskotance, vy sami jste taky banda ubožáků, jen si to bojíte přiznat! Je mi z vás na blití!“

„Nejlépe uděláte, když odejdete. Nejdříve však zaplaťte útratu,“ vybízel Apolenina otčíma Rudolf Medovníček.

„Nic platit nebudu! Tomuhle pajzlu plnejch kreténu nedám ani korunu!“ obořil se na něj výbojně Apolenin otčím, načež se mu podlomily nohy a on zavrávoral tak nešikovně, až s rachotem zařinčelo několik Rudolfových skleniček. „Jste banda vyšinutejch bláznů, parta ubožáků!“ nepřestával s dorážením, načež v následující minutě neváhal hrubě zkritizovat vše možné, včetně hendikepu oné němé dívčiny.

„A VEN!“ dopálilo Ofélii, jak o dotyčné Apolenin otčím hrubě smýšlel, a nakonec se tak i ona podílela na jeho vyhoštění z kavárny Sanmantena.

„Mor, rakovinu, cukrovku a leukémii na vás všechny! Proklínám vás i tohle město!“ byla poslední slova, jimiž Apolenin otčím stačil „obšťastnit“ všechny přítomné v kavárně. Následně zmizel kdesi v útrobách pasáží.

„V pořádku, Rudolfe?“ otázal se jeho jmenovec, když bylo po všem a hosté, jež rozrušilo chování Apolenina otčíma, opět v poklidu zasedli ke svým stolům.

„Ano, už jsem se z toho vzpamatoval,“ dal Rudolf Manten najevo, že se po psychické stránce již cítí lépe.

„A s útratou toho neurvalce si, Rudolfe, nelámejte zbytečně hlavu, zaplatím za něj, takže mi to připište na účet,“ nabídl se sám od sebe ochotně Lubomír.

„Dobrá,“ odvětil s vděčností v hlase Rudolf Manten. Zároveň si s tím připomenul ono zavedené, tudíž jak důležité je být obklopen přáteli.

Něco podobného se pokoušeli sdělit jisté ženě i Radovan s Olafem. Na rozdíl od Karla Hnízdila je cestou z Katalné Mochny do Prahy nezastihla žádná dopravní kolize a tak ve zdraví dospěli až před Tomajerovu nemocnici, kde byla hospitalizována matka Jaroslava Nedomanského, křestním jménem Klára.

„V pořádku, drahý příteli, zvládnete tam jít společně se mnou?“ vypozoroval Radovan na Olafovi přeci jen jisté obavy, když oba stanuli před nemocniční budovou.

„Ano, zvládnu, nebojte.“

„Vejděme tedy.“

I přes ono ujištění Olafa záhy přepadla úzkost a to ve vestibulu, kde se zrovna dva pacienti spolu bavili o rakovině konečníku, na kterou skonal kamarád jednoho z nich. Hned nato na Olafa negativně zapůsobilo, když následně nahlédl do jednoho z nemocničních pokojů a spatřil tam nemohoucího na lůžku, jehož přímo musela krmit zdravotní sestřička. To Radovan se naopak na pacientech a nemocničním personálu snažil nacházet pozitiva. A tak velice ochotně a rád podal upadlou hůl stařence s přáním pěkného dne a úsměvy poté obdařil kolemjdoucí zaměstnance nemocnice, kteří je, k jeho spokojenosti, povětšinou opětovali.

„Á, zdá se, že daný pokoj se nachází právě zde,“ upozornil Radovan Olafa, když prošli téměř celou chodbou v druhém patře nemocnice až na její konec, kde byly pootevřené dveře. „Dobré odpoledne přeji, je zde prosím přítomna paní Klára Nedomanská?“

„Ano, to jsem já,“ odvětila zhruba padesátiletá žena a to poměrně překvapeně. Jako by svému synovi z oka vypadla, napadlo ihned Radovana s Olafem, když ji spatřili, nebylo tedy pochyb o tom, že jsou oba na správném místě. V daném nemocničním pokoji se totiž nacházely pouze dvě persony a onou druhou byl muž okolo čtyřicítky, obývající vedlejší lůžko.

„Těší mne, jmenuji se Radovan a tento mladý muž po mém boku je můj dobrý přítel Olaf.“

„Ach ano, sestřičky mi říkali, že se tu dnes za mnou má kdosi zastavit.“

Klára Nedomanská to opět vyslovila s mírnou zdrženlivostí, přeci jen na ní bylo znát, že ji příchod obou pánů mírně řečeno zaskočil.

„Patrně jste očekávala příchod někoho z rodiny, nemýlím-li se?“ vytušil Radovan.

„Ano, syna, již delší dobu o něm nemám žádné zprávy…“

„A proto si o něj přirozeně děláte starosti, že?“

„Ano, to dělám,“ stvrdila Klára ve značných obavách.

Radovan si s novou výpovědí dával načas, přeci jen zvažoval, zdali Kláře má sdělit ono nepříjemné o Jaroslavovi on nebo právě Olaf a proto se ho zeptal: „Ujmete se toho vy, nebo tak mám učiniti raději já?“

Olaf se nakonec onoho nelehkého úkolu dobrovolně zhostil, i když se mu nic z toho neříkalo vůbec lehce. Kláře se s každým následným Olafovým výkladem oči zalévaly slzami. Přeci jen se informace o tom, že její jediný syn držel jako rukojmí jistou dívku a poté mířil zbraní na policistu, velice špatně vstřebávaly, stejně jako fakt, že ho v nejbližších dnech čeká soud a možná i několikaleté vězení. A to Olaf původně zvolnil, neboť nejprve Kláře referoval o tom, jak se náhodně s Jaroslavem shledal na jednom pokoji v nymburské nemocnici a jak o ní moc pěkně hovořil a dělal si starosti, když se dozvěděl o oné její nenadálé závažné autonehodě.

„Rozhodně jme vás nepřišli nervovat, Kláro, to mi věřte. Mohu vás tak oslovovat?“

Dotyčná souhlasně přikývla, aktuálně nebyla schopna mluvy.

„Je obdivuhodné, jak se svým synem soucítíte, je tedy jen smutné, jak se k vám oběma osud nepěkně zachoval,“ mínil zcela vážně Radovan, „obzvláště když se člověk snaží vésti počestný život.“

„Abych se přiznala, tak já a Jaroslav jsme nevedli příliš spořádaný život,“ ozvala se sama od sebe Klára, když se patřičně vyplakala.

Radovan i Olaf toto samozřejmě velmi dobře věděli, ani jeden z nich se to ale Kláře takto natvrdo neodvážil říci.

„Oceňuji, že jste ochotna druhým přiznat své chyby,“ uvedl s pochopením pak Radovan. „I přesto je vždy příležitost začít znovu od začátku a lépe. A já jsem pevně přesvědčen o tom, že vy i váš syn něčeho takového do budoucna schopni budete.“

„Proč si to myslíte?“

„Jen opravdový slaboch vzdává své snažení za svou nápravou a já jsem si jist, že vy jím, Kláro, nejste,“ zastával názor Radovan, načež předal slovo Olafovi, jenž se naopak rozpovídal o své zesnulé matce, o jejích mateřských pudech a o harmonickém vztahu s ní, který až do její neočekávané smrti měl. Kláru to dojímalo a opět měla slzy na krajíčku. V duchu hořce zalitovala, že svému synovi byla špatným příkladem, když ho plně podporovala v jeho nečistých praktikách, jež páchal na nic netušících ženách.

„Ale no tak, Kláro, nesmutněte nám tady, uvidíte, že vše se časem v dobré obrátí.“

Tentokrát to nebyli Radovan s Olafem, kdo jmenovanou chlácholil, nýbrž onen muž, co s ní sdílel pokoj, a jenž se oběma návštěvníkům z Katalné Mochny představil jako Oldřich Vízek.

„Tak to vidíte, Kláro, dokonce tu máte svého dvorního těšitele,“ poznamenal s potěchou Radovan a cosi mu to připomenulo. „Málem bych zapomněl, něco jsme vám s Olafem přivezli.“ Načež dotyčného požádal, aby dary vyndal z brašny na Klářin stolek. „A sice Pražské Jezulátko, posvěcené božskou silou, za přispění jednoho z tamních kněží a usměvavý hrníček z naší rodné mochnické kavárničky.“

„Dovolíte?“ Oldřich zpozorněl v momentě, když si měl možnost hrníček lépe prohlédnout. Cosi mu totiž připomněl.

„No to je mi ale milé překvapení, vy rovněž ráčíte znáti naši Katalnou Mochničku?“ byl Radovan doslova dojat, když usměvavý hrníček spatřil i v Oldřichově vlastnictví.

„Až donedávna jsem neměl tu čest, vaši ojedinělost mi prý údajně věnoval jistý muž, jehož jméno bohužel neznám,“ připustil Oldřich, načež se blíže rozpovídal o své autonehodě, jež ho postihla kousek před Prahou, a kde mu neznámý muž právě předal onen mochnický dar, který mu posléze pomáhal překonávat těžké chvíle.

„Jestli to čirou náhodou nebyl pan Karel Hnízdil, Andrejka Pálavská mi psala, že se připletl k jedné dopravní kolizi, když se od nás z Katalné Mochny navracel do své rodné Prahy a kdy právě předal podobný tématický hrníček těžce raněnému, jehož totožnost mu bohužel zůstala neznámá.“

„Pokud to byl on, rád bych se s ním osobně setkal a poděkoval mu.“

„Myslím že by se to dalo zařídit, sám Karel v těchto dnech prožívá nelehké období a tak navazování nových přátelských vztahů mu jedině prospěje,“ přislíbil Radovan a pak svoji pozornost opět obrátil na Kláru, s níž mezitím rozmlouval Olaf. „A to samé bych rád navrhl i vám, Kláro, nezapomeňte že život přestává mít smysl až tehdy, kdy člověk ztratí víru v něco opravdového věřit,“ připomněl jedno z mouder.

Klára Nedomanská dala kývnutím najevo, že dané bude bráti na vědomí. Nadále si s Radovanem, Olafem a Oldřichem povídala o životě. Všichni tři pánové se z Klářina vyprávění dozvěděli, že celá ta dlouhá léta se synem nežili pouze podvodnými machinacemi, ale že se v jejich životech našla i celá řada světlých momentů, to když oba byli okolí naopak v něčem nápomocni a tak prospěšní.

„Děkuji vám, Kláro, že jste si se mnou a Olafem byla ochotna povídat. Bohužel budeme muset již odejít, ale nebojte, zase se za vámi přijedeme podívat. Po dobu naší nepřítomnosti nechť je vaším věrným společníkem zde přítomný Oldřich.“

Poté co se Radovan a Olaf s Klárou a Oldřichem zhruba po hodině rozloučili a vyšli na chodbu, započal mezi nimi nový rozhovor.

„Tak jaký na vás Klára udělala dojem? Mě osobně si získala tím, že se upřímně doznala, jak nedůstojný život až doposud vedla,“ svěřoval se Olafovi Radovan.

„Ano, to od ní bylo šlechetné gesto,“ souhlasil. „Je vidět, že ji se synem pojí velice křehké pouto. A i když se oba dopustili celé řady přehmatů, zaslouží si právo na lepší život.“

„Nemoc či zranění člověka změní, začne si poté v hlavě srovnávat, co udělal špatně a co by mohl udělati lépe,“ připojil k Olafově výpovědi Radovan. „Dle mého skromného názoru se Klára dokáže napravit, otázkou tak zůstává, jak případné odsouzení poznamená Jaroslava.“

„Myslíte že vyvázne pouze s podmínkou?“

„V to bohužel nelze doufati. Za svůj krátký život se jmenovaný dopustil celé řady prohřešků, navíc mu k dobru nepřidá, že zbraní ohrožoval Daniela, onoho policistu a věznil naši Terezku,“ zastával názor Radovan.

„Když už jste ji zmínil, doneslo se ke mně, že právě ta mu již odpustila a dokonce prý plánuje se s ním osobně setkat a to přímo právě ve vězení, kdyby tedy došlo k jeho odsouzení.“

„Ano, vím, její sestra mi toto rovněž potvrdila, ona sama se spíše staví proti.“

„A co o tom soudíte vy?“

„Kateřině jsem pověděl, ať sestře v dané schůzce nebrání. Nikdy není na škodu zalátat staré rány.“

Radovan a Olaf prošli téměř celou chodbu v druhém patře Tomajerovy nemocnice a po schodech byli připraveni sejít do onoho prvního, když je nečekaně oslovila jedna z vrchních sester: „Promiňte pánové, mohli byste na minutku?“

„Ale beze všeho,“ nenamítal proti tomu nic Radovan, zatímco Olaf z případné schůzky měl dopředu trošičku obavy, neboť to vrchní sestra vyslovila dosti nevyzpytatelně. Olafovy obavy se ještě navýšily, to když je vrchní sestra z chodby nasměrovala do místnosti, jež jinak zela prázdnotou.

„Tak podívejte, pánové,“ spustila poměrně zostra, jakmile se za všemi třemi uzavřely dveře, „předpokládám že vaše přítomnost zde v naší nemocnici neměla pouze čistě návštěvní účely.“
„Proč tak soudíte?“ zeptal se zcela klidně Radovan, jehož postoj vrchní sestry, na rozdíl od Olafa, nijak nerozhodil.

„Myslím že moc dobře víte, co jsem tím chtěla říct.“

„Obávám se, že vám stále nerozumím, Sofie. Promiňte, mohu vás oslovovat křestním jménem?“ radila slušnost Radovanovi zeptat se a to poté, co z vizitky vyčetl jméno oné ženy.

„Ne, to byste tedy nemohl,“ ohradila se na jeho adresu dotčeně.

„Promiňte, v naší rodné Katalné Mochně je naprostou samozřejmostí oslovovat se křestními jmény.“

„Jenže tady jste v Praze, vážený, takže si takové důvěrnosti vyprošuji.“

„Omlouvám se paní Hanušová, o čem si s námi tedy hodláte promluvit?“

„Už jste to nakousl, právě vaše rodné město přidělává naší nemocnici vrásky na čele.“

„Nepovídejte, čím by vám naše Katalná Mochna mohla škodit?“

„Čím? Tak například tím, že nám přebírá pacienty.“

Radovan i Olaf konečně možná správně pochopili, kam Sofie svou nynější narážkou míří. Trnem v oku jí s největší pravděpodobností byl právě Winsternský rod řádu lebonských lidí, který obdobně jako nemocnice pomáhal lidem od jejich zdravotních obtíží.

„Navíc se mi nelíbí, o čem jste se s Klárou Nedomanskou bavili,“ pokračovala Sofie. „To nevíte, že policie striktně zakázala hovořit o případu spojeným s jejím synem?“

„Bohužel, o tom nás nikdo předem nepoinformoval,“ pokoušel se o rozumné vysvětlení Radovan, „nicméně si na rovinu musíme přiznat, že by se ono nemilé o Jaroslavovi ke Kláře dříve či později beztak doneslo. Já osobně zastávám názor, že vše statečně přijala a je ochotna věřit jak ve svou tak i synovu nápravu.“

„Hrajete si na nezdolného optimistu, že? Na přetvářky tu u nás ale není nikdo zvědavý.“

„Dovolím si vás malinko poopravit, Sofie…“

„Paní Hanušová!“

„Promiňte, to je ta zvyklost. Dobrá ,tak tedy paní Hanušová,“ dal si Radovan napodruhé záležet na tom, aby dotyčnou neurazil, načež pokračoval v započatém: „Rád bych vás upozornil, že se z mé strany rozhodně o žádnou přetvářku nejednalo, zkrátka se snažím na každém jedinci nalézat něco pozitivního a věřím v lepší zítřky.“

„A to vás pak opravňuje k tomu, abyste na základě vlastních úsudků našim pacientům radil, jak mají postupovat, když nemocnice na jejich uzdravení nestačí?“

„To tvrdíte vy, já osobně rozhodně nechci znevažovat vaši profesi,“ pokoušel se Radovan Sofii šetrně vysvětlit, že rozhodně neměl v úmyslu hanit její práci, jejíž náplní je pomáhat lidem od jejich zdravotních obtíží a úspěšně je navracet do života. „Naopak si vážím toho, jak pečujete o své pacienty, ovšem zároveň s tím si na rovinu musíme i přiznat, že ne vždy se nemocnicím poštěstí právě ony nemocné zcela vyléčit a v takovém případě pak na řadu přichází ona alternativní medicína, jež vypomáhá tam, kde selhává ona klasická.“

Sofie pozorně naslouchala Radovanovu současnému výkladu a s každým jeho vyřčeným slovem se čím dál více mračila. „Děkuji za tip, nicméně mám dojem, že takové služby nikdo z řad našich pacientů či personálu potřebovat nebude. Naše nemocnice vlastní celou řadu špičkových doktorů, kteří nabízejí jen tu nejlepší možnou zdravotní péči.“
„Samozřejmě, to nelze zpochybňovati, leč v některých případech…“

„Ne, tak to prostě je, pane Litevský, žádné leč!“ zdůraznila Sofie.

„Ovšem, budiž, ať je tedy po vašem.“

„To bych prosila,“ odvětila Sofie již o něco mírněji.

„Nuže, pokud je to vše, myslím že bude nejrozumnější, když se rozloučíme,“ navrhl záhy Radovan. Přeci jen mu to ale nedalo a neodpustil si samotným závěrem připomenout: „Kdyby však přeci jen nastala situace, na níž by i péče školeného lékaře nestačila, mějte na paměti, že naše Katalná Mochna je vám, z hlediska svých alternativních služeb, zcela plně otevřena.“

„Obávám se, že tuto vaši nabídku do budoucna nevyužiji,“ stála si neoblomně za svým Sofie.

„Jak myslíte, tak tedy na shledanou.“

„Na shledanou.“

 

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means V - Město plné zázraků. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *