Karolína Karmelová se stala osudovou ženou mnoha mužů, z nich si však vybrala pouze jednoho, kterého skutečně milovala. Ovšem to se nezamlouvalo oněm ostatním odmítnutým, a tak onoho vyvoleného jeden po druhém vyzvali na souboj. O průtoky krve tedy bylo předem postaráno. Jak tedy docílit, aby k onomu krutému krveprolití vůbec nedošlo?
„Já Jana miluji, nehodlám se ho vzdát, zároveň ale nechci, aby bylo ublíženo jak jemu, tak i jeho sokům.“
Vladimír Prus dívce se zájmem naslouchal, byl však pouhým sluhou v domě, v němž Karolína přebývala se svoji rodinou.
„Vážená slečno, já jsem jen pouhým sluhou, nikoliv vševědoucím, co umí vyřešit každé lidské trápení,“ odvětil Vladimír Karolíně. „Navíc, podívejte se na mne, už nějaký čas je ze mne hrbáč, to ty dřívější roky nedobrovolně strávené v žalářích.“
Karolíně vždy posmutněla tvář, když jí o tomto Vladimír vypravoval. Vyčítala si, že na to teď přišla řeč, nicméně čas neúprosně ubíhal a do soubojů nebylo daleko.
„Rozhodně po mně nemůžete, Karolínko, chtít, abych se do bojů osobně zapojil na stranu vašeho milého.“
„Já vím, Vladimíre, rozumím, toto bych se po vás nikdy neodvažovala požadovat,“ vpadla mu do řeči spěšně dívka, „jen bych vás prosila o nějakou rozumnou radu, aby ani na jedné straně vlivem nesvárů nepadl výstřel a můj Jan zcela živ a zdráv skončil v mé náruči.“
„To bude těžké, slečno, nevím, zda-li existuje nějaké možné spásné východisko. Snad jedině všechny aktéry požádat o vzájemný smír,“ uvažoval nahlas Vladimír.
„Na ten Janovi soci nepřistoupí, tak moc jsou zaslepeni láskou vůči mně,“ mínila Karolína.
„Ovšem, a když ony soky poštveme proti sobě navzájem, tak pak možná vy a pan Jan budete konečně spolu, leč i tak bude prolita krev,“ dumal Vladimír.
Pak hrbáče cosi spásného přeci jen napadlo: „To chce řešit lstí.“
„Lstí?“ zopakovala tiše Karolína.
„Ano,“ přikývl Vladimír, zatvářil se o něco šťastněji a Karolíně sdělil, že se spolu ještě jednou dnes sejdou v hradní věži, neboť do jídelny přicházeli hosté na večeři.
Jak si umluvili, tak se i stalo.
„Ona lest spočívá ve smrti vás obou,“ oznámil v hradní věži Karolíně Vladimír.
Dívka tiše zasténala, s touto variantou nepočítala ani náhodou.
„Samozřejmě že by se jednalo o smrt pomyslnou,“ upřesnil Vladimír. Prostě byste vy a pan Jan pro jednu skupinku závistivců přestali na nějakou dobu existovat. A jaké místo pro to může býti příhodnější než strašidelný netolingický hrad u nedalekých Netol.
„To je snad ještě horší varianta, než ona smrt,“ soudila Karolína, „tedy přebývat se svým milým s tuctem strašidel po boku.“
Vladimír se ale tvářil nadmíru spokojeně a dokonce se tomu jemně uchechtl.
„Vy ani váš milý se nemusíte ničeho obávat, to s těmi duchy jsou pouhé smyšlenky. Vyprávěl mi o tom jeden zajatec v žaláři, s kterým jsem se tam stihl skamarádit, avšak tuto pravdu zná jen minimální počet lidí, což se nám teď hodí,“ dodal Vladimír.
A jak si podruhé umluvili, tak se rovněž stalo. Vladimír Karolínu a Jana tajně převezl do onoho sídla, a měl pravdu, nestrašilo v něm. Zato Janovým sokům v jejich věžích ano, něco jiného prostě bylo bojovat s člověkem, a něco jiného zase s duchy. Chopily se jich obavy stejně jako Karolíniných rodičů, když jim dcera oznámila, co má se svým milým a Vladimírem v plánu, avšak příslib posílání pravidelných dopisů je nakonec obměkčil. A tak k prolití krve nedošlo, dokonce ani na straně soků ne, neboť se pro ně Karolína zkrátka stala nedostupnou kořistí.
A když se pak Karolína s Janem jednoho dne náhle zjevili v Karolínině rodinném sídle, ani tehdy soci nevytasili své meče. Sami již měli manželky a s nimi i děti, a navíc, proč by je mělo zajímat děvče, jemuž se za těch deset let, co ji neviděli, změnila tvář k nepoznání vlivem procesu stárnutí? Janovi to ale nevadilo, on sám za nejdůležitější považoval Karolínino srdce. A Vladimír Prus byl zase rád, že jeho pobyt v žaláři, na nějž se vždy snažil zapomenout, přeci jen přinesl něco pozitivního.
„Za vším zlým by se mělo najít vždy něco dobrého,“ dodal moudře.