Vánoční zázrak
Vilemína Kánská se probudila do dalšího deštivého dne. Jak smutné, pomyslela si. Copak toto jsou nějaké Vánoce? Leč i kdyby napadl sníh, nezahojilo by to bolavé rány.
Pozítří má přijít Ježíšek s dárky a Vilemína ví, že ona bude obdarována vrchovatou měrou, neboť se po celý rok chovala slušně a počestně, leč ten nejcennější dar jí přesto pod stromečkem bude scházeti.
„Nemysli si, dítě, mně tvá maminka rovněž chybí, avšak koho si Pánbůh vezme k sobě tam nahoru, toho již mezi živé nevrátí,“ pravil takto otec chlácholivě ke své dceři, když ta se na posteli rozplakala.
„Ona se ale musí vrátit, chybí mi!“ vzpouzela se Vilemína a celá podrážděná otcovým výrokem se vymanila z jeho náruče. Nemarnila drahocenný čas, rychle se ustrojila a z rodinného sídla následně kvapně zamířila k místu, na němž se nacházel symbolický pomníček.
„Opět proléváš své srdce za mrtvé, Vilemínko? Zbytečně se namáháš, ta už se nikdy nevrátí.“
Jmenovaná se ohlédla. Spatřila tam stát ženu nevábného vzhledu. Nejednalo se o nikoho jiného nežli o Šárku Pleskotovou, podivínku, která již několik dlouhých let sama přežívala na Věstomínské samotě.
„Neoplakávej mrtvé, Vilemínko, marníš tím jen čas. Jednou beztak tvé tělo opustí tento svět a ty se tak na vlastní oči přesvědčíš, že tvůj život byl jen kratičkou nesmyslnou hříčkou.“
Vilemíně tato slova způsobovala novou bolest. Už nechtěla dál žít.
„Tak hodně zdaru a ať se ti v ukončování života poštěstí!“ zvolala za Vilemínou notně pobaveně Šárka.
Netrvalo to dlouho a Vilemína dospěla na osudné místo. Ponejprv se rozhlédla kolem sebe, zdali ji někdo nesledoval, a když se ujistila, že se tu nachází zcela sama samotinká, rozhodla se jednat. „Tak dobrá, napočítám do deseti a poté skočím,“ ujišťovala se nahlas.
K překvapení Vilemíny však nenásledoval žádný tvrdý dopad. A když pak otevřela oči, spatřila velice prazvláštní bytost, jak ji drží v náručí a mile se na ni usmívá.
„To je Nebe?“ otázala se zmámeně Vilemína.
„Nikoliv, stále jsi přítomna za planetě Zemi,“ odvětila mile postava připomínající anděla.
„Ale jak to? Vždyť přece musím být mrtvá! Pád z takové výšky bych sotva přežila jen pouhým zázrakem,“ odmítala něčemu takovému uvěřit Vilemína.
„Pokud si nejsi zcela jistá, rozhlédni se pozorně kolem sebe.“
Vilemína poznala moře a útes.
„Nemusíš se mne báti, Vilemíno, rozhodně ti nehodlám ublížit, naopak ti nabízím pomocnou ruku. Moc dobře vím, proč jsi se rozhodla ukončit svůj život. Mám pochopení pro tvoje trápení. Doneslo se mi, jak moc ti chybí tvá zesnulá maminka.“
„Tys ji snad znala?“
„Ano, tvá maminka je přítomna v Nebi, kde rozdává lásku dalším zesnulým jedincům,“ odpověděla překvapené Vilemíně andělská postava.
„Mně a otci hrozně moc chybí. Kéž by se mohla navrátit mezi nás živé!“ pronesla s nadějí v hlase Vilemína.
„Myslím, že by to bylo možné, avšak musela bys pro to sama něco šlechetného učiniti,“ podotkla andělská postava, načež Vilemíně předala krabičku, v níž, po odklopení víčka, nalezla přívěsek ve tvaru srdce. „Pokud tuto ojedinělost předáš někomu, kdo ji z celého srdce nejvíce potřebuje, můžeš si pak něco přát a ono přání se ti ihned vyplní.“
Vilemína s vděčností přijala onen vzácný dar a uschovala jej do kapsy své sukně.
„Přeji ti do další fáze života jen to pěkné a nezapomeň: ten končí pouze tehdy, když člověku schází víra v něco opravdového věřit.“
S těmito slovy se andělská postava s Vilemínou rozloučila. Ta se rozhodla navrátit domů.
„Tak ses přeci jen rozhodla na tomto světě zůstat? Jak zbabělé.“ Ten hlas opět nenáležel nikomu jinému nežli Šárce Pleskotové.
„Život končí pouze tehdy, když člověku schází víra v něco opravdového věřit,“ zopakovala Vilemína tezi oné andělské postavy. Pak natáhla ruku.
„Co je to? Proč mi to dáváš?“
„Myslím že to potřebuješ mnohem víc nežli já,“ a s těmito slovy se se Šárkou Vilemína rozloučila.
Jak vše nakonec dopadlo? Když vám povím, že o Štědrém dnu do domu Kánských zavítali dvě osoby, z nichž ta první nastálo sestoupila z Nebes zpět mezi pozemské bytosti a ta druhá darovaným srdcem hýřila jen samými pozitivy, je nasnadě uhodnout vyústění jedné vánoční povídky. Povídky, v níž vyvolení nalezli opětovné štěstí.