Tom Patrick

*Petrova vedlejší židle zůstala neobsazená. On sám si pak mohl vyčítat, že z referátu dostal dvojku, o což se přičinila Emina nevraživost vůči školnímu personálu a zlobná mluva na adresu dávného mochnického rodáka, nakonec tak však neučinil. Naopak kamarádku v duchu hluboce litoval. Dita na tom také nebyla zrovna nejlépe. Od Emy sice měla pokoj, s monoklem na čele jí ale nastala nová muka. Snad kvůli ní zvážněl i Vincek, ten se začal chovat podezřele střízlivě a dokonce vyndal z pusy tužku, kterou následně vzorně zastrčil do penálu. Všichni jako by z profesorky Nývltové náhle dostávali strach a báli se svých zavedených manýrů. Hanka s Petrou zasunuly skrebl do lavice a až do konce hodiny se na něj neodvážily šáhnout natož pohlédnout.
*Nikoho rovněž příliš nepotěšilo, že po druhé hodině angličtiny s Petrem Štrochem a velké přestávce následovala hodina třetí a to s nerudnou Danou Moronovou. Ta byla nepříjemná jako ostatně vždycky, navíc o pět minut přetáhla, což rozhodně nikoho nepotěšilo, stejně tak jako její neustálé vyptávání, kde je Chardová jakož i dodatečné vyhrožování, že pokud se Jensenová okamžitě nezbaví svého plyšáka, poletí hezky rychle z okna. „Tady není žádná zoologická zahrada, ani útulek pro malá batolata!“, zněl profesorčin pádný argument. Elke se málem rozplakala, což profesorku Moronovou postupně dohnalo k nejvyššímu možnému stupni zloby.
*Zazvonilo a po krátké přestávce si to do třídy nakročil profesor Haufner, jehož příchod ohlašoval čas matematických radovánek, jak to pokaždé výstižně dával najevo Vincek. O profesoru matematiky se dalo říct to samé, co o profesorce Nývltové: rovněž nosil brýle, navenek se tvářil vážně, avšak i on byl ve skrytu duše dobrák, i on se snažil druhým maximálně porozumět. Od profesorky češtiny se lišil jemným strništěm, dále tím, že mu netáhlo na čtyřicet ale rovnou na šedesátku a že pořád nenosil a hlavně neměnil svetry, nýbrž dával výhradně přednost obyčejné košili, koženým kalhotám a namísto kozaček preferoval normální botové šněrovačky.

*Klapla klika a kdosi začal pomalu otvírat dveře.
*„Ředitele to už v kabinetu omrzelo a tak se vydal na odpolední prohlídku školního hradu,“ sykl Vincek a pár lidí poblíž něj včetně Dity se tomu pobaveně zasmálo.
*„A co když je to ten tvůj krvelačný dvojník?“ zavtipkovala Dita. Měla radost, že se jí nepříjemná bolest z čela pozvolna vytrácí. To se však klidně mohlo ve vteřině změnit.
*„Kohopak tu nevidíme? Že tak náhodou?“ přivítal příchozí vlažně profesor Haufner.
*Ema rychle zasedla do prázdné lavice, načež se nesnažila příliš vnímat pohledy ostatních.
*„Sem se dívejte, Horecký, u spolužáků pomoc nehledejte. S testem si taky budete muset poradit sám,“ napomenul Petra Haufner, zatímco Elke po správném vyřešení propustil.
*Petr jen nelibě nesl, jak se u profesora pozvolna mění nálada. Každý ze třídy by mu teď určitě potvrdil, že rozhodně ničí pomoc nežádal, to jen Emin příchod ho mírně znervóznil, takže se v příkladu nechtěně dopustil jedné malé chybičky. Profesor si to však vyložil úplně jinak.
*„Jak vidno, nepříprava koná další zázraky,“ začal si Haufner Petra dobírat. „Tady snad bude šestka místo devítky,“ poklepal na tabuli.
*„Právě jsem to chtěl opravit, pane profesore,“ snažil se Petr bránit, Haufner mu však vytrhl křídu z ruky a opravu provedl sám.
*„Jděte si sednout. Vypočítám to sám.“
*„Kdes celou tu dobu byla?“ zajímal se Petr, když se vrátil do lavice, usedl na židli a upravil si kolem krku nanovo přehozená sluchátka, zatímco Haufner oznámil: „Takže dávejte pozor, vážení. Začnete tak, že za iks dosadíte zet minus devět a pak…“
*„Doma. Pracovala jsem na nových PĚNKALINKÁCH a pak shlédla kousek z Vánkového království,“ připustila ochotně Ema, jako by předchozí výstup s Ditou vůbec nenastal. „A tady u vás?“
*„Se Štrochem to ušlo, s Moronovou to byla učiněná katastrofa a u Haufnera jsi mě právě viděla v akci,“ poznamenal Petr. „Mimochodem, Moronová tě několikrát postrádala.“
*„Že nemám zájem,“ vzkázala Ema jakoby na její adresu. Pak dodala: „Možná by si s ní ale ráda popovídala Černá paní, když obě dámy mají stejnou zálibu v trápení druhých.“
*„…a dále pak dosadíte za ypsilon nulu a zvážíte další možný postup,“ pokračoval nerušeně ve výkladu profesor Haufner.

*„Proboha, Emo, to se ti ta pohádka ještě nepřekoukala?“ pokračoval v šeptavém rozhovoru Petr.
*„Proč by měla? Viděla jsem ji teprve asi tak třicetkrát,“ připustila.
*„Cože? Třicetkrát? To by mě…“ Petr větu přerušil a podíval se, kde je Haufner. Ten naštěstí dál zapáleně počítal jeho příklad. „…mě by něco takového rozhodně odrovnalo.“
*Stačil pouze tento kratičký dovětek, aby se situace změnila v neprospěch povídajících.
*„Oběma vám píšu nedostatečnou.“
*„Ale my…“
*„Přestaňte smlouvat, Horecký, tím si nepomůžete.“
*A Haufner skutečně od tabule odběhl ke stolu pro notýsek a cosi si do něj poznamenal. Chmury ho nepřešly ani po skončení hodiny. Ještě než ze třídy odešel, stačil po Emě šlehnout očním bleskem. Té se i přesto alespoň na chvíli ulevilo, neboť se z ní záhy vytratila i Dita.
*Pátá hodina se měla odvíjet v duchu loudavé chemie s obzvlášť nudnou i když dosti upovídanou Libuškou Liptákovou, nástěnná tabule však ohlašovala pozitivní změnu v podobě tělocviku s Josefem Humlerem, svérázným to baculatým mužem, z něhož vždy sálala optimistická nálada. Jenže jaké to pro studenty druhého ročníku bylo překvapení, když si je na hřišti na povel předvolala jakási vytáhlá pohublá mladá žena v brýlích s černou obroučkou ostříhaná na ježka. K povahově mírumilovné Justýně, jak se Ema s Petrem záhy přesvědčili, však měla nesrovnatelně daleko. Ostatně se to dalo vytušit okamžitě. Společnost ženě totiž dělala Dana Moronová.

*„Musíš na ty haranty bejt tvrdá, pěkně si je srovnat do latě. To na ně platí,“ poučovala. Žena jen mlčky přikyvovala, že to bude brát na vědomí a o to víc zpřísnila rty. „Jen se neboj, holka, ty Humlera raz dva převálcuješ. Co si obě budem namlouvat, jeho odchod škole jen prospěje. Někoho jako ty jsme tu už dávno potřebovali. A kdyby něco, ředitel na mě dá, tak žádný obavy.“
*Ema s Petrem si okamžitě vyměnili pohledy plné obav. Obdobně učinili ostatní jejich spolužáci.
*„No nic, tak já zas mažu na poradu.“ Moronová se odporoučela ke škole. Teď to byly zejména Ema a Elke, komu spěšně věnovala nenávistný pohled. Dívky ovšem neměly čas to fyzikářce oplácet, suplantka si totiž umanula vzít Moroniny pokyny okamžitě k srdci a řídit se jimi.
*„Kam to vy dvě civíte? Sem se dívejte. NA MĚ!“
*Zatímco Elke lekavě nadskočila, Ema se nepěkně zamračila.
*„Však ono vás to, Chardová, brzo přejde. Támhle jsou hrabla, motyky, rýče a hybaj upravovat hřiště a pozemky! A ať nikoho z vás nevidim flákat se a ulejvat, jinak bude zle!“
*Jak dle Moronové nadějná mladá nová členka profesorského mochnického sboru, ctěná to promovaná magistra Ludmila Kutáková, jak se následně uštěpačně všem žena představila, rozkázala, tak se muselo stát. Ema s Petrem radši rychle mezi prvními popadli rýče a odklidili se na pozemky, aby byli té hororové tlučhubě, jak ji Ema trefně nazvala, alespoň částečně z očí. Jiní studenti takové štěstí neměli. Petersenovic dvojčata skončila v profesorčině nebezpečné blízkosti na dráze a na její pokyn ji začala zbavovat plevele. Aby to dívkám šlo aspoň trochu od ruky, vypomáhaly si svou vlastní specifickou mluvou, i když zrovna nepanovala hodina matematických radovánek.

*„Bylo by modré lomenopramenné kružítko tak laskavo a podalo žlutému lomenopramennému kružítku kýbl, aby do něj mohlo odkládat přebytečný zelnatý odpad?“
*„Ale samozřejmě že modré lomenopramenné kružítko žlutému lomenopramennému kružítku v přání ochotně vyhoví. Zde je váš kbelík.“
*„Žluté lomenopramenné kružítko modrému lomenopramennému kružítku děkuje za ochotu.“
*„Co si to tam vy dvě umouněný fifleny celou dobu špitáte?“ hnala se k nim jako velká voda právě profesorka Kutáková.
*„Nic, jen si tak spolu vykládáme,“ oznámila nevinným hláskem Lena a Jelena přikývla.
*„Teď tady nemáte co kecat, ale makat, děvenky, MAKAT!“ rozkřikla se Kutáková na celé kolo, až se po ní ostatní pracující studenti se zájmem ohlédli. „Tak rozuměly jste my vy dvě?! ROZUMĚLY?! ODPOVĚZTE!“ řvala už doslova.
*„Ano,“ zamumlala Jelena.
*„Chci to slyšet v přesném znění!“
*„Ano, paní profesorko.“
*„Tak se mi to líbí.“
*„Pankerka jedna usekýrovaná,“ zamumlala Lena, avšak ne tak tiše, jak předpokládala.
*„Tak takhle by to nešlo, Jelenice! TAKHLE TEDA NE!“
*„To já se jmenuju Jelena. To, na koho právě teď nezaslouženě křičíte, je Lena,“ zastala se sestry sestra.

*„Však ony vás ty srandičky brzo přejdou… JENSENOVÁ!“ To už si profesorka Kutáková zaměřila dalšího adepta na samolibé sekýrování. „Co tam máte co odpočívat, co?! TAK JEDU JEDU, NEFLÁKÁM SE!“
*„Sama bych ti do tý tvý nevymáchaný huby jednu flákla!“ zasyčela Ema, neboť si ji profesorka za hbitého poklusu směrem k Elke povšimla. Ema Kutákové výraz v obličeji stejně pichlavě oplatila.
*„Tak šup šup, Jensenová, pošupujem, POŠUPUJEM!“
*„Když…“ hekala Elke únavou, „ten válec je strašně těžký. My tři ho sotva uvezem o pár kratičkých centimetrů.“ Těmi zbylými dvěma teď měla na mysli Ditu a Vincka, kteří jí vypomáhali. Jenže profesorka si ta slova vynaložila zcela mylně, tudíž po svém.
*„Cože?! COŽE?! Tak já podle vás mám… KRÁTKÉ CYNICKÉ VEDENÍ?!“
*Elke sebou poplašeně trhla, neboť si byla jistá, že žádnou pohoršující námitku vůči Kutákové určitě nevznesla. „Já…“ lapala doslova po dechu, „já vás ale přece neurazila. Jen… jen jsem říkala, že na ten válec prostě my tři nestačíme, že je na nás moc těž…“
*„Nevymlouvejte se, Jensenová!“ supěla profesorka Kutáková. „Urážet, to vám jde ze všeho nejlíp! Počkejte po poradě!! To se teprve budete správně červenat!!!“
*„Elke nic špatného o vás vážně nepovídala, paní profesorko. To dělá ten její dánský přízvuk.“
*Ema překvapeně zamrkala očima. Bylo vůbec možné, aby něco takového šlo vůbec zaslechnout z Ditiných úst? Kde se v ní najednou vzalo tolik dobrotivé šlechetnosti? Kutáková na ni okamžitě vytřeštila oči. Ema předpokládala, že jí jednu vrazí, jenže profesorka se zachovala úplně jinak.
*„Vy jste Dita, že ano?“
*Oslovená přikývla.
*„Jistě… Dita… ta Dita Ha… no jistě, už mi to je jasný.“ Kutáková se odmlčela a následně Ditě sladce oznámila: „Támhle běhaj septimáni. Zdá se, že jim chybí schopný měřič času. Co kdybyste se toho ujala?“
*Překvapená Dita si od profesorky vzala stopky a vzdálila se.
*„Kdepak slušňačka, vypočítavá mrcha je to!“ usoudila nakonec Ema. „Byla s tou tlučhubicí dopředu domluvená!“
*Vedle Elke a dvojčat profesorčin hněv postupně dopadal na zbývající studenty. Vinckovi například vyčetla dlouhé vlasy, v nichž podle ní vypadal jako špatně naložený cirkusák, zatímco Hanka s Petrou to schytaly jen proto, že coby školní služba neoznámily, že ji tento týden zastávají zrovna ony dvě, takže by se podle toho taky měly okamžitě zařídit a napomenout každého, kdo teď zahaleká únavou. Jenže když se o to Hanka pod profesorčiným nátlakem pokusila – byť s jistou humornou nadsázkou, to prostě jinak nešlo, tak Petra nastalé situace využila, zezadu Kutákové nastrčila náhodně nalezený psí výkal, takže když do něj profesorka pak neomylně šlápla, bylo po zábavě a trest na téma Červi v Čechách na světě.
*V Emě to vřelo čím dál tím víc. „A mám toho akorát tak dost!“ zaklela naplno, když si Kutáková začala znovu dobírat Elke a to opět nespravedlivě, neboť její  maskot tentokrát pokojně odpočíval v šatně.
*Petr mlčky pozoroval, jak Ema odhazuje rýč, klidí se do ústraní skleníků a cosi si tam vytahuje z brašny. Zavčas sice zmerčil, jak si to profesorka od hřiště šine k nim na pozemky, už ale nestačil své kamarádce dát včasné varování.
*„Žádný angažování, Horecký, tohle vyřídím sama,“ oslovila ho sladce jedovatým hlasem.
*Ema si právě cosi zapisovala do objemné knihy. Dle potěšeného výrazu v obličeji musela být právě v nejlepším, jenže to nejhorší už nedochvilně podupávalo za jejími zády.
*„Héj, to je moje!“ Ema hbitě vyskočila ze země.
*„Teď už ne, děvenko, teď už… NE!“ tvářila se nanejvýš pyšně profesorka Kutáková.
*„Na to nemáte právo! A beztak už je konec hodiny,“ nedala se Ema zastrašit.
*„Až teď, milá zlatá, až… TEĎ!“ nasadila profesorka Kutáková vítězný úsměv.
*Ze školy právě na pozemky doléhalo zvonění.
*„Co na tom záleží! Sekunda sem, vteřina tam…“
*„Hodně na tom záleží, HODNĚ!“ zdůraznila profesorka Kutáková. „Počítejte s tím, že vás na další poradě nahlásím vedle Jensenové. To už si pak, Chardová, takhle vyskakovat nebudete, to vám garantuju.“
*A než se Ema nadála, už si to profesorka s její knihou šinula na hřiště a odtamtud hlasitě zařvala: „VŠEHO NECHTE! RÓÓÓZCHÓÓÓD! KONEC HODINY!“
*Studenti to vzali okamžitě na vědomí, rychle uklidili nářadí a snažili se profesorce co nejhbitěji zmizet z očí, než jí třeba dojde, že i přestávka na oběd se dá hodnotně zužitkovat úplně jinak. Na všech byla znát zahořklost, někteří studenti dokonce kleli, že tuhle zrůdnou ropuchu jim byl čert dlužen, jen Ema ze slušnosti zůstala u své hororové tlučhuby.
*„Však ona ti to vrátí,“ utěšoval cestou ke škole nabručenou Emu Petr.
*„Ta, TA, TA?! Ta sotva!“ vztekala se.

*„Uvidíš, Humler to tak nenechá, pěkně jí vyčiní.“
*Jenže pak se i Petrovi stejně jako všem ostatním přitížilo. Před školní budovu totiž vyšel onen jmenovaný. Pohled na Humlera nebyl vůbec příjemný. Profesor se tvářil naprosto zdrceně. Z očí mu zářil smutek, dokonce mu snad i slzely, otíral si je totiž kapesníkem. Když ho odložil, střetly se jeho oči s těmi studentskými.
*„Pane profesore, PANE PROFESORE HUMLERE!“
*Humler Hančino zvolání neopětoval. Hleděl si jen svého kola.
*„Ne, neodjíždějte, prosím, neopouštějte nás… CHLAPCODÍVKO HUMLERE, VRAŤTE SE!“ přidala se Petra. Humler se ale opřel do řidítek a vydal se k otevřeným vratům. Pak se vytratil úplně.
*Neklid studenty druhého ročníku provázel i po obědě. To všichni měli mít dvouhodinovku biologie s velice stařičkým zato ale velmi milým a obětavým profesorem Litevským, jenže ani ta se nekonala. Škola tak pro druhé béčko, kam Ema chodila, předčasně skončila. Emě se ale k psychologovi jít nechtělo, i když si připadala najednou sama, naprosto opuštěná, nepochopená a tudíž se potřebovala někomu nutně vymluvit ze svých útrap. Jenže komu? Petr se hned po prostudování nástěnky kamsi bez rozloučení vytratil. Ema tedy vyrazila do Oborověnky za Justýnou, kde si hned zkraje vylévala vztek na profesorku Kutákovou.
*„No jo, taková nebezpečná individua by měli rovnou zavřít do klece a poskytovat jim jen nepatrný výběh mezi normální lidi,“ prohodila jako vždy dobře naladěná Justýna. „A co Petřík, kde tomu je konec?“
*Ema pokrčila rameny, že neví.
*„Možná ulítává na své první vážné známosti, to spousta hošanů v jeho současném mírně zletilém věku hodně dělá,“ připustila Justýna, načež na Emu vyzývavě spiklenecky zamrkala. Ta jen neurčitě zakroutila hlavou.
*Asi po hodině Ema Justýnu opustila a tu následující strávila u Juráška. Pak zamířila domů. Strčila klíče do zámku, když vtom náhle…
*„Jo jó, to už se tak v životě stává, že se spolu dva nepohodnou.“
*Ema se otočila.
*„Jo jó, tak to v rodinách zkrátka chodí… když dva spolu pod jednou střechou tráví dlouhá léta a pak se zčistajasna rozvádí…“
*Ema na domácí Lédovou vyvalila oči.
*„No holt se s tím, děvenko, budeš muset nějak vyrovnat, každopádně tě alespoň můžu potěšit zprávou, že až se odtud nadobro všichni odstěhujete, budu váš byt mít komu nabídnout. Starej Poděsa už o něj projevil dostatečný zájem.“
*Ema toho Poděsu znala velmi dobře. Už dlouhá léta se Lédové dvořil, podlézal jí a málem by se k ní i nakvartýroval do bytu, kdyby ho nebalamutila věčnými historkami o tom, že na půdě straší, což ovšem měly mnohdy na svědomí bouřky nebo Mourek.
*„Na něco takovýho si oba nechte zajít chutě, já a mí rodiče tu budeme žít dál!“ vyštěkla na domácí. Ta z toho byla tak vykulená, že okamžitě nasadila mnohem drsnější tón.
*„To se ještě ukáže, jestli tu zůstanete! A co se týče toho vtíravýho vochechuláče…“
*„Tak ten z domu taky nepůjde!“ skočila Lédové do řeči Ema. „A mimochodem, má své vlastní jméno, vážená paní našponovaná podlejzačko.“
*„NO TOH…“
*A než domácí Lédová stačila výhružku dokončit, už za Emou bouchly rázně dveře a zachrastil v nich zámek. Chodbou se sice rozezněl cinkot, avšak pouze vteřinový, neboť dle zavedené tradice Ema zvonek hned odpojila. Lédová si nepomohla ani voláním natož boucháním, dveřní výplň tomu báječně vzdorovala.
*Emě přišlo, že dnešní den nestál za nic, že snad byl dokonce tím nejhorším v jejím životě. A jestli se otec navíc dozví, že u toho psychologa nebyla…
*Bytem naštěstí zelo ticho, nikdo z rodičů tu tedy ještě nebyl. Jen z kuchyně se náhle ozvalo čísi podezřelé ťap ťap, to však patřilo jen Mourkovi, právě tam vyjídal misku. Když Emu spatřil, krátce na ni mrkl a pak – jako by pro něj přestala existovat – se odklidil do pokoje na křeslo. Jenže strašák v podobě Lédové se v Emině hlavě rozezvučel nanovo. V jídelně spatřila cosi rozbitého na zemi a žaludek se jí bolestivě sevřel. Zmítala se tam na kusy rozpolcená váza s motýlím zdobením – toť maminčina chlouba z dob studií na pražské konzervatoři. Ve střepech bylo ještě něco – miniaturní klavír značky Pedrona. Právě jeden z těchto výrobků zakoupil Evžen pro Irmu a věnoval jí ho k úspěšně zakončenému absolutoriu.
*Emě přejel po těle stejně nemilý mráz jako ve snu v přítomnosti Černé paní. Opravdu se rodiče budou rozvádět? Co vlastně Lédová zaslechla? Ne, nic takového není možné. Určitě šlo jen o prachobyčejnou hádku, to se přece stává ve všech rodinách, že čas od času dojde k nějakým neshodám. Jenže ty střepy a ten…
*Ema ze země sebrala miniaturní klavír a odklopila křídlo. Klavír nehrál. Ani Mozarta, Ani Chopina. Prostě nehrál. Pádem se zřejmě porouchal. Jediné, co se dalo neměnně vnímat, byl portrét tančícího páru, vyobrazený na skelní křídlové výplni. Emě se okamžitě vybavily fotografie maminky a otce z tanečních a následně Petr a jeho sluchátková póza.
*Uklidila vázové střepy do misky. Tu pak odložila na psací stůl, aby zůstala na očích, a miniaturní klavír uklidila do vitríny mezi skleničky, kde bylo jeho místo. Mourek po Emě pokukoval, když přešla do pokoje, nezdálo se však, že by o něčí přítomnost dvakrát stál. Protáhl se a přesídlil na taburetku. Ema se v pokoji beztak zdržela jen velmi krátce – mohly za to čerstvé odpolední zprávy, které přinesly obvyklé parlamentní rošády a nějakou tu tragédii se špatným koncem navíc. Ema televizi vypnula a ani ji nenapadlo zapnout video a dívat se na Vánkové království, na to teď zkrátka neměla vůbec náladu.
*Přešla nazpět do jídelny. Tam se její zraky následně stočily ke kalendáři. Pod ním bylo cosi zastrčeno – ne však složenky, nýbrž dva lístky na dnešní odpolední kino. Emě se při pohledu na ně zase trochu ulevilo. Nebude to tak špatné. Jenže rodiče se doma neukázali ani pozdě večer. Ema si ho zařídila po svém: udělala si lehkou večeři, k tomu připojila jednu menší lekci fyzikálního charakteru, aby se uchránila případnému démonu jménem Dana Moronová, a pak si šla lehnout.
*„Dita má hlupce plná ryta od koryta.“
*„Dnes ne, Šamlato.“
*Ema papouškovi vyměnila vodu, nasypala do misky zrní a klec zakryla. Pak zalehla. Z horního patra k ní okamžitě dolehly dietní vzlyky paní Kernesové, Ema však teď hloubala nad něčím úplně jiným: nad svými dnešními pády, zda profesor Humler nadobro ze školy skutečně odejde, a na mysl jí přišel i návrat rodičů. Únava se však zdála být mocnějším čarodějem.

Ema se parkem loudala směrem ke škole. Nešlo se jí dvakrát dobře. Připadala si sklíčeně, nevyspale, zničeně. Mozek jí všemožně přehrával nejnovější snové výjevy společně s tím, s čím na ni dneska při snídani nečekaně vyrukoval otec.
*„Jít se poradit s psychologem? Copak jsem blázen?“
*Slova Emě vylétla z úst tak rychle, že si to stačila uvědomit až poté, co se po ní zvědavě otočilo několik kolemjdoucích z řad dospělých ale bohužel i studentů, v nichž poznávala četné známé tváře z okolních tříd místního gymnázia, kam právě oklikou spěla. Přidala do kroku, avšak ten třetí jakoby vzkazoval: zastav se a poslouchej. „Vrátím se… budu vládnout… Vánkové království bude jen mé.“ Hlas Černé paní zněl tak silně, jako by čarodějnice stála přímo za Emou. Dívka slyšela i ten její smích plný nenávisti, škodolibosti, zlobné nevole. Ze zvyku se otočila, ale nikoho za sebou nespatřila. A pak…
*„Ahoj, Emo.“
*Ema až nadskočila, jak se příchozího lekla. V duchu si právě přehrávala, jak ji Černá paní připoutala k zemi trnitým porostem.
*„To jsem přece já.“
*Ema s úlevou pohlédla do tváře svého nejlepšího přítele. „Promiň, od brzkého rána jsem trochu mimo,“ naznačila cosi rukou.
*„Špatná noc?“ hádal správně Petr.
*„Jo, něco na ten způsob.“
*Dali se do chůze.
*„A opravdu k němu po škole zajdeš?“ zajímalo Petra, když ho Ema informovala o otcově návrhu.
*„Moc se mi nechce, ale taťka se bude doma vyptávat, tak nejspíš asi jo. Je přímo z jeho podniku,“ povzdechla si.
*„Mám tam jít s tebou?“ nabídl se okamžitě Petr. Z jeho hlasu bylo víc než znát, že to myslí naprosto vážně.
*„Dík. To zvládnu sama,“ zadrmolila Ema načež zrychlila.
*„Ale mně by to vážně neva… no tak, Emo, počkej přece.“
*„Že tě baví za ní pořád běhat. V naší třídě je přece plno jiných a mnohem pohlednějších děvčat než ošklivka Chardová.“
*Petr neodpověděl. Dita si jich přestala všímat a s přítelem zmizeli ve školních dveřích.
*„Zatracená potvora,“ zavrčela Ema. Zavřela oči a začala cukat hlavou.
*„Třeba nás vůbec nes… je ti špatně?“
*„To nic. Jen se duševně připravuju na dnešek, který se ponese v duchu obvyklých hádek, sporů a protestů.“ Ema procitla, mávla rukou, že už je jako zase všechno v pořádku a rázně vkročila do dveří gymnázia. Petr ji následoval.
*Když se oba plížili houfem studentů ke svým skříňkám, nepřestávali napínat uši. Nebezpečí, že brzy znovu zaslechnou Ditin pištivý hlas, stále hrozilo.
*„…ten šampón vůbec neúčinkoval tak, jak měl. Vlasy mi po něm úplně zdřevěněly a lupy taky úplně nezmizely. To mě tak naštvalo, že jsem s ním hned praštila do koše a ten šla v záchvěvu vzteku vysypat do popelnice.“
*„A co to bylo za značku?“
*„Dante Monieti.“
*„Hmm, tak ten vážně za moc nestojí. Příště si radši kup Lobanzu, ta alespoň nelepí a je vždy numerogrande.“
*„No jo, asi máš pravdu.“
*Emina předtucha se rozhodně neminula účinkem. Dita byla opět středem pozornosti. Jejím věrným naslouchatelem se tentokrát stalo jedno z dvojčat Petersenových. Dita ale měla oči všude.
*„Pozor, vážení, právě k nám dokráčela pohroma první velikosti,“ začala hlásit, když Ema s Petrem vešli.
*„Že by ten tvůj šampón měl tak dalekosáhlé zaslepující účinky a tys nerozeznala přicházejícího spolužáka od šmejda na vlasy?“ nenechala to Ema bez povšimnutí; opět jí došlo, koho tím potenciálním strašákem měla Dita na mysli, neboť hláška z jejích úst padla v jednotném čísle.
*„Vida, Chardová, vida vida, zas začínáš nesmazatelně perlit,“ ucedila Dita a ušklíbla se. Nejméně polovina přítomných lidiček se tomu zasmála, ostatní se radši odebrali na hodinu češtiny. A přece nemuselo být tak zle.
*„Ahoj, Emo.“
*Ten jemný hlásek patřil Elke Jensenové, původně rodačce pocházející z Kodaně. O dánském temperamentu jakož o vztahu k zemi samotné leccos vypovídaly dívčiny delší blond vlasy, pronikavé modré oči a tričko s logem Lega. Ani tentokrát Elke v náručí nesměl chybět – a také samozřejmě nechyběl – její oblíbený plyšový pejsek, toť dar k pátým narozeninám. Dokonce po škole kolovaly řeči, že Elke o svého miláčka neúnavně pečuje čtyřiadvacet hodin denně. Plyšák skutečně vypadal, jako by právě vyjel z mycí linky. Navíc jeho přehnaně veselá tlama otevřená dokořán mnohdy sváděla o těchto věcech přemítat mnohem častěji, než bylo normálně zdrávo, což bylo i dost riskantní, obzvlášť při takových hodinách fyziky.
*„Nešťastný to abstinující adolescent zdraví přešťastné to kaliče. Mír s vámi, mochničtí Mikešíni.“ To o svém příchodu dával svérázně vědět vytáhlý pohublý chlapec s dlouhými hnědými kudrnatými vlasy, v nichž vypadal jako pravá nefalšovaná mánička z let nedávno minulých. Opět se do šatny přišoural vlastní stylovou krokovou pasáží ala chudák o berlích a opět mu v puse nechyběla ona pomyslná cigareta neboli pověstná dýmka míru v podobě obyčejné tužky, jíž chlapec pokaždé jakoby bafl na přivítanou s dovětkem howg.

*„Ahoj, Vincku,“ pozdravila ho Elke, když ji míjel a následně se pokoušel otevřít svou skříňku.
*„Sákryš,“ zachrčel Vincek Kazimír, když se po otevření skříňky na něj ze všech koutů sesypala prázdná či poloprázdná pitíčka a několik knižních mochnických krváků. „Asi bych si tady ten svinčík měl fakt uklidit, co? Ani nevím, po kolikátý jsem tuhle větu za dobu, co do tohohle ústavu chodím, pronesl nahlas. Že by po takové padesáté druhé?“ poškrábal se na bradě rádoby zamyšleně. „No dobrá, tak se do toho za takových padesát dva let vlastnoručně pustím.“
*Zdálo by se, že se za těchto okolností Ditina pozornost zaměří na jinou osobu, kterou bude moct šikanovat, jenže Dita stále měla oči jen pro tu jedinou.
*„Podívej se, Kazi, jak na mě Chardová zas podivně čučí,“ informovala spolužáka. Pro Elke to bylo varovné znamení, aby urychleně zamkla svou skříňku, hodila si přes rameno brašnu a pospíchala do třídy. Předtím chtěla Ditě cosi říct, ale nakonec si to zjevně rozmyslela. Také Petr váhal, zda má Ditu napomenout. Dopředu však věděl, co by si od ní vyslechl za odpověď. Proto se beze slova vydal za Elke. Ta ho ihned náležitě zabavila tématem, co je u nich v rodinném hračkářském obchodu za novinky. V šatně tak zůstaly jen tři osoby.
*„Jo, hezkou hereckou etudu tu předvádíte, děvčice děvenkovatý. Tahle poslední taky nebyla špatná,“ ohodnotil sokyně uznalým kývnutím Vincek a znovu si strčil tužku do pusy.
*„Chardová zřejmě trénuje na olympiádu v očních přeborech. Možná by bylo ale lepší, kdyby radši přešla na tu s mozkovými závity. Ta je životu daleko prospěšnější.“
*„Zvláštní, že to říká někdo, kdo řeší zbytečné problémy s vlasovými doplňky, které jsou úplné nic v porovnání s tou obrovskou pihou, jež dotyčné vyrašila na tváři vlivem špatného kondicionérského odhadu.“
*„No jo, na tyhle žvásty ti tak sko…“ Dita se v půlce věty zarazila, znejistěla a začala si ohmatávat pravou tvář. Tím Emě teprve nahrála.
*„Na tvém místě bych radši hledala na té levé,“ vzbudila v Ditě ještě větší obavy. To vedlo k tomu, že se dotyčná v zápalu beznaděje podívala i na Vincka, načež ten se Emy zastával.
*„Jo, něco tam je a má to tvar sedmitečného sluníčka,“ prohodil pohublý dlouhán celkem ledabyle, Dita na něj ale zjevně dala, neboť začala v brašně hledat zrcátko. Konečně se dopídila pravdy.
*„Jen se tomu smějte, oba jste vážně trapný! Že tady s váma vůbec marním čas!“ čertila se.
*„Nevím, na co si stěžuješ. Já se o tvou společnost rozhodně neprosila,“ rozhodila Ditu novou hláškou Ema a to asi nejvíc, protože dotyčná v zápalu hněvu bouchla do její skříňky, rázně si přes rameno přehodila brašnu a v záchvatu hysterie vyběhla z šatny na chodbu, kde se málem srazila s profesorem Haufnerem, což jí na náladě rozhodně nepřidalo.
*„Co si o mně myslíš ty? Taky ti připadám jako blázen ne-li přímo marťan z planety Emochard?“ zeptala se Ema Vincka, když v prostorách šaten osaměli (koneckonců právě zvonilo na první hodinu, byl tedy nejvyšší čas jít).
*„Sranda ne?“ pokrčil Vincek rameny, načež na Emu povzbudivě mrkl, cucat tužku ale nepřestával. Když pak spolu odcházeli do třídy, Ema zaslechla, jak z jedné knížky nahlas předčítá: „Muž prořízl tílku srdce, aby oživil kredenc nad sporákem. Ten se mu však tak ztenčil, že ho radši vrazil do své manželky, aby mu uvařila chutnou večeři. Ta něco takového razantně odmítla – údajně kvůli malorážce tři pět devět, která chtěla zůstat skryta v anonymitě.“
*Ema si v té chvíli uvědomila, že to s ní možná nebude tak zlé, jak původně očekávala. Ve Vinckovi spatřovala vážného kandidáta pro obsazení jeho vlastní planety s názvem Vinkaz. Otázkou však zůstávalo, na kterou z nich by se Dita vypravila, kdyby měla možnost si vybrat. Nejspíš asi zase na tu konkurenční, neboť s Vinckem seděla v jedné lavici.
*Radana Nývltová byla jako vždy na minutu přesná a než dozněl poslední úder zvonku, už stála před třídou na katedře. Za tu dobu, co učila na mochnickém gymnáziu, sice nijak výrazně nezměnila svou obličejovou vizáž, i tak si vysloužila řadu důvtipně výstižných pojmenování. Někteří profesorku přirovnávali k trendu přísné vysokoškolské učitelky. O tom zejména svědčil její neměnný dominantní obličej zvýrazněný brýlemi s až přehnaně vážnou grimasou a níže položený přísný hlas. Jiní Nývltovou naopak pasovali na post nevyzpytatelné policistky v mužských řadách, jež svým vlastním důvtipem odhaluje pravdu v zapeklitých případech a pracuje v naprostém utajení. Nikdo ji totiž nikdy pořádně neměl možnost spatřit v šatech a pokud už, tak výhradně v těch černých, zato kozačky stejného zbarvení jako by u ní nadobro zdomácněly – bez ohledu na změny ročního období či nálady počasí. Co ale na sobě profesorka neustále měnila a to dosti často obden, byly vlastnoručně pletené svetry, které se – v podstatě s černými kozačkami – staly jejím hlavním poznávacím znamením. Co se pak týkalo oné pravdy a onoho hledání, tak s tím byly výhradně spojeny základy společenské výchovy, které profesorka Nývltová vyučovala – vedle češtiny – jako druhý předmět. Profesorka si svými brýlemi nyní dlouze zaměřovala zejména Emu. Nebylo se čemu divit. Ema seděla přesně uprostřed prostřední řady vedle Petra a do diskusí na rozličná témata se vždy zapojovala ze všech svých vrstevníků nejdůsledněji. Hned za ní, což rovněž příliš nepřekvapovalo, s vlastní kritikou přicházela třetí zadní lavice z řady u dveří, kde seděla Dita. Profesorka Nývltová tak mnohdy a to dost neochotně musela zastávat i roli soudce.

*„Přeji vám pěkné ráno,“ vítala třídu profesorka Nývltová. „Dnes nás tedy čeká jedna z těch vzácných hodin, v níž se budeme přímo věnovat rodákovi z našeho města. Ten značnou část svého mládí sice prožil v nedalekých Poděbradech a jistou dobu pobýval i v Libici, pak ale natrvalo přesídlil zpět k nám do Katalné Mochny, kde se pak na sklonku života usadil v někdejším hostinci na náměstí. A jmenoval se…“
*„Vincent Krutý. Jeho skutečné příjmení však znělo Řevnivý. To si však změnil poté, co se začal věnovat vlastní literární tvorbě, která se vyznačovala krutostí a násilím.“
*„Ano, slečno Jensenová, přesně tak tomu bylo,“ pochválila ji profesorka Nývltová a maličko se na ni pousmála.
*Elke pokaždé nesmírně zaimponovalo, když ji někdo z učitelů nahlas chválil. Jako cizinka se s českou kulturou seznamovala po malých krůčcích a to ve všech jejích odvětvích, takže doslova hltala každou novinku z dějin, což se o ostatních studentech rozhodně říct nedalo. Profesorce Nývltové však úsměv na rtech záhy pohasl, to když z dívky očima přejela na jejího maskota.
*„Ano, Vincent své příjmení skutečně používal až poté, co se začal naplno věnovat vlastní literární tvorbě,“ chytla se zaběhnutého výkladu profesorka Nývltová hned poté, co se plně vzpamatovala z menšího šoku, jenž jí uštědřila plyšákova rozesmátá tlama; ta by zajisté dokázala pozřít pět špekáčků najednou, kdyby patřila skutečnému psovi. „K té však nutně potřeboval získat dostatečnou inspiraci. Ostatně neměl k ní nikdy daleko. V odvětví, v němž se pohyboval prakticky po celý svůj život, pokaždé vždy našel něco, co uznal za vhodné.“
*„Ano, pracoval na místních jatkách a to mu jako inspirace bohatě stačilo,“ přihlásila se o slovo opět Elke. „Dokonce se traduje,“ pokračovala, „že si později takzvaně bral svou práci domů a některá ta jateční zvířátka vlastnoručně týral u sebe na půdě pro ještě lepší požitek.“
*„Ano, tak to…“
*„NO TO SNAD NE! TEN VŠIVÁK SVINSKEJ!“
*Pohledy studentů teď najisto mířily do prostřední řady a upínaly se k jediné konkrétní osobě.
*„Bohužel to tak bylo, Emo. Je mi líto,“ špitla z lavice za ní Elke, pak už ale lekavě sledovala, jak k nim spěchá rozhněvaná profesorka Nývltová.
*„Můžete mi laskavě, Chardová, vysvětlit, proč tady ječíte na celé kolo? Co vás to zase popadlo?“
*„Jen jsem se osobně vyjádřila k jakémusi legendárnímu místnímu autorovi, kterého jste nám nakázala číst, paní profesorko, nic víc,“ řekla to Ema stejně neměnným drsně strojeným tónem, jenž rozhodně profesorku Nývltovou nenechával klidnou.
*„Já jsem trpělivá, někdy až moc, ale i to má svá jistá omezení. Dejte si pozor, Chardová. Tohle ve vašem případě nebylo rozhodně poprvé. Ještě jednou a… však vy sama moc dobře víte.“ Profesorka Nývltová k Petrově úlevě v sobě potlačila emoce a vydala se na výzvědy do zadních lavic. „Tak pokračujeme. Kdo nám o Vincentovi poví něco dalšího? Ne, vy už ne, Jensenová, vy už jste nám o něm toho řekla dost. Co ale takhle například známé skrebelnice Hanka a Petra? Ty ještě dnes nehovořily…“
*„A nemohla bych k Petřině Temži ještě naposled přihodit Londýn?“ pípla prosebně Hanka.
*„No já jsem snad špatně slyšela či co?“ dala si profesorka Nývltová ruce v bok, její slova však v sobě jakoby rovněž nesla jistý ironický podtext. Prozatím, neboť následně přidala na důrazu: „Milé dámy, máme hodinu češtiny a ne volné zábavy, jestli jste si náhodou ještě nestačily povšimnout. Laskavě tu svou hru skliďte.“
*Dívky učinily, oč je Nývltová požádala. Profesorka pak od jejich lavice odcházela směrem ke katedře a zdálo se, že se na látku bude vyptávat studentů sedících v prvních řadách, náhle se však v půli své cesty zastavila a znovu otočila k povedené dvojici: „A propříště bych raději doporučila skrebl český. Ono není na škodu zůstat vlastencem.“

*Třída se výroku od srdce zasmála.
*„Tak prosím, děvčata, máte slovo,“ vyzvala je podruhé profesorka Nývltová.
*„Vincent Řevnivý, zvaný Krutý,“ spustila Hanka, „pracoval tady v Katalné Mochně na jatkách a odtud bral inspirace do svých knih Masakr na farmě a Krutost nade vše, které sepsal v domě na náměstí, kde měl podnájem.“
*„U lidí svými vizemi,“ pokračovala Petra, „však způsoboval protichůdné reakce. Jedni ho pro jeho krutost zbožňovali, jiní naopak zatracovali. Dokonce to zašlo tak daleko, že mu přišla soudní obsílka.“
*„A tak,“ převzala opět štafetu Hanka, „byl nucen se z náměstí odstěhovat a to do nedaleké Oborověnky, kde pak literárně působil v osamělé chatrči, ve které se nyní – čirou paradoxní náhodou – nachází útulek pro opuštěná zvířata.“
*„Ano, velice správně,“ pochválila dívky profesorka Nývltová, která si byla již dopředu vědoma toho, že Hanka s Petrou – ač mnohdy při hodinách jinak aktivně činné – v sobě nějaké ty znalosti vždy mají a dokáží jich pohotově využít.
*„No to se mi snad zdá, ten tlučsekyra působil tam, kde Justýna,“ pošeptala Ema Petrovi podrážděně do ucha a pak rázně bouchla do stolu, čímž si opět zasloužila novou pozornost.
*„Emo, prosím, nech to plavat,“ nabádal ji Petr, neboť nestál o další spory s profesorským sborem.
*„To teda nenechám! Za ty jeho zrůdnosti ho měli na tom náměstí rovnou popravit! Stáhnout mu kůži z těla, aby pocítil, jak chutná bolest! BOLEST!“ křičela už doslova.
*„Chardová, co to zas…“
*„A jak si liboval v mučení. Své zvířecí oběti mučil tak dlouho, dokud samy nevypustily duši. To mu dělalo neskutečnou radost, že ani nepomýšlel na vážný partnerský vztah.“
*Ema se teď celá navztekaná otočila na Ditu, která to řekla tak, jako by sama byla oním mučitelem.

*„A pak ta zvířátka, co tahle nelidská muka přežila, začal kuchat nožem. Když to nezabralo, tak sekerou, když ani to nepomohlo, tak pilou…“
*„Mlč, ty zrůdo! MLČ!“
*„Proč bych mlčela? Proč!“
*Ema náhle prudce vyskočila ze židle, chopila se učebnice a ostrým volejem s ní mrštila. Učebnice zasáhla správný cíl.
*„TY MRCHO, JÁ TĚ…“ chrčela zpod lavice Dita, kam následně bolestivě zapadla, a když se sbírala na nohy, všimli si ostatní, jak jí na čele začíná rašit pěkně velký monokl.
*„Zasloužila sis to, teď zpytuj svědomí!“ probodávala Ema sokyni rudými očními blesky, načež při tom silně oddechovala.
*„TADY MÁŠ MOU OD…“
*„TAK DOST, OKAMŽITĚ TU KNIHU POLOŽTE, DITO!“ zavřískala profesorka Nývltová a to možná třídu uchránilo před ještě větším neštěstím. Dita totiž rozhodně nebyla žádná dobrá sportovkyně, na rozdíl od Emy.
*Nastalo ticho. Ticho, do kterého se ozvalo pouze několik skrebelnických tahů, i ty ale záhy ustaly.
*„Proč jste po spolužačce hodila tou knihou?“ vyzvídala na Emě o minutu později o něco krotší profesorka Nývltová, když se jí podařilo Ditu usadit a sjednat si ve třídě pořádek.
*„Záměrně mě vyprovokovala, já se jen bránila,“ hájila se Ema.
*„Ach tak,“ snažila se profesorka Nývltová v sobě opět potlačit veškerý nahromaděný vztek. „A to jste si s ní nemohla promluvit o přestávce? Hezky v klidu? To jste ji nutně musela surově napadnout?“
*„Nemyslím si, že došlo k něčemu přehnaně strašnému, paní profesorko. Navíc, s Ditou se rozumně mluvit nedá nikdy, je dutá jak palice…“
*„Chardová…“
*„A co se týče té knihy,“ nenechala si Ema skákat do řeči, „tak ta je rodu neživotného a rozhodně žalem a bolestí netrpí, na rozdíl od jiných živých nemluvných tváří.“
*Už se zdálo, že profesorka Nývltová Emu před třídou seřve, jak se ale záhy ukázalo, pudu sebezáchovy v sobě měla dostatek, takže z toho sešlo.
*„Ukažte mi, Chardová, svůj referát,“ vyzvala místo běsnění Emu.
*„Nemám ho. Neviděla jsem důvod, proč bych se měla takovými ohavnostmi zabývat,“ připustila odhodlaně Ema.
*„Tak neměla důvod,“ rudla v obličeji znovu profesorka Nývltová. „Jenže tuhle hodinu vedu já, milá zlatá, a pokud se vám nechce dodržovat předepsané školní osnovy, nezbývá mi, než vám udělit nedostatečnou za nepřípravu.“
*„Klidně si mě ze školy vylučte, jak je libo!“
*„Chardová…“
*„A taky mě nahlaste na učitelský poradě! Stejně je tenhle ústav dávno odepsanej, když se tu probíraj takový hnusotiny jako týrání zvířat!“
*„CHARDOVÁ…“
*A pak Ema udělala něco, co ještě nikdy předtím. Praštila učebnicí o stůl, vstala, přehodila si brašnu přes rameno a odešla ze třídy, přičemž neopominula dveřmi rázně bouchnout.

Chlapec i dívka proskočili ven a Ema i její dvojče je následovaly. Míjely lidi pracující na poli a z dálky k nim doléhaly halasné zvuky od jezera.
„Slyšíš? To se o nás Pavel a ostatní jistě baví,“ informovala chlapce Jitka.
„Nebo se mezi sebou přou, kdo má větší úlovek,“ podotkl Vítek. Pak náhle zastavil. „Počkej, něco mě napadlo,“ zakabonil se, naklonil se k Jitce a cosi jí pošeptal.
„Chi chi, tak dobře, to bude překvapení,“ chichotala se a rozběhla se k vodě napřed. Vítek za Jitkou nijak zvlášť nepospíchal. V poklidu poklekl na zem, utrhl z ní stéblo trávy a strčil si ho do pusy. Do toho si začal pobrukovat.
Náhle se před chlapcem zčistajasna zjevila postarší žena. Vítka stejně jako opodál stojící Emu a její dvojče zaskočila, neboť se všem zdálo, že po cestě směrem k nim nikdo nepřicházel. Na svědomí to zřejmě měly prudké paprsky slunce, které na nepatrný moment zatemnily krajinu.
„Chlapče,“ otázala se žena Vítka, „nevíš jestli se tu někde poblíž nachází Vánkové království?“
„Ale to je přece přímo tady,“ odpověděl.
„A princ Jan, stále mu vládne?“ vyzvídala dál žena.
„Ano.“
„Vážně?“
„Vždyť vám to říkám.“
„No když to říkáš…“
Emě se příchozí nezamlouvala. Soudila, že žena moc dobře ví, kde právě je a kdo tady vládne. Stejné podezření určitě pojal i Vítek, neboť si přestal pobrukovat a byla na něm znát mírná nervozita.
„A ten princ Jan,“ pokračovala ve vyzvídání žena, „má v sobě dostatek kuráže a odvahy?“
„Samozřejmě že má, to by přece jinak neporazil Černou paní.“
Ženě se při vyslovení onoho jména zkřivily rty. Rozhodně nečekala, že to Vítek řekne takhle naostro.
„Že porazil Černou paní? Tu mocipani?“
Ema si byla svým úsudkem naprosto jistá: tahle postava rozhodně není tou vetchou stařenkou, za kterou se právě vydává, Vítek se přece vůbec nezmínil o tom, jaký tu Černá paní měla mocenský vliv. Žena o ní zajisté tušila mnohem mnohem více. Navíc s jejím příchodem jako by se začalo pozvolna ochlazovat a sluneční paprsky z krajiny ustupovaly. Jako by se do nepřízně Vánkového království vkrádal ten nemile známý chlad z dřívějších dob, kdy tu vládly strach, nejistota a pocity bezmoci.
„Ty jsi určitě také tak statečný jako ten váš Jan, když o jeho někdejší přemožitelce tak zasněně mluvíš.“
„To se ví, že jsem. Stejně jako můj otec.“
„Opravdu? Tak proč jako syn nebojácného dřevorubce tady přede mnou najednou brečíš?“
„Já přece neb…“ Náhlý proud slz a hlasitý pláč Vítkovi zabránily doříct, co chtěl. Vtom se ozvaly čísi spěšné kroky.
„Nebudeš mi to věřit, Vítku, ale Pavel sku… íííí!“ Jitka se strašně polekala, to jak se ženě začal měnit obličej. Černá paní povstávala z mrtvých. Ema jen s nelibostí pozorovala, jak přistupuje k dívce a natahuje k ní svou vychrtlou kostnatou ruku. Jitka před ní uhnula a za halasného křiku „Vrátila se, Černá paní je zpět!“ pelášila nazpět k jezeru.

Ema věděla, že musí nějak zasáhnout, jenže než ji něco napadlo, začaly se od chaloupky ozývat hlasy. Patřily Bětce, druhému Vítkovi a Dorce.
„No to se podívejme! Kohopak to nevidím přicházet?“ Černá paní se rozplývala doslova blahem, když spatřila nanovo Bětčin vystrašený obličej.
„Dej nám už konečně jednou provždy pokoj!“ obořila se na ni rázně a přitiskla si plačícího Vítka k sobě.
Černá paní Bětčiny výjevy ovšem ignorovala a vzala si na paškál jejího muže. „Vítek starší. Dříve dřevorubec, nyní poradce a pravá ruka ctěného prince Jana, vlastně už krále,“ pravila s odporem. „Ještě se daří tomu vašemu posvátnému HEŘMANOVSKÉMU dubu, co roste v královské zahradě?“
„Má se stále k světu a plodí tu nejkvalitnější čajovou pitnou kůru,“ odvětil šokovaný Vítek.
„Dlouho tomu tak ale nebude.“
„Jak to že jste se vrátila? Princ Jan vás přece porazil. Darovala jste mu z vlastní neuváženosti všechnu svoji duši. Nemáte už právo být mezi živými, poctivými lidmi, ale v pekle, kam patříte!“ To na Černou paní znovu jedovatě vyjela Bětka, neboť se jí velice dotkla ona poslední nepřiměřená narážka na vzácnost, jíž se mohlo pyšnit pouze Vánkové království.
„Princ Jan nebyl tak chytrý, jak to sám sobě pokaždé namlouval. Vždycky jsem ho považovala za slabocha. Nijak zvlášť se neliší od tohohle malého ufňukánka. Je jako on. Umí se jen vytahovat, ale skutečnou pravdu o své zbabělosti nikdy nikomu neřekne přímo do očí. Byla by to pro něj potupná hanba.“
„Prince Jana ani mého syna urážet nebudeš!“
„Chceš mě snad zabít tímhle ubohým klacíkem?“
Vítek upustil od svého záměru, neboť v ruce místo nože náhle svíral to, o čem se posměšně zmínila Černá paní. Její kouzla opět nemile začala dávat najevo příchod staré doby, o níž všichni byli přesvědčeni, že se již nikdy nemůže vrátit.
„Bylo by pošetilé, kdybys se mnou teď marnil čas. Nemyslíš?“
„Proboha! Dorínek!“ vypískla poprvé nahlas před Černou paní Dorka, když z chaloupky zaslechla pláč miminka.
„Asi byste se měli jít přesvědčit, jestli je v pořádku,“ bavila se Dorčiným halekáním Černá paní. Její černé oči následně znovu spočinuly na Vítkovi starším.
„Ty jedna…“
Černá paní mávla rukou a kraj začal sužovat silný vítr. Ten mezi čarodějnicí a pětičlennou rodinkou vytvořil neprostupnou vrstvu, načež začal z polí vyhánět lidi.
„Ještě se uvidí, kdo tu bude na věčné časy vládnout,“ prolínal se s větrem hlas Černé paní. Oběma Vítkům, Bětce a Dorce nezbývalo nic jiného než se rychle odebrat do nedaleké chaloupky a modlit se, aby se ona zlobná slova nikdy nenaplnila.
Po minutě bylo po všem. Vítr ustal stejně jako hlasy ječících lidí. Všichni se rozutekli do svých domovů. Kraj náhle nepřirozeně posmutněle osaměl. Už nebyl slyšet křik dětí od jezera, už si nikdo neprozpěvoval. Pole zelo prázdnotou. Ani hlas ptactva nenašel odvahu k novým tónům. Když se Ema i její dvojče rozhlédly po širé krajině, nikoho neviděly si s druhým povídat, jen po poli se roztodivně povalovaly motyky, rýče a srpy. Sklizeň brambor, obilí, prostě všeho, co lidem dávalo sílu žít a radovat se ze společné práce, to vše jako by bylo rázem pozapomenuto.
Do chladnoucího ticha Ema jakoby náhle odkudsi zaslechla čísi štkaní. Alespoň tak jí to v ten okamžik připadalo. Čím blíže mu však byla, tím intenzivněji se proměňovalo v nepříjemně sílící smích, smích tak odporný a nenávistný, že i lidské srdce by mu dokázalo navěky pro jeho hrubost podlehnout. Emu i její dvojče ten omamný smích donutil několikrát zastavit se. Jako by měl ostré hrany a čepele, jimiž lze prostoupit jen s velkým úsilím.
A pak se Černá paní opět vynořila. Pohrávala si se srpem. Několikrát s ním obratně zašermovala ve vzduchu a pak pohladila jeho ostří.
„Tak něčím takovým mě chtěl ten Janův poskok zastavit? Takovou ubohostí.“ Černá paní to říkala s nevýslovným potěšením, načež z jejích obličejových grimas i hlasu bylo patrné, že srpem coby lidským výtvorem upřímně pohrdá. „Pchááá!“
Ema jen s maximálním nasazením podržela v ústech tlumený výkřik, načež dvojče ji v tom věrohodně napodobilo. Sen nesen. To, co nyní obě spatřily, na ně ze všech těch zážitků zapůsobilo asi nejvíc strašidelně. Srp se při dopadu na zem přeměnil v klubko hadů.
„Kdepak, kdepak,“ bručela dál Černá paní. „žádná prachobyčejná, sprostá, urousaná lidská ruka, její um ale kouzla tu budou teď vládnout. A to má kouzla, jediná má, má, JEDINÁ MÁ!“
Černá paní napřáhla ruku k nebesům tak prudce, až se v nich zajiskřilo. Obloha se zatáhla do hustých černých mračen. Nanovo se zvedl nepříjemný vítr. Z oblak se tentokrát navíc spustil déšť a nad krajinou začaly kroužit vrány.
„Tak se mi to líbí.“
Následně Černá paní hadí klubko uchopila a ladným ručním pohybem ho přeměnila v popel. „Nikdo z obyčejných smrtelníků proti mé moci nic nezmůže.“ A na důkaz svých slov popel slavnostně vyhodila do vzduchu. Ema i její dvojnice měly pocit, jako by v něm na nepatrnou vteřinku zahlédly odraz Janova obličeje, než popel dopadl na cestu, kde se pak rozmělnil, tentokrát ovšem se silným skřípotem.
„Nejvyšší čas jít se zabydlet do svého starého působiště.“
Černá paní vrávoravě vykročila pozvolna k lesu. Její stín se táhl za ní a odrážel na cestě, po níž šla, dále pak v kalužích vody a na polních porostech, i když již slunce dávno nesvítilo; nemělo odkud vrhat své teplé a tolik potřebné paprsky na důkaz klidu a míru, bránily v tom tmavočerné mraky. Ty se na obloze plně uhnízdily stejně jako hejno poletujících vran. To vše dávalo vědět o přítomnosti té, jež kdysi padla místním lidem v nemilost. Černá paní však nezapomněla. Přišla. Vrátila se, aby všem připomněla, kdo je pravým pánem Vánkového království.
Ema své dvojče přiměla, aby se potichu vydalo za ní, načež sama v duchu horlivě přemítala, jak z kraje vypudit přítomnost čarodějnice. Černá paní jako by Emin záměr vytušila, během cesty se několikrát zastavila a ohlédla za sebe. Její zachmuřená obličejová grimasa vypadala nepřátelsky nelidsky, až Emu znovu nepříjemně bodlo u srdce, když ji spatřila. Čarodějnice se teď dost přesvědčivě podobala nerudné profesorce Moronové, učitelce fyziky, která jako netopýr vždy přecházela mezi studenty a kontrolovala, zda některý z nich od svého souseda náhodou neopisuje. Černá paní o mně určitě ví, musí o mně vědět, namlouvala si neustále Ema, neboť si čarodějnice pod zuby dokola pobrukovala: „Mně neunikneš, mě nepřemůžeš, to je pro ubohou sebranku nad lidské síly. Lidská síla nic nezmůže proti mým čárům. To kouzla mají skutečnou moc, lidský rozum náleží jen ubohé chamradi.“
Černé paní ta slova vylétávala z úst jako žhavé uhlíky, jimiž někdo propaluje druhému uši. Tak bolestivě se do nich navážely, až bylo Emino dvojče nuceno si ty své zacpat.
„…neunikneš… nepřemůžeš… ubohá sebranko… ubohá chamradi… to kouzla mají skutečnou moc… moc… MOC.“
„TAK UŽ DOST!“
Emino dvojče se sesunulo na zem. Její stvořitelka nyní s hrůzou pozorovala, jak zvonivě dopadá na břicho a chytá se za něj. Projev křečí byl oboustranný. Sen a živá skutečnost jako by se v této chvíli staly jedním a tím samým.
„Tak přece…“
Černá paní se otočila a pohlédla na Eminu dvojnici, jak se mátožně staví na nohy, i když vlastně měla být pro okolí neviditelná. „Tebe jsem tu ještě nikdy neviděla. Do Vánkového království, zdá se, zbloudila nová duše.“
„Taky mě vidět nemůžeš,“ naváděla svou dvojnici Ema, která tak čarodějnici také odpověděla. Jenže Černá paní se nedala.
„Že ne? A komu pak patří ty tmavohnědé vlasatce, nazelenalá kukadla a onen hábit s krvežíznivým tvorem? Ty tu snad kromě nás vidíš ještě někoho jiného?“
Ema spatřila, jak se teď její vrstevnice otáčí přímo k ní. V očích se jí zračila prosba o další radu. Ema něco takového rozhodně neočekávala. Než ale sobě samotné stačila něco poradit, Černá paní máchla rukou a Emino dvojče rázem zmizelo.
„Myslíš si o sobě bůhví jaká nejsi kouzelnice, co?“ začala se Emě vysmívat čarodějnice. „Na mě ale nemáš, jsem daleko lepší než ty.“
„Vůbec mě neznáš, za to já o tobě vím všechno,“ nenechala se Ema zahanbit.
„Že tě neznám? Vážně myslíš, že o tobě nic nevím?“ Čarodějnice teď Emu začala hypnotizovat stejně uhrančivým pohledem, jak to občas mívala ona sama ve zvyku. „Ema Chardová, dívka, které nikdo příliš nerozumí kvůli jejím názorům na svět. Dost často bývá osamělá a uzavřená ve svém vlastním světě. Obtížně si získává přátele a jejich přízeň. Možná že jeden nebo dva z nich jsou jí opravdu nakloněni, jenže ani jim ona neumí plně naslouchat a právě to je její největší slabinou.“
„MLČ!“
Ema to zakřičela tak hlasitě, že se jí to vrátilo ve třech ozvěnách.
„Proč nechceš slyšet pravdu? Jsi stejně ubohé stvoření jako všichni v tomhle království,“ škaredila se spokojeně Černá paní a taky Emě dala svůj vliv okázale najevo v podobě nepříjemného chladu.
„Tohle je můj sen, nemáš právo mi do něj zasahovat!“ Ema zapojila veškeré smyslové buňky. Usilovala teď o jediné: o navrácení svého dvojčete. „Vidíš, i já umím činit zázraky. Nejen ty,“ prohlásila pyšně, když si sebe zase mohla prohlédnout v plné kráse, a hned své dvojče přinutila, aby ze země zvedlo kamínek a přeměnilo ho v kopretinu.
„Odvaha ti nechybí, Emo Chardová,“ mínila Černá paní, „ale nejsi v kouzlech zdaleka tak silná jako já.“
„Nemluv s ní, mluv se mnou,“ oslovilo čarodějnici Emino dvojče, přistoupilo až k ní a ukázalo jí v dlani onu kopretinu, kterou proměnilo v živou myš. Tu pak položilo na zem a myš ihned odcupitala se svým typickým pískotem do polí, kde se ztratila. Vše se do posledního detailu událo přesně tak, jak skutečná Ema chtěla.
Černá paní z toho ani napodruhé neměla příliš velkou radost. Opět máchla rukou, polní klasy se okamžitě rozestoupily, ale myš už nebylo nikde vidět. Čarodějnice se už tak pohrdavě nesmála, naopak měla obličej zkřivený vzteky a cosi nesrozumitelného zase zachrčela.
„Tvá moc nebude mít dlouhého trvání. Tohle je můj sen, to já ho řídím, jenom já a ty už do Vánkového království nikdy nevkročíš. Bude navždy patřit jen princi Janovi, nyní králi. Slyšíš co ti povídám? ZMIZ! KLIĎ SE ODSUD PRYČ! UPALUJ!“
A Emino dvojče po vzoru Černé paní rovněž máchlo obratně rukou a vzápětí čarodějnici jakási neviditelná síla přejela po obličeji a uštědřila jí na něm šrám. Černá paní zavrávorala a snesla se k zemi. „Však ty i ostatní moji sílu ještě pocítíte, to mi věř!“ pohrozila, odplivla si a rázem se kolem ní vytvořil hustý dým. V jeho šeru náhle zmizela.
Obloha se rázem vyjasnila. Mraky i černé ptactvo se na ní rozplynuli. Sluneční paprsky nanovo ozářily kraj a oběma Emám se zase o něco volněji dýchalo. Pociťovaly to navzájem.
„Konečně je pryč, babizna jedna čarodějnická,“ oddechlo si Emino dvojče. Pak pohlédlo na svou stvořitelku. „Díky, bez tvé pomoci bych to nikdy nedokázala.“
„I ty na tom máš velkou zásluhu. To s tebou přece bojovala, ne se mnou,“ odvětila Ema. „To jsem vážně tak tlustá? A mamka přitom v jednom kuse tvrdí pravý opak.“
„Už to tak zřejmě bude,“ řeklo to Emino dvojče tak, jako by to byla skutečně pravda. Ironické poznámce se pak obě dívky zasmály.
Jenže radost jim dlouho nevydržela. Krátce nato se obloha zatáhla, navrátily se černé mraky a polní lány začaly nepřirozeně řídnout a uvadat. Zvedl se zas ten nepříjemný prudký vítr.
„Vrátím se, zanedlouho se vrátím a budu Vánkovému království vládnout!“
Ten hlas patřil Černé paní, nikde ji ale nebylo vidět. Mohla být stejně tak jedním z těch ošklivých černých mraků, mrazivým větrem jako jednou z oněch černých vran, co poletovaly nad zemí.
„Vrátím se… budu vládnout… Vánkové království bude mé…“
Ema viděla, jak se její dvojče podruhé nedobrovolně klátí k zemi a zacpává si uši. Opět jej pohltila ta palčivá bolest pálících žhavých uhlíků. A pak se pod tíhou páry rozevřela zem a začal z ní vystupovat trnitý porost. Ema v obavách pozorovala, jak se ovíjí o její druhé já a znemožňuje jakýkoli pohyb. Nakonec trnisko přece jen trochu povolilo.

„Auu!“ zaklelo Emino dvojče, to jak se o trny škráblo.
Hned nato se chichotání Černé paní pozvolna vytratilo kdesi v mlze a tlak v uších tím pádem slábl. Krajina se nepřeměnila, jako tomu bylo předtím, nadále působila zbídačeným dojmem.
A pak Ema najednou v mlze zahlédla cosi naprosto nečekaného: posmutnělou, snad i lidskou tvář, kterou ve Vánkovém království ještě nikdy předtím neměla šanci spatřit. Tvář Emě byla naprosto nepovědomá, avšak ona k ní vzhlížela velice odhodlaně, výbojně a prosebně zároveň; jako by se Emě snažila něco naléhavého s usilovnou námahou říct.

Hned nato však Emu mlha pohltila úplně a když se rozestoupila, Vánkové království i tvář nadobro zmizely a Ema se zase ocitla na tajemné bezejmenné ulici. Tentokrát jí prostupovaly hučící sirény a kdesi poblíž zazněl čísi naléhavý hlas. „Že by se tu v době mé nepřítomnosti přeci jen něco změnilo a kdosi sem vstoupil?“ Ale kdepak.
„Emo, vstávej, máš nejvyšší čas!“ nabádala ji maminka, načež z ní stáhla peřinu a zarazila drnčící budík.
Ema si promnula oči, zívla, ven z pelechu se jí ale moc nechtělo.
Nastal obvyklý ranní nepříjemný hovor na téma: „Jsi v pořádku?“
„Proč se zas tak divně ptáš?“
„Zase jsi mluvila ze spaní.“
„To je snad normální, ne?“
„To teda není.“ To do ložnice nečekaně vstoupil otec. Tvářil se dost nevrle, jako by sám měl špatné spaní.
„Tak já se jdu do koupelny osprchovat.“
„Počkej, napřed bych chtěl s tebou…“
„Promiň, tati, pospíchám.“ Ema kolem otce ladně proklouzla a nechala oba rodiče o samotě. V koupelně se pro jistotu zamkla na dva západy a začala civět do zrcadla. Přemýšlela. Nikoli o Černé paní, ale o oné tváři. Komu asi patřila? Kde ji mohla zahlédnout? V pohádce těžko, to spíš v nějakém hororu nebo válečném filmu. Ale copak ona, Ema Chardová, holduje takovým žánrům? Zrcadlo na to nedávalo žádnou odpověď.
„…a je to opravdu nezbytně nutné? Evžene…“
„Rozhodně jí to prospěje. A už se o tom s tebou dál nehodlám bavit. Jen s ní.“
Do jídelny právě vstoupili Eminy rodiče.
„Co se na mě utrhuješ? Udělala jsem ti snad něco?“
„Já se na tebe přece neutrhuju. Co hysterčíš?“
„Já že hysterčím?“
„Odmítám se s tebou hned po ránu hádat…“
„A já se snad…?“
„Emo, budeš tam ještě dlouho? Chtěl bych si s tebou promluvit.“
Ema tušila, že je něco v nepořádku, zatím ale nevěděla, jak moc to něco v nepořádku je, proto na otce vyrukovala s takovou menší lstí: „Nestrachuj se, tatínku, za momentek jsem v jídelně.“
„Chci, abys sem přišla hned teď!“
Dle otcova zvýšeného hlasu se tedy muselo jednat o dost vážnou záležitost. Čeho se týkala, to Ema zjistila hned při zasednutí za stůl.
„Takhle to dál nejde. Odpoledne zajdeš za psychologem.“
„A kvůli čemu?“
„Však ty sama moc dobře víš.“
„To teda nevím.“
„A DOST!“
„Evžene!“
Obě se strašlivě lekly, jak náhle zařval. Naštěstí se hned poté trochu uklidnil, takže se plně chopil slova a začal dceři vysvětlovat, že pravidelná mluva ze spaní a halucinogenní blouznění rozhodně normální nejsou, a že má Ema nesmírné štěstí, že ho to konečně napadlo, načež se s ní o tom nebude dál dohadovat a odpoledne po škole se za psychologem Joskou neprodleně zastaví, že už vše dopředu zařídil.
„…a to je mé poslední slovo!“ zakončil to Emin otec opravdu důsledně, načež se s nevolí sobě vlastní zakousl do ranní housky.
„Tak já už radši půjdu.“ Ema ponurou ranní atmosféru nechtěla dělat ještě dusnější. Rychle se oblékla, sbalila si „svých pár školních švestek“ a taktně vyběhla z domu. Před ním jako každé jiné ráno narazila na souseda odnaproti, jemuž se přezdívalo Fantomas, neboť měl pokaždé přes obličej naražený prostříhaný kulich, kterým se údajně uchraňoval před nekalými živly přírody. Ema by se tím jako každý jiný den nenápadně dobře pobavila, tentokrát jí však do smíchu moc nebylo.

Zcela jistě to trvalo pouhých neuvěřitelných pět vteřin. Ema byla opět tam, kde si přála být: na bezejmenné ulici, kterou vůbec poprvé spatřila ve svých pěti letech při obzvlášť nemilém hororovém snění, kdy se ji čísi ruce snažily vměstnat do zdi a zazdít ji tam. Po tom, jestli ulice někde začíná či končí, nikdy nepátrala… avšak klidně mohla, kdyby chtěla, neboť ji z obou stran rovnoměrně osvětlovaly lampy, jež něco takového umožňovaly. Ale i tak přilehlé okolí působilo až nezvykle strašidelně, což ještě umocňovalo jedno podstatné a sice to, že Ema v těchto místech nikdy nenarazila na žádnou živou zbloudilou duši, natož na ducha nějaké duše zesnulé. Ani to neřešila a o panice, o té řeč být už vůbec nemohla. Ema přece moc dobře věděla, kam se vydat. Ještě předtím v klidu nasála noční vánek z neviditelné oblohy, a jakmile se dostatečně uvolnila, dala se do chůze. Po devatenácti odměřených krocích dospěla k osamělému stavení. Byl jím statek s dubovými vraty. Obojí záhy osvítila pronikavá záře, cosi na způsob světla jakoby vycházejícího z právě projíždějícího neviditelného, navíc neslyšitelného auta. Ani tento jev Emu nevylekal, její smysly se nyní beztak již plně soustředily pouze na ono jediné: na otevření silných dubových vrat, pokud možno bez vynaložení jakékoli síly. A přece. Emě stačil pouhý jeden jemný dotek, aby se její přání proměnilo ve skutečnost.
Následná krajina, do níž Ema skrze vrata vstoupila, se vyznačovala pestrostí a rozlehlostí. Kam dívčiny oči dohlédly, táhly se nekončící polní lány a až někde v pozadí o sobě dávaly vědět temné hory. V popředí se po levé straně rozprostíral les a u něj menší jezírko, napravo pak pouze stála osamocená dřevěná chaloupka.

Když se Ema na krásy zdejší přírody dostatečně vynadívala a opět nasála vzduch, rozhodla se sejít z menšího kopce dolů. Před chaloupkou si pohrával asi tak sedmiletý chlapec s mourovatým kotětem a jakási postarší pradlena po šňůrách rozvěšovala prádlo. Ema to tu dobře znala. Mířila sem, kdy se jí jen zamanulo. Oproti dnešní návštěvě se však dříve do snových výjevů zapojovala pouze jako kameraman, vše svýma očima jakoby snímající v rámci hlavního přímého televizního přenosu. Tentokrát si Ema navíc vytvořila autentické druhé já a měla tak možnost sebe samu pozorovat v plné kráse – to jest zepředu i zezadu, ve své oblíbené černé s červenými doplňky. Pradlena si Emina kráčejícího dvojčete musela povšimnout. Obličej ženě totiž rázem zkameněl a následně na zem upustila kalhoty, které chtěla právě věšet. Ema proto pohotově zasáhla a rychle své dvojče učinila neviditelným.
„Bětko?“
Z domu vyšla jiná žena, té první v obličeji nesmírně podobná, a jakmile si povšimla, jak tam sestra tak podivně nehybně postává, okamžitě se k ní rozeběhla a jemně ji uchopila za levou paži. „Stalo se něco?“
„Ona… ona se vrátila. Vrátila se!“
Bětčina chvějivá ruka stále ukazovala ke kopci.
„Já tam ale nikoho nevidím. Tys…? A nebyl to jen přelud?“
„Já… nevím… ne nebyl to přelud! Někdo… někdo tam skutečně před chvílí stál… stála v černém!“ Ono poslední slovo Bětka doslova zařvala. „Ba co stála,“ přidala ještě víc na důrazu, „ona po té pěšině dokonce sestupovala přímo k našemu domu!“
„A ty… ty ji tam pořád vidíš?“
„Ne, zmizela,“ připustila ztrápeně Bětka. Pak starostlivě začala promlouvat k synovi: „Pojď, Vítku.“
„Ale… ale maminko…“
„Pojď, miláčku.“
Ema si zhluboka oddechla. Záměr s dvojčetem se zdařil. Nyní ho viděla pouze ona. I tak Ema vůči Bětce a její sestře Dorce cítila vinu, že obě vystrašila a vnukla jim falešnou představu o příchodu oné zlé. Pátrat po příčinách nebylo vůbec těžké, pouze stačilo, aby Ema znovu pohlédla na oblečení své dvojnice: celá oděná v černém, navíc s červeným symbolem draka chrlícího oheň. Ono tričko bylo dárkem od otce z japonského Kjóta, kam kdysi odjel pracovně.
Ema dál vedla své dvojče a zanedlouho se s ním ocitla přímo před chaloupkou. Až nyní si povšimla, že kraj nezeje tak úplně prázdnotou, že o kus dál na poli pracují lidé a sklízejí úrodu. Emu nyní ale mnohem víc zajímalo, co se bude odehrávat v domku, proto s dvojčetem tiše proklouzla dovnitř. Obě to stačily jen tak tak, než se dveře za Dorkou dovřely úplně.
„Ona… ona se vrátila. Je zpátky,“ bědovala neustále Bětka a za sestřiny pomoci se mátožně svezla na židli.
„To přejde, uvidíš,“ konejšila ji Dorka a nalila z konvice čaj. „Napij se, výtažek z HEŘMANOVSKÉHO dubu ti udělá dobře.“
Bětka se uvolila dát si doušek, ovšem sotva z hrnku letmo usrkla, nepříjemně sebou škubla a hrnek jí málem vypadl na zem.
„Vítek!“
„Neboj se, maminko, jsem tu s tebou.“
Vítek Bětce podal drobnou ručku a stiskl jí dlaň. Hned nato se z nedaleké kolébky rozlehl křik. Dorka spěšně odběhla k oknu, vyndala z kolébky plačící miminko a začala ho konejšit v náručí.
„Maminko, co je to s tebou? Proč jsi najednou tak smutná?“ zajímal se starostlivě Vítek.
„To nic, miláčku. Jen… jen mě trochu rozbolela hlava. To přejde, to za chviličku zase přejde,“ zalhala Bětka, načež se na rtech pokusila vyloudit alespoň částečný úsměv, jímž by zahnala jakékoli chlapcovy pochybnosti. Na Vítka to ale očividně neplatilo. Z matčiných očí četl něco jiného.
„Někdo ti ublížil. Vím to! Poznám to!“
Bětka překvapeně znovu pohlédla na syna.
„Řekni jméno a já si to s tím neřádem pěkně ručně vyřídím. A pak už ho přejde chuť si na tebe dovolovat.“
Bětce Vítkovo počínání navrátilo plný úsměv a znovu nalezený klid. Nebylo pochyb, že její syn na svůj mladý věk v sobě má dostatek kuráže. Pohotově se chopil koštěte a několika obstojnými chvaty názorně předvedl, jak by mohl skončit ten, kdo by se mu postavil do cesty na odpor. Svůj výstup zakončil nedobrovolnou točivou piruetou a pádem na zem.
„Ach, jsi v pořádku, miláčku? Neublížil sis?“
„Nepomáhej mi, umím se o sebe postarat sám. Jsem přece už dost velký,“ odmítl Vítek nabízenou pomocnou ruku a kvapně vyskočil na nohy.
„Je celý po tátovi. Ani jemu, když byl v jeho letech, nechyběla statečnost a měl nutkání ostatní bránit před zlem a bezprávím. A to při tom ještě navíc pokaždé prodřel nejméně pět kalhot,“ poznamenala od okna Dorka, které se konečně podařilo uspat miminko. Zandala jej nazpět do kolébky.
„Vždyť já chci být takový jako tatínek,“ pronesl rozhodně Vítek a nasadil přívětivě povýšený obličej, aby ho obě ženy braly naprosto vážně. Těm nezbylo než ona slova vzít v potaz se vším všudy, neboť i chlapcovy kalhoty vzaly za své a při jeho rázném posedu v nich ruplo.
Jediným, kdo se Vítkovým počínáním nebavil, byla Ema. Ne snad proto, že by ji nezaujalo chlapcovo chrabré počínání, odpověď na její narůstající obavy přicházela zvenčí. Zahlédla, jak kdosi jako stín prošel kolem okna, ovšem bez zvučných kroků. Muselo to vytušit i miminko v kolébce, neboť se dalo znovu do pláče. Dorka ho z ní vyndala a začala nanovo utěšovat.
„Co je to s ním? Není nemocné?“ přispěchala za sestrou Bětka.
„Nevím, možná…“
Náhle se zvenčí ozvaly spěšné kroky a kdosi vzal za kliku. Ema doufala v nejhorší, jenže když se dveře otevřely, vstoupila dovnitř dívce další povědomě známá postava.
„To slunce dneska ale pálí. Na obloze ani mráček, u vody a na poli se to lidmi jen hemží a vy všichni zalezlí doma. Co se děje?“
„Tatí!“
Vítek radostně vypískl a ihned se rozeběhl za otcem. Ten ho popadl do náruče a začal se s ním náruživě vítat.
„Tak co, ty malej capartíku, kolik jsi za dnešní dopoledne ulovil, ryb, co? Doufám že takových deset určitě.“
„Tři.“
„Cože, jenom tři? Jak je možné, že můj jediný syn za celé dopoledne chytil jenom tři mrňavý žabky?“
„Náhodou jsou to dva metroví úhoři a jeden statný sumec, abys věděl,“ oponoval otci Vítek. „A nejsem žádnej malej capartík, vyrostl jsem nejmíň o pět centimetrů.“
„Ó, tak to se omlouvám, statečný velký muži!“
Otec Vítka pustil na zem a šel se přivítat se ženou.
„Tak co máme dobrého k obědu, Bětulinko?“ políbil ji na tvář a současně laškovně zatahal za sukni.
„Můžeš si vybrat: buď chleba s kozím sýrem nebo čerstvé lívance.“
„No tak to mi s Vítkem určitě dáme přednost těm chutným lívancům, co můj drahý jmenovče?“ zamrkal otec šibalsky na syna. Vítek to napodobil a společně se posadili ke stolu jako dobře sehraná dvojka.

„A jak se má náš maličký?“
„Před chviličkou plakal,“ informovala Vítka Dorka a rovněž se usadila.
„A je maličký už v pořádku?“ otočil se Vítek k oknu, kde miminko spalo. V jeho hlase teď poprvé byla znát obava a ta začala sílit, když se jeho oči střetly s Bětčinými. Žena postávala u kamen a z obličeje jí vymizela i ta nejposlednější jiskřička štěstí.
„Bětka je přesvědčená,“ začala Dorka vyprávět, „že se do našeho království vrátila Černá paní. Zahlédla ji, jak míří k našemu domu. Pak prý náhle zmizela.“
Bětka zoufale přikývla.
Vítek odtáhl ruku od lívance a s ještě větším zájmem a překvapením pohlédl na svou ženu. „To ale není možné, Černou paní přece porazil princ Jan. Připravil ji o veškerou duši, kterou mu svým neuvážlivým počínáním zaprodala. Černá paní tedy nemůže být mezi živými. Je s ní nadobro konec.“
„A co když to tak není, Vítku? Co když si svůj poslední kousíček duše někde ukryla, aby se mezi nás mohla nepozorovaně vrátit a převzala Vánkové království navždy do své moci?“
Vítek nedokázal u stolu jen tak nečinně sedět, vstal a šel ženu utěšovat: „No tak, Bětulinko, no tak,“ objal ji, „to si jen sama namlouváš. Černá paní je mrtvá. Byla to zlá čarodějnice, která se pásla na cizím neštěstí, ale její krutovláda navždy pominula. Zvítězil nad ní princ Jan, všichni jsme to přece na vlastní oči viděli. Dobro porazilo zlo a tak to má být.“
„A co když se, Vítku, mýlíš?“
„Sama jsi slyšela její samolibá, panovačná slova plná nevole. A právě ta jí uštědřila poslední nemilosrdnou ránu.“
„Já vím, já vím,“ připustila leč dost neochotně nakonec Bětka.
„No tak, Vítku, vem si přece lívance, jsou moc dobré,“ nabádala mezitím u stolu chlapce Dorka a zároveň se tím snažila odlákat jeho pozornost od rodičů, neboť syn po nich celou dobu pokukoval.
Ema si své neuvážené počínání začala vyčítat podruhé. I když si uvědomovala, že jde o pouhý sen, dokázala ho skrz sebe i svou dokonalou dvojnici, kterou stále měla možnost obdivovat ze všech stran, vnímat, jako by šlo o živou skutečnost. Sen Ema prožívala tak intenzivně, že kromě hlasů k ní doléhala i vůně lívanců, aniž by se o to dopředu nějak usilovně snažila. Náhle v sobě pocítila nutkání jeden z nich okusit a dvojnice jí v přání vyšla ochotně vstříc. Jakmile se do lívance zakousla, chuťové buňky začaly pracovat naplno. Ema skrz dvojnici měla pocit, jako by se jí lívanec doslova rozplýval na jazyku. Zcela logicky zatoužila po dalším. Bohužel v momentě, kdy se pod neviditelnou rukou zvedl do vzduchu, do těch samých míst zamířil Bětčin pohled a o další rozruch tak rázem bylo postaráno.
„Je tady, přímo v našem domě! JE TADY!“
Ema i její dvojče sebou prudce trhly. Dorka a oba Vítkové se rovněž polekali, ovšem stalo se tak jen díky Bětčinu chování, neboť nikdo z nich si nestačil povšimnout toho, čeho ona. Když totiž očima spočinuli tam, kam je naváděly Bětčiny vystrašené oči a natažený prst, zapadl lívanec zase navrch mezi ostatní a nejevil již známky žádné nechtěné levitace.
„Bětulinko, no tak, Bětulinko, to se ti něco zase jen zdálo,“ Vítek ji začal podruhé konejšit. „To bude dobré, to bude zase všechno dobré, neplač. Ty nesmíš plakat.“
Bětka tentokrát nic neřekla. Položila hlavu Vítkovi neklidně na rameno a začala se mu na něm vyplakávat. Z druhé strany ji naopak kdosi jemně sevřel ruku a začal hladit. Bětka koutkem posmutnělého očka vyhledala syna a stisk opětovala.
A zase se místností nesl ten zvláštní pocit nejistoty, kterou vyvolal jasně temný stín, právě prostupující okenní výplní, jehož si kromě Emy, jejího dvojčete a miminka nikdo jiný nepovšiml. Dorka se sice ke kolébce, jakmile z ní zaslechla pláč, okamžitě vydala, to už ale stín odplul neznámo kam.
Ema v chaloupce již nechtěla déle setrvávat. Moc dobře si uvědomovala, jak tu díky ní a dvojnici houstne atmosféra. Potřebovala odejít, nadýchat se čerstvého venkovního vzduchu. Jenže jak to udělat? Ano, pravda, všechno co se kolem odehrávalo, byl pouhý sen, jenže stále působil velice živě, takže když se Emě podařilo své druhé já nasměrovat ke dveřím, váhala, zda je otevřít. Samozřejmě, sama sobě mohla dát příkaz a projít jimi jako duch, jenže ani to nemuselo vyjít.
Pak se zvenčí znovu ozvaly čísi kroky. Emě jako by signalizovaly, ať ode dveří radši poodstoupí.
„Vítku, jsi tam? Chtěla bych ti něco ukázat.“
Ema s úlevou vydechla. Podobně učinili i ostatní. Ten hlas byl všem povědomě známý.
Vítek se vymanil z maminčiny přízně a spěchal otevřít, jako by se před tím nic závažného nestalo.
„Ahoj, Vítku,“ pozdravila se s chlapcem pohledná dívčina v jeho věku. „Podívej, tohohle sumce před chviličkou chytil Pavel. Chtěl, abych ti ho přišla ukázat. Prý budeš pukat vzteky až ho uvidíš.“
„Já a pukat vzteky? Já?“ naparoval se Vítek. „Pche, to ani náhodou. Když budu chtít, tak do večera sám chytím třikrát tak velkýho. To Pavlovi vyřiď.“
„A nechtěl bys mu to říct osobně? Čeká na tebe u vody a nemůže se dočkat, jak budeš na jeho úlovek valit oči.“
„Já a valit oči?“ napřímil se Vítek. „Uvidíme, jak se bude tvářit, až mu ten jeho úlovek hodím zpátky do vody.“
„Tak to bych vážně ráda viděla.“
„Tak na co ještě čekáme? Jdeme Pavlovi vypustit rybník.“
„Ne, Vítku, ty radši nikam nechoď,“ začala se o syna strachovat Bětka. Zase se jí v očích zračily obavy z možného příchodu dávného zla v podobě Černé paní.
„Ale jen ho nech se proběhnout. Je hezky, nemá cenu, abychom ho drželi doma,“ mávl rukou Vítek starší a spiklenecky na syna mrkl.
„Díky, tati. Tak poběž, Jitko.“