Tom Patrick

Nelidský jatečník

*Po kratší pauze se já a Martin znovu vracíme k hlavní náplni naší společné schůzky. Daná přestávka nám oběma přijde vhod a dle mého osobního názoru nastává ve vhodnou chvíli, neboť po ní bude následovat druhé básnické, tematicky ucelené kolečko. A právě jeho úvodní opus lze považovat za takový pomyslný vrchol „středočeské temnoty“. A Martin to velmi dobře tuší, to když se nepatrně ošije, poté, co po vyhlédnutí z okna na ulici spatří ženu s kočárkem.

*„Já vážně nemám nic proti naší máloleté generaci, to ta věčná všudypřítomná násilnická lidsko-zvířecí anomálie,“ vyjadřuje se k jatečníkovi po svém Martin. Dál setrváváme u okna a díváme se na ulici, po níž pro změnu teď kráčí postarší žena se psem. „Už jsme o tom hovořili dříve, vzpomínáte si?“ Martin zastává neměnný postoj , když to říká.

*„Ovšem. Člověk sám lituje týraných zvířat, když je na nich člověkem pácháno násilí, a naopak přeje tu samou krutost jejich mučiteli.“

*„Ano, správně,“ pokývá zavedeně hostitel hlavou. „Jenže tentokrát na to měl poměrně zásadní vliv jeden dost morbidní film.“ A Martin vše začíná odtajňovat. „V tom drastickém filmu kráčel válečnou krajinou jistý mladík a všude, kde se objevil, bylo pácháno zlo jak na lidech, tak i právě na zvířatech a to v mnohdy dosti explicitním vyobrazení. A negativní třešničku na pomyslném nechutném dortu tomu definitivně nasadil jiný film, kde bylo dokonce bez obalu uvedeno, že ona mrtvá zvířata a to mučení na nich bylo čistě reálné a to u mě pak definitivně rozhodlo.“

*S Martinovou výpovědí vše najednou začíná dávat mnohem konkrétnější smysl. A mně na mysli okamžitě vytanou dva možné filmy, jenž tak moc Martinovi mohly neučarovat. Tím prvním jím zmíněným mohl být jeden nedávno natočený v české koprodukci, kdežto ten druhý pravděpodobně pojednával o nejslavnějším kanibalském snímku všech dob. Zbývá tak už jen zodpovědět otázku poslední.

*„Proč zrovna nezletilí?“

*„Pokud bych měl teď projevit jistou dávku sarkasmu, tak bych řekl, protože ta pec nebyla dostatečně vysoká. A pokud bych měl být naopak decentně korektní, řekl bych: zeptejte se hororového mága Stephena Kinga.“

*Hovor na daná témata ukončen.

Milostná lovestory s příměsí tragiky

*„Tak trochu pro mě zidealizované Rusko a připomínka Dánska, země, do níž bych se jednou rád podíval,“ uvádí hned na úvod Martin a pokračuje: „A co se týče oné oboustranné dívčí náklonnosti, myslím, že ani za to se já, coby muž, nemusím stydět. Ačkoliv by se mohlo zdát, že hrátky onoho něžného pohlaví jsou na hranici explicity, tak z mého úhlu pohledu tomu tak není. Na každém jedinci záleží, kam až se ve vlastní fantazii vydá. Když si dané představíme coby muzikálové představení, kde na první pohled viditelné ve skutečnosti halí neviditelné ošacení či jako baladu ve stylu magického realizmu ala zfilmované opusy Máj a Kytice, může se pak klidně jednat o jedinečný umělecký zážitek.“

*„Pravda, když se to tak vezme, tak soudobá ruská tvorba u nás coby právě film stagnuje,“ připouštím. „O seriálech nemluvě,“ dodávám.

*„Já osobně rád vzpomínám na Bortkovu adaptaci Bulgakovovy novely Mistr a Markétka, s Annou Kovalčuk v jedné z hlavních rolí – ta se mi v ní moc líbila,“ svěřuje se Martin.

*„A z onoho Dánska, vybavíte si nějaký zajímavý počin?“ vyzvídám, nikoliv však nijak vtíravě.

*„Tak tam to nejspíš bude Melancholie od Larse von Triera. Tam jsou rovněž dvě části: svatba a pak srážka dvou planet – tedy té Melancholie a naší – kdežto v mém provedení to byl nejprve příběh Jeleny a Katji a v druhé části pak Marka, co hledal a hodlal získat zpět svoji milovanou.“

*„A ještě jedna zásadní podobnost tu je.“

*„Ano, já vím, i zde je zaznamenán tragický konec jedné z hlavních person,“ uvědomuje si s povzdechem Martin. Pak ale ožije a řekne: „Avšak ta tragika je na rozdíl od toho filmu jen částečná, obě dívky nic zlého nepotkalo,“ připomíná důležité, a samozřejmě že má pravdu, neboť Jelena s Katjou se v uvozovkách pouze rozešly. Lze i toto považovat za tragédii?

*„Na to, ať už si případný čtenář udělá názor sám,“ uzavírá můj hostitel.

Nejpovolanější z rodu Habrů

*Záhy však oba dva, jakožto většina našich čtenářů, můžeme zaplesat radostí: konečně báseň s celkovým šťastným happyendem, kdy skutečné dobro v plné čilé síle zvítězilo nad podlým zlem! A neměl na tom zásluhu nikdo jiný než sympatický retrívr. K tomu připočtěte jeho oddanou lásku k pohledné dívce, jež plně zvítězila nad svým hendikepem, a rod, jenž se dostal z dluhů, a máte tu dokonalou rodinnou pohádku.

*„Ano, tuto báseň jsem od počátku psal s jistou nadějí, že vše se nakonec pouze a jen v dobré obrátí,“ přisvědčuje Martin. Z jeho hlasu je patrné, jak moc je rád, že se dané stalo skutečností. „Každopádně již nyní mohu prozradit, že se psem jménem Ben se čtenář rozhodně nesetkává naposled,“ oznamuje náhle poměrně zajímavou informaci.

*„I tak,“ ujímám se poté slova i já, „ani on to v té románové básni neměl vždy jednoduché. Ohledně záchrany svých blízkých musel zdolat nejednu nelehkou překážku.“

*„Co je však důležité je to, že obstál,“ dodává pak velmi významně Martin a z jeho hlasu je patrné, jak je na to náležitě pyšný. „Víte,“ pokračuje ve výkladu, „i tento příběh je částečně inspirován jedním válečným počinem. Mladík, putující krajem, v lese natrefí na osamoceného poraněného koně. Ujme se ho a dovede do nedaleké vesnice. Vesničané se však ke koníkovi zachovají úplně jinak než by mladík čekal. Neboť mu nelze pomoci, tak ho utratí tím nejhorším možným způsobem, kdy nebohé zvíře začnou vláčit po poli, dokud nevypustí duši. Nechtěl jsem, aby Ben dopadl stejně, proto ten happyend pro změnu na poli minovém v onom lomu a naopak vytrestání jeho majitele, jenž zde představoval ony zlé vesničany, kteří za svůj podlý čin nebyly potrestáni. Život je holt nespravedlivý a velice těžký kalibr.“

*A mně nezbývá než tradičně souhlasit a onen Martinův povzdech brát coby zavedenou samozřejmost.

Proces

*Magický realismus se stal již u Martinových básní zavedenou jistotou. Dramatický proces, kouzelná harfa, trocha toho hororového nádechu… Jako bych tu zfilmovanou Kytici či Máj viděl přímo před očima na filmovém plátně.

*„Já to tak ve skutečnosti mám, přesně jako teď vy,“ přitakává potěšeně Martin, přičemž z okna již delší dobu pozoruje protější strom a dvě dívky, jak kolem něj skotačí. „Mně dané připomíná…“

*A Martin se rozhovoří o příběhu nápadně podobnému tomu z „větrných mlýnů“. Hýří při tom zajímavými nápady, slučuje na první pohled neslučitelné a přitom se nijak nesnaží podbízet. Jeho fantaskní snění se drží na přijatelné hranici únosnosti a tudíž je vše čtenáři srozumitelné hned na první poslech.

*„Nejen tedy pouhé obličejové a krajinné výňatky z časopisů,“ zdůrazňuje Martin, „ale i potřebné ,reálné´ fantazie je mnohdy zapotřebí. A někdy je dobré zkrátka dohromady spojit obojí naráz.“

*Tolik tedy k tématu, jak vznikal básnický opus o jednom dramatickém procesu.

Modlitba za lepší svět

*Jak se mi Martin záhy znovu svěřil, tak ho vždy trápilo, že někteří jeho básně nepřijmou z toho důvodu, že jim budou připomínat budovatelská díla bývalé doby či jen proto, že se v nich objevuje slovo Bůh či přímo nebeská říše jako taková.

*„Nejsem nějak zvlášť velkým věřícím, to ostatně vyplynulo z mé kritiky světa jako takového. Ohledně té víry k tomu spíše tak trochu napomohla náhoda a samozřejmě že to opětovně má co dělat s posvátným Pražským Jezulátkem, které jsem si pro sebe zidealizoval. A stejně tak tomu bylo ohledně života vojáků, co unikly z osidel jisté smrti.“

*„A na závěr jste pak na rovinu přiznal, že se jedná o příběh ryze fiktivní – tentokráte míněno i v rámci básně jako takové. Klidně jste mohl zcela svobodně použít zcela opačný závěr,“ tak trochu odporuji.

*„Ano, mohl, jenže jsem podlehl svému vnitřnímu já, jako ostatně již tolikrát. A jak jsem říkal, já s odstupem času své básně zásadně nepřepisuji, jen občas dopiluji jejich konec, avšak nic víc,“ znovu připomíná důležité Martin, přičemž při tom neopomene důležitě pokývat hlavou.

*Po chvilce se však o tom znovu rozpovídá do větších detailů: „Někdy ovšem to násilí uvnitř sebe sama jde snášet jen velmi těžko a vyprovokuje ho úplná banální maličkost. Pamatuji si okamžiky, kdy ve mně sílilo jen proto, že někdo druhý ve vedlejší místnosti silně nahlas oddechoval. Ubránil jsem se pak tomu skutečnému násilí, takže ten druhý v mých představách pouze byl násilně škrcen peřinou. Tyto stavy pocházely z doby, kdy jsem na tom byl po psychické stránce nejhůře. A právě tato zkušenost pak mohla i vést k tomu, že se dané objevilo v mých básních. Ani tato ohledně daného nebyla výjimkou,“ Martin pokývá smutně hlavou. „Proto je dobré se ze svých niterných krutostí nějak decentně vypsat a tak ublížit pouze tomu kousku papíru, na nějž je text postupně nanášen, a to se snad i povedlo.“

Mezi životem a smrtí

*Ano, tak se jmenuje úplně poslední báseň z Martinovy první sebrané sbírky. Končí však happyendem či tragicky?“

*„Já myslím že snad tím prvním, neboť hlavní zúčastnění nacházejí kýžené vykoupení ze smutku – byť tomu tak u některých bývá až v oné posmrtné říši,“ míní Martin. A znovu připomíná: „Opravdu, Tome, já rovněž stojím o šťastný posmrtný život – jak u sebe, tak i u ostatních, byť to z mých básní pokaždé nevyplývá. Ten vztek a smutek v nich pramení z celkové agrese tohoto našeho a možná i celovesmírného světa jako takového. Také bych rád věřil v to, že Bůh to s námi všemi vždy myslel dobře, leč právě o tom mám jisté pochybnosti, jenž mi druzí budou jen těžko rozmlouvat: kdyby opravdu za vším stál Onen nejvyšší, tedy za stvořením života na Zemi a celého vesmíru a vše to stvořené obdařil svou zbožnou láskou, nebylo by to přeci jenom vše trochu jinak? Proč tady na Zemi člověk povětšinou pociťuje převážně to smutné, a vesmír jako takový je plný nástrah? A proč Bůh či ukřižovaný Ježíš nevystoupí ze svých nebeských úkrytů a jasně – a to přímo osobně – všechno to zlé, nespravedlivé neurovnají?“

*„Na těchto slovech něco bude, ostatně dost často jsem něco podobného pravidelně slýchával i od jiných z vašeho Polanského Chváru jakožto ze sousední Katalné Mochny,“ přitakávám.

*Možná boží síla se ihned nato hlásí, neboť televize Noe ze spodní bytovky v tu samou chvíli zrovna živě vysílá projev papeže Františka, jenž ji tam právě ve velkém vyzdvihuje a věřící tím doslova žijí. Martinovi Františkova slova však nestačí a trvá na svém původním názoru, tedy že jen pouhé „skutečné“ boží zjevení v jeho hmotné podobě, které všichni musí spatřit – bez ohledu na víru – může podat důkaz o „reálnosti“ jmenovaného. Ač si o Martinovi myslí kdo chce co chce.

*Zdá se, že všeho bude brzy zapotřebí, neboť válečný konflikt v jedné nejmenované zemi a to za důležitost tamní víry je takřka na spadnutí. To ten pod námi totiž právě přepnul na ČT 24.

*„Tak to bohužel tady už chodí, katastrofa střídaná další katastrofou – smutek přecházející v další smutek,“ Povzdech na závěr.

Závěr

*Mířím z Polanského Chváru do svých rodných Poděbrad a zpětně se v duchu vracím k rozhovoru s Martinem a k tomu, jak byl jmenovaný otevřený vůči rozličným tématům. A pravda, mnohdy z toho i mrazilo. Ale jak jsem již uvedl výše: vše z rozhovoru bylo zaznamenáno tak, jak navenek zaznělo – bez příkras a na rovinu, bez výrazných zásadních úprav. A je skvělé, že nezůstalo jen u moudrého slovíčkaření, ale dospělo se i ke konkrétnímu poslání, jak si život na Zemi ulehčit – alespoň tedy po té psychické stránce: Ano, mír na Zemi s největší pravděpodobností nikdy nenastane, ale pokud lidstvo technický vývoj přizpůsobí svým touhám a přáním, uleví se mu alespoň právě po stránce psychiky a to už je patřičný důvod k radosti. Zkrátka, pokud se tedy mysl člověka sama nasytí tím, co po něm coby jeho hostiteli žádá, může dojít k jistému kompromisu. A něco takového se již samo o sobě počítá.

*Martin sám osobně, ostatně jako většina jiných z Polanského Chváru jakožto i Katalné Mochny, dané berou jako samozřejmost, neboť je u nich daný technologický pokrok zcela veřejně dostupný, tudíž zcela reálný. Avšak ti další, to jest neliterární osoby, míní pravý opak, neboť pro změnu hlásají: „Pro nás jsou tyto postavy a daný technologický pokrok nereálné, tedy pouze něco coby uvězněného v mysli člověka, který si říká Tom Patrick“. Ale Martin Jabkenič by stejně neměnně oponoval: „Já se však považuji za postavu zcela reálnou, která má své vlastní názory, za kterými si stojí, a žádný Tom Patrick dané změnit nemůže, neboť se jedná o pouhého zapisovatele, jenž nemá právo cokoliv měnit, pouze jen dané zapisovat“. Poté je těžké se obhájit.

*Stejně tak se to má i s aktuálním počasím. Zase se mnou začíná šprýmovat. Klidně bych mohl napsat, že panuje stále to stejné neměnné, příjemně slunečné, byla by to však nepravda. Nyní, při zpáteční cestě do Poděbrad, mi to připomnělo jednu zásadní věc. A možná to, při zpětném pročtení jednotlivých básní, došlo i vám, tedy, že jedna z daného prvního cyklu byla z mé a Martinovy strany jaksi nedopatřením opominuta.

*Příroda – tak zněl její název. Že by pouhá souhra okolností či že by skutečně to měl na svědomí zásah z hůry? Co by asi Martin řekl k oné básni, kdyby nebyla z naší strany přehlédnutá? Vyjádřil by se k ní úplně přesně, dle některé své básně jiné? To již momentálně nelze zjistit, neboť mým současným záměrem není navracet se nazpět do Polanského Chváru. Nerad bych případně zažil to, co zhruba před deseti lety, kdy mi počasí málem připravilo umíráček.

*Už jsem jako Martin, také hned dělám předčasně z komára velblouda. Kdo ví, třeba Ten tam nahoře skutečně poslouchal náš společný hovor a rozhodl se nám vyčinit za to, jak jsme oba pochybovali o Jeho možném „skutečném“ působení – nejen tady na planetě jménem Zem. A tak přidávám do pedálů a v duchu se modlím, abych v co možná nejzachovalejším zdraví dorazil v pořádku domů. Zdali se mi to povedlo, zjistíte tak, že byste na mých webových stránkách v dohledné době měli objevit již druhý cyklus, sestavený z Martinových dalších básní. Těšíte se?

KONEC

Větrné mlýny

*Náhle se okenní záclona zvedne, to jak ji vítr zvenčí jemně ofoukne. Větrný vánek je to na dech moc příjemný. Stejně jako ten v následné básni, kde rozeznívá větrné mlýny, pod nimiž sedává dívka s niterní knížkou a sní o dalekých krajích.

*„Po delší době pozitivně laděný příběh, který navazuje na malířův poetický ,Obraz,´“ předbíhá mě s odpovědí tentokrát Martin. „Důkaz, že nejsem tak špatným, zvrhlým, nepřejícím človíčkem, jak pro někoho výhradně vyplývá z mé dosavadní tvorby.“

*„Zastávám stejný názor, tedy ohledně toho vámi prvně jmenovaného. Dle mého úsudku jste o oné dívce smýšlel bez sebemenší přetvářky.“

*„Děkuji. A rovněž se nemýlíte v tom,“ začne se vyjadřovat Martin, aniž bych dané teď vyslovil já osobně nahlas, „že bych se rád s ní osobně shledal a při té příležitosti prohodil i pár vřelých slov.“

*„A o čem byste si povídali?“ zajímá mě.

*„Výběr bych nechal čistě na ní,“ připouští Martin. „Víte,“ ožívá opětovně zasněně, „rád bych se nechal překvapit tím, co by mi následně ta dívka začala sdělovat. Prostě bych jí ponechal jistou volnost. Jen by musela splňovat jednu důležitou podmínku.“

*„Jakou konkrétní?“

*„Nesměla by být agresivní, vulgární a ubližovat druhým – být prostě přátelská, milá a mít pro mě pochopení.“

*„Ano, s tím souhlasím. Také bych to chtěl tak mít.“

Ve vybrané společnosti

*„Leč někdy se zkrátka jedinci nepoštěstí být přítomen ve společnosti lidí, co zrovna oplývají dobrotou a porozuměním,“ naráží ve své další básni na nemilou realitu Martin a pokračuje: „Něco podobného se mi taky stalo, i když se to přímo netýkalo žádného podniku. Tehdy jsem na tom nebyl po psychické stránce zrovna nejlíp, nic mi nešlo a šel jsem z bláta přímo do louže. Pak jsem v novinách narazil na článek, jenž nabízel možné východisko z bezvýchodné situace a to na základě magie a tarotu. Tak jsem na to odpověděl a do týdne mi přišel uvítací dopis, a co po mně hned nechtěli: vedle dalších osobních údajů i nemalé peníze – prý pouze jen za sekretariát toho tarotáře.“

*„No a vy jste mu je nakonec poslal?“ dychtím doslova po odpovědi.

*„Ne,“ odpovídá překvapivě takto stroze Martin, „ale několik měsíců mi od toho ,dobroděje´ pak přicházely dopisy další a další. Jasná známka podvodu a také způsob, jak ze zoufalých jedinců udělat ještě zoufalejší.“

*„Tak to vás chválím, tedy za ten váš zcela správný úsudek.“

*„Ano, tak jako já by se měl zachovat každý jiný… prostě v žádném případě na něco podobného nikdy NEREAGOVAT!“

Prázdniny

*„Naprosto s vámi souhlasím, to už je mnohem lepší vyrážet na výlety s prověřenými přáteli, u nichž je jistota, že z jejich strany žádné podobné podlosti nehrozí.“

*„Toť menší vzpomínka na má studentská léta. I když jsem si na škole, jak jsem již uvedl předtím, prožil to své mučivé, našly se tam i báječné okamžiky, to když jsme se třídou na konci školního roku vyrazili na víkendový pobyt. Byla to opravdu jedna velká zábava a já vždy byl rád, že jsem se toho mohl zúčastnit. Navíc, mobily, sociální sítě a všemožné technologické klony tenkrát vůbec ještě neexistovaly – tedy v takové míře, jako tomu je dneska – a nikomu to vůbec nevadilo. Oční kontakt mluvil prostě za vše.“ A závěrem si Martin typicky povzdechne: „Jo jó, zlatý devadesátky – člověk měl pocit, že žije v mnohem klidnější době. Bohužel se to už nedá vrátit zpátky.“

*A mně pak nezbývá než souhlasně přitakat.

Dřevěná soška

*„To v básni následující jsem se vydal do ještě daleko vzdálenější doby, až do devatenáctého století, a tak trochu více si jej pro sebe zidealizoval,“ ujímá se Martin znovu slova. „Zvláštní, jak je vše zahalené výhradně smutkem a katastrofami, bez rozdílu, jestli člověk vezme v potaz jak dobu současnou, tak právě i tu minulou. A čím jde hlouběji, tak ani ve zbytku těch starších století to není o nic lepší.“ Po poučném proslovu tradiční povzdech na závěr.

*„A tak jste dané promítl i do života Josefa a Laury, avšak pro vlastní útěchu jste jim a jejich rodinám dopřál věčné štěstí, klid a harmonii, tak, jak by to dle vás mělo být na naší Zemi automaticky u všech jejích současných jakožto i právě těch minulých obyvatel,“ dovoluji si i já znovu takto zafilozofovat, čehož si můj hostitel opětovně velice cení.

*„Opět přesně tak a ne jinak. Prostě jsem si to, potažmo devatenácté století, pro sebe poeticky zkrášlil, když text tu možnost má a realita ne,“ uvádí na pravou míru Martin. „Na druhou stranu,“ začne opětovně tak trochu popírat svá pozitivně laděná slova, „na druhou stranu, to zidealizované v jednom kuse dokola přemílat v hlavě, to taky psychice moc nepřidá.“

*„Jak si dané mám teď vysvětlit?“ uvádím rovněž celkem již zavedený dotaz.

*„Prostě, i když se básník z něčeho vypíše na papír a z původně reálného tragického příběhu si tak pro sebe udělá jeden krásně pozitivní nereálný, tak když si ho uvnitř sebe sama potom dokola začne neustále přehrávat, tak na něj postupem času začne být mnohdy bohužel taky alergický, protože v něm nemůže být přítomen skutečně fyzicky. Proto třikrát hurá a sláva vonným a technickým prostředkům, jež uvolňují mysl člověka tak, že si vše může prožít ve svém vlastním živém tři dé!“

*Tím samozřejmě není míněno nic menšího než takzvané ALMANY – toť ona technická část – a LÉKORINKY – toť ona část vonná – díky nimž jsou – jak Katalná Mochna tak i Polanský Chvár – stále více známy i za hranicemi Čech.

*„Prostě, celosvětový mír na Zemi nikdy nenastane, jak poznamenala jistá Sylvie, ale za pomocí technického pokroku je možné alespoň docílit toho, aby člověk uvnitř sebe pomyslně nestrádal a nebyl zahlcen a terorizován přehršlem vlastních nesplnitelných přání,“ uzavírá vše zavedeným proslovem Martin, podobně jako ti, co zmíněné osobně měli možnost vyzkoušet.“

Ženy stvořitelky a jiná současná jakožto i ta minulá pozemská úskalí

*„Pozemská situace – pro vše živé – je dle vás však přeci jen dosti neutěšitelná až alarmující, když v následující básni uvádíte, že dané nikdy nemělo spatřit světlo světa.“

*„Opět, nechci tím někoho popuzovat, ale pozemské dějiny prostě jednoznačně mluví za vše. Nebudu to již blíže rozebírat, vše podstatné jsem shrnul ve svých předešlých textech, nejenom tedy v tomto jediném. Prostě na to má vliv vše, co se dělo a děje ve světě, tedy to špatné.“

*„Promiňte, ale spousta vašich potenciálních čtenářů bude hned namítat, že v životě jsou i krásné okamžiky,“ oponuji a asi v tom teď nebudu sám.

*„Rozumím,“ připouští sice Martin, vzápětí však vše vyvrací slovy: „Ale toho negativního je prostě větší přehršel.“ A tradiční povzdech na závěr.

*„Tak to je mi líto,“ poznamenávám skromně.

*Přesto, Martin v sobě cítí jistou povinnost ospravedlnit se a ještě naposled se k dané básni vyjadřuje: Je si zcela vědom toho, že pokud nyní něžné pohlaví čte tyto řádky (jakožto předtím četlo i báseň jako takovou), asi z toho příliš nadšeno není. O tom žádná. Martin se přesto cítí nevinný. Za život si prožil své a mnohé z básní psal v době, kdy na tom sám nebyl dobře. Navíc, právě ono něžné pohlaví Martinovi přidělalo nejednu obtíž, a svět jako takový je v mnohém přesně takový, jak jej on sám vystihl. A já sám k tomu rovněž musím přidat jedno podstatné a sice to, že hovor mezi mnou a hostitelem není nijak pozměňován, to znamená, že jej zde zaznamenávám tak, jak právě probíhá, takže co se právě řekne, to se v něm taky objeví.

Dáma v posmrtném

*Obdobně se to má i s básní následující, v níž se jistá nejmenovaná žena mstí mafiánské rodině. I k tomuto se Martin vyjadřuje obšírně: „Opětovně jsem při psaní podlehl inspiraci a jisté kreativitě. Možná i toto lze považovat za kontroverzní, jenže pokud by měla existovat skutečná spravedlnost, měli by se pak kát i jiní – právě ti, co si v násilí přímo libují a jsou za to oslavováni jak fanoušky tak kritiky, jenž se jim neštítí za ,ten mord´ dát nejedno ocenění, a producenti, natěšeni z nebývalého komerčního úspěchu, z toho mají zase nemalé peníze. Takže pokud už do mě bude chtít někdo rejt, ať to samé udělá i v rámci Marvelovek a Tarantinových filmů. A rozhodně se nebudu mýlit, že kdyby onen posledně jmenovaný pro sebe vybíral z této mé básnické sbírky, vybral by si právě tuhle ,Dámu v posmrtném´, neboť ta násilím přímo čiší.“

*„Hmm, zrovna tento režisér se pro mnohé stal doslova kultovní osobností a jeho obdivovatelé na něj nedají dopustit.“

*„No, výborně, takže vedle feministek jsem si ještě ke všemu znepřátelil celý Hollywood,“ posteskne si Martin, i když tentokrát to z jeho úst vyznívá s trochou toho sarkasmu.

Ona a On

*Z počátku se pozitivně vyvíjí alespoň závěrečná báseň, uzavírající životní strasti bezejmenného malíře. S ní přichází další zajímavá osoba a to v podání bezejmenné herečky, s níž malíř prožívá bouřlivý milostný vztah. Nechávám znovu na Martinovi, jak se k tomu vyjádří.

*„Další důkaz o tom, jak kouzelné může být psaní, když se do něj pak už nezasahuje. Vůbec nevadí, že čtenář ani já sám neznáme jméno oné dámy. Právě naopak, pokud bych ho do textu dodatečně zařadil, ztratil by pro mě osobní kouzlo. Navíc ten název básně – ,Ona a On´ – ten jednoznačně mluví za vše. Ucelenému příběhu to tak dodává na jisté nápadné magičnosti.. A tak to má být.“

*„Přesto, má ona dáma ve skutečnosti inspirativní základ v nějaké ženě skutečné?“ nedá mi to takto nezeptat se.

*„Ano, to má. Nebojte, znovu vás potěším a nebudu vás tolik napínat.“ Martin obratem vyhledá příslušný obrázek, na němž se vyjímá půvabná brunetka. „Údajně je to Slovenka a jmenuje se Natálie. Pravda, na postarší dámu v letech rozhodně nevypadá, ale na listu papíru je přece možné úplně všechno, tedy i obelstít zub času.“

*„Hmm, vážně moc pěkná,“ musím uznat i já. A zároveň s tím si uvědomuji, jak je pro spisovatele důležité mít právě ony živé předobrazy, a že zde svoji roli rovněž sehrává i to, jaký si k nim utvoří svůj osobní vztah a názorový postoj.

*„Ano, i to pro mě coby pisatele má neocenitelnou hodnotu,“ souhlasí Martin. „Mimochodem, když jsem tuto báseň sepisoval, rovněž jsem neznal skutečné jméno dané herečky. I v tom tedy lze spatřovat jistou míru autenticity.“

*A mně nezbývá, než opětovně souhlasně přitakat.

Zahrádkářská kolonie

*Na chvíli naše rozprava dostává volno a hostitel nechává kolovat pohoštění: chutnou bábovku a čaj.

*„Čaj je Piggy, ten, co máte rád, a bábovka z našeho pekařství. Nebojte, dané je čerstvé, přímo na místě vše připravují a pak dávají do prodeje,“ informuje mě Martin. „Chodím tam celkem pravidelně,“ dodává.

*„Opravdu chutné,“ souhlasím. „I u nás v Poděbradech máme podobný koloniál a to Vilémovo pekařství. Také tam dost často chodím nakupovat,“ přispívám i já na toto téma. A zároveň nás to oba přivádí do oné zahrádkářské kolonie, kde místní s láskou pečují o jabloně a bojují s nepřízní osudu, především tedy s přírodou jako takovou.

*„Ano, a pokud s ní uzavřou pakt přátelství, mohou se těšit ze svého pěstitelského umu, a pokud i mladší generace pak kouzlu zahradničení propadnou, jest to teprve to pravé harmonické souznění,“ navazuje tak trochu o něco více sarkasticky Martin. „Víte, u mě je to jako s tím hradem. Za normálních okolností jsem tomu přímo nepodlehl, z hlediska inspirace se tomu ale nevyhýbám.“

*Martin mi pak ukazuje jeden obrázek. Jeho autorkou je Alena Dostálová a zahrnuje obyvatelstvo na jakési družbě – toť nádech někdejších let minulých. „Alenu Dostálovou mám coby ilustrátorku moc rád, kdysi publikovala pro Dikobraz. Zejména ty dívčí osobnosti, ten zástup krásných žen, mi od ní vždycky nesmírně imponoval a právě to jsem se snažil převést do oné básně.“ Martin následně ukazuje, dle svého mínění, tu nejkrásnější z nich. Jedná se o kreslený vtip právě z Dikobrazu. Na obrázku je vyobrazená zahalená pohledná plavovláska, jež prochází kolem dvou mužů, z nichž ten jeden říká tomu druhému, jaká to je krása vidět danou slečnu v letních měsících, když na sobě nemá zimní oblečení. Jako by dotyčná přímo z oka vypadla oné Marii!

Slavnost

*„A takto obdobně jste následně postupoval i u oněch rytířských soubojů, co se konají na počest krále Léva?“

*„Dalo by se říci, že takto postupuji poměrně často,“ uvádí Martin. „Vždy je dobré trávit společné chvíle s někým, s nějakou spřízněnou duší, a když zrovna žádnou skutečnou po boku nemáte, je pak už jen jediné řešení: jednu fiktivní si vysnít. To se pak ty posvícenské trhy s těmi preclíky, tvarůžky či sladkými koláčky snáší mnohem lépe.“

*„Ano a jako sladkou tečku si ještě pak společně dáte ve sklípku zadarmiko pivo a chutný dlabanec k tomu,“ dodávám a zároveň tím svému hostiteli děkuji za pohoštění.

*„S tím pivem si u sebe nejsem tak úplně jistý – jsem od narození zásadně abstinent – ale ten zákusek bych klidně zkusil,“ svěřuje se mi pak Martin a rovněž si zavdá z tácku bábovky. „Tak na chuť a na zdraví!“

*„Nápodobně!“ nenechávám se ani já zahanbit.

Spor

Onoho tolik potřebného zdraví si bohužel neužila jedna rodina. Zákeřná vražda, zhoubná nemoc i když pravda, velký prorok z Hvězdonic dával cosi tušit o lepších časech, alespoň tedy pro ony dva sourozence.

*„Zase to není o tom, že bych se chtěl nějak vyžívat v násilí druhých, prostě jsem to tak cítil a nemohl s tím nic dělat. Za normálních okolností bych něco takového nikomu samozřejmě nepřál,“ snaží se hnedka obhájit Martin. „Ano, vím, byly nebo jsou chvíle, kdy si představuji, jak někoho kosím, ale nikdy bych se daného nedokázal dopustit navenek. Stejně tak se to mělo s oním něžným pohlavím – když jej nemohu vlastnit, vybavuji si ho v různých explicitních scénách, ale v reálu by mi postačil pouze něžný dotyk a ty nechutné myšlenky by byly automaticky zapovězeny.“

*„Ta báseň byla vážně dost krutá.“ poznamenávám opatrně. „Víte,“ vážím další svá slova a zároveň se je následně snažím interpretovat tak, abych svého hostitele nijak neurazil, „nemohu si pomoci, ale přijde mi to místy, jako kdybyste se v té bolesti a bezmocnosti druhých vážně vyžíval.“

*„To jen tak na první pohled může vyznít. Jak jsem již několikrát předeslal, nikomu bych v reálu smrtelně neublížil. Ta bolest, ta beznaděj, to je spíš duchem mé jisté… spisovatelské tvůrčí investice.“

*„Pardon, jak si to mám teď správně vysvětlit?“

*„Tak, že s postupnou tvorbou se vyvíjí sám básník a začíná tvořit mnohem náročnější, hodnotnější, srozumitelnější kousky, které čtenář spíše dokáže ocenit, než ty prvotní jednotvárnější pokusné.“

*„To se vám vážně počátky z období básní typu Obraz či Marie tak dotýkají? Já myslel, že je máte také rád? Mně osobně totiž jako špatné nepřišly, navíc jsou i tematicky snadno pochopitelné a svou hodnotnou váhu rozhodně mají,“ oponuji a najednou jaksi nechápu, kam tím vším můj hostitel míří. Vždyť tím popírá vše to pěkné, co až doposud o vlastních básních pronesl.

*„Promiňte, někdy mě to moje básnické střevo zradí a já se pak divím, co všechno ze mě nevypadne. Původně jsem tím chtěl říct, že ze získaných básnických zkušenosti daný autor přechází k mnohem náročnějším pasážím a tím se snaží svým potenciálním čtenářům předat mnohem více než jak tomu bylo na počátku, kdy se ještě – pro nedostatek básnických zkušeností – zabýval jednodušími příběhy. Nemá to tedy nic společného s tím, že by se mi mé počáteční básně nezamlouvaly.“

Ženy ve zbroji

*„Už je mi to opět zcela srozumitelné. Stejně tak je to i s ženami, co se nehodlají smířit s postem domácích hospodyněk a proto raději narukují do armády, aby mužům dokázaly, že i ony mají navíc, že?“

*„Ano, přesně tak,“ kývá souhlasně hlavou Martin, přičemž úsměv na tváří zračí, že vše je zase v pořádku. „Samozřejmě, že netoužím po tom, aby se vámi jmenované něžné pohlaví vyžívalo ve válkách a bojích. Prostě jen nová tvůrčí kreativita, k níž byl inspirací opětovně časopis Dikobraz.“

*„Blondýnky na revanš nevěří. To je ono?“

*„Nejde tak ani o obsah článku, spíš o ten portrét těch dvou blondýnek ve vojenských mundúrech.“

*„Hmm, celkem pohledné, teď jim už může být něco víc přes padesát,“ uvažuji.

*Martin můj věkový typ sdílí a jen si povzdechne: „Vážně škoda, že čas se nedá vrátit a fantazie že mnohdy není skutečná – tedy ta výhradně krásná, nenásilná.“

Hra

*„Avšak i přesto, máme tu hned další nervy drásající báseň, plnou mučivých ruchů, jíž podlehl – jak po technické, tak bohužel i po stránce životnostní – jistý manželský pár,“ připojuji.

*„Opět jen čistý výňatek z pomyslného dramatického filmu, jenž bych jen stěží dokázal zpracovat do celého několikahodinového filmu,“ objasňuje zavedené Martin.

*„Prostě opět román, v kostce zahalený do básně,“ pokouším si i já v duchu hostitele zafilozofovat.

*„Moc hezky řečeno. Ano, přesně tak,“ utvrzuje mě.

*„Promiňte, co teď zase řeknu, ale nemá dané rovněž význam ve smyslu: za každou cenu se podbízet čtenáři?“

*Sice jsem to teď řekl příliš tvrdě, Martin nicméně na sobě nedává znát uražení a klidně dané následně objasní slovy: „Má tvorba je čistě mojí tvorbou osobní, kdy přichází inspirace a ta je mnou následně básnicky zpracována. Toť můj spisovatelský postup.“

*Vysvětluji si to tedy nakonec tak, že Martin se svými čtenáři žádnou nekalou hru nehraje a je k nim ve svých básních zcela upřímný.

Nejde to

*„Ovšem, někdy,“ připouští hned na to můj hostitel, „někdy i to psaní se stává nemyslitelné, kdy inspirace se nedostává a není nikdo, kdo by daného pisálka psychicky podržel. Takový ten osobní průvodce a strážce v jedné osobě, co nejen po Polanském Chváru a Katalné Mochně rozsévá jen samé dobro a zasluhuje se o blaho vybraných lidských duší.“

*„A s tou smrtí, tedy že by člověk raději nebyl, to jste také myslel zcela vážně?“

*„Když se člověku nedaří, i takové myšlenky jej napadají. Nesmí se jim však podvolit, ale jak již dobře víme, tak právě tohle není vůbec snadné.“

*Nevyzvídám dále ohledně Martinovy minulosti, sám si dokáži živě představit, jak člověk musí asi strádat, když se mu najednou zhroutí celý svět – a nejen ten tvůrčí.“

Holubice a voják

*„Ať už jsem v tomto životě jaký jsem, tak sám toužím po šťastném životě – jak tady na Zemi, tak i v případném životě posmrtném. To už jsem při našem hovoru ostatně naznačil těmi labutěmi.“

*„Ano, a to samé se dá říci i o holubici, jež, na rozdíl od onoho vojáka, ve válce neutrpěla sebemenší šrám a nakonec došla až ke zvěstování míru ve světě,“ připojuji.

*„Víte, právě tohle je na tom všem zvláštní,“ pozastavuje se opětovně nad danou problematikou Martin.

*„Proč vámi hýbe agrese v okamžiku, kdy je mučeno zvíře a nikoliv výhradně v momentě, když se to samé děje člověku, že? Ostatně, já to mám hodně podobně a myslím, že v tom oba rozhodně nejsme sami,“ podotýkám, načež se mi vybavuje někdejší rozhovor s jistým Markem, v němž jsme řešili to samé a to v rámci naší společné schůzky.

Proč?

*„Stejně tak nevím,“ bere si slovo tradičně hned Martin, „co by se dalo pozitivního vytěžit z básně následné – nevyjímaje další lidskou problematiku ohledně moci peněz a sklony k ovládání světa jako takového. Z toho všeho beztak rovněž jde strach!“

*„Ano, je to všechno zvláštní,“ opětovně nemohu jinak než souhlasit se svým hostitelem. „I já osobně na jednu stranu musím připustit ty samé obavy co vy, na stranu druhou však rovněž sám nevím, jak vše převést do reálu tak, aby se lidstvo navždy vymanilo z vlastních tyranií a celkových utrpení, jenž život přináší. Také bych rád na vše dostal jasnou srozumitelnou odpověď,“ pokouším se nějak rozumně uzavřít aktuální problematiku, leč to není jen tak.

Eliška

*„No a tehdy do mého života vstoupila nová platonická láska – Eliška – neboli děvče, co vonělo po heřmánku. Přirozeně to bylo o něco později, tudíž po Marii, ten rozdíl je takových deset, jedenáct, třináct let? No, zkrátka v nedávné dekádě našeho druhého tisíciletí,“ upřesňuje a v duchu následně přepočítává Martin. Opět v obličeji má přesně ten samý zasněný výraz, jak tomu bylo v případě Marie. „Byla to opravdu neobyčejně překrásná dívka. Pravda, vzhledově trochu jiná, ale šarm jí rozhodně nechyběl.

*„A s tou jste už normální kontakt navázal?“ pokračuji opatrně ve výzvědách.

*„Ano, s tou už ano. Bohužel mé city odmítla opětovat.“ Původní natěšenost u Martina je záhy ta tam. „Byla poměrně i dost nervózní, když jsem si ji jednoho dne vzal stranou a navrhl soukromou schůzku v kavárně.“ Další tradiční již nepřekvapující povzdech. „Tehdy jsem docházel do ozdravného centra tady ve městě a ona tam dělala terapeutku. Nakonec to nedopadlo.“ Martin pak pokrčí rameny a smířlivě připustí: „Ale ono by to beztak nedopadlo, protože vztah mezi zaměstnancem a klientem by nemohl být v reálu zkrátka stejně možný. Naštěstí mi zanedlouho do života vstoupila Jana a můj život tím obohatila.

*Opět se nesnažím vyzvídat podrobnosti ohledně toho, co o tom Martinova současná skutečná přítelkyně asi soudila, a taktně přecházím k básni, v níž predátor a jeho potenciální oběť v sobě našli netradiční zalíbení.

Srnka a vlk

*„Když nemůžete svůj objekt lásky vlastnit přímo, přichází na řadu opět vnitřní představy, v nichž původně nedostupné dostává svoji reálnou podobu,“ uvádí to Martin tak, jako by to měla být naprostá samozřejmost. A pak se rozpovídá: „Jednou nám v centru Eliška ukazovala svého psa, který mi k ní seděl jen z části. Z hlediska plemene a výrazu v jeho obličeji a tak. Víte, jak se někdy říká, že si pán a jeho zvířecí miláček jsou občas hodně podobní.“

*„Ano, tomu rozumím.“

*„No a ani to Eliščino hudební zaměření mi k ní příliš nepasovalo. A tak jsem si ji začal vybavovat dle vlastních představ – jako jemnou, křehce zranitelnou dívku, jíž jsem, z hlediska zvířecí říše, přisoudil post laně, neboť tou by Eliška bezpochyby byla, kdyby se měla narodit coby zvířátko.“

*„Opět rozumím a snad se i nemýlím v tom, když teď řeknu, že vy jste se etabloval do onoho vlka. A protože jste Elišku skutečně miloval, stal jste se vlkem mírumilovným.“

*„Ano, svým způsobem máte pravdu.“

*Martina, dle nynějšího úsměvu, zjevně stále těší, když moje maličkost není vůči jeho výkladu pasivní a dokáže správně pochopit jeho nabízený výklad. O to lépe se pak s ním hovoří.

Prokleté jmění

*„Leč občas onen vlk přece jen vytasil své tesáky a srnku poranil, stejně jako Will Terner a jeho jmění rozdávalo bolest těm, kdož znehodnotili mužův odkaz a tím si od něj vykoledovali kruté tresty. To těmi prokletými lupiči, koronery a Svatými sektáři pak byli ti, co si dovolili moji Elišku vlastnit coby její nápadníci.“

*„A vy pak tím Willem Ternerem osobně,“ dodávám, aby vize byla dovedena do úspěšného konce.

*Po mém výkladu se však já i Martin začínáme zase krotit. Oba si uvědomujeme, že nemá cenu hořekovat nad něčím, co stejně nedokážeme ovlivnit. Martin navíc záhy poznamená: „Vlastně, když se to tak vezme, nikdy jsem partnera Elišky na vlastní oči nespatřil. Možná snad pouze jednou!“

Průvod

*I tím si však Martin není stoprocentně jistý. To takhle jednou šel, coby ještě nezadaný, svým rodným Polanským Chvárem a před sebou spatřil pár, kde mu právě ono dlouhovlasé rusovlasé děvče až nápadně připomínalo jeho múzu terapeutku. Děvče však Martina vůbec neoslovilo, ba si ho možná ani nepovšimlo, a taktéž Martin okolo dotyčné prošel „jen tak“, neboť, jak přiznal, byl v tu chvíli na vážkách.

*„Byla to zkrátka jedna z těch mnoha rusovlasých dívek, co ten den procházely zdejším náměstím, stejně jak tomu bylo v průvodu, kde malíř narazil na stejně půvabné stvoření.“ Martin se, jak bylo jeho zavedeným zvykem, neopomenul při tom zasnít a hned nato si povzdechnout.

*„V tom průvodu ovšem, na rozdíl od vaší reálné skutečnosti, malíř postupně dosáhl svého a Eliška se na čas stala jeho partnerkou,“ podotýkám jedno důležité podstatné a ještě k tomu připojuji: „Navíc společně zamířili za kulturou, aby se oba lépe poznali.“

Hrad

*„Ano, vím, vypravili se oba na hrad a poté absolvovali toulky po okolí,“ doplňuje neméně podstatné i Martin. „Nezbývá tedy než jim závidět.“

*„A vy sám jste tehdy neuvažoval o návštěvě… třeba právě toho hradu? Třeba byste tím přišel na jiné myšlenky a na chvíli tak na krutý, nehostinný osud pozapomněl?“ napadá mě jedno ze spásných řešení. Martin však téměř současně s mojí otázkou nesmlouvavě zakroutí hlavou.

*„Víte, já na tyhle hradní toulky nikdy moc nebyl. V minulosti jsem s rodiči prý několik výletů absolvoval, bylo to však spíše v ranném dětství a už si na to příliš nepamatuji.“

*„Ale v básni o tom jinak moc pěkně hovoříte. Dokonce projevujete jisté sympatie vůči kastelánům, panovníkům, samotné historii, místní či zahraniční turisty nevyjímajíce.

*„Ano, já vím, prostě jsem se těch všech nechtěl nijak dotknout,“ zazní z Martinových úst další z jeho originálních odpovědí.“