„Hej, kam máte teď namířeno?“ zajímal se Martin, když dostatečně procitl z předešlého sporu s Lekenerem, a viděl, jak se Nola s Kristiánem po jakési domluvě klidí z hřiště. O tom, že sem odkudsi přiletěl holub, neměl sebemenší potuchy, to jak byl plně zabrán do vlastních vnitřních, buřičských myšlenek.
„Chceme si jen někam zaskočit,“ odvětila v rychlosti Nola a strčila si letenku do kapsy.
„Fajn, jdu s vámi,“ byl plně rozhodnut Martin.
„To zvládneme sami,“ pospíchala Nola honem s novou odpovědí, načež Kristián horlivě přikývl. Popravdě, ani jeden z nich teď nestál o žádné bonusové, mrzoutské výjevy na témata Lekener je břídil či Lekener sukničkářem, což v praxi znamenalo, že jak Nola tak i Kristián by nyní uvítali jakýkoliv další úkaz, který by Martina Ronského bezpečně odklidil někam do ústraní a jim tak najisto z očí. A přece…
„Hele, Martine, Alexandra,“ zvolala náhle Nola.
„Kde?“ vyhrkl.
„No tam, na tom druhém hřišti,“ dodala, načež Kristiánovi dala kývnutím hlavy najevo, že právě teď je ta pravá chvíle zmizet.
Martinovou prvotní reakcí samozřejmě bylo, že se jedná o vtip, když ale do oněch míst pohlédl, skutečně tam jmenovanou spatřil. Úsměv na rtech mu však velmi rychle pohasl. Alexandra se tam jako na potvoru právě bavila s Lekenerem, zatímco její Jeremiáš vesele pobíhal za mičudou, štěkal na celé kolo, takže si i on svou přítomností získával zaslouženou pozornost. Nezklamal ani Teodor, ten ani tentokrát neodolal Alexandřině chutné nabídce a okamžitě se pustil do jejího lahodného výtečného cukroví, jakmile se ho zmocnil. „Po tak vydatné hře něco takového vždy přijde k chuti,“ zněl jeho pádný argument. Marta Vlámská Teodorovi záhy musela uštědřit herdu do zad, neboť ony rohlíčky do sebe házel tak rychle, až mu z toho několikrát nepříjemně zaskočilo.
„Kam teda teď razíme?“ zeptal se Kristián, když byli bezpečně všem z dohledu, tedy i Martinovi, který se dle jejich očekávání naštěstí vydal Lekenerovi znovu domlouvat.
„No přece do té cestovky, jak jsem vám o ní vyprávěla,“ odvětila Nola. „Snad tam budou mít ještě otevřeno.“
„Do šesti hora času,“ ubezpečoval při pohledu na hodinky Nolu Kristián. „A kdyby tam snad dneska přece jen měli dočasnou výluku, tak zejtra je taky den.“
Jakékoliv obavy se nakonec ukázaly jako zcela naprosto zbytečné. V cestovní kanceláři Labuteria, sídlící v prostranství mochnické kolonády, jak se zvenčí zdálo, fungoval zcela normální provoz.
„Tak co? Jdem se tam optat?“ zeptal se Kristián.
„Jen doufám, že se tam na mě nebudou koukat zas tak divně, až se před nimi znovu zmíním o Rollovi, no a teď i o té letence.“
„Ále, proč pořád takový strašky?“ namítl znovu Kristián.
„No,“ ujala se Nola vysvětlení, „ právě jedna z těch holek, co tam pracují, si mě docela dost dlouho se zájmem prohlížela a nechala toho, až když jsem jeden z těch prospektů konečně vzala do ruky a zabředla s ním do kouta.“
„Ach ták,“ protáhl Kristián znovu s porozuměním sobě vlastním. „A sídlí tam i teď, když znovu pohroužíš svůj kukuč přes skelní výplň?“
Nola se nyní zahleděla o dost pozorněji a řekla: „Ne, vypadá to, že ne. Tahle je o něco silnější a má delší blond vlasy. Tamta byla naopak hubenější, o něco vytáhlejší a vlasy měla černé, zastřižené na ježka.“
„No tak vidíš, o to je to pro nás snadnější, nemyslíš? Tím pádem z nás nebude tahat rozumy jako tamta,“ mrkal na Nolu povzbudivě Kristián.
„Asi máš pravdu. Už jsem pomalu jako ten Martin, co? Taky dělám z komára velblouda.“
„No, abych ti pravdu řek, tak ani moc ne,“ zaculil se Kristián, přičemž dal Nole při vstupu do Labuterie přednost.
