Tom Patrick

Ema polykala naprázdno. Celá se klepala. Takhle rozzlobeného Pavla Haufnera ještě nikdy nezažila. Díval se na ni, jako by ji chtěl na místě uškrtit. Pauza v jeho mluvě však nesignalizovala, že jeho vztek nadobro skončil (právě totiž silně oddechoval), naopak, profesor nabíral nové síly k ještě mocnějším dialogům.
„CO JE MOC, TO JE MOC, CHARDOVÁ! URÁŽET, PONIŽOVAT DRUHÉ, TO VÁM JDE ZE VŠEHO NEJLÍP!! A TY VAŠE PŘIPITOMĚLÉ HLÁŠKY… O… O TOM… VY… VY SNAD ANI NEJSTE NORMÁLNÍM ČLOVĚKEM…!“

Ema ta slova jen stěží vstřebávala. Narážely jí do krku, vpíjely se jí pod kůži, a pak prostupovaly tělem jako smrtící bodavé hřebíky.
„NEJSTE NIKDY PŘI SMYSLECH… VNÍMÁTE JEN JAKÉSI SVÉ VNITŘNÍ SVĚTY… VŠECHNY KOLEM TÍM DONEKONEČNA JEN NESNESITELNĚ MUČÍTE!“
Ema výhružky najednou vnímala stále více rozmazaněji. Vlivem celodenního hukotu ji přepadávala ospalost. Jen velmi matně teď zaregistrovala, jak k ní ze zadní lavice opovrženě vzhlíží Petrova tvář, jak do třídy právě vbíhá Dita Haufnerová a v očích se jí mísí dva naprosto neslučitelné prvky: povýšená radost a strach. A pak už se Ema jen pod vlivem čehosi, co nedokázala ovlivnit, propadala do naprostého prázdného neznáma.
„TA VAŠE NIRVÁNA… BEZNADĚJ… HLOUPOSTI JSOU TO…“
Ema Haufnerova slova už vnímala jako pouhou ozvěnu z úplně jiného světa. Ještě slabou chviličku tápala v nicotě, pak se ale zjevila na své tolik dobře známé nezačínající a nekončící ulici. Doufala, že alespoň tady si vychutná tolik kýžený klid, jenže jakási neviditelná síla ji okamžitě odtud přemisťovala k dubovým vratům. Ema nemusela plýtvat dotykovou námahou, vrata se otevřela sama od sebe. Jenže při vstupu do Vánkového království nenásledoval obvyklý pohled na překrásnou táhlou krajinu s rozlehlými polními lány a vzdálenými horami s dřevěnou chaloupkou po pravé straně. Aniž by si to dívčiny oči přály, byly násilím vtaženy do hustého lesa a to do míst s pozůstatky jakési hradní pevnosti.
Lesem sálal podezřelý klid, celou Emou Chardovou však zmítal pravý neklid. Moc dobře si uvědomovala, proč tomu tak právě je a být musí. Tohle místo nevěstilo nic dobrého – jak pro starousedlíky, tak náhodné zatoulance, co o něm nic netušili.
„Tak přece jsi dorazila, Emo Chardová.“
Ema se prudce otočila a málem že nevyjekla. Černá paní jí doslova visela na očích a upřeně do nich hleděla.
„To musí být hodně nemilé, Emo Chardová, když ti nikdo nerozumí, a ty se tak musíš spokojit pouze s mou přítomností,“ škaredila se na ni čarodějnice. Dle toho, jak to škodolibě říkala, se tím očividně musela dost dobře bavit.
„Já…“ koktala Ema zmateně. „Vůbec jsem se teď o tvou pozornost neprosila.“
„Že neprosila? Že neprosila?“ Černá paní se ďábelsky zašklebila. Aniž by čekala na odpověď, zamířila do rozpadajícího se hradního přístěnku. „Prý neprosila,“ brumlala si pro sebe dál. „Neprosila, neprosila, NEPROSILA.“
Ema věděla, že čarodějnici nesmí spustit z očí, proto ji následovala – anebo to teď spíš byla právě ona, kdo si Emu vedl jako hodného panáčka na hraní. Oči pohledné brunetky odmítaly poslušnost a staly se otrokem nevyzpytatelného průvodce, jemuž nepatřily.
„Teď se pozorně dívej, Emo Chardová.“
Tomuto přání Eminy oči beztak nedokázaly odolat, prostě neměly na vybranou. Viděly, jak doposud prázdný hradní přístěnek pod vlivem vyzáblé ruky Černé paní začíná zaplňovat černý hustý dým. Z něj na zemský povrch pozvolna vyplulo čísi torzo. Postupně se formovalo do podoby člověka. Ema si pod tíhou skličujících emocí, které v ní Černá paní působivě navozovala, okamžitě pomyslela, komu by asi mohlo patřit, jaké to ale pro ni bylo rozčarování, když před sebou místo letce či námořníka spatřila v ponižující póze stát…
„EMO… EMO, PROSÍM, ZACHRAŇ MĚ… PROSÍM, NEDOVOL, ABY MĚ NAVŽDY SPROVODILA ZE SVĚTA!“
Ema nevěřícně a vyplašeně zároveň hleděla sama na sebe, jak se v křečovitých bolestech svíjí v černých kouřových pařátech, z nichž opět vystupovaly trnité ostny.
„Ne! NE! PUSŤ JI! SLYŠÍŠ?! TAK PUSŤ JI!!“
Černá paní brala Eminy prosby na lehkou váhu, doslova je ignorovala, načež mrazivým šeptem prohlásila: „A co to třeba zkusit takhle, Emo Chardová?“
Emino dvojče po mávnutí vyzáblé kostnaté ruky jako zázrakem přestalo křičet. Nasadilo opilecký vyčítavý výraz a v jeho režii začalo promlouvat: „Ema Chardová, ta, které nikdo kvůli jejím názorům na svět nerozumí, ta, která nemá žádné přátelé, možná že dva nebo právě teď už jen jeden z nich jí rozumí, ona však to nevnímá a už také nikdy vnímat nebude.“
Ema s hrůzou poslouchala, co dvojče říká. Když s tím skončilo, mátožně se v černých ostnatých řetězech sesulo do mdlob a věrohodně zvěstovalo Ježíše přibitého na kříži.
Ne, nic z toho, co říkala, určitě není pravda, ujišťovala se v duchu skutečná Ema.
Černá paní ale zareagovala mnohem pohotověji, než Ema očekávala. Zřejmě se dostatečně poučila z předminule, kdy se s ní zbytečně zdržovala v poměřování sil a neuspěla, a stejně tak i z posledního setkání, co ji Ema tak nečekaně vypudila veršíkem.
„Chopte se jí, mí mocní sluhové!“
Černá paní na Eminy vnitřní prosby stejně jako na její aktuální neschopnost promluvit nebrala ohled. Teď to byla ona, kdo nad ní měl převahu. Pod vlivem vyzáblé ruky se z nebe snesly krákavé vrány, při prudkém dopadu na zem se okamžitě převtělily do tělnatých statných mužů, načež ti bez přemýšlení jako draví supi vyrazili proti Eminým očím.

„Chopte se jí!“ přikazovala stále mocněji Černá paní.
„NE! NE!! NEEE!!!“
Ema se urputně bránila, ale prsty hromotluků už cítila na víčkách.
„Chopte…“
Emě jako by na mysli znovu vytanul dávný sen o tom, jak ji čísi ruce proti vůli tlačily do zdi.
„VZCHOPTE…“
Po dalším mocném zvolání se však temné prostředí rozplynulo, a hned nato došlo k několika úkazům najednou: Ema na matný mžik zahlédla doposud neobjasněnou tvář, bleskurychle se z nastalé mlhy přenesla na počáteční ulici, ovšem z ní ji okamžitě vypudilo další, doposud nejintensivnější zvolání:. „TAK SE SAKRA VZCHOPTE, CHARDOVÁ!!“
Ema byla zpátky ve třídě a civěla na tvář, jíž se okamžitě snažila obratně vyhnout, jakmile se před ní plně zhmotnila. Haufner s Emou přestal lomcovat, pustil ji, řvaní se ale nevzdal.
„CO… CO TOHLETO MĚLO ZNAMENAT?! CO… OKAMŽITĚ MI TO VYSVĚTLETE!“
I když Ema Haufnera poznala, stále byla myšlenkami kdesi ve Vánkovém království, takže na ni užaslí studenti dál obdivně hleděli, jako by se na návštěvu konečně dostavil onen obávaný inspektor. Haufner však teď nejen Emě ale i všem ostatním připadal daleko daleko nebezpečnější, než domnělá osoba, provádějící náhodné školní obhlídky. K Emině hrůze si navíc mnohé z jejích snových výjevů zapamatoval.
„Kdo je ta Černá paní?!“ vyzval ji o něco méně tvrdě. „TAK CO JE TO KRUCINÁL ZAČ?!“ navrátil se k původním hřmotných výšinám, když mu stále nebyla schopná odpovědět.
„To je postava z té její planety Emo…“
„TY MLČ! JÍ JSEM SE PTAL!!“ seřval Haufner i dceru. Dita na otce pohoršeně vytřeštila oči a div že nezačala vzlykat.
„Pro… prosím, já bych to za Emu…“
„PŘESTAŇTE KONEČNĚ UŽ JEDNOU PROVŽDY DRUHEJM LÍZT DO ZADKU, JENSENOVÁ! VY… VY I TEN VÁŠ SMĚŠNEJ PLYŠÁK!!“
Elke okamžitě zajela do lavice. Celá se v ní chudinka roztřásla. Ditě alespoň tohle mohlo udělat trochu radost, jenže neudělalo, sama se tvářila, jako by to od otce místo Elke schytala podruhé.
„NO TAK, CHARDOVÁ, BUDE TO?!“
„Če-černá paní je moc-mocná čarodějka, která na nějaký čas ov-ovládla jisté pohádkové Ván-vánkové krá-království. K dis-dispozici má mocná kouzla, jako jsou tem-temné černé mra-mraky, po-poletující vrány, silný ví-vítr, hus-hustý déšť a zlovolně bi-bijící hromy, když je po-potřeba někomu dů-důrazně poh-pohrozit. A taky li-lidem bere duši, z níž-níž je živa.“
Ema se radši rozhodla vypovědět Pavlu Haufnerovi celou pravdu, než by se s ním donekonečna přela. Šlo to ztěžka: Emu pořád pohlcovala únava, zase na ni šly mdloby. Pokud si včera namlouvala, že prožila vůbec ten nejhorší den ve svém životě, dnes to v tuto chvíli mohla v klidu popřít. A to se teprve blížila druhá vyučovací hodina.
Vyprávění o fiktivní pohádkové zemi a zlé čarodějnici v ní vládnoucí na Haufnera i studenty zapůsobilo jako pravý horor. Jakmile totiž Ema lámavou mluvou dohovořila, nebezpečně se zablesklo a udeřil mocný hrom. Několik žáků lekavě nadskočilo – Vincek Kazimír plně vystřízlivěl ze své tupé letargie, zatímco Elke Jensenová sebou znovu hbitě mrskla pod lavici. Ema si až teď uvědomila, jaká čina panuje venku za zdmi školy: dešťové kroupy mlátily do oken jako omámené alkoholovým opojením, načež bujarý vítr z parapetů shazoval jeden květináč za druhým. Jenže to nebylo vše, obdivné i vyděšené pohledy z řad studentů dávaly tušit něco mnohem závažnějšího: žáci se Eminým výrokům již z dřívějška kolikrát podivovali, teď však početná skupina z nich zjevně dodatečně zastávala také názor, že je to právě ona, kdo pod vlivem Černé paní na Katalnou Mochnu snáší toto nemilé neštěstí v podobě náladových změn počasí s atypickou podzimní bouřkou v závěsu. Podobně pravděpodobně smýšlel i Haufner, neboť od Emy pozpátku poodstoupil až k tabuli.
A bylo hůř. Zvenčí se začaly ozývat podezřelé nášlapné kroky a zakrátko i čísi skučení. I když bylo dopoledne, venku vlivem mračen panovalo přítmí, takže se dalo celkem logicky předpokládat, že náhle se zjevivší postavy v černém ve třídě vzbudí teprve ten pravý poprask. A tak se i stalo…
„Co to tam… íííí!“ pištěla Elke Jensenová, zatímco jakási žačka poplašeně odskočila od okna s hláškou „Odstup satane!“ – to poté, co se zvenčí začalo linout: „Jsem Černá paní a přináším všem smrt, bolest a utrpení! Černá paní si jde pro tebe, Emo Chardová, aby se tě zmocnila, tím že do tebe vstoupí a tvým jménem pak ovládne nejen Vánkové království a jedno pro svět zapomenuté město ve středních Čechách, ale následně i celý svět. Už to nebude dlouho trvat a stane se tak – tvým přičiněním, Emo Chardová.“
Z hlasů šel opravdový strach, zněly tajemně a démonicky zároveň. Bylo z nich víc než patrné, že nemohou náležet osobám z tohoto světa.
První se vzpamatoval Haufner, tím mu však okamžitě nastal nový problém: nevěděl kam dřív s očima, jestli pozorovat Emu nebo jedno z otevřených oken, odkud do třídy ony tajemné hlasy doléhaly ze školních pozemků. K Emině úlevě naštěstí zvolil variantu druhou.
„Úúúú, jsem Černá paní, jejíž tělo bude zanedlouho náležet Emě Chardové, a pak se jejím prostřednictvím zmocním nejen pohádkového, ale i skutečného světa.“
PLESK. To právě Haufnera, který z okna opatrně natahoval hlavu, něco lepkavého šlehlo do obličeje. Když ho studenti spatřili hezky z profilu, vypadal, jako by ho pernikářka poleptala medem. Onen „med“ ho však očividně dost ošklivě pálil a svědil, soudě dle podivných tiků, s jejichž pomocí právě předváděl nechtěnou pantomimu.
„Co se to tady děje?“
To do třídy právě vcházel Petr Štroch, tentokrát přesný jako hodinky, neboť akorát zvonilo na druhou hodinu a on měl učit angličtinu. Samozřejmě přirozeně zpozorněl, když zahlédl svého kolegu v dost neobvyklé póze poskakujícího klauna. Zastavil se tedy na prahu otevřených dveří a nevěřícně na něj zíral.
„Jsi v pořádku, Pavle? Nemám…“
„To nic, Petře. Už… už jsem na odchodu.“
Takto spolu na dálku vedli hovor. Pak se nakonec přeci jen ve dveřích málem srazili, takže Štroch při pohledu do tváře svého kolegy znejistěl ještě víc a pokusil se  otázku dokončit: „Proboha, Pavle, to nevypadá dobře, nemám skočit pro Liptákovou? Dneska jsem ji tu už viděl pobí…“
„Ne, Petře!“ přerušil ho rázně Haufner. „JÁ JSEM V NAPROSTÉM POŘÁDKU! MNĚ ROZHODNĚ NIC NENÍ A ŽÁDNOU CIZÍ POMOC NEPOTŘEBUJU… NAROZDÍL… NAROZDÍL OD…“
Od koho, to už se profesor Štroch z Haufnerových úst nedozvěděl, nicméně si to mohl sám domyslet, neboť oči jeho kolegy, ještě než se ze třídy nadobro vytratil, nebezpečně spočinuly na děvčeti v prostřední lavici.
Za Štrochovy přítomnosti ale potemnělá atmosféra dost značně polevila – alespoň v první hodinové půli. Hlasy z pozemků nadobro utichly a nikoho tam již nebylo vidět pobíhat v černých hábitech. Počasí se uklidnilo, bouření ustoupilo. Štroch si samozřejmě domyslel, co se tu o přestávce asi odehrávalo, nedával to ale najevo a Emu neplísnil. Dokonce jí normálně oznámil, že má z testu za tři, a nijak to nedramatizoval, zatímco třeba u takového Vincka dost obšírně rozebíral různé časové nedostatky, jichž se v písemné práci o hodnotě čtyři minus dopustil.
„Was – wasn´t, be – being, have – have been got. Je vám to už jasné?“
„Yes sir, he bought some new shoes.“
„Ach jo, vám to příjmení, Kazimíre, opravdu nedali nadarmo,“ povzdechl si Štroch. „Vaše maminka zřejmě…“
„To otec,“ zarazil už tak dost překvapeného učitele Vincek, „on je policajt, takže…“
„Jasně, chápu,“ hlesl Štroch, i když mu z toho jasné nebylo vůbec nic. „Hlavně po gymnáziu nechoďte studovat VŠE do Prahy, to by tam nejspíš nikdo nepřežil.“
Několik studentů se zachichotalo.
Emě by se tedy bylo bývalo zase o něco volněji dýchalo, nebýt Dity. Ta uprostřed hodiny zničehonic začala trojčit a obvinila ji ze spolčení se zlými temnými silami. Ve třídě tak rázem bylo opět rušno, neboť si Ema něco takového samozřejmě nenechala líbit a razantně přešla do protiútoku. Štrochovi tak na konci hodiny nezbývalo než jí oznámit: „Zklamala jste mě, Emo.“ I on ve velmi špatné náladě pak třídu opustil.

Stejně jako neměla Ema čas poděkovat Elke za zastání, nestihla se za přestávku nanovo pohádat s Ditou. Ta totiž krátce nato, co rozpoutala žalobné peklo, ublíženě vyběhla ze třídy a už se do ní nevrátila. Štrochovi tak poskytla záminku, aby byl na Emu po právu naštvaný.
To teď ale do jednoho byli beztak Eminy spolužáci tak jako tak. O velké přestávce se všichni jen neradi šourali na hodinu fyziky. Ze zvyku obratně obešli dveře nechvalně proslulého kabinetu a jako myšky zabředli do vedlejší třídy. Dana Moronová ale vedle supího obličeje, vrabčího kudrnatého vlasového hnízda a pichlavých očí ostříže, skrytými za brýlemi ostrými jak břitva, zřejmě ještě navíc vlastnila i delfíní uši, neboť jakmile ze svého kabinetu zaslechla byť jen nepatrný šelest židlí, okamžitě napochodovala do vedlejší místnosti a jako zlý medvěd Grizzly zavelela: „Sednout, nekecat, přestat žrát! Koukejte si z penálů vyrvat brka, z tašek namakaný skripta a z mozku kupu vědomostí, pokud vám tam z minula ještě vůbec nějaký zbyly!“
Ani jeden student nepodal protest, že velká přestávka má celkem patnáct minut a nikoli oněch nedokončených pět, jak se opět zcela mylně profesorka domnívá. (O smlouvání se naposledy zhruba před rokem pokusil jistý žák Antonín Vzorný a až do konce roku – za odměnu – o hodině fyziky vždy psal o test navíc – z každé probrané látky.)
„To už je lepší ta nepravidelná noční poluce nebo jak se tomu vlastně odborně laicky říká, než vřava týhle bordelmamy,“ okomentoval to po vzoru svého otce onehdy trefně Vincek Kazimír a od spolužáků si za to vysloužil jeden z mála zasloužených souhlasných aplausů.
„Všichni jste líní, nepořádní, rozmazlení frackové, kteří si myslej, že odborný předměty je třeba řádně flákat! Takhle by to rozhodně nešlo, holenkové!“ sypala ze sebe Dana Moronová obvyklou hrůzu. „Ale já už se postarám, aby někteří vyložení klackové,“ a neomylně pohlédla na Vincka Kazimíra, který rázem přestal v puse přežvykovat tužku, „na konci roku neprolezli! S tím počítejte!“

Poslední Danina slova dozajista nebylo radno brát na lehkou váhu. O jejich účinnosti se už mnohokrát leckteré ze současných i jiných ročníků samy na vlastní kůži stačily přesvědčit. Ema minulý rok například vyvázla se čtyřkou jen díky tomu, že zavčas pochopila, že dobře zvládnuté první dobrovolné zářijové zkoušení a bonusový referát jsou pomyslnou trnitou cestou k jmenované ,dostatečné? známce, zatímco Vincek za svůj úspěšný ,triumf? výhradně především vděčil profesoru Humlerovi, který po škole nepravdivě rozhlásil, že houslař odnaproti, který ho ruší při hodině tělocviku v jeho hláškách, je Danin nevlastní syn, což samozřejmě nebyla pravda. Leč profesorka fyziky se mylně domnívala, že to byl právě Kazimír, koho to napadlo, takže když se konečně přišlo na skutečného viníka, který však v pravém slova smyslu nikdy nebyl odhalen (Humler si totiž zvolil trefný pseudonym Himlhergotlaudon), musela se Vinckovi omluvit, být s ním radši zadobře, a tak to málem skončilo i na Kazimírově vysvědčení, kdyby se nebylo bývalo následně neprovalilo, že tu podlahu před fyzikálním kabinetem poléval právě on. Kde teď však byl konec žákyni Švitořivé a studenta Přecitlivělého, to nikdo ze současných béčkařů neměl tušení. Jisté bylo jediné: tihle dva si Danu Moronovou do památníčků jako svůj velký školní vzor rozhodně nenalepili.
„Vám snad to, co říkám, přijde k smíchu, Jensenová?!“ vykřikla náhle profesorka Moronová na Elke, která okamžitě polekaně skovala hlavu za sešit, načež se za ní ze stupínku urychleně hnala jak uragán.
„Já… já… přece nic,“ drmolila poplašeně Elke.
„Tak držte hubu pod zámkem a přestaňte se přetvařovat!“ zpražila ji Moronová pohledem plným odporu. „Nemyslete si, že když se vy, váš papá a celá ta vaše severská famílie uhnízdíte tady u nás v Čechii, že si tu vy – jako prominentní dánská velvyslankyně – budete hovět na vavřínech. S tím si, Jesenice, jeďte posedět do nějaký útulný pražský kavárničky, ale nezabydlujte tyhle trapně nechutný zlozvyky v mých hodinách! Jasný?! TAK JASNÝ, JENSENOVÁ?!“
„A-ano,“ odvětila koktavě Elke.
„Hezky celou větou to teď od vás chci slyšet, Jensenová.“ Dana Moronová to tentokrát vyslovila tichým, jedovatě nasládlým hláskem, když se k Elke naklonila.
„Ano, paní profesorko,“ klesla Elke do nejvyšších možných ponižujících póz. Chudinka, málem zase měla slzy na krajíčku.

„Uf, to to ale trvalo. Tak to bychom měli.“ Dana Moronová si k Elčině bezmezné úlevě za ni okamžitě našla náhradu v zadních lavicích: „Peterseňata!“ vyštěkla. „Tohle maj bejt jako kružítka?! S těma pořádně nenapíchnete krokety, natož někoho odkráglujete!“ Sebrala Leně a Jeleně obě ze stolu a důkladně si je začala prohlížet. „Je mi z nich vážně na zvracení ne-li přímo na blití. Ano, ničit, remcat o nich, to vás jde, ségry“ (na každou zvlášť teď pohlédla s notnou dávkou nevraživosti), „ale čistit, brousit, pilovat, to už je zřejmě nad vaše úmorný síly, co, LENSKÝ JELENICE?“
Přesuličková konkurence, tedy Hanka s Petrou, neponechala nic náhodě a skrebl, o hodině fyziky vždy podlaviční, v zájmu klidu a bezpečí radši honem rychle přerušila. Profesorčina pozornost se však nečekaně ubírala druhým směrem.
„Á, Kazimíre!“ zvolala Dana u jeho lavice, jako by ho viděla úplně poprvé v životě, a Vincek samozřejmě okamžitě ztuhl. „Tak o kterépak morbiditě nám poreferujete tentokrát, co? Na vašem místě bych urychleně o nějaké začala přemýšlet.“
Vincek netušil, kam tím profesorka míří. Dál na Moronovou tupě zíral, zato všichni ostatní význam jejích slov pochopili téměř okamžitě: dneska se nebude psát test z magnetického pole, bude se z něj pouze zkoušet a první adept je již znám.
Profesorka Moronová se k tomu ale ještě stále neměla. To, že Dita chybí, nějak beze slova přešla, i tak jí do očí padla nová oběť.
„Co vy tady, Horecký? Stěhování národů už maj Češi, tuším, dávno za sebou?“
Petr cosi nesrozumitelného zamumlal. Moronové to – zdálo se – ale nestačilo. Očima teď přejížděla po jeho školních pomůckách.
„Á, copak je tohle?“ zeptala se, jako by právě snila o bájné zemi Keltů.
„Sešit,“ odpověděl pravdivě Petr.
„Tak sešit.“ Moronová na Petra dál zadumaně civěla. „Vážně?“
„A-ano,“ znervóznil, neboť teď vůbec netušil, co na něm profesorce může vadit.
„Hmm, tak prý sešit. A jaký konkrétní?“
„Fy-fyzikální,“ drmolil Petr. „Na fyziku,“ zkusil to jinak, když profesorce Moronové nebezpečně zbrunátněl obličej. „Na studium fyziky… pro účely fyzikálního vědění… na fyzikální radovánky…“
„TAK DOST!“ usadila Moronová Petra tím nezlobnějším tónem, jakého vůbec byla schopná. „ŽÁDNEJ SEŠIT, SALÁT JE TO! ROHY MÁ VŠUDE POTRHANÝ… A FYZIKÁLNÍ, HORECKÝ?! SKUTEČNĚ FYZIKÁLNÍ?!! UŽ STOKRÁT JSEM VÁM SNAD DO TĚCH VAŠICH MAKOVIC VŠTĚPOVALA, ŽE SI NA FYZIKU MÁTE NOSIT ČTVEREČKOVANÝ A NE LINKOVANÝ!!!“
Moronová uhodila do Petrova stolu pěstí, sešit před jeho zraky rozcupovala na kousky a jako živelná pohroma se pak hnala nazpět na katedru. Vytáhla notýsek a cosi si do něj poznamenala. „Kazimíre, k tabuli! Čas magnetických radovánek!“ oznámila pak.
Vincek jen velmi nerad vyskočil ze židle a mátožně se šoural, kam mu profesorka poručila.
„Tak tempo, tempo, svištím, svištím, Kazimíre!“ povzbuzovala ho Dana Moronová hlasem, který se tentokrát pohyboval na rozhraní rozčilenosti a pobavení.
„Tak… tak jsem teda už tady, paní profesorko,“ oznámil Vincek, když chůzí pospíchajícího lenochoda konečně stanul před tabulí.
„Nejsem slepá, mám voči,“ setřela ho nepřítomně Moronová, neboť stále civěla do notýsku. „Tak do toho, Kazimíre. Orné pole čeká.“
„Ehm, takže póle,“ spustil Vincek, „tak na něm se pasou telátka a selátka, dále je tam někdy přítomná i čeládka…“
„Sakra, chlape, magnetický pole!“ vytřeštila na něj Dana Moronová nevěřícně oči. „To jste tak tupej, nebo jste ještě nikdy v životě nic takovýho neviděl?!“ tepala jí už doslova oční žíla.
„Jen… jen na obrázku v knížce,“ pokusil se hájit Vincek.
„Pche, co mi je platný nějaký foto v knize? To si ho z ní mám jako telepaticky vyho… JENSENOVÁ, OPOVAŽTE SE MU NAPOVÍDAT!“
Elke okamžitě zanechala posuňků na rtech a hlava jí zapadla do učebnice.
„Za pět, Jensenová, koule, sardel!“ vzkázala jí Moronová a ihned si to zapsala do notýsku. „No a my pokračujem, Kazimíre, tak jedem, jedem, JEDEM!“
Sama bych ti jednu takovou do toho tvýho chřtánu s největší radostí hned vpálila, pomyslela si v duchu Ema, neboť přemítat o tom nahlas by byl víc než jen sardelový prohřešek.
„Tak vy nevíte, Kazimíre?“ Profesorka Moronová vstala od stolu a vyškubla Vinckovi z ruky křídu. „To je mi ale najednou záhada,“ pohroužila se zase do onoho nemilého, nasládle jedovatého hlásku, „to ty včerejší vodotoky z vás prýštily daleko daleko razantnějc.“ Odmlčela se a v režii obvyklého běsnění halasně začala demonstrovat na tabuli: „MAGNETICKÉ POLE MÁ VLASTNOSTI…“
Během kratičkých pěti minut byla fyzikářka schopná zaplnit všech šest tabulních stran – od vzorečků přes grafy až po obsáhlé legendy badatelů, kteří kdy měli co dočinění s věcí jménem magnet. Nikdo ze studentů rovněž nepochyboval, že kdyby Moronová uměla precizně kreslit, patrně by se tam objevily i jejich věrohodně vyobrazené podobizny.
Jenže se udála velice prazvláštní věc. Moronová Vincka posadila se čtyři plus a ne minus, jak jinak mívala ve zvyku. Další kandidát na zkoušení teď tedy musel počítat s tím, že u tabule zažije hotová muka, a že pravděpodobně nezůstane jen u té pětky, ale dojde i na nějaký ten bonus navíc. Každý se teď v lavici vystrašeně díval po svém sousedovi a otáčel po ostatních sedících.
„Chardice, k tabuli,“ vyzvala Dana Moronová nijak nevzrušeně Emu. (Třídou to naopak zahučelo velice vzrušeně.) „TICHO!“ vřískla.
Ema v chůzi napodobila svého předchůdce.
„Tak co si dáme, Chardice?“ zklidnila Moronová zase hormony, když už Ema postávala u ní na katedře (v duchu se modlila, aby si fyzikářka neusmyslela dát jí látku rok starou). „Takže si ještě jednou zopáknem hru na magnety, Chardice.“
Emě se ulevilo. Kdyby teď chtěla, tak tu látku v nejhorším dokáže vytáhnout na dobrou trojku a zase bude mít na nějakou dobu od fyzikářky pokoj. Ema nebyla zas taková naivka, jak si Moronová a někteří další studenti patrně mysleli. Nesnila v jednom kuse, také se řádně připravovala do školy, obzvlášť na předměty, kde to bylo nezbytně nutné. Fyzika se mezi nimi vyjímala na prvním místě.“
„Takže magnetické pole…“
„Anebo ne, Chardice,“ skočila Emě hned do výkladu Moronová, když z její strany rozpoznala vcelku jistou suverenitu. „Profesor Haufner mi láskyplně sdělil, jak si prý libujete v konstrukčních úlohách. Co kdybychom si nějakou dali, aby tu vaši kolegové zbůhdarma nezaháleli?“ Okamžitě svýma supíma očima od Emy výhružně přejela po studentech v lavicích.
Ema naprázdno polkla a sebejistota byla tatam. „Ale teď přece máme fyz…“
„Je dána strana a máte z ní vykouzlit lichoběžník! TAK ŠUP, ŠUP, UŽ AŤ TO LÍTÁ, CHARDOVÁ!“
Ema neměla na vybranou. Pracně z tabule smazala nadpis MAGNETICKÉ POLE a do mokré skvrny se pokusila načrtnout, oč ji profesorka požádala.
„Tohle… tohle že je lichoběžník, Chardová?! TO VYPADÁ JAK PRASE PO PORÁŽCE! TO MÁM ZŘEJMĚ PŘEDSTAVOVAT JÁ, CO, CHARDOVÁ?!“

„Ne-e, pa-ní, pro-profe-sorko,“ snažila se Ema bránit nařčení, načež se začala celá chvět. „A-asi jste mi zapo-mněla při-přidat další ú-údaj…“
„Tak údaj! TAK ÚDAJ! TAK ÚDAJ!“ Moronová se zase nepřiměřeně rozkřičela na celé kolo. „TO VÍ I DÍTĚ V MATEŘSKÝ, ŽE K SESTROJENÍ LICHOBĚŽNÍKU JEDNA STRANA NESTAČÍ! TO VÁM SNAD DO TĚCH VAŠICH ZABEDNĚNEJCH PALIC NA ZÁKLADCE NIC NENATLOUKLI?!!“
Třída přestala lelkovat, bez protestů a bučení zanechala magnetů a začala se věnovat rýsovačkám lichoběžníku. Ema byla v úzkých, věděla, že s pomocí druhých nemůže počítat. O hodinách s Danou Moronovou nic takového nepřicházelo v úvahu, a i kdyby to možné bylo, i tak by v to Ema nemohla doufat, vždyť si třídu proti sobě stačila poštvat za pouhé dva dny. I přesto zaznamenala, jak se jí Elke pokouší koutky úst něco radit, i když za to předtím dostala za pět. Co to ale Emě bylo teď platné, když Moronová měla oči prostě všude…
„JSTE LÍNÍ JAK VŠI, JSTE VŠICHNI SAMOLIBÍ, NAMYŠLENÍ FRACKOVÉ, KTEŘÍ SI O SOBĚ MYSLEJ KDOVÍ CO… NECHTE TOHO, JENSENOVÁ, NEBO SI VYKOUZLÍTE DRUHOU NEDOSTATEČNOU…“
Emu opětovně přepadávaly mdloby s únavou. Cítila se totálně vyčerpaně. Ač o to neusilovala, zase se propadala do spánkových vizí a téměř okamžitě se ocitla na dobře známém místě. Z bezejmenné ulice zlobu Moronové slyšela už jakoby z dálky na bázi neurčité ozvěny. Ta se z Eminých uší najisto vytratila až poté, co neviditelné auto osvětlilo dubovou bránu, ta se následně (opět bez přičinění lidské ruky) sama od sebe otevřela a Ema stanula na kopci nedaleko chaloupky. Leč hned se jí zmocnily čísi ruce a vzduchem ji nesly přes polní lány a jezero do temného lesa.
Hradní přístěnek tentokrát zel prázdnotou. Po zajatém dvojčeti ani památky. Hromotlukové také v nedohlednu stejně jako Černá paní. Jenže pak náhle…
„Vítej znovu, Emo Chardová.“
Hlas Černé paní se nesl oblohou, nikde ji však nebylo vidět.
Hned nato se v hradním přístěnku počala zjevovat čísi tvář. Na ní navázaly další a překvapená Ema je všechny poznávala: náležely Petrovi, Elke, Vinckovi, Ditě, jejímu příteli a členům královské rodiny.
„Hleď ještě na toto, Emo Chardová.“
V přístěnku pod neviditelnou taktovkou Černé paní přibyla tvář poslední. K ní se postupně začalo připojovat celé tělo. Emino dvojče znovu povstalo z černé mlhy, tentokrát ale neskučelo, neprosilo o milost, nehýbalo se. Očka mělo zavřená, bradu pokleslou na hrudníku. Jako by ani nedýchalo, jako by už dávno bylo… Ema se bála to slovo vyslovit nahlas.
„Je to pro tebe div, co, Emo Chardová? Kdysi ses mi byla schopná postavit a teď tu jen tak nečinně lelkuješ do prázdna,“ posmívala se jí odkudsi Černá paní.
A pak Ema ke své oční hrůze coby hlavní snový snímatel spatřila něco, v co ani radši nedoufala: nad její dvojnicí se vznášel bílý obláček ve tvaru tenisového míčku. Ve Vánkovém království to předznamenávalo tu nejhorší možnou věc: ztrátu duše, pomalé vyhasínání života.
„Tak co, Emo Chardová, dokážeš svou dvojnici zachránit, nebo jsi…“
„Neschopná, NESCHOPNÁ!“
Ema věděla, že zlo právě dosáhlo maximální možné hranice únosnosti. Taktéž rovněž správně vytušila, čí hlas teď náležel pobočnici Černé paní. To v ní vyburcovalo jakousi zázračnou skrytou sílu a probudilo snahu zachránit nemožné. Ema jako znovuzrozená hbitě vymrštila ruce a uchopila do dlaní duši své dvojnice.
„Ne, NE, NE!“ vykřikla varovně Černá paní; patrně vůbec nepočítala s tím, že by přes Eminu počáteční značnou malátnost k něčemu takovému vůbec mohlo dojít. Ta měla pocit, že čarodějnici na kratičký okamžik zahlédla, jak k ní proudí vzduchem, pak už ale v rychlém sledu následovaly ona neznámá mužská tvář, mlha a po ní přelet z lesa k dubové bráně a od ní na bezejmennou ulici, kde se rovněž rozléhalo ono nepříjemné Moronino „Neschopná, neschopná.“
„VZCHOPTE SE, CHARDOVÁ!“
Ema procitla a zase upřeně hleděla do očí profesorky fyziky. Moronové obličej za tu kratičkou dobu, co se spolu neviděly, pořádně zbrunátněl vzteky a oči pod brýlemi jí div nevylétávaly z důlků.
„TAK ONA SI TU PŘI MÝ HODINĚ V KLIDU LELKUJE!“ (Dana Moronová sotva popadala dech.) „NO TO JE TEDA UŽ VÁŽNĚ VRCHÓÓÓL!“
Ema oči zas rychle sklopila, aby se vyhla profesorčinu nepříjemnému pohledu. Při tom jí upoutala vlastní studící pravá ruka. Když ji Ema rozevřela, spatřila v ní bílou kuličku. „No né!“ pohlédla na ni v úžasu.
„A JEŠTĚ KE VŠEMU MI TU KRADE NÁČINÍ! TAK TO TEDA NE, HOLKA!! TO TEDA NE!!!“
Moronová Emě bílou magnetickou kuličku hbitě vyškubla, hodila ji do krabice mezi ostatní fyzikální pomůcky a jejím jménem šla pouštět hrůzu mezi studenty do lavic.
„Chardice se opět chová, jako by jí patřil celej tenhle svět! Všechno ví, všechno zná, všude byla. Není divu, že ji rýsovačky nezajímaj, CO, HORECKÝ?!“ Profesorka k Petrovi ihned přichvátala. „Jaktože nesedíte tam, kde máte, Horecký?! No proč taky že jo, když si studentskej personál řídí Chardice sama! A co ta sluchátka, Horecký?!“ Moronová mu je hbitým pleskancem smetla z uší, konečně jí padla do očí také Ditina prázdná židle. „No ovšem, není divu, že se studenti bojej chodit do školy, když na ně Chardice v jednom kuse pouští hrůzu! JENSENOVÁ!!“
Elke prudce vyskočila ze židle, aniž by věděla jak. Jakási vnitřní neviditelná síla ji k tomu přiměla.
„Řekla jsem snad, že vás chci zkoušet, JENSENOVÁ?! SEDNOUT! Podlejzačky, ty vám jdou, ale u mě se žádná protekce trpět nebude, ROZUMÍTE, JENSENOVÁ?! NEBUDE!!“ Pak Danin pohled padl na jejího plyšáka. „Hle, třídní maskot, zřejmě dar od Chardový, co, Jensenová?!“ probodávala Elke dalšími nerudnými očními blesky. „Já a Ludmilka (to myslela svou zapálenou žačku Kutákovou) ale nic takovýho už dál trpět nebudeme!“
A než se Elke nadála, už Dana Moronová plyšáka vítězoslavně škrtila v ruce. Následně sestrám Petersenovým odcizila jejich kružítka, taktně přiskočila k vedlejšímu okennímu stolu, z lavice, kde seděly Hanka s Petrou, ukořistila fyzikální skrebl (ten tam děvčata vždycky měla záměrně, aby se při jeho nálezu mohly vymluvit, že souvisí s danou výukou) a pak jím plyšáka celého obmotala, načež do něj ona kružítka zapíchla a forhendem ho takto vyparáděného vyhodila z okna na ulici. Elke propukla v mocný pláč, což profesorku Moronovou zřejmě těšilo, byť s ní ještě zdaleka nebyla hotová.
„A teď pro něj koukejte mazat! TAK ŠUP, ŠUP, JENSENOVÁ, AŤ TO SVIŠTÍ!“
Elke to nemusela říkat dvakrát.
„Počkej,“ zastavila ji u dveří Ema, „půjdu tam s tebou.“ Na moment pojala podezření, že od Elke konečně dostane pořádnou facku za všechny své prohřešky, které se obrátily proti ní, ta se však nabízené ruce bez odporu podvolila.
„NE, CHARDOVÁ, VY NIKAM NEPŮJDETE, JEN JENSEN…“
Moronová to nestačila doříct, těžko by to teď nejspíš dokázala, zato v očním poulení právě překročila veškeré své dočasné rekordy. Aby také ne, když i ji, veleobávanou to profesorku fyziky, obšťastnil Emin zdvižený prostředníček.
„TOHLE SI VYPIJETE, CHARDOVÁ! MÁTE ODE MĚ KOULI, PĚTKU, SARDEL!! A VYLOUČENÍ VÁS NEMINE!!!“
Ema se neostýchala prostředníček zvednout podruhé. Hbitě z krabice odcizila onu bílou magnetickou kuličku a chtěla se s Elke konečně dostat ze třídy ven, když tu náhle…
Ozvalo se rázné bum a plesk, neboť se na chodbě za dveřmi jako skrytý špeh právě zmítal – kdo jiný než Ludmila Kutáková. Ema s ní nemarnila čas, na fikuse z její strany sice nedošlo, avšak na strašení v podobě kletby Černé paní už ano; Ema se prostě rozhodla navázat na snění, jímž byla svědkem po odchodu z Litevského kabinetu.
A pak už za sebou vláčela ohromenou Elke, obě probíhaly školními chodbami a snažily se co nejrychleji dostat do šatny pro teplé oblečení a následně úprkem ven ze školy. Emě za běhu neušly udivené pohledy studentů, kteří ze zvědavosti vybíhali z učeben, aby se podívali, co se to děje. (Moronovou bylo slyšet po celé škole.)

„Hele, vidíš ji?“
„No jasně, to je ta divná diva od béčkařů.“
Ema se narážky na svou osobu nesnažila vnímat. Konečně s Elke seběhly poslední schod, do šatny doslova vtrhly, odsud nastrojené zamířily rovnou do vestibulu a rázem se ocitly před školou. Tam se ale čerstvého vzduchu sotva stačily nadýchat, z oken se na ně dívali nejen jejich vrstevníci, ale i někteří učitelé, takže Elke obratem vyhledala svého psího mazlíčka, zandala ho do brašny, a pak už si to obě dívky hbitě rázovaly za město.
„Já… já už nemohu,“ vydechla Elke po uběhnutí dobrého jednoho kilometru.
„Klid, dál už běžet stejně nemusíme,“ podotkla Ema a i ona se zastavila.
To už obě dospěly za město. Zamířily na menší plácek, kde si na moment odpočaly, a z něj následně zabředly do hustého lesa.

Ema přešla na protější stranu k oknu. Dívala se teď z něj ven na hřiště, jako by šlo o poslední den před její popravou. Když zavřela oči, skutečně něco na ten způsob před sebou viděla. Živě si představovala, jak na hřišti postává Ludmila Kutáková, jak se pod jejím vlivem basketbalový koš mění v gilotinu a jak pod ní profesorka strká studenta zahaleného kápí. Pak  sjelo ostří, jenže se v půlce gilotiny nečekaně zastavilo, takže se postava ze smrtícího sevření rychle osvobodila, kápi shodila z hlavy a byla jí… ona, Ema Chardová… ne, Elke Jensenová. Ano, Elke bez váhání přechází k naprosto ohromené Kutákové, tasí proti ní Vilemínin kouzelný proutek a říká: „Teď si to místečko spolu pěkně prohodíme.“ Kutáková rázem krotne jak beránek, následně se mění v Moronovou…
„Emo?“
„CO?“
Ema se zas tak hluboce zasnila, že až nadskočila, jak se příchozího lekla. Na moment skutečně uvěřila, že je jím Dana Moronová, neboť zmíněný školní poděs stále trčel živě v její hlavě.
„Jste schopná mě už vnímat?“
„Ano, teď už ano,“ vydechla s úlevou Ema, když se před ní silueta Moronové nadobro rozplynula a ona v příchozím s pevnou jistotou poznala postaršího hnědovlasého muže s knírkem a brýlemi. Byl jím profesor Štroch.
„Co jsem to o vás zas slyšel? Je to vážně pravda?“
Ema záměrně oči hned zabořila do země a začala se všelijak pitvořit.
„Tak jak to je s tou profesorkou Kutákovou? Prý jste ji před celou třídou pomluvila…“
„Tak vám to ta tlučhuba vylíčila?“ nabyla Ema nové kuráže, jakmile zaslechla to hnusné příjmení. „To si určitě celý profesorský sbor náramně pošmákl, co?!“
„Na té poradě jsem nebyl, jen se mi cosi doneslo po telefonu, proto bych chtěl nejdřív slyšet verzi od vás, než mi ji v plném znění sdělí někdo z kolegů ne-li přímo ona poškozená.“ Štroch mluvil vyrovnaně a nezvyšoval hlas. „Tak jak to bylo?“
Ema mu dopodrobna vylíčila, jak se dle rad Dany Moronové ctěná to paní profesorka Ludmila Kutáková během suplované hodiny surově chovala k celé třídě a jak si na samotném konci dupla i na ni. Profesora Štrocha to očividně dost zaujalo.
„No tak to je vážně síla,“ vyjádřil se k celé záležitost nad Emino očekávání jako správně pohoršený student.
„To ona nás všechny na tom hřišti šikanovala, ne my ji, a já se stejně jako Elke jen bránila.“
Ema s napětím očekávala, jak na to Štroch bude reagovat.
„Ano, o slečně Jensenové tam prý taky padlo několik vět a ještě o dvojčatech Petersenových, ty ale údajně vyvázly jen s trestem,“ odvětil zadumaně. „Zato vy…“
„Beztak jenom leze do zadku Moronový, to ona ji na nás poštvala! Závidí Humlerovi, že je na škole nejpopulárnější, proto se ho snaží vystrnadit stejně jako Litev…“
„Nekřičte prosím,“ dal najevo Štroch varovným mrknutím a kamsi za ní pohodil hlavou. Ema hned pochopila proč.
„Chardová!“
K oběma si to právě rázovala profesorka Kutáková a v očích se jí zračila ďábelská grimasa výhry. Bylo totiž deset minut po zvonění.
„Co se tu máte co promenádovat, Chardová?“
Štroch překvapivě mlčel. I na něm ale bylo znát, že ho přístup příchozí dost zarazil. Výraz v očích mluvil za vše.
„Co mlžíte, Chardová, co?! Nemyslete si, že když školní porada skončila, že kvůli vám nemůže nastat nová a to mnohem progresivnější!“
Ema si ze stále agresivnějšího hlasu profesorky Kutákové však tentokrát nic moc nedělala. Hůř už stejně dopadnout nemohla, navíc tu přece nestála sama, po jejím boku byl stále přítomen jeden z profesorů. Štroch se teď na vlastní uši alespoň mohl přesvědčit, zda-li je Kutáková skutečně taková mrcha, tak jak mu to Ema vylíčila.
„Však ony vás ty pouliče, Chardová, brzo přejdou, to se spolehněte! A co vy tady pohledáváte?“
Štroch si dál hrál na nemluvně.
„To jste snad hluchej, nebo co jako?! Na něco jsem se vás ptala! Nerozumíte snad normální mluvě?!“
„To bych rozhodně poopravil,“ promluvil konečně profesor, „křik je podle mne něco úplně jiného než to, co vy nazýváte mluvou, vážená dámo.“
Kutákové oči div nevypadly z důlků. „Co si to dovolujete?!“ křikla jak nejvíc byla schopná. Až pak jí teprve došlo, že spíše přednostně měla použít verzi: „A co tu vlastně pohledáváte?“
„To samé by zajímalo i mě.“
Štroch pečlivě kontroloval vyrovnanou polohu svého hlasu, přesto si Ema povšimla, jak mu už oči párkrát zajiskřily hněvem.
„Já tu učím, pane, UČÍM!“
„Já rovněž, vážená dámo, já rovněž.“
„NO TO SE… CO… cože jste?“
„Jsem učitel, v přesném znění učitel angličtiny,“ odpověděl Štroch s přemáhanou vlídností, a než se z toho profesorka stačila vzpamatovat, spustil: „English is easy with easy english – lesson number one; he bought some new shoes on sunday afternoon – lesson number two; mad as we are people on Thomas birthday party – lesson number three.“

Teď to byla pro změnu Kutáková, kdo ani nepípnul.
„Pokud vám to je, vážená kolegyně, málo, zde je má vizitka. Můžete mě kdykoli navštívit v kabinetu.“
Kutáková ohromeně zazírala na jmenovku.
„Tak a teď jste na řadě vy.“
„Co… co prosím?“
„Jaképak co? Rád bych věděl, jestli jste opravdu nová členka profesorského sboru, nebo se za ni jen považujete.“
Kutáková teď výjimečně nesmlouvala. Věděla, že by to nemělo smysl. Ema i Štroch teď pozorně sledovali, jak se šacuje. Zajisté si při tom musela připadat dosti trapně, neboť kolem trojice právě proběhlo pět opožděných studentů. Ti se při pohledu na Ludmilu neopominuli zašklebit a vyměnit si mezi sebou pobavené oční posuňky. Kutáková je ke své smůle nemohla seřvat, Dana Moronová navíc v nedohlednu, inu, nebyla to pro nadějnou mladou paní profesorku právě ta nejlepší výchozí pozice.
„Tak co, našla jste, oč jsem vás žádal? Jak vidno, tak nejspíš asi ne,“ odtušil přezíravě Štroch.
„Jsem tu teprve týden,“ bránila se chrabře profesorka Kutáková, značně rudá vzteky v obličeji.
„Ale jak jsem se přesvědčil, tak jste se tu už stačila plně zabydlet. Tresty doslova rozdáváte na potkání,“ významně poznamenal Štroch. „Ty posměšné výrazy v tváři opožděných studentů nešlo jen tak přehlédnout.“
„Oni si je zaslouží,“ vyhrkla znovu nabuzená Kutáková. „Kronická s Wágnerovou nosí příšerné účesy, Rýdl zas má na rameni nevhodné tetování draka v mraku, zatímco Jensenová s Chardovou…“
Štroch i Ema teď obzvlášť bedlivě napínali uši a dávali pozor, co z Kutákové vyleze.
„…mají nemístné přidrzlé poznámky na mou adresu a v hodinách se záměrně věnují něčemu úplně jinýmu, než mají.“
„PCHE!“
Kutáková už pomalu otvírala pusu, Emino odfrknutí se jí dle předpokladu hluboce dotklo, Štroch ale naštěstí včas zasáhl, když profesorku usadil trefnou poznámkou: „No vidíte, zlobíte se na ně kvůli vzhledu a průpovídkám a přitom jim v tom sama jdete zdárným příkladem.“
„Jak to myslíte?!“ vyštěkla Kutáková, načež se pokud možno nesnažila vnímat Emin pobavený úšklebek.
„Tak jak vám to teď říkám, vážená skorokolegyně: váš punkersky laděný účes příliš nezapadá do prototypů či stereotypů příznačných pro členy profesorského sboru, a i v chování u vás pozoruji jisté nedostatky v podobě přehnané vznětlivosti, což je i zřejmě důvod jistých narážek na vaši ctěnou osobu.“
„CO… co… co… he… ble… ehm…“
Profesorce Kutákové se viditelně pletl jazyk pod zuby, nedovolila si však na Štrocha už ječet: jednak jí k tomu vedlo zjištění, že je sám učitelem, a jednak byl taky o dost starší než ona. I tak se přece jen osmělila a opatrně znovu přešla do protiútoku: „Vy ale nejste třídním Chardové, tou je Nývlt… ehm, chci říct paní profesorka Radana Nývltová. Navenek působí opravdu vzdělaně a přísně, to se jí musí nechat. Jen… no paní Moronová soudí, že na panu profesoru Humlerovi až příliš lpí, to víte, kdysi tady na škole učil jednoho jejího příbuzného.“
Ema se opět na vlastní uši přesvědčila, jak Kutáková umí pěkně podlézat. Najisto si to teď ověřil i Štroch, protože jí na rovinu řekl: „Vážená rádoby budoucí paní profesorko, na rozdíl od vás si já profesorky Nývltové osobně vážím a dokážu s ní mluvit bez jakékoli přetvářky, a co se týče profesorky Moronové, na vašem místě bych se raději poohlédl po jiném průvodci. A jestli mi ještě dovolíte říct cosi závěrem,“ (Kutáková totiž opět nebezpečně začala s protáčením očních panenek) „tak už vážně takových dalších deset minut přetahujeme. Já i vy zajisté teď máme na programu nějaký ten předmět.“
„Ano, to zajisté.“
Jako horká pára nad hrncem se Ludmila Kutáková protáhla mezi Emou a profesorem Štrochem a zamířila ke schodům. U nich se přeci jen ještě naposled zastavila, aby oběma dala poslední moudrou radu na rozloučenou: „Na vašem místě bych se Chardové příliš nezastávala, a co se týče Humlera a Litevského… z tělocviku a biologie jsem promovala s těmi nejlepšími výsledky, takže je naprosto zřejmé, že má volba byla na místě.“
„Potvora jedna namyšlená,“ ulevila si konečně naplno Ema, když Kutáková sešla po schodech dolů a její rázné kroky pak nadobro odezněly z uší.
„No nebude to s ní jednoduché, pokud tu bude v budoucnu nastálo učit,“ připustil Štroch.
„Pane profesore, nesmíte dopustit, aby Humler a Litevský ze školy odešli,“ škemrala Ema.
„No uvidíme, co se dá ještě dělat. Pojďte, už beztak oba máme velké zpoždění. Co se teď učíte?“
„Základy společenské výchovy s Nývltovou v naší kmenovce,“ informovala Ema Štrocha, načež pojala podezření, jestli do třídy Kutáková cestou náhodou nenakoukla. Profesor dané pochybnosti vycítil.
„Radši vás tam doprovodím, pro jistotu. Beztak máme stejnou cestu, učím hned vedle septimány.“
„Fajn. Dík, že stojíte na mé straně.“
Zdálo se, že obavy byly zbytečné, když Štroch otevřel dveře a řekl, že se Ema zdržela, neboť si s ní o čemsi potřeboval promluvit. Profesorka Nývltová jen přikývla, že to bere na vědomí, a dál pokračovala ve výkladu. Ema to nijak nedramatizovala, šla si hned sednout do lavice k Petrovi, načež Štroch dveře zase zavřel a odešel.
„Jsi v pohodě? Stalo se něco?“
„Ále to nic.“
„Jak to že nic? Něco se muselo stát, když ses zdržela na chodbě se Štrochem,“ nedal pokoj Petr.
„Jo, to zdržela. Kvůli Kutákový, tlučhubě jedný,“ odfrkla s odporem Ema. „Slídila tam na příkaz Moronový.“
„Třeba se tam objevila jen tak mimochodem náhodou,“ připustil Petr.
„To víš, jen tak šla kolem,“ zabručela Ema a rychle si na stůl vyndala učebnici a sešit, aby Nývltová neměla řeči. Ta ale stejně jako celá třída byla plně zabraná do příspěvku o chudém rybáři, co nakonec k nečekanému úlovku přišel.
„Tak se hned nečerti, jen jsem tím chtěl…“
„Copak se čertím?!“
„Ne, teď už doslova křičíš,“ dovolil si Petr původní výrok nepatrně poopravit. Hovor tak nabral nečekané obrátky.

„Hele, odkdy seš zajedno s Moronkou?“
„Od nikdy, copak jsem někdy byl?“
„Jo, právě teď! A u Kutačky to zjevně nebude jinak!“
„Hele, to už trochu přeháníš, nemyslíš?“
Spor naštěstí přehlušily ovace ze stran studentů.
„Emo, vážně,“ zkusil to Petr po kamarádsku, „já ty dvě nenávidím stejně jako ty.“
„To je dobře, protože bych už s tebou nikdy v životě nepromluvila ani slovo,“ dala mu to Ema poměrně dost ošklivě najevo oční výhružkou. „Šéfka a její posluhovačka se totiž rozhodly zlikvidovat dva profesůrky najednou.“
„Takhle radši nem… COŽE?!“
Petrovo překvapivé zvolání šťastně přehlušila druhá fáze smíchu, náležící Elke za povídku o medvídku Poulíčkovi a jeho přátelích.
„Jo, Litevský jde ze školy taky,“ zdůraznila Ema. „Moronka s Kutačkou si to zkrátka dokážou zařídit po svém. Není divu, když máme ředitele imbecila…“
„Třeba odchází z vlastní vůle,“ mínil Petr a zase pro jistotu hledal pohledem Nývltovou. S ní právě o něčem vášnivě rozjímal Vincek Kazimír.
„To tak, z vlastní vůle,“ skočila mu Ema pohotově do řeči, „Moronová se ho chce zbavit proto, že je na škole populární, kdežto ona na seznamu lidí určených k popravě.“
„Třeba chce prostě jen odejít do důchodu,“ mínil Petr, „věk na to rozhodně má.“
„No jo, jen se těch mrch zastávej!“
„Nezastávám se jich!“
„ALE ZASTÁVÁŠ!“
Třída propukla v další ohlušující smích. Vincek Kazimír, aby smazal manko ze včerejšího nezdaru, se totiž dodatečně rozhodl vyjádřit ke svému skorojmenovci Vincentovi a to dosti nevybíravým způsobem, načež neopominul na přihoršenou přidat názor svého otce. Nývltová se proto hned nato radši taktně odklidila k okenním lavicím, kde doufala v lepší proslovy. Avšak…
„Líheň,“ zadala Hanka.
„Oliheň,“ přidala Petra.
„Sklizeň,“ dala jasně najevo profesorka Nývltová, kam by měla hra spět.
„Ne, nezastávám, Emo, v tom se šeredně mýlíš,“ pokračoval v zaběhnuté vyhrocené debatě Petr, když se ujistil, že je jim Nývltová dostatečně z dohledu.
„Nepovídej,“ pustila se do něj znovu naostro Ema, „to bys mě jinak před tlučhubou na tom hřišti varoval a ona mi pak nemusela zabavit PĚNKALINKOVÉ poznámky!“
„Pokoušel jsem se o to, jenže…“
„Gedeon Totenberg,“ spustila mezitím Hanka.
„Nikoliv Toten, nýbrž Torn,“ poopravila ji Nývltová.
„Aha, tak on nebyl mrtvý, on tu smrt v bráně jen předstíral.“
„…jenže ona mi v tom zabránila,“ snažil se z toho Petr vykroutit s čistým svědomím.“
„No jistě.“
„Fakt, vážně.“
V zadních lavicích teď bylo živo stejně jako v oné prostřední.
„Červené lomenopramenné kružítko se nestačí divit, co skrebelské divy zas vyvádějí za divy,“ poznamenala mezitím Lena.
„Černé lomenopramenné kružítko s červeným lomenopramenným kružítkem je v tomto zajedno. To bude panečku trestík,“ doplnila sestru Jelena.
Profesorka Nývltová to bohužel zaslechla. „Momentálně nepanuje hodina matematických a fyzikálních radovánek, vážené sestry zapomněnky. No když ale o Gedeona tak usilovně škemráte, ať je tedy váš.“
Leně a Jeleně rázem poklesla čelist, což Hanka s Petrou ohodnotily sehraným úšklebkem.
„No jo,“ hašteřili se Ema s Petrem dál, poté, co se nanovo ubezpečili, že je Nývltová nemá čas vnímat, „to prostě dělaj ty podzimní poluce, s tím vy kluci zkrátka nic nezmůžete.“
„Jaký poluce? O čem to zas mluvíš?“
„No přece o Elke.“
„Co s ní je?“
„Vím, že ji miluješ.“
„Cože?! Já… já a Elke?“
Petr ztišil hlas, neboť dotyčná právě zvedala hlavu od knížky. „To se bavíte o mně?“ zeptala se.
„Ale ne, kdepak,“ odpověděl Petr dřív, než Ema stačila říct svoje.
„Lháři!“ podařilo se jí nakonec pouze vykřiknout.
„Slečno Jensenová,“ ozvala se od zadní prostřední lavice nečekaně profesorka Nývltová, „buďte tak laskavá a odneste třídnici profesoru Haufnerovi. Včerejší hodina, jak jsem se dívala, tam není vůbec zapsaná. Služba na to očividně kvůli jiným a mnohem důležitějším aktivitám neměla vůbec čas a nejspíš si ho už asi ani nenajde, tak nyní pevně doufám, že vy to coby jako nejspolehlivější a nejobětavější žák této třídy bleskurychle napravíte.“
Elke vyskočila z lavice tak hbitě, až málem přepadla přes svého plyšáka. Balanc naštěstí ustála, takže než se po ní několik studentů stačilo pobaveně ohlédnout, už byla u dveří.
„How, mocný bledulovitý Mikešíne!“ zvolal na ni Vincek, když kolem něj probíhala. Elke mu věnovala krátký milý úsměv, když ale spatřila zlobný Ditin pohled, rychle toho nechala, v obličeji celá zrudla a vyběhla ze třídy na chodbu.
„Neboj, ona se ti zas brzo vrátí,“ řekla Ema soucitně leč s notnou dávkou podrážděnosti.
„Jen ať si tam pěkně zůstane.“ Petr si přestal Nývltové radši všímat, aby ji sám nepřiměl vydat se k jejich stolu.
„A to jako proč?“ pokračovala Ema v reptání.
„Ty snad o to vážně stojíš,“ divil se Petr jejím náladovým móresům a podezřívavě naježil obočí.
„Co já, ty ji přece miluješ.“
„COŽE?! Nývltovou? Jak jsi na něco takovýho zas přišla?“
„Kdo tu mluví o Nývltový?“
„No přece ty.“
„Já? JÁ? Já měla celou dobu na mysli přece milou slečnu Jensenovou.“
Petr na Emu užasle vyvalil oči.
„Hele, nech toho, viděla jsem tě na hřišti, jak ji zasněně pozoruješ, protože ti bylo hrózně móc líto, že na tvou ctitelku tlučhuba Kutačka v jednom kuse řve!“
„Co to plá..“
„A co to teda bylo včera v šatnách, ahá? Jakmile jsi odtamtud vypad, Elke ti byla v patách a hned se s tebou pustila do řeči!“
„Plácáš nesmysli!“
„Vážně? Tak kam ses včera po obědě vydal, co? Za ní! Justýna mi to potvrdila! Mluvila jsem s ní!“
„Jus… proč bych jí vykládal takovou pitomost?“
„Tak pitomost? Celou dobu, co chodí do naší třídy, se neustále jen pitvoříš a to pokaždý, když se na mě díváš! To kvůli ní, že jo?“
„Hele, hele, nech si toho! Sama nic nevíš, to ty si celou dobu přede mnou hraješ na velkou tajnůstkářku!“
„COŽE?! JÁ! Jak jsi na něco takovýho vůbec přišel, koumáku?!“
„Že jsem se vůbec tam na hřišti snažil pro tebe obětovat?“
„Vyhýbáš se odpovědi! ZÁMĚRNĚ, CO?!“
„CO ZÁMĚRNĚ?!“
„TY TVÝ SLUCHÁTKA, BEZTAK V NICH NIC NEMÁŠ! JEN SI NAMLOUVÁŠ, ŽE TAM SLYŠÍŠ ELIN HLAS!“
„JO A TY ZAS V TĚCH SVEJCH SNOVEJCH VÝJEVECH, CO! TO SE NEDIVIM, ŽE TĚ RODIČE POSÍLAJ K…“
„CO SE TO TADY ZAS DĚJE?!“
Petr s Emou, v obličeji celí rudí vzájemnou nevraživostí vůči tomu druhému, okamžitě zmlkli. Profesorka Nývltová byla rovněž zlostí bez sebe, supíma očima teď dost obstojně suplovala profesorku Moronovou. Na rozdíl od ní ale opět dokázala ten balíček nervů ustát, i když jí to stálo půlminutové úsilí.
„Počítejte oba s tím, že až tam vzadu skončím, vrhnu se hned na vás dva!“ a rázně zamířila k překvapené Hance a udivené Petře, na nichž začala mámit další výroky ohledně Gedeona Tornberga. Obě totiž myslely, že když za ně zastoupí Petersenovic „kolegyně“, budou nadobro z obliga. Mýlily se.
„Ssss, Chardová,“ dala o sobě vědět Dita, když byla Nývltová z dohledu, „jsi jednička. Co zkusit pokračování?“
Už tak dost vytočená Ema (Petr si totiž odsedl do zadní lavice ke dveřím, kde bylo volné místo) to dala Ditě najevo velice originálně: bez mluvy, zato se zvednutým prostředníčkem na pravé ruce. Ditin úšklebek byl rázem tentam, vystřídal ho nenávistný pohled, co to ale bylo v porovnání s tím, když Emino gesto zahlédl i Petr. Ema ruku sice stáhla, bylo ale již příliš pozdě.
A pak…

„NO TO SNAD NE! TEN VŠIVÁK SVINSKEJ!“ – rozlehlo se třídou. „Bohužel Emo, jen jsem se osobně vyjádřila k jakémusi legendárnímu autorovi. Mlč, ty zrůdo! MLČ!“ – to se náhle propojil Elčin jemný hlásek s Eminou výhružkou, vznesenou na obranu vůči Ditě. Byla to právě ona, kdo teď šířil nahrávky pořízené z včerejšího dne a hodlal tak Emu znemožnit.
„TAK DOST, OKAMŽITĚ TU KNIHU POLOŽTE… CHARDOVÁ! Ta je rodu neživotného. Nemám ho, nahlašte na učitelský poradě…“
Dita si s tím dala velkou práci, některé překombinované pasáže zněly obzvlášť dost nechutně: „Tady není žádná zoologická zahrada, ani útulek pro malá batolata. Rýsovačky jsou o dost náročnější, CHARDOVÁ, zrádná disciplína. MÁTE KOULI, CHARDOVÁ, NA ROZPUK POLUCE NEMÁM MOMENTÁLNĚ NÁLADU! Se Štrochem to ušlo, s Moronovou to byla učiněná katastrofa…“
To už lidé ve třídě napínali uši a začali se shánět po aktérovi.
„Dita má velká ryta a je to Rita, dolce Rita. Jo jo, Dita má vlasy zaplněny hovnou, tak proč to nepřizná rovnou, když třímá v ruce svinivé houno.“
Šamlatův skřehotavý hlas se nesl třídou, jako by právě byla na pořadu dne hodina biologie s profesorem Litevským na téma: ptáci známí i ti úplně neznámí. Ditě zřejmě došel materiál, neboť pod lavicí všemožně cosi drtila v prstech. Ema se nenechala zahanbit a dala průchod novým Šamlatovým proslovům ze svého diktafonu.
„Dita má hlupce plná ryta od koryta. Dnes, Dnes! DNES!“
Dita se snažila o to víc.
„Úúúú, áááách, ehmmmm.“ To následovaly vzlyky paní Kernesové.
Podrážděné Ditě se přeci jen podařilo pásek trochu přetočit, takže z něj pod vlivem jejího mučení vyšlo: „NA ROZPUK POLUCE!“ (toť výbojný hlas Dany Moronové), „Mám zájem“ (toť pozměněná Emina výpověď pro Nývltovou namísto nemám) a „Obě dámy mají stejnou zálibu… PROBOHA!“ (Celé to zakončil Petrův zrychleně upravený šmoulí hlas.)
„Úúúú, ááách, ehmmm,“ podařilo se i Emě z pásky cosi vypotit.
„POLUCE!“ zakřičelo to od Dity.
A pak už to svižně jelo.
„Jo jo, Dita… ryta.“
„Mlč, ty zrůdo! MLČ!“
„Dita… koryta… Dnes, dnes, dnes… úúú, ááách, ehmmm.“
„Obě dámy mají stejnou zálibu… PROBOHA!“
„TÁÁÁK DÓÓÓST!!!“

Ema i Dita toho okamžitě nechaly. Třída se přestala smát a naopak začala žít panickým neklidem. Radana Nývltová teď byla vzteky celá bez sebe. Tentokrát nevypadala na to, že v sobě emoce udrží a pak je z hlavy jednoduše zase vypustí. Bohužel to platilo jen pro Emu, Dita jako by teď pro profesorku vůbec neexistovala. Ema se užuž snažila říct něco na obranu, Nývltová ji však předběhla: „NE, CHARDOVÁ! NIC OD VÁS NECHCI SLYŠET!! TY VAŠE VĚČNÉ VÝMLUVY!!! TEĎ VÁM VAŠI KAMARÁDÍČKOVÉ UŽ NEPOMOHOU!! TEĎ UŽ TEDA NE!!!“
To Ema věděla beztak bez ní. Na Elke Nývltová zapracovala už předtím a Petra si proti sobě poštvala sama. Co naplat, že dívčí válku začala Dita, Nývltová ji plně zaregistrovala až v Emině podání.
„Ale…“
„NE, NESMLOUVEJTE CHARDOVÁ! JSTE NESKUTEČNÝ BŘÍDIL, FLÁKAČ, FRACEK, KTEREJ SI MYSLÍ, ŽE VŠECHNO VÍ, VŠECHNO ZNÁ, VŠUDE BYL A SVĚT MU LEŽÍ U NOHOU JAKO NIKOMU JINÝMU!“
„Kdo ví, co jí tam vůbec leží. Radši by si měla nechat udělat testy,“ špitla Dita Vinckovi do ucha, ten se jejímu výroku ale překvapivě ani koutkem pusy nezasmál. Zato Ema sokyni, i přes hřmotné Radanino burácení, zaslechla zcela zřetelně, takže když Nývltová vyrukovala s novými jedovatými poznámkami, byla to teď Ema, kdo se nanovo utrhl ze řetězu s tím, co jí náhodně přišlo pod jazyk.
„Když už jsme u toho Tornberga, myslím, že se ve své tezi nemýlil, když měl za to, že neživé věci mohou vlastnit skutečný lidský život! Třeba například takové stromy určitě dokáží navenek projevovat niterní city! Když je poraníme, teče z nich smůla, namísto lidské krve, ale pro ně i člověka to má ten samý význam – bolest, utrpení, nevoli! Když strom pokácíte, cítí to stejně, jako když člověku useknete kosou nohu, jen s tím rozdílem, že ten hlasitě zakřičí, kdežto strom pouze neslyšně – jako ten nejméně viditelný brouček, jehož sotva postřehneme! Věřím tedy, že živé i neživé je v jistém smyslu vzájemně propojeno, takže pokud Gedeon Tornberg tvrdí, že by se za prohřešky vůči obyčejným neživým předmětům měli provinilci zavírat do vězení a vést s nimi soudy, určitě to do budoucna stojí za úvahu!“
„WOW, CHARDOVÁ, STO ZLATÝCH PRO PLANETU EMOCHARD!“
Profesorka Nývltová neměla čas Ditu seřvat za neohlášené zvolání, ani setřít Emu za její výrok. Kdosi totiž zaklepal. Ema doufala v nejhorší. Mohl to být Štroch, učil hned vedle, zaslechl hluk a tak se šel podívat, co se děje. Nebo taky Ludmila Kutáková, ta přece již prve šmírovala na chodbě, místo toho aby šla učit – nebo spíš druhé mučit. A nebo (Emě se při tom pomyšlení sevřel žaludek) sem kráčel samotný ředitel. Ne, ne, namlouvala si Ema, je to Elke. Elke se vrací do třídy se vzorně zapsanou třídnicí.
Nebyl to však nikdo z nich. Když totiž profesorka Nývltová na nepřetržitý klepot konečně zareagovala výzvou „CO JE?! KDO JE?!“ (to bylo pořád vidět, jak s ní cloumají nervy) a dveře se opatrně otevřely, vcupital dovnitř sádelnatý mužíček v buřince a ve smokingu. V podpaží si přidržoval poměrně velký futrál; byl vůbec div, že ho tam při své dětské výšce a váze vůbec udržel. To je určitě inspektor, neohlášeně se vydal na školní obhlídku, napadlo nanovo Emu; ve stejném úsudku se ovšem utvrzovali i ostatní studenti: „Inspektor, Inspektor! TO JE URČITĚ INSPEKTOR!“
„Ne, nebojte se, jsem jen pouhý učitel,“ uklidňoval všechny studenty mužík pisklavým hláskem.
„Co… cože jste?“ Na Radaně Nývltové bylo znát čím dál větší rozčarování; na to, že by se měla dál čertit na dvě studentky, úplně zapomněla a na příchozího zírala, jako by spadl z Marsu. „A za koho zaskakujete? Kdo z dalších profesorů odchází? Já…“
Třídou to ohromeně zašumělo. Jediná Ema a Petr věděli o nově odchozím a tím byl Litevský, jenže za něj byla pořízená náhrada v podobě Kutákové. Těžko tedy říct, koho by se ten záskok mohl týkat. Nejvystrašeněji se však paradoxně tvářil Vincek. Tomu vypadla tužka z pusy a pitíčkem si zaneřádil sešit, jak sebou prudce škubl, když mužík začal očima šmírovat po studentech. Kazimír se tvářil, jako by do něj právě uhodil hrom.
„Ne, vážená paní profesorko, rozumějte,“ ujal se mužík zas slova, „já jsem učitel, ale na zdejší Lidové škole umění. Potřeboval bych uvolnit jednoho žáka, jestli by to šlo.“
„A… ach ták,“ frázovala Nývltová. „A o koho jde?“ Jako zázrakem se jí navrátil přísný pohled a ten si možného adepta okamžitě našel. Ema nasadila samolibý, nechápavý výraz. Dokazování hudebního talentu bylo tím nejposlednějším představením, o které by před třídou stála.
Mužík tentokrát Nývltovou v odpovědi ignoroval, místo toho vyskočil na stupínek a začal se po studentech rozhlížet ještě naléhavěji. „Á, tam jste, Kazimíre! Mohl byste, prosím, jít na moment sem ke mně?“
Všichni v úžasu sledovali, jak Vincek Kazimír, celý bledý v obličeji, vstává ze židle, snaží se na kalhotách narychlo zamaskovat velkou vodnatou skvrnu z pitíčka, a jak následně loudavě míří k tabuli; teď už se doslova tvářil, jako by kráčel na popravu, která se nedá odvolat.

„Ehm… a nyní…“ zakoktal se mužík, když po jeho boku Vincek stejně nejistě stanul, „ehm, dovolte, abych se vám všem představil. Vojtěch Bludimír, ctěné jméno mé.“
„Tak copak máte na srdci, pane Bludimíre? Co vás trápí?“ zeptala se profesorka Nývltová o trochu méně rozpačitěji, neboť prokoukla, že mužík vlastně není nijak moc vtíravý a ve svém nitru o něco moc stojí, neodvažuje se o tom ale nahlas mluvit. „Radana Nývltová,“ podala mu opožděně ruku na seznámení.
„No jak bych vám to…“
Vtom se znovu otevřely dveře a do třídy doslova vpadla Elke. Vojtěch Bludimír jako by náhle ožil a nečekaně zvesela vypískl: „Já vyučuji hru na trumpetu a tady Vincek je mým skvělým žákem. Co kdyby vám něco zahrál?“
„Prosím?“
„Na uklidněnou,“ dořekl spěšně pan Bludimír. „Například…. poem od Darka Temného.“ A než se Vincek Kazimír nadál, už držel nástroj v ruce a před ním se zčistajasna zjevily stojan a na něm noty.
Zrovna tohle Radana Nývltová nejspíš neočekávala, neboť začala oponovat: „No, podívejte se, vážený pane, to je od vás sice milá nabídka, ale my teď zrovna máme…“
Z lavic se však rozlehlo halasné prosebné škemrání o živé vystoupení, a že to Základům společenské výchovy dozajista hodně prospěje, když se zrovna probírá vztah mezi životnem a neživotnem, čím nyní všichni shodně měli na mysli vztah mezi člověkem a nástrojem, načež každý ze studentů tajně doufal, že se po Vinckově výstupu Radana Nývltová nadobro uklidní a bude si zas hrát na tu sice přísně vyhlížející, avšak jinak milou, chápavou a přívětivou to paní profesorku. K všeobecnému studentskému přesvědčování se nepřidaly pouze čtyři osoby: Ema, Petr, Dita a samozřejmě Vincek. Naopak nejvíce natěšená na Kazimírovo vystoupení byla Elke, ta dokonce několikrát po sobě zvolala nepřeslechnutelné „Juch!“.
„No tak dobrá,“ podlehla profesorka Nývltová třídnímu tlaku. „Jisté uvolnění by přišlo zajisté vhod,“ načež její pohled opět spočinul na Emě. Ta za to rozhodnutí nakonec musela být vděčná, koneckonců profesorka z toho, jak na ni předtím křičela, vydatně ochraptěla, takže kdyby si nedala pauzu a vrátila se k původnímu scénáři výhružek, přišla by o hlas zajisté úplně.
Patrně ale i o sluchové boltce. Vincek na trumpetu hrál tak příšerně, že se každý okamžitě shodl na tom, že to i čajník piští v nadpozemsky líbezných tóninách. Co akord, to téměř pokaždé přehmat nebo nesprávné doznění. Nývltové se protáčely oční panenky, i když se všemožně snažila zachovat si tvář nadšeného zvědavce, zatímco studenti na to žádnou přetvářku rozhodně nepotřebovali, ti prostě oči začali kulit automaticky po prvním žalostném zatroubení a tak zcela bez falše dávali jasně najevo údivy nad tím, čeho je muzikant vůbec schopen, načež povětšině z nich začaly cukat koutky úst smíchy. Vincek se snažil sebevíc, o to ale častěji chyboval. Učitele Bludimíra koncert jeho svěřence očividně dost mučil, neboť ani on nestačil vycházet z údivu nad tím, co je schopen všechno poplést a poem tak dovést na hranici věčné zkázy. Vojtěch Bludimír vážně vypadal na zhroucení.
Vinckovo žalotroubení ale přece jen nějaký ten efekt mělo. Vydatně podpořilo temné černé mraky, kupící se za okny. Vše nasvědčovalo tomu, že se zakrátko pěkně rozprší, i když… slunce svůj boj s oblohou ještě zdaleka nevzdávalo stejně jako mučitel ušních buněk se svou trumpetou. KONEČNĚ, asi po takových deseti minutách, které všem přišly jako hodinová věčnost, Vincek coby trubadúr – ušní kat nesměle poem zakončil tím nejujetějším možným zatroubením a pak mu nástroj okamžitě vypadl z ruky; patrně namísto závěrečné úklony, na níž už neměl sílu.
Třídou zaznělo nesmělé bučení, jen Elke vyskočila z lavice, začala ohromeně tleskat a jako hlásná trouba na celé kolo volat: „BRAVÓÓÓ!!!“
Vojtěch Bludimír se sotva držel na nohou. Celý se klepal, jako by se o něj pokoušel infarkt. „No… ehm… tak to byl, pěkně prosím, poem od Darka Temného. Pro… promiňte, asi už půjdu… ta… takže na shledanou.“
A než profesorka Nývltová stačila Vinckův výkon jakkoli okomentovat, už byl mužík tentam.
„BRAV…“
Elke s tím však rychle přestala, když kolem ní pak Vincek procházel a něco nerudného zamumlal. Snažila se tedy na rtech alespoň vyloudit ten nejpřirozenější možný úsměv, ale to stejně nepomohlo. Emě došlo, proč tak, na rozdíl od ostatních studentů, kteří teď Kazimíra považovali za třídního šaška, činila. Elke byla prostě jiná. Nyní pravděpodobně zastávala názor, že něco takového, když k vám do třídy náhodně přijde učitel z jiného odvětví a vyzve žáka, aby něco předvedl (z toho daného odvětví), je prostě klasická česká tradice, jako kdybyste v Dánsku o volném víkendu s rodinou sestavovali stavebnici Lega. Pravda, jisté zaznamenané ovace se k Vinckovi během jeho preludování donesly, ty ale spíše souvisely s extrémními výškovými rozdíly: Vojtěch coby trpaslík a Vincek oproti němu coby statný obr. Nejen originální jména ale i příjmení značně bila do očí: Bludimír – Kazimír. Tomu však Elke zřejmě jako jediná z přítomných nevěnovala pozornost, ona prostě měla vlastnost myslet si o druhých vždy to nejlepší.
Ema podobných úvah zanechala, neboť Radana Nývltová rozhodně nezahálela, a jakmile Vojtěch Bludimír zmizel a Vincek Kazimír zasedl zpět do lavice, upřela na ni svůj přísný pohled.
„Takže, Chardová…“
„Prosím, paní profesorko,“ vyskočila Elke okamžitě do pozoru, jako by byla oním obávaným inspektorem, jemuž je něco takového vždy povoleno, „Ema za nic nemůže.“
Nývltová na Elke varovně vytřeštila oči: „Jensenová, vás jsem nevolala.“
Elke ale neustoupila: „Já vím, ale stejně to bude nespravedlivé, když Emě dáte trest a za její názor pětku.“
Profesorka pozvedla pohoršeně obočí, jenže Elke se už chopila jakéhosi papírku a nahlas z něj začala předčítat, o čem se Ema zmiňovala v její nepřítomnosti. Když s tím skončila, nastalo ve třídě hrobové ticho, pouze zvenčí ho rušil zvedající se vítr. Teprve když pod jeho vlivem z rozehraného skreblu vylétla slova žena, pokora a soucit a s jemným cinknutím přistála na zemi, Nývltová znovu procitla.
„Tak takhle by to teda neš…“
Bohužel právě zazvonilo. Hodina skončila.
„Prosím, paní profesorko,“ škemrala na Nývltové pořád Elke, „Ema to určitě nemyslela nijak zle. Já s ní ve všem souhlasím. A vy sama jste přece předtím říkala, že na mne ze všech studentů nejvíc dáte.“
Tento argument Nývltovou odzbrojil úplně. Najednou si vůči Elke připadala jako naprosto bezbranná (ta navíc předem plyšáka odklidila pod stůl, takže ani z něj nemohla profesorka těžit ve svůj prospěch). Navíc hodina právě skončila, na nové spory tedy Radana, navíc značně ochraptělá a tudíž hlasu zbavená, prostě už nemohla mít ani potřebný akcent, a kdyby teď chtěla Elčina slova popírat, sama by před třídou byla za hlupce. Nezbývalo jí tedy než říct: „No dobře,“ a zapsala Emě do notýsku jedničku, „ale počítejte Chardová s tím,“ vzkázala dotyčné přece jen dodatečně, „že tu dnešní mluvní potyčku nenechám bez povšimnutí.“
Pak si sklidila věci a odešla.
Komu se tento přístup rozhodně nezamlouval, byla Dita. Tvářila se, jako by dostala pěstí. „Potvora jedna Jensenovská,“ začala hned brblat, „člověk se jí zastane a ona jde proti němu.“ A samozřejmě si ulevila i na účet Emy: „Chardice jedna mizerná.“
A protože Ditu Vincek nevnímal, vybila si v praxi zlobu tak, že pohledy vyhledala obě aktérky a obdařila je tak nechutnou oční grimasou, že by se z toho jednomu zvedl žaludek. Hned nato se jako ta nejvíc ublížená vypařila ze třídy. Emě to bylo jedno, ze všeho nejdřív se teď zajímala, jak je na tom Petr. Ten očividně hodlal v zadní lavici setrvat i nadále, neboť dělal, že Emin příchod nevnímá.
„Hele, tam v tom…“
„Dej mi pokoj!“ vyštěkl, načež se na Emu ani nepodíval; aby nezájem o jakýkoli hovor s ní dal opravdu co nejzřetelněji najevo, narazil si na uši sluchátka.
Ema se s Petrem nehádala, věděla, že by to nemělo smysl. Rozhodla se tedy, že se alespoň zavděčí tomu druhému, jak měla původně v plánu. Jenže než stačila Elke za všechno poděkovat, vpadl do třídy Haufner. V očích mu zlostně jiskřilo, takže se dalo předpokládat, že co nevidět vybuchne vzteky i on.
„TAK TAKHLE TEDA NE, CHARDOVÁ!! DO MÝ DCERY SE UŽ VÍCKRÁT NAVÁŽET NEBUDETE!!! JE VÁM TO JASNÝ?!“

Úterní ráno za moc nestálo: slabě poprchávalo a vzduchem se pokusil hýřit první mocnější podzimní chlad. Venkovní ulice pravděpodobně ještě stále zely prázdnotou – to znamenalo: nikde žádní studenti, jen možná pár zbloudilců z řad dospělých, chvátajících za svými časnými povinnostmi. Ema nechápala, jak někdo takový jako rod HOMO SAPIENS, z něhož pocházela i ona, může být tak brzo vzhůru a ke všemu ještě na nohou, vždyť se malá ručička na hodinkách ještě ani pořádně nestačila došourat k šestce.
Jedním z nejpracovitějších člověců, jak se to občas nesprávně podařilo vyslovit Elke Jensenové, měl teď v plánu být i Emin otec, rovněž nesmírně nadšený to workoholik, řečený inženýr, který opětovně dospěl k názoru, že jest třeba do zaměstnání pospíchat o něco dřív, než-li ostatní řadoví pobočníci, aby tam v poklidu a s předstihem dokončil zakázky za miliony pro jednu slovenskou společnost, i když si vše – díky nesmírné přízni šéfa (a něčemu takovému se rozhodně netěší hned tak někdo) – klidně mohl přesunout až na hodinu devátou, dopolední, tedy hodinu o něco pozdnější, za kterou by studenti kantorům zulíbali ruce.
Emě otcovy pracovní aktivity byly pokaždé vesměs lhostejné, teď k nim ale doslova pociťovala nevýslovný odpor. Důvod? Joska – onen to promovaný podnikový psycholog. Jak na mě asi zapůsobí? Na co se bude vyptávat? Nevysměje se mi za to, co každou noc prožívám? Nebo mě při letmém pohledu zavrhne a pak otci sdělí, že jeho dcera je zralá na blázinec? Tohle všechno Emě proplouvalo hlavou.
Aby z případných obav alespoň částečně vybředla, pokusila se mnohem intenzivněji vnímat chladnou, dostatečně nevyzpytatelnou, ve vší počestnosti neprostupnou a v neposlední řadě i neprůhlednou mlhu. Pod jejím vlivem si navodila patřičnou únavovou malátnost, a pak už se vše odehrávalo v následující režii: Ema v poklidu a v plné síle nasála bílou nicotu a jejím prostřednictvím pronikala do mnohem pozitivnějších snových výjevů. Netrvalo dlouho a zahlédla Oborověnku a v ní zakrátko Petra, jak jí mává. Vedle něj se jako na povel zjevila postava v brýlích, s vlasy na ježka – Justýna. Cosi ukrývala v košíku. Ema pocítila touhu do něj nahlédnout; pomalu tedy přistupuje k Justýně, velice ale velice opatrně ke košíku natahuje ruku, poodkrývá deku a pod ní se zmítá…
„Zatraceně, kde jsou ty zbývající návrhy na výstavbu interiéru? Těch plánů je přece celkem šest, tady jsou ale jen čtyři! Kruci, kruci, KRUCINÁL!“
…nespočet jedovatých hadů. To rozhodně není to, co si Ema právě přeje vidět.
„Kde to jen mám? No jo, doma, DOMA V PRACOVNĚ NA STOLE! SAKRA!! ZATRACENĚ!!!“
To už Ema otce slyšela se vší parádou. Nemělo cenu vracet se nazpět „do Oborověnky“, ani spustit předem prohranou slovní  přestřelku na téma: narušils mi snění. Sny a realita, to jsou dle Evžena Charda přece dva NAPROSTO ODLIŠNÉ SVĚTY, a tak teď Emu nenapadlo nic lepšího, než že se otci začne vpíjet do přízně.
„Dobrý, tati? Všechno v pořádku?“ položila mu pro začátek už tak dost nesmyslnou otázku.
„Cože?! Cos teď říkala?!“ bral to zřejmě jako provokaci.
„Jestli je všechno už v pořádku. Měla jsem po…“
„Ne, nic není v pořádku! NIC!“ Emin otec se dál bouřlivě přehraboval v aktovce a nedobrovolně u toho klel.
„Tak proč křičíš?“
„Já přece nekřičím, já jsem naprosto klidný!“ vřískl a přehrabování zanechal. „Musím se pro ně vrátit, VRÁTIT, VRÁTIT!“
„Bóže, to je toho…“
„COŽE?! Cos to teď říkala?!“
„Nic, nic, já jen že…“ Následně Emu napadlo spásné: „Půjdu s tebou, beztak…“
„Ne, ne, NE! Ty půjdeš, děvenko, ale pěkně napřed! A žádný výmluvy!“

„No tak dobře, když si to přeješ,“ podvolila se radši. Pořekadlo moudřejší ustoupí se nyní rozhodně nevyplácelo brát na lehkou váhu. Jenže otci to zřejmě nestačilo, neboť po dceři navíc ještě vyžadoval dodatečný slovní souhlas.
„Tak ujednáno? TAK UJEDNÁNO?“
„No jo,“ zabručela Ema.
„Já tam hned přijdu, takže se nepokoušej o žádný podrazy!“
Ema otci věnovala pozornost do doby, než se za ním najisto rázně zabouchly domovní dveře, a pak se z Květované přece jen radši rychle koukala klidit. Kdesi nad ní se jako bijící zvon na poplach rozezněl nechvalně proslulý hlas domácí Lédové. Ta právě kamsi přes ulici volala na známou, že urychleně potřebuje zajet do kontejnerových služeb. Ema si pro vlastní potěchu na její adresu neopominula ulevit.

Projektant Expert se vyjímal na úplně opačném konci města. Pokud tedy Ema mermomocí chtěla ranní výuku stihnout, musela dopředu počítat s tím, že se při zpáteční cestě do školy pěkně proběhne, pokud si ji v otcově firmě Joska rozhodne nechat „na delší pozorování“. Nedalo se nic dělat, Ema chtě nechtě radši šla pěšky. Na kole jet kvůli mlze dost dobře nešlo, s kolečkovými bruslemi se taktéž počítat nedalo, a aby se Ema vracela a na otci škemrala, aby ji na své pracoviště osobně zavezl autem, to teprve bylo pod její úroveň. A přece to netrvalo tak dlouho a Ema procházela vrátnicí asi desetiposchoďového podniku, který v podstatě imitoval klasický panelový dům – až tedy na onen obří střešní nápis s logem firmy (nepřehlédnutelný za předpokladu, že nebylo mlžno, jako právě nyní). Stařík, co ve vrátnici pravidelně sedával, Emu jinak dobře znal, přesto si tentokrát neodpustil hned zkraje rýpnout:. „A to je mi po ránu návštěva, co že dneska tak brzo, Eminko?“
„To asi bude tou nenadálou změnou počasí,“ plácla Ema, co jí zrovna přišlo pod jazyk.
„Aha… aha. A pan otec… ten dneska nedorazí?“
„Ten? Jo… jo za chvíli. Něco zapomněl doma a mě poslal napřed,“ pospíšila si Ema s další pohotovou výmluvou, která jí teď dle vlastního úsudku snad vyšla mnohem líp, než onen předchozí blábol.
„Ach tak, ach tak… vážně je to tak?“ nedal vrátný pokoj.
„Je tady už pan Joska? Taťka… totiž Evžen… vlastně můj otec chtěl, abych mu předala nějaké jeho plány.“
Ema to vyslovila v naději, že ji stařík již dál nebude mučit zpovídáním. Toho teď totiž zase víc začalo zajímat venkovní počasí, když už na něj předtím přišla řeč. „Hmm, nějak nám to tam bíle profukuje, co?“ začal si pro sebe zničehonic brumlat.
Nejen Ema, ale i ostatní v podniku moc dobře věděli, jakou má Bořivoj Suka pověst zvědavce a všeznalce. Co naplat, sice již před rokem oslavil úctyhodnou devadesátku, na svůj věk to však stále byl dosti všímavý a neobyčejně vitální dědula, co pravidelně cvičil jógu a taj-či. Taktéž se více než pasivně zajímal o buddhismus, aktivně sportoval, a pokaždé, než si šel večer najisto hodit šlofíka, bez odmlouvání vyběhl schody rodného paneláku, v němž osamoceně přebýval v bytě o hodnotě tři plus jedna.
„Joska tady ale výhradně pracuje jako psycholog, nikoli jako projektant,“ došla vmžiku Sukovi zpětná vazba Eminých posledních slov, takže k její nelibosti svůj pohledový zájem zase bleskurychle přenesl na ni.
„To já přece vím,“ pokusila si Ema po staříkově vzoru taky zahrát na důležitou, „jenže právě proto, že je psycholog, je i v jeho kompetenci a moci posuzovat jednotlivé plány a návrhy zaměstanců společnosti, z nichž mnohdy vyčte mnohem víc než z jejich tváří.“
„Jóóó? Vááážně?“ Bořivoj Suka na Emu ohromeně vyvalil oči. Tím teď dával víc než jen zřetelně najevo, že ještě nikdy nic takového neměl možnost slyšet. Pravděpodobně ho to dost zaujalo, neboť se okamžitě sápal po propisovačce a zápisníčku.
„To nás učili ve škole,“ dodala Ema spěšně, stařík na své ohromenosti však neslevil a už si cosi nadšeně zapisoval. „Tak kde ten Joska sídlí?“ zeptala se ho už značně podrážděně.
„V pátém patře. Jsou to ty druhé dveře, hned naproti výtahu, přesně tři a půl metru vzdálené od té devět a čtvrt roku staré okenní palmy, co ji uklízečka pokaždé zapomene zalít a místo toho o ní radši zakopne. To pak není divu natož slechu, že už šestým rokem trpí na první krční obratel a nožní protézu si sedmým rokem léčí u…“
„Mockrát děkuju, jako směrovka mi to bohatě stačí.“
„Momentek, Eminko, rád bych ještě něco důle..“
Ema tentokrát rozhodně nezaváhala a onen momentek patřičně využila ve svůj prospěch. Konečně přidala do kroku, vyběhla asi deset schodů a rázem se ocitla v prvním patře, kde vrátnému byla bezpečně z dohledu, ovšem z doslechu pořád stále jen částečně, neboť Suka, jakmile dopsal a odtrhl od zápisníčku oči, za ní začal cosi naléhavého volat. Ema ho už beztak pořádně neslyšela, neboť právě vklouzla do výtahu a zavřely se za ní dveře, takže k ní pouze dolehlo něco na způsob: „Rušit, vzrušit, tužit, vzmužit“.
Výtah byl naštěstí prázdný. Když Ema zmáčkla požadovanou pětkovou položku, okamžitě se dal do pohybu, a jelikož byl ze všech stran prosklený, dalo se z něj hledět ven. Tam vše bylo nezvykle zahaleno jak v bílé peřince. Mlha pohltila veškerá zákoutí Katalné Mochny. Emu to opět svádělo ke snění, neboť únava u ní stále hrála svůj pomyslný hlavní prim. Ema v bílé nicotě zakrátko nanovo spatřila Justýnu, jak jí opětovně nabízí k prohlédnutí košík. Znovu se pokusila poodkrýt deku, v naději, že tam pod ní konečně spatří ona pestrobarevná koťata…
Ozvalo se však cink a ohlášení příslušného patra. Dveře výtahu se otevřely a tak se Ema vítězného happyendu opět nedočkala. Sotva z něj, stále ještě napůl snící a napůl bdící, udělala byť jen nepatrný krok na chodbu, už se po vzoru uklízečky jak dlouhá tak široká zmítala na zemi – palma si ji našla sama a kdesi nad ní kdosi pronesl: „Jo, jo, venku nám to pěkně fičí, co? Zima, zdá se, konečně ohlašuje svůj důstojný nástup.“
Na prahu otevřených dveří postával asi tak padesátiletý muž romského původu. Jakmile Emě pomohl vstát, odklidil palmu na její právoplatné místo k oknu, které pak nadoraz přibouchl.
„Hledám pana Josku. Prý tady někde má kancelář.“
„Ano, toho pána znám.“ Muž k Emě spěšně přichvátal nazpět a nečekaně jí podal ruku na pozdrav. „Fero Joska, psychologický poradce firmy Projektant Expert. Vy jste tedy ta Ema Chardová?“
Ema nejprve nejistě přikývla a až pak nabízenou ruku zdráhavě stiskla.
„Prosím, račte vstoupit,“ usmál se na ni muž, načež ji směroval do oněch otevřených dveří. „A nebojte, já nekoušu.“

Kancelář Fera Josky sice byla výrazně prostorově rozlehlá, i tak v Emě vybudila skličující pocit monotónnosti. Měly to na svědomí přihrádky a v nich pečlivě vyrovnaná lejstra, nespočet šanonů zandaných v poličkách a kupy výkazů na stole. I tak to byl právě pracovní stůl a na něm zarámovaný portrét početné rodinky, co jako první výrazněji upoutalo Eminu pozornost, když se na vše kolem dostatečně vynadívala a na přání „hostitele“ zasedla do pohodlného křesla.
„Zaujalo vás to? Tady uprostřed jsem já a tohle,“ ukázal Fero Joska na postavy po své pravici, „to je má paní a ti dva vedle ní moji rodiče.“
„A tihleti,“ zadívala se Ema na postavy po Joskově levici, „to jsou nejspíš vaše děti, že ano?“
„Ano,“ přisvědčil psycholog. „Laco nedávno oslavil páté narozeniny, má neskutečné nadání pro malování. Jožkovi zase bude v prosinci devět a chodí do houslí. A prý má velký talent, říká jeho učitelka.“
„Není divu, vždyť housle od nepaměti patří k tradičním nástrojům romské lidové hudby,“ zareagovala nečekaně pohotově Ema.
„Vy se zajímáte o naši kulturu? To je nanejvýš obdivuhodné,“ poznamenal sympatizantsky Fero Joska.
„No, ehm,“ musela nakonec zdráhavě připustit Ema, „já přímo ne, ale možná Petr ano.“
„Petr?“
„Ano, to je jeden můj kamarád. Občas ho ve škole zahlédnu se sluchátky na uších, a když se ho zeptám, co poslouchá, pokaždé jen neurčitě pokrčí rameny, čímž mi jakoby dává najevo, ať se ho radši ptám na něco jiného.“
„Časem se jistě osmělí a už nebude dělat takové tajnosti,“ soudil Joska. „Hmm, tak Petr se jmenuje ten váš kamarád…“
„A čemu se věnují ostatní?“ začala se honem nanovo vyptávat Ema, protože ji Joska začal upřeně hledět do očí. Obávala se tedy, že z ní bude mámit další podrobnosti z Petrova života či přímo ze soukromí, psycholog jí však s úsměvem na rtech vyhověl.
„Jarmile je sedmnáct a navštěvuje oděvní školu, a devatenáctiletá Aranka zase do Prahy dojíždí na FHS neboli Fakultu humanitních studií. Jednadvacetiletý Michal už naopak dostudoval a pracuje jako mluvčí jedné mobilní společnosti v Ostravě, a třiadvacetiletý Dežo podniká s nábytkem. Na všechny jsem tedy právem náležitě pyšný.
„Chmm.“
„I na vás jsou určitě vaši přátele a rodiče hrdí, určitě i vy vynikáte nějakým mimořádným talentem, jenž stojí za zmínku,“ chopil se Joska okamžitě nového řečnění, když Emin „slovní úlet“ zaregistroval, a na ono slovo položil důraz.
„Samozřejmě že se našim a ostatním taky pokouším dělat radost, jenže občas se mi to jaksi vymkne z rukou, přičemž to občas se v tomto týdnu děje téměř obden,“ pokusila se Ema o souhrn událostí v jakési stručné  kostře a proti své vůli se začala dost obstojně červenat. „No a nějaké ty zvláštní dovednosti? No možná, snad…. nevím.“
Ema se prostě nehodlala vydávat za hodnou holčičku, co druhé poslouchá na slovo. Věděla, že by to Joska stejně hned prokouknul. Určitě by mu přišlo divné, proč by tu teď s ním jinak seděla v jedné místnosti, proč na jejich setkání otec tak zarputile trval. Ema vlastně ani pořádně netušila, co o své jediné dceři, tedy o ní, Joskovi všechno napovídal.
„No pokud vás to alespoň trochu uspokojí, tak já zastávám názor, že jste svým způsobem velice výjimečná osobnost s mimořádným talentem,“ vyjádřil psycholog ten samý názor, co prve. „A zase to rozhodně nemyslím nijak hanlivě,“ dodal spěšně, když Ema sešpulila rty do pochybovačné grimasy.
„Něco na tenhle způsob jsem o sobě slyšela říkat už snad tisíckrát a příliš mi to nezalichotilo,“ vyložila si to spíš jako urážku, než jako lichotku, i když Joska, na rozdíl třeba od takové Dity, nevypadal na to, že by jí mermomocí chtěl jít po krku a za každou cenu se ji snažil ponížit do naprosté bezmocnosti.
„Třeba jste si to z úst oněch dotyčných vždy špatně vyložila. Slova typu výjimečný, zajímavý či zvláštní nelze pokaždé brát jako něco urážlivého,“ mínil psycholog, načež na Emu povzbudivě zamrkal. „Je potřeba umět druhým naslouchat. A to vy přece dokážete, jak jinak byste uměla promlouvat ke svým snovým výjevům?“
„Takže taťka vám už o tom poreferoval, co? Nabulíkoval vám, jaká jsem spáčská hysterická vizionářka, že jo?“
„Váš otec to jistě nemyslel nijak zle, jen si o vás dělá starost, to je naprosto normální,“ ujišťoval Emu Joska, když nepatrně zvedla hlas o varovnou osminku výše.
„Podle vás je tedy normální, když si člověka někdo natáčí, jak spí?“ pronesla následně v dalším naprostém úžasu, když jí teď do očí opětovně padlo asi pět magnetofonových pásek s označením Ema – jako spáčská mluvka 1 – 5.
„Takto k tomu zase z mé strany řečeno: s předstihem jsem si něco z toho poslechl a musím konstatovat, že mě to velmi zaujalo,“ přiznal psycholog.
„Vážně? A co například?“ Ema to vyslovila s patřičným opovržením. Stále nemohla pochopit, jak mohl být otec tak podlý.
„Třeba ona pasáž s Černou paní,“ začal Joska připouštět naprosto odhodlaně, „a ta slova o převzetí moci, co údajně vycházela z jejích úst. Ale stejně tak i to, jak vy s ostatními osobami z onoho pohádkového království hodiny a hodiny dokážete rozmlouvat, jako by se jednalo o naprosto reálné postavy, na tom všem je vidět, jaký v sobě máte pozoruhodný dar ovlivňování, tedy něco, co je jiným prostě znemožněno.“
„To vám taky dopředu naučenou větou vylíčil můj ctěný otec, že je to tak? A vy se teď přede mnou jeho slova snažíte jen zjednodušit, aby mě nevyvedla z míry.“
„Ale kdeže. K tomuto závěru jsem dospěl čistě sám,“ bránil se Joska dalším Eminým výpadkům vzteku.“
„A odkud berete tu jistotu? Otec mě musel určitě vylíčit jako podivína z jiných světů, tak mě totiž mnoho mých vrstevníků a vrstevnic totiž bere,“ rozhodla se Ema ve výpovědích opět nepřetvařovat se. „Dokonce mi již ve vesmíru přiřkli vlastní planetu a to se za život jen tak někomu nepoštěstí, no uznejte sám.“
Fero Joska si s odpovědí tentokrát dal načas. Pak řekl: „Pravda, když se tu včera za mnou váš otec stavoval, nehýřil zrovna přehnaně optimistickou náladou. Tak tvrdě, jak předpokládáte, se ale o vás nevyjadřoval.“
Teď zase Ema pečlivě zvažovala, jak v hovoru pokračovat dál. Nakonec jí nezbývalo než přiznat: „Jo jo, snění nabízí celou řadu inspirací. Bráníte se mu a ono vás stejně pohltí a něčím překvapí. Nechcete si ho připustit a přesto mu nakonec podlehnete.“
„Mám si to vysvětlit tak, že se přece jen na toto téma se mnou hodláte bavit?“ zeptal se opatrně Joska.
„Není snadné tomu neodolat, teď myslím onomu snění,“ odvětila nepřítomně Ema, načež očima zamířila k oknu. Cosi uvnitř podvědomí ji k tomu ponoukalo.
„Kdo by odolal pohádkám, ty přece k životu neodmyslitelně patří,“ mínil dál Joska. „Kolik jsem jich já za život stačil přečíst svým dětem, sám netuším. Laco po mě pořád nějakou chce, a dokud mu ji nepřečtu, tak se v posteli vzpouzí a odmítá usnout.“
„Co si tedy myslíte o snění jako takovém?“ zeptala se Ema záměrně obecně, z okna oči ale spustit nehodlala.
„Že je zcela přirozenou schopností každého člověka a jeho neodmyslitelnou součástí,“ vyslovil upřímně Joska, načež se teď pokusil jít v Eminých šlépějích a svůj pohled zaměřil tam, kam ona. „Nahrazuje skutečnou realitu, která se mnohdy jeví jako neutěšitelná. Vítězem je však ten, kdo své snění dokáže nejen plně prožít, ale i ovládnout. Toto bohužel pro vás zatím příliš neplatí.“
„Já své snění přece ovládat dokážu, mnohdy mě to až samotnou překvapuje,“ bránila se Ema, opět se však přistihla, jak její oči ne a ne z okenního parapetu zmizet, jak mermomocí chtějí dostát vítěznému happyendu, z něhož už dvakrát sešlo. No tak, Emo, podvol se tomu. Na co čekáš? Neváhej, teď máš jednu z dalších šancí dosáhnutí onoho nečekaného úkazu, namlouvalo jí právě podvědomí.
„Proč se tak moc na Černou paní upínáte? Proč vás tak nesnesitelně skličuje?“
„Proč by mě měla nějak skličovat?“ Jakmile Ema zaslechla to jméno, rázem byla plně při smyslech. „V mém snění je jen jednou z mnohačetného zástupu ostatních postav.“
Fero Joska opět nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Mýlíte se, Emo. A vy sama to moc dobře víte. Skutečně, tímto tvrzením se stavíte pokaždé jen proti sobě.“
Ema na to tentokrát nedokázala hned odpovědět. Jakmile z čarodějnice sešlo, zase odvrátila oči k oknu. Venkovní mlha ji neskutečně dráždila. Tak se mi oddej, propadni do mě, opětovně žadonilo Emino podvědomí.
„Vidíte? Už vás zase začínají přemáhat vnitřní emoce. Proč je nezkusíte nějak kontrolovat, nezačnete se jim prostě bránit, nenecháte si je až na daleko příhodnější dobu?“ Fero Joska Emě najisto utnul snění tím, že obratně přiskočil k oknu a stáhl roletu. „Omlouvám se, ale takto to teď pro nás bude lepší.“ Pak znovu usedl do křesla.
„Kdysi jakýsi herec a bavič řekl, že být vnitřním milovníkem je životní výhra,“ prohlásila asi po minutě ticha Ema.
„To je sice pravda,“ navázal na ona slova ihned Joska, „jenže se také říká: všeho s mírou. A právě onu míru vy v poměrně dost velkém rozsahu přecházíte, a to není dobré.“
„Znám člověka, který si to nemyslí,“ pokusila se Ema hájit.
„Ano, oním člověkem je patrně onen Petr, že ano?“
Emě se zase nechtělo odpovídat. Co všichni s tím Petrem pořád mají? To už je potřetí, co jí ho tento týden někdo připomíná, jako by spolu snad chodili! Nejdřív s tím přišla mamka u nedělní večeře, následně mu cosi na tento způsob začala vytýkat Dita, a teď se do toho ještě montuje člověk, kterého Ema zná sotva pár minut.
„Petr je jen kamarád, nic víc,“ položila Ema na to slovo znatelný důraz.
„A zajisté vám i hodně blízký. Právě jemu se hodně svěřujete se svými niternými problémy, tedy i se snovými výjevy, že je to tak?“ navázal Fero Joska. „No tak, už jsem vám přece říkal, že nekoušu,“ připomněl, když Ema opětovně nasadila výraz morouse.
„Jo, v podstatě jo,“ zabručela, načež znovu taktně nadhodila, že Petr je jen pouhým kamarádem.
„Dobrá, budu to brát na vědomí,“ ubezpečil Emu psycholog. „Přesto bych u něj ještě rád zůstal. Když je tedy tím vaším kamarádem, zajisté se mu se vším svěřujete – dost často a ráda.“
„Hmm, ano.“
„Takže lze rovněž předpokládat, že vás to pokaždé něčím naplní a rovněž vám to pomůže nalézt tolik potřebný klid uvnitř duše, když vaše snění a názory Petr dokáže pokaždé ocenit, což je něco, co u svých ostatních vrstevníků marně nacházíte. Zkrátka jste ráda za to, že alespoň Petr pro vás má pochopení.“
„Ano, tak nějak,“ podotkla zase vcelku lhostejně Ema.
„Pak tedy rovněž předpokládám, že Petr ví i o Černé paní.“
„Proč mně ji zas servírujete do uší?“ vyjela teď Ema už poměrně podrážděně. „Petr je prostě kamarád, zatímco Černá paní jen pouhým výplodem filmového scénáristy!“
„Jen se vám tím pořád snažím vysvětlit, že stále bojujete se dvěma odlišnými světy, ale ani jeden z nich – prosím, nezlobte se, co teď řeknu – neumíte plně využít ve svůj prospěch. A přitom máte v sobě zakořeněný dar, za který by mnozí dali kdoví co, jen aby ho mohli získat a následně navěky vlastnit.“
„Nemám žádný ojedinělý dar. Jsem naprosto obyčejná holka, co má jako každá jiná svá vlastní tajná přání, která si vnitřně sní, a pár přátel, toť vše.“
„Ne, teď ve svých slovech chybujete. Vy jste totiž neobyčejná dívka s neobyčejnými schopnostmi,“ opravil Emu znovu Joska. „Kdo dnes dokáže ovlivnit sny ve vlastní prospěch a přecházet z jednoho do druhého, jako by to byla naprostá samozřejmost? Já osobně nikoho takového neznám. Vy jste prozatím prvním člověkem, který mi o něčem takovém podal svědectví.“
Ema mlčela. Netušila, jestli to byla skutečná poklona nebo další narážka. Fero Joska se ale tvářil nadmíru přívětivě.

„Tak v čem teda podle vás dělám chybu? Co bych podle vás na svém snění měla změnit?“ řekla Ema už značně otráveně.
„Přístup.“
„Přístup?“
„Ano, přístup,“ zopakoval vlídně psycholog. „Aktivujte ve svých snech také skutečný svět, nejen ten pohádkový, do něhož utíkáte především proto, abyste se v něm skryla před ostatními, kteří vás dle vašich úvah jen ponižují a nechápou.“
„Ale já si ve snech přece žiju tak, jak chci,“ zaprotestovala Ema, psycholog se však obměkčit nedal.
„Kdybyste v nich žila podle vlastních představ,“ přešel okamžitě do protiútoku, „tak bychom tu spolu teď neseděli a nerozebírali těžkosti vašeho života a nevraživosti lidí s ním spjatých.“
„Já mám ten pohádkový příběh o Vánkovém království ale ráda. Nepříčí se mi ho sledovat klidně dvakrát třikrát denně za sebou. Dobře se u něj bavím. Tenhle pohádkový svět mě prostě něčím neskutečně přitahuje.“
„No dobrá. Zkusím se vás tedy zeptat jinak: říká vám něco třináctá komnata?“
„Tak se říká těžkému období lidského života, o kterém dotyčný velmi nerad mluví. Také se jím ve svých PĚNKALINKÁCH dosti zabývám,“ odvětila nijak nepovzneseně Ema.
„Ano, vystihla jste to velmi trefně,“ pochválil ji Joska. „No a já se prostě domnívám, že právě ta se ukrývá i ve vás a říká si Černá paní. Už zajisté tušíte, proč k oné osobě proti vaší vůli stále mířím?“
„Protože nejspíš chcete, abych ji ve svém snění vyzvala na souboj, porazila ji a tak zachránila Vánkové království,“ odtušila přezíravě Ema.
„Nejen to!“ zdůraznil Fero Joska. „Především tím zachráníte sebe.“
„Nerozumím…“
„Když se vám to povede,“ pokračoval zapáleně v líčení psycholog, „budete pak mnohem klidněji spát, neboť vaše třináctá komnata zanikne. Pak teprve si budete moct plnit své skutečné tajné sny, na nichž vám záleží – nebo ještě lépe řečeno – na nichž by vám záležet mělo, pokud dál chcete prožívat šťastný život a vyhnout se sporům s ostatními.“
„Ale vždyť já si v nich všechno plním!“ vzpouzela se Ema, která se zase cítila nepochopená.
Fero Joska si gestem ruky vyžádal od vzájemné slovní názorové přestřelky maličkou přestávku.
„Plníte jen to, co považuje za důležité váš vnitřní šotek a ne vy sama,“ ujal se jako první slova, když ho Ema byla schopná zase plně vnímat. „Slepě mu podléháte, necháváte se jím unášet, a právě to je pravou příčinou všech vašich sporů s ostatními. Jste příliš fixovaná na postavy, které jsou pouhými smyšleninami v pohádkovém příběhu, jenž vás až nebezpečně moc pohlcuje. Jenže tím pádem vaší pozornosti uniká celá řada dalších a mnohem významnějších snových událostí. Proč ale? Prostě proto, neboť váš vnitřní šotek je příliš tvrdohlavý, ješitný, nepřející a vztahovačný zároveň. Schválně, zkuste teď zavřít oči, navoďte si příslušný stav, jenž vám usnadní vstup do snění, a pokuste se v něm přenést do jiného prostředí, než je ono vámi tolik oblíbené pohádkové. Pak mi o tom poreferujete.“
Fero Joska přistoupil k oknu a roletu roztáhl. Když Ema znovu spatřila neprostupnou mlhu, nedělalo jí sebemenší problémy popustit uzdu tajným snovým touhám. A už viděla Justýnu a zakrátko i koťata v jejím košíku. Najednou jí to nečinilo žádné problémy, nikdo ji nerušil.
Jenže Ema chtěla dokázat mnohem víc. Mermomocí si teď snažila vybavit smutný pořad, který se zabýval osudy nešťastníků, když už z Joskovy strany přišla řeč na onu třináctou komnatu. Ema se mu tak jejím prostřednictvím pomyslně snažila dokázat, že má navíc než jen na jakési pohádkové království, které on považuje za cosi obyčejného.
A netrvalo to dlouho a Ema před sebou jako hlavní snový kameraman viděla ženu s velice posmutněným obličejem, celou oděnou v černém. Ta pomalu otevírala pusu a následně se rozhovořila o tragické smrti svého jediného syna: „Pavel byl strašně moc hodný, nikdy s ním nebyly žádné problémy. Po gymnáziu se chtěl věnovat humanitním studiím. Jistě by uspěl, kdyby… kdyby ho ta řidička kamionu nesrazila… promiňte, já… nemůžu dál… promiňte… promiňte mi to, je to hloupé, sotva jsem začala. Je… je to ještě hluboko ve mně… ještě jsem to ze sebe nedostala. Ach… můj syn, proč to zrovna musel být můj jediný syn?“
Na Emin popud nastal další střih: byla přítomná v krematoriu, pozorovala nespočet plačících lidí, jak vstávají, když rakev zajížděla, jak vše kolem pohlcuje temná černá atmosféra.
Poslední střih – Ema se přinutila oči rychle otevřít. Když plně procitla, byla okenní roleta stažená a Fero Joska na ni upřeně hleděl z křesla od pracovního stolu.

„Zvláštní, opravdu zvláštní, co všechno dokážete vyčíst z nicotné mlhy. Mně něco takového moje vnitřní podvědomí odepírá a obávám se, že i nadále bude,“ vyjádřil se následně ke všemu, o čem mu Ema poreferovala. „Škoda jen, že zde zase převládaly ony nemilé výjevy nad těmi příjemnými pozitivně laděnými,“ konstatoval závěrem. „Ten začátek s Justýnou mi byl daleko více sympatický. Proč jste v jeho režii nepokračovala dál?“
„Proč?“ Ema k Joskovi vzhlížela s naprostým nepochopením. „Sám jste přece po mně chtěl, abych si vybavila něco smutného, něco, co souvisí s onou třináctou komnatou.“
„Mýlíte se, Emo, o ní jsem se pouze zmiňoval, nenabádal jsem vás přímo ale k jejímu prožitku. Prostě jsem očekával, že ve svém současném snění třeba strávíte další společné příjemné chvíle s Petrem a pokusíte se z něj třeba vymámit, co zajímavého skrývají jeho sluchátka, nebo o něco obohatíte pasáž s Justýnou, že nezůstane jen u těch koťat, že to doplníte i o něco nového, co dané osobě v reálu nepřísluší, ale vy sama si z celého srdce přejete, aby to tak bylo. No a pokud bych se měl, tedy alespoň v náznaku, vrátit k oněm třináctkám, tak těmi jsem měl na mysli…“
„No jo, já vím, měla jsem se podívat na ty, co mě považujou za podivína, z toho lepšího úhlu pohledu,“ dopověděla Ema za Josku a ihned si vybavila, jak jí Dita považuje za svou nejlepší kamarádku a zahlcuje ji taji ze svého soukromí. Opravdu dost zvláštní představa.
„No vidíte, teď jste to vystihla naprosto přesně,“ pochválil Emu Fero Joska.
„Na odbourávání třináctek mám své, jak už jsem prve nadhodila, PĚNKALINKY,“ podřekla se Ema podruhé.
„PĚNKALINKY? Na Feru Joskovi byla znát velká zvědavost. „A pověděla byste mi o nich něco více?“
Ema se tedy pustila do líčení vlastního nápadu, na kterém pokoutně a prozatím v tajnosti pracovala především doma ve svém pokoji. Fera Josku to nadchlo natolik, že se okamžitě chopil papíru a tužky a začal si dělat náčrtky, načež do vedlejšího notýsku vždy připsal nezbytné poznámky, které s PĚNKALINKOU bezprostředně souvisely. Vše bylo o to zajímavější, že tu figurovala i osoba, jenž se na jejich „výrobě“ skoro podílela, aniž by o tom měla vůbec ponětí, přitom se jinak v Katalné Mochně těšila všeobecnému zájmu ze strany jak místních, tak i turistů. A Fera Josku konečně potěšilo, že v PĚNKALINKOVÉM líčení opět zaslechl jméno té samé ženy z Emina předchozího snového výjevu, ovšem tentokrát z její strany v hodně pozměněné a především – daleko poetičtější verzi.
„Už bych asi měla jít, nebo nestihnu školu,“ zpozorněla Ema při pohledu na své hodinky, neboť pokud tam měla být v úmyslu skutečně včas, potřebovala co nejdřív vyrazit.
„Víte co? Odvezu vás tam,“ zadržel Joska Emu takřka na poslední chvíli, ta už totiž byla u dveří a bleskovým „na shledanou“ chtěla z místnosti vypadnout. „Nebojte, už vás nebudu dál zpovídat, máte mé slovo.“
„Co si o mně opravdu myslíte?“ Ema opět využila momentu, že si s Joskou upřeně hleděli do očí.
„Že jste neobyčejně všímavá, ojediněle tvořící dívka, jež jen trochu potřebuje povzbudit do života a usměrnit v živých prožitích.“
„To teď říkáte jen proto, že jste byl celý paf z mé PĚNKALINKY a její hlavní hrdinky Marty,“ dospěla Ema ke svému vlastnímu závěru.
„No dobrá,“ začal vše Joska opět urovnávat na pravou míru. „Dejme tomu, že právě ony PĚNKALINKY se pro mě staly tou nejzajímavější tečkou našeho dnešního sezení.“

Fero Joska dodržel slovo a Emu při zpáteční cestě již nezpovídal. Mohl k tomu dozajista ale mít nespočet důvodů. Ema si totiž byla jistá, že stále v hlavě přelouskává její vlastnoruční péčkový počin, neboť pokaždé, když mu padl do oka nějaký ten billboard, zpomalil a zadíval se na něj, jako by se na něm vyskytovala životně důležitá informace, bez níž se člověk nemůže obejít. Přitom se mnohdy jednalo o obyčejnou reklamu na parfémy nebo o zastaralé politické rošády, které se nikomu nechtělo příliš moc odstraňovat.
Ema si však povšimla čehosi dalšího zvláštního a to ještě předtím, než s Joskou vyšli z podniku a obratně prokličkovali kolem Bořivoje Suky (ten měl zrovna telefon, takže do sluchátka neustále volal „Jo, jo“ či „Ne, ne“, načež přitom cosi horlivě zapisoval do kalendáře). Cestou míjeli Jaroslava Hovoru. Netvářil se nijak vesele, spíš tak, jako by ho právě potkala smrtka a sdělila mu, že nastal jeho čas. Emin otec byl zřejmě taktéž už ve firmě, před ní totiž stálo zaparkované jeho auto.

„Zastavte mi tady na náměstí, zbytek už dojdu.“
„Dobrá.“ Fero Emě v přání vyhověl. „Jinak jsem rád, že jsme si spolu popovídali, Emo. Snad si z mých rad a závěrů něco vezmete. A ještě něco,“ a zašátral v kapse kalhot. „Tohle si vezměte, když vás zase neohlášeně přepadnou snivé vize. Nebojte, ty tabletky jsou jinak naprosto neškodné.“ Už chtěl najisto odjet, když mu do očí zase padl nějaké ten transparent. „A s těmi PĚNKALINKAMI rozhodně nepřestávejte. Věřím, že pokud by se jim člověk intenzivně věnoval tak jako vy, tak by v brzké době našly uplatnění i v běžném životě.“
Toto tedy byla skutečně poslední slova Fera Josky. Pak už Emě pouze podal ruku na rozloučenou, nasedl do auta a vydal se nazpět do firmy.

Školní chodby zněly obvyklými ruchy. Ema je však vnímala zhruba tak napůl, neboť myšlenkami stále byla kdesi u Josky. Teď ale nepřemítala o jeho radách, nýbrž si lámala hlavu nad tím, proč ho PĚNKALINKY tak nesmírně zaujaly. Několik spojitostí se tu ostatně hned nabízelo: Fero Joska zbrojil proti třináctým komnatám – v onom samém duchu se nesl i Emin tvůrčí počin, a stejně tak na tom mohla mít podíl případná skutečnost, že on sám spadal do kategorie národnostních menšin, takže třeba někdy v minulosti zaznamenal nemístné poznámky na svou adresu, a právě proto se možná prostřednictvím fiktivně upravených příběhů, vždy zpopularizovaných ve šťastný prospěch jedince, snažil najít dříve nenalezitelný…
„Uhni mi z cesty, ty prefabrikovaná snivá nádhero!“
Ema, jakmile jí ten zlobný hlas zavřískal u levého ucha a záhy i ucítila palčivé bolestivé brnění v oblasti žeber, pozvolna začala vnímat současné školní prostředí, načež po následném plesk už i plně osobu před sebou.
„To je moje, rozumíš?! MOJE! A ty do toho nemáš co strkat nos, Chardová!“
Ema si až teď, co plným zásahem dostala novou várku hluku, tentokrát pro změnu do pravého ucha, povšimla na zemi ležícího módního katalogu. Dita ale byla hbitější, shýbla se k němu a rychle si ho zastrčila do své brašny. A pak už si to, k Emině nesmírné úlevě bez dalších hanlivých poznámek, rychle štrádovala ke schodům a zmizela kdesi dole.
Ema Ditu neměla v úmyslu pronásledovat, oplácet jí příkoří, beztak sama měla naspěch, chtěla se teď kvůli něčemu zastavit za profesorem biologie. Rovněž tušila, že se na ni její odvěká sokyně ode dneška bude dívat s ještě větším despektem – ty Joskovy tabletky na „odbourávání přebytečného snění“ zkrátka nešlo přehlédnout. Emě na Ditině chování však přesto přišlo cosi podivného, jako by se svůj part styděla sehrát do vítězného konce, jako by z něj dokonce měla STRACH.
Dveře kabinetu byly otevřené, vycházel z něj však nezvykle hlušivý šelest.
„Á, slečno Chardová, přeji dobré ráno!“
Oním učitelem biologie byl Radovan Litevský, sedmdesátiletý to veterán mochnického profesorského sboru. Nebyl sice tak halasně výřečný jako o úctyhodných dvacet let starší Bořivoj Suka, i tak se stejně jako on těšil plnému zdraví a život se snažil brát, pokud to jen šlo, vždy z nadhledu.

„Snad se někam nechystáte, pane profesore?“ nadhodila Ema jen tak, když si povšimla těch všemožně po stole a po zemi se povalujících, navíc značně přeplněných krabic. Sám Litevský se nad jednou z nich právě skláněl, cosi objemného do ní ukládal.
„Ano, do penze,“ učinil svou odpovědí Emu ještě překvapenější.
„Ale… jak… jak to? Něco takového přece není vůbec možné?“ Onou hláškou Ema způsobila, že profesor od krabice, do níž právě skládal zarámované portréty svých oblíbených „ledňáčků“, odtrhl oči a začal jí věnovat plnou pozornost.
„Zkrátka přišel můj čas, vždyť tady už dobrých víc jak deset let přesluhuji.“
„Ale nikomu to přece nevadí. Vždyť jste na škole druhým nejpopulárnějším učitelem, hned za profesorem Humlerem.“
Tohle ovšem byl argument, který již Radovan Litevský v žádném případě popřít nedokázal; on sám ho z úst studentů měl možnost na vlastní uši slyšet skoro na každém kroku, a na vlastní oči se o něm pokaždé přesvědčil při každoročních studentských anketách, v nichž žáci hlasovali o oblíbenosti učitelského sboru.
„Pan ředitel soudí, že je načase již odejít, a já to respektuji,“ našel Litevský přece jen nakonec způsob, jak z původního dotazu úspěšně vykličkovat.
Emě se div nezvedl žaludek. Antonín Hauser byl stejným prevítem jako Dana Moronová, jen s tím nepatrným rozdílem, že na studenty jako ona nekřičel a svou podlost maskoval úlisnou vlezlostí, za níž se však mnohdy skrývala vlna velké arogance. Jenže ředitel si myslel, že postoje a závěry, k nimž pokaždé neomylně dospěje, jsou vždy správné, tudíž na místě a tím pádem nevyvratitelné.
„Kdo tu bude učit místo vás?“ přišlo z Eminy strany na otázku, která se logicky nabízela.
„Dotyčná osoba nese jméno Ludmila Kutáková.“
„Cože, kdože?“
„Ludmila Kutáková,“ zopakoval vlídně profesor biologie.
Ema teď měla pocit, že snad začne zvracet. To přece není možné, aby tahle mrcha obsadila hned dva sektory najednou, přemítala uvnitř své mysli.
„Stáří jednou prostě musí vystřídat mladá krev, tak to zkrátka ve školství chodí,“ přistupoval k tomu Radovan Litevský se svým typickým nadhledem.
Ema se přesto neubránila výhradám: „Jenže tahle mladá krev je skrz naskrz prohnilá zlem, pane profesore.“ A hned Litevskému povyprávěla o katastrofální hodině tělocviku.
„Vše prověří onen nechvalně to proslulý častokrat.“
„Co jste tím teď chtěl říct, pane profesore?“ zeptala se Ema. Bylo totiž všeobecně známo, že si Radovan Litevský potrpí také na vlastní různá rčení, kterými žáky nutí k zamyšlení.
„Nic menšího než to, že je všemu potřeba nechat čas.“
„A když ani ten druhého neukáže v jiném světle, tedy tom lepším?“ zeptala se dodatečně Ema.
„Prosím, Emo, zanechme oněch nemilých úvah,“ požádal ji nakonec profesor. „O mém odchodu ještě nikdo jiný kromě vás neví, berte to tedy zatím – vy i ostatní žáci – tak, že až do oficiálního odvolání jsem stále vaším právoplatným učitelem.“
To jistě vyznělo jako další moudrá rada, leč Ema se s onou nenadálou skutečností teď jen velmi těžce smiřovala. „Ne, vy prostě nemůžete odejít. Copak vám není lhostejné, že to samé potkalo i profesora Humlera?“
„To víte, že není,“ hlesl posmutněle Radovan Litevský. „Jenže s tím já těžko něco zmůžu. Vlastně bych měl být řediteli vděčný za to, že mě tu ještě vůbec nechal dál učit.“
„To není jeho zásluha, ale naše, to my jsme si vás rok co rok museli vybojovávat,“ připomněla důležitě Ema.
„Já vím, já vím,“ odvětil vyhýbavě Litevský. „Josefa mi je strašně moc líto, jako kolega mi naprosto vyhovoval. Pokaždé, když člověku nebylo zrovna do zpěvu, mu svým přístupem dokázal dodat potřebnou dávku sebevědomí a odhodlání. Tolik optimistické nálady a humoru, co měl on, snad nemá nikdo jiný na světě.“
Hovor ustal. Radovan Litevský se vrátil k zarovnávání MALOV, ovšem nedalo mu to a zarámovaný portrét jedné z nich znovu uchopil do rukou a začal si ho pečlivě prohlížet. Jako by ho donutil přehodnotit některé teze, k nimž předtím dospěl. „Pokusím si na řediteli ještě vyprosit dnešní odpolední hodinu. Nechci, abyste na mě vzpomínali jako na někoho, kdo odešel bez rozloučení. Pokud to vyjde, budeme společně dál pilovat herbáře, patrně kvůli tomu jste za mnou také přišla, že?“
„No, ehm… vlastně ano,“ zaváhala ve výpovědi Ema, neboť k tomu měla i trochu jiný důvod.
„Bohužel, najisto vám to slíbit nemohu, to víte, osudu se zkrátka poroučet nedá.“
„No jo, já vím,“ polkla smutně Ema.
Už chtěla odejít, když i jí to nedalo a znovu se zahleděla do útrob prázdné místnosti. Ema si teď jen stěží dokázala představit, že tu v brzké době po stěnách namísto motýlů a ptáků budou třeba rozvěšené portréty Ludmily Kutákové a po stole se bude válet tucet lejster s názvy Prohřešky třídních výtržníků od A do Z. Ema si při té hrozivé představě ještě jednou vybavila suplovanou hodinu tělocviku s Ludmilou a z její strany neprávem zabavené poznámky k PĚNKALINKÁM, v nichž Fero Joska spatřoval cosi originálně výjimečného. To jí přivedlo na jistou myšlenku: „A kdybych dokázala konat zázraky a poručila vám, abyste zůstal, podvolil byste se mému kouzlu?“
Radovan Litevský od portrétů MALOV znovu odtrhl oči.
„Samozřejmě bych vám do vínku ještě navrch přidala ono tolik potřebné mládí,“ dodala.
„To bych se vám okamžitě bez protestů milerád celý obětoval,“ obdařil profesor Emu přívětivým úsměvem.
Tu alespoň toto trochu potěšilo. Jenže když najisto opustila kabinet a ocitla se na chodbě, zase ji přepadly různé možné varianty obav: PĚNKALINKY se v Emině mysli přetavovaly v pěstě a mlhavé oční linky, a Ludmila Kutáková jako by se nyní stávala symbolem onoho nemilého osudu, který si dle vlastní vůle rozhoduje o tom, kdo bude mít právo na štěstí a kdo naopak ne. A Emě tak opět nezbylo, než s oněmi vnitřními neduhy začít podvědomě nanovo zápasit.

*S těmito slovy Tomáš, Markétka a Dynýsek opustili místo u Lipové studánky a vydali se ke královskému hradu. Ema tuto cestu absolvovat odmítla. Byla mnohem zvědavější na Vilemínu a její obydlí, kam následně Tomáš s Markétkou, když se nejdříve stavili u jejich rodičů doma, zamířili.
*Ema se pohroužila do nového soustředění a ocitla se u chaloupky na můří nožce. V ní bylo patřičně živo. Ema tedy nemeškala čas, coby oční kameraman se vznesla ze země do výšin a jako neviditelný duch prošla skrz dřevěnou stěnu dovnitř. Vilemína tam právě cosi zapáleně hledala, načež svým neúnavným kramařením ten nevídaný nepořádek ještě patřičně přiživovala – buď vyhazovala hrnce z kredenců, nebo již předtím dokonale probrala celý šatník, takže se podlaha zaplňovala vším možným: od obnošených či ještě nepoužitých oděvů, přes baňky různé velikosti až po objemné knihy.

*„Kde u všech ďasů ten proutkovec vězí? Někde ho tu přece mít musím,“ hudrovala Vilemína.
*Celé obydlí bylo vlastně takovou jednou velkou místností a ta teď působila nejen nepřehledně, ale i značně potemněle, neboť závěsy na oknech byly zatažené. Navíc na vše musela dohlížet jedna ubohá stařičká lampička.
*„Co mě to jen potkalo?“ hořekovala Vilemína. „No řekni,“ promluvila náhle k jednomu z obrazů, kterých tu po stěnách bylo dobrých dvacet. Na všech se vyjímali čarodějové a čarodějky.
*„Hledej a najdeš,“ radil čaroděj s pochroumanou buřinkou, kterou si právě sundával, aby s ní Vilemíně popřál hodně štěstí.
*„Tobě se to řekne, Rumbáci, jenže kde konkrétně?“ hleděla na něj vyčítavě, jako by za všechno mohl právě on.
*„No, ehm,“ drbal se Rumbác na tváři, „no prostě všude možně, to je asi ta nejlepší rada, jakou ode mne, kdysi tak váženého a ctěného mága, můžeš teď slyšet.“
*„No to ses nějak moc nevytáhl, sousede,“ zkritizovala ho z vedlejšího obrazu baculatá čarodějka trpasličí postavy.
*„Taky si říkám,“ přitakala souhlasně Vilemína. „Co tedy radíš ty, Albíno?“
*„Abys tu zbůhdarma neokouněla a do toho hledání se pustila s veškerou vervou – tedy pořádně.“
*„Éééé,“ napodobovala teď Vilemína dost věrohodně Tlučmordovníka, „a co tady celou tu dobu asi tak dělám? Chytám žáby?“
*„No já jsem toho názoru…“
*„Ty tak určitě, to spíš já…“
*„Hele, neskákejte mi oba do řeči…“
*„Co se naparuješ? Vždyť si beztak ještě nic neřek…“
*„No právě proto, tak do mě nerej ještě ty…“
*To se o slovo hlásili hned čtyři čarodějové najednou. Vilemína supěla zlostí a Ema se jejími rozmary zase dobře bavila.
*„Jen se chechtej, Kostitřásku. Jen počkej, až proutek najdu, to něco zažiješ,“ vyhrožovala Vilemína čaroději s dětinsky pisklavým hláskem.
*„No moment, já se ti rozhodně nesmál,“ bránil se.
*„A já taky ne.“
*„A já už vůbec ne.“
*„To já pusu ani neotevřel.“
*„A já snad jo?“
*„Co tak na mě divně civíš? Já ji měl celou dobu zamčenou na pět zámkových západů…“
*„TAK DOST!“
*Ema v ten moment od smíchu radši upustila nadobro. Uvědomila si, že to přehnala. Co kdyby Vilemína skutečně pojala podezření, že se u ní zabydlel nezvaný host? Ema už dál nechtěla čekat a rozhodla se jednat. Znovu se mírně odchýlila od původní předlohy a přála si jediné. Vyšlo to. Náhle kdosi zaklepal na dveře.
*„Už těch srandiček nechte, ctění mágové, už jich na mou děravou hlavu bylo přespříliš,“ hlesla vyčerpaně Vilemína a mátožně se svezla do křesla.
*„To my ne, to venek,“ oponovali shodně čarodějové a čarodějky.
*„Jejda jedna,“ ožila zas, „to je určitě některý z mých zákazníků. Musím to tu dát trochu do pořádku… no aspoň trošičku.“
*Vilemína začala rádoby uklízet, jenže bez kouzelného proutku jí to šlo dost chabě. „Už jdu!“ volala na dveře, z nichž vycházel halasný klepot. „Už běžím!“
*Konečně se k nim uráčila dojít, a když otevřela, spatřila na prahu stát jednu osobu známou a druhou naprosto nepovědomou.
*„Dobrý den, Vilemíno, můžeme dál? Něco jsme ti přinesli.“
*„No Tomášku, ehm,“ brebentila překvapeně, „no to je mi ale návštěva! A kdo toh…“
*„To je Markétka, má nastávající.“
*Vilemína teď očima visela i na ní.
*„Smíme tedy vstoupit?“
*„Ale jistě jistě,“ nepřestávala Vilemína s údivy, načež se spěšně rozhlédla po okolí, jestli ho tam náhodou uvidí. A skutečně, Dynýsek se pásl na nedaleké mýtině. „No to jsou k nám hosti, jen račte dál. Jenže…“
*Ema tušila, nač Vilemína právě myslí. Luskla prsty a obydlí se vmžiku řádně pročistilo od veškerého nepořádku.
*„…tu mám… No tohle!“
*„Příjemně útulné místečko,“ pochvalovala si Markétka.
*„No právě,“ vydechla Vilemína v naprostém úžasu. „To jsem ještě nezažila,“ zamumlala si nenápadně pro sebe.
*„Jak jsem již předeslal, něco jsme ti, Vilemíno, přinesli,“ zopakoval Tomáš, když hostitelka oba vyzvala, aby se usadili ke stolu.
*„Ále, to jste si nemuseli dělat škodu, drahouškové,“ mávla Vilemína rukou jako že nic, v očích jí přesto světélkovala zvědavost.
*„Já myslím, že se ti to bude hodit,“ dělal to Tomáš napínavé. Konečně před ní položil cosi zabaleného. „Tak prosím, odhaluj,“ vyzval ji.
*Vilemína se ještě nestačila pořádně vzpamatovat z nově zrestaurovaného obydlí a už čelila další výzvě. „No né,“ tleskla radostně, „můj kouzelný prouteček! Co jsem se ho tady všude nahledala?“
*„No vidíš, konečně budeš mít pokoj,“ podotkl čaroděj v obnošené buřince.
*„A my zas od tebe,“ doplnila ho štiplavou poznámkou sousední čarodějka. Vilemína po ní ihned šlehla očním bleskem, jenže čarodějka se nedala: „No co, vždyť je to pravda, ať o tom příchozí vědí.“
*A následně se přidali další obrazoví reptači.
*„Přesně tak. Co zmatku tu kolem něho bylo, co se kvůli němu navyváděla.“
*„Ani oka jsme dnem i nocí zamhouřit nemohli, tak tu soptila.“
*„A po mně dokonce hodila dost objemnou knihou, pojednávající o upalování čarodějnic a přitom já jsem čaroděj.“
*„,Ó ty čarodějnice marnotratná, zapomnětlivá,´zpívala si v jednom kuse…“
*„Tak to by už stačilo!“ rozhorlila se na navzájem se překřikující čaroděje a čarodějky Vilemína, zatímco Tomáš s Markétkou se tomu začali smát (samozřejmě tak, aby si toho jejich hostitelka nevšimla).
*„Prosím za odpuštění, vzácní hosté. To víte, už nejsem nejmladší.“
*„Zato nejstarší zapomnětnice v celém Vánkovém království určitě,“ neodpustil si připomenout Brudibub, čímž si od Vilemíny vysloužil další výhružné varování.
*„Tak to sami, drahouškové, na vlastní uši slyšíte,“ postěžovala si nanovo svým hostům.
*„Teď už bude dobře, když zase máš to nejcennější u sebe,“ promluvila po kratší odmlce znovu Markétka.
*„Jak se vám jen odvděčím?“
*„Potřebovali bychom od tebe kouzlo, jenž zcela uzdraví mého otce,“ poprosila Vilemínu Markétka. Ta se na ni líbezně zahleděla.
*„Ale samozřejmě, velice ráda, drahoušku.“ Náhle si však Vilemína cosi uvědomila: „Předpokládala bych ale, že pomocí mé vzácnosti něco takového dokážete, drahouškové, sami. Vždy si stačí něco konkrétního přát a proutek to jemným mávnutím okamžitě splní. Nebo už to snad neplatí?“
*Vilemína teď na Tomáše a Markétku pohlédla velice vystrašeně, neboť se domnívala, že s ním dřívější mučitel zacházel tak nečinně, až proutek nadobro vypověděl kouzelnickou službu.
*„Strachuješ se zbytečně, Vilemíno. Tvůj proutek je v naprostém pořádku,“ uklidnil ji Tomáš.
*„Otec se jako zázrakem uzdravil, když jsem jím poklepala na zrcátko nesoucí jeho podobu,“ přidala se k Tomášovi Markétka. „Ty prý však znáš mocná kouzla, díky nimž přání nabývají na pevné jistotě a již nic je v další fázi života nedokáže narušit, čímž jsou navždy ochráněna před jakoukoli zlobnou silou a její nevolí.“
*„No to se ví,“ vypískla převesele Vilemína, „to umožňuje přece Skrblíkova encyklopedie všehovědění! Kde ji jen mám zašantročenou?“
*A Vilemína se rázně pustila do nového hledání, což samozřejmě neušlo portrétům na stěnách.
*„To tu zas bude pěknej čurbes,“ poznamenal čaroděj se sovíma očima a brunátným obličejem. Vilemína ho okamžitě zpražila nerudným pohledem.
*„Dynýsek mi cestou prozradil, že ona kniha je ukryta pod neviditelným pláštěm u toho zadního kredence,“ poradil Vilemíně Tomáš.
*„Ahá,“ protáhla veledůležitě čarodějnice a hned se do těch míst vypravila.
*„Hledej pod Kostohnátem, někde tam by prý měl ten neviditelný plášť ležet a pod ním pak i kniha,“ naváděl Tomáš Vilemínu, neboť jak se ukázalo, jen zmínka o kredenci nakonec nestačila.
*„No dovolte, mé celé jméno zní Hodomil Radim Kostohnát, čaroděj pkp neboli pro každou potřebu.“
*„Promiňte,“ omluvil se spěšně Tomáš muži s plnovousem.
*„Hurá, tady je ta má obtloustlá knížečka!“ zaradovala se Vilemína, když konečně nahmátla neviditelný plášť a maličko s ním pohnula. „Zlatý Dynýsek, co bych si bez něj jen počala?“ To již zasedla s knihou spěšně za stůl. „A samozřejmě i bez vás,“ usmála se široce na zamilovaný pár před sebou, načež začala knihou listovat.

*„Konečně si lidé budou moci najisto pojistit přání, která jim tvůj kouzelný proutek předem splní,“ těšilo Markétku a objala Tomáše. Ten dotyk opětoval.
*„Ach, ta láska,“ zavzlykala Vilemína dojetím a bylo na ní znát, jak oběma závidí. „Co já bych dala za partnera. Asi si taky jednoho pořídím a to ještě dnes a pěkně mlaďounkého.“
*S něčím takovým se portréty čarodějů na stěnách odmítaly smířit.
*„To ti snad nestačíme my jako naslouchatelé tvých neustálých vzlyků?“
*„No to je mi teda pěknej nevděk. Najednou jí nejsme dost dobrý, o hezounké princátko vážená stojí.“
*„Zato nás teď klidně vyhodí, ne-li přímo pošle k čertu.“
*„U toho už jsem jednou byl v pekle a celý jsem tam promrzl až na kost, protože jim bouchl kotel. Málem se pak ze mě stal mrzák.“
*„TAK DÓST!“ okřikla všechny do jednoho Vilemína. „Laskavě tu nehlučte, když se vám plete jazyk pod zuby!“
*Tomáš s Markétkou se znovu nenápadně zasmáli.
*„O žádném zbavování z mé strany nepadla řeč,“ pokračovala Vilemína klidněji, „pouze jsem se nechala unést představou,“ nasadila snivý výraz, „jaké by to bylo někoho skutečně milovat.“
*Pak vyzvala Markétku, aby před ní předložila otcovu fotografii.
*„Teď tedy přání plného uzdravení nabude na plné moci a již nic zlého to v životě nezmění.“ (Vilemína konečně v knize našla příslušnou stránku a pozorně z ní nahlas předčítala, s proutkem připraveným v pohotovosti). „A teď,“ vyslovila nanovo, když byla hotová, „navěky propojím i vaši lásku, čímž se stane, že navždy zůstanete spolu a již nic na světě vaše životy nerozdělí.“
*Jestli se tak skutečně stalo už Ema nezjistila. Ze všech stran ji náhle obklopila mlha. Chaloupka zmizela. Vzduch jako by se zdál být chladnější; Ema cítila, jak od pat až po hlavu celá tuhne zimou. Pak mlha maličko ustoupila stranou a Ema se ocitla v úplně jiném prostředí: značně potemnělém, až nezvykle hlučném. Onen hluk měly na svědomí černé odpudivé vrány, které sem a tam kroužily po bouřkové obloze. Pak před Emou náhle povstalo nemilé trnisko. Vzpouzelo se před ní, jako kdyby nožem a vidličkou nabíralo oběd, jímž se pro něj stávala zemská hlína. Zem se teď pod váhou trniska nepravidelně rozpolcovala a rašily z ní další trny, tentokrát však železné a na dotyk tudíž daleko ostřejší.
*„Já budu vládnout… má bude moc… láska nikdy nepřemůže moc krutého zla… nastalý osud nezmění lidský rozum… lidský rozum je nic proti mým čárům…“
*Hlas Černé paní se nesl potemnělou oblohou. Nikde ji nebylo vidět. Mohla zase být vším tím, co nehostinná krajina nabízela ke shlédnutí: černými mraky, jednou z poletujících vran, propadající se zeminou, železitými trny.
*„…nastavený osud nic nezmění… zlo se samo o sobě naplní… lidská touha a naděje s tím nic nezmůžou…“
*„MLČ, TY MRCHO PEKELNÁ, BEZTAK NEJSI DOST SILNÁ! SAMA NA SVÁ SLOVA DOPLATÍŠ A BUDEŠ PROSIT O MILOST NA KOLENOU, ŠEPTAJÍC, ŽE TO LIDSKÝ ROZUM A TOUHA ŽÍT POMOCÍ LÁSKY TI ZLOMILA VAZ A UKONČILA BYTÍ TVÉ ZLOBNÉ CHÁSKY!“
*Ema netušila, kde se v ní najednou vzal ten básnický talent, očividně to ale zabralo, neboť se Černá paní již neozvala a temnou krajinu nanovo pohltila mlha. V ní se Emě podruhé zjevila ona tajemná tvář. Tentokrát ji viděla naprosto zřetelně, leč tvář působila tajemně duchařsky a navíc ji pohlcovala ohnivá zář, když ale na dobrý pouhý metr doplula až k Eminým očím, dotyčná alespoň usoudila, že musí patřit nějakému letci nebo námořníkovi. Ema se chtěla dozvědět víc, jenže muž otvíral pusu opět naprázdno.
*PLESK. Mlha se rozestoupila. Další vteřinové PLESK. Tvář zmizela. STŘIH. Ema stanula na bezejmenné ulici. Tentokrát jí žádné sirény nezněly, zato hlasy ano. Ema se ze zvyku rozhlédla po obou stranách, nikoho však nespatřila. A pak jí to došlo.
*„Tady máš, obleč si to a jdem.“
*Ema rychle procitla, nebyla to však maminka, kdo jí jako obvykle přišel dát dobré ráno. Hned jí bylo jasné, že se z toho tentokrát nevykroutí, otcovy oči výmluvně hovořily za vše.