O Larise Proftové (autor – Martin Jabkenič)

O Larise Proftové

Nazývala se Larisa Proftová

přičemž v životě to zrovna usnadněné dvakráte neměla

a to kvůli své matce trýznitelce

co potrpěla si na poslušnou kázeň

 

Matka již od dívčina útlého věku

podrobovala dotyčnou značnému psychickému nátlaku

kdy mnohdy vyloučeny nebyly

mučivé fyzické tresty

při řádném neplnění

daných stanovených úkolů

 

Tak tomu bylo zrovinka nedávno

kdy Larisa, chtě nechtě, sama samotinká

musela dopraviti se hromadnou dopravou

do padesát kilometrů vzdáleného města

pro sadu deseti balíčků léků

jež domů bez úhony dopraviti hnedle měla

 

Po několika náročných přestupech

navíc ztížených úmorným vedrem

stanula dívka konečně před příslušnou apotékou

z níž následně měla vyzvednouti onu zásilku zadanou

 

I když Larisa vše zdárně stihla do zavírací doby

dopředu velmi dobře tušila

že přesto neujde stran matčiny zloby

to když lékárník momentálně skladem měl

oněch požadovaných krabiček pouze pět

 

Tak se nakonec skutečně stalo

a nezůstalo jen u toho!

 

Larisa po celý jeden týden

ve sklepě zavřena býti musela

s minimálním přídělem jídla

 

Ovšem hned ten týden následný

po řádném odpykání si trestu

byla dívka vystavena

dalšímu stran matky lstivému úkolu

 

Larisa tentokráte měla vypraviti se

do sto kilometrů vzdáleného hlavního města

a v jednom z tamních supermarketů nakoupiti

jeden rohlík a flašku červeného vína

 

Tak v dalším úmorném parnu

dívka podniká zcela novou strastiplnou cestu

 

Opět nešlo jej jakkoliv obejíti

neboť matka s jistotou poznala by

že dcera oklamala ji

 

A tak Larisa, sotva nakoupila to co měla

začala pospíchati na večerní vlak

aby následně z něj

přesedlala na navazující spoje

jež dopravily by ji k té

jíž – připusťme si to

čím dál více začala nenávidět

z celého svého čistého srdce

 

A zase byl onen pomyslný oheň na střeše

neboť věčná nespokojenost

byla opětovně na matčině straně

 

Rohlík zcela rozdrolený!

A víno zteplalé

tudíž nepoživatelné!

 

„To svět neviděl!

Takové nemehlo, jenž pokazí vše, na co jen sáhne!“

 

Ano, přesně takto zněl pokaždé

stran matky její pádný argument!

 

Co na tom že dívka byla úmorně znavena

 

A jak by také ne

když až po noční třetí

domů se navrátila!

 

Leč matka na dceřiny útrapy opětovně nebrala ohledy

 

Naopak, dotyčné uložila trest zcela nový!

 

Nejen pouhý jeden, ale rovné celé týdny dva

vcelku stráví ve sklepení

a to bez přísunu potřebného jídla

krysám vydána na pospas!

 

Takto neslavně se to pro Larisu

odvíjelo dále kdy v nedohlednu

byly pozitivní vyhlídky

kdy Bůh její despotické matce přiřknul by

roli láskyplně milující persony

 

Ba právě naopak!

 

Dotyčná ještě jedno dítě počala

jež záhy psychicky obdobně týrala!

 

Obdobně jako Larisu

počala jej s náhodně vytypovaným mužem

jehož si přivlastnila v jednom z tamních barů

kde jako o překot neúměrně opíjela se

 

V nyní již tříčlenné rodině

odvíjelo se vše dle zaběhnutých pravidel

tedy do chvíle, kdy matka vynesla ortel nejkrutější

 

Kdy vyžádala si na dceři nejstarší

aby ta ze světa sprovodila

onu svoji sestru mladší nevlastní!

 

To však nebylo vše!

 

Po vykonání zadaného úkolu

Larisa měla jít sama udat se na policii

a doznat se ke svému hrdelnímu zločinu!

 

Dívčina však již byla ve věku

kdy nenechávala si vše líbit

Kdy naopak byla pevně odhodlána

uchránit onu jedinou duši spřízněnou

na níž jediné ji v dosavadním životě skutečně záleželo

 

Započal tak doslova boj o holý život

kdy jedna přesně mířená bodná rána do srdce

následně rozhodla o tom

kdo na něj bude smět nárokovat si Bohem stanovené právo

 

Nakonec matka stala se onou osudem vyvolenou obětí

tou kdo bolestně dopadl na zem

a najisto opustil tento náš pozemský svět

 

A ony dvě nevlastní sestry?

Ona starší – ona věkem mladší?

 

Snad potěší vás verdikt soudní

že ty nakonec zproštěny byly

všech závažných obvinění

kdy poté do náhradní rodiny společně spěly

 

Naleznou v ní své konečné kýžené štěstí?

Rubriky: Mix | Napsat komentář

Výzva (22)

Výzva (22)

Minule jsem tu ve výzvě hovořil o muži, co nezvládal vlastní život vlivem nepřízně osudu. Je to vážně zajímavé, jak na něj, my lidé, nahlížíme a to s ohledem na náš aktuální věk. Zatímco děti povětšinou rády objevují doposud jim skryté taje a ve svém pozemském bytí dokáží plně rozvíjet svoji bujnou fantazii, dospělí se v něm povětšinou neúměrně stresují z přemíry pracovního nasazení a z toho, co vše je ještě čeká, co vše musejí ještě stihnout zařídit.

Ano, jednou prostě ono bezstarostné dětství skončí a jedinec jako takový bude muset prokázati, jak ve svém vlastním životě následně obstojí. Kdy pak bojuje o své právoplatné místo v něm jakožto s nástrahami osudu a jeho překážkami. Takový člověk o nich leccos již ví a jaksi i počítá, že jim bude jednou vystaven, jenže když ony obtíže pak nastanou, přeci jen je tím vším zaskočen a říká si: „Proč zrovna toto muselo nyní potkat mě a ne někoho jiného?“

Podobně na tom byla jedna moje kamarádka, jíž se na pokožce udělal červený flek. Její mamince se to nezdálo a tak společně navštívily lékaře. Z běžné vyrážky se však vyklubal zákeřný lymfom a tak následovala nezbytná hospitalizace v nemocnici s nespočtem ozařování. Daná událost se pro rodinu nemocné stala těžkou životní zkouškou. Ona má kamarádka byla od přírody však velkou bojovnicí a nehodlala se jen tak lehce vzdát. Já a ostatní si tak ze srdce nyní přejeme to jediné: ať v oné snaze nepoleví a zákeřnou zhoubnou nemoc jednou zcela porazí.

Abych se vám rovnou přiznal, nemám příliš v oblibě obdobné smutné příběhy ze života a to ani coby literární náměty jakožto jejich následné filmové adaptace. Respektive abych to upřesnil, nedokázal bych takovéto surové příběhy plné tragiky osobně literárně zpracovávat. Ve svých počinech se jich snažím jen zběžně dotýkat, jak tomu bylo již v prvotním City Meansu, v případě Heleny Kantové, zesnulé to manželky Helmuta Florenta. Opět jsem tu tak uplatnil ono své zavedené, že když text tu oficiální možnost má, může se jeho prostřednictvím připomenouti něco pěkného, tedy o dané nemoci se pouze v nástinu zmíniti. To znamená, že se nevyžívám v neúnosných bolestech postižené a ta tak na onom kousku papíru zbytečně dlouze netrpí a v pokoji a v míru odchází z tohoto pozemského světa.

Jistou naděj na důstojný přechod, tam na druhý břeh, pak dává knižní trilogie Raymonda Moodyho, jíž vlastním pod názvem Život po životě coby souborné vydání. Jen v málo případech se stává – uvádí se v ní – že by se příznaky prožitků blízkosti smrti nesly v duchu pekelných zážitků. Ba právě naopak, mnozí z těch, co je prožili, na sobě pociťovali pokoj, klid a mír a odmítali se navrátit nazpět do života, jak jim tam na onom pomyslném druhém břehu bylo dobře!

I přesto, mě osobně, strach ze smrti neopouští, neboť jsem se nechoval k druhým vždy slušně, ať již přímo navenek, či jen v pouhých myšlenkách. Ale to všechno již ode mě víte z minula. Stejně jako to, že každý z nás má jak onu stinnou tak i onu dobrou stránku, avšak záleží čistě na takovém člověku, pro jakou z nich se nakonec osobně rozhodne. Proto se rovněž nesmíte podivovat mojí časté zmínce o průvodci, takzvaném vševědoucím, jehož by měl mít každý z nás a jenž by pokaždé rozhodl v náš prospěch a navíc osvobodil ze spárů nehostinného nepřejícného osudu. Snad tohoto poznání každý z nás jednou dojde. A pokud ne přímo zde na tomto pozemském světě tak snad v oné říši posmrtné. To by mě velice z celého srdce potěšilo.

A jak vzpomínáte na své dětství vy, vážení čtenáři? Bylo, obdobně jako v mém případě, převážně šťastné nebo jej provázelo ryze to negativní? A jak naopak nahlížíte na své dospívání a pozdější věk dospělosti či stáří? Změnilo se tam něco zásadního oproti onomu věku dětskému? Prošli jste si i vy, osobně či přímo někdo z vaší rodiny či blízkých přátel, obdobným těžkým obdobím, do něhož zasáhlo zhoubné onemocnění? A co soudíte o mém spisovatelském záměru psát výhradně poeticky, když onen text tu možnost má? Jak na vás po četbě prvotního City Meansu zapůsobila ona pasáž o Heleně Kantové? A četl někdo z vás knihy týkající se prožitků blízkosti smrti od Raymonda Moodyho? A pokud ano, co jste si z nich vy osobně moudrého odnesli?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor

Rubriky: Výzvěnky fejetonkové aneb zápisníček jednoho autora | Napsat komentář

Prostopášný mladíček

  • Prostopášný mladíček
  • Uvnitř své mysli
  • zažíval ta nejúchvatnější milostná dobrodružství
  •  
  • Leč ve světě skutečném…
  • Vpravdě?
  • Byla to bída s nouzí!  
  • Léto jinak v plném proudu
  • a on stále nezadaný
  • na vážnou známost či pouhý flirt
  • nevýslovně smolný 
  • Přitom nijak zvlášť neslevil
  • ve snaze seznámit se s oním něžným pohlavím
  • a to za přispění – jak jinak – svých vlastních osobitých básní
  •  
  • Leč první z daných potenciálních slečen
  • partnera již měla
  • zatímco ta druhá vázati se nechtěla
  •  
  • A ona třetí do počtu?
  • Ta rovněž nepřicházela v úvahu
  • neboť pobývala až kdesi v dalekém Peru
  •  
  • Inu, věru!
  •  
  • A tak Robert, onen mladík
  • alespoň o oněch dívkách tajně si snil
  • kdy představoval si je všechny
  • jak jinak
  • nežli ve vyzývavých pózách
  • mnohdy přesahujících hranice únosného milostna
  •  
  • Takto tomu bylo i onoho osudného jedna třicátého srpna
  • kdy Robert ve svém pokojíku nahlas prožíval
  • slastné milovášně daných tří slečen
  • jež pro sebe v životě neměl šanci získat 
  • Až rozhodla sama náhoda!
  • A přitom stačilo tak málo
  • a sice míti pootevřené okénko
  • z něhož bylo do ulic slyšet
  • každičké neřestné slovíčko 
  • Domem rozezněl se zvonek!
  • Robert zpozorněl! 
  • Přestal pět cudné ódy
  • ven se vypravil…
  • A kohopak nespatřil! 
  • U branky postávaly tam všechny tři mladíkovy tajné lásky! 
  • Než však Robert stačil vůbec projevit své skutečné city k nim
  • poté co k sobě do zahrádky všechny tři dívky –
  • na jejich výslovné přání – vpustil
  • už od každé z nich stačil slíznouti
  • tři pořádné facandy 
  • A když nechápavě mladík otázal se záhy
  • za co vlastně vůbec
  • odpovědí mu bylo – od oněch tří slečen – že
  • „za ony jeho prostopášné nestoudné popěvky“ 
  • Robert vše hodlal mermomocí vysvětlit že tím nic zlého –
  • v pravém slova smyslu –
  • nemyslil 
  • Leč to už Eliška, Nikola a Martina –
  • jak se ony tři slečny jmenovaly –
  • kvapně od domku spěly pryč
  • a to na nedalekou autobusovou zastávku
  • z níž záhy spojem večerním odjely
  • Tak zcela osamocen
  • byl mladík nucen
  • kráčet nazpět k sobě domů
  • Změní se toto nemilé v dohlednu?
  • Robert právě procházel nazpátek jedním z podchodů
  • když tu míjel pohlednou dívčinu
  • kráčející v opačném směru
  • Náhle zastavil se!
  • Ona také!
  • Pak otočili se
  • a pohledy upřeli na sebe
  • Byla to dívka
  • kdo učinil další krok
  • Došla k Robertovi
  • objala jej
  • pak zahrnula vášnivými polibky 
  • Tím to ale neskončilo!
  • Následovalo vášnivé pomilování
  • při němž naráz zhmotnily se
  • Robertovy veškeré hříšné touhy
  • A pak byl všemu náhle zase konec!
  • Dívka od mladíka odtáhla se
  • načež upravila si svůj zevnějšek
  • Najisto vyšla z podchodu
  • bez jediného náznaku
  • že v jeho útrobách
  • došlo k jednomu neobyčejnému úkazu
  • Robertovi napospas
  • jeho znovuzrozené samotě
  • jež se do mladíkova života opětovně vkrádala
  • coby nezvaný host ve své plné síle

Rubriky: Mix | Napsat komentář

Výzva (21)

Výzva (21)

Také se pamatujete na dobu, kdy se v devadesátých letech u nás ve velkém začaly uplatňovat takzvané čajovny? Právě ty se vyznačovaly milým prostředím jakožto vlídnou pohostinností, kdy člověk si do nich přišel odpočinouti od běžného životního shonu a stresu, popovídat si s přáteli a dobýt potřebnou energii.

Také já jsem neodolal a s mamkou byl na otvíračce jedné z nich, kdy mi byla objednána vrchovatá mísa s kokosem, jenž jsem jen stěží spořádal, neboť jsem byl po vydatné večeři. Prostředí čajoven, tedy nejen oné poděbradské, se o něco později výrazně projevilo coby inspirace pro moji Podzemní rajonádu, jež výrazně ovlivnila děj prvotního mochnického City Meansu.

Ovšem není to tak dávno, co toto, na první pohled milé místo, utržilo značný negativní šrám. To jsem, opětovně s partou přátel po delší době, vyrazil do jedné z nich a zpočátku vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by něco mohlo narušit její ojedinělou atmosféru. Leč co se nestalo, do prostoru čajovny zavítal i jeden muž, na němž již od počátku bylo znát, že ho něco nemilého podráždilo. To když se hned po příchodu utrhl na dívku, jež tam obsluhovala.

V obdobném duchu pak onen muž pokračoval dále, kdy se protentokráte zaměřil na rodinku, sedící u stolku hned vedle. Prý co se má co chlubit prosperujícím zaměstnáním, prý že to zní jak nějaká otřepaná fráze, jež pokaždé docílí pouze toho, že druhým pocuchá nervy. Na otázku mladých manželů, zda to má co dělat s tím, že daný muž o svůj vlastní job nějakou nešťastnou životní náhodou přišel, dotyčný jen něco nerudného zabručel a poté se hnedle zaměřil na dcerku onoho páru. Prý že to nebude trvati dlouho a dotyčná sama na vlastní kůži pozná zlovůli partnerských vztahů jakožto nelichotivou nepřízeň všudypřítomných zhoubných nemocí, jenž v takovém člověku bují již od narození, tudíž že onu nebohou co nevidět přejdou bezstarostné životní radovánky a pak na smrtelné posteli bude proklínati den, kdy se narodila. Na manžele s dítětem to již bylo přespříliš a než aby se s mužem dále přeli, raději čajovnu opustili. A onen nerudný muž záhy taktéž.

Nevím, zdali se dotyční znovu chytli i tam venku na ulici, mně osobně všech bylo však popravdě ale líto. Zatímco onen pár s dítětem patrně v životě prožívali šťastné okamžiky (když do toho nepočítám daný incident), muž nejspíše o to nejlepší v něm shodou nešťastných okolností právě přišel. A náhle jsem i já, pro změnu ve svém životě osobním, začal znovu tápat, neboť ani mně se zrovna příliš nedařilo, jen jsem v sobě nenašel odvahu řešit to takto ostře navenek.

A tak bylo rozhodnuto! Podzemní rajonáda musí mít co nejpoetičtější provedení a vše zlé v ní musí býti zažehnáno a přeměněno jen v to ryze pěkné. A tak Vera, na popud Alexandry, pozvolna začala budovat partnerský vztah s Menorem a Kristián konečně došel reálného naplnění v podobě niterního přání, jenž mu splnil tajemný kouzelník, zčistajasna se zjevivší uvnitř těchto prostor. A jak tajemně se v nich objevil, tak rychle se z nich zase vytratil.

Právě onen incident, zmíněný výše, dává odpověď na to, proč byl prvotní City Means mnou zpracován do jisté míry právě tak poeticky a nikoliv přehnaně hrdinsky dramaticky. Ona příhoda s mužem v čajovně, vlastní neuspokojivý životní stav jakožto hledání pomyslné třinácté komnaty za něčím na první pohled banálním, mě vedly právě k onomu uvědomění, že když alespoň text onu možnost má, proč toho nevyužít a splnit si na onom kousku papíru to, co je v běžném bytí, vlivem mnohdy krutého a nespravedlivého osudu, reálně nemožné.

Po tomto upřímném doznání snad již konečně správně pochopíte můj spisovatelský záměr a změní se váš úhel pohledu na moji celkovou tvorbu. Možná že někteří z vás to přímo znáte ze svého vlastního života, když se vás někdo zeptá, zdali v poslední době došlo k nějakým převratným změnám a vy odpovíte: naštěstí ne, vše zůstává v zajetých klidných kolejích.

Právě toto se stalo mým hlavním záměrem v románových počinech, kdy jsem se snažil připomenouti výhradně to pěkné a tomu ryze negativnímu se pokud možno nějak vyhnout. Nešlo to pokaždé, ale myslím, že v prvotním románovém City Meansu se mi to nakonec povedlo. Pokud jste to tak při četbě cítili i vy, vážení čtenáři, je to nezvratný důkaz toho, že má snaha nepřišla vniveč. Pokud však stále máte k mým literárním počinům jisté výhrady, snad daná literární filozofie dojde naplnění v mých dalších dílech. Vždyť za co by život jinak stál, kdyby se v něm měl člověk donekonečna jen trápit. Když ale, znovu opakuji, onen kousek papíru onu možnost má a umí i v těžkých životních chvílích zaznamenat něco pěkného, proč toho následně plně ryze pozitivně nevyužít, říkám si znovu a znovu a následně tak i činím. No považte sami, vážení čtenáři, nemám alespoň v tomto pravdu?

A co soudíte o čajovnách vy, vážení čtenáři? Chodíte si do nich občas posedět, nebo snad dáváte přednost jinému pohostinství? Co soudíte o onom nerudném člověku, o němž jsem se tu zmiňoval? Zastáváte jeho životní názory, nebo spíše soucítíte s onou rodinou, již slovně dotyčný napadl? Oblíbili jste si v prvotním City Meansu moji Podzemní rajonádu? Zavítali byste do ní rovněž rádi, nebo k ní zaujímáte spíše opačné stanovisko? A co míníte o mém ryze poetickém stylu psaní? Je namístě vyžívat se výhradně v takovýchto pasážích, na úkor oněch srdcervoucích vážných dramat rozepsaných do sebemenších detailů?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor

Rubriky: Výzvěnky fejetonkové aneb zápisníček jednoho autora | Napsat komentář