Kapitola 36 – Setkání s Klemontovými

V pondělí se dle předešlé dohody Martin zastavil u Noly v její rodné Jalové. Když ulicí pozvolna procházel a pozoroval směsici na sebe navzájem navazujících panelových domů, začalo mu probíhat hlavou, jak asi přišla k tak výstižnému pojmenování. Martin očima sledoval dlouhou ulici a všiml si robustních sakur, které se vyjímaly u cest a v přilehlém okolí menšího parčíku a hřišť. Z vyprávění svých přátel věděl, že tu jinak žijí rádi, i když Kristián se nedávno nechal slyšet, že by se odtud chtěl odstěhovat a zabydlet se v nějakém vlastním domečku někde na samotě, v srdci přírody. Když se nad tím Martin zpětně zamyslel, tak se Kristiánovi začal tak trochu podivovat, a to poté, když Jalovou porovnal s Patalnou, kde přebývala Alexandra, a která ve výsledku působila značně posmutněle až chladně.

Ještě než Martin dospěl ke správnému paneláku a zmáčkl zvonek nesoucí jméno Klemontová, ještě jednou si ulici a její okolí v plné kráse zpětně prohlédl. Jeho zájmem se znovu soustředil na stromky, hřiště a park. Nebylo to jen tak od věci. Martin se od Kristiána nedávno dozvěděl, že toto vše klidně již mohla být dávná minulost. Prý byl podán návrh na vybudování zcela nových bytových domů, ten ale nakonec přišel vniveč, o což se zasloužili obyvatelé města, když podepsali protestní petice. Martin usoudil, že se jednalo o velice rozumné rozhodnutí.

Á, tak tě u nás pěkně vítám. Fajn, žes dorazil.”

„Ahoj,” oplatil trochu překvapeně Kristiánovi pozdrav Martin, neboť najisto předpokládal, že mu otevře Nola. „Hele, dorazil jsem do správného domu, že jo?” pozměnil náhle uvítací řeč.

Jo, neplaš se, jsi tu naprosto správně… Jo tak, proto ty vrtochy.” Kristiánovi konečně došlo, proč si ho Martin se zájmem tak přehnaně prohlíží. Svým oblečením totiž připomínal zbloudilého výletníka, pro nějž léto zdaleka neskončilo, i když venkovní počasí rozhodně vypovídalo o něčem úplně jiném. „Tohle volný oblečení je podle mě naprostá normálka. Pruhovaný tričko, po domácku zastřižený černý kalhotový kraťasy a bosý nohy po létě plném slunce a pohody zkrátka žalostně volají. Co tomu říkáš?”

Jo, jasně, máš naprostou pravdu. Paráda,” zabrebentil Martin a otřel si upocené čelo. „To, co máš teď na sobě, mě fakt zmátlo. Na moment jsem skutečně zapochyboval, jestli jsem náhodou omylem nezazvonil u tebe doma. Ty i Nola přece bydlíte ve stejné ulici?”

Jo, tak jest tomu,” odvětil ve stejně opojné náladě Kristián.

No, prostě se mi teď při pohledu na tebe nějak zatemnilo před očima, promiň, to zas přejde. To jsou pravděpodobně dozvuky toho famózního víkendu stráveného u Alexandry, kde rozhodně nebylo o překvapení nouze. No, už to nebudu radši dál rozebírat.”

Jo, v pohodě, nic se nestalo. Nola je u sebe v pokoji. Pojď klidně dál.”

Martin vešel dovnitř a ještě naposled rukou před očima naznačil mlžení. Kristián to přešel se svým typickým nadhledem a zavřel za ním dveře.

I tak bys měl to svoje oblečení ještě přehodnotit,” neodpustil si Martin přece jen připomenout. „Moronová tě kvůli němu zase nepříjemně zpraží a půjde si stěžovat k řediteli.”

Ehm, zapomínáš,” začal mu ihned Kristián oponovat, „že naše Danuška před nedávnem odjela do lázní a náš velectěný pan ředitel si mě k sobě na její přání vždy volal jen proto, že z jejích manýrů měl pokaždý pěkně nahnáno. To je však již minulost. Ředitel mě před nedávnem sám požádal o zprovoznění školních internetových stránek, který pořád padaj, takže mu zrovna přijde vhod, když se u něj na to slovíčko občas zastavím.”

No co na to říct? Snad jen, že se ze všeho pokaždé dokážeš pěkně vylhat a mně zas nedojdou některá podstatná fakta, která mi znemožní tě nějak nachytat. No a pak – jsem to pokaždé právě já, kdo na svá vlastní slova vždycky dojede.”

„No, když to zas vezmeš z jinýho úhlu pohledu, tak se v podstatě vůbec nic nestalo. V porovnání s naším aktuálním problémem je to jedna malá kapička v rozlehlým oceánu.”

No jo, já vím, jde o ten kufr a jeho obsah,” odtušil správně Martin, který se zároveň i mírně zakřenil, když uslyšel to Kristiánovo laškovné srovnání.

Přesně tak a ne jinak,” dodal s protáhlým úsměvem, jemuž i tentokrát sekundoval mírný úklon.

A Nola je vážně tady?”

„Jo, u sebe v pokoji.”

„Tak jdem hned za ní, ne?”

Jo, proč ne?”

Oba zanechali rozmarných řečí a vyrazili z předsíně do jídelny, kde to překrásně vonělo, až se Martinovi sevřel blažeností žaludek. Na svátečně prostřeném stole byl postaven hrnec s česnekovou polévkou a vedle v košíku pak čerstvé rohlíky a housky. Naproti sobě tam seděli dva starší lidé okolo čtyřicítky a bavili se spolu o záležitosti týkající se právě zastavené výstavby nových bytů v jejich ulici. Muž ženě zrovna líčil, že nechápe, jak někdo může být tak netaktní k ulici s historickou tradicí a nařídit něco tak potupného zrovna u nich v Jalové, když za nádražím je na takové věci dostatečná volná plocha. Žena souhlasně přikývla a připojila k tomu, že je velice ráda, že z těch plánů nakonec sešlo, už třeba kvůli těm nádherným sakurám, které zdobí parčík, a hřišti, kde si mohou hrát děti. Martin neomylně vytušil, že oba rozmlouvající jsou Nolini rodiče.

Dobrý den,” pozdravil.

Oba dva, jakmile ho spatřili, spolu okamžitě přestali debatovat a dokonce i jíst.

„Vy jste určitě Martin, že? Nola nám říkala, že k nám dnes odpoledne přijdete.”

Žena vstala od stolu a hned se šla s Martinem přivítat. A skutečně, na první pohled jako by Nole z oka vypadla – tedy až na ten dolní ret, který měla zcela v pořádku – a o nějaký ten centimetr na výšku. „Zrovna obědváme, nedáte si s námi?”

Ne, děkuji. Jste moc hodná,” odmítl ve vší skromnosti Martin, i když popravdě na tu polévku měl strašnou chuť, o čemž i svědčilo jeho nenápadné popotahování nosem. Kristián to musel nějakým způsobem vytušit, protože si neodpustil rýpnout.

Ta polévka je ale vážně moc dobrá, ani já jsem jí nedokázal odolat.”

Ne, vážně, jsem už po obědě,” nenechal se Martin přemluvit ani od něj, i když na něm bylo stále víc znát, jak rád by učinil výjimku. Žemlovka ze školní jídelny mu rozhodně dvakrát nesedla, takže byl v podstatě hladový, a ani vločková polévka jakožto první chod mu rozhodně nespravila náladu – tahle česneková v porovnání s ní musela být učiněnou delikatesou. Co naplat, skromnost a ostýchavost opět úspěšně zvítězily.

„No, když nechcete, tak vás nebudu zbytečně přemlouvat,” vzdala to Nolina matka a zasedla zpět ke svému jídlu. „Jinak, Nola je u sebe v pokoji.

Fajn, tak mi půjdeme hned za ní, co ty na to?” začal Martin věnovat pozornost zase Kristiánovi.

I tak ale pro vás Nola přichystala malé pohoštění,” promluvil teď nečekaně její otec, jenž právě dojedl a rozevřel si noviny, „tak doufám, že alespoň jí nedáte košem.”

Martinovi došlo, proč to teď asi říkal. Zrovna mu totiž zakručelo nemile v žaludku, což byl jasný signál hladu a nedostatečnosti vločkové polévky.

Ano, to je pravda,” potvrdila šibalským úsměvem slova svého muže paní Klemontová, „ale budete si na to muset ještě chvilenku počkat. Teprve se to chystá.”

„Jo, to my si počkáme, že jo, Martine?” mrkl na něj obdobně spiklenecky Kristián. Martinovi nezbývalo, než mu to souhlasně s přemáháním oplatit.

Rubriky: City Means I - Město plné návratů | Napsat komentář

Kapitola 35 – Procitnutí

Martin o těch vlídných slovech začal hned přemítat. Rázem mu došlo, že na něj Alexandra vlastně nijak netlačí, aby se z něj hned stal výřečný samomluvka. Byl rád, že tomu nechává volný průběh a že jí je sympatický takový, jakého ho na druhém břehu Labe poznala. Jelikož Martin sám tušil, že v odbourávání neprůbojnosti a mluvy bude mít v Alexandřině přítomnosti i nadále problémy, nyní již alespoň najisto věděl, že dívka si na to velmi ráda počká a už jen kvůli tomu se bude zasazovat o to, aby s ní začal trávit pokud možno co nejvíc času.

Jo, ty i někteří ostatní v tomhle máte vlastně pravdu. Někdy to asi skutečně s tou vážností přeháním, a právě možná teď nastal už konečně ten správný čas, abych přiznal, že jsi velmi milé děvče, které by byl hřích jen tak pustit k vodě a tak nechat napospas samotě, třeba jen proto, že ti nedokážu vyznat své skryté city navenek v plné míře. A když tobě samotné má nynější přítomnost něco pozitivního přinese, tak tím líp pro nás oba.”

„Jsem ráda, že mi dokážeš naslouchat,” dala Alexandra Martinovi najevo výstižným úsměvem. „Ani ten pohled do mých očí ti už – jak se zdá – takové problémy nečiní. I to je velký pokrok.”

Martin se rovněž pousmál a dokonce i Jeremiáš teď cosi radostného povzbudivým štěknutím hlásal. Martinovu náladu však záhy nabouraly nové strachy, to když si opětovně vybavil onen neznámý dívčí hlas v bývalé hasičárně.

Pořád tě ale něco trápí,” všímala si pozorná Alexandra.

Martin už to v sobě dusit nedokázal a tak jí teď dopodrobna povyprávěl o podivné příhodě se semaforem a jeho morseovkou. Navíc ho v mysli stále mučil ten dívčí hlas z bedýnky, jenž jí byl do jisté míry podobný.

Alexandra na Martina tentokrát hleděla s obzvlášť velkým zájmem.

Já o tomhle nic nevím, Martine. Jak jsem ti již pověděla a tvrdit ti to budu i nadále, pokud o to budeš stát, rozhodla jsem se s tebou sejít, protože mě upoutal tvůj inzerát. Na tom, že jsem tě k sobě pozvala na víkend, také není nic neobvyklého. Je to doba volna, čas, který si chce každý mladý člověk náležitě užít po svém. A z žádné bedýnky jsem k tobě a k tvým kamarádům rovněž nepromlouvala.”

Jo, jasně, promiň, nechtěl jsem se tě tím nějak dotknout. Už o tom nebudu mluvit,” omluvil se Martin.

Je ale rovněž možné, že vás na ten kufr ten ženský hlas upozornil záměrně. Třeba tobě a tvým kamarádům chtěl jen dopřát kousek životního štěstí, když je uvnitř uložen tak vzácný legendární kousek. I tak se to dá prostě a jednoduše vysvětlit, co říkáš? A že to ta dotyčná vše zahalila do jemně poutavého dobrodružství a hned na počátku umocnila problikávajícím pouličním světlem, které na to mělo upozornit, to jen svědčí o tom, jak moc si přála, aby to nevyznělo příliš fádně a obyčejně. To je tedy můj osobní názor.”

I tak mi to celé ale pořád vrtá hlavou. To Nolino náhle podivné chování, její následné bleskové zorientování, pak ten na první dobrou prázdný objekt, v něm zčistajasna rozsvícené světlo, ten procítěně promlouvající hlas… víš, pořád to na mě doléhá, a nejen to, předtím ještě ty úkazy ve škole…”

Nejlepší rozhodně bude, když se na to s Kristiánem přeptáte přímo té Noly. Určitě do toho vnese více světla a ty se tak konečně zbavíš zbytečných spekulací,” usoudila rozhodně Alexandra a podrbala Jeremiáše tam, kde to měl nejradši. Ten jí záhy proklouzl mezi prsty, odběhl ke dveřím, zastavil se u nich a prosebně se od nich otočil zpět ke své majitelce.

Jo, tohle s Kristiánem máme naplánované hnedka na pondělek. Jsme dohodnutí, že se oba u Noly stavíme, přeptáme se jí na to, a on nám pak řekne, jak se rozhodl dál ohledně toho kufru,” vzpomněl si teď v rychlosti Martin. „Nezahrajeme si nějakou hru, když už tu takhle posedáváme a bavíme se spolu? Uteče nám tak rychleji čas a donutí nás to zase přemýšlet o něčem jiném než jen o věčném tajemnu, z něhož až místy mrazí.”

Alexandra a její čtyřnohý přítel teď byli ale očividně trochu jiného mínění. Jeremiáš k ní totiž již několikrát ode dveří sám od sebe přicupital a vždy do ní lehounce ducnul. A když se k tomu napotřetí ještě přidalo vodítko, které k dívčiným nohám láskyplně položil, bylo to již na pováženou.

Nenecháme to třeba až na později? Jeremiáš je v tuhle večerní hodinu totiž zvyklý se mnou chodit na procházku. Takže jestli proti tomu nic nenamítneš, tak bych s ním na ni hned teď vyrazila. No a také bych samozřejmě byla velice ráda, kdybys nám dělal doprovod.”

Ale jo, proč ne? Je tam docela hezky. Hlavně že neprší,” připojil se bez zbytečných protestů Martin.

Tak fajn, vyrážíme.” Alexandra spokojeně tleskla, vstala, pomohla Martinovi na nohy a v hravém žertu k tomu přihodila: „Neboj, já tě neukousnu a ani tě nepředhodím žádným lačným tajemným vizím.”

Ještě jednou se tomu společně zasmáli a pak už najisto s Jeremiášem vyšli před dům.

Rubriky: City Means I - Město plné návratů | Napsat komentář

Kapitola 34 – Kataloročenky

Martin v bytě podruhé osaměl. Tentokrát však nebyl schopen ze židle hned vstát. Na vině byl Alexandřin přístup k Helmutovi, který ho dokonale odzbrojil tou její dokonalou řečnickou načasovaností a bezchybným precizním výstupem, jemuž nedokázal odolat ani Helenin manžel. Martin nakonec ale tuto vnitřní zábranu srdnatě prolomil a odhodlal se k tomu, co si v průběhu Helmutovy návštěvy usmyslel: prohledat dívčiny šuplíky a zjistit o ní co možná nejvíc.

Martin tedy začal hned tím prvním. Jakmile ji otevřel, hned mu do oka padly známé místní Kataloročenky, které tam byly chronologicky uspořádané podle měsíců. Martin tedy vyndal hned tu na vrchu a nalistoval si stránku věnovanou seznamovací rubrice. A skutečně, hned v třetím příspěvku se našel. Alexandra si jeho inzerát červeně označila. Když ho Martin letmo pročítal, tak mu znovu začaly červenat tváře, a říkal si, jak něco takového vlastně byl o sobě schopen napsat, a který šotek si to s jeho slovíčky tak pohrál.

Nakonec Kataloročenku zandal na původní místo a vyndal si tu další. Znovu v ní vyhledal seznamovací rubriku a nestačil se divit podruhé. Ten, koho si v ní Alexandra červeně zakroužkovala tentokrát, byl o hodně starší než on a prezentoval se jako velký dobrodruh a cestovatel. Doma dle svých údajů dokonce choval cizokrajná zvířata, mezi nimiž nechyběly amazonské anakondy či afričtí jedovatí pavouci.

Stále máš o mně jisté pochybnosti, pořád tě cosi nutí mi nedůvěřovat, že mám pravdu, Martine? Obáváš se naprosto zbytečně, já proti tobě rozhodně žádné zlé praktiky podnikat nehodlám, v tom si nijak obzvlášť nelibuju. A pokud, tak to jen tehdy, když mi k tomu někdo dá popud, například zrovna ten, o němž sis zajisté teď stačil něco výmluvného přečíst.”

Martin sebou poplašeně trhnul a Kataloročenka mu vypadla na zem. Tak náhlý Alexandřin příchod vůbec neočekával. Dívka si jeho zbrklosti všimla, v poklidu k němu došla, poklekla před něj a začala ze země Kataloročenku sbírat, přičemž se její průzračně pomněnkové modré oči opět vzájemně propojily s jeho. Jelikož se Martin při tom neměl příliš k obhajování svého záměru, vzala si Alexandra opět slovo.

Podle mě je správné, že se o mně snažíš zjistit co nejvíc. I já jsem si vědoma toho, že to naše setkání proběhlo patřičně narychlo a za dost výjimečných okolností.”

No právě,” vychrlil ze sebe horečnatě Martin.

Kataloročenky jsem opravdu odebírala proto, že jsem se cítila sama a chtěla se s někým seznámit. Bohužel se to však pokaždé nějak zvrtlo a obrátilo v můj neprospěch. Tenhle první, kterého jsi objevil v té předešlé, byl jedním z nich. Po prvním přečtení mi ten inzerát vyzněl dost ojediněle, a tak jsem se na něj rozhodla odpovědět a sjednala si s dotyčným schůzku. Nakonec se z něj ale vyklubal dost arogantní neohrabanec, který místo cizokrajných zvířat doma choval jen prachobyčejné venkovské králíky. Což o to, to by mi vůbec nevadilo, jedno malé roztomilé zvířátko úplně stačí, jenže tenhle jinoch kromě toho, že měl prolhanou pusu, se ještě nepřiměřeně, dosti nevybíravě, a značně tvrdě navážel do svých údajných přátel, rodiny a známých. To už na mě bylo vážně moc, a proto jsem se s ním nadobro po týdnu rozešla.

Ten další byl o něco povolnější, i on ale měl své vrtošivé vroubky. Při našem prvním společném setkání jsme si hned padli do oka. Choval se ke mně velice mile, dokonce mě sám od sebe pozval na romantickou večeři. No, a pak jsme zašli k němu domů, tedy jestli se to tak dalo vůbec nazvat. Byla to vila, v níž nechyběly snad žádné nákladné vymoženosti dnešní doby: od nepřehlédnutelného krbu, přes domácí kino a vestavěnou místnost s bazénem až po venkovní menší golfové hřiště. Mně ale přesto největší radost udělal jeho kokršpaněl, ovšem záhy jsem ho začala přehořce litovat. Z jeho domnělého páníčkatého elegána a boháče se totiž nakonec vyklubal jen obyčejný donchuán, který ten svůj domnělý palác měl pouze pronajatý od rodičů a vodil si do něj zástupy svých přítelkyň, na něž se tak snažil udělat hluboký dojem, přičemž jednu před druhou hezky zapíral. Tentokrát nezůstalo jen u facky, vztah s ním jsem zakončila rázně po svém a to tak, že jsem ho shodila do toho jeho bazénu, naházela mu tam ty jeho golfové hole plus nějaký ten drahý porcelán navíc, a až potom definitivně od něj odešla a nadobro překročila práh toho jeho sídla neřesti.

Asi zatím vůbec nejnadějnější vztah jsem prožila s chlapcem, který byl povahově srovnatelný s tebou. Nebyl arogantní a ani se nepovyšoval nad ostatní. Vše se ale změnilo poté, co jsem mu pověděla o svých Vantelbooklistech neboli o těchto svých lidských spisech, pro jaký si dnes přišel i Helmut. Pro to už bohužel nenašel pochopení, dle mého názoru se toho dokonce zalekl a začal o mně pozvolna mít klamná mínění. Kdo ví, do očí se mi to nikdy neodvážil přímo říct, ale možná že mě v tu chvíli začal považovat za čarodějnici. Jeho obavy se rázem ještě navýšily poté, co si o tom popovídal se svými kamarády, a ti, mu samozřejmě okamžitě doporučili, ať se z mé společnosti co možná nejrychleji vytratí. A on na ně skutečně dal. Mě osobně to v tom okamžiku zamrzelo dvojnásobně: ten vztah se od počátku vyvíjel slibně a v podstatě ho ukončilo jen smutné nedorozumění. Budiž, osud tomu tak chtěl a prostě se to stalo.”

Martinovi teď přišlo, jako by v Alexandřiných očích na vteřinku zahlédl matnou slzičku, která se ovšem hned kamsi vytratila. A zároveň z dívčina milého hovoru hned vypozoroval, že se z její strany v žádném případě nejedná o předem připravené smyšlenosti, že o tom všem mluvila od srdce. I Jeremiáš, který teď přiběhl z druhé místnosti, o tom musel vědět své, neboť tentokrát po Alexandře nežádal míček ani pavouka, ale vklouzl jí hlavou do klína. Pak vzhlédl k dívčiným očím a cosi zakňučel.

Víš, mně opravdu hodně dává, že jsi tu teď se mnou a že jsi našel pro mé záliby a poslání pochopení a nezaujal vůči nim zpátečnický odstup. Já moc dobře vím, že i ty v sobě máš mnoho pozitivního a ojedinělého, čeho si já na tobě budu moct vážit, a co se stane i předmětem mého obdivu vůči tvé osobě. I když si možná o sobě stále myslíš, že jsi něčím nezajímavý, tak já to tak rozhodně nevnímám. I vážnost v sobě nese něco krásného, poutavého, poetického. A když se jí nechá volný průběh, tak člověk navenek projeví a odhalí i své prozatím skryté vlohy, mezi něž patří průbojnost a chuť mluvit o všem, co dotyčný dle svého úsudku považuje za důležité druhému sdělit.”

Rubriky: City Means I - Město plné návratů | Napsat komentář

Kapitola 33 – Smyslná průvodkyně

Martina v ten okamžik znovu zasáhla jakási vnitřní sklíčenost a váhal, zda by skutečně neměl odejít. Měl totiž strach, aby Helmut zčistajasna nepodlehl náhlým tíživým emocím, jichž by se stal nedobrovolným svědkem. Tyto stavy Martin koneckonců nikdy příliš moc dobře nesnášel a to zejména v posledních letech, kdy je tak precizně dokázala navozovat Dana Moronová, i když tomu nyní byla – zdálo se – učiněna konečně přítrž. I tak si Martin profesorku záhy vybavil v plné kráse, a také v něm náležitě hned hrklo, když si její běsnění propojil s tím, jak se v Helmutovi probouzí skrytá lítost – jakmile Alexandra desky otevře a on v nich na prvním vloženém papíru spatří fotografii své zesnulé ženy s jejím rodným jménem psaným tučnou kurzívou. Martin se pomalu už měl ke stávání, když si toho obezřetná Alexandra opět neomylně povšimla, zavčas se k němu stačila otočit a obratnou rukou ho donutila, aby se posadil. To vše se jí podařilo za přispění již dobře známých vloh: hypnotizujícího pohledu, vyzývavého úsměvu a ladných doteků, které dokázal vždy vypozorovat pouze ten, jemuž byly určeny.

Tady jí to opravdu moc sluší. Tu titulní fotografii jste vybrala vskutku trefně. Moc za ni děkuji,” pronesl k Alexandřině radosti a k Martinovu překvapení nadšeně Helmut, když odklopil vrchní desku a okamžitě mu do oka padla osoba, kterou tak dobře znal.

„Tak to jsem ráda, ani nevíte, jak mi dlouho trvalo, než jsem se konečně rozhodla, kterou z nich na ten první papír zařadit, jestli nějakou starší, nebo novější. Nakonec jsem tedy vybrala tuto. Z dnešního pohledu mi přišla nejaktuálnější, a také si z minula moc dobře pamatuji, že jste o nějaké podobné sám uvažoval, a tak jsem se vám na základě vaší připomínky rozhodla ve výsledné fázi vyjít vstříc.”

To je milé, opravdu jste mi tím udělala nesmírnou radost,” rozplýval se Helmut blahem, doslova nadšen tím, co se před ním poodkrylo za milé překvapení.

Dělám to přece pro vás. Od nynějška by se tento svazek měl stát vaším stálým průvodcem, po němž je třeba sáhnout, kdykoli to budete považovat za nutné. Pojďte, celý si ho společně projdeme, abyste byl v patřičném obraze a věděl, co vás v něm čeká.”

Alexandra se chopila role průvodkyně a s každou další stránkou její výklad nabýval na čím dál větším významu. Martin z jejích úst zaslechl vesměs vše, co mu o své práci a jejím poslání pověděla. Alexandra si opět dávala pečlivě záležet, aby každé její vyřčené slovo mělo jistou váhu a neslo v sobě výraznou jiskru. Helmut ji respektoval a na každý její výklad, připomínku či požadavek vždy přikývl, nebo se sám od sebe zeptal, když mu připadalo něco nejasné. Alexandra mimo jiné Helmuta upozorňovala, že až si bude ony hovory se svojí zesnulou ženou pročítat, aby si k tomu navodil příslušnou klidnou atmosféru, jíž by měla nejlépe doplňovat hudba, jíž oba měli rádi, nebo kladla důraz na odpovídající změnu prostředí a vhodně doplněné dekorace, aby se iluze a přítomnost propojily v jeden společný bod. Martin si toto připomněl, když se dostali na onu patnáctou stranu, kde se v pomyslném rozhovoru Helmuta a Heleny odvíjel pobyt v Holandku.

Na závěr bych vás ještě ráda upozornila, že se čtením psaných hovorů nemusíte nijak pospíchat. Snažila jsem se vyjít vstříc i vašemu dalšímu toužebnému přání a hovory rovnoměrně rozdělila na každý měsíc. A nejen to, nakonec mi jako vhodné řešení přišlo vložit je do dvou svazků. V tomto prvním je vypointován život vaší ženy z pohledu pozemského života, zatímco v onom druhém zase v podobě fiktivního života posmrtného. Vše jsem se snažila zobrazit a podat tak, jak jste mi to při našem minulém setkání sám navrhl.”

Alexandra pak otevřela první šuplík stolu a z něj ony druhé modré desky – jež Helmutovi a Martinovi byly doposud neznámé – vyndala a položila vedle těch prvotních, stále rozevřených.

Já… vůbec teď nevím, co na to mám říct. To vše… to vše mi připadá tak vkusně provedené, dovedené do sebemenší dokonalosti,” mrkal Helmut na obě složky překvapeně svýma nenápadnýma modrýma očima a začal při tom dychtivě popíjet lahodný ovocný čaj, který Alexandra mezitím přinesla na malebném tácku spolu s dalším cukrovím.

Nyní zbývá dodat už jen jediné: užívejte si se svojí paní nadále ty nejkrásnější společné chvíle. Je vám to z celého srdce přáno.”

Tento Alexandřin poutavý komentář Helmutovi nepochybně učaroval ze všeho nejvíc. Cosi ho přimělo hrníček s nedopitým čajem odložit a vstát jako prve Martina.

Ne, nevstávejte, v klidu si ten čaj dopijte a ještě si k tomu poslužte cukrovím,” usměrnila Helmuta – obdobně jako již několikrát Martina – svým šarmem Alexandra, a ten jejímu návrhu samozřejmě vyhověl. „Tak to má být, vše pěkně v klidu a s rozvážnou myslí.”

Martin to sice pozoroval s vnitřním obdivem, zároveň s tím mu však tělem již po několikáté začalo obdobně probíjet napětí. Bylo to dáno opět tím, že začal na Alexandru pohlížet jako na děvče s ojedinělými manipulačními schopnostmi. Helmut ji ve všem poslechl na slovo a dokonce si na její přání ještě přilil čaj a dodatečně ochutnal dva vanilkové rohlíčky, načež se – i když vlastně hodlal již odejít – na její příkaz znovu pohroužil do hovorů se svou Helenou. Nezůstalo jen u toho, krátce nato Helmut zavedl řeč na případná vylepšení, jež mu prve Alexandra doporučila, a ještě jednou začal básnit o jejich přednostech. Martin v ten okamžik měl pocit, jako by ho k tomu Alexandra přímo těma svýma uhrančivýma očima sama nutila a Helmut jen nahlas odříkával, co od něj chtěla slyšet. Martina tak zas plně pohltila myšlenka, že tuhle dívku zná zatím jen velice krátce, a odtud už pak byl zase ten jeden nepatrný vzpomínkový krůček k průběhu jejich náhodného setkání. Pak náhle znovu pohlédl na obrazy rozvěšené po stěnách a ty v něm – díky těm podivným obličejům v zajetí přírodních živlů – začaly okamžitě vyvolávat četné hororové výjevy. To naznačovalo jediné: Martin se Alexandry začal zase bát. Tentokrát to do značné míry ještě znásobila plně nastupující večerní tma za oknem.

Nyní už ale opravdu budu muset jít.” Helmut rozhodně vstal, položil dopitý hrníček i prázdný talířek od cukroví suverénně na stůl a chystal se s Alexandrou najisto rozloučit. „Byly to opravdu moc příjemně strávené chvilky, ještě jednou vám za všechno děkuji. Nebojte, vaše rady jsem vzal plně na vědomí a budu se jimi řídit.”

I mě velice těšilo, pane Florente,” povstala i Alexandra, k loučení se ale, jak bylo vidno, ještě stále neměla, prozatím jen velmi bedlivě sledovala, jak si Helmut pečlivě oboje desky s Helenou ukládá do aktovky.

Nuže, děkuji vám za vše,” podal Helmut Alexandře ruku. Ta mu stisk oplatila, nicméně mu očima stále dávala najevo, že by mu ráda ještě cosi sdělila. Ta lačná horlivost v jejím obličeji se prostě nedala přehlédnout.

Než se definitivně rozejdeme, chtěla bych vám dát ještě něco s sebou na cestu,” nastínila cosi v tomto smyslu.

„Ó, jestli mi chcete dát krabici s tím vaším výtečným cukrovím, tak to není třeba. Jsem ho přejedený až až,” odmítl smírně Helmut.

Ne ne, toto jsem na mysli neměla,” oponovala okamžitě nesouhlasně Alexandra. „To, co vám nyní chci věnovat, se skrývá v této třetí nenápadné místnůstce. Prosím, můžete mě do ní následovat?”

Helmut, naprosto očarován Alexandřiným šarmem, za ní šel jako věrný pejsek. Dokonce neměl ani čas na pokorné přitakání ve smyslu ano, jistě, samozřejmě, velmi rád.

„Ta je pro vás na rozloučenou, za odměnu, že jste mi bedlivě naslouchal a vzal si k srdci veškerá má slova.”

Překvapený Helmut si od Alexandry převzal tulipány. „Voní překrásně,” zmohl se pouze říct, a Alexandra okamžitě neochvějně vytušila, co je k tomu potřeba přihodit, aby to nabylo té nejvýstižnější podstaty.

Třeba to budou právě tyto tulipánové kvítky, co vám pomůže navodit co možná nejvěrnější atmosféru vzdáleného Nizozemí, kde jste se svou paní trávil šťastné společné chvilky a kde se s ní možná zase zítra či v nejbližších dnech opět ocitnete, až budete listovat a číst si o ní.”

Helmut se nad Alexandřinou hláškou okamžitě pozastavil. V jeho očích bylo patrné, že mu to nesmírně zaimponovalo.

Pojďte, vyprovodím vás,” vyzvala ho Alexandra.

„Na shledanou,” otočil se ještě ode dveří k Martinovi.

Nashle,” vyslal za Helmutem Martin v blouznivém rozpoložení, do kterého ho znovu samozřejmě neuvedl nikdo jiný než Alexandra.

Rubriky: City Means I - Město plné návratů | Napsat komentář