Kapitola 16 – Debatování

To, k čemu došlo v učebně fyziky, se samozřejmě záhy rozkřiklo po celé škole. Moronová stačila hned o incidentu informovat ředitele a profesorský sbor. Každý druhý ze třídy zase své kamarády, které zrovna potkal na chodbě, takže bylo o zábavu a vzruchy postaráno; Martin ostatně hned při odchodu ze třídy zmerčil, jak Lekener pár lidem z áčka – mezi nimiž nechyběli ani Nola s Kristiánem – cosi vzrušeně líčí.

Cože? To se vážně přihodilo?” Kristián odchytil Martina a zavedl ho stranou do boxu s občerstvením, kde bylo prozatím ještě liduprázdno.

Jo, k něčemu tam došlo.“ Martin, jak bylo jeho zvykem, vše začal obšírně líčit: „Dovnitř se přihnalo hejno splašených černých vran, rozházelo po lavici pár učebnic, donutilo Lekenera zabarikádovat se pod jeho rodnou lavicí a u tabule pak potrápilo Moronovou. No, a když svoji práci dokonalo, tak zase poslušně vyletělo ze třídy ven.“

No, páni, no to je teda něco! Skoro jako vystřižený z nějakýho filmu!” valil oči Kristián.

Ale tak se to skutečně seběhlo, vážně… počkej, ty mi snad nevěříš, nebo co?” dodal Martin v rychlosti, když z Kristiánova obličeje vyčetl jisté pochybnosti.

V ten moment k nim dorazila i Nola.

Představ si, on mi to vůbec nevěří!” vyjel hned na ni.

Ale to není pravda, Martine, jen to zbytečně dramatizuješ,” bránil se Kristián, to už ho ale Martin moc nevnímal a to samé vylíčil i Nole, která se tomu rovněž v jistém smyslu začala podivovat.

No, já nevím. To, že se někam náhle nakupí hejno zdivočelého ptactva, to podle mě není zas až tak neobvyklé. Ale že by ho někdo na dálku dokázal řídit pouhým zpěvem, to se mi příliš moc pravděpodobné už nezdá,” připustila nakonec přeci jen neochotně Nola.

No právě,” chytl se jejích pochybností okamžitě Kristián. „Já jsem prostě dospěl k závěru, že je to….”

Jo, jako ve filmu, něco takového už jsem od tebe slyšel nesčetněkrát a rozhodně to nepotřebuji poslouchat znovu,” skočil Kristiánovi do řeči Martin a pak zmínil to nejpodstatnější.

Cože? Ty jsi vážně na druhé straně v domě viděl někoho, kdo ti o tom všem podal předem zprávu?” zeptala se v úžasu Nola.

Martin se náhle zarazil: „Aha, to jsem nezmínil?“

Ne.“

No, tak jsem asi zapomněl. No prostě…” spustil Martin nanovo. „Moronová mě vyvolala k tabuli, trápila mě tam s jakousi kartézskou souřadnicí, kterou jsme probírali už někdy na začátku prvního ročníku…”

Pane jo, ta to tentokrát bere pěkně zhurta, to se teda máme na co těšit…”

„Neskákej mi do toho!” vyjel Martin na Kristiána.

Promiň, už zarytě mlčím.”

Jo, dobrý, ehm… kde jsem to přestal… jo, zkrátka mě vyvolala, chtěla po mně objasnit tu kartézskou souřadnici… a pak mi k tomu navrch ještě přidala příklad, kde jsem měl řešit nějaký tlak v kapalině, nebo co…”

„No né, ona se vážně musela pomátnout. Mechanikou nás přece mořila celý první ročník,” neodpustila si špitnout Nola.

Teprve až když Martin s jistými zádrhely domluvil a znovu se zmínil o tom, co stálo na protějším okně za vzkaz, Nola s Kristiánem konečně (dle Martina) projevili zcela plnohodnotný zájem o jeho výklad.

A to si toho člověka ani nápisu na okně nestačila Moronová vůbec všimnout, když ti náhle vybafla za zády?”

No právě!” Ten nápis z toho okna zmizel, jako když otočíš kouzelným prstýnkem. Stejně tak to bylo i s tou osobou. Když Moronová vykoukla z okna ven, nebylo po ničem ani památky. Jenže pak se záhy ozval ten příjemný zpěv a tím vše začalo i skončilo. Copak to nechápete? Všechno se to událo v úplně stejné režii, jako včera na tom Mochnickém katalovění! Měl to na svědomí ten samý člověk!”

Na Nole a Kristiánovi byly opět znát jisté pochybnosti. Tentokrát se však ani jeden nepokoušel oponovat.

Ale ono to tak vážně je, já si opravdu nevymýšlím!” hájil se i nadále Martin. Jeho pohled nyní směřoval výhradně na Kristiána. „Ty sám jsi nám přece tvrdil, že tvým tajným přáním je najít někoho, kdo ti předvede nefalšovaný zázrak tak, abys ho viděl na vlastní oči. Není zrovna tohle náhodou ten případ?”

No já nevím,” váhal Kristián, „já spíš hledám trochu něco jinýho…”

Všichni tři byli bohužel nuceni závažný hovor přerušit, protože do prostoru s občerstvením vcházeli další studenti. Nola s Kristiánem se už chystali odejít do své třídy, když to Martinovi nedalo a navrhl: „O všem si popovídáme po škole na obědě, souhlasíte?”

„No, já na něj nechodím,” prohodil v rychlosti Kristián.

No dobře, tak teda odpoledne na druhé straně za Labem. Stejně vám tam chci něco ukázat,“ naléhal stále Martin.

„Odpoledne? No, já nevím… možná. Nejdřív se ale musím zastavit u jednoho redaktora a říct mu o těch fotkách, tak možná až pak.”

Jo, my tam s tebou půjdeme, ale sejdeme se radši tady před školou, souhlasíš? Tak na obědě,” zakončila to smlouvání rozhodně Nola a ona i Kristián se vydali na hodinu angličtiny s profesorem Štrochem.

Rubriky: City Means I - Město plné návratů | Napsat komentář

Kapitola 15 – Úkaz ve třídě

Martinovi nebylo u tabule zrovna dvakrát dobře. V místnosti byl značně vydýchaný vzduch a vůně a výpary z fyzikálního kabinetu, který s třídou sousedil, mu na lepší náladě rozhodně také nepřidaly. Martin tedy alespoň využil momentu, kdy Moronová stále jako ostříž obcházela po učebně. Téměř každému, komu právě nakoukla do sešitu, něco okamžitě vytkla.

Martin přiskočil hbitě k oknu a otevřel ho.

Hned nato jej cosi nevšedního upoutalo v tom naproti přes ulici. V jednom z domů totiž zpozoroval dost zvláštní osobu. Té nebylo příliš dobře vidět do obličeje, celý ho totiž měla zahalený zdobným červeným přehozem. Jediné, co na sobě záhy trochu poodhalila, byly brýle a pramínek růžových vlasů.

Martin se už už chtěl od okna odvrátit s tím, že má zřejmě zase nějaké ty vidiny, jenže mu to nedalo a vykoukl ven podruhé. Dotyčná osoba tam právě pravým ukazováčkem sepisovala zprávu, v níž stálo:

Přesouvám se ven, kde učiním malý zázrak. Ustup prosím do bezpečného ústraní a toho šumu se nelekej!

Martina to ohromilo. Sundal si brýle, očistil je a znovu nasadil. Stále měl pocit, jestli to, co na druhé straně viděl, nejsou jen pouhé bludy. Když ale vzhlédl potřetí, stále tam tajemná postava byla přítomna. Znovu významně poklepala na okenní nápis a rukou dala najevo, že se za moment skutečně objeví tam, kde naznačila. Pro jistotu ještě na okno připsala:

Ničeho se zbytečně neobávej!

„No tak, Ronský, jak dlouho bude trvat, než se od vás dočkám nějakého komentáře?”

Jakmile Martin zaslechl ten ječivý hlas, urychleně se vrátil k tabuli a připsal na ni náhodný vzoreček.

Cože?! No to se mi snad jen zdá! Ve fyzice se nám začínaj kumulovat nové neznámé vzorce, no to už je teda fakt síla!” protáhla šibalsky profesorka Moronová a důkladně si Martinův pokusný postup ještě jednou pročetla. „dvojité rovná se es krát lomeno minus . No tak to tu ještě nebylo!”

Martin vzoreček okamžitě smazal a vyměnil ho – dle vlastního mínění – za mnohem přijatelnější. Ani to ale příliš nepomohlo. Pokud snad existoval zaručený recept na to, jak profesorku Moronovou stoprocentně vytočit, bylo to právě počítání příkladů u tabule.

En rovná se em minus lomeno es. Ronský, mě z vás snad klepne!”

Martin tedy to, co napsal, zase smazal a chystal se svoji chybu opět nějak napravit, i když vůbec neměl ponětí jak. V zápalu snažení se mu ale přelomila křída a její odštěpky se nemile zadrolily pod nehty, což rozhodně nebylo nic příjemného. Do toho se ale připletlo ještě cosi jiného. V ten moment Martin nebyl stavu nic kloudného napsat a dokonce přestal i s odstraňováním bílého poprašku. Jako by ho najednou začala ovládat jakási jemu neznámá síla.

„Tak Ronský, co bude s tím vzorcem? Dočkám se ho nakonec od vás?” naléhala na Martina stále profesorka fyziky. „Nemyslete si, že to tady za vás budu řešit sama, to teda opravdu ne! Tohle je látka prvního ročníku, tu by měl bezprostředně ovládat každý student, který chce na téhle škole dál setrvávat. O to vy ale zřejmě zájem vůbec nemá…”

Martin profesorčino tlachání už nevnímat. Jeho uši naplno zaměstnával onen vábivý zpěv, který poprvé zaslechl včera na Mochnickém katalovění. Nakonec se jím nechala unést i sama Moronová a po ní i studenti v lavicích.

Jako by to trvalo věčnost, než zpěv zase utichl. A když se tak konečně stalo, vystřídal jej zvenčí pro změnu nápadný šelest. To způsobilo, že všichni do jednoho v učebně fyziky rázem procitli.

Proboha, co se to tam děje?” To se profesorka Moronová právě vydala k otevřenému oknu na opatrné výzvědy.

Záhy svého rozhodnutí ale přehořce zalitovala. Nejen ona, ale i Martin a všichni ostatní v lavicích teď se zatajeným dechem sledovali, jak se do učebny slétává hejno černých vran.

Áááá,” stačila profesorka Moronová zavřeštět, když ji hejno svým tlakem odhodilo od okna stranou. Měla ohromné štěstí, že hlavou nenarazila na hranu stolu a nepřivodila si vážný úraz.

Martin již na nic dalšího nečekal. Běžel se schovat. Jak si všiml, tak i někteří jeho spolužáci se již stačili ukrýt přímo pod lavicemi, a jen ti nejstatečnější občas vystrčili hlavu a ohromeně pozorovali šum křídel zmítající se nad nimi. Martin se připojil k druhé skupince odvážlivců. Během náruživého pozorování poletujícího vraního hejna jeho pohled náhle utkvěl na úplně poslední lavici u oken. Lekener se tam chudák snaživě krčil, při jeho výšce mu to ale nebylo moc platné. V jednom okamžiku se dokonce pokusil odehnat jednu vránu, co se k němu nebezpečně snesla, ale ta si ten odpor rozhodně nenechala líbit a uštědřila mu křídlem pohlavek do tváře. Lekener tedy přestal s provokováním a zalezl po čtyřech pod lavici, kterou ze všech stran srdnatě zabarikádoval židlemi.

K litému boji se ovšem začalo pozvolna schylovat na katedře, k níž se vrány začaly postupně stahovat. Dana Moronová se očividně z náhlého šoku velmi rychle vzpamatovala, neboť nebojácně vyskočila od stolu a uchopila z něj nenápadně ukazovátko.

Koukej odtud mazat, ty jedna černá potvoro!” vykřikla a vytasila ukazovátko proti vráně, která jí kroužila nad hlavou. Ta to samozřejmě nemohla nechat bez povšimnutí a ihned se začala o dotyčnou zajímat mnohem víc než doposud.

Martin byl znovu nucen protřít si brýle, aby se ujistil, že to, co právě vidí, není jen pouhý klam. Když totiž profesorka proti vráně švihla ukazovátkem, ta na ni hned nezaútočila, stále poletovala ve vzduchu a začala si vyměňovat pohledy se svými dvěma „kolegyněmi,” jež se k ní slétly. Všechny tři si teď se zájmem prohlížely poskakující osobu pod sebou.

Tak zmizíte odtud samy, nebo vám mám k tomu řádně pomoct!” vykřikla znovu profesorka fyziky a švihla do vzduchu rázně ukazovátkem, přičemž se jí podařilo líznout jedno z černých křídel. To už si vrány nenechaly líbit. Daly dotyčné najevo, že rozhodně nemíní být pokusným terčem popichování. Chopily se odplaty, přičemž si šikovně rozdělily úlohy. První vrána shodila zobákem profesorce brýle, druhá ji křídlem pleskla přes nos a třetí ji nakonec zahnala k tabuli.

Profesorka Moronová teď na ni byla doslova nalepená. Ukazovátko se jí třepotalo v ruce. To neušlo ani žákům zalezlým pod lavicemi. Byl to velmi nezvyklý pohled. Mnohdy se totiž podobně stísněně cítili oni sami. Profesorka fyziky se nyní mohla na vlastní kůži přesvědčit, že to rozhodně není žádný med, dostat se do úzkých.

Pak se třídou nanovo rozezněl zpěv a to předznamenalo nové události. Černé vrány – včetně oněch tří, jež držely v šachu profesorku Moronovou – přestaly třídu zatěžovat svojí přítomností a vylétly otevřeným oknem zase ven.

Notnou chvíli se nikdo neodvážil ani muknout. Všichni vyjeveně střídavě zírali k otevřenému oknu a ke stupínku. Moronová tam byla stále přimáčknutá k tabuli. Až po dobrých pěti minutách se pak pokusila o trhavý pohyb a zamumlala něco ve smyslu: „Já snad měla halucinace, nebo co.” A pak se úprkem vyřítila ze dveří na chodbu.

Hodina tak nečekaně skončila o dobrou čtvrthodinu dřív.

Rubriky: City Means I - Město plné návratů | Napsat komentář

Kapitola 14 – Muka u tabule

Martinovi nezbylo nic jiného, než profesorce nedobrovolně vyhovět.

„Pokud byste byl řádně při smyslech, tak by vám v uších utkvělo, že jsem tu hovořila o hmotném bodu, k jehož určení používáme různé souřadnicové soustavy. Načrtněte tedy na tabuli kartézské souřadnice průvodiče r.”

Martin byl v úzkých. O téhle látce slyšel zhruba před rokem a to ještě kdoví jestli, teď měl v hlavě ale úplně vymeteno. Pokusil se dost riskantně vymámit odpověď od někoho z prvních lavic. Byl to jen pokus, a už předem odsouzený k nezdaru…

Tam nevejrejte, tady je teď vaše pole působnosti!” okřikla Martina profesorka fyziky a pleskla rázně do tabule.

Martin si vzal od ní křídu a přistoupil k levému křídlu tabule, stále ale nevěděl, co si počít.

Tak co, bude se něco dít? Šup, souřadnice IKS, ypsilon, zet a ať to lítá.”

Martin se rozhodl, že se s Moronovou nebude hádat a nějak to její hudrování u tabule přestojí. Své si koneckonců užil již při včerejším pozdním příjezdu domů, kdy mu bylo vytýkáno promočené oblečení a že jezdí potmě, což je velmi nebezpečné. Marně se hájil tím, že mu dělali společnost Kristián s Nolou, takže sám rozhodně nejel, a že není žádný kouzelník, aby dešti poručil: Ustaň! Vše na světě mu najednou přišlo strašně zbytečné a fádní a podle toho se snažil nyní také jednat. Přestal v ruce žmoulat křídu, načrtl na tabuli tři vodorovné čáry a každé z nich přisoudil příslušné označení.

Profesorka Moronová na ten výtvor dobrou minutu civěla s nesmírným opovržením, jako by si kousla do něčeho hořkého. „Tohle že je kartézská souřadnice průvodiče r? Vždyť ty osy zet a iks vůbec nemají vést vodorovně!” zahudrovala konečně. Přistoupila k tabuli, přeškrtla Martinův pokus a obrázek náležitě překreslila.

„Chachá, Iks,” zaznělo poměrně slyšitelně znovu ze zadních lavic a Martin se nemusel ani příliš namáhat s identifikací toho, kdo to vykřikuje.

Zatím by to bylo za pět, Ronský! Sardel! Pokud mě ještě stačíte vnímat a nejste zas myšlenkama úplně někde jinde,” zamávala Martinovi profesorka fyziky před očima. Pak se odporoučela ke stolu a začala se na něm přehrabovat v jakýchsi testech. „Pište si příklad: Kapalina v užším válci hydraulického lisu je uzavřena pístem o obsahu dvakrát deset na minus třetí metrů čtverečních, na který působí síla o velikosti šedesát ňůtnů. Píst v širším válci má obsah šestkrát deset na minus třetí metrů čtverečních. Kapalinu považujeme za ideální. Jaký tlak vyvolá v kapalině síla působící na píst v užším válci?”

Martin si ani nestačil na tabuli napsat zadání, když profesorka Moronová ze sebe stačila vychrlit již druhou podotázku.

A za druhé: jak velká tlaková síla působí na píst v širším válci?”

„Ehm, promiňte, paní profesorko, jaksi jsem ještě nestačil vstřebat vaši první otázku,” pípl od tabule provinile Martin, který dospěl teprve k údaji, že lze jakousi kapalinu považovat za ideální, a to ještě zvažoval, jestli se náhodou nepřeslechl.

„No jo, to se dalo čekat, Ronský. V minulém roce se to neslo v duchu úplně stejného scénáře. Zdá se, že na počátku letošního ročníku začínáte pilně pracovat na jeho pokračování, že mám pravdu, Ronský?” vyštěkla na Martina znovu útočně Moronová. Pak se ale přece jen trochu umoudřila a jen velice nerada mu do ruky vtiskla zadání. „A pospěšte si s tím, tohle není práce na celou hodinu, já potřebuju taky vykládat novou látku. Tak šup a doufám, že se to nebude úlisně táhnout jako s tou osou IKS!“

Martin se opět znechuceně od profesorčina stolu odšoural k levému křídlu tabule a začal na ni opisovat příklad, o jehož řešení neměl sebemenší potuchy. Příliš povzbuzení do jeho mysli nevneslo ani ono Lekenerovo bůhvíkolikáté hanlivé zvolání.

„Lekenere, vy už ten příklad snad máte v sešitě vyřešenej, že tady máte čas vykřikovat názvy souřadnic?”

Ehm, to ne, paní profesorko, vlastně jsem ani nevěděl, že si ten příklad máme napsat do sešitu a počítat ho, to jste nám přece neří…”

Cože?!” vybuchla vztekle profesorka Moronová. „Snad je jasný, že když někdo dostane u tabule příklad, který má řešit, tak vy všichni automaticky vytáhnete z tašek tužky, kalkulačky a pravítka a začnete dělat to samý, a ne že tady budete zbůhdarma jen tak lelkovat, čučet a čekat, až to za vás někdo udělá. To teda ne, Lekenere!”

Lekener a ostatní studenti si hned opsali z tabule od Martina zadání a dali se do počítání. I jim dle prázdného výrazu v očích začal příklad dělat neskutečné potíže.

No, Lekenere, tak začněte. Moc ráda se podívám na vaše první kroky,” vybídla ho profesorka, když k němu pohotově docupitala.

Lekener se pokusil zatvářit co možná nejpřesvědčivěji a ve svém sešitě se odhodlal k prvním pokusným početním krokům.

„No, to snad nemyslíte vážně!” vyhrkla udiveně profesorka Moronová, když vmžiku nahlédla Lekenerovi přes rameno. „A kam se vám podělo těch šedesát ňůtnů? To si jako vážně myslíte, že se vám tlak uráčí s kapalinou něco udělat, když dáte síle vale?”

Lekener měl nakonec štěstí, že ho profesorka neoznámkovala. Ta se následně svojí nečekanou návštěvou rozhodla poctít ostatní studenty ve třídě.

Rubriky: City Means I - Město plné návratů | Napsat komentář

Kapitola 13 – Okázalý výstup Dany Moronové

Martin byl druhého dne ve škole nezvykle zamlklý. V myšlenkách se neustále vracel k Mochnickému katalovění, konkrétně k onomu památnému okamžiku, kdy k němu za zvuků bubnů a zpěvné melodie přišla jeho vysněná dívka a povídala si s ním. Také byl přesvědčen o tom, že Ivanova zásluha to rozhodně nebyla. Tento zvláštní úkaz měl na svědomí někdo úplně jiný, někdo, kdo však nechtěl být účastníkům Mochnického katalovění znám.

Martina ale s odstupem několika hodin trápily i jiné záležitosti – právě ty, které z onoho magického dění vyplývaly. Hlodalo v něm podezření, že mu Nola i Kristián odmítali uvěřit, že jeho setkání s dlouhovlasou brunetkou bylo navozeno právě oním tajemným dobrodincem. A to přesto, že se i oni dva, společně s ostatními, od ohniště hnali za ním do lesa. Tak či tak, nikdo neměl čas sledovat, jak jakási dívka znenadání putuje k jednomu chlapci. A i kdyby si toho někdo třeba jen náhodně povšiml, určitě by to považoval za něco zcela normálního, ve smyslu loučení dvou kamarádů. Jenže tak to vůbec nebylo a Martin to moc dobře věděl.

Julie však nežila v Čechách a měla přítele!

Martin v depresivní náladě podroušeně padl hlavou na lavici.

„No tady to zas vypadá! Tabule od pátku nesmazaná, zbytky křídy jen tak rozházený po zemi, nástěnka neupravená, neskutečný čurbes.”

Vstup Dany Moronové, profesorky fyziky, byl opět zcela nečekaný a po všech stránkách načasovaný na minutu přesně. Do třídy se vřítila jako velká voda a její supí oči okamžitě dokázaly spatřit to, čeho si jiný kantor sotva povšiml.

Jak vidno, tak jste přes prázdniny všichni stačili pěkně zvlčet. No nebojte se, milánkové, to zas dáme urychleně do pořádku,” vzkázala třídě věcně profesorka Moronová, poté, co zasedla na stupínku za stůl, nasadila si na nos brýle a přísným pohledem přejela po celé třídě.

Studenti v lavicích okamžitě umlkli a snažili se předstírat naprostou soustředěnost, což mnohým z nich i po roce stále činilo nesmírnou námahu.

„Kdepak, kdepak, milánkové,” pronesla od tabule jedovatě nasládlým hlasem profesorka Moronová, „mě jen tak neobalamutíte. Tohle vaše kebulování na mě už dlouho neplatí.”

Studenti v lavicích se po sobě hned nenápadně poplašeně podívali. Každý z nich během dosavadního studia na gymnáziu již jasně pochopil, že profesorku fyziky není radno vytáčet. Moronová očividně sama sobě vsugerovala, že každičké mrknutí oka znamená spiknutí proti její osobě a její nedotknutelné autoritě.

Nuže, tak se do toho peklování zas dáme. Lekenere, smažte tabuli!” štěkla nerudně Moronová.

Lekener vylekaně vyskočil z lavice a urychleně si pospíšil k umývadlu. Namočil houbu, pak se s ní opatrně přikradl k tabuli a začal pomalu umazávat její pravé křídlo, přičemž si dával taktně záležet, aby se jeho oči, byť jen náznakem, nestřetly s těma hnědýma, které právě mžouraly do notýsku.

Rychlejc, Lekenere! Děláte se s tím jak stoletej šnek s mnohačetnýma zlomeninama a s trojitým prodělaným infarktem navrch.”

Lekener tedy na přání profesorky zrychlil a ani ne za minutu měl tabuli kompletně smazanou. K následnému odchodu se ale ze zkušenosti příliš neměl.

Na co tady ještě čekáte? Doufáte snad, že vám za ten výkon pogratuluju nebo co? Sednout!” zaklela profesorka.

Lekener se okamžitě vzpamatoval a odklidil se do úplně zadní lavice k oknu, kde bylo jeho místo. Když zahlédl notýsek, pravděpodobně se vyděsil, že si ho tam Moronová rovnou nechá na přezkoušení. K něčemu takovému již v minulém školním roce skutečně několikrát došlo: že student, kterého znenadání profesorka vyzvala, aby smazal tabuli, u ní rovnou zůstal a byl zkoušen z látky, která mohla být stará klidně pět hodin zpátky. Což vždy působilo dost mrzutě. Moronová však nyní měla s třídou, jak se zdálo, úplně jiné plány.

Martin teď k profesorce výjimečně pociťoval sympatie, že si zkraje vybrala na sekýrování právě Lekenera. Martin ho příliš nemusel. Byl to právě on, kdo ho často oslovoval tou hanlivou přezdívkou, a to klidně i při hodinách, jako byla tato. Možná k tomu Lekenera vedlo i to, že nad ostatními ze třídy jaksi přečníval. Výškou ani vzhledem rozhodně nevypadal na šestnáctiletého studenta. Každý, kdo by ho spatřil poprvé, by mu rozhodně hádal na takových osmnáct, možná i devatenáct let. Ani Martin ovšem od profesorky Moronové neměl dostatečný pokoj. Díky své uzavřenější povaze a vysezenému místu hned v první lavici u dveří byl snadným terčem pro její rýpavé poznámky. Něco podobného mohlo klidně nastat hned při vstupu Moronové do třídy, kdy dotyčná Martinovi věnovala nepřiměřeně dlouhý pohled.

„Poloha, trajektorie, rychlost a zrychlení hmotného bodu,” vychrlila ze sebe nabuzeně profesorka Moronová a významně zamrkala do lavic.

Ve třídě to znatelně zašumělo. Každý měl dojem, že se profesorka musela nechtěně přeřeknout. Mechanika se přece probírala loni!

„Co se na sebe najednou všichni tak potutelně šklebíte? Ne, nepřepadlo mě žádné hnutí mysli, jak si teď mnozí z vás možná myslí. Kdyby to šlo, ještě ráda bych některým z vás přepsala z minula známky,” uzemnila studenty. „Jelikož si stále živě pamatuju, jaké vám mechanika dělala potíže, rozhodla jsem se pro jedno malé opáčko. Máte k tomu snad výhrady?”

Celá třída se okamžitě snažila dát svorně najevo, že něco takového v jejích řadách rozhodně nepřichází v úvahu.

No proto, to by tak ještě hrálo,” chytla se toho opovržlivě profesorka Moronová. „Takže si vyndejte sešity, pravítka, kalkulačky a začneme.” Vstala a uchopila do ruky křídu a ukazovátko. „Ronský,” zakřičela těsně u Martinova levého ucha, „pro vás to platí taky! Nemyslete si, že tady celou hodinu jen tak zbůhdarma prospíte jako Šípková Růženka!”

Martin se na židli polekaně zavrtěl. Na tento profesorčin výpad nebyl vůbec připravený, navíc ho dotyčná osoba na samotný závěr zaskočila dost nevybíravým způsobem – svižným třesknutím ukazovátka o hranu jeho stolu.

Poloha, trajektorie, rychlost a zrychlení hmotného bodu,” zopakovala ještě jednou profesorka Moronová, když se vrátila zpět k tabuli a napsala křídou zdlouhavý název.

Martin si zhluboka oddechl, že to dopadlo alespoň takhle a že nakonec neskončil přímo tam, kde se paní profesorka právě pohybovala a odkud těkala svými ostrými supími pohledy do řad studentů.

K určení polohy hmotného bodu používáme různé souřadnicové soustavy,” pokračovala a přikreslila na tabuli názorný obrázek. „Zvolíme počátek soustavy souřadnic a tři nekomplementární jednotlivé sektory é jedna, é dva, é tři…”

Martin byl po včerejším pozdním příjezdu domů tak unavený, že neměl dostatek sil poslouchat profesorčin hutný výklad, a už vůbec se mu nechtělo řešit, co má nějaký hmotný bod společného s jakýmisi jednotkovými vektory. V myšlenkách ho to stále táhlo do míst Mochnického katalovění, kde si povídal s onou překrásnou dívkou. Stále se mu před očima míhal ten ojedinělý úkaz – jak k němu pozvolna přichází a říká mu své jméno. Hned nato si zasněně pohlédnou do očí a…

…zapíšeme průvodič r ve tvaru… Ronský!”

Martin znovu vystřízlivěl a vzpomínkové představy se před ním rázem rozplynuly jako pára nad hrncem. Místo pohledné brunetky před sebou náhle spatřil starší ženu s kudrnatými hnědými vlasy a obnošenými brýlemi, jejíž tvář rozhodně nesvědčila o mírumilovné povaze.

„Ronský se nám, koukám, přes prázdniny zamiloval, to je ale překvapení,” spráskla profesorka okázale ruce. „Co s tím jen budem dělat?”

Martin zrudl. Radši by se teď vůbec neviděl. Několik žáků (ti, co měli dostatečnou odvahu) se tomu krátce zasmálo. Samozřejmě mezi nimi nechyběl ani Lekener, který na Martina ze zadní lavice zvolal ono posměšné „Iks”, přičemž se to neštítil zopakovat ještě dvakrát po sobě, i když moc dobře věděl, co by následovalo, kdyby se to doneslo do uší Moronové. Její postoj však nyní hrál v jeho prospěch, nespouštěla totiž z Martina oči a tak bylo jasné, že jeho nápadné snění bude mít patřičnou dohru. Nemýlil se.

Ronskému je tato hodina naprosto ukradená. Vektorové báze ho vůbec nezajímají. Bodejď by taky, když by mnohem radši dováděl u vody s děvčaty,” pokračovala v rýpavém dorážení profesorka Moronová.

Teď už smích v lavicích ustal, zezadu od okna se pouze ozvala na Martinovu adresu další Lekenerova hanlivá hláška.

„K tabuli, Ronský, a kalkulačku si vemte s sebou!” vyštěkla Moronová.

Rubriky: City Means I - Město plné návratů | Napsat komentář