kapitola 15 – Devátá komnata (nová restaurovaná verze s obrázky!)

*„Petře! PETŘE!“

*Dotyčný, jakmile z oněch smyslných úst zaslechl své jméno, sice zareagoval hbitým vstáváním a okamžitě se dal do spěšné chůze, nikoli však směrem k volající.

*„Tak zastav! ZASTAV PROSÍM! VRAŤ SE!!“

*Druhá osoba byla mazanější a pohotovější zároveň: s halasením nemarnila čas a Petra jednoduše doběhla. Než se nadál, už mu jemně drtila zápěstí a jako neposlušného pejska si ho po pěšině vedla k lesu.

*„Hele, nech toho, chodit umím sám!“ vzpouzel se. „Navíc mám naspěch!“ snažil se vymluvit.

*„Své spěchy budeš muset odložit,“ oponovala Elke. „Ema tě teď hrozně moc potřebuje a ty ji ostatně také.“

*„Ne, nepotřebuje mě a ani já ji! Ta si bohatě vystačí sama se sebou a s tou svou PRNKALICÍ!“

*„Pojď a neodmlouvej.“

*„Nech mě!“

*„Pojď a neodmlouvej!“

*„Nech…“

*„Pojď…“

*„Jsem snad tím tvým nerozlučným psím mazlíčkem?!“ Petrovi se konečně podařilo Elke úspěšně vyprostit ze sevření, Emě už pohledem ale stejně uniknout nedokázal, neboť ta se během sporu oběma vydala naproti.

*„Ahoj,“ pozdravila tiše Ema. To už se s Petrem setkali tváří tvář a jemu rázem poklesla čelist. Zase ho udolaly ty podmanivě snivé oči.

*„Tohle nemá, Emo, cenu,“ odvážil se Petr přeci jen jako první prolomit ledy mlčení.

*„A co podle tebe tedy cenu má?“ Ema alespoň byla ráda, že se trošičku uklidnil, a proto i ona zvolila podobný přístup.

*„Já… pro tohle naše polemizované řečnění se snad ani nedá najít kloudná odpověď.“

*„Tak se o ni snaž a já se pokusím o to samé.“

*„Já… to je přesně ono!“ vyštěkl znovu Petr přísně, takže mírumilovnost vmžiku vzala za své.

*„A co?“

*„Tyhle ty tvý zasněný pohledy!“

*„Nikdy ti nevadily!“

*„Ale… Emo… Ty… ty tvé pohledy a taj…“

*„A ty snad žádné tajnosti přede mnou nemáš?! Co ta sluchátka?!“

*„No vidíš, super, už se zase hádáme!“

*„Tak s tím zkrátka přestaňme a je to!“

*„A ty myslíš, že něco takového jde vyřešit pouhým lusknutím… nebo ještě líp – za pomocí té tvé rádoby kouzelné hůlky?“

*„Když už na to svádíš řeč, tak to byl kouzelný proutek… no nic, to je pro tebe přece jen ubohý detail!“

*„Tak detail?!“

*„Avšak pro mě poměrně podstatný – stejně jako pro tebe ta tvá sluchátka!“

*„NENARÁŽEJ ZAS!“

*„Já?! JÁ! TO TY TO DĚLÁŠ!“

*Elke po bedlivém naslouchání chtěla do sporů nějak šetrně zasáhnout, nakonec se o to ale nečekaně zasloužil někdo úplně jiný.

*„Je smutné dívat se na dvě sympatické tváře, jak mezi sebou vedou pře.“

*Ema s Petrem, jakmile ten mile zlobný hlásek zaznamenali, okamžitě s hádkou přestali. Tak velkou moc opět měl. Elke nasadila velmi přívětivý úsměv.

*„Jestli mám opravdu být tím milým rádcem, říkal jsem si, jestli bych taktéž neměl něčím přispět do vínku.“ Profesor Litevský vyndal z aktovky kšiltovku, podobně jako mince měla dvě protichůdné strany: palmové ražení a černé temno. „Ať tedy vždy při vás stojí jen ta veselá letní část a ona pekelná vás pokaždé nasměruje jen k oné prvotní. Těším se s vámi na další pozitivní shledání.“

*Radovan Litevský se následně s trojicí, z níž se momentálně nejpřekvapeněji tvářil Petr, zase hned rozloučil a vykročil tentokráte ve šlépějích ostatních béčkařů.

*Petr i nadále zaraženě stál na místě a díval se za profesorem, jak odchází, jako by skutečně byl nějakou pohádkovou bytostí, nejlépe oním kouzelným dědečkem s příměsí moudrého rádce, jehož rady není nikdy radno brát na lehkou váhu. Petrova euforie se ještě navýšila, když si Ema před ním začala neohlášeně pohrávat s darovanou kšiltovkou a v pravidelných intervalech na ní přehazováním rubu a lícu volila kombinaci peklo – ráj. Nejinak tomu bylo v případě Elke, ta Emě do taktu přesně frázovala svým proutkem.

*„Ne, ne, ne,“ pokusil se Petr konečně chopit nějakého slova a na vše se podívat okem znovuoživeného buřiče, „vy… vy jste se na mě všichni domluvili… vy dvě… chcete… vy dvě mě chcete svým přístupem zničit! ZNIČIT!“

*Jak se ale téměř záhy ukázalo, zničen pravděpodobně byl kdosi jiný – patrně nikoli za přispění lidské agrese, nýbrž oné mnohem nevyzpytatelnější – přírodní.

*„Musíme ji urychleně zanést k Justýně,“ rozhodla se ve vteřině Ema a sebrala bezvládnou MALOVU ze země.

*„Žije?“ pípla sotva slyšitelně Elke.

*„Jo,“ hlesla s úlevou Ema.

*„Do čeho ji ale dáme?“ uvažoval právě Petr, kterého pohled na překrásně modrého příbuzného ledňáčka rovněž nenechal lhostejným. Na to, že by se měl hádat, dočista zapomněl. A aniž by věděl jak, samo od sebe z něj dodatečně vypadlo: „Co třeba do tohohle?“

*„Jo, to je skvělý nápad,“ přitakala souhlasně Ema, načež se očima znovu střetla s těmi Petrovými.

*Už chtěla MALOVU najisto uložit do Radovanovy kšiltovky, když Elke takřka na poslední chvíli vykřikla: „Pozor! Černá! SMRT!“

*Ema naštěstí význam oněch slov ještě zavčas zaregistrovala a rub a líc kšiltovky stačila prohodit. Modře zářící ptáček tak byl nakonec uložen do „palmového ráje“, jenž obepínala „černá nicota“. Ema, Petr a Elke se okamžitě shodli na názvu HROBKA NADĚJE.“

*Justýna naštěstí v Oborověnce ve své záchranné stanici byla a okamžitě se návštěvy láskyplně ujala. „Ach, chudáček maličký, co mu to jen to zatraceně proradný počasí zas vyvedlo za nechutný sprostotiny!“ Tak zněla její prvotní reakce, když v Radovanově daru spatřila ležet ono posmutněle vyhlížející stvoření.

*To, že se Justýna jako první ujala slova a takto rozumně promluvila, především zaimponovalo Elke. Ta ji prozatím pouze zběžně znala z Emina vyprávění a upřímně řečeno – na první „živý“ pohled na ni milý dojem zrovna dvakrát neudělala. Na svědomí to měl onen punkový vzhled, takže černá strana kšiltovky nakrátko sehrála svůj prim. Ano, pouze nakrátko, neboť jakmile Justýna normálně „lidsky“ promluvila, dostavil se u Elke onen pomyslný „palmový ráj“. A ihned to tak při seznamování Justýně rovněž vylíčila.

*„Dík za upřímnost, Eli, a také za to milé přirovnání k pekloráji. Někteří lidi v mém případě v tom bohužel nedělaj pravelký rozdíly a soudí jen podle toho, co vidí,“ vyjádřila se k tomu s potěchou hostitelka. „Tak přece pojďte dál a hned se do toho MALOVÍHO marodoléčení dáme.“

*Justýna položila kšiltovku na stůl a opatrně z ní raněného modrého ptáčka vylovila. Pro jistotu ze stolu raději ještě sklidila vše černé. „To abyste se, vy mé dušinky, zbytečně nenervovaly, už tak to s naším miláčkem máme dost nahnuté,“ zněl její pádný argument.

*„To… to jako vážně zemře?“ polkla vyjukaně Elke, která něco takového odmítala přijmout, načež hledala u Emy okamžité zastání, že tomu tak v žádném případě nesmí být. Ta ji svědomitě upozornila na to, že přece u sebe má svůj proutek a ona zas navrácenou duši, takže z toho jasně vyplývá, jak to s MALOVOU nakonec dopadne. Elke se viditelně ulevilo. Jenže následně zas poněkud přitížilo, to když spatřila, jaképak to nádobíčko si Justýna na modrého ptáčka chystá.

*„Přece… přece ho nebudeš léčit touhle… touhle břečkou.“

*„Jen klid, Eli, za momentek bude čistá jako ta nejprůzračnější studánka. VJEDJOSTENSJENKY se nám o to postarají,“ nadhodila Justýna přece jen optimisticky. „Pro začátek se musím přesvědčit, zda MALOVA nemá protrhnutý váček a jestli dokáže přijímat svou potravu,“ dodala na objasněnou.

*Ema s Petrem si vyměnili souhlasné pohledy, oba věděli, oč kráčí, Elke ale očividně ne, neboť nasadila ještě udivenější výraz.

*„MALOVA neboli MALOVSKÝ MOŘSKÝ TVOR,“ rozpovídala se Justýna, „potřebuje k životu vodu stejně jako člověk, na rozdíl od něj je to pro ni či něj, skloňuje se totiž v mužském i ženském rodě, bohužel jediný způsob obživy, když nepočítáme zobání podružných bobulek.

*Ze všeho nejdůležitější pro tohoto SKOROLEDŇÁČKA ŘÍČNÍHO je, aby měl vodní zdroje vždy čisté, to jest neznečištěné špínou, a proto jsou pro něj po celé Oborověnce různě rozmístěny kašny, z nichž v zimních měsících může čerpat vodu.“

*„Ema ale říkala také cosi o sněhu,“ připomněla Elke, zároveň ale bedlivě pozorovala, jak Justýna MALOVU prohlíží a zkoumá v oblasti hlavičky, kde měla ony pověstně nadité váčky.

*„Jo, to souhlasí, sníh je voda v pevným skupenství, že? Ten si MALOVY koneckonců obstarávají sami, v zimě ho tu ostatně mají dostatek a drobné nečistoty z něj vcelku hravě zredukuje jejich ústrojí, se zamořenou vodou je to však mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem komplikovanější.“

*O tom se Elke vlastně hned na vlastní oči přesvědčila, když Justýna po kalu sinic přejela ukazováčkem a měla ho pak celý nazelenalý. I přesto vzápětí dokázala učinit menší zázrak, to když kalnou břečku během pár vteřin kompletně proměnila v průzračně čistou vodu. Stačily jí k tomu pouhé dvě věci: naprosté ticho a třikrát po sobě srozumitelně a nepřerušovaně zopakované „VJEDJOSTENSJENKY“, za přispění trojnásobného prstového zašolichání.

*Justýnino počínání přineslo téměř okamžitě kýžené ovoce i zasloužené ovace z řad přihlížejících: MALOVA otevřela oči a začala popotahovat zobáčkem. Justýna nelelkovala a mokrou rukou jí ho přejela. MALOVA za to byla nesmírně vděčná, instinktivně zatoužila po misce, po níž by před minutou neštěkl ani ten nejzbídačenější pes.

*„Hurá, už nás vnímá!“ vydechla s úlevou Elke; málem že to s ní neseklo, jak ji tato novinka potěšila.

*„Nechceš ke stolu přirazit židli, Eli? Jak tak koukám, tak tě ty nečekaný úkazy dost berou, co?“

*A než se Elke nadála, už seděla vedle Justýny a dělala jí zdravotní asistentku. Jak se totiž ukázalo, MALOVA měla váček skutečně protrhnutý, bylo jej potřeba co nejdříve zašít a tak zabránit dalším odtokům krve. Justýna v tom naštěstí byla pregnantně zběhlá. Nezaháleli ani Ema s Petrem, oba se starali o to, aby ptáček dostával pravidelný přísun tekutin.

*„A sem tam se nebojte taky pronést nějaký to přívětivý slovo, MALOVY to dokáží ocenit, na rozdíl od jiných ptačích druhů si dost pamatují a umějí projevit vděčnost,“ dodatečně poradila Justýna.

*Záchranná MALOVÍ mise trvala dobrou hodinu a měla celkem hladký průběh. Rovněž k tomu přispělo, že se Justýna dopodrobna rozpovídala o dalším ojedinělém stvoření, o němž se před momentem letmo zmínila. Elke se tak z jejích úst konečně dozvěděla, co jsou zač ony VJEDJOSTENSJENKY, že to jsou na první pohled nenápadné zlatavé rybičky – zato ale s velkým přínosem, právě ony totiž mají na svědomí očišťování kalné vody v jezírkách, kde se zdržují.

*„Přimět je k tomu dokáže výhradně člověk. První zmínky se o nich objevily v knize nesoucí název Tvorové v naší mysli i (ne)mysli, tu ve svých románech nanovo zpopularizoval jistý místní rodák Herbert Kolbert. O původu VJEDJOSTENSJENEK ve Středočeší se však vedou různé teorie. Údajně to byla sama příroda, kdo jim vnuknul ony vzácné léčivé vlastnosti, byl to ale až člověk, kdo je prý dokázal plně využít.

*A ten název? Jedná se o spojení několika slov dávné mochnické terminologie: vjedjo znamená cosi ve smyslu vědro a ony stensjenky zase symbolizují tenké spojení.“

*Elke bedlivě naslouchala každému slovíčku a ani ona rozhodně nebyla troškařkou, takže jakmile Justýna s vyprávěním skončila, pustila se do poutavého líčení, jak došlo k tomu, že moře nabralo slanou chuť. Historka o chudém rybáři, co ke štěstí přišel, když za několik koláčků od trpaslíků darem dostal mlýnek, co nepřetržitě chrlil sůl, pravděpodobně nenadchla jen trojici naslouchajících, ale také MALOVU samotnou, ta totiž náhle začala vydávat skřehotavé zvuky. A když Elke přidala na napěťovém akcentu a jeho prostřednictvím zmínila bratra rybáře, bohatého floutka, co se jinak topil v penězích a neprávem si pak onen solný mlýnek přivlastnil, to už modrý ptáček nevydržel a začal bolestivě chrčet, jako by onoho zloducha viděl před sebou a chtěl se mu pomstít.

*„…a protože ten bídák měl rozum neandrtálce a všude kolem sebe viděl jen peníze, nesmírné bohatství a ne lásku a přátelství, tak mu mlýnek po zásluze z loďky spadl do moře a to ji pohltilo společně s ním. A právě od té doby se traduje ona slanost.“

*MALOVA sebou znovu poplašeně trhla a dožadovala se dalšího doušku čisté vody.

*„Co… co se to s ní děje?“ utichla okamžitě Elke, když si konečně povšimla toho, čeho už předtím její tři kamarádi.

*„To nic, všechno je v poho, Eli,“ konstatovala nevzrušeně Justýna, načež jemným dotykem MALOVU navrátila do spánkového transu, „je naprosto skvělý, jaký na ni máš pozoruhodný vliv. Díky tobě nám krásně vylila své city, jen co je slyšnou.“

*„Jejda… já nerada,“ kála se omluvně Elke.

*„Já tě přece nekárám, právě naopak, to že to MALOVA udělala, předznamenává, že je na nejlepší cestě za plným uzdravením.“ Justýna udělala poslední tah jehlovým štětcem a uložila MALOVU do připravené klícky. Byl na ni velice zvláštní pohled, do zobáčku měla teď zavedenou trubičku, jíž dle potřeby nasávala z misky vodu. „Necháme ji v klidu odpočívat.“

*„A to už jí to takhle v té pusince zůstane nadosmrti? To snad ne?“

*Justýna se zakřenila, Elke to přece vyslovila zase tak mile nevinně. „To víš, že ta nápomocná podivnost z jejích útrob co nevidět zmizí, Eli,“ spustila zase ona nanovo po svém typickém humornu, „teď ale potřebuje nabrat novou sílu do života. Váček má zašitej, takže vše je zas O.K. stav. Jinak dík za JUSTYPUNKOVOU asistenci, Elči.“

*Podaly si ruce.

*„No a když teď máme MALOpadla, co kdybychom přesídlili a společně se změnově zase zašili my? Nejdřív třeba do celých Oborověnkových míst venkovních a z nich pak rovnou k nám?“ snažila se teď rádoby nenuceně nadhodit Ema.

*„Copinkat, slečno Chardová, vám už snad má bytová lesní říje přestává vonět?“ nadhodila zas rádoby po přísném učitelsku Justýna.

*„Aha, ty nemůžeš, někoho čekáš, co?“ vytušila Ema.

*„Mňo, tak nějak trochu něco na ten princip,“ začala se Justýna vykrucovat, škodnou ale kamarádce neudělala, neboť hned nato dodala: „Ale tak ať si jinoch počká, že? Aneb, jak se říká, kdo si dočká, ten se počká, nebo něco na ten oznamovací způsob – to abys holka taky věděla, že i u mě je duch vašeho všemi oblíbeného biologáříčka Radovánka rovněž pečený vařený.“

*Všichni čtyři se tedy vydali napříč Oborověnkou směrem k Slepému ostrůvku. Než k němu ale společně dospěli, chvilku to trvalo, Jurášek byl prostě k popukání a Elke se od něj ne a ne odtrhnout.

*Následně se pozornost od této sympatické dvojice postupně přenesla na Petra a jeho taje. A stejně jako v případě Elke ani nyní se Ema nenudila a stávala se nedílnou součástí jí doposud skrytého světa svého, nyní snad již zase nejlepšího kamaráda. A tak se v jeho podání před Emou, Elke a Justýnou počala linout a rozvíjet malebná krajina oblak, jež se pozvolna kombinovala s jezerní krajinou pozemskou a následně také masivy horskými. Tím vším prostupovala sympatická dívčí postava a to za zvuků příjemné relaxační hudby, ta ale za žádnou cenu neměla působit nahodile. Nečekaně tu sehrávala velice podstatnou úlohu, každá hudební ukázka se totiž vyznačovala osobitým názvem i právoplatným interpretem.

*„Škoda jen, že ta hudba nejde přenést do reálu,“ postěžoval si Petr, když dohovořil. „Tu zpěvačku Menu Menansovou s vesmírnou árií Legendy In Mrakone bych vážně bral.“

*„Neboj, Péti, až Japonci vymyslej přístroj na zhmotňování myšlenek, tak už na sobě konečně nalezneš pokoj a mír v duši. Uvidíš, to zajisté nebude trvat příliš dlouho,“ nadhodila povzbudivě Justýna.

*I tak si vedle Petrova celkem vážného líčení všichni při toulkách krajinou užili i poměrně dost uvolňující zábavy. Tu obstarávala především Justýna, neboť se cestou proháněla na velice stařičkém kole, co mělo jedno kolo menší a to druhé logicky o něco větší, takže když na něm Justýna nutila jet ostatní, tak to teprve byla jízda k popukání (Elke s Emou nejednou málem skončily v nepříjemně kalném jezírku, mohly se tak na vlastní kůži přesvědčit o oné nepříliš lichotivé historce).

*Pro Petra víceméně bylo nejen důležité, že si s Emou konečně zase rozumí, ale i to, že se teď rozhodně neprojevuje jako suchar a svému parťákovi k dobru přihazuje několik nových fiktivních interpretů a to i s osobitou koncepcí jejich potenciálních písní. Elke zase obšírně prozkoumávala okolní krajiny a přilehlá mračna, v nichž by se mohly ukrývat předobrazy oněch snových výjevů.

*Úterní odpoledne se tak pro jednu místní čtveřici stalo jedním velkým úletem napříč zámochnickými místy, a tak to netrvalo dlouho a duo Maja Podvodnija se skladbou Podvod A Nedvod či skupina Airbus Station a jejich Hukot In The Rain byly rázem na světě. Petrovi se tak postupně plnil notýsek a z dobré čtvrtiny tak už mohl konkurovat Emině zabavené PĚNKALINCE.

*„Hmm, jen vážně škoda té hudby,“ nedal s tím Petr pokoj, když se po dobrém tříhodinovém maratónu klátil únavou na lavičku. To už se všichni zmítali na plácku za městem a prohlíželi si fotografie nebes a pozemských jezírek, které pořídila Elke.

*A Emu něco spásného přece jen napadlo: „U nás doma se v tátově počítači jistě nějaké ty šumy a relaxace najdou, tak co, jdem? Stejně jsem vám to slíbila.“

*Elke okamžitě nadšeně souhlasila, konečně se jí naskytne příležitost více se dozvědět o Emině tajné tvůrčí vášni. Ani Petr nebyl proti, jen Justýna váhala: „No já nevím, co na to řekne ten můj potenciální ctitelík?“ Nakonec ale i ona podlehla tlaku zvědavosti.

*Jakmile všichni čtyři vklouzli do Květované, už Ema měla tu čest svým kamarádům představovat – zpočátku sice jen jednoho z místních svérázných obyvatel, i tak to ale stálo za to.

*A hlavně za vidění. Dotyčným totiž byl František Fanderský, Ema mu však výhradně přezdívala Fantomas. A hned bylo jasné proč. Tento muž měl přes hlavu – prý údajně bez ohledu na stav ročního období – vždy přehozený černý kulich na způsob mafiánské kukly (ani dnešek samozřejmě nebyl výjimkou). Ten pravidelně nosil od té doby, co mu uši poprvé – a zároveň i naposled – zalehly omrzlinami.

*„Toto ale rozhodně není jediná pikantérie tohoto človíčka, však vás o tom sám brzo přesvědčí,“ dodatečně ještě připomněla Ema.

*Vystihla to naprosto přesně. Čtveřice ještě nestačila zapadnout do Eminy bytovky a už se přes ulici, kde František bydlel, z jeho otevřených oken počaly linout podivné hudební motivy o průměru pěti až patnácti sekund, které se spolu navíc nesourodě prolínaly, jakož i ruchy náhodně naladěných a posléze přeladěných stanic. Co to teď ale bylo v porovnání s vozotajem čtyřkoláku domácí Lédové, před ním všichni čtyři doslova pádili o život jako diví – to vše jen proto, aby tlačičce nepadli do očí.

*Byt, do něhož posléze vstoupili, čišel prázdnotou, tedy alespoň na první slyšnou, následně jím totiž cosi proběhlo, byl to však opět jen Mourek.

*„Jděte prosím sem, hned za vámi dorazím.“ Ema kamarády nasměrovala do svého pokoje a šla se k otci shánět po nějakých těch relaxačních kazetách.

*Hosté se ještě nestačili po Emině pokojíku pořádně porozhlédnout a už jejich hostitelka dorazila – a to nejen s nahrávkami, ale i s menším pohoštěním. Předala Petrovi nálezné, avšak krátce nato mu ho zase zabavila, neboť si uvědomila, že se jí vlastně bude hodit.

*Začala šmátrat pod postelí, odkud následně vytáhla objemnou krabici. Jakmile víko odpadlo, naskytl se všem pohled na sadu obrazů. Ema vyndala hned ten krajní, vyjímaly se na něm květiny. Jakmile ale v blízkosti plátna naznačila pohyb rukou, nejméně z pěti kvítků zčistajasna vyrašilo pět srdíček.

*„No tohle!“ valila na to Elke oči.

*„Fakt zajímavý kouzlíčko,“ přidala názor Justýna. „To by Herbertík panečku koukal. On totiž podobný barevný sklíčka ve svým obchůdku prodává.“

*„No vždyť to taky jsou jeho RÁMOVANKY,“ podotkla Ema důležitě.

*„No né, nekecej, fakt? No to si snad děláš prdel!“ vyprskla Justýna celá překvapená. „Jé, promiň, Elči, asi jsem se nechala Eminýma slovíčkama až přílišně dost vláčně unést, co?“ mírnila se zas, neboť myslela, že ji ohodila slinami. Zahlédla totiž její překvapený obličej, ten se ale spíše vázal k novým mochnickým tajům než k Justýnině hubomluvnosti.

*„Prrrrdééééél, Dito rééééééééj!“ Jak slyšno, Šamlatovi se JUSTYPUNK docela zamlouval, takže Emě nezbývalo, než papouška z místnosti nakonec vykázat.

*Klid na prezentaci půvabná hostitelka přesto neměla. Přes ulici se začaly linout další divnoúryvky. Fantomas si pro vnitřní uspokojení a nervy domorodců z Květované pustil nový mix nelogických stopáží, načež paní Kernesová mu k tomu shora pěla, sice o něco logičtější zato ale i tak už dost odposlouchané hubnoucí ódy. A aby toho nebylo málo, tak kdesi na ulici se rozeštkala domácí Lédová o těžkých kilogramech sběrného odpadu.

*Ema si pro svou prezentaci nutně potřebovala sjednat klid. Rozhodně si nepřála, aby to začínalo zrovna takhle. Jako první za své vzalo okno, posléze strop, a protože se Lédová už šourala kamsi nahoru po schodech, tak i dveře – to vše za přispění otcova speciálního těsnění.

*„Jak jsem dospěla k onomu triku?“ chopila se konečně stabilního výkladu. „Ten sám o sobě není nějakým velkým tajemstvím. Ne, opravdu není… tedy alespoň pro nás místní,“ upravovala to postupně, když Elke nasazovala stále zasněnější výrazy, kterými se pozvolna čím dál víc podobala svému plyšáčkovi. „Herdenova TAVARESKA se pravidelně specializuje na podobné vylepšováky, právě SMOLNICKÉ RÁMOVANKY patří k jejím předním nákupním a také vývozním artiklům.“

*„Jo, to je fakt, Elči,“ vstoupila do hovoru Justýna, „ty jsou mezi námi místními fakt dost populární.“

*„A pak,“ pokračovala Ema, „žel bohužel už jim hoví spíše zahraniční delegace z Ruska, Ukrajiny, Pobaltí, případně Německa.“

*„To víš, poutníci pobožníci,“ upřesnila Justýna.

*„To teď ale ponechme stranou,“ rozhodla Ema a kamarády pobídla, aby si nabídli z tácků. „Mnohem zajímavější je už onen samotný název – náchylný ke smůle. Tou výrobce skutečně myslel onu stromovou, původní obrazovou výplň RÁMOVANEK totiž tvořila zejména příroda.“

*Ema znovu „magicky“ přejela rukou. Květiny začaly pozvolna mizet. Na pár okamžiků se spojily s lesní krajinou, která se postupně začala plně rýsovat. Ta pak v plné kráse – i když opět na pár okamžiků – na obrazu zaujala své právoplatné místo. Co zůstalo neměnné, byla ona srdíčka. Stačil však další magický ruční tah, aby se na odpovídajícím místě u jezírka zjevil nakreslený přívětivý portrét neznámé ženy a asi dva řádky nad ní jakoby v nebesích vyšrafovaný text: Za vším zlým vždy hledej něco pěkného.

*„Páni, ty jsi snad opravdová kouzelnice!“ vyslovila to opět v unešeném transu Elke.

*„Důležitou roli tu sehrávají dva faktory: lidská fantazie a s ní spojená tvořivost,“ odpovídala poněkud vyhýbavě Ema. „A samozřejmě ukryté možnosti RÁMOVANKY.“

*Ema si ještě několikrát ručně pohrála s obrazovou výplní, takže se ona právě portrétovaná tvář přeměnila v tu samou skutečnou – avšak velice velice posmutnělou, a za své vzala i ona původní pozitivně laděná věta, ta zmizela a na pomyslném řádku pod ní ji vystřídalo srdcervoucí souvětí: Mou třináctou komnatu připomíná tento můj posmutnělý obličej, však hodlám žít pouze onou komnatou nejšťastnější – devátou. Následoval zcela opačný ruční tah a rázem se vše navrátilo o úroveň zpět. Jako by se člověk měl možnost libovolně rozhodnout, jaký životní úděl hodlá přijmout.

*„Celý ten trik spočívá v takovém nenápadném…“ Ema už málem Elke ukázala tajemství posunu či náhodných proměň jednotlivých obrazových náplní v rámu, nakonec ale od toho upustila. „Nač vysvětlovat podrobné detaily, tím by se pro tebe vše kouzelné znevážilo, takže pokud mermomocí o to stojíš, můžeš si kompletně prostudovat návod k použití.“

*Ten však Herbert Herden pro všechny zvědavce beztak náležitě zpestřil četnými nečekanými odbočkami, jak se Elke následně přesvědčila: Tak už si mě, můj nový majiteli, konečně vyndal. Musím přiznat, že jsem na tebe přímo nažhavený, tak neváhej a udělej mi to. Už na to čekám. No tak, nelelkuj a místo toho se mnou pořádně zatřep, ať se ti náležitě odkryji v co možná nejlepším barevném odstínu. Hraj si se mnou, obměňuj mé polohy, nálady, touhy, vůně a při tom mě svlíkej svým pohledem – pokud ti za to tedy stojím.

*„To zas tak moc neřeš, Elči,“ bavila se Justýna tím, jak její kamarádka poctivě luští slovo od slova ze všech těch rozmanitých světových jazyků, „místo toho se radši po příchodu domů porozhlédni po bytě, jestli tam náhodou po stěnách nějaké ty RÁMOVANKY po menších či dokonce větších počtech taky třeba nemáte.“

*Elke si však nedala říct, dodatečně ještě jednou nalistovala české vstupní instrukce, když jí do oka znovu padlo ono slovo o vůni.

*„I to je možné.“ Ema znovu udělala tajemno a z obrazu se počala linout omamná vůně lesních plodů, na tlesknutí rázem ustala a na další pohyb zareagovala objevená relaxační hudba.

*„Jak jsi vlastně docílila toho postupného srdcového triku?“ To se poprvé za celou dobu, co vešli do bytu, konečně ozval Petr.

*„No to by zajímalo i mě,“ přidala se Justýna, zatímco Elke z toho všeho byla pořád celá paf.

*„Hned uvidíte,“ poznamenala skromně Ema, a protože u sebe neměla požadované PĚNKALINKOVÉ poznámky, musela se spokojit s jednou narychlo sestavenou.

*„To má být jako ono?“ žasl Petr zhruba po deseti minutách nad čtyřmi popsanými listy formátu A4. Na každém řádku se vždy vyjímalo po jedné větě. Při podrobnějším pročtení ale Petr zjistil, že se vlastně jedná pouze o věty dvě, zato precizně ručně nakopírované.

Nenávidím tě, ty jedna prokletá potvoro!

Chcípni a už mi nikdy nelez na oči!

*„Víc nic nepotřebujeme, k rozluštění PĚNKALINKY nám postačí pouze dvě věci: vybrat tu správnou emoční větnost a mít zrak hodný ostříže, to až v textu budeme nalézat překlepové chyby, které by nás měly dovést k požadovanému uklidňujícímu tvaru.“

*Teď už to nebyla jenom Elke, kdo Emu uhrančivě pohlcoval očima, ta však teď pouze řekla: „Jen hezky hledejte chybičky, vybíjejte si do papírků svou traumatickou frustraci z něčeho vážně hrozného, a kdo ví, třeba onen tajemný tvar útěchy opravdu celý naleznete. Musíte se k němu propracovávat kousíček po kousíčku, ve skutečném životě také nelze krásné nalézt hned a ona cesta k němu nějaký ten čas trvá, než ono zlé najisto pomine.“

*Nastal neuvěřitelný hodinový maratón. Byl nesmírně náročný, neboť náhodné překlepy představovaly byť třeba jen chybně napsané čárky namísto žádných či nesprávně zobrazené mezery mezi slovy. Po úmorné dvouvětové piplačce a semknutí čtyř papírů k sobě se „luštitelům“ konečně naskytl pohled na něco, co již celkem věrohodně připomínalo klenot. A to zdaleka ještě nebylo jisté, zda se na nějaký skrytý překlep čirou náhodou nezapomnělo!

*„Jo, tady jsem ještě narazila na poslední tři,“ všimla si Ema a třemi ladnými pohyby diamant dovedla do výsledné podoby. „Jestlipak už někdo z vás tuší, co jsem vám tímhle vlastně chtěla vzkázat?“

*„No že ta tvá PĚNKALINKA je dostatečně nevyzpytatelně kontroverzní PĚKNÁ LINKA, jen co je pravda,“ vyjádřila se jako první a opět po svém Justýna.

*„V náznaku máš pravdu, ano, s oněmi linkami a jejich schválnostmi to vážně má co dočinění, avšak pravá pointa přece jen tkví v něčem trochu jiném. Petře?“

*„No, ehm… mně to přijde jako takový nový rébusový vylepšovák,“ podotkl.

*„Dobrá, dejme tomu,“ připustila znovu ochotně Ema. „A co si myslíš ty, Eli?“

*„Že ten tvůj rébus má základ v oné nechvalně proslulé třinácté komnatě – toť ony dvě nemilé větičky – a má postupně spět k oné komnatě veselé, jíž ty považuješ za naprosto šťastnou – toť ona vzácnost, o níž člověk usiluje, a jež mu přináší uspokojení.“

*Elke nezklamala a Emu svým názorem opětovně dojala. „Ty jsi opravdu mé rovnocenné dvojče.“

*Hned nato se Ema chopila podrobnějšího vysvětlování: „Ano, je to tak. Svým osobitým, pro někoho možná zvláštním stylem se prostřednictvím něčeho zlého snažím zpopularizovat něco hezkého. To pro mě představuje takzvaná devátá komnata. Devítku mám jako číslo ráda, navíc v matematických soustavách vždy ukončuje jednu číselnou řadu a zároveň se stává předbranou pro onu následnou, takže svým způsobem pokaždé dává tušit změnu.

*Pokud bereme v potaz, že se matematika dost hojně využívá ve spojení s penězi ve smyslu čím vyšší cifra, tím vyšší majetek, v oné PĚNKALINKOVÉ podobě by ona devítková předbrána měla symbolizovat předobraz toho samého, ovšem ve formě hromadění štěstí a lásky.

*Z oněch nemilých útrap by se měl být člověk schopen nějak šetrně vypsat, avšak tak, aby sám sobě ještě víc neublížil. Proto doporučuji vše zaonačit do co možná nejmenšího počtu vět a z nich pak už normálně po kousíčkách, jak jen bude psychika schopná, sestavovat svůj vysněný objekt či subjekt, který by ono štěstí kompletně zahrnoval.“

*„Hmm, tohle, co nám tu právě líčíš, zní sice moc hezky,“ ozval se nečekaně Petr, „jen si ale těžko dokážu představit, jak si na smrt složený jedinec sám do textu dělá ony překlepy, navíc přesně tak, aby z nich najisto sestavit to, po čem touží. Promiň, Emo, ale to dle mého názoru moc dobře asi nejde.“

*Ema se mile pousmála, z čehož Petr okamžitě rozpoznal, že s touto otázkou dopředu počítala, tudíž na ni i dokáže srozumitelně odpovědět. „Důležitá je spolupráce s někým, kdo dotyčného – dotyčnou v dané nemilé životní situaci podrží. Něžné pohlaví povětšinou vždycky najde spřízněnou duši u nějaké své nejlepší kamarádky, jíž se vyzpovídá, u mužské populace to pravděpodobně ale bude o dost složitější, ta povětšinou končí někde u piva…“

*„Aha, takhle to teda je,“ neudržel Petr pusu na uzamčené uzdě, „trpící si prostě formou krátkých vět na několik papírů namnoží vztek a jejich skuteční přátelští vnímatelé si pak dávají tu práci a formou vlastních překlepů mu sestavují to, oč tolik touží. Chápu to doufám správně?“

*„Ano, přesně takhle by to mělo probíhat. Alespoň se tím prokáže, zda na dotyčném – dotyčné někomu skutečně záleží a ono přátelství není jen fingovanou lží,“ přitakala souhlasně Ema.

*„Ne ale každý někoho blízkého ,“ přispěchala dle Emina očekávání s protimluvem Elke. Patrně si teď v oné trýznitelce představovala Marii se svými vnitřními touhami, a ona že jako nejlepší kamarádka v jejím životě nikdy neexistovala.

*„Tohle je bohužel ta horší situace,“ přiznala bez obalu Ema, načež se u toho začala nesměle pitvořit, ze začarovaného kruhu si přesto pomohla oklikou: „SMOLNICKÉ RÁMOVANKY v sobě nesou kouzlo moderních vyspělých technologií. V podstatě si dávají za úkol zpopularizovat ty velkoměstské posuvné reklamy, co se navzájem míjejí a střídají pod vlivem onoho stroječku, co to má na svědomí. To je sice moc hezké, jenže když se to tak vezme, jde vesměs jen o reklamu přímoúčelovou, jenž má z lidí za úkol vyždímat co možná nejvíc peněz. Já bych ale byla do budoucna ráda, kdyby se podobně posuvné RÁMOVANKY zdokonalily v podobě počítačového systému, jenž by sám dokázal navrhovat varianty tvarů a náhodných překlepů.“

*„To vše samozřejmě pouze pro lidskou potěchu a útěchu zájemce či zájemkyně, s možností vlastního návrhu, tedy formou náš zákazník – náš pán,“ doplnila to takto krásně poeticky, jako kdyby sama byla oním výrobcem, vždy dobrácky smýšlející Elke.

*„Přesně tak.“

*„No vida,“ neudržela se tentokrát Justýna, „a nový křížovkářský rébus máme rázem na světě. No fakt, kdo má pořád luštit jen ty osmisměrky z předem daných tahů, tyhle ty tvý devítisměrky jsou o dost zábavnější a mnohem náročnější na psýchu. Já je dělat, tak snad těm papírům propíchnu všechny čtyři rohy, pokud bych se teda ne a ne a ne onoho požadovaného překlepu nemohla dobrat.“

*„I tak se nemáš za co stydět, Emo,“ projevila navenek své klidnější emoce Elke. „Mně ten nápad náhodou přijde dobrý.“

*„Dík,“ ocenila to Ema. „Dík vám všem třem za názor. Hodně to pro mě teď znamená.

*Hovor na moment ustal. Všichni si opětovně z tácků nabídli nějaké to pohoštění.

*„Nastává tedy čas,“ pokračovala zhruba po minutě Ema, „abych onu PĚNKALINKU, jíž jste tak pečlivě budovali, konečně uvedla na pravou míru. Předem podotýkám, nejednalo se o žádnou smyšleninu, její hlavní nechtěnou hrdinkou se stala skutečná žena. Ta v jediném okamžiku přišla o svého jediného syna.“

*Ema se tak ještě jednou rozpomněla na článek, který nedávno četla v novinách a posléze i v časopise. Právě k němu se vázal dokument, z něhož asi nejemotivnější částí byly živý přenos z pohřbu a následná zpověď ženy o svém zesnulém synovi. Právě o těchto pasážích rokovala Joskovi, a právě ty se rovněž jako jedny z posledních objevily v zabavených PĚNKALINKOVÝCH poznámkách.

*Ema alespoň vyndala časopis, kde byl celý článek oné nešťastnice uveřejněn v rubrice Prohřešky osudu:

*Začíná to jako každý jiný všední den. Vezu svého syna Pavla do školy a vše se zdá být naprosto v pořádku. Pavel sedí na sedadle vedle mě a normálně spolu rozmlouváme. Náhle

se mi svěřuje s tím, že hrozně moc miluje jedno děvče z vedlejší třídy – prý se jmenuje Elena a je to překrásná Egypťanka. „No né, ty jsi dnes ale samé překvapení, nejdřív mi z koupelny po tunách vymizí gel a pak najednou tohle!“ Samozřejmě že to přísně říkám jen v žertu, Pavel to také tak přijímá, neboť mi se stejnou nadsázkou okamžitě odpovídá: „Tak se, mami, kvůli tomu na mě přestaň čertit a místo toho radši začni plánovat jednu menší seznamovací oslavu.“

*Jenže následně nás toto žertování málem stojí život. Zapovídali jsme se, já přestala věnovat pozornost řízení, a málem že do nás na hlavní křižovatce nenalítl projíždějící kamion. Naštěstí na poslední chvíli stačím trhnout volantem a zabrzdit.

*Dobré dvě minuty nejsme ani jeden schopen promluvil. Až pak se Pavel odváží zeptat: „Dobrý, mami, v pohodě?“ A já mu stejně chvějivým hlasem odpovídám: „Jo a ty?“ Když mi to samé Pavel dává najevo letmým kývnutím, uleví se mi. Právě jsme se oba podruhé narodili.

*Po náležitém oklepání z nečekaného otřesu se znovu dávám do jízdy a pro jistotu se na každém rohu dívám všude možně kolem sebe. Není mi to však příliš platné, netrvá to dlouho a mě a syna čeká další šok. Hned po jedné z dalších hlavních silnic se nedá jet dál

– hádejte kvůli komu? Ano, opět v tom mají prsty kamiony. Na náměstí se právě koná jejich slavnostní sraz. Některým místním to však také není příliš po chuti, nějaký stařík právě nadává elegantně urostlému hromotlukovi, co zrovna vylézá ze svého „fára“, že jsou všichni nechutně slušní (to ještě vyznívá jako slušnost), a ať okamžitě jeden po druhém jdou do pr…. (to už si vyžádá první vážnější hádku).

*Nebudu tuto pasáž dopodrobna rozvádět, aktuálně řeším jiné starosti: Pavel potřebuje urychleně zavést do školy (nachází se hned za náměstím, stačilo by jím tedy jen projet!!!), načež já zas spěchám do práce. (Další paradox – toto ráno mám dělat rozhovor s jedním zvukařem na téma hluk, pracuji totiž pro jednu výzkumnou stanici!!!) Jenže i na mě v tento moment jdou mdloby, i na mě je toho rachotu kolem nějak moc. Vystupuji tedy ven z auta a Pavla ubezpečuji, že to nic není, že ta nevolnost zase rychle přijde, že zas hned pojedeme dál.

*A zase nechybělo málo a měli jsme oba namále. Tedy spíš já, málem to do mně napral další kamion. Podařilo se mu zastavit, ale bylo to o chlup – přední kola od mých nohou snad dělily nepatrné centimetry.

*Za jedno ráno toho na mě je jako za celý uplynulý týden. Chci z tohohle místa co nejrychleji vypadnout, ale to není vůbec snadné. Stres na mě doléhá ze všech stran: řidič z toho svého „buldozéra“ okamžitě vylézá ven a začíná na mě ječet, co mu jako stojím v cestě, tak ať se okamžitě s tou svou škvárou (to myslí mého Forda) koukám klidit pryč. Do toho se o kus dál mezi sebou pořád hádají účastník akce se staříkem, k němuž se přidávají další nespokojení nájemníci z okolních bytovek. I mně to dochází, akce zřejmě není dopředu vůbec ohlášená, nikde totiž nevidím hlídkovat policejní složky, tudíž ani nemohou být zajištěny potřebné objížďky.

*Ten člověk na mě pořád křičí: „Tak vypadni, tak sakra vodsaď vypadni!“ Ani se nenamáhám s odpovědí, za to mi ten buran vážně nestojí, i když jsem jinak slušně vychovaná a něco takového mi nečiní potíže. Jenže ty pravé teprve přicházejí, zničehonic mi nejde nastartovat, takže mi nezbývá nic jiného, než opětovně vylézt z auta a podívat se, v čem je problém. Onen buřič a tlučhuba – jinak ho už vážně nelze nazvat – místo toho, aby mi pomohl, si naopak na pomoc přivádí své kamarádíčky „z placu“, aby mi během pár vteřin předvedli, kdo z nich je větší přeborník v té či oné hubovaté nadávce.

*Opět to zkrátím. Mezitím, co probíhá „má venkovní potyčka“, Pavel stačí udělat mnohem ušlechtilejší čin: z nedaleké budky zavolá svému kamarádovi, co se o kamiony naštěstí musí zajímat pouze jen sporadicky a to v rámci oprav, neboť je to automechanik. Dále mi pak můj syn navrhuje, že si s ním nemusím dělat starosti, že se do školy dostane na kole (to má uložené v kufru auta). Přeje mi hodně štěstí a ať jsem v naprostém klidu, že kamarád je již na cestě, a on že se vydá do školy – nikoli však přes neprůjezdné náměstí, nýbrž po oné nechvalně proslulé silnici, které jsem mezitím v duchu začala přezdívat silnice Smrti. To ale ještě netuším, jak moc těch slov budu posléze litovat.

*Pavlův kamarád do pěti minut skutečně přijíždí a s opravou je hotov téměř okamžitě (bylo to pouze v zapalování). Naštěstí to konečně také „zapaluje“ i „milovníkům jaderných motorů“, přestávají mě konečně šikanovat svými nemístnými poznámkami a klidí se i s tou svou „vrčivou parádou“ za svými „vrstevníky“. I tak si jich cestou zpátky opět nelze nevšimnout, proto mě alespoň těší, že Pavlův kamarád (jmenuje se Jan) přijímá mé pozvání na zpáteční odvoz (sám přijel na kole, Pavel ho o nastalé situaci dopodrobna informoval).

*Nemám však šanci dojet příliš daleko, zase pouze jen k oné křižovatce, na níž mě a mého syna málem smetl kamion. Jenže jeden takový tam zase stojí, jako by čekal, až se k němu přiblížím „na dotek“. Jenže on tam nestojí jen tak nazdařbůh, stejně jako ony dvě osoby: na první pohled nenápadný mužíček v buřince, z něhož se záhy klube policejní příslušník, a vedle pak urostlá žena. O čemsi vášnivě diskutují. Ba co hůře, nakonec se ukazuje, že tam oba mají zcela oprávněný důvod býti přítomni a vášnivě si vjíždět do vlasů, nedaleko nich se totiž zmítá ještě kdosi třetí. Ten však nestojí, nemává nad hlavou vášnivě rukou jako ti dva, nevede po jejich vzoru halasný hovor. Leží tam u nich na zemi. Nehýbá se. Je jasné, že ten spor se vede kvůli němu, on na něj však již nikdy nebude moc zareagovat.

*Pavel se skutečně nehýbe, pouze jeho oči naznačují nepatrné tiky. Jako divá zvěř vybíhám z auta a hned se nad ním začínám sklánět. Doufám, že mi můj jediný syn alespoň něco řekne, alespoň jedno to půlslovíčko, ani to však už není v jeho silách. A pak náhle i to ustává, a já vím, že už mi nikdy nic nepoví, že už nikdy neuslyším jeho příjemný hlas.

*Netrvá to dlouho a vrhám se do víru hádek. Vím, jak k tomu došlo, nemusím být detektivem. „Nenávidím tě, ty jedna potvoro! Chcípni a už mi nikdy nelez na oči! Můj syn, můj jediný syn byl pro mě vším, byla to ta nejdůležitější osoba na světě, a tys mi ji vzala. Ty vůbec nevíš, co pro mě znamenal, byl něco jako pro zlatníka diamant, jehož celek představuje ucelenou lidskou duši.“

*Takto nečekaně vyrukuju na majitelku kamionu, jíž je asi padesátiletá žena. Ale ve mně nic takového nevzbuzuje, pro mě už navždy zůstane tou odpornou hyenou, co zabila mého syna.

*Má zuřivost překračuje všechny meze. Policejní příslušník zabraňuje nejhoršímu, snaží se nás od sebe odtrhnout, což mu činí poměrně velké potíže – má zuřivost neslábne, načež majitelka kamionu Smrti to rozhodně nenechává bez povšimnutí, neztrácí nic z temperamentu svých „kolegů“. Samozřejmě vše svádí na mého Pavla, na jeho zbrklost, avšak já vím, že pravda je úplně jiná.

*Dnes je to na den přesně rok, co jsem o Pavla přišla. Od té doby žiju sama, manžel se se mnou rozvedl. Neunesl to. Dle něj to vše byla má vina, neměla jsem Pavla samotného pouštět.

*Podobných příběhů denně zajisté slýcháte nespočetně, ale nyní již i já z vlastní zkušenosti vím, že je zapotřebí o nich vědět. Moc dobře si uvědomuji, že mé vyprávění mi syna nevrátí, snad tedy alespoň jistou skupinku motoristů přiměje k zamyšlení a rodiče svých ratolestí k opatrnosti.

Marta V.

*V místnosti bylo naprosté ticho. Nikdo se neodvážil promluvit. Největší pohnutky k něčemu takovému samozřejmě měla Elke. Ema toho pohotově využila a nanovo povolala do pohotovosti PĚNKALINKOVOU RÁMOVANKU. Na obrazové ploše se objevilo následující:

Začíná to jako každý jiný den. Vezu svého syna Pavla na posvícení, jež se koná na nedalekém náměstí, a úplně vše je báječné. Pavel sedí na sedadle vedle mě. Rozmlouváme spolu. Náhle se mi svěřuje s tím, že o ulici dál bydlí překrásné děvče – prý se jmenuje Elena a je to překrásná Egypťanka. „No né, ty jsi dnes ale samé překvapení, nejdřív mi z koupelny po tunách vymizí gel a pak najednou tohle.“ Samozřejmě že to neříkám nijak přísně, říkám to přímo radostně, a obdobně na to reaguje i můj Pavel: „Tak se, mami, u Eleny hned stavíme a společně uspořádáme jednu menší seznamovací oslavu.

*Následně nám ono žertování plnými doušky obohacuje život. Sotva se takto zapovídáme, přinutí mě na hlavní křižovatce zastavit nádherná limuzína. Elegantně trhám volantem a přiměřeně brzdím.

*Dobré dvě minuty nejsme ani jeden schopen promluvit. Až pak se mi Pavel odvažuje říct: „To je ona, mami, má Elena. Jak se ti libí?“ A já mu stejně uhrančivým hlasem odpovídám: „Nemohl sis vybrat lépe.“ Když mi Pavel to samé dává najevo povzneseným mrknutím, těší mě to o to víc. Právě oba vstupujeme do další životní etapy.

*Po přestupu do nádherné limuzíny se Pavlova vyvolená okamžitě dává do jízdy a na každém rohu jí ostatní vozy dávají přednost. Tato zdvořilost ze strany druhých se nám vyplácí – netrvá to dlouho a mě a syna čeká další milé překvapení. Hned po jedné z dalších hlavních silnic se dá dojet k restauraci, u níž se nachází na první pohled nenápadný obchůdek se suvenýry. Až teď mi to dochází, vždyť Pavel má dnes svátek, málem bych na to dočista zapomněla. Avšak ještě zavčas stačím chybu napravit – hádejte díky komu? Ano, opět na tom mají podíl limuzína a Pavlova přítelkyně. Poté, co si Pavel jeden suvenýr vybere a společně všichni krátce poobědváme v restauraci, je načase spěchat dál. Na náměstí se přece právě koná onen slavnostní sraz přátel všeobecného veselí. Místní se tu dobře baví a vycházejí novým návštěvníkům ochotně vstříc. Nějaký stařík právě rozmlouvá s jistým řidičem kamionu. V žertu se baví o tom, jak se vozy v průběhu let neustále mění, že je to docela pr…. (to samozřejmě míní pouze v jemném žertovném nadhledu).

*Tuto pasáž nebudu dopodrobna rozvádět, aktuálně řeším jiné radosti: Pavel s Elenou to společně chtějí roztančit na parketu (hudba začíná právě znít, a jaké překvapení, zrovna hrají Pavlovu oblíbenou píseň!!!), načež já zas spěchám k nedaleké rozkvetlé třešni. (Další příjemný paradox – pod ní je právě přítomen můj dávný přítel z dětství, jenž mi nikdy nebyl tak úplně lhostejný!!!) Náhle se cítím jako v sedmém nebi, ona malá překvapení neberou konce. Ondřej mé city opětuje a ubezpečuje mě, že nic není nemožné, že to krásné opojení určitě jen tak rychle nepřejde, a že by bylo skvělé uspořádat nějakou společnou cestu.

*A zase stačí tak málo a já a můj syn zažíváme nové vzrušivé opojení. Tedy spíš já, Ondřej do mě pere jednu galantnost za druhou. Pak se mu komplimenty podaří nečekaně zakončit a je to tady – jeho rty od mých už nedělí ani těch pár centimetrů.

*Za jedno ráno toho na mě je jako za celý uplynulý týden. Najednou chci z tohohle místa někam vypadnout, jsem ráda, že to je tak snadné. Ondřej ve mně probouzí rozkoš: ladně mě přenáší do limuzíny, dál svléká pohledy a začíná hladit. Pak se spolu vydáváme na cestu, a naopak je to kamion, kdo nám vždy ochotně uvolní místo, když potřebujeme jet dál. Pavlovi a Eleně však naše odloučení nevadí, dále spokojeně tančí na pódiu. I oni za své taneční kreace zažívají zasloužené ovace. Dokonce i policejní složky, které z povzdálí dohlížejí na pořádek, se neudrží a dle páru „nanečisto“ zkoušejí několik „tanečních objížděk“.

*A mezitím v limuzíně Ondřej ke mně promlouvá: „Tak nádherná, tak moc jsi nádherná!“ Velmi ráda a ochotně se namáhám s podobnou odpovědí, za to mi ten můj bonvián opravdu stojí, vždyť jsem stejně jako on slušně vychovaná a něco takového mi činí potěšení. To pozvolna narůstá, zničehonic dochází benzín, takže nezbývá, než dojet ke kraji vozovky a vyčkávat, co pěkného nastane dál. Onen krasavec a šarmantní milovník v jednom – Ondřeje už vážně nelze jinak nazvat – mi v tom ochotně vychází vstříc. Na pomoc si zve vlastní spřátelené touhy „z oblasti vášní“, aby mi jejich prostřednictvím během neskutečně dlouhých minutových vteřin předvedl, jaký že je to velký přeborník v laskavých polibcích.

*Zkrátím to (i když přiznávám, že velmi nerada). Mezitím, co probíhá „mé autokempování“, Pavel stačí udělat mnohem ušlechtilejší čin: prstýnkem Eleně stvrdí svou oddanou věrnost, jejímž svědkem se stává jeho nejlepší kamarád Jan. A já tak alespoň vím, že si o něj nemusím dělat starosti, že se dostal do správných rukou. To vše se dozvídám na této proslulé silnici, které v duchu začínám přezdívat silnice Života. To ale ještě netuším, jak moc těm slovům budu následně vděčná.

*Do pěti minut nám do nedaleké budky volá Pavlův kamarád a jako správný „milovník jaderných motorů“ nám grátis posílá několik kapek benzínu. S jeho pomocí znovu nahodím motor a se svým milým pokračujeme dál v jízdě. Cestou narážíme na několik svých, rovněž zamilovaných „vrstevníků“, kteří se podivují té naší „vrčivé parádě“, my si z nich však nic neděláme (jako by jim Pavel dal echo, že okolo nich budeme v oné nablýskané limuzíně projíždět).

*I přesto nemám šanci dojet příliš daleko, zase pouze jen k oné křižovatce, na níž mě a mého syna právě toliko okouzlily Elena a tato limuzína. Jedna taková, zato nebeského ražení, tam opět stojí, jako by čekala, až se k ní přiblížím „na dotek.“ Jenže ona tam nestojí jen tak nazdařbůh, stejně jako ony dvě osoby: na první pohled nenápadný mužíček a vedle něj pohledná žena, oba zastávající role andělů. O čemsi vášnivě hovoří. Ukazuje se, že tam mají zcela oprávněný důvod býti přítomni a navzájem si vášnivě natřásat vlasy, na zemi před nimi se totiž cosi zmítá. Nemává to nad hlavou vášnivě rukou, ani nevede halasný hovor. Jen to tam leží a nehýbá se to. Je jasné, že ona radost andělů se vede kvůli oné věci, jež na lidské emoce nemá šanci jako neživý to předmět svou neživou mocí zareagovat.

*Diamant se však přece jen dává do nečekaného pohybu, naznačují to jeho nepatrné tiky. Jako ladná laňka vybíhám z limuzíny a hned ho vábím do svých dlaní. Skrze něj okamžitě začíná promlouvat můj jediný syn: „Mám tě rád, mami, jsi pro mě vším.“ Pavlův hlas neustává, stále ho slyším, je tak příjemný.

*Netrvá dlouho a i já se vrhám do víru vášnivých debat. Netuším, proč k onomu zjevení došlo, nemusím však být detektivem, abych na to nalezla odpověď, sami andělé mi ji ochotně podávají: „Buď pozdravena Marto, tímto okamžikem naše vyvolená. Jsme velice potěšeni, že tvůj diamant nese jeho oči. Ano, tvůj syn, tvůj jediný syn i nadále pro tebe zůstane vším, jako nejdůležitější osoba tvého života bude i nadále vyrůstat do krásy po tvém boku, načež ty se s Ondřejem spojíš v jedno pouto tím, že si ho vezmeš. Ano, je ti to souzeno, Marto, ty sama moc dobře víš, co pro tebe láska a tvůj jediný syn znamenají, Pavel je pro tebe něco, co pro zlatníka diamant, který právě svíráš ve svých dlaních, a jehož celek pro tebe představuje ucelenou lidskou duši.“

*Nadále obdivně vzhlížím k majitelům vesmírného povozu, kteří se náhle přede mnou rozplývají a zůstává po nich obláček dýmu. Tváře obou andělských postav pro  mě byly milým zjevením, neboť mi vzkázaly, že mého syna budou ochraňovat na každém kroku jeho života.

*Má jasnozřivost překračuje všechny meze. Postupně spěji k onomu nejlepšímu, s Ondřejem se od sebe nedokážeme odtrhnout. Jsem ráda, že by mi něco takového činilo potíže – má jasnozřivost neslábne, a majitelé vesmírného povozu to rozhodně nenechávají bez povšimnutí (i když je již nevidím). Nic z temperamentů svých „nebeských kolegů“ neztrácí ani Pavel s Elenou. Elena mého syna svádí, opětuje jeho věrnost – to vše pozoruji prostřednictvím onoho magického diamantu. Vím, že se nejedná o lež.

*Dnes je to na den přesně rok. Pavel právě přichází. Žijeme tu společně. Ondřej se se mnou oženil. Neunesl být sám. Dle něj je to má zásluha, vždyť to byl můj Pavel, kdo jako první pouto osamění prolomil. Právě za ruku drží Elenu a rozhodně ji nemíní pouštět. Všichni prožíváme dny plné štěstí a užíváme si života plnými doušky.

*Podobných příběhů denně zajisté neslýcháte mnoho, ale nyní i já z vlastní zkušenosti vím, že je o nich zapotřebí vědět. Moc dobře si uvědomuji, že to samé můžete prožít i vy, pokud se nad vlastními vnitřními touhami lépe zamyslíte a budete je naplňovat ve vší počestnosti – ale i opatrnosti!

Marta V.

*Nebyla by to však ta pravá PĚNKALINKOVÁ SMOLNICKÁ RÁMOVANKA, kdyby se Emin takto upravený text na orámovaném plátně formou posunu či náhodné přeměny hned po úvodní větě nezačal propojovat s přidruženými obrázky jednotlivých prostředí a dále pak s fotografiemi, vůněmi a relaxační hudbou – to vše uvolněnou atmosféru pomáhalo navozovat, to vše tato vzácnost z TAVARESKY nabízela uskutečnit. A i mnohem mnohem víc. Plátno, na němž se nejdříve vyjímaly posmutnělá tvář rozmlouvající ženy a skutečné záběry z oné srážkové nehody, při níž zahynul její syn, se okamžitě proměnilo. Objevily se na něm velice pozitivně laděné tváře – oba hlavní aktéři příběhu byli náhle zachyceni v dřívějších šťastných dobách a to ve vzájemném obětí. Emě se do děje dokonce po svém podařilo zapojit Pavlovu exotickou přítelkyni, jeho nejlepšího kamaráda Jana, oba anděly a také Ondřeje, jejichž obrazové medailónky v časopise chyběly. Atmosféra byla o to více emotivnější, že upravený proslov sice namluvila Ema, SMOLNICKÁ RÁMOVANKA však uměla zařídit, aby se její hlas stal hlasem Marty, a tak to navenek skutečně věrohodně působilo, jako by se dotyčná osoba právě nacházela v této místnosti.

*„Tohle je zdlouhavější, tedy ta náročnější PĚNKALINKOVÁ verze, s jistou nadsázkou ale nahrazuje onu prvotní zkrácenou verzi s povinným vytvářením textových překlepů,“ vzala si slovo Ema, když jakoby hlas Marty z plátna nadobro odezněl. Závěr obrazové prezentace umocnilo převtělení všech pozitivně laděných tváří v jejich věrohodně laděné autoportréty.

*„Jo, je to super, co děláš, Emo. Fakt, vážně, na mou čest a taky budoucí smrt – pardon, chtěla jsem vlastně říct život mýho JUSTYPUNKU,“ vyjádřila se k tomu Justýna.

*„Hmm, dík za upřímnost.“

*„Ne, hele, vážně, za něco takovýho se přece nemusíš stydět, když je to pro lidi,“ vypravila ze sebe rychlostí blesku hned nato zase Justýna, když si povšimla, jak rozpačitě její argument Ema přijala.

*„Já se na tebe přece nezlobím,“ pokusila se optimisticky nadhodit, „jen se trochu obávám, aby se to mé snažení neobrátilo jaksi proti mně. Ty sama přece moc dobře víš, jaké to je, když k někomu chceš být po svém upřímná, no a on tě kvůli tomu ještě víc nesnáší a bere to jako provokaci.“

*„Jo, tákhle! Pravděpodobně zas narážíš na tu mou historku hysteriu s tím otravným dědulou, co?“ Justýna mávla rukou jako že nic. „To nesmíš všechno brát úplně doslovně, Emči, tohle to tvý razení náhodou něco do sebe má, co, Elči?“

*„Justýna má pravdu, Emo, vždycky budou existovat tací, co tvůj výtvor nedocení, ale pokaždé se najde i někdo, komu tvůj nápad usnadní život – nebo dotyčného člověka alespoň dovede k zamyšlení nad sebou samým. Mě osobně nadchlo, jak jsi do děje svou fantazií na fotografiích zapojila Elenu, Jana a navíc Ondřeje, který původně vůbec neexistoval. To přece vypovídá o tvé všestrannosti. Prostě je mi sympatické, jak se snažíš dát Martě do života novou naději.“

*„Mně nezbývá, než souhlasit,“ přidal se Petr. „Vlastně bych se ti měl omluvit za to, jak jsem na tebe prve vyjel. A ještě něco.“ Tentokrát se ale vyzývavě podíval na Justýnu s Elke.

*„Budu hádat, statečný jinoš a sličná ženština si spolu hodlaj popovídat formou samotky.“

*„Něco na ten způsob,“ odvětil Petr. „Když vy dvě tedy laskavě dovolíte?“

*„Je nám to jasný. Elči, odhopkáváme vedle.“

*Justýna a Elke sotva stačily udělat dva kroky, když se dveře pokoje prudce rozletěly dokořán. Na to okamžitě zareagovalo okno a dveře napodobilo, takže do místnosti nanovo pronikl Fantomasův hudební mišmaš. Jenže nezůstalo jen u toho, za své vzal i strop a jeho molitanové těsnění.

*„TAK TOBĚ TO MINULE NESTAČILO, TY SES NEROZHODLA POUZE SPÁCHAT URÁŽLIVÝ ATENTÁT NA SVOU RODNOU ŠKOLU A VŠECHNY JEJÍ PROFESORY, TY JSI DO TOHO JEŠTĚ ZATÁHLA CELOU NAŠI RODINU!“

*„No tak, Evžene, nepřeháněj!“ snažila se Emina maminka manžela krotit, když proti dceři takto nebezpečně vyjel. Jenže od toho téměř rázem upustila, neboť jí do oka padla Justýna a její punkový vzhled. A když se vedle ní náhle vynořila Elke s provinilým kukučem, byla v ještě větším šoku. Potřebný klid nedodal ani Petr, ten se právě levou rukou přidržoval nočního stolku a onou pravou k sobě Emu vábil.

*„ŠIKANUJE UČITELE, ZESMĚŠŇUJE JE PŘED CELOU ŠKOLOU! A NEJEN TO, NAVÍC SE CHOVÁ JAKO ÚPLNÝ BLÁZEN!! MÁ JEDINÁ DCERA!!!“

*„Hele, tati, Fantomas jede do práce,“ nenapadlo Emu říct na obranu nic lepšího, když zaznamenala, jak hudba utichá, a posléze bylo slyšet, jak kdosi nasedá na kolo. To se František jako každý jiný podvečer vydával na post nočního hlídače.

*„RAUUUU!!!“ Zněla otcova odpověď.

*Na to okamžitě zareagoval hlas shora: „Miláčku, jsi v pořádku?“

*„NE, TO ROZHODNĚ NENÍ!“ zakřičel do těch míst Emin otec, takže se mu na to od paní Kernesové dostalo okamžité odpovědi: „To nejsem já, Bertíčku, to dole pod námi haleká úplně jinej Čertík Bertík!“

*„A MÁM TOHO TAK AKORÁT!“ A Emin otec dupl zlostně nohou, div se s ní neprobořil o patro níž. „TOHLE JE VÁŽNĚ UŽ VRCHOL! NA TOHLE JÁ UŽ VÁŽNĚ NEMÁM DOSTATEK SIL!! ANI NÁLADU!!!“

*„No vždyť to na vlastní uši teď slyšíš, broučínku,“ začala se nanovo hájit paní Kernesová, „to dole pod námi nejspíš Emička pořádá nějakou sešlost, tu její LADU ale osobně neznám!“

*„A VEN!“ zavelela nečekaně Emina maminka, kterou ta hláška pobouřila. Patrně zastávala názor, že zamýšlenou osobou má být přímo ona sama. Elke, Justýně a Petrovi to nemusela připomínat dvakrát. A jakmile za nimi na chodbě vrzly dveře, už se z těch míst ozýval potěšený hlas domácí Lédové na téma stěhování národů.

*Ema ve svém pokoji osaměla. Byl to až vstup do Vánkového království, co jí dodalo novou společnost. A když se po několika hodinách intenzivního snění probudila, věděla, jak se věci mají. Zase byla o něco moudřejší.

Rubriky: City Means II. - Město plné dialogů | Napsat komentář

Kapitola 14 – Naslouchatelé (nová restaurovaná verze s obrázky!)

„Chci, abys věděla, že se na tebe nezlobím. Chápu, že to máš těžké.“
To se Ema a Elke již nějakou tu chvilku, doposud mlčky, loudaly lesem a postupně oklepávaly z antisympatií k neblaze proslulé profesorce Daně Moronové. Ono pomyslné shazování uzlíčků nervů bylo vcelku příjemné: stromová rozmanitost dubů, buků či bříz působila nesmírně uklidňujícím dojmem a menší rozlehlá jezírka a bažiny lesu zase dodávaly na pestrosti a kráse. Ještě nějaký ten zvířecí tvor – třeba onen pro místní tolik typický MALOVSKÝ – a iluze o dokonalém světě by se okamžitě naplnily do nejvrchovatější možné míry.

„A co všechno chápeš?“ zpozorněla Ema, načež přestala naplno vnímat jemný deštík, jenž je provázel od školy.
„Třeba to s tím předmětem, který jsi Moronové odcizila z té krabice. Určitě pro tebe musí mít významnou hodnotu.“
Ema přestala vnímat i uvolněnou lesní atmosféru a začala Elke věnovat plnou pozornost. Pohotově vyndala magnetickou kuličku z kapsy a pak Elke položila další otázku: „A s čím si ji spojuješ?“
„S tím tvým… sněním.“
Elke si definitivně získala Eminu přízeň.
„A určitě to má co dělat s tím Vánkovým královstvím a s tou… paní.“
Ema souhlasně přikývla a pokusila se na rtech vyčarovat dobrotivý úsměv.
„A… a ta paní… říká se jí Černá, nebo, ehm… ten přízrak za okny ji tak alespoň nazýval.“ Elke teď na sobě přece jen dávala znát jisté známky obav. Na ten tajuplný hlas se opravdu nedalo jen tak zapomenout. Elke – podle toho, jak se právě tvářila – patrně zastávala názor, že na ně monstra v černých hábitech co nevidět vybafnou i tady, zpoza stromové smrkové školky, jež se jim při cestě právě vyjímala po pravici.
„Hele, Eli,“ snažila se tomu Ema rázně učinit přítrž, „na zlé věci teď nemysli, já se na ně také pokusím zapomenout, ano?“
„A-ano,“ polkla statečně Elke.
I tak to nedalo ani Emě a rovněž se zamyslela nad tím, k čemu o přestávce došlo. Opravdu by byla schopná Černou paní skutečně obživit pro svou potěchu a strach druhých? Osobní výpověď o obávané čarodějnici a ta doprovodná venkovní vřava, navíc v těchto časech… nic z toho zajisté nespadalo do obvyklých pozemských jevů příznačných pro zimu a trochu to nadpřirozenem zavánělo. Ale co když, a to již Emu napadlo několikrát, to tak úplně být nemusí? Ona sama se přeci již několikrát pokoušela obávanou Černou paní vnitřně přimět k životu, ale ještě nikdy se jí to nepodařilo (toť ony soukromé oživovací pokusy v koupelně před zrcadlem a následné bezvýsledné otáčky za sebe). A ta bouřka, déšť, krupobití… něco z toho přece probíhalo už dávno před tím, než upadla do snění a podala výpověď o zlé čarodějnici; Ema vlastně klidně mohla odpřísáhnout, že to byl Vincek, kdo se o tu venkovní spoušť postaral, a to svým falešným hraním. A ty hlasy jakoby vycházející z jiných dimenzí, i pro ty by se zajisté našlo nějaké věrohodné vysvětlení.
Následně Emě ještě přišlo na mysl, že Katalná Mochna náladovostí, co se počasí týče, trpí poměrně dost často. Nachází se sice ve středních Čechách, v oblasti nížin, kde obvykle bývá nejtepleji a kam se zima mnohdy dostavuje takřka na poslední chvíli, jenže taktéž nelze popřít fakt, že město je ze všech stran obehnáno plejádou polabských porostů, které nejen brání výhledu do širokého okolí, ale rovněž přitahují a zadržují srážky.
Na druhou stranu Ema nemohla zase popřít, že její snění je velice intenzivní, že mnohdy u ní stačí jen zamhouřit oči, a dokáže si vybavit, co chce, což vliv na okolí rozhodně mít může, i když si to v ten moment nestačí uvědomit. Ema tak byla nakonec alespoň ráda, že jí Elke v přání vychází prozatím vstříc a na Černou paní se již nevyptává.
„Co tedy ve tvém snění předznamenává ta kulička?“
„Duši.“
„Patrně někoho, o něhož hodně stojíš, že ano? Nebo…“ Elke na Emu vypoulila oči, „nebo to jsi přímo ty, koho se to týká? Vážně, jsi tím člověkem opravdu ty, Emo?“
„Ano,“ přitakala, „i když… v pravém slova smyslu vlastně jde o mé dvojče. Ve snu mám tu vzácnou možnost zhmotnit sebe samu, když o to stojím.“
„Pane jo!“ žasla Elke.
„Ty bys to taky dokázala, kdybys měla pevnou vůli.“
„No já nevím,“ váhala teď Elke, „to přece není jen tak. Chtěla jsem vlastně říct… já tedy snům rozhodně velet nedokáži a pochybuji, že to někdo jiný svede. Ty ale…“ a v očích se jí zjevil vzrušený výraz, „pro tebe je něco takového prostě hračka, že?“
„Přiznávám,“ snažila se to teď Ema vyslovit tak, aby to nevyznělo příliš vychloubačně, „nejspíš skutečně mám jakýsi vrozený dar nahlížení do oblíbených snových výjevů dle vlastního výběru, aniž by mi v tom cokoliv bránilo.“
„Tyjó!“ vypískla jako v transu Elke. „A ta duše, tu ti chtěla vzít… ta… Černá paní?“
„No když zas na ni narážíš…“
„Jé, promiň, já…“
„To nic. Ano, je to tak,“ odpověděla po pravdě Ema. „Ale neber to tak vážně,“ dodala honem, když se Elke opětovně začala tak nějak nejistě tvářit, jako by se tu každou chvílí čarodějnice měla objevit. „Prostě ji ber jako něco pouze myslitelného ve snu, uvnitř lidské duše, co z ní nemá přístup do skutečného pozemského světa.“
„V tom případě ale,“ zamyslela se teď hluboce Elke, „bys už ale nikdy nespatřila samu sebe, kdyby se ti to bylo bývalo nepodařilo – to s tou duší. To by pro tebe muselo být dost ubíjející, že?“
„Naštěstí jsem nepozornosti čarodějnice využila ve svůj prospěch, takže až se třeba tuto noc zase rozhodnu do Vánkového království nanovo vstoupit, bude mi tam dvojče věrně stát po boku – no a ty také, když na tom budu trvat. Jinak by mě samozřejmě mrzelo, kdyby mě čarodějnice o dvojče dneska nadobro připravila, to už bych se s ním vážně příště setkat nemohla.“
Hned nato však Elke řekla něco, co Emu ohromilo: „Promiň, ale v tomhle s tebou vlastně vůbec nesouhlasím. V tom sebeoživováním – ne mým, ale tvým…. já věřím, že bys svoji dvojnici určitě oživit dokázala, Emo, i kdyby tě Černá paní o její duši najisto připravila – klidně v jiném snovém výjevu, kde bys na tu čarodějnici nenarazila. Anebo,“ a Elke na rtech vykouzlila ještě odhodlanější výraz pro patřičnou obhajobu, „že bys také dokázala změnit, co je z pohledu snových výjevů a Černé paní již neodvratitelně nemyslitelné. Je to přeci jen sen, vše záleží jedině na tvém dobrém psychickém rozpoložení a tak – pokud tedy zůstaneme u verze, že se zázraky dějí pouze v tvém vnitřním vědomí a do skutečného života jejich nadpřirozena přímo nezasahují, tedy, že to s tím počasím prostě nemá co dělat, že se pouze jednalo o nešťastnou shodu okolností, a ty jsi všechny ve třídě pouze poplašila svými vnitřními emocemi, když jsi jakoby o Vánkovém království mluvila ze spaní.“
Ema Elke vůbec nepoznávala. Kdo ji to jen teď očaroval, říkala si právě. Z nesmělé a občas i truchlivé dívčiny se tu před jejími zraky náhle měnila v ojedinělou vyspělou osobnost s nesmírně zajímavými názory, které rozhodně nešlo brát na lehkou váhu.
Jak tak Ema Elke obdivně pozorovala a ona k ní vlídně vzhlížela jako spásný anděl, vzpomněla si okamžitě na výrok, který Černá paní pronesla tu noc, co se spolu setkaly tváří v tvář vůbec úplně poprvé: „…obtížně si získává přátele a jejich přízeň. Možná že JEDEN NEBO DVA z nich jsou jí opravdu nakloněni, jenže ani jim ona neumí plně naslouchat, a právě to je její slabinou.“ Ema si dodatečně ještě připomněla, co na to čarodějnici onehdy odvětila: aby mlčela. Jenže Černá paní okamžitě oponovala slovy: „Proč nechceš slyšet pravdu?“ Ale to nebylo všechno. Z jejích úst ještě následovalo: „Jsi stejně ubohé stvoření jako všichni v tomhle království.“
„Emo, děje se něco?“
Ema Elke o všem pověděla a rovněž ji informovala o tom, jakého možná cenného ponaučení se prostřednictvím slov Černé paní právě dopídila.
„Takže… takže já jsem jednou z těch osob, které bys měla naslouchat, aby ses necítila naprosto zbytečnou? No to je úžasné!“ byla Elke opět v sedmém nebi. „Vždycky jsem si přála kamarádit s někým, kdo je v něčem jiný, než ostatní. A tím člověkem, Emo, jsi pro mě byla právě ty.“
„Vážně?“ zarazilo to tak trochu Emu, neboť na chválu ze strany jiných příliš zvyklá nebyla. „To já jsem si vždycky zase myslela – promiň, že to teď takhle vyslovím – že ses o mě zajímala jen proto, že máš dobré srdce, a tak se pokaždé šplhounsky snažíš každého dostat z bryndy, jen aby ses mu z povinnosti zavděčila.“
„Ne, tak to není. Vlastně mi chybí přátelé, nebo mám ten pocit, že to tak je,“ upřesnila Elke.
„Jak to? Co třeba dobře známé Hankopeterské skrebelnice, nebo Petersenovic dvojčata? A co teprve Petr? Kolikrát jsem viděla, jak s nimi normál…“
„Neposadíme se sem na lavičku?“ řekla Elke poměrně naléhavě; patrně teď Emě chtěla povědět cosi veledůležitého, cosi, o čem se jen tak někomu na potkání nesvěřovala. Zase se jí v očích zračil onen odhodlaný výraz.
„Jo, proč ne?“
Zasedly.
„Víš…“ spustila Elke, když se po Emině vzoru i ona dostatečně vynadívala na dub, svým tvarováním věrohodně připomínající posmutnělé torzo člověka. „Ehm, no jak bych jen… prostě tihle všichni jsou moc fajn a tak, ale já hledám skutečně někoho, kdo by mi nejvíc sedl, někoho, kdo by přímo zapadal do mé krevní skupiny. A tím vyvoleným jsi pro mě ty, Emo. Závidím ti tu tvou fantazii, ten tvůj vlastní niterní svět, i když samozřejmě vím, že to s ním navenek nemáš jednoduché a pro druhé se tak kvůli němu mnohdy stáváš snadným terčem posměchu. Mně svými názory na svět ale hodně dáváš, i když si to možná ani neuvědomuješ. Proto ti vždycky ráda pomohu, kdykoli o to budeš stát, šplhounství v tom ale rozhodně nehledej.
A s tou Moronovou si nedělej těžkou hlavu, já se o to samé taky pokusím. Vím, že musím ze sebe jednou provždy shodit ostych a být před ní tak statečná, jako jsi pokaždé ty. Oproti tobě ale mám co dohánět. Vím, nebude to pro mě snadné, ale pokusím se o to. Nerada bych tě jako kamarádku ztratila, Emo. Už kvůli Marii ne.“
„Marii?“ Emě už tak dost zaimponovalo, jak o ní Elke krásně básní, a teď tu najednou z jejích úst padlo jméno, o kterém neměla vůbec potuchy, komu náleží.
„Marie,“ pokračovala teď s přemáháním avšak dál celkem vyrovnaně a odhodlaně Elke, „to byla má nejlepší kamarádka z dob, kdy jsem ještě žila u nás v Dánsku. Také ona měla dar snít a rovněž naplno dokázala prožívat vlastní niterní fantaskní světy. A stejně jako ty i ona vlastnila celou řadu zajímavých titulů, k nimž se vždy ráda vracela, které odčítala nazpaměť takřka na potkání. Znáš Svatou Kláru?“
Ema zavrtěla hlavou.
Elke, celá zase zářící štěstím, jí dopodrobna začala líčit příběh o dívce, jež měla dar předvídat a číst lidem na dálku myšlenky. A nevyprávěla to nijak nezaujatě. Naopak. Elke se snažila do hlavní hrdinky vcítit naplno a před Emou sehrát Mariin post tak, aby nabyla přesvědčení, že tu vedle sedí místo ní. A když z Elčiny strany na závěr přišla řeč na jistého mága, div že po Emě neskákala radostí.
Ema nevěřila vlastním uším. Znovu si v duchu připomněla: tohle že je to nesmělé, poťouchle se tvářící děvčátko, co pravidelně za mnou sedává v lavici? Ema najednou měla pocit, jako by Elke v tomto novém bujarém rozpoložení znala celou věčnost, popravdě o ní ale pořád věděla strašně málo. Například ji zaráželo, proč po opětovném vyslovení Mariina jména pokaždé strašně zvážní a nasadí provinilý výraz.
„Marie byla moje nejlepší kamarádka, s nikým jsem si nerozuměla tak jako právě s ní,“ jala se Elke konečně podrobnějšího vysvětlení. „O tom, jaký to byl velký snílek, již víš. Jenže…“ a zničehonic se jí zase rozechvěl hlas, „jenže nezůstalo jen u toho. Ona také chtěla být druhým užitečná za pomoci svých vnitřních vizí, také chtěla být v něčem ojedinělá jako Klára.“
„No já teď ani pořádně nevím,“ připouštěla Ema nejistě, „jestli mé snění je v pravém slova smyslu druhým opravdu k užitku. Každopádně ti děkuji za předchozí milou lichot…“
„To víš, že je. Nic se neděje jen tak samo od sebe, bezúčelově, nebo by to tak být alespoň nemělo. NE, NESMÍ TO TAK BÝT!“ Elke to poslední doslova hubovatě zakřičela, jako by se na moment stala Ditou Haufnerovou. Pak se přeci jen mírnila: „Nesmíš se podceňovat, Emo, to bys nikdy ničeho nedosáhla. Tvé sny jistě nemají spět k záhubě, jejich prostřednictvím se určitě máš dozvědět něco, co ti otevře cestu k ostatním – nejen ke mně. Jen si víc věř a vše se v dobré obrátí, uvidíš.“
„Teď ti nerozumím, proč jsi zmínila to strašné slovo?“ zeptala se v obavách Ema. (Předtím samozřejmě ještě zbystřila při Elčiných zlobně znějících napomínkách, ale necupovala ji za to.) A pak jí to došlo: „Co se Marii stalo?“
„Prostě si snažila namluvit,“ pokračovala Elke v rytmu smutné agónie, „že i ona v sobě má dar předpovědí a předtuch jako její filmová hrdinka Klára. Něco takového však nejde naráz zařídit, to zkrátka musí mít člověk vrozené. I přesto Marie doufala, že se jí ono tajné přání vyplní – jaký by pak měl život vlastně smysl, kdyby se jeho touhy nestaly skutečnými – tak pokaždé zněl její neoblomný argument.
A pak se jednoho dne dočkala. Přišlo to tak náhle, tak nečekaně: Marie měla velice živou předtuchu – ve svém životě bohužel první a zároveň poslední: v jistých fázích se jí údajně začala zhmotňovat holčička, bezvládně ležící na trati za městem – v konkrétní den a konkrétní hodinu na tom samém místě. Marie to brala jako naprostou samozřejmost, kterou si od nikoho nenechala vymluvit. Jenže vše se událo večer za průtrže mračen, a pak…“ Elke se na moment odmlčela. „Když Marie na ono místo dospěla, tak pravděpodobně skutečně uvěřila, že tam na trati někdo bezvládně leží a nemůže se hýbat. Byl to ale jen kámen, KÁMEN A NE BEZVLÁDNÉ LIDSKÉ TĚLO, na co nevědomky začala volat – tak to alespoň tvrdili lidé z okolních chatek, co bydleli poblíž a jako první byli obeznámeni s onou tragédií. Slyšeli, jak nějaké děvče zoufale křičí o pomoc. Jenže když Marie patrně přišla na to, že se jedná o omyl – vlivem té dešťové průtrže nebylo vidět na krok, navíc foukal děsivý vítr – tak… tak ji srazil vlak. V té tmě si zřejmě neuvědomila, na jak nebezpečném místě se to vlastně nachází. Pro její rodinu i mě to byl děsný šok, když jsme se dozvěděli, že… že je… že už…“
Elke dopovídala téměř chvějivě, ale nerozplakala se, ustála to. Radši honem sáhla do kapsy kalhot a vyndala z ní jakousi fotografii. Na ní byly dvě postavy. Smály se a držely v objetí. Ema okamžitě poznala o dost mladší Elke, onou druhou osobou tedy bezpochyby byla Marie. Při opětovném náhledu to však vypadalo, jako by tam s Elke právě postávala ona. Marie Emě v obličeji byla neskutečně podobná.

Nastalo ticho.
„Povíš mi teď na oplátku vše o svém tajném světě, o svém vlastním snění a jeho výjevech? Prosím, moc o to teď stojím,“ poprosila asi po minutě vzájemného mlčení Emu Elke, když se obě opět dostatečně vynadívaly na onen dub zvěstující člověčinu.
Ema na Elke nevyzvídala, zda-li si rovněž myslí, že vypadá jako Marie. Totožnou odpověď ostatně okamžitě vyčetla z jejích očí, nepotřebovala ji tudíž slyšet nahlas. Ema rovněž neměla důvod si před Elke hrát na tajnůstkářku. To, že ji od těchto chvil považovala za svoji nejlepší kamarádku, pro ni hodně znamenalo.
Ema se bez ostychu pustila do líčení příhod, které zažila se svým dvojčetem. Také se vše snažila vylíčit co nejpoutavěji. Elke tak dopodrobna poprvé slyšela o princi Janovi, o Vítkovi a jeho početné rodince, i o příchodu Černé paní a o tom, jak se s ní celá Vítkova rodina i Ema s dvojčetem dostali do křížku a co všechno z toho vzešlo. Když Ema ve vyprávění volně přešla k Tomášovi a zmínila se o Dynýskovi, objevil se v Elčině obličeji téměř milostně zasněný výraz. U pasáže s Tlučmordovníkem jí naopak dost zčervenaly tváře – patrně studem, jak někdo dokáže být na jednu stranu takové nemehlo a na onu druhou zase panovačným morousem.
Další snový úsek, kdy Markétka s Tomášem dorazili k Vilemíně, předali jí kouzelný proutek, a ona je za to na oplátku obdarovala věčnou láskou, Elke naopak ocenila uznalým kývnutím, které pravděpodobně mělo značit: tak by to mělo dopadnout pokaždé – nejen v pohádkách, ale i ve skutečném reálném světě. Ovšem Emino opětovné mocenské zakončení v režii Černé paní a další zmínka o  tváři neznámého muže jako by Elke zase naháněly husí kůži.
I tak to celé Elke, když Ema s vyprávěním skončila, ocenila potěšeně táhlým: „Ohromné!“ A ihned k tomu připojila: „Obzvlášť ta druhá pasáž s Dynýskem a s tím nevypočitatelným loupežníkem se mi moc zalíbila.“
„Vážně?“ Emu to poněkud zaskočilo. Spíš počítala s tím, že Elke jako zlatý hřeb své nejniternější pozornosti bude jmenovat pasáže s Černou paní, u které jí stávaly vlasy hrůzou už předtím, kdy na ni přišla řeč, nebo romantické souznění Tomáše a Markétky, kdy naopak dala dost výrazně najevo, jak moc si cení paktu jejich věčné lásky. A hned to tak Elke také sdělila, načež to ještě obohatila o své vlastní postřehy. Právě ty Elke udivily ze všeho nejvíc.
„Cože? Petr jako Tomáš, já jako Markétka… Petr a já?“ žasla nad takovou úvahou, načež přirovnání Dany Moronové k Černé paní svorně přijala.
„No, vy dva… chodíte přece spolu?“
„Petr a já? Ne, to vůbec ne. Kdo ti něco takového nakukal? Já myslela… že naopak ty… ty a Petr… že právě vy dva spolu něco má…“
„Ale kdeže. Jsme jen přátelé… vlastně ani to už teďka ne. Strašně jsme se spolu chytli. Ty o tom asi moc nevíš, nebyla jsi zrovna ve třídě, když naše hádka dosáhla nejvyššího možného stupně vzájemné nesnesitelnosti.“
„I tak je to Petr, komu bys měla naslouchat. Musíš to jen chtít, Emo,“ tvrdošíjně mínila Elke.
„Proč myslíš?“
„Copaks už zapomněla na slova Černé paní? Možná že jeden nebo DVA jsou jí opravdu nakloněni, jenže ani jim ona neumí plně naslouchat, a právě to je její slabinou,“ připomněla Elke. „Mně už jsi svou přízeň prokázala, teď je tedy na řadě Petr. Chápeš? Ta předpověď se postupně naplňuje. Pochopilas mé trápení, Emo, protože jsi mi dokázala naslouchat. Tvá slabina není ve snění, které jiným možná připadá zvláštní, to naopak sehrává velice důležitou roli, jen se v něm donekonečna nesmíš trápit samotou, žalem, smutkem a utíkat do něj před ostatními. Sny o Vánkovém království máš od toho, abys jejich prostřednictvím měnila lidské osudy v tomto skutečném světě – světě reálném.“
Elke teď na Emě doslova visela nejen očima, ale i rukama, jako by byla hodnou sudičkou a spásným andělem zároveň. „Povolala jsi zpátky své dvojče a jeho prostřednictvím učinila zázrak v podobě triku s myší, obdarovala toho žebráka a tím mu věnovala plnohodnotný život, pomohla jsi Dynýskovi proti obávanému loupežníkovi a tak způsobila, že Tomáš s Markétkou k sobě navěky našli zalíbení.“
„To poslední dokázala Vilemína bez mého přičinění,“ podotkla vyhýbavě Ema.
„Tys to ale načala a následně uspíšila,“ přispěchala Elke s další pohotovou nevyvratitelnou výmluvou. „Jako režisér a kameraman v jedné osobě jsi obratně poskočila v ději kupředu.“
Ema musela Elke nakonec dát za pravdu. Právě o Petřino a Markétčino vzájemné sblížení strašně moc stála, také to byl ten hlavní důvod, proč tak učinila. Ve stvrzení jejich věčné lásky za Vilemínina přispění spatřovala usmíření rodičů (když už ne věčnou lásku mezi Elke a Petrem, což Elke okamžitě vyvrátila, ale od toho tu přece byla, aby ji některé věci pomohla uvést na pravou míru).
„Kéž bych měla moc onoho kouzelného proutku!“ vyslovila Ema nahlas s povzdechem; když totiž některé věci dodatečně přehodnotila, dospěla přeci jen k názoru, že právě onen pakt věčné lásky se jí možná nepovedl dovést do zdárného konce.
Nakonec to chtě nechtě musela připustit i Elke, když si Emino vyprávění znovu přehrála v hlavě, i tak ji začala chlácholit: „Zato sebe vinit nesmíš, Emo, to byla práce Černé paní.“
„Jo, já vím, “ zamračila se, načež si dodatečně vybavila její slova plná nevole: „Láska nikdy nepřemůže moc krutého zla. Nastalý osud nezmění lidský rozum. Zlo se samo o sobě naplní. Lidská touha a naděje s tím nic nezmůžou.“
„Nic z toho nenastane!“ vyslovila Ema důrazně a na důkaz, tentokrát těchto slov vlastních, pevně stiskla magnetickou kuličku, kterou si už navždy dala do spojitosti se svou duší. „Nevydáme se zas na cestu? Ta lavička je docela mokrá.“
„Napřed si to, k čemu jsme dospěly, ale shrneme,“ navrhla Elke a ihned se do toho pustila: „Najisto víme, že dva lidé stojí o tvoji pozornost – jedním z nich jsem já, oním druhým Petr. Děje se tak proto, neboť každý z nás tě má něčím obohatit a svou přítomností a přízní ti rovněž dát najevo, že ti je schopen naslouchat, a tak zabrání, abys neustále netrpěla pocitem malocennosti, osamělosti, pocitem viny, že ti nikdo nerozumí.“
„A když k vám najdu cestu, vyslechnu vaše smutné příběhy a ujistím se, že jste mi opravdu nakloněni přízní,“ přebrala mluvní štafetu Ema, načež ji zase dojalo, jak ji Elke pěkně načala, „mohu ve váš prospěch začít konat zázraky.“
„A protože jsi to již nesčetněkrát prokázala ve světě snů,“ pokračovala Elke, „světě navíc dosti nevypočitatelném, kde je jiným obyčejným smrtelníkům něco takového jako ovlivňování zaběhnutého děje, jenž řídí lidské podvědomí, automaticky znemožněno, máš právo něco podobného učinit i v tomto světě – tedy reálném.“
„Některé důležité postřehy prostřednictvím svých vybraných snových pasáží jsem již zaznamenala, dokonce i vlastním přičiněním,“ ujala se řečnění zase Ema. „U mých rodičů je to na dobré cestě: jejich pře utichnou, nerozejdou se, takže Lédová jen mířila od boku a naschvál provokovala, o čemž podává důležité svědectví takzvaný pakt věčné lásky mezi Tomášem a Markétkou – tedy za předpokladu, že se nenaplní ona zlobná slova Černé paní, která ho zřejmě přerušila a tím pádem i narušila.“
„S největší pravděpodobností k tomu ale nedojde. Nezapomeň na onu soudržnost rodiny, ta také ustála tlak Černé paní, když jí společnými silami dokázala vzdorovat,“ připomněla Emě Elke.“
„Vidíš, tohle mě vůbec nenapadlo. Já tebe nemít…“
Ema a Elke si vyměnily potěšené pohledy.
„Ano, máš pravdu, Vítek starší,“ uvažovala následně Ema, „to je vlastně, když se to tak vezme, můj otec. Ten coby projektant pracuje na plánech, no a Vítek je zase dřevorubcem, to spolu souvisí. A oba i poměrně dost často cestují: můj otec v rámci svého podniku, Vítek zase coby králův pobočník.“


„A tvá maminka,“ napadlo Elke, „ta by zase z fleku mohla představovat Dorku či Bětku, nebo snad ne?“
„Myslím, že mamka je mixem obou: jako Dorka má pro druhé pochopení a dokáže se jich zastat“ (Ema si okamžitě vzpomněla, jak se o něco podobného její maminka pokoušela, když otec naléhal s tím psychologem a zvyšoval u toho nepřiměřeně hlas), „a podobně jako Bětka se o ně přehnaně strachuje a taky stará“ (Ema si vybavila, jak se její maminka pokaždé starostlivě tváří, když procitne z obzvlášť živého snění, no a na neustálé vyptávání se ohledně Petra, na to co je zač, zda s ním Ema něco nemá, a jestli jsou i nějací jiní kamarádi na obzoru, tak to se rovněž nedalo opominout).


„A co ta Černá paní? Koho ta ti připomíná?“ zajímalo dodatečně Elke.
„Tak tu v tomhle mém reálnu představuje vícero lidí. Záleží vždy na konkrétní situaci. V našem domě hraje čarodějnický hlavní prim nepříjemná domácí Lédová,“ a Ema Elke okamžitě začala líčit, jak na ni natrefila na chodbě, jak moc si Lédová přála rozchod rodičů, a jak do jejich příbytku hodlala nakvartýrovat jistého pana Poděsu, kterému bez dlouhého přemítání teď Ema přihrála post černé vrány.
„Hmm, škoda jen,“ uvažovala teď Elke, „že se čarodějnicí dnes stal i Haufner.
„To Moronoce a Kutákový jsou posty Černé paní ale ušity přímo na míru,“ neodpustila si dodatečně připomenout Ema, načež to před Elke dál nehodlala tutlat a zmínila se jí o tom, co viděla při své poslední kraťoučké návštěvě Vánkového království.
„Takže… takže kromě té neznámé tváře a své jsi tam vážně zahlédla i tu mou, Petrovu, Ditinu a toho jejího přítele?“
„No vlastně tam ještě byly další, ty zase náležely celé královské rodině, no a také… málem bych ještě zapomněla na Kazimíra.“
„O-opravdu, i…i Vincek tam byl přítomen?“ Elke při zaznění jeho jména nasadila ještě udivenější výraz, zatímco Emu to nechávalo poměrně chladnou; prostě zastávala názor, že Vincek se jí tam zjevil jen proto, že si ho prve dala do spojitosti se sněním předchozím. „Co to ale předznamenává, Emo?“
„Mňo, nejspíš se na záchranné akci Vánkové země máte se mnou nějak podílet.“
Ema si záhy povzdechla, když si vybavila, jak jí tam Dita dělá společnost. Být s ní, to nikdy nevěstilo nic dobrého. Elke však přispěchala s pomocným protiřečením: „Nakonec, je to pořád jen sen. A třeba se ti v něm Dita ukáže v lepším světle.“
Vstaly a úzkou pěšinkou se vydaly na další cestu lesem. Míjely nová rozlehlá jezírka a další neprostupné bažiny.

A když zanedlouho dospěly k něčemu, co v sobě mísilo obojí, obeznámila Ema Elke s příhodou, jíž figuroval zbloudilý turista, co se v těchto místech rozhodl na noc pobýt. Ten se bohužel o půlnoci probudil žízní a příliš pozdě mu došlo, že se nenachází v jižních Čechách, tudíž že ono nedaleko od něj není žádné malebné jezírko, nýbrž dokonalá bažina made in Rumunia, a že od ní není vzdálen na pouhých devět kroků, jak se původně domníval, ale dokonce na plných deset, takže dotyčný vandrovník měl alespoň to štěstí, že mu nezkornatěl hlas a zavčas se dovolal pomoci, když do oné břečky zahučel. Poražená bříza mu naštěstí byla po ruce, takže se nemusel zbytečně obávat úplných případných stahů až pod onen nemile vonící podvodní povrch. No a pomoc že nakonec přeci jen zavčas dorazila, takže vandrovník následně dospěl k názoru, že se vlastně nic zvláštního nestalo, načež svého zachránce pozval na panáka, co ho měl s sebou v ruksaku. Žel bohužel se ráno probudil bez peněženky a dokladů, zato s velkou sklerotickou kocovinou, což pro něj bylo daleko horší, než onen předchozí půlnoční kolaps.
Elke se tomu chabě zasmála (toť opět důkaz její starostlivosti o druhé) a svou pozornost zaměřila na zdejší porosty, k nimž opětovně vzhlížela s velkou posvátnou úctou. Teď se slova zase ujala ona a poreferovala Emě o tom, jak kdesi ve Skandinávii až na jejím samém chladném severu žije jeden starousedlík, který tam po celý rok pečuje o pobledlé lány zasněženého stromořadí, a jak tady ve středu Evropy se jim naopak daří o poznání lépe, takže je moc ráda, že má již delší dobu tu možnost, co bydlí v Katalné Mochně, obdivovat porosty zcela nové, mezi nimi například takové břízy, které jí zbarvením hodně připomínají zebru. Na to Ema pohotově zareagovala hříčkou z mochnických studentských deníčků, na níž si obě dívky následně málem vylámaly jazyk, jak se jim neustále pletla.
Byly to zase stromy a jejich pukliny, v lidských očích utvářející konkrétní obrazce, co dívky znovu přimělo přemítat o oné bezejmenné tváři.
„Třeba náleží nějakému válečnému veteránovi,“ uvažovala Elke. „Juj!“
„Pozor!“ napomínala teď kamarádku Ema. „Naše buky sice vydají za tři statné kluky, ale v podobě lávek někdy mají tendence sestupovat až k oněm nechvalně proslulým podlávkám,“ dodala ironicky, když Elke vyrovnala ztracenou rovnováhu tím, že se zachytila jejího ramene.
„Takže to s největší pravděpodobností bude válečný veterán – letec, námořník, parašutista – zajisté ještě žijící, to by se jinak nezjevoval,“ uvažovala dál Elke, když s Emou lávku úspěšně zdolaly a zase pod nohama měly pevnou lesní půdu.
„Jenže nemluvící,“ povzdechla si Ema.
„Třeba…“ přispěchala Elke s možným vysvětlením, „třeba by ti rád sdělil, co ho trápí, ale nejde mu to, protože v sobě stále přemáhá šok z něčeho strašného – a válečné konflikty jsou přece strašné odnepaměti. Proto se ti ta tvář zjevuje pokaždé až po výstupu Černé paní, po výstupu něčeho zlého.“
„Jenže komu patří? Kde jsem ji už mohla vidět?“ přemítala dál horlivě Ema, leč, sama na to nakonec nedokázala přijít.
Na to ani Elke bohužel neznala odpověď. Ema tedy hovor přenesla na jiné téma. Vzpomněla si, že Elke stále cosi dluží. „A jak ti tedy mám být nápomocná? Kdo je tedy tím tvým vyvoleným, když ne Petr?“ Stále totiž doufala, že ji to Elke přece jen souhlasně potvrdí. Jenže s tím, s čím záhy přišla, Ema nepočítala ani v těch nejdivočejších snech.
„Vincek.“

„Cože? Kazimír?“
„Ano, ten.“
„Ale on… to přece nemyslíš vážně.“
Elke Emu tentokrát obšťastnila vyčítavým pohledem a na Vinckovu obhajobu ze sebe začala pohotově soukat: „On není tak strašný a nemožný, jak si někteří z ročníku myslí. Potřebuje jen pochopení a poznat něčí opravdové přátelství – jako ty, Emo. To otec ho v jednom kuse plísní a deptá řečmi o tom, že správný muž má chodit do hospody, pít pivo, umět se poprat a být vždy nad věcí, protože on dle vlastního názoru jako správný policista takový prostě je. Jenže Vincka tím spíš deptá a on se pak chová jako utržený ze řetězu. Proto jsem doufala, že se všem ukáže v lepším světle a projeví své skutečné, nefalšované emoce, když před třídou vystoupí coby umělec.“
„Tak to jsi byla ty, kdo se postaral o to Kazimírovo soukromé vystoupení u nás ve třídě pod Bludimírovou taktovkou?“ vyvalila na Elke užasle oči Ema.
„Ano, já,“ přisvědčila Elke a zarděla se. „Osobně jsem se setkala s Vinckovou maminkou, ta na rozdíl od svého manžela ve svém synovi zase vidí mazánka, alespoň ho ale vede k hudbě.“
Elke se dále rozpovídala o tom, jak ji Vincek zval na oslavu svých narozenin, kde se s jeho maminkou právě poprvé setkala, a jak ji tím zpočátku příliš neoslnil, nýbrž dostatečně vystrašil, neboť se o celé záležitosti zmínil, jako by všichni Kazimírovi byli místo slušně spořádané rodiny vyhlášenou kartelovou narkomafií, podnikající na opačné straně zákona – ne tedy na té správné, na níž zbrojí Vinckův otec, velký to zastánce práva a pořádku. Ema se tomu ani koutkem úst nezasmála. Konečně dostála odpovědi, proč se Vincek Kazimír vyžívá v mochnických morbiditách, a že tudíž na planetu Vinkaz, kterou mu při posledním vzájemném rozhovoru sama v duchu přidělila, víceméně utíká z nutnosti, stejně jako ona do svých snových výjevů, aby si tam prostřednictvím probodnutých tílek a zamordovaných nátělníků kuchyňskou linkou vybil všechny vnitřní frustrace, které mu způsobuje otcův policajtský diktátorský režim.
„Co myslíš? Je vážně naděje, že se Vincek dokáže změnit k lepšímu a naváže s někým opravdový přátelský kontakt? S někým, komu bude schopen opravdu naslouchat, a podělí se s ním i o své trápení, o své tajné touhy a city, pokud o to ten druhý bude stát? Třeba se mnou?“
Ema už Elke nehypnotizovala nechápavými pohledy, naopak, plně chápala její starostlivost. Okamžitě se snažila nad Elčinou prosbou co nejdůkladněji zamyslet a najít pro ni co možná nejpozitivnější řešení. „No, jistá naděje na lepší vyhlídky by tu byla,“ konstatovala, když si Kazimíra vybavila na postu Tlučmordovníka. „On se Vincek vlastně chová stejně jako on: taky v jednom kuse trousí ty své rozumy a k druhým nevědomky přistupuje přehnaně nepříčetně. No a ty,“ usmála se na Elke, „ty samozřejmě nejsi nikým jiným než Markétkou, dívkou, která má k loupežníkovi, tedy k Vinckovi, pokaždé nějaké výhrady. Tlučmordovník se neustále na Markétku snaží udělat dojem, brání mu v tom však špatné výchovné móresy stejně jako ty jeho alkoholové excesy, no a Vincek v tomhle není bohužel jiný.“
„A myslíš,“ zopakovala Elke s nadějí v hlase, „že by byla jistá šance, aby se Vinckův přístup k druhým změnil k lepšímu?“
„No,“ dumala dál Ema, „šance na proměnu se tu rýsují. Já osobně zastávám názor, že Tlučmordovník není zas až tak záporná postava, v podstatě je docela zábavná, i když se loupežník usilovně snaží, aby z něj šla na okolí co největší hrůza. Dokonce snad nepřeháním, když uvedu, že by se on a Markétka klidně mohli dát dohromady, kdyby o to loupežník opravdu hodně moc stál a uměl naslouchat jejím niterním citům. Markétka by ho určitě dokázala patřičně zkrotit. To by ovšem nesměl existovat žádný Tomáš.“
„V mém životě nikdo takový není,“ podotkla horlivě Elke.
„No tak v tom případě máš u Vincka šanci uspět,“ oznámila spokojeně Ema, „pokud tedy z jeho hlavy nadobro vyženeš ty jeho neduhy, které bych z pohledu Vánkové pohádky viděla v Tlučmordovníkových přiblblých pobočnících, co mu v jednom kuse spíš královsky škodí, než pomáhají.“
„Pokusím se,“ vyslovila to odhodlaně Elke. „Jen škoda, že nevlastním ten Vilemínin kouzelný proutek, nebo nemám k dispozici Dynýska.“
„Co není, může být.“ Ema bez rozpaků jeden vkusně zachovaný proutek sebrala ze země a následně ho Elke předala. „Počkej ještě.“ Na moment si ho od ní ještě vzala a několikrát po něm přejela magnetickou kuličkou. Pomyslný rituál pak zakončila jednou z památných Vilemíniných hlášek o naplnění věčné lásky. „A co se týče Dynýska, tak o jednom takovém bych věděla. Sice se jmenuje Jurášek, ale i tak je to krásný statný bělouš. Určitě se ti bude líbit, až ho spatříš.“
Elke si teď připadala jako v sedmém nebi, jako ve skutečné pohádce.
Zase přidaly do kroku. Zakrátko vyšly z lesa a ocitly se na hlavní cestě. Tu přešly a rázem stanuly na Slepém ostrůvku. Tam se Ema, stále překypující nesmírnou radostí, že konečně našla opravdovou kamarádku, Elke svěřila, že právě tohle místo se pro ni a Petra při jejich toulkách okolní přírodou stalo posvátným. Elke, jakmile to jméno znovu zaslechla, samozřejmě ihned Emu začala verbovat do usmiřování. Takže se pod vrbou příliš dlouho nezdržely a okamžitě zamířily na jedno z polí, kde na Petra a ostatní ze svého ročníku mohly narazit. Ano, právě toto bylo opředeno nejistotou. Hrozilo, že tomu bude jinak, že za profesora Litevského si hodinu právě odbývá Ludmila Kutáková, což by vedle tělocvikářských radovánek automaticky znamenalo i konec těm biologářským. Dívky se to ale rozhodly risknout. Povzbuzeny tím, co jim přinesly poznatky z Vánkového království, odhodlaně vyšly Oborověnce vstříc. Prostě si namluvily, že tam na stařičkého pana profesora musí narazit, už kvůli herbáři, na němž všichni intenzivně pracovali od podzimu minulého školního roku.
Ema a Elke to opětovně stylově vzaly lesem. A zakrátko oběma padlo do očí, co moc chtěly spatřit: Ema nalezla přesnou kopii Lipové studánky v jednom malebném jezírku a Elke o pár metrů dál zase natrefila na posed, jenž věrohodně kontrastoval s Vilemíninou chaloupkou na můří nožce.

A také došlo na obávaný úkryt Černé paní. Sice se nejednalo o žádnou hradní zříceninu, pouze jen o vstup do menší jeskyně, i tak ale jako možný přístěnek působila věrohodným dojmem.
„Co to?“ zpozorněla náhle Elke a zvedla hlavu ke korunám stromů. Neznámé stíny v nich však mezitím nadobro zmizely. Ustal i šum křídel.
„To nic, to si MALOVY zřejmě provětrávají křídla před zimou,“ oznámila vcelku lhostejně Ema. „Tys o nich za celou dobu, co tu u nás žiješ, ještě neslyšela?“
„Ne,“ odvětila Elke, načež prahla nedočkavostí se o nich dozvědět co možná nejvíc.
Ema jí tedy začala vyprávět o modrých ptáčcích, kteří ožívají na podzim, žijí zimou a na jaře se zase ukládají k spánku, aby celé léto prospali v korunách stromů a přečkali ho za pomocí svých naditých váčků, v nichž mají ony zásoby ukryty. „Pokud se některá z MALOV čirou náhodou dostane do nebezpečí, má tak poměrně velkou šanci na přežití,“ zakončila to.
„Jé, s těmi bych se tak ráda setkala!“ nadchla se hned pro tu myšlenku Elke a zatvářila se při tom jak Alenka z říše divů, „Ty o nich tak krásně vyprávíš, že té myšlence vůbec nejde odolat.“
„No, ehm,“ pitvořila se Ema, „Justýna je přeci jen v těchhle proslovech daleko zběhlejší. Jen si teď říkám, jestli ještě na ně není příliš brzo. Zatím žádná pořádná zima vlastně ani nenastala a sníh taky nepadá. Ale třeba…“ dodala honem, když Elke nasadila posmutnělý výraz, „třeba na nějakého cestou narazíme, jestli si to teď hrozně moc přeješ. Kouzelný proutek už máš, já zas svou duši, tak ještě natrefíme na přesnou kopii Dynýska, abychom to přání najisto zpečetily, a o další úkaz bude rázem postaráno, co říkáš?“
S tím posledním si nemusely dělat příliš těžkou hlavu. Byly přece v Oborověnce a za Juráškem coby Dynýskem se kdykoli mohly stavit. Teď však kroky dívek směřovaly na opačnou stranu k nedalekému poli.
Netrvalo dlouho a dolehly k nim známé hlasy jejich spolužáků. Emě a Elke se ulevilo: Ludmila Kutáková zůstala ve škole kdesi na stráži a v rozvoji moudrostí dala přece jen přednost starším, daleko zkušenějším učitelům – respektive jednomu z oněch povolaných. Radovan Litevský tam na poli seděl na stoličce a zapisoval něco do třídnice. Občas od ní odtrhl oči, to když mu nějaký student přinesl ukázat kytku, jak to právě teď činila Petersenovic dvojčata.
„Pane profesore, je tohle BEDRNÍK VĚTŠÍ?“ pochlubila se s nálezem Lena.
„A toto PIMPINELLA MAJOR, pane profesore?“ zajímalo zase Jelenu, i když šlo o to samé.
„Ano, ano, ctěné dámy, jest tomu tak a ne jinak,“ konstatoval s potěšeným úsměvem Radovan Litevský.
„A tohle, pane profesore, tohle náhodou není ten KOZÍ PYSK řečený BLEDULE JARNÍ?“ To se právě s čímsi přihnal Vincek Kazimír.
„Bohužel, pane Kazimíre, bohužel,“ vzkázal mu nesouhlasně profesor, „vámi zmíněná BLEDULE kvete až v únoru, je mi líto. To, co mi právě nabízíte k pohledovému okoštování, je jen pouhé uschlé stébélko kukuřičného klásku.“
„Hmm, tak to je f*ck vážná hustilka,“ zadrmolil Vincek, pravděpodobně zas po vzoru svého otce, a namáhavou chůzí lenochoda se šoural pryč, sám v obličeji bledý jak stěna po pátém špatném nátěru.
„Ale pokud vám někdo ze studentů nějakou tu BLEDULKU ochotně přenechá a vy si ji zandáte do vlastního herbáře, samozřejmě proti tomu nic namítat nebudu,“ snažil se Litevský Vincka na dálku povzbudit. Ten to sice zaslechl, na rtech však vyčaroval jen nepatrný úšklebek, jako by mu profesor po vzoru Moronové právě oznámil, že místo pět minus dostal pět plus.
Ema s Elke to vše pozorovaly z okraje lesa, kde se skrývaly v přítmí stromů; nechtělo se jim mezi ostatní hned tak naráz vpadnout.
„Vidíš, co jsem říkala?“ informovala Emu Elke. „Vincek je psychicky úplně na dně. Otcovy poučky do života ho totálně vyčerpávají, chudáčka.“
Ema to, co jí teď Elke sdělovala, vnímala asi tak napůl. Mnohem víc ji zajímaly dvě jiné osoby: Petr brouzdal polem kdesi vzadu s hlavou zabořenou do svého herbáře, zatímco Ditu nikde nebylo vidět. Ema dospěla k závěru, že se dneškem na školu prostě už definitivně vykašlala – kvůli komu, to jí bylo předem jasné.
„Milí studenti,“ zvolal náhle profesor Litevský při pohledu na hodinky, „hodina se nám nachýlila ke konci!“
Žáci zanechali kytičníkového bádání, jak to minulý rok vkusně nazvala Lena Petersenová, a začali se shlukovat kolem biologáře.
„Uvidíme, jak to všechno nakonec dopadne. To víte, už nejsem nejmladší…“
Tak profesor Litevský reagoval na obšírné prosby studentů, aby zůstal na postu učitele místo Kutákové. Kdyby ne, to by pak prý klidně i hrozilo, že by Ludmila všechny donutila herbář kompletně přepracovat a po vzoru Moronové by všem napařila pětky, sardele a koule, s odůvodněním, že nasbírané kytky nestojí ani za zlámanou grešli, jak by zajisté o tom poreferovala školní radě.
„Uvidíme, uvidíme,“ zopakoval Litevský.
„Takže už o tom vědí,“ povzdechla si Elke.
Ema dál pozorovala Petra. Ten se jako jeden z mála k odchodu neměl. Dřepl do pole a zadumaně tam začal studovat svůj herbář. Na uších mu nechyběla ona pověstná sluchátka. Ten mi neuteče, říkala si Ema v duchu, takže teď zase plnou pozornost věnovala profesorovi biologie. Zatímco studenti po polní cestě pozvolna mířili pryč, Radovan Litevský si to po ní rázoval opačným směrem, k Emině nezměrné radosti zrovna do míst, v nichž se s Elke stále zdržovaly. Profesor, jakmile přistoupil k jednomu z krajních dubů, rozpřáhl ruce do bouřlivé uvítací pózy a začal strom objímat.


„Nepočkáš?“ šeptla jí do ucha Elke. Zjevně ji zaujalo, co Litevský právě dělá.
„A neměla bys teď mít nějak naspěch? Jinak ti Kazimírek uteče,“ oponovala zas Ema, když vzhlédla nazpět k poli. Vincek se po něm pohyboval, jako když ho do hlavy uhodí blesk, a skrebelnice mu tam dodávaly kuráž.
„To bude dobrý, uvidíš,“ chlácholila ho Hanka.
„Nechtěl bys teď na problémy na chvíli zapomenout a vydat se s námi do Vídně?“ přidala se Petra a cosi Vinckovi podala, patrně políčko ze skreblu. Kazimír něco nesouhlasného zamumlal, opilecky pokrčil rameny a vydal se za ostatními odchozími. Hanka s Petrou si z toho nic nedělaly; jednoduše zasedly na pěšinu a rozehrály tam svou obvyklou partičku.
„To počká. Teď jsem strašně zvědavá na tvůj rozhovor s Litevským,“ vytušila Elke, co má Ema v plánu.
„Aha, tak to si nejspíš ještě poč…“
„Dobré dopoledne nebo spíš už poledne přeji, dámy.“ Radovan Litevský očividně ten hovor zaslechl, neboť se přestal oddávat stromové agónii. Dokonce od dubu poodstoupil až k dívkám a obdařil je zářivým úsměvem. „Co že jste na mou hodinu dorazily tak pozdě? Ach pardon, už vím, co to – nebo spíše – kdo to měl asi na svědomí.“
Ema si nepamatovala, že by profesor na ni nebo na třídu vůbec kdy křičel, proto si nedělala těžkou hlavu ani z toho, že by na ni a Elke teď běžel žalovat do školy. K tomu samému zřejmě dospěla i druhá jmenovaná, neboť se ho bez ostychu zeptala: „A tohle s tím stromem děláte často, pane profesore?“
„Dalo by se říci… ano, v podstatě ano, je to takový můj dlouhodobý rituál,“ odvětil Radovan Litevský přívětivě. „Z tohoto dubu pokaždé čerpám energii, která mě s věkem opouští. Vždy mě to celého báječně pročistí. Je to, jako bych našel ztraceného přítele z mládí.“
Ema tušila, kam tím profesor míří. Litevský již delší dobu žil sám, takže mu nezbývalo než chodit buď do společnosti, nebo prostě někam, kde by za ni i svou zesnulou ženu našel adekvátní náhradu.
„Mohu to taky zkusit? Sama jsem kdysi měla…“ Dál se Elke nedostala, neboť se jí zadrhl hlas. A Ema samozřejmě okamžitě vytušila proč, nehodlala to teď ale rozpitvávat.
„Mohla bych s vámi mluvit, pane profesore?“
„Ale jistě.“
Ema počkala, až se Elke do stromového rituálu naplno pustí, a pak s profesorem popošli stranou.
„Tak copak máte na srdci?“
Ema Radovanu Litevskému vypověděla o svých snových výjevech, a jak to vše dle Elke má podstatný význam v reálném světě. A samozřejmě si dodatečně neodpustila zaklít na účty dvou nerudným dam – Moronové a Kutákové.
„Vše je to nesmírně zajímavé,“ ocenil to takto Litevský, když Ema dohovořila, „snad mi ale prominete a neurazíte se, když vám teď sdělím, že pravděpodobně ze všeho nejvíce mě na tom vašem vyprávění zaujala…“
„Ta tvář, tvář onoho bezejmenného, nemluvného člověka!“ skočila Ema biologáři do řeči.
„Ani se nemusím namáhat s odpovědí, vždyť vy dokážete číst lidem myšlenky!“ dal povzneseně najevo profesor.
„Opravdu… vážně… vážně jste měl na mysli to, co já?“ žasla Ema.
„No pokud se bavíme o té záhadné tváři, co se vám pokaždé zjevuje na konci každého vašeho snu, pak ano,“ přitakal souhlasně.
„Víte, totiž…“
A Ema se rozpovídala o tom, k jakému závěru s Elke dospěly.
„A to by nemusela být zas taková mýlka, dokonce bych na to vsadil i jeden z prstů pravé ruky, pokud by na to přišlo,“ zamýšlel se Litevský do hloubky nad tím, co mu Ema právě pověděla. „Já osobně bych také hledal odpověď v nějakém válečném konfliktu, a rozhodně bych se nebál značnou pozornost zaměřit na ty, které jsou ve světových dějinách považovány za ony vůbec nejhorší.“
Emě neušel důraz na ono slovo. „Takže máte na mysli ony dvě světové války, říkám to správně, pane profesore?“
„Ano, přesně tak,“ potvrdil. „Pokud by tedy ta tvář měla souviset přímo se mnou, osobně bych volil přeci jen onu druhou. Jí jsem se osobně zúčastnil, po boku mi tam stálo několik věrných spolubojovníků, které jsem po jejím skončení již neměl možnost znovu spatřit, a rád bych to klidně změnil – pokud se tedy správně domníváte, že daná tvář by měla náležet právě jednomu z nich.“
Ema dala najevo souhlas, zatímco Radovanu Litevskému se zalily oči slzami. Naštěstí jejich proudění zabránila Elke. Tu už zřejmě stromový relax omrzel a tak se rozmlouvajícím rozhodla dělat společnost.
„Tak co, zapůsobilo to na vás?“ zeptal se jí vlídně Radovan.
„Ano, moc!“ přitakala horlivě Elke. „Totiž… snažila jsem si při tom namluvit, že se dotýkám někoho, koho již nemám možnost v životě spatřit.“
„Plně vás chápu,“ přisvědčil potěšeně profesor Litevský.
Ema věděla, kam tím Elke zase míří, zároveň cítila k stařičkému profesorovi hluboký respekt, že se Elke naopak on horlivě nezačal vyptávat na nemilé podrobnosti oné tragédie.
„Vlastně za setkání s vámi vděčím tady Emě,“ a Elke na ni vyzývavě zamrkala, „i za ten strom,“ a oční gesto zopakovala. Určitě sem občas zajdu a zkusím z něj vysát další energii. Opravdu to na mě hluboce působilo.“
„Tak to jsem rád, že slečna Chardová má tu moc konat zázraky,“ konstatoval potěšeně Radovan Litevský. „Ano, i na první pohled neživá stvoření jako tato stromová,“ pokračoval, „člověku mohou nahradit někoho blízkého, někoho, koho ztratil a s nímž by se rád chtěl setkat. Dotyčný však o tom nesmí jen snít, opravdu o to musí usilovat, jinak mu toto tajemství přírody navždy zůstane nepoodhaleno.“
„To my s Emou moc dobře víme, pane profesore. Jsme rády, že jste nám o tom podal důkaz právě vy,“ sdělila Elke Litevskému, načež na Emu zase vyzývavě mrkla. Ta až teď pochopila, co se jí tím snaží sdělit. Vše to opětovně mělo souvislost s Vánkovým královstvím: tentokrát se to týkalo výstupu, v němž se Černá paní zmiňovala o HEŘMANOVSKÉM DUBU, o posvátném to stromu s ozdravnými účinky. Kdo ví, pomyslela si Ema záhy, třeba ta dnešní zkušenost Elke skutečně bude do budoucna nějak ku prospěchu a dub jí Marii v jistém smyslu nahradí. Rozhodně se nemuselo jednat o zcestné myšlení, Radovan Litevský svým vystupováním a dokonce i hlasovým zabarvením dost věrohodně imitoval Dynýska v lidské podobě. A co Emu těšilo ze všeho nejvíc, bylo, že mu o tom v klidu zase mohla poreferovat, bez obav, že by ji za to nějak plísnil a tak považoval za člověka z jiných světů.
„Co tedy radíte vy, pane profesore?“ zeptala se dodatečně.
„Rozhodně ono snění nepodceňovat a dál ho rozvíjet. Dobré je však při tom pamatovat na rčení: všeho s mírou.“
„Pokusím se tím řídit.“
A Ema k Radovanu Litevskému znovu vzhlédla, jako by byl oním bájným Dynýskem v lidské podobě. Následně pohled přenesla do polí, na němž se v dáli ztráceli spolužáci. Emě to připomínalo onen obávaný úprk lidí před Černou paní, kdy se nečekaně navrátila do Vánkového království, aby místním nahnala opětovnou hrůzu. Jako by tu skrytě byla dál přítomna: Petr dál zaraženě posedával v poli, Vincek kdesi v jeho pozadí kličkoval jako smyslů zbavený mezi ostatními odchozími (ti se zas mezi sebou neustále dohadovali o tom, zda Litevský opravdu nadobro odejde), načež poblíž u lesa sedící Hanka s Petrou zničehonic propukly v ostrou skrebelskou hádku, v níž figurovala slova muž, žena, nevěra a pověra. Ema z toho vypozorovala jediné: nastal nejvyšší čas pustit se do napravování starých křivd. A proč právě zde, v prostranství polí? Na to si Ema rovněž položila jednoduchou odpověď: rozlehlá krajina a v ní právě ony polní lány, to bylo vždy to první, co spatřila, když dubovými vraty vstoupila do Vánkového království. Takto to Elke také následně vylíčila, načež ji ihned pojala za svou zhmotněnou dvojnici, neboť Elke dokázala plně nejen naslouchat snovým výjevům, ale navíc teď u sebe měla i Mariinu fotografii. Obě dívky se tedy následně rozloučily s Radovanem Litevským, který se beztak nazpět do města hodlal vydat přes les, společně se pak dotkly jeho „posvátného dubu“ coby pomyslných dubových vrat, a obdobně, jako jedno tělo, jako jedna duše, naráz vešly do prostranství polí.

Rubriky: City Means II. - Město plné dialogů | 1 komentář

kapitola 13 – Buřiči (nová restaurovaná verze s obrázky!)

Ema polykala naprázdno. Celá se klepala. Takhle rozzlobeného Pavla Haufnera ještě nikdy nezažila. Díval se na ni, jako by ji chtěl na místě uškrtit. Pauza v jeho mluvě však nesignalizovala, že jeho vztek nadobro skončil (právě totiž silně oddechoval), naopak, profesor nabíral nové síly k ještě mocnějším dialogům.
„CO JE MOC, TO JE MOC, CHARDOVÁ! URÁŽET, PONIŽOVAT DRUHÉ, TO VÁM JDE ZE VŠEHO NEJLÍP!! A TY VAŠE PŘIPITOMĚLÉ HLÁŠKY… O… O TOM… VY… VY SNAD ANI NEJSTE NORMÁLNÍM ČLOVĚKEM…!“


Ema ta slova jen stěží vstřebávala. Narážely jí do krku, vpíjely se jí pod kůži, a pak prostupovaly tělem jako smrtící bodavé hřebíky.
„NEJSTE NIKDY PŘI SMYSLECH… VNÍMÁTE JEN JAKÉSI SVÉ VNITŘNÍ SVĚTY… VŠECHNY KOLEM TÍM DONEKONEČNA JEN NESNESITELNĚ MUČÍTE!“
Ema výhružky najednou vnímala stále více rozmazaněji. Vlivem celodenního hukotu ji přepadávala ospalost. Jen velmi matně teď zaregistrovala, jak k ní ze zadní lavice opovrženě vzhlíží Petrova tvář, jak do třídy právě vbíhá Dita Haufnerová a v očích se jí mísí dva naprosto neslučitelné prvky: povýšená radost a strach. A pak už se Ema jen pod vlivem čehosi, co nedokázala ovlivnit, propadala do naprostého prázdného neznáma.
„TA VAŠE NIRVÁNA… BEZNADĚJ… HLOUPOSTI JSOU TO…“
Ema Haufnerova slova už vnímala jako pouhou ozvěnu z úplně jiného světa. Ještě slabou chviličku tápala v nicotě, pak se ale zjevila na své tolik dobře známé nezačínající a nekončící ulici. Doufala, že alespoň tady si vychutná tolik kýžený klid, jenže jakási neviditelná síla ji okamžitě odtud přemisťovala k dubovým vratům. Ema nemusela plýtvat dotykovou námahou, vrata se otevřela sama od sebe. Jenže při vstupu do Vánkového království nenásledoval obvyklý pohled na překrásnou táhlou krajinu s rozlehlými polními lány a vzdálenými horami s dřevěnou chaloupkou po pravé straně. Aniž by si to dívčiny oči přály, byly násilím vtaženy do hustého lesa a to do míst s pozůstatky jakési hradní pevnosti.
Lesem sálal podezřelý klid, celou Emou Chardovou však zmítal pravý neklid. Moc dobře si uvědomovala, proč tomu tak právě je a být musí. Tohle místo nevěstilo nic dobrého – jak pro starousedlíky, tak náhodné zatoulance, co o něm nic netušili.
„Tak přece jsi dorazila, Emo Chardová.“
Ema se prudce otočila a málem že nevyjekla. Černá paní jí doslova visela na očích a upřeně do nich hleděla.
„To musí být hodně nemilé, Emo Chardová, když ti nikdo nerozumí, a ty se tak musíš spokojit pouze s mou přítomností,“ škaredila se na ni čarodějnice. Dle toho, jak to škodolibě říkala, se tím očividně musela dost dobře bavit.
„Já…“ koktala Ema zmateně. „Vůbec jsem se teď o tvou pozornost neprosila.“
„Že neprosila? Že neprosila?“ Černá paní se ďábelsky zašklebila. Aniž by čekala na odpověď, zamířila do rozpadajícího se hradního přístěnku. „Prý neprosila,“ brumlala si pro sebe dál. „Neprosila, neprosila, NEPROSILA.“
Ema věděla, že čarodějnici nesmí spustit z očí, proto ji následovala – anebo to teď spíš byla právě ona, kdo si Emu vedl jako hodného panáčka na hraní. Oči pohledné brunetky odmítaly poslušnost a staly se otrokem nevyzpytatelného průvodce, jemuž nepatřily.
„Teď se pozorně dívej, Emo Chardová.“
Tomuto přání Eminy oči beztak nedokázaly odolat, prostě neměly na vybranou. Viděly, jak doposud prázdný hradní přístěnek pod vlivem vyzáblé ruky Černé paní začíná zaplňovat černý hustý dým. Z něj na zemský povrch pozvolna vyplulo čísi torzo. Postupně se formovalo do podoby člověka. Ema si pod tíhou skličujících emocí, které v ní Černá paní působivě navozovala, okamžitě pomyslela, komu by asi mohlo patřit, jaké to ale pro ni bylo rozčarování, když před sebou místo letce či námořníka spatřila v ponižující póze stát…
„EMO… EMO, PROSÍM, ZACHRAŇ MĚ… PROSÍM, NEDOVOL, ABY MĚ NAVŽDY SPROVODILA ZE SVĚTA!“
Ema nevěřícně a vyplašeně zároveň hleděla sama na sebe, jak se v křečovitých bolestech svíjí v černých kouřových pařátech, z nichž opět vystupovaly trnité ostny.
„Ne! NE! PUSŤ JI! SLYŠÍŠ?! TAK PUSŤ JI!!“
Černá paní brala Eminy prosby na lehkou váhu, doslova je ignorovala, načež mrazivým šeptem prohlásila: „A co to třeba zkusit takhle, Emo Chardová?“
Emino dvojče po mávnutí vyzáblé kostnaté ruky jako zázrakem přestalo křičet. Nasadilo opilecký vyčítavý výraz a v jeho režii začalo promlouvat: „Ema Chardová, ta, které nikdo kvůli jejím názorům na svět nerozumí, ta, která nemá žádné přátelé, možná že dva nebo právě teď už jen jeden z nich jí rozumí, ona však to nevnímá a už také nikdy vnímat nebude.“
Ema s hrůzou poslouchala, co dvojče říká. Když s tím skončilo, mátožně se v černých ostnatých řetězech sesulo do mdlob a věrohodně zvěstovalo Ježíše přibitého na kříži.
Ne, nic z toho, co říkala, určitě není pravda, ujišťovala se v duchu skutečná Ema.
Černá paní ale zareagovala mnohem pohotověji, než Ema očekávala. Zřejmě se dostatečně poučila z předminule, kdy se s ní zbytečně zdržovala v poměřování sil a neuspěla, a stejně tak i z posledního setkání, co ji Ema tak nečekaně vypudila veršíkem.
„Chopte se jí, mí mocní sluhové!“
Černá paní na Eminy vnitřní prosby stejně jako na její aktuální neschopnost promluvit nebrala ohled. Teď to byla ona, kdo nad ní měl převahu. Pod vlivem vyzáblé ruky se z nebe snesly krákavé vrány, při prudkém dopadu na zem se okamžitě převtělily do tělnatých statných mužů, načež ti bez přemýšlení jako draví supi vyrazili proti Eminým očím.


„Chopte se jí!“ přikazovala stále mocněji Černá paní.
„NE! NE!! NEEE!!!“
Ema se urputně bránila, ale prsty hromotluků už cítila na víčkách.
„Chopte…“
Emě jako by na mysli znovu vytanul dávný sen o tom, jak ji čísi ruce proti vůli tlačily do zdi.
„VZCHOPTE…“
Po dalším mocném zvolání se však temné prostředí rozplynulo, a hned nato došlo k několika úkazům najednou: Ema na matný mžik zahlédla doposud neobjasněnou tvář, bleskurychle se z nastalé mlhy přenesla na počáteční ulici, ovšem z ní ji okamžitě vypudilo další, doposud nejintensivnější zvolání:. „TAK SE SAKRA VZCHOPTE, CHARDOVÁ!!“
Ema byla zpátky ve třídě a civěla na tvář, jíž se okamžitě snažila obratně vyhnout, jakmile se před ní plně zhmotnila. Haufner s Emou přestal lomcovat, pustil ji, řvaní se ale nevzdal.
„CO… CO TOHLETO MĚLO ZNAMENAT?! CO… OKAMŽITĚ MI TO VYSVĚTLETE!“
I když Ema Haufnera poznala, stále byla myšlenkami kdesi ve Vánkovém království, takže na ni užaslí studenti dál obdivně hleděli, jako by se na návštěvu konečně dostavil onen obávaný inspektor. Haufner však teď nejen Emě ale i všem ostatním připadal daleko daleko nebezpečnější, než domnělá osoba, provádějící náhodné školní obhlídky. K Emině hrůze si navíc mnohé z jejích snových výjevů zapamatoval.
„Kdo je ta Černá paní?!“ vyzval ji o něco méně tvrdě. „TAK CO JE TO KRUCINÁL ZAČ?!“ navrátil se k původním hřmotných výšinám, když mu stále nebyla schopná odpovědět.
„To je postava z té její planety Emo…“
„TY MLČ! JÍ JSEM SE PTAL!!“ seřval Haufner i dceru. Dita na otce pohoršeně vytřeštila oči a div že nezačala vzlykat.
„Pro… prosím, já bych to za Emu…“
„PŘESTAŇTE KONEČNĚ UŽ JEDNOU PROVŽDY DRUHEJM LÍZT DO ZADKU, JENSENOVÁ! VY… VY I TEN VÁŠ SMĚŠNEJ PLYŠÁK!!“
Elke okamžitě zajela do lavice. Celá se v ní chudinka roztřásla. Ditě alespoň tohle mohlo udělat trochu radost, jenže neudělalo, sama se tvářila, jako by to od otce místo Elke schytala podruhé.
„NO TAK, CHARDOVÁ, BUDE TO?!“
„Če-černá paní je moc-mocná čarodějka, která na nějaký čas ov-ovládla jisté pohádkové Ván-vánkové krá-království. K dis-dispozici má mocná kouzla, jako jsou tem-temné černé mra-mraky, po-poletující vrány, silný ví-vítr, hus-hustý déšť a zlovolně bi-bijící hromy, když je po-potřeba někomu dů-důrazně poh-pohrozit. A taky li-lidem bere duši, z níž-níž je živa.“
Ema se radši rozhodla vypovědět Pavlu Haufnerovi celou pravdu, než by se s ním donekonečna přela. Šlo to ztěžka: Emu pořád pohlcovala únava, zase na ni šly mdloby. Pokud si včera namlouvala, že prožila vůbec ten nejhorší den ve svém životě, dnes to v tuto chvíli mohla v klidu popřít. A to se teprve blížila druhá vyučovací hodina.
Vyprávění o fiktivní pohádkové zemi a zlé čarodějnici v ní vládnoucí na Haufnera i studenty zapůsobilo jako pravý horor. Jakmile totiž Ema lámavou mluvou dohovořila, nebezpečně se zablesklo a udeřil mocný hrom. Několik žáků lekavě nadskočilo – Vincek Kazimír plně vystřízlivěl ze své tupé letargie, zatímco Elke Jensenová sebou znovu hbitě mrskla pod lavici. Ema si až teď uvědomila, jaká čina panuje venku za zdmi školy: dešťové kroupy mlátily do oken jako omámené alkoholovým opojením, načež bujarý vítr z parapetů shazoval jeden květináč za druhým. Jenže to nebylo vše, obdivné i vyděšené pohledy z řad studentů dávaly tušit něco mnohem závažnějšího: žáci se Eminým výrokům již z dřívějška kolikrát podivovali, teď však početná skupina z nich zjevně dodatečně zastávala také názor, že je to právě ona, kdo pod vlivem Černé paní na Katalnou Mochnu snáší toto nemilé neštěstí v podobě náladových změn počasí s atypickou podzimní bouřkou v závěsu. Podobně pravděpodobně smýšlel i Haufner, neboť od Emy pozpátku poodstoupil až k tabuli.
A bylo hůř. Zvenčí se začaly ozývat podezřelé nášlapné kroky a zakrátko i čísi skučení. I když bylo dopoledne, venku vlivem mračen panovalo přítmí, takže se dalo celkem logicky předpokládat, že náhle se zjevivší postavy v černém ve třídě vzbudí teprve ten pravý poprask. A tak se i stalo…
„Co to tam… íííí!“ pištěla Elke Jensenová, zatímco jakási žačka poplašeně odskočila od okna s hláškou „Odstup satane!“ – to poté, co se zvenčí začalo linout: „Jsem Černá paní a přináším všem smrt, bolest a utrpení! Černá paní si jde pro tebe, Emo Chardová, aby se tě zmocnila, tím že do tebe vstoupí a tvým jménem pak ovládne nejen Vánkové království a jedno pro svět zapomenuté město ve středních Čechách, ale následně i celý svět. Už to nebude dlouho trvat a stane se tak – tvým přičiněním, Emo Chardová.“
Z hlasů šel opravdový strach, zněly tajemně a démonicky zároveň. Bylo z nich víc než patrné, že nemohou náležet osobám z tohoto světa.
První se vzpamatoval Haufner, tím mu však okamžitě nastal nový problém: nevěděl kam dřív s očima, jestli pozorovat Emu nebo jedno z otevřených oken, odkud do třídy ony tajemné hlasy doléhaly ze školních pozemků. K Emině úlevě naštěstí zvolil variantu druhou.
„Úúúú, jsem Černá paní, jejíž tělo bude zanedlouho náležet Emě Chardové, a pak se jejím prostřednictvím zmocním nejen pohádkového, ale i skutečného světa.“
PLESK. To právě Haufnera, který z okna opatrně natahoval hlavu, něco lepkavého šlehlo do obličeje. Když ho studenti spatřili hezky z profilu, vypadal, jako by ho pernikářka poleptala medem. Onen „med“ ho však očividně dost ošklivě pálil a svědil, soudě dle podivných tiků, s jejichž pomocí právě předváděl nechtěnou pantomimu.
„Co se to tady děje?“
To do třídy právě vcházel Petr Štroch, tentokrát přesný jako hodinky, neboť akorát zvonilo na druhou hodinu a on měl učit angličtinu. Samozřejmě přirozeně zpozorněl, když zahlédl svého kolegu v dost neobvyklé póze poskakujícího klauna. Zastavil se tedy na prahu otevřených dveří a nevěřícně na něj zíral.
„Jsi v pořádku, Pavle? Nemám…“
„To nic, Petře. Už… už jsem na odchodu.“
Takto spolu na dálku vedli hovor. Pak se nakonec přeci jen ve dveřích málem srazili, takže Štroch při pohledu do tváře svého kolegy znejistěl ještě víc a pokusil se  otázku dokončit: „Proboha, Pavle, to nevypadá dobře, nemám skočit pro Liptákovou? Dneska jsem ji tu už viděl pobí…“
„Ne, Petře!“ přerušil ho rázně Haufner. „JÁ JSEM V NAPROSTÉM POŘÁDKU! MNĚ ROZHODNĚ NIC NENÍ A ŽÁDNOU CIZÍ POMOC NEPOTŘEBUJU… NAROZDÍL… NAROZDÍL OD…“
Od koho, to už se profesor Štroch z Haufnerových úst nedozvěděl, nicméně si to mohl sám domyslet, neboť oči jeho kolegy, ještě než se ze třídy nadobro vytratil, nebezpečně spočinuly na děvčeti v prostřední lavici.
Za Štrochovy přítomnosti ale potemnělá atmosféra dost značně polevila – alespoň v první hodinové půli. Hlasy z pozemků nadobro utichly a nikoho tam již nebylo vidět pobíhat v černých hábitech. Počasí se uklidnilo, bouření ustoupilo. Štroch si samozřejmě domyslel, co se tu o přestávce asi odehrávalo, nedával to ale najevo a Emu neplísnil. Dokonce jí normálně oznámil, že má z testu za tři, a nijak to nedramatizoval, zatímco třeba u takového Vincka dost obšírně rozebíral různé časové nedostatky, jichž se v písemné práci o hodnotě čtyři minus dopustil.
„Was – wasn´t, be – being, have – have been got. Je vám to už jasné?“
„Yes sir, he bought some new shoes.“
„Ach jo, vám to příjmení, Kazimíre, opravdu nedali nadarmo,“ povzdechl si Štroch. „Vaše maminka zřejmě…“
„To otec,“ zarazil už tak dost překvapeného učitele Vincek, „on je policajt, takže…“
„Jasně, chápu,“ hlesl Štroch, i když mu z toho jasné nebylo vůbec nic. „Hlavně po gymnáziu nechoďte studovat VŠE do Prahy, to by tam nejspíš nikdo nepřežil.“
Několik studentů se zachichotalo.
Emě by se tedy bylo bývalo zase o něco volněji dýchalo, nebýt Dity. Ta uprostřed hodiny zničehonic začala trojčit a obvinila ji ze spolčení se zlými temnými silami. Ve třídě tak rázem bylo opět rušno, neboť si Ema něco takového samozřejmě nenechala líbit a razantně přešla do protiútoku. Štrochovi tak na konci hodiny nezbývalo než jí oznámit: „Zklamala jste mě, Emo.“ I on ve velmi špatné náladě pak třídu opustil.

Stejně jako neměla Ema čas poděkovat Elke za zastání, nestihla se za přestávku nanovo pohádat s Ditou. Ta totiž krátce nato, co rozpoutala žalobné peklo, ublíženě vyběhla ze třídy a už se do ní nevrátila. Štrochovi tak poskytla záminku, aby byl na Emu po právu naštvaný.
To teď ale do jednoho byli beztak Eminy spolužáci tak jako tak. O velké přestávce se všichni jen neradi šourali na hodinu fyziky. Ze zvyku obratně obešli dveře nechvalně proslulého kabinetu a jako myšky zabředli do vedlejší třídy. Dana Moronová ale vedle supího obličeje, vrabčího kudrnatého vlasového hnízda a pichlavých očí ostříže, skrytými za brýlemi ostrými jak břitva, zřejmě ještě navíc vlastnila i delfíní uši, neboť jakmile ze svého kabinetu zaslechla byť jen nepatrný šelest židlí, okamžitě napochodovala do vedlejší místnosti a jako zlý medvěd Grizzly zavelela: „Sednout, nekecat, přestat žrát! Koukejte si z penálů vyrvat brka, z tašek namakaný skripta a z mozku kupu vědomostí, pokud vám tam z minula ještě vůbec nějaký zbyly!“
Ani jeden student nepodal protest, že velká přestávka má celkem patnáct minut a nikoli oněch nedokončených pět, jak se opět zcela mylně profesorka domnívá. (O smlouvání se naposledy zhruba před rokem pokusil jistý žák Antonín Vzorný a až do konce roku – za odměnu – o hodině fyziky vždy psal o test navíc – z každé probrané látky.)
„To už je lepší ta nepravidelná noční poluce nebo jak se tomu vlastně odborně laicky říká, než vřava týhle bordelmamy,“ okomentoval to po vzoru svého otce onehdy trefně Vincek Kazimír a od spolužáků si za to vysloužil jeden z mála zasloužených souhlasných aplausů.
„Všichni jste líní, nepořádní, rozmazlení frackové, kteří si myslej, že odborný předměty je třeba řádně flákat! Takhle by to rozhodně nešlo, holenkové!“ sypala ze sebe Dana Moronová obvyklou hrůzu. „Ale já už se postarám, aby někteří vyložení klackové,“ a neomylně pohlédla na Vincka Kazimíra, který rázem přestal v puse přežvykovat tužku, „na konci roku neprolezli! S tím počítejte!“


Poslední Danina slova dozajista nebylo radno brát na lehkou váhu. O jejich účinnosti se už mnohokrát leckteré ze současných i jiných ročníků samy na vlastní kůži stačily přesvědčit. Ema minulý rok například vyvázla se čtyřkou jen díky tomu, že zavčas pochopila, že dobře zvládnuté první dobrovolné zářijové zkoušení a bonusový referát jsou pomyslnou trnitou cestou k jmenované ,dostatečné? známce, zatímco Vincek za svůj úspěšný ,triumf? výhradně především vděčil profesoru Humlerovi, který po škole nepravdivě rozhlásil, že houslař odnaproti, který ho ruší při hodině tělocviku v jeho hláškách, je Danin nevlastní syn, což samozřejmě nebyla pravda. Leč profesorka fyziky se mylně domnívala, že to byl právě Kazimír, koho to napadlo, takže když se konečně přišlo na skutečného viníka, který však v pravém slova smyslu nikdy nebyl odhalen (Humler si totiž zvolil trefný pseudonym Himlhergotlaudon), musela se Vinckovi omluvit, být s ním radši zadobře, a tak to málem skončilo i na Kazimírově vysvědčení, kdyby se nebylo bývalo následně neprovalilo, že tu podlahu před fyzikálním kabinetem poléval právě on. Kde teď však byl konec žákyni Švitořivé a studenta Přecitlivělého, to nikdo ze současných béčkařů neměl tušení. Jisté bylo jediné: tihle dva si Danu Moronovou do památníčků jako svůj velký školní vzor rozhodně nenalepili.
„Vám snad to, co říkám, přijde k smíchu, Jensenová?!“ vykřikla náhle profesorka Moronová na Elke, která okamžitě polekaně skovala hlavu za sešit, načež se za ní ze stupínku urychleně hnala jak uragán.
„Já… já… přece nic,“ drmolila poplašeně Elke.
„Tak držte hubu pod zámkem a přestaňte se přetvařovat!“ zpražila ji Moronová pohledem plným odporu. „Nemyslete si, že když se vy, váš papá a celá ta vaše severská famílie uhnízdíte tady u nás v Čechii, že si tu vy – jako prominentní dánská velvyslankyně – budete hovět na vavřínech. S tím si, Jesenice, jeďte posedět do nějaký útulný pražský kavárničky, ale nezabydlujte tyhle trapně nechutný zlozvyky v mých hodinách! Jasný?! TAK JASNÝ, JENSENOVÁ?!“
„A-ano,“ odvětila koktavě Elke.
„Hezky celou větou to teď od vás chci slyšet, Jensenová.“ Dana Moronová to tentokrát vyslovila tichým, jedovatě nasládlým hláskem, když se k Elke naklonila.
„Ano, paní profesorko,“ klesla Elke do nejvyšších možných ponižujících póz. Chudinka, málem zase měla slzy na krajíčku.


„Uf, to to ale trvalo. Tak to bychom měli.“ Dana Moronová si k Elčině bezmezné úlevě za ni okamžitě našla náhradu v zadních lavicích: „Peterseňata!“ vyštěkla. „Tohle maj bejt jako kružítka?! S těma pořádně nenapíchnete krokety, natož někoho odkráglujete!“ Sebrala Leně a Jeleně obě ze stolu a důkladně si je začala prohlížet. „Je mi z nich vážně na zvracení ne-li přímo na blití. Ano, ničit, remcat o nich, to vás jde, ségry“ (na každou zvlášť teď pohlédla s notnou dávkou nevraživosti), „ale čistit, brousit, pilovat, to už je zřejmě nad vaše úmorný síly, co, LENSKÝ JELENICE?“
Přesuličková konkurence, tedy Hanka s Petrou, neponechala nic náhodě a skrebl, o hodině fyziky vždy podlaviční, v zájmu klidu a bezpečí radši honem rychle přerušila. Profesorčina pozornost se však nečekaně ubírala druhým směrem.
„Á, Kazimíre!“ zvolala Dana u jeho lavice, jako by ho viděla úplně poprvé v životě, a Vincek samozřejmě okamžitě ztuhl. „Tak o kterépak morbiditě nám poreferujete tentokrát, co? Na vašem místě bych urychleně o nějaké začala přemýšlet.“
Vincek netušil, kam tím profesorka míří. Dál na Moronovou tupě zíral, zato všichni ostatní význam jejích slov pochopili téměř okamžitě: dneska se nebude psát test z magnetického pole, bude se z něj pouze zkoušet a první adept je již znám.
Profesorka Moronová se k tomu ale ještě stále neměla. To, že Dita chybí, nějak beze slova přešla, i tak jí do očí padla nová oběť.
„Co vy tady, Horecký? Stěhování národů už maj Češi, tuším, dávno za sebou?“
Petr cosi nesrozumitelného zamumlal. Moronové to – zdálo se – ale nestačilo. Očima teď přejížděla po jeho školních pomůckách.
„Á, copak je tohle?“ zeptala se, jako by právě snila o bájné zemi Keltů.
„Sešit,“ odpověděl pravdivě Petr.
„Tak sešit.“ Moronová na Petra dál zadumaně civěla. „Vážně?“
„A-ano,“ znervóznil, neboť teď vůbec netušil, co na něm profesorce může vadit.
„Hmm, tak prý sešit. A jaký konkrétní?“
„Fy-fyzikální,“ drmolil Petr. „Na fyziku,“ zkusil to jinak, když profesorce Moronové nebezpečně zbrunátněl obličej. „Na studium fyziky… pro účely fyzikálního vědění… na fyzikální radovánky…“
„TAK DOST!“ usadila Moronová Petra tím nezlobnějším tónem, jakého vůbec byla schopná. „ŽÁDNEJ SEŠIT, SALÁT JE TO! ROHY MÁ VŠUDE POTRHANÝ… A FYZIKÁLNÍ, HORECKÝ?! SKUTEČNĚ FYZIKÁLNÍ?!! UŽ STOKRÁT JSEM VÁM SNAD DO TĚCH VAŠICH MAKOVIC VŠTĚPOVALA, ŽE SI NA FYZIKU MÁTE NOSIT ČTVEREČKOVANÝ A NE LINKOVANÝ!!!“
Moronová uhodila do Petrova stolu pěstí, sešit před jeho zraky rozcupovala na kousky a jako živelná pohroma se pak hnala nazpět na katedru. Vytáhla notýsek a cosi si do něj poznamenala. „Kazimíre, k tabuli! Čas magnetických radovánek!“ oznámila pak.
Vincek jen velmi nerad vyskočil ze židle a mátožně se šoural, kam mu profesorka poručila.
„Tak tempo, tempo, svištím, svištím, Kazimíre!“ povzbuzovala ho Dana Moronová hlasem, který se tentokrát pohyboval na rozhraní rozčilenosti a pobavení.
„Tak… tak jsem teda už tady, paní profesorko,“ oznámil Vincek, když chůzí pospíchajícího lenochoda konečně stanul před tabulí.
„Nejsem slepá, mám voči,“ setřela ho nepřítomně Moronová, neboť stále civěla do notýsku. „Tak do toho, Kazimíre. Orné pole čeká.“
„Ehm, takže póle,“ spustil Vincek, „tak na něm se pasou telátka a selátka, dále je tam někdy přítomná i čeládka…“
„Sakra, chlape, magnetický pole!“ vytřeštila na něj Dana Moronová nevěřícně oči. „To jste tak tupej, nebo jste ještě nikdy v životě nic takovýho neviděl?!“ tepala jí už doslova oční žíla.
„Jen… jen na obrázku v knížce,“ pokusil se hájit Vincek.
„Pche, co mi je platný nějaký foto v knize? To si ho z ní mám jako telepaticky vyho… JENSENOVÁ, OPOVAŽTE SE MU NAPOVÍDAT!“
Elke okamžitě zanechala posuňků na rtech a hlava jí zapadla do učebnice.
„Za pět, Jensenová, koule, sardel!“ vzkázala jí Moronová a ihned si to zapsala do notýsku. „No a my pokračujem, Kazimíre, tak jedem, jedem, JEDEM!“
Sama bych ti jednu takovou do toho tvýho chřtánu s největší radostí hned vpálila, pomyslela si v duchu Ema, neboť přemítat o tom nahlas by byl víc než jen sardelový prohřešek.
„Tak vy nevíte, Kazimíre?“ Profesorka Moronová vstala od stolu a vyškubla Vinckovi z ruky křídu. „To je mi ale najednou záhada,“ pohroužila se zase do onoho nemilého, nasládle jedovatého hlásku, „to ty včerejší vodotoky z vás prýštily daleko daleko razantnějc.“ Odmlčela se a v režii obvyklého běsnění halasně začala demonstrovat na tabuli: „MAGNETICKÉ POLE MÁ VLASTNOSTI…“
Během kratičkých pěti minut byla fyzikářka schopná zaplnit všech šest tabulních stran – od vzorečků přes grafy až po obsáhlé legendy badatelů, kteří kdy měli co dočinění s věcí jménem magnet. Nikdo ze studentů rovněž nepochyboval, že kdyby Moronová uměla precizně kreslit, patrně by se tam objevily i jejich věrohodně vyobrazené podobizny.
Jenže se udála velice prazvláštní věc. Moronová Vincka posadila se čtyři plus a ne minus, jak jinak mívala ve zvyku. Další kandidát na zkoušení teď tedy musel počítat s tím, že u tabule zažije hotová muka, a že pravděpodobně nezůstane jen u té pětky, ale dojde i na nějaký ten bonus navíc. Každý se teď v lavici vystrašeně díval po svém sousedovi a otáčel po ostatních sedících.
„Chardice, k tabuli,“ vyzvala Dana Moronová nijak nevzrušeně Emu. (Třídou to naopak zahučelo velice vzrušeně.) „TICHO!“ vřískla.
Ema v chůzi napodobila svého předchůdce.
„Tak co si dáme, Chardice?“ zklidnila Moronová zase hormony, když už Ema postávala u ní na katedře (v duchu se modlila, aby si fyzikářka neusmyslela dát jí látku rok starou). „Takže si ještě jednou zopáknem hru na magnety, Chardice.“
Emě se ulevilo. Kdyby teď chtěla, tak tu látku v nejhorším dokáže vytáhnout na dobrou trojku a zase bude mít na nějakou dobu od fyzikářky pokoj. Ema nebyla zas taková naivka, jak si Moronová a někteří další studenti patrně mysleli. Nesnila v jednom kuse, také se řádně připravovala do školy, obzvlášť na předměty, kde to bylo nezbytně nutné. Fyzika se mezi nimi vyjímala na prvním místě.“
„Takže magnetické pole…“
„Anebo ne, Chardice,“ skočila Emě hned do výkladu Moronová, když z její strany rozpoznala vcelku jistou suverenitu. „Profesor Haufner mi láskyplně sdělil, jak si prý libujete v konstrukčních úlohách. Co kdybychom si nějakou dali, aby tu vaši kolegové zbůhdarma nezaháleli?“ Okamžitě svýma supíma očima od Emy výhružně přejela po studentech v lavicích.
Ema naprázdno polkla a sebejistota byla tatam. „Ale teď přece máme fyz…“
„Je dána strana a máte z ní vykouzlit lichoběžník! TAK ŠUP, ŠUP, UŽ AŤ TO LÍTÁ, CHARDOVÁ!“
Ema neměla na vybranou. Pracně z tabule smazala nadpis MAGNETICKÉ POLE a do mokré skvrny se pokusila načrtnout, oč ji profesorka požádala.
„Tohle… tohle že je lichoběžník, Chardová?! TO VYPADÁ JAK PRASE PO PORÁŽCE! TO MÁM ZŘEJMĚ PŘEDSTAVOVAT JÁ, CO, CHARDOVÁ?!“


„Ne-e, pa-ní, pro-profe-sorko,“ snažila se Ema bránit nařčení, načež se začala celá chvět. „A-asi jste mi zapo-mněla při-přidat další ú-údaj…“
„Tak údaj! TAK ÚDAJ! TAK ÚDAJ!“ Moronová se zase nepřiměřeně rozkřičela na celé kolo. „TO VÍ I DÍTĚ V MATEŘSKÝ, ŽE K SESTROJENÍ LICHOBĚŽNÍKU JEDNA STRANA NESTAČÍ! TO VÁM SNAD DO TĚCH VAŠICH ZABEDNĚNEJCH PALIC NA ZÁKLADCE NIC NENATLOUKLI?!!“
Třída přestala lelkovat, bez protestů a bučení zanechala magnetů a začala se věnovat rýsovačkám lichoběžníku. Ema byla v úzkých, věděla, že s pomocí druhých nemůže počítat. O hodinách s Danou Moronovou nic takového nepřicházelo v úvahu, a i kdyby to možné bylo, i tak by v to Ema nemohla doufat, vždyť si třídu proti sobě stačila poštvat za pouhé dva dny. I přesto zaznamenala, jak se jí Elke pokouší koutky úst něco radit, i když za to předtím dostala za pět. Co to ale Emě bylo teď platné, když Moronová měla oči prostě všude…
„JSTE LÍNÍ JAK VŠI, JSTE VŠICHNI SAMOLIBÍ, NAMYŠLENÍ FRACKOVÉ, KTEŘÍ SI O SOBĚ MYSLEJ KDOVÍ CO… NECHTE TOHO, JENSENOVÁ, NEBO SI VYKOUZLÍTE DRUHOU NEDOSTATEČNOU…“
Emu opětovně přepadávaly mdloby s únavou. Cítila se totálně vyčerpaně. Ač o to neusilovala, zase se propadala do spánkových vizí a téměř okamžitě se ocitla na dobře známém místě. Z bezejmenné ulice zlobu Moronové slyšela už jakoby z dálky na bázi neurčité ozvěny. Ta se z Eminých uší najisto vytratila až poté, co neviditelné auto osvětlilo dubovou bránu, ta se následně (opět bez přičinění lidské ruky) sama od sebe otevřela a Ema stanula na kopci nedaleko chaloupky. Leč hned se jí zmocnily čísi ruce a vzduchem ji nesly přes polní lány a jezero do temného lesa.
Hradní přístěnek tentokrát zel prázdnotou. Po zajatém dvojčeti ani památky. Hromotlukové také v nedohlednu stejně jako Černá paní. Jenže pak náhle…
„Vítej znovu, Emo Chardová.“
Hlas Černé paní se nesl oblohou, nikde ji však nebylo vidět.
Hned nato se v hradním přístěnku počala zjevovat čísi tvář. Na ní navázaly další a překvapená Ema je všechny poznávala: náležely Petrovi, Elke, Vinckovi, Ditě, jejímu příteli a členům královské rodiny.
„Hleď ještě na toto, Emo Chardová.“
V přístěnku pod neviditelnou taktovkou Černé paní přibyla tvář poslední. K ní se postupně začalo připojovat celé tělo. Emino dvojče znovu povstalo z černé mlhy, tentokrát ale neskučelo, neprosilo o milost, nehýbalo se. Očka mělo zavřená, bradu pokleslou na hrudníku. Jako by ani nedýchalo, jako by už dávno bylo… Ema se bála to slovo vyslovit nahlas.
„Je to pro tebe div, co, Emo Chardová? Kdysi ses mi byla schopná postavit a teď tu jen tak nečinně lelkuješ do prázdna,“ posmívala se jí odkudsi Černá paní.
A pak Ema ke své oční hrůze coby hlavní snový snímatel spatřila něco, v co ani radši nedoufala: nad její dvojnicí se vznášel bílý obláček ve tvaru tenisového míčku. Ve Vánkovém království to předznamenávalo tu nejhorší možnou věc: ztrátu duše, pomalé vyhasínání života.
„Tak co, Emo Chardová, dokážeš svou dvojnici zachránit, nebo jsi…“
„Neschopná, NESCHOPNÁ!“
Ema věděla, že zlo právě dosáhlo maximální možné hranice únosnosti. Taktéž rovněž správně vytušila, čí hlas teď náležel pobočnici Černé paní. To v ní vyburcovalo jakousi zázračnou skrytou sílu a probudilo snahu zachránit nemožné. Ema jako znovuzrozená hbitě vymrštila ruce a uchopila do dlaní duši své dvojnice.
„Ne, NE, NE!“ vykřikla varovně Černá paní; patrně vůbec nepočítala s tím, že by přes Eminu počáteční značnou malátnost k něčemu takovému vůbec mohlo dojít. Ta měla pocit, že čarodějnici na kratičký okamžik zahlédla, jak k ní proudí vzduchem, pak už ale v rychlém sledu následovaly ona neznámá mužská tvář, mlha a po ní přelet z lesa k dubové bráně a od ní na bezejmennou ulici, kde se rovněž rozléhalo ono nepříjemné Moronino „Neschopná, neschopná.“
„VZCHOPTE SE, CHARDOVÁ!“
Ema procitla a zase upřeně hleděla do očí profesorky fyziky. Moronové obličej za tu kratičkou dobu, co se spolu neviděly, pořádně zbrunátněl vzteky a oči pod brýlemi jí div nevylétávaly z důlků.
„TAK ONA SI TU PŘI MÝ HODINĚ V KLIDU LELKUJE!“ (Dana Moronová sotva popadala dech.) „NO TO JE TEDA UŽ VÁŽNĚ VRCHÓÓÓL!“
Ema oči zas rychle sklopila, aby se vyhla profesorčinu nepříjemnému pohledu. Při tom jí upoutala vlastní studící pravá ruka. Když ji Ema rozevřela, spatřila v ní bílou kuličku. „No né!“ pohlédla na ni v úžasu.
„A JEŠTĚ KE VŠEMU MI TU KRADE NÁČINÍ! TAK TO TEDA NE, HOLKA!! TO TEDA NE!!!“
Moronová Emě bílou magnetickou kuličku hbitě vyškubla, hodila ji do krabice mezi ostatní fyzikální pomůcky a jejím jménem šla pouštět hrůzu mezi studenty do lavic.
„Chardice se opět chová, jako by jí patřil celej tenhle svět! Všechno ví, všechno zná, všude byla. Není divu, že ji rýsovačky nezajímaj, CO, HORECKÝ?!“ Profesorka k Petrovi ihned přichvátala. „Jaktože nesedíte tam, kde máte, Horecký?! No proč taky že jo, když si studentskej personál řídí Chardice sama! A co ta sluchátka, Horecký?!“ Moronová mu je hbitým pleskancem smetla z uší, konečně jí padla do očí také Ditina prázdná židle. „No ovšem, není divu, že se studenti bojej chodit do školy, když na ně Chardice v jednom kuse pouští hrůzu! JENSENOVÁ!!“
Elke prudce vyskočila ze židle, aniž by věděla jak. Jakási vnitřní neviditelná síla ji k tomu přiměla.
„Řekla jsem snad, že vás chci zkoušet, JENSENOVÁ?! SEDNOUT! Podlejzačky, ty vám jdou, ale u mě se žádná protekce trpět nebude, ROZUMÍTE, JENSENOVÁ?! NEBUDE!!“ Pak Danin pohled padl na jejího plyšáka. „Hle, třídní maskot, zřejmě dar od Chardový, co, Jensenová?!“ probodávala Elke dalšími nerudnými očními blesky. „Já a Ludmilka (to myslela svou zapálenou žačku Kutákovou) ale nic takovýho už dál trpět nebudeme!“
A než se Elke nadála, už Dana Moronová plyšáka vítězoslavně škrtila v ruce. Následně sestrám Petersenovým odcizila jejich kružítka, taktně přiskočila k vedlejšímu okennímu stolu, z lavice, kde seděly Hanka s Petrou, ukořistila fyzikální skrebl (ten tam děvčata vždycky měla záměrně, aby se při jeho nálezu mohly vymluvit, že souvisí s danou výukou) a pak jím plyšáka celého obmotala, načež do něj ona kružítka zapíchla a forhendem ho takto vyparáděného vyhodila z okna na ulici. Elke propukla v mocný pláč, což profesorku Moronovou zřejmě těšilo, byť s ní ještě zdaleka nebyla hotová.
„A teď pro něj koukejte mazat! TAK ŠUP, ŠUP, JENSENOVÁ, AŤ TO SVIŠTÍ!“
Elke to nemusela říkat dvakrát.
„Počkej,“ zastavila ji u dveří Ema, „půjdu tam s tebou.“ Na moment pojala podezření, že od Elke konečně dostane pořádnou facku za všechny své prohřešky, které se obrátily proti ní, ta se však nabízené ruce bez odporu podvolila.
„NE, CHARDOVÁ, VY NIKAM NEPŮJDETE, JEN JENSEN…“
Moronová to nestačila doříct, těžko by to teď nejspíš dokázala, zato v očním poulení právě překročila veškeré své dočasné rekordy. Aby také ne, když i ji, veleobávanou to profesorku fyziky, obšťastnil Emin zdvižený prostředníček.
„TOHLE SI VYPIJETE, CHARDOVÁ! MÁTE ODE MĚ KOULI, PĚTKU, SARDEL!! A VYLOUČENÍ VÁS NEMINE!!!“
Ema se neostýchala prostředníček zvednout podruhé. Hbitě z krabice odcizila onu bílou magnetickou kuličku a chtěla se s Elke konečně dostat ze třídy ven, když tu náhle…
Ozvalo se rázné bum a plesk, neboť se na chodbě za dveřmi jako skrytý špeh právě zmítal – kdo jiný než Ludmila Kutáková. Ema s ní nemarnila čas, na fikuse z její strany sice nedošlo, avšak na strašení v podobě kletby Černé paní už ano; Ema se prostě rozhodla navázat na snění, jímž byla svědkem po odchodu z Litevského kabinetu.
A pak už za sebou vláčela ohromenou Elke, obě probíhaly školními chodbami a snažily se co nejrychleji dostat do šatny pro teplé oblečení a následně úprkem ven ze školy. Emě za běhu neušly udivené pohledy studentů, kteří ze zvědavosti vybíhali z učeben, aby se podívali, co se to děje. (Moronovou bylo slyšet po celé škole.)


„Hele, vidíš ji?“
„No jasně, to je ta divná diva od béčkařů.“
Ema se narážky na svou osobu nesnažila vnímat. Konečně s Elke seběhly poslední schod, do šatny doslova vtrhly, odsud nastrojené zamířily rovnou do vestibulu a rázem se ocitly před školou. Tam se ale čerstvého vzduchu sotva stačily nadýchat, z oken se na ně dívali nejen jejich vrstevníci, ale i někteří učitelé, takže Elke obratem vyhledala svého psího mazlíčka, zandala ho do brašny, a pak už si to obě dívky hbitě rázovaly za město.
„Já… já už nemohu,“ vydechla Elke po uběhnutí dobrého jednoho kilometru.
„Klid, dál už běžet stejně nemusíme,“ podotkla Ema a i ona se zastavila.
To už obě dospěly za město. Zamířily na menší plácek, kde si na moment odpočaly, a z něj následně zabředly do hustého lesa.

Rubriky: City Means II. - Město plné dialogů | Napsat komentář

Kapitola 12 – Trubadúr (nová restaurovaná verze s obrázky!)

Ema přešla na protější stranu k oknu. Dívala se teď z něj ven na hřiště, jako by šlo o poslední den před její popravou. Když zavřela oči, skutečně něco na ten způsob před sebou viděla. Živě si představovala, jak na hřišti postává Ludmila Kutáková, jak se pod jejím vlivem basketbalový koš mění v gilotinu a jak pod ní profesorka strká studenta zahaleného kápí. Pak  sjelo ostří, jenže se v půlce gilotiny nečekaně zastavilo, takže se postava ze smrtícího sevření rychle osvobodila, kápi shodila z hlavy a byla jí… ona, Ema Chardová… ne, Elke Jensenová. Ano, Elke bez váhání přechází k naprosto ohromené Kutákové, tasí proti ní Vilemínin kouzelný proutek a říká: „Teď si to místečko spolu pěkně prohodíme.“ Kutáková rázem krotne jak beránek, následně se mění v Moronovou…
„Emo?“
„CO?“
Ema se zas tak hluboce zasnila, že až nadskočila, jak se příchozího lekla. Na moment skutečně uvěřila, že je jím Dana Moronová, neboť zmíněný školní poděs stále trčel živě v její hlavě.
„Jste schopná mě už vnímat?“
„Ano, teď už ano,“ vydechla s úlevou Ema, když se před ní silueta Moronové nadobro rozplynula a ona v příchozím s pevnou jistotou poznala postaršího hnědovlasého muže s knírkem a brýlemi. Byl jím profesor Štroch.
„Co jsem to o vás zas slyšel? Je to vážně pravda?“
Ema záměrně oči hned zabořila do země a začala se všelijak pitvořit.
„Tak jak to je s tou profesorkou Kutákovou? Prý jste ji před celou třídou pomluvila…“
„Tak vám to ta tlučhuba vylíčila?“ nabyla Ema nové kuráže, jakmile zaslechla to hnusné příjmení. „To si určitě celý profesorský sbor náramně pošmákl, co?!“
„Na té poradě jsem nebyl, jen se mi cosi doneslo po telefonu, proto bych chtěl nejdřív slyšet verzi od vás, než mi ji v plném znění sdělí někdo z kolegů ne-li přímo ona poškozená.“ Štroch mluvil vyrovnaně a nezvyšoval hlas. „Tak jak to bylo?“
Ema mu dopodrobna vylíčila, jak se dle rad Dany Moronové ctěná to paní profesorka Ludmila Kutáková během suplované hodiny surově chovala k celé třídě a jak si na samotném konci dupla i na ni. Profesora Štrocha to očividně dost zaujalo.
„No tak to je vážně síla,“ vyjádřil se k celé záležitost nad Emino očekávání jako správně pohoršený student.
„To ona nás všechny na tom hřišti šikanovala, ne my ji, a já se stejně jako Elke jen bránila.“
Ema s napětím očekávala, jak na to Štroch bude reagovat.
„Ano, o slečně Jensenové tam prý taky padlo několik vět a ještě o dvojčatech Petersenových, ty ale údajně vyvázly jen s trestem,“ odvětil zadumaně. „Zato vy…“
„Beztak jenom leze do zadku Moronový, to ona ji na nás poštvala! Závidí Humlerovi, že je na škole nejpopulárnější, proto se ho snaží vystrnadit stejně jako Litev…“
„Nekřičte prosím,“ dal najevo Štroch varovným mrknutím a kamsi za ní pohodil hlavou. Ema hned pochopila proč.
„Chardová!“
K oběma si to právě rázovala profesorka Kutáková a v očích se jí zračila ďábelská grimasa výhry. Bylo totiž deset minut po zvonění.
„Co se tu máte co promenádovat, Chardová?“
Štroch překvapivě mlčel. I na něm ale bylo znát, že ho přístup příchozí dost zarazil. Výraz v očích mluvil za vše.
„Co mlžíte, Chardová, co?! Nemyslete si, že když školní porada skončila, že kvůli vám nemůže nastat nová a to mnohem progresivnější!“
Ema si ze stále agresivnějšího hlasu profesorky Kutákové však tentokrát nic moc nedělala. Hůř už stejně dopadnout nemohla, navíc tu přece nestála sama, po jejím boku byl stále přítomen jeden z profesorů. Štroch se teď na vlastní uši alespoň mohl přesvědčit, zda-li je Kutáková skutečně taková mrcha, tak jak mu to Ema vylíčila.
„Však ony vás ty pouliče, Chardová, brzo přejdou, to se spolehněte! A co vy tady pohledáváte?“
Štroch si dál hrál na nemluvně.
„To jste snad hluchej, nebo co jako?! Na něco jsem se vás ptala! Nerozumíte snad normální mluvě?!“
„To bych rozhodně poopravil,“ promluvil konečně profesor, „křik je podle mne něco úplně jiného než to, co vy nazýváte mluvou, vážená dámo.“
Kutákové oči div nevypadly z důlků. „Co si to dovolujete?!“ křikla jak nejvíc byla schopná. Až pak jí teprve došlo, že spíše přednostně měla použít verzi: „A co tu vlastně pohledáváte?“
„To samé by zajímalo i mě.“
Štroch pečlivě kontroloval vyrovnanou polohu svého hlasu, přesto si Ema povšimla, jak mu už oči párkrát zajiskřily hněvem.
„Já tu učím, pane, UČÍM!“
„Já rovněž, vážená dámo, já rovněž.“
„NO TO SE… CO… cože jste?“
„Jsem učitel, v přesném znění učitel angličtiny,“ odpověděl Štroch s přemáhanou vlídností, a než se z toho profesorka stačila vzpamatovat, spustil: „English is easy with easy english – lesson number one; he bought some new shoes on sunday afternoon – lesson number two; mad as we are people on Thomas birthday party – lesson number three.“

Teď to byla pro změnu Kutáková, kdo ani nepípnul.
„Pokud vám to je, vážená kolegyně, málo, zde je má vizitka. Můžete mě kdykoli navštívit v kabinetu.“
Kutáková ohromeně zazírala na jmenovku.
„Tak a teď jste na řadě vy.“
„Co… co prosím?“
„Jaképak co? Rád bych věděl, jestli jste opravdu nová členka profesorského sboru, nebo se za ni jen považujete.“
Kutáková teď výjimečně nesmlouvala. Věděla, že by to nemělo smysl. Ema i Štroch teď pozorně sledovali, jak se šacuje. Zajisté si při tom musela připadat dosti trapně, neboť kolem trojice právě proběhlo pět opožděných studentů. Ti se při pohledu na Ludmilu neopominuli zašklebit a vyměnit si mezi sebou pobavené oční posuňky. Kutáková je ke své smůle nemohla seřvat, Dana Moronová navíc v nedohlednu, inu, nebyla to pro nadějnou mladou paní profesorku právě ta nejlepší výchozí pozice.
„Tak co, našla jste, oč jsem vás žádal? Jak vidno, tak nejspíš asi ne,“ odtušil přezíravě Štroch.
„Jsem tu teprve týden,“ bránila se chrabře profesorka Kutáková, značně rudá vzteky v obličeji.
„Ale jak jsem se přesvědčil, tak jste se tu už stačila plně zabydlet. Tresty doslova rozdáváte na potkání,“ významně poznamenal Štroch. „Ty posměšné výrazy v tváři opožděných studentů nešlo jen tak přehlédnout.“
„Oni si je zaslouží,“ vyhrkla znovu nabuzená Kutáková. „Kronická s Wágnerovou nosí příšerné účesy, Rýdl zas má na rameni nevhodné tetování draka v mraku, zatímco Jensenová s Chardovou…“
Štroch i Ema teď obzvlášť bedlivě napínali uši a dávali pozor, co z Kutákové vyleze.
„…mají nemístné přidrzlé poznámky na mou adresu a v hodinách se záměrně věnují něčemu úplně jinýmu, než mají.“
„PCHE!“
Kutáková už pomalu otvírala pusu, Emino odfrknutí se jí dle předpokladu hluboce dotklo, Štroch ale naštěstí včas zasáhl, když profesorku usadil trefnou poznámkou: „No vidíte, zlobíte se na ně kvůli vzhledu a průpovídkám a přitom jim v tom sama jdete zdárným příkladem.“
„Jak to myslíte?!“ vyštěkla Kutáková, načež se pokud možno nesnažila vnímat Emin pobavený úšklebek.
„Tak jak vám to teď říkám, vážená skorokolegyně: váš punkersky laděný účes příliš nezapadá do prototypů či stereotypů příznačných pro členy profesorského sboru, a i v chování u vás pozoruji jisté nedostatky v podobě přehnané vznětlivosti, což je i zřejmě důvod jistých narážek na vaši ctěnou osobu.“
„CO… co… co… he… ble… ehm…“
Profesorce Kutákové se viditelně pletl jazyk pod zuby, nedovolila si však na Štrocha už ječet: jednak jí k tomu vedlo zjištění, že je sám učitelem, a jednak byl taky o dost starší než ona. I tak se přece jen osmělila a opatrně znovu přešla do protiútoku: „Vy ale nejste třídním Chardové, tou je Nývlt… ehm, chci říct paní profesorka Radana Nývltová. Navenek působí opravdu vzdělaně a přísně, to se jí musí nechat. Jen… no paní Moronová soudí, že na panu profesoru Humlerovi až příliš lpí, to víte, kdysi tady na škole učil jednoho jejího příbuzného.“
Ema se opět na vlastní uši přesvědčila, jak Kutáková umí pěkně podlézat. Najisto si to teď ověřil i Štroch, protože jí na rovinu řekl: „Vážená rádoby budoucí paní profesorko, na rozdíl od vás si já profesorky Nývltové osobně vážím a dokážu s ní mluvit bez jakékoli přetvářky, a co se týče profesorky Moronové, na vašem místě bych se raději poohlédl po jiném průvodci. A jestli mi ještě dovolíte říct cosi závěrem,“ (Kutáková totiž opět nebezpečně začala s protáčením očních panenek) „tak už vážně takových dalších deset minut přetahujeme. Já i vy zajisté teď máme na programu nějaký ten předmět.“
„Ano, to zajisté.“
Jako horká pára nad hrncem se Ludmila Kutáková protáhla mezi Emou a profesorem Štrochem a zamířila ke schodům. U nich se přeci jen ještě naposled zastavila, aby oběma dala poslední moudrou radu na rozloučenou: „Na vašem místě bych se Chardové příliš nezastávala, a co se týče Humlera a Litevského… z tělocviku a biologie jsem promovala s těmi nejlepšími výsledky, takže je naprosto zřejmé, že má volba byla na místě.“
„Potvora jedna namyšlená,“ ulevila si konečně naplno Ema, když Kutáková sešla po schodech dolů a její rázné kroky pak nadobro odezněly z uší.
„No nebude to s ní jednoduché, pokud tu bude v budoucnu nastálo učit,“ připustil Štroch.
„Pane profesore, nesmíte dopustit, aby Humler a Litevský ze školy odešli,“ škemrala Ema.
„No uvidíme, co se dá ještě dělat. Pojďte, už beztak oba máme velké zpoždění. Co se teď učíte?“
„Základy společenské výchovy s Nývltovou v naší kmenovce,“ informovala Ema Štrocha, načež pojala podezření, jestli do třídy Kutáková cestou náhodou nenakoukla. Profesor dané pochybnosti vycítil.
„Radši vás tam doprovodím, pro jistotu. Beztak máme stejnou cestu, učím hned vedle septimány.“
„Fajn. Dík, že stojíte na mé straně.“
Zdálo se, že obavy byly zbytečné, když Štroch otevřel dveře a řekl, že se Ema zdržela, neboť si s ní o čemsi potřeboval promluvit. Profesorka Nývltová jen přikývla, že to bere na vědomí, a dál pokračovala ve výkladu. Ema to nijak nedramatizovala, šla si hned sednout do lavice k Petrovi, načež Štroch dveře zase zavřel a odešel.
„Jsi v pohodě? Stalo se něco?“
„Ále to nic.“
„Jak to že nic? Něco se muselo stát, když ses zdržela na chodbě se Štrochem,“ nedal pokoj Petr.
„Jo, to zdržela. Kvůli Kutákový, tlučhubě jedný,“ odfrkla s odporem Ema. „Slídila tam na příkaz Moronový.“
„Třeba se tam objevila jen tak mimochodem náhodou,“ připustil Petr.
„To víš, jen tak šla kolem,“ zabručela Ema a rychle si na stůl vyndala učebnici a sešit, aby Nývltová neměla řeči. Ta ale stejně jako celá třída byla plně zabraná do příspěvku o chudém rybáři, co nakonec k nečekanému úlovku přišel.
„Tak se hned nečerti, jen jsem tím chtěl…“
„Copak se čertím?!“
„Ne, teď už doslova křičíš,“ dovolil si Petr původní výrok nepatrně poopravit. Hovor tak nabral nečekané obrátky.

„Hele, odkdy seš zajedno s Moronkou?“
„Od nikdy, copak jsem někdy byl?“
„Jo, právě teď! A u Kutačky to zjevně nebude jinak!“
„Hele, to už trochu přeháníš, nemyslíš?“
Spor naštěstí přehlušily ovace ze stran studentů.
„Emo, vážně,“ zkusil to Petr po kamarádsku, „já ty dvě nenávidím stejně jako ty.“
„To je dobře, protože bych už s tebou nikdy v životě nepromluvila ani slovo,“ dala mu to Ema poměrně dost ošklivě najevo oční výhružkou. „Šéfka a její posluhovačka se totiž rozhodly zlikvidovat dva profesůrky najednou.“
„Takhle radši nem… COŽE?!“
Petrovo překvapivé zvolání šťastně přehlušila druhá fáze smíchu, náležící Elke za povídku o medvídku Poulíčkovi a jeho přátelích.
„Jo, Litevský jde ze školy taky,“ zdůraznila Ema. „Moronka s Kutačkou si to zkrátka dokážou zařídit po svém. Není divu, když máme ředitele imbecila…“
„Třeba odchází z vlastní vůle,“ mínil Petr a zase pro jistotu hledal pohledem Nývltovou. S ní právě o něčem vášnivě rozjímal Vincek Kazimír.
„To tak, z vlastní vůle,“ skočila mu Ema pohotově do řeči, „Moronová se ho chce zbavit proto, že je na škole populární, kdežto ona na seznamu lidí určených k popravě.“
„Třeba chce prostě jen odejít do důchodu,“ mínil Petr, „věk na to rozhodně má.“
„No jo, jen se těch mrch zastávej!“
„Nezastávám se jich!“
„ALE ZASTÁVÁŠ!“
Třída propukla v další ohlušující smích. Vincek Kazimír, aby smazal manko ze včerejšího nezdaru, se totiž dodatečně rozhodl vyjádřit ke svému skorojmenovci Vincentovi a to dosti nevybíravým způsobem, načež neopominul na přihoršenou přidat názor svého otce. Nývltová se proto hned nato radši taktně odklidila k okenním lavicím, kde doufala v lepší proslovy. Avšak…
„Líheň,“ zadala Hanka.
„Oliheň,“ přidala Petra.
„Sklizeň,“ dala jasně najevo profesorka Nývltová, kam by měla hra spět.
„Ne, nezastávám, Emo, v tom se šeredně mýlíš,“ pokračoval v zaběhnuté vyhrocené debatě Petr, když se ujistil, že je jim Nývltová dostatečně z dohledu.
„Nepovídej,“ pustila se do něj znovu naostro Ema, „to bys mě jinak před tlučhubou na tom hřišti varoval a ona mi pak nemusela zabavit PĚNKALINKOVÉ poznámky!“
„Pokoušel jsem se o to, jenže…“
„Gedeon Totenberg,“ spustila mezitím Hanka.
„Nikoliv Toten, nýbrž Torn,“ poopravila ji Nývltová.
„Aha, tak on nebyl mrtvý, on tu smrt v bráně jen předstíral.“
„…jenže ona mi v tom zabránila,“ snažil se z toho Petr vykroutit s čistým svědomím.“
„No jistě.“
„Fakt, vážně.“
V zadních lavicích teď bylo živo stejně jako v oné prostřední.
„Červené lomenopramenné kružítko se nestačí divit, co skrebelské divy zas vyvádějí za divy,“ poznamenala mezitím Lena.
„Černé lomenopramenné kružítko s červeným lomenopramenným kružítkem je v tomto zajedno. To bude panečku trestík,“ doplnila sestru Jelena.
Profesorka Nývltová to bohužel zaslechla. „Momentálně nepanuje hodina matematických a fyzikálních radovánek, vážené sestry zapomněnky. No když ale o Gedeona tak usilovně škemráte, ať je tedy váš.“
Leně a Jeleně rázem poklesla čelist, což Hanka s Petrou ohodnotily sehraným úšklebkem.
„No jo,“ hašteřili se Ema s Petrem dál, poté, co se nanovo ubezpečili, že je Nývltová nemá čas vnímat, „to prostě dělaj ty podzimní poluce, s tím vy kluci zkrátka nic nezmůžete.“
„Jaký poluce? O čem to zas mluvíš?“
„No přece o Elke.“
„Co s ní je?“
„Vím, že ji miluješ.“
„Cože?! Já… já a Elke?“
Petr ztišil hlas, neboť dotyčná právě zvedala hlavu od knížky. „To se bavíte o mně?“ zeptala se.
„Ale ne, kdepak,“ odpověděl Petr dřív, než Ema stačila říct svoje.
„Lháři!“ podařilo se jí nakonec pouze vykřiknout.
„Slečno Jensenová,“ ozvala se od zadní prostřední lavice nečekaně profesorka Nývltová, „buďte tak laskavá a odneste třídnici profesoru Haufnerovi. Včerejší hodina, jak jsem se dívala, tam není vůbec zapsaná. Služba na to očividně kvůli jiným a mnohem důležitějším aktivitám neměla vůbec čas a nejspíš si ho už asi ani nenajde, tak nyní pevně doufám, že vy to coby jako nejspolehlivější a nejobětavější žák této třídy bleskurychle napravíte.“
Elke vyskočila z lavice tak hbitě, až málem přepadla přes svého plyšáka. Balanc naštěstí ustála, takže než se po ní několik studentů stačilo pobaveně ohlédnout, už byla u dveří.
„How, mocný bledulovitý Mikešíne!“ zvolal na ni Vincek, když kolem něj probíhala. Elke mu věnovala krátký milý úsměv, když ale spatřila zlobný Ditin pohled, rychle toho nechala, v obličeji celá zrudla a vyběhla ze třídy na chodbu.
„Neboj, ona se ti zas brzo vrátí,“ řekla Ema soucitně leč s notnou dávkou podrážděnosti.
„Jen ať si tam pěkně zůstane.“ Petr si přestal Nývltové radši všímat, aby ji sám nepřiměl vydat se k jejich stolu.
„A to jako proč?“ pokračovala Ema v reptání.
„Ty snad o to vážně stojíš,“ divil se Petr jejím náladovým móresům a podezřívavě naježil obočí.
„Co já, ty ji přece miluješ.“
„COŽE?! Nývltovou? Jak jsi na něco takovýho zas přišla?“
„Kdo tu mluví o Nývltový?“
„No přece ty.“
„Já? JÁ? Já měla celou dobu na mysli přece milou slečnu Jensenovou.“
Petr na Emu užasle vyvalil oči.
„Hele, nech toho, viděla jsem tě na hřišti, jak ji zasněně pozoruješ, protože ti bylo hrózně móc líto, že na tvou ctitelku tlučhuba Kutačka v jednom kuse řve!“
„Co to plá..“
„A co to teda bylo včera v šatnách, ahá? Jakmile jsi odtamtud vypad, Elke ti byla v patách a hned se s tebou pustila do řeči!“
„Plácáš nesmysli!“
„Vážně? Tak kam ses včera po obědě vydal, co? Za ní! Justýna mi to potvrdila! Mluvila jsem s ní!“
„Jus… proč bych jí vykládal takovou pitomost?“
„Tak pitomost? Celou dobu, co chodí do naší třídy, se neustále jen pitvoříš a to pokaždý, když se na mě díváš! To kvůli ní, že jo?“
„Hele, hele, nech si toho! Sama nic nevíš, to ty si celou dobu přede mnou hraješ na velkou tajnůstkářku!“
„COŽE?! JÁ! Jak jsi na něco takovýho vůbec přišel, koumáku?!“
„Že jsem se vůbec tam na hřišti snažil pro tebe obětovat?“
„Vyhýbáš se odpovědi! ZÁMĚRNĚ, CO?!“
„CO ZÁMĚRNĚ?!“
„TY TVÝ SLUCHÁTKA, BEZTAK V NICH NIC NEMÁŠ! JEN SI NAMLOUVÁŠ, ŽE TAM SLYŠÍŠ ELIN HLAS!“
„JO A TY ZAS V TĚCH SVEJCH SNOVEJCH VÝJEVECH, CO! TO SE NEDIVIM, ŽE TĚ RODIČE POSÍLAJ K…“
„CO SE TO TADY ZAS DĚJE?!“
Petr s Emou, v obličeji celí rudí vzájemnou nevraživostí vůči tomu druhému, okamžitě zmlkli. Profesorka Nývltová byla rovněž zlostí bez sebe, supíma očima teď dost obstojně suplovala profesorku Moronovou. Na rozdíl od ní ale opět dokázala ten balíček nervů ustát, i když jí to stálo půlminutové úsilí.
„Počítejte oba s tím, že až tam vzadu skončím, vrhnu se hned na vás dva!“ a rázně zamířila k překvapené Hance a udivené Petře, na nichž začala mámit další výroky ohledně Gedeona Tornberga. Obě totiž myslely, že když za ně zastoupí Petersenovic „kolegyně“, budou nadobro z obliga. Mýlily se.
„Ssss, Chardová,“ dala o sobě vědět Dita, když byla Nývltová z dohledu, „jsi jednička. Co zkusit pokračování?“
Už tak dost vytočená Ema (Petr si totiž odsedl do zadní lavice ke dveřím, kde bylo volné místo) to dala Ditě najevo velice originálně: bez mluvy, zato se zvednutým prostředníčkem na pravé ruce. Ditin úšklebek byl rázem tentam, vystřídal ho nenávistný pohled, co to ale bylo v porovnání s tím, když Emino gesto zahlédl i Petr. Ema ruku sice stáhla, bylo ale již příliš pozdě.
A pak…

„NO TO SNAD NE! TEN VŠIVÁK SVINSKEJ!“ – rozlehlo se třídou. „Bohužel Emo, jen jsem se osobně vyjádřila k jakémusi legendárnímu autorovi. Mlč, ty zrůdo! MLČ!“ – to se náhle propojil Elčin jemný hlásek s Eminou výhružkou, vznesenou na obranu vůči Ditě. Byla to právě ona, kdo teď šířil nahrávky pořízené z včerejšího dne a hodlal tak Emu znemožnit.
„TAK DOST, OKAMŽITĚ TU KNIHU POLOŽTE… CHARDOVÁ! Ta je rodu neživotného. Nemám ho, nahlašte na učitelský poradě…“
Dita si s tím dala velkou práci, některé překombinované pasáže zněly obzvlášť dost nechutně: „Tady není žádná zoologická zahrada, ani útulek pro malá batolata. Rýsovačky jsou o dost náročnější, CHARDOVÁ, zrádná disciplína. MÁTE KOULI, CHARDOVÁ, NA ROZPUK POLUCE NEMÁM MOMENTÁLNĚ NÁLADU! Se Štrochem to ušlo, s Moronovou to byla učiněná katastrofa…“
To už lidé ve třídě napínali uši a začali se shánět po aktérovi.
„Dita má velká ryta a je to Rita, dolce Rita. Jo jo, Dita má vlasy zaplněny hovnou, tak proč to nepřizná rovnou, když třímá v ruce svinivé houno.“
Šamlatův skřehotavý hlas se nesl třídou, jako by právě byla na pořadu dne hodina biologie s profesorem Litevským na téma: ptáci známí i ti úplně neznámí. Ditě zřejmě došel materiál, neboť pod lavicí všemožně cosi drtila v prstech. Ema se nenechala zahanbit a dala průchod novým Šamlatovým proslovům ze svého diktafonu.
„Dita má hlupce plná ryta od koryta. Dnes, Dnes! DNES!“
Dita se snažila o to víc.
„Úúúú, áááách, ehmmmm.“ To následovaly vzlyky paní Kernesové.
Podrážděné Ditě se přeci jen podařilo pásek trochu přetočit, takže z něj pod vlivem jejího mučení vyšlo: „NA ROZPUK POLUCE!“ (toť výbojný hlas Dany Moronové), „Mám zájem“ (toť pozměněná Emina výpověď pro Nývltovou namísto nemám) a „Obě dámy mají stejnou zálibu… PROBOHA!“ (Celé to zakončil Petrův zrychleně upravený šmoulí hlas.)
„Úúúú, ááách, ehmmm,“ podařilo se i Emě z pásky cosi vypotit.
„POLUCE!“ zakřičelo to od Dity.
A pak už to svižně jelo.
„Jo jo, Dita… ryta.“
„Mlč, ty zrůdo! MLČ!“
„Dita… koryta… Dnes, dnes, dnes… úúú, ááách, ehmmm.“
„Obě dámy mají stejnou zálibu… PROBOHA!“
„TÁÁÁK DÓÓÓST!!!“

Ema i Dita toho okamžitě nechaly. Třída se přestala smát a naopak začala žít panickým neklidem. Radana Nývltová teď byla vzteky celá bez sebe. Tentokrát nevypadala na to, že v sobě emoce udrží a pak je z hlavy jednoduše zase vypustí. Bohužel to platilo jen pro Emu, Dita jako by teď pro profesorku vůbec neexistovala. Ema se užuž snažila říct něco na obranu, Nývltová ji však předběhla: „NE, CHARDOVÁ! NIC OD VÁS NECHCI SLYŠET!! TY VAŠE VĚČNÉ VÝMLUVY!!! TEĎ VÁM VAŠI KAMARÁDÍČKOVÉ UŽ NEPOMOHOU!! TEĎ UŽ TEDA NE!!!“
To Ema věděla beztak bez ní. Na Elke Nývltová zapracovala už předtím a Petra si proti sobě poštvala sama. Co naplat, že dívčí válku začala Dita, Nývltová ji plně zaregistrovala až v Emině podání.
„Ale…“
„NE, NESMLOUVEJTE CHARDOVÁ! JSTE NESKUTEČNÝ BŘÍDIL, FLÁKAČ, FRACEK, KTEREJ SI MYSLÍ, ŽE VŠECHNO VÍ, VŠECHNO ZNÁ, VŠUDE BYL A SVĚT MU LEŽÍ U NOHOU JAKO NIKOMU JINÝMU!“
„Kdo ví, co jí tam vůbec leží. Radši by si měla nechat udělat testy,“ špitla Dita Vinckovi do ucha, ten se jejímu výroku ale překvapivě ani koutkem pusy nezasmál. Zato Ema sokyni, i přes hřmotné Radanino burácení, zaslechla zcela zřetelně, takže když Nývltová vyrukovala s novými jedovatými poznámkami, byla to teď Ema, kdo se nanovo utrhl ze řetězu s tím, co jí náhodně přišlo pod jazyk.
„Když už jsme u toho Tornberga, myslím, že se ve své tezi nemýlil, když měl za to, že neživé věci mohou vlastnit skutečný lidský život! Třeba například takové stromy určitě dokáží navenek projevovat niterní city! Když je poraníme, teče z nich smůla, namísto lidské krve, ale pro ně i člověka to má ten samý význam – bolest, utrpení, nevoli! Když strom pokácíte, cítí to stejně, jako když člověku useknete kosou nohu, jen s tím rozdílem, že ten hlasitě zakřičí, kdežto strom pouze neslyšně – jako ten nejméně viditelný brouček, jehož sotva postřehneme! Věřím tedy, že živé i neživé je v jistém smyslu vzájemně propojeno, takže pokud Gedeon Tornberg tvrdí, že by se za prohřešky vůči obyčejným neživým předmětům měli provinilci zavírat do vězení a vést s nimi soudy, určitě to do budoucna stojí za úvahu!“
„WOW, CHARDOVÁ, STO ZLATÝCH PRO PLANETU EMOCHARD!“
Profesorka Nývltová neměla čas Ditu seřvat za neohlášené zvolání, ani setřít Emu za její výrok. Kdosi totiž zaklepal. Ema doufala v nejhorší. Mohl to být Štroch, učil hned vedle, zaslechl hluk a tak se šel podívat, co se děje. Nebo taky Ludmila Kutáková, ta přece již prve šmírovala na chodbě, místo toho aby šla učit – nebo spíš druhé mučit. A nebo (Emě se při tom pomyšlení sevřel žaludek) sem kráčel samotný ředitel. Ne, ne, namlouvala si Ema, je to Elke. Elke se vrací do třídy se vzorně zapsanou třídnicí.
Nebyl to však nikdo z nich. Když totiž profesorka Nývltová na nepřetržitý klepot konečně zareagovala výzvou „CO JE?! KDO JE?!“ (to bylo pořád vidět, jak s ní cloumají nervy) a dveře se opatrně otevřely, vcupital dovnitř sádelnatý mužíček v buřince a ve smokingu. V podpaží si přidržoval poměrně velký futrál; byl vůbec div, že ho tam při své dětské výšce a váze vůbec udržel. To je určitě inspektor, neohlášeně se vydal na školní obhlídku, napadlo nanovo Emu; ve stejném úsudku se ovšem utvrzovali i ostatní studenti: „Inspektor, Inspektor! TO JE URČITĚ INSPEKTOR!“
„Ne, nebojte se, jsem jen pouhý učitel,“ uklidňoval všechny studenty mužík pisklavým hláskem.
„Co… cože jste?“ Na Radaně Nývltové bylo znát čím dál větší rozčarování; na to, že by se měla dál čertit na dvě studentky, úplně zapomněla a na příchozího zírala, jako by spadl z Marsu. „A za koho zaskakujete? Kdo z dalších profesorů odchází? Já…“
Třídou to ohromeně zašumělo. Jediná Ema a Petr věděli o nově odchozím a tím byl Litevský, jenže za něj byla pořízená náhrada v podobě Kutákové. Těžko tedy říct, koho by se ten záskok mohl týkat. Nejvystrašeněji se však paradoxně tvářil Vincek. Tomu vypadla tužka z pusy a pitíčkem si zaneřádil sešit, jak sebou prudce škubl, když mužík začal očima šmírovat po studentech. Kazimír se tvářil, jako by do něj právě uhodil hrom.
„Ne, vážená paní profesorko, rozumějte,“ ujal se mužík zas slova, „já jsem učitel, ale na zdejší Lidové škole umění. Potřeboval bych uvolnit jednoho žáka, jestli by to šlo.“
„A… ach ták,“ frázovala Nývltová. „A o koho jde?“ Jako zázrakem se jí navrátil přísný pohled a ten si možného adepta okamžitě našel. Ema nasadila samolibý, nechápavý výraz. Dokazování hudebního talentu bylo tím nejposlednějším představením, o které by před třídou stála.
Mužík tentokrát Nývltovou v odpovědi ignoroval, místo toho vyskočil na stupínek a začal se po studentech rozhlížet ještě naléhavěji. „Á, tam jste, Kazimíre! Mohl byste, prosím, jít na moment sem ke mně?“
Všichni v úžasu sledovali, jak Vincek Kazimír, celý bledý v obličeji, vstává ze židle, snaží se na kalhotách narychlo zamaskovat velkou vodnatou skvrnu z pitíčka, a jak následně loudavě míří k tabuli; teď už se doslova tvářil, jako by kráčel na popravu, která se nedá odvolat.

„Ehm… a nyní…“ zakoktal se mužík, když po jeho boku Vincek stejně nejistě stanul, „ehm, dovolte, abych se vám všem představil. Vojtěch Bludimír, ctěné jméno mé.“
„Tak copak máte na srdci, pane Bludimíre? Co vás trápí?“ zeptala se profesorka Nývltová o trochu méně rozpačitěji, neboť prokoukla, že mužík vlastně není nijak moc vtíravý a ve svém nitru o něco moc stojí, neodvažuje se o tom ale nahlas mluvit. „Radana Nývltová,“ podala mu opožděně ruku na seznámení.
„No jak bych vám to…“
Vtom se znovu otevřely dveře a do třídy doslova vpadla Elke. Vojtěch Bludimír jako by náhle ožil a nečekaně zvesela vypískl: „Já vyučuji hru na trumpetu a tady Vincek je mým skvělým žákem. Co kdyby vám něco zahrál?“
„Prosím?“
„Na uklidněnou,“ dořekl spěšně pan Bludimír. „Například…. poem od Darka Temného.“ A než se Vincek Kazimír nadál, už držel nástroj v ruce a před ním se zčistajasna zjevily stojan a na něm noty.
Zrovna tohle Radana Nývltová nejspíš neočekávala, neboť začala oponovat: „No, podívejte se, vážený pane, to je od vás sice milá nabídka, ale my teď zrovna máme…“
Z lavic se však rozlehlo halasné prosebné škemrání o živé vystoupení, a že to Základům společenské výchovy dozajista hodně prospěje, když se zrovna probírá vztah mezi životnem a neživotnem, čím nyní všichni shodně měli na mysli vztah mezi člověkem a nástrojem, načež každý ze studentů tajně doufal, že se po Vinckově výstupu Radana Nývltová nadobro uklidní a bude si zas hrát na tu sice přísně vyhlížející, avšak jinak milou, chápavou a přívětivou to paní profesorku. K všeobecnému studentskému přesvědčování se nepřidaly pouze čtyři osoby: Ema, Petr, Dita a samozřejmě Vincek. Naopak nejvíce natěšená na Kazimírovo vystoupení byla Elke, ta dokonce několikrát po sobě zvolala nepřeslechnutelné „Juch!“.
„No tak dobrá,“ podlehla profesorka Nývltová třídnímu tlaku. „Jisté uvolnění by přišlo zajisté vhod,“ načež její pohled opět spočinul na Emě. Ta za to rozhodnutí nakonec musela být vděčná, koneckonců profesorka z toho, jak na ni předtím křičela, vydatně ochraptěla, takže kdyby si nedala pauzu a vrátila se k původnímu scénáři výhružek, přišla by o hlas zajisté úplně.
Patrně ale i o sluchové boltce. Vincek na trumpetu hrál tak příšerně, že se každý okamžitě shodl na tom, že to i čajník piští v nadpozemsky líbezných tóninách. Co akord, to téměř pokaždé přehmat nebo nesprávné doznění. Nývltové se protáčely oční panenky, i když se všemožně snažila zachovat si tvář nadšeného zvědavce, zatímco studenti na to žádnou přetvářku rozhodně nepotřebovali, ti prostě oči začali kulit automaticky po prvním žalostném zatroubení a tak zcela bez falše dávali jasně najevo údivy nad tím, čeho je muzikant vůbec schopen, načež povětšině z nich začaly cukat koutky úst smíchy. Vincek se snažil sebevíc, o to ale častěji chyboval. Učitele Bludimíra koncert jeho svěřence očividně dost mučil, neboť ani on nestačil vycházet z údivu nad tím, co je schopen všechno poplést a poem tak dovést na hranici věčné zkázy. Vojtěch Bludimír vážně vypadal na zhroucení.
Vinckovo žalotroubení ale přece jen nějaký ten efekt mělo. Vydatně podpořilo temné černé mraky, kupící se za okny. Vše nasvědčovalo tomu, že se zakrátko pěkně rozprší, i když… slunce svůj boj s oblohou ještě zdaleka nevzdávalo stejně jako mučitel ušních buněk se svou trumpetou. KONEČNĚ, asi po takových deseti minutách, které všem přišly jako hodinová věčnost, Vincek coby trubadúr – ušní kat nesměle poem zakončil tím nejujetějším možným zatroubením a pak mu nástroj okamžitě vypadl z ruky; patrně namísto závěrečné úklony, na níž už neměl sílu.
Třídou zaznělo nesmělé bučení, jen Elke vyskočila z lavice, začala ohromeně tleskat a jako hlásná trouba na celé kolo volat: „BRAVÓÓÓ!!!“
Vojtěch Bludimír se sotva držel na nohou. Celý se klepal, jako by se o něj pokoušel infarkt. „No… ehm… tak to byl, pěkně prosím, poem od Darka Temného. Pro… promiňte, asi už půjdu… ta… takže na shledanou.“
A než profesorka Nývltová stačila Vinckův výkon jakkoli okomentovat, už byl mužík tentam.
„BRAV…“
Elke s tím však rychle přestala, když kolem ní pak Vincek procházel a něco nerudného zamumlal. Snažila se tedy na rtech alespoň vyloudit ten nejpřirozenější možný úsměv, ale to stejně nepomohlo. Emě došlo, proč tak, na rozdíl od ostatních studentů, kteří teď Kazimíra považovali za třídního šaška, činila. Elke byla prostě jiná. Nyní pravděpodobně zastávala názor, že něco takového, když k vám do třídy náhodně přijde učitel z jiného odvětví a vyzve žáka, aby něco předvedl (z toho daného odvětví), je prostě klasická česká tradice, jako kdybyste v Dánsku o volném víkendu s rodinou sestavovali stavebnici Lega. Pravda, jisté zaznamenané ovace se k Vinckovi během jeho preludování donesly, ty ale spíše souvisely s extrémními výškovými rozdíly: Vojtěch coby trpaslík a Vincek oproti němu coby statný obr. Nejen originální jména ale i příjmení značně bila do očí: Bludimír – Kazimír. Tomu však Elke zřejmě jako jediná z přítomných nevěnovala pozornost, ona prostě měla vlastnost myslet si o druhých vždy to nejlepší.
Ema podobných úvah zanechala, neboť Radana Nývltová rozhodně nezahálela, a jakmile Vojtěch Bludimír zmizel a Vincek Kazimír zasedl zpět do lavice, upřela na ni svůj přísný pohled.
„Takže, Chardová…“
„Prosím, paní profesorko,“ vyskočila Elke okamžitě do pozoru, jako by byla oním obávaným inspektorem, jemuž je něco takového vždy povoleno, „Ema za nic nemůže.“
Nývltová na Elke varovně vytřeštila oči: „Jensenová, vás jsem nevolala.“
Elke ale neustoupila: „Já vím, ale stejně to bude nespravedlivé, když Emě dáte trest a za její názor pětku.“
Profesorka pozvedla pohoršeně obočí, jenže Elke se už chopila jakéhosi papírku a nahlas z něj začala předčítat, o čem se Ema zmiňovala v její nepřítomnosti. Když s tím skončila, nastalo ve třídě hrobové ticho, pouze zvenčí ho rušil zvedající se vítr. Teprve když pod jeho vlivem z rozehraného skreblu vylétla slova žena, pokora a soucit a s jemným cinknutím přistála na zemi, Nývltová znovu procitla.
„Tak takhle by to teda neš…“
Bohužel právě zazvonilo. Hodina skončila.
„Prosím, paní profesorko,“ škemrala na Nývltové pořád Elke, „Ema to určitě nemyslela nijak zle. Já s ní ve všem souhlasím. A vy sama jste přece předtím říkala, že na mne ze všech studentů nejvíc dáte.“
Tento argument Nývltovou odzbrojil úplně. Najednou si vůči Elke připadala jako naprosto bezbranná (ta navíc předem plyšáka odklidila pod stůl, takže ani z něj nemohla profesorka těžit ve svůj prospěch). Navíc hodina právě skončila, na nové spory tedy Radana, navíc značně ochraptělá a tudíž hlasu zbavená, prostě už nemohla mít ani potřebný akcent, a kdyby teď chtěla Elčina slova popírat, sama by před třídou byla za hlupce. Nezbývalo jí tedy než říct: „No dobře,“ a zapsala Emě do notýsku jedničku, „ale počítejte Chardová s tím,“ vzkázala dotyčné přece jen dodatečně, „že tu dnešní mluvní potyčku nenechám bez povšimnutí.“
Pak si sklidila věci a odešla.
Komu se tento přístup rozhodně nezamlouval, byla Dita. Tvářila se, jako by dostala pěstí. „Potvora jedna Jensenovská,“ začala hned brblat, „člověk se jí zastane a ona jde proti němu.“ A samozřejmě si ulevila i na účet Emy: „Chardice jedna mizerná.“
A protože Ditu Vincek nevnímal, vybila si v praxi zlobu tak, že pohledy vyhledala obě aktérky a obdařila je tak nechutnou oční grimasou, že by se z toho jednomu zvedl žaludek. Hned nato se jako ta nejvíc ublížená vypařila ze třídy. Emě to bylo jedno, ze všeho nejdřív se teď zajímala, jak je na tom Petr. Ten očividně hodlal v zadní lavici setrvat i nadále, neboť dělal, že Emin příchod nevnímá.
„Hele, tam v tom…“
„Dej mi pokoj!“ vyštěkl, načež se na Emu ani nepodíval; aby nezájem o jakýkoli hovor s ní dal opravdu co nejzřetelněji najevo, narazil si na uši sluchátka.
Ema se s Petrem nehádala, věděla, že by to nemělo smysl. Rozhodla se tedy, že se alespoň zavděčí tomu druhému, jak měla původně v plánu. Jenže než stačila Elke za všechno poděkovat, vpadl do třídy Haufner. V očích mu zlostně jiskřilo, takže se dalo předpokládat, že co nevidět vybuchne vzteky i on.
„TAK TAKHLE TEDA NE, CHARDOVÁ!! DO MÝ DCERY SE UŽ VÍCKRÁT NAVÁŽET NEBUDETE!!! JE VÁM TO JASNÝ?!“

Rubriky: City Means II. - Město plné dialogů | 1 komentář