Tom Patrick

Venku momentálně panovalo pohodové letní počasí, ne každý si ho však dokázal plnými doušky užívati. Jak by to také šlo, když vás v jednom okamžiku opustí osudová láska. A když vám k tomu navíc ještě hrozí potenciální reálná ztráta zaměstnání, jen těžko se pak dokážete na okolní svět usmívati, s přetvářkou, že je život jedna báječná bezstarostná jízda.

Nutno však poznamenati, že Albert Nosek nebyl jediným na tomto světě, kdo se cítil býti životem raněn, ponížen a uražen. Nikdy nikomu neublížil, nad nikým se nepovyšoval a i přesto všechno to byl právě on, kdo okusil příkoří.

Těžko říci, proč se Albert rozhodl vystoupit o jednu autobusovou zastávku dříve. Rozhodně tak neučinil proto, aby se prošel. Na procházku neměl sebemenší pomyšlení.

Albert chvíli pozoroval protékající řeku a kachny s labutěmi, co po ní pluli a lidi, co je krmili. Pomyslel si, jak lehký život tito tvorové ze zvířecí říše musejí míti, když si jen tak lelkují po vodní hladině a nechávají se rozmazlovat laskominami.

Zakrátko však Alberta omrzelo ono sledování kachen a labutí a tak usedl na nedalekou lavičku. Svěsil hlavu do dlaní, neboť mu zakrátko činilo nemalé potíže ztotožnit se s kolemjdoucími, jež dle jeho názoru oplývali štěstím a dobrou náladou. Proč jen mně osud ukázal svoji stinnou stránku? Čím jsem se mu zprotivil? Právě toto si Albert momentálně opakoval.

„Mohu si přisednouti? Děkuji.“

Albert byl tak pohroužený do svého trápení, že mu ušlo, že na lavičku vedle něj usedl cizí muž menší postavy, oděn do slušivého gala. Mohlo mu být tak okolo šedesáti.

„Copak vás trápí, vážený?“ nedalo to muži nezeptati se Alberta. Z jeho strany to ovšem nevyznělo nijak vlezle nýbrž vlídně. „Ludvík Anděl, jméno mé,“ představil se.

Alberta to přimělo zvednouti hlavu. „Albert… Albert Nosek,“ uvedl i on své jméno a nakonec přijal i stisk ruky.

„Těší mě, Alberte,“ pokračoval v načatém seznamovacím hovoru Ludvík. „Povíte mi, co je příčinou vašeho aktuálního smutnění? Třeba bych pro vaše trápení našel pochopení.“

Albert zpočátku váhal, zdali má o svých problémech muži referovat, přeci jen ho viděl vůbec poprvé v životě a tudíž ho neznal, čím více mu však hleděl do očí, tím jako by se stával povolnější.

„Přijměte můj hluboký obdiv, jak se vše snažíte statečně zvládat,“ ocenil následně Ludvík, že se mu byl Albert ochoten svěřiti ohledně svého trápení, načež si vzal i on slovo: „Rád bych vám však připomněl, že život každého obyčejného smrtelníka čas od času provází dílčí smůla. Proto zamrzí, když takový člověk jako vy, Alberte, právě pomýšlí na tu nejhorší možnou variantu, tedy na vlastní skon. To by Kláru a Evžena hluboce zamrzelo.“

„Moment, jak víte, že jsem právě myslel na sebevraždu? A odkud znáte mé rodiče?“ udivila Alberta aktuální mužova výpověď. Náhle začal pochybovat o tom, že se Ludvík s ním setkal zcela náhodně. „Kým jste doopravdy, Ludvíku?“ zeptal se dotyčného podezřívavě.

„Opravdu to chcete vědět?“

„Ano, opravdu o to stojím.“

Filip nestačil žasnout, čeho se právě stával svědkem. Ještě nikdy předtím v životě nic podobného neměl možnost spatřiti. Kde se vzala tu se vzala bílá křídla, jež Ludvíkovi nečekaně narostla a on se vznesl kousíček nad zem.

„Tak již víte, kdo vás to poctil návštěvou?“ zeptal se Ludvík poté, co se zase snesl vedle Alberta nazpět na lavičku a křídla byla ta tam.

„Vy… vy jste opravdový anděl?“ zeptal se překvapený Albert, načež mu došlo ještě jedno podstatné: s největší pravděpodobností byl svědkem onoho monumentálního výstupu pouze on sám, neboť nikdo z kolemjdoucích (a že jich nebylo málo!) neprojevil jako on známky údivu.

„Ano, a ne ledajaký, jsem přímo váš osobní strážný, proto mne máte možnost vidět osobně pouze vy a nikdo jiný,“ ohromil Ludvík opětovně Alberta a nerušeně pokračoval: „A nerad vás vidím smutného, proto bych byl velice rád, kdybyste získal nazpátek své ztracené štěstí.“

„Vy byste mi byl ochoten pomoci?“

„Co bych to jinak byl za anděla,“ opáčil dobrácky Ludvík, načež Alberta přiměl k ostražitosti.

A vskutku, netrvalo to ani minutu a na nedalekou zastávku dospěla autobusová linka s pořadovým číslem sedm. Albert, jakmile ono číslo zmerčil, si uvědomil ono magické spojení: sedmička znamená přeci štěstí! To však nebylo vše, Albertovu pozornost rovněž upoutala zajímavá reklama, jež se skvěla na daném autobuse, ohraničena právě andělskými křídly! Lákala zájemce na práci v jedné vyhlášené počítačové firmě. Albert ani na chvíli nezapochyboval o tom, že právě tato zjištění by mohla býti pro jeho budoucí život klíčová. Albert si proto ihned onen kontakt z autobusu poznamenal do diáře.

„Jste opravdu velice vnímavý pozorovatel, Alberte,“ pochválil svého pozemského svěřence Ludvík, načež se šel pozdravit se svojí andělskou kolegyní Hedvikou. Ta na cestě doprovázela plavovlasou ženu, jež s ní právě vystoupila z oné sedmičkové autobusové linky. Na rozdíl od Ludvíka Hedvice bylo okolo dvaceti let. Měla dlouhé vlnité hnědé vlasy a oděna byla do květované sukně. Albert onoho druhého anděla neměl možnost viděti, zato onu její pozemskou svěřenkyni ano. Jeho srdce se naplno rozbušilo, když se rozhodla usadit se na lavičce přímo vedle něj.

„Promiňte, máte tu volno?“ chtěla se ujistit plavovláska.

„Prosím,“ svolil bez protestů Albert.

Zpočátku tam oba dva mlčky vedle sebe posedávali a občas si vyměnili nějaký ten nesmělý pohled. A tak jejich strážní andělé byli nuceni nápomocně zasáhnouti.

„Co kdybyste si zkusila s oním mužem popovídat?“ vyzvala plavovlásku Hedvika.

„Myslíte? Vždyť ho ani pořádně neznám,“ obávala se oné výzvy.

„To tak pokaždé na počátku bývá,“ nacházela Hedvika pro svoji svěřenkyni pochopení, „nicméně nikdy není pozdě na navazování nových známostí.“

„Dobrá, když tak soudíte…“

„Co prosím?“ zpozorněl Albert.

„Ne, nic, jen… jen jsem se vám chtěla představit. Jmenuji se Alice.“

„Ach tak, těší mě, Albert.“

Oba si podali ruce na seznámení.

A opět nastala menší pauza v započaté konverzaci, kdy opětovně na pomoc přispěchali strážní andělé. Avšak nijak je to neobtěžovalo, přeci tu byli od toho, aby svým pozemským svěřencům vyhověli, kdykoliv bylo zapotřebí.

„Nestyďte se a otevřete se ohledně svého vlastního trápení zde přítomné Alici,“ nabádal Alberta Ludvík.

„Nestyďte se a pokračujte v započaté konverzaci s Albertem,“ domlouvala Alici Hedvika.

Oba se oněmi radami tedy začali řídit. První, kdo se ujal slova, byl Albert. Rozpovídal se o své lásce Marii, jež se s ním nečekaně rozešla kvůli malicherné maličkosti a rovněž neopomenul zmínit, že v nejbližších dnech možná přijde i o zaměstnání.

„Nicméně bych se rád přihlásil na konkurz onoho počítačového experta, jenž byl inzerován na autobuse, jímž jste přijela.“

„Tak tak, výborně Alberte,“ ocenil jeho současný přístup k životu Ludvík.

„Ale to by se z nás pak stali kolegové, kdyby vás přijali, já u oné společnosti totiž již pět let pracuji,“ překvapila svojí aktuální výpovědí Alberta Alice.

„Tak tak, výborně Alice,“ pochválila svoji svěřenkyni i Hedvika.

„No to je mi ale náhoda,“ neskrýval Albert údiv.

„To tedy je,“ přitakala souhlasně Alice.

„No řekněte drahá kolegyně, nejsou tito dva pozemšťané božští?“ poznamenal posléze Ludvík, když Albert záhy Alici navrhl, zdali by s ním nezašla posedět do nějaké té útulné kavárny, načež ta s tím bez ostychu a námitek souhlasila.

„Ano, máte pravdu, drahý kolego, nemohli jsme si vybrat lepší pozemskou partii,“ přisvědčila potěšeně Hedvika.

„Nuže, pojďme, drahá kolegyně, budeme oba dva následovati,“ vyzval následně Hedviku Ludvík.

Všichni čtyři, to jest dvě pozemské a dvě bytosti andělské, vydali se tedy vstříc lepším zítřkům, v nichž více nemělo býti místo pro smutnění, kde se naopak ono nové pozemské přátelství postupnými krůčky rodilo a ono andělské upevňovalo. I my se tedy inspirujme tímto příběhem, vyzvěme své strážné anděly a poprosme je o trochu té náklonnosti v nelehkých životních okamžicích, kdy tápáme v nejistotách a osud nám ukazuje svoji stinnou stránku. A pokud možno s nimi buďme zadobře.

Filip Churavý kulhavou chůzí kráčel nemocniční chodbou a plně dostával svému rodnému příjmení. Ono zranění se hojilo jen velmi pozvolna a navíc způsobovalo nepříjemnou bolest. Filip do chvíle, než se mu onen úraz stal, životem proplouval víceméně bez větších obtíží. Vlastnil prosperující firmu zabývající se výrobou kvalitní obuvi a oblečení. Válka tomu však chtěla, že Filip málem o ni přišel, a tak se musel zavázati, že svými výrobky zásobovati výhradně bude členy armády a velitelské složky, na úkor obyčejných obyvatel dané okupované země.

Filipovi nečinilo zase tak veliké potíže přizpůsobit se nové politicko-společenské situaci, předtím pochleboval režimu kapitalistickému, nyní to tedy pro změnu byl ten náležící onomu protektorátnímu. Dotyčný dobře věděl, jak jít s dobou a přitom nepřijít o dobré postavení mezi vyhlášenou společenskou smetánkou. Co na tom, že Filip musel na příkaz z vyšších míst propustit své stále zaměstnance a nahradit je levnější pracovní silou v podobě lidí, co jinak končili v pracovních táborech, hlavně že on sám netratil na důležitosti.

Filip tak nadále mohl navštěvovat honosné večírky a těšit se přízni těch nejpovolanějších z řad okupantů, zatímco ona levná síla pro něj dřela prakticky zadarmo za úplatu, že neskončí právě v oněch pracovních táborech, kde by jí hrozil buď hladomor či přímo jistá smrt, jež tu byla prakticky na denním pořádku.

Jenže pak se ve Filipově mysli hnulo svědomí, to když si se svojí partnerkou Magdou vyjeli na koních a stali se svědky masového vyvražďování nevinných civilistů. Až do tohoto okamžiku si Filip neuvědomoval hodnotu lidského života a posléze sám začal soucítit s těmi, co pro něj pracovali. Než však Filip stačil cokoliv podniknout, nešťastnou náhodou šlápl na granát, jenž mu málem utrhl nohu. Oné amputaci se vyhnul jen díky včasnému zásahu lékařů. Jiní ovšem takové štěstí neměli a v kalužích krve a mučivých bolestech byli posíláni na onen svět.

Jako by se proti Filipovi spikl samotný osud, sotva jen taktak utekl hrobníkovi z lopaty, ranila ho další zpráva a to o jeho partnerce, jíž na ulici jednou střelou popravil voják, jenž si ji údajně spletl s partyzánkou. Filipa tato zpráva hluboce zasáhla, stejně jako fakt, že jeho současným zaměstnancům může hrozit nebezpečí ze strany režimu, pokud nad nimi nebude dále držet ochranou ruku.

Filip náhle v sobě objevoval svoji druhou tvář chápajícího jedince, leč nevěděl, jak ji uplatnit navenek. Přeci jen na tom po zdravotní stránce nebyl tak dobře, aby se na vlastní oči mohl přesvědčit, že žádnému z jeho zaměstnanců nehrozí nebezpečí. Tak moc mu na nich náhle záleželo, uvědomoval si, že kdyby je neměl, neměl by již pro koho žít. Pravda, Filip se k nim povětšinou choval dosti arogantně, nyní však vše hodlal napraviti. K tomu však nutně potřeboval prostředníka, jenž by mu zprostředkoval setkání s Matyášem Brodským. Ten měl na starosti výrobu v závodě, kterému rádoby naoko šéfoval.

Filip, plný neklidu, jen stěží usínal. A když se mu to nakonec poštěstilo, nesnilo se mu právě lehce. Opětovně se mu připomněl onen masakr, jehož byl se svoji partnerkou svědkem. Ihned nato pak jakoby živě měl možnost spatřit, jak jeden z vojáků jednou jedinou střelou z pistole popravuje jeho Magdu, jež následně bezmocně nekompromisně padá k zemi.

„Ne, už dost, to už proboha stačí! TAK DOST UŽ!“ křičel ze spaní.

Jako by Filipa kdosi vyslyšel, neboť prostředí se po jeho naléhání rázem pozměnilo a on stanul na pro něj neznámém místě, posetém omamně vonícími květinami. A jak se záhy ukázalo, nebyl zde sám, naproti mu spěla zářící světelná bytost.

„Vítám vás, Filipe, jsem ráda, že vás mohu přivítat ve světě, jenž se jinak výhradně připomíná lidem již zesnulým.“

„Já… to já již zemřel?“ zhrozil se Filip.

„Nikoliv, vy stále můžete užívati si života, na rozdíl od vaší partnerky, jež na něj již nadobro ztratila nárok,“ oznámila světelná bytost.

„Cože, Magda se nachází přímo zde u vás?“ zeptal se s nadějí v hlase Filip. „A mohl bych ji vidět a případně si s ní i popovídat?“ naléhal.

„V onom prvotním bych vám mohla býti nápomocna, obávám se však, že váš druhý požadavek v tuto chvíli nelze splniti.“

Světelná bytost rukou naznačila ladný pohyb rukou a Filip záhy spatřil Magdu, jak o čemsi debatuje s jakýmsi mužem, oděným do taláru, v rozlehlé soudní síni, kde se nacházeli další lidé, sledující daný proces, jenž byl s jmenovanou veden. Právě se rozhodovalo o tom, kam Magda přijde, zdali do nebeské říše či naopak do oné nápravné, kam se posílali ti jedinci, jenž se za svého života nechovali příliš počestně a druhým nějakým způsobem ublížili.

Filip s Magdou soucítil a přál si jediné: aby se jeho někdejší partnerka dostala do oné bezstarostné říše nebeské. Ještě více si na Magdině případu uvědomil, jak špatný až doposud vedl život, kdy sice nikoho na životě přímo neohrozil, zato na druhých profitoval a parazitoval.

„Nezastávám názor, že jste, Filipe, vy či Magda, v duši do morku kosti zkažení jedinci, naopak jsem přesvědčena, že dokážete projevit soucit i nad jinými, osudem těžce zkoušenými,“ vzala si opět slovo světelná bytost, když onen záznam ze soudní síně, pod taktovkou její ruky, zase pominul.

Filip se nestačil k oné problematice ani pořádně vyjádřit a již ho očekával příchod jiné, dobře známé osoby.

„Matyáši, jste to opravdu vy?“

Nebylo pochyb o tom, že se skutečně jedná o muže, jenž se staral o provoz Filipovy továrny. Jako by ona světelná bytost uměla předem čísti myšlenky pozemšťanů, přišlo jmenovanému okamžitě na mysl, neboť právě s Matyášem si nutně potřeboval promluvit.

„Ponechám vám soukromí, abyste si vše v klidu vyříkali,“ oznámila světelná bytost a vzdálila se.

První, kdo se osmělil k hovoru, byl Matyáš, když se Filipa otázal: „Myslíte že je tohle všechno okolo nás skutečné, nebo se jedná pouze o snovou fikci?“

„Zastávám názor, že je zde přítomné obojí,“ mínil Filip, jemuž vše rovněž připadalo velice neobvyklé, zároveň s tím si však uvědomoval důležitost onoho nečekaného shledání.

To ještě více umocnil Matyáš, když následně uvedl: „Prý jste si se mnou potřeboval nutně promluvit. Alespoň tak mi to sdělila jedna z obyvatelek této nebeské říše. O co se tedy jedná?“

„Ač vám to možná vyzní dosti překvapivě, dělám si starosti o vaši budoucnost, Matyáši, stejně jako o naše zaměstnance. Nedávno jsem byl svědkem masové popravy nevinných civilistů a nerad bych dopustil, aby něco podobného postihlo nás všechny.“

„Ach tak,“ zareagoval Matyáš. „Mimo jiné, doneslo se ke mně ono nemilé o vaší partnerce, přijměte tedy moji hlubokou upřímnou soustrast.“

„Děkuji,“ vyjádřil se dojatě Filip. „A vy mi na oplátku zase prosím odpusťte, že rukou diktatury skonal Kryštof Válek, onen jednoruký stařík, k němuž jsem se nezachoval zrovna zdvořile, stejně jako k vám ostatním,“ doznával se posléze.

„Zbytečně si toto vyčítáte, Filipe, vy jste ho přece nezabil,“ měl pro něj Matyáš pochopení, „ba právě naopak, je důležité cenit si toho, že jste Kryštofovi dal možnost alespoň pracovat ve svém podniku a to i přes jeho zdravotní hendikep.“

„Mohl jsem ale udělat mnohem víc, říct těm diktátorským hyenám, aby ho nechaly na pokoji,“ nešetřil Filip sebekritikou. „Jenže já myslel jen a jen na sebe a druhými opovrhoval. Proto se ani nedivím, že mi život ukázal druhou stranu oné pomyslné mince.“ Na moment se odmlčel a pak pokračoval: „Tak rád bych vše nějak napravil a alespoň jednou se zachoval jako mírumilovný jedinec a ne jako pokrytec, jemuž na jiných nezáleží.“

„Já si o vás nemyslím, že jste pokrytec, když v sobě nyní objevujete mnoho dobrého,“ zastával názor Matyáš. „A za to si vás nesmírně vážím. Co byste tedy ode mě potřeboval? Rád vyhovím vaší případné žádosti, pokud to tedy bude v mé moci.“

„Nuže dobrá. Chci po vás, abyste vyhledal Hanse Steina a předal mu seznam všech pracovníků z naší továrny, s žádostí, ať nikoho z nich nepropouští, nenasazuje do bojů či je neposílá jako levnou pracovní sílu do pracovních táborů, kde by je dříve či později beztak čekala jistá smrt,“ žádal po Matyášovi Filip. „Uděláte to pro mě?“ chtěl být ujištěn.

„Rád bych, jenže jak mi zaručíte, že nás ten Stein nepodrazí? Kolují o něm různé zvěsti, jak je k těm, jenž jím pohrdají, nemilosrdný, takže jak já, pouhý dělník, ho přesvědčím o tom, aby nám zanechal jak práci ve vaší fabrice, tak nesáhl na životy,“ dělal si Matyáš oprávněné starosti.

„Onen seznam je chráněn mým vlastním podpisem a pečetidlem. Nic se vám ani nikomu z fabriky nestane, za to vám ručím,“ stál si za svým Filip.

„Kéž by vaše nynější slova byla posvěcena,“ dělal si i přes jeho ujištění starosti Matyáš.

A tu se o slovo znovu přihlásila ona světelná bytost, když se k ní donesla připomínka o vyšší nadpozemské distanci. „Pokud máte z případné schůzky, Matyáši, obavy, mohu za Hansem Steinem zajít osobně s vámi.“

„Kdybyste byla od té dobroty,“ poprosil Matyáš.

A tak se ona nevšední trojice, tedy Filip, Matyáš a světelná bytost, vydala na cestu. Ponejprv zavítala do Filipova rodného domu, kde vyzvedla potřebné dokumenty, a ihned poté pak do snů Hanse Steina. Ten si ve snění momentálně liboval ve svých nečistých válečných praktikách, ne však nadlouho, neboť je záhy vystřídala krutá válečná realita všedních dní. A tak vážený pan Stein byl svědkem něčeho podobného jako před ním Filip.

„Dost, to už stačí! PROBOHA UŽ DOST!“ křičel Hans obdobně jako Filip, načež i jeho ze spárů mučivých snů vysvobodila až ona světelná bytost, když je zdárně zažehnala. A následně ho oslovila: „Omluvám se za onu nemilou vsuvku, leč muselo z mé strany býti tak učiněno, aby vaše mysl procitla z falešných milníků této nelehké doby.“

„Co jste zač?“ zeptal se podezřívavě Hans, který z dané návštěvy byl stále překvapený. Což o to, ony dva muže poznával, onu zářící bytost však nikoliv.

„Pocházím z vyšší nebeské říše, kde své útočiště nacházejí lidé, jenž ukončí bytí na pozemském světě,“ pokusila se o rozumné vysvětlení světelná bytost. „Ne pokaždé se však oněm pozemským jedincům poštěstí, že se ocitnou v onom pověstném Ráji, to když se za svého pozemského života něčím proviní. A proto i vy uchopte osud do vlastních rukou, nepromarněte danou nabízející se šanci, dejte průchod své mírumilovné povaze a vyjděte vstříc přání těchto dvou pánů,“ doplnila svoji výpověď.

„O co konkrétního se má jednat?“

„Těší mne, že vám osud jiných není lhostejný,“ ocenila světelná bytost Hansův náhlý zájem o druhé a pak Matyáše vyzvala: „Prosím, podejte zprávu o tom, oč hodláte požádati.“

„Jedná se o tento seznam zaměstnanců továrny zde přítomného pana Churavého. Chceme po vás, abyste je všechny v ní i nadále nechal pracovati, se zárukou, že se ani jediný z nich nedostane do pracovních táborů či na popraviště. To vše alespoň po dobu, než se zde přítomný pan Churavý uzdraví ze svých zranění a bude opět mít nad všemi svými zaměstnanci plný dohled.“

„Odměnou vám za to bude, že i vy ve zdraví přečkáte zbytek války, pokud tedy ještě navíc mé maličkosti slíbíte, že odteď povedete lepší život, budete druhým nápomocnější a odsoudíte každý neuvážený válečný zločin,“ připomenula světelná bytost.
„Dobrá, slibuji, že těmto dvěma mužům v žádosti vyhovím a stanu se lepším člověkem,“ složil přísahu Hans, na něhož, obdobně jako na Filipa, emotivně zapůsobil onen masakr nevinných, jenž připomněla právě ona světelná bytost.

Památné to onehdy bylo shledání tří mužů a jedné nadpozemské bytosti. A i když válka ještě trvala tři dlouhá léta a přinesla mnoho dalších lidských obětí, stvrzený pakt oněch tří person překonal vše špatné a došel zaslouženému naplnění. Zázraky se zkrátka mohou díti i tam, kde by je obyčejný smrtelník neočekával. Kéž by jich sám život nabízel více k pozitivnímu užití. A proto buďme vděční za ony vzácné střípky nadpozemské lásky a přátelství a za jejich přispění doufejme v lepší zítřky. Neboť život končí až tehdy, když člověk ztratí víru v něco opravdového věřit.

Vilemína Kánská se probudila do dalšího deštivého dne. Jak smutné, pomyslela si. Copak toto jsou nějaké Vánoce? Leč i kdyby napadl sníh, nezahojilo by to bolavé rány. Proč ses k ní jen zachoval tak nemile, osude? Co ti provedla ta počestná žena, jež všechny živé milovala a měla srdce na rozdávání? A tys ji za to podrobil té nejtěžší možné životní zkoušce v podobě zhoubné nemoci, jíž nedobrovolně podlehla. Ne, ta žena si nezasloužila takto zemřít!

Pozítří má přijít Ježíšek s dárky a Vilemína ví, že ona bude obdarována vrchovatou měrou, neboť se celý rok chovala slušně a počestně, leč ten nejcennější dar jí přesto pod stromečkem bude scházeti.

„Nemysli si, dítě, mně tvá maminka rovněž chybí, avšak koho si Pánbůh vezme k sobě tam nahoru, toho již mezi živé nevrátí,“ pravil takto otec chlácholivě ke své dceři, když ta se na posteli rozplakala.

„Ona se ale musí vrátit, chybí mi!“ vzpouzela se Vilemína a celá podrážděna otcovým výrokem se vymanila z jeho náruče. Nemarnila drahocenný čas, rychle se ustrojila a z rodinného sídla následně kvapně zamířila k místu, na němž se nacházel symbolický pomníček. „Ani nevíš, jak se mi po tobě stýská, kéž bys tu byla s námi,“ začala k němu Vilemína takto promlouvati a přitom si otírala slzy, jež jí stékaly po tvářích.

„Opět proléváš své srdce za mrtvé, Vilemínko? Zbytečně se namáháš, ta už se nikdy nevrátí.“

Jmenovaná se ohlédla. Spatřila tam stát ženu nevábného vzhledu. Nejednalo se o nikoho jiného nežli o Šárku Pleskotovou, podivínku, která již několik dlouhých let sama přežívala na Věstomínské samotě.

„Neoplakávej mrtvé, Vilemínko, marníš tím jen čas. Jednou beztak tvé tělo opustí tento svět a ty se tak na vlastní oči přesvědčíš, že tvůj život byl jen kratičkou nesmyslnou hříčkou.“

Vilemíně tato slova způsobovala novou bolest. Jak ji momentálně bylo zatěžko u srdce, to se slovy vůbec nedalo popsati. „Nechte mě všichni na pokoji!“ vykřikla vzdorovitě. „Už nechci dál žít, to raději skočím z nejbližšího útesu přímo rovnou do moře!“

Kdyby to tak slyšel Vilemínin otec, to by dozajista trnul strachem, ne tak ale Šárka, které to naopak přišlo nesmírně zábavné. „Tak hodně zdaru a ať se ti v ukončování života poštěstí!“ zvolala za Vilemínou notně pobaveně.

Netrvalo to dlouho a Vilemína dospěla na dané místo. Ponejprv se rozhlédla kolem sebe, zdali ji někdo nesledoval, a když se ujistila, že se tu nachází zcela sama samotinká, rozhodla se jednat. „Tak dobrá, napočítám do deseti a poté skočím,“ ujišťovala se nahlas.

Snad to byl démon z temných hlubin či přímo sám ďábel, kdo život mladé slečny pokoušel, ona však vůči oběma pánům temnoty byla povolná, to když zavřela oči a po vyslovení posledního z čísel se z útesu skutečně vrhla střemhlav dolů.

K překvapení Vilemíny však nenásledoval žádný tvrdý dopad, nýbrž pád jakoby do měkkých peřin. A když znovu otevřela oči, spatřila velice prazvláštní bytost, jak ji drží v náručí a mile se na ni usmívá.

„To je Nebe?“ otázala se zmámeně Vilemína.

„Nikoliv, stále jsi přítomna za planetě Zemi,“ odvětila mile žena připomínající anděla.

„Ale jak to, vždyť přece musím být mrtvá. Pád z takové výšky bych sotva přežila jen pouhým zázrakem,“ odmítala něčemu takovému uvěřit Vilemína.

„Pokud si nejsi zcela jistá, rozhlédni se pozorně kolem sebe.“

Žena Vilemínu opatrně usměrnila na zem, aby ta si důkladně mohla prohlédnouti prostředí, jenž se kolem ní rozprostíralo. Skutečně vše poznávala: moře, útes, skaliska, jen onu záhadnou bytost viděla vůbec poprvé v životě.

„Nemusíš se mne báti, Vilemíno, rozhodně ti nehodlám ublížiti, naopak ti nabízím pomocnou ruku. Moc dobře vím, proč jsi se rozhodla ukončit svůj život, mám pochopení pro tvoje trápení. Doneslo se mi, jak moc ti chybí tvá zesnulá maminka.“

„Tys ji snad znala?“

„Ano, tvá maminka je přítomna v Nebi, kde rozdává lásku dalším zesnulým jedincům,“ odpověděla překvapené Vilemíně takto žena.

„Mně a otci hrozně moc chybí, kéž by se mohla navrátit mezi nás živé!“ pronesla s nadějí v hlase Vilemína.

„Myslím že by to bylo možné, avšak musela bys pro to sama něco šlechetného učiniti,“ podotkla žena, načež Vilemíně předala krabičku, v níž po odklopení víčka nalezla přívěšek ve tvaru srdce. „Pokud tuto ojedinělost předáš někomu, kdo ji z celého srdce nejvíce potřebuje, můžeš si pak něco přát a ono přání se ti ihned vyplní.“

Vilemína s vděčností od ženy přijala onen vzácný dar a uschovala jej do kapsy své sukně.

„Přeji ti do další fáze života jen to pěkné a nezapomeň: ten končí pouze tehdy, když člověku schází víra v něco opravdového věřit.“

S těmito slovy se žena s Vilemínou rozloučila a po moři se vydala neznámo kam. Dotyčná se znovu utvrdila v tom, že se nejednalo o žádný přelud, když si uvědomila, že její srdce normálně tepe a jedno druhé se nachází v oné krabičce, jíž opětovně nahmatala v kapse své sukně.

Vilemína se tedy vydala, plná dojmů, nazpět k domovu. Když pak míjela pomníček věnovaný své zesnulé mamince, znovu se rozhodla u něj chvilenku posečkat.

„Tak ses přeci jen rozhodla na tomto světě zůstat? Jak zbabělé.“ Ten hlas opět nenáležel nikomu jinému nežli Šárce Pleskotové.

„Život končí pouze tehdy, když člověku schází víra v něco opravdového věřit,“ zopakovala Vilemína tezi oné tajemné ženy. Zároveň s tím si cosi podstatného uvědomila.

„Co je to? Proč mi to dáváš?“

„Myslím že to upotřebíš mnohem více nežli já,“ zastávala Vilemína názor. Původně ono srdce hodlala věnovati své zesnulé mamince a položit jej na pomníček, nakonec však usoudila, že rovněž Šárce by mohlo přinést tolik potřebné štěstí v životě, kdyby jej přijala za své.

To se pak děly věci. V momentě, kdy Šárka srdce sevřela v dlaních, ji celou ozářilo a ona byla náhle ta tam.

Vilemínu ten úkaz polekal, než však stačila vydat hlásku, promluvil k ní onen již dobře známý hlas: „Ničeho se neobávej, Vilemíno, Šárka je v dobrých rukou. Nyní však již pospíchej domů a chystej se na vánoční oslavy. Tvůj tatínek tě postrádá.“

Onen hlas opětovně náležel ženě připomínající anděla. Vilemína ji spatřila nad pomníčkem své zesnulé maminky. Žena se na ni usmála a pokynula na pozdrav. Poté zase zmizela. Vilemína tedy zanechala panikaření, dala na prosbu oné tajemné a vydala se k domovu, plná dojmů z předvánočního dne.

Konečně nastal Štědrý den, den kdy se lidem vyplňují jejich nejtajnější sny a přání. Již bylo prostřeno ke sváteční večeři, když tu zazněl venkovní zvonek.

„Kdo to jen může v tuto dobu být?“ zpozorněl Vilemínin otec, načež vstal od stolu a vydal se k venkovním dveřím. Doslova oněměl, když je otevřel, neboť tam spatřil postávati onu dobře známou postavu. „Patricie, panebože, jsi to opravdu ty?“

„Ano, Petře, byla jsem navrácena nazpět do života.“

„Ale jak to… totiž…,“ nenacházel pro to Petr kloudné vysvětlení.

„Za to se sluší poděkovat naší Vilemínce, tak moc truchlila, až se to doneslo nahoru do Nebe, kde světelná bytost požehnala mému návratu k vám na Zem.“

Petr nadále nenacházel slov, tak moc ho příchod jeho zesnulé ženy zaskočil.

„Maminko!“ vykřikla samou radostí naopak Vilemína, když ji zahlédla v živé podobě, načež se dlouze nerozmýšlela a rozeběhla se za ní.

„Vilemínko moje, ani nevíš jak moc jsi mi po ty tři roky chyběla,“ objala svoji jedinou dceru Patricie.

„Viď že tu s námi zůstaneš již napořád?“ tiskla se ke své mamince Vilemína, jak nejvíce to šlo.

„To víš že ano, dceruško,“ nebránila se Patricie onomu objetí.

Překvapení onoho Štědrého dne nebrala konců, ještě tu byl přítomen jeden host…

„Šárko, to je ale milé překvapení!“

Skutečně se jednalo o Šárku Pleskotovou, zdála se být však zcela vyměněná. Obnošené oblečení vyměnila za jedno příjemné sváteční, obličej jí, na rozdíl od předchozích let, zářil štěstím a pryč byla i doba, kdy jmenovaná druhé strašila vidinami předčasného skonu. Naopak nyní nešetřila pozitivy a dobrou náladu.

„Děkuji ti, Vilemínko, za druhou životní šanci, jíž jsi mi poskytla a vykoupila tak z osidel věčné trpitelky. To vše způsobilo ono srdce, jež jsi mi s láskou darovala.“

Šárka neměla Vilemíně za zlé, že ta se stále objímá se svojí maminkou, když k ní promlouvala. Vždyť tak dlouho se matka s dcerou neviděly a tolik si toho spolu potřebovaly říci. Poté již zbývalo jediné: odebrat se nazpět do domu a usadit se ke štědrovečerní hostině, po níž rozdávání darů od srdce nastane. A mít srdce na správném místě, to je zázrak a dar k nezaplacení!