Úvod
*Po čase opět vyrážím za Martinem, abych v jeho rodném Polanském Chváru probral jím zapůjčenou druhou básnickou sbírku. Ta ve mně rovněž zanechala plno dojmů stejně jako ta prvotní. Jedna podstatná změna tu však přeci jen je, avšak nemá nic společného s počasím. Vy všichni víte, o čem mluvím, postihlo nás to všechny a jen stěží se s tím budeme ještě dlouho vyrovnávat. Tajně doufám, že to nemá co dělat přímo s některými Martinovými opusy, kde se píše o zbytečnosti života.
Tak opět přejíždím most propojující Poděbrady s okolním světem a vskutku, něco je jinak. Pouze postačí letmo pohlédnout do tváří lidí. Do tváří, jenž nejsou pořádně vidět, neboť je cosi halí. A to cosi jim vesměs není příliš po chuti. Situace se o něco zlepší, poté co opustím Kluk a ocitnu se v přírodě, kde vše připomíná „návrat do normálu“, leč Polanský Chvár mě znovu navrací do kruté reality.
*„Dobrý den,“ vítá se se mnou ve dveřích Martin. „Tak jste přeci jen dorazil, to je fajn.“ Následně se ošije. „Zatracená rouška.“
*„Pokud chcete, můžeme si je sundat,“ navrhuji.
*Martin je náhle na váškách. „A vy jste negativní?“ ptá se. „Já ano,“ dodává honem, přičemž na mě doslova visí očima.
*„Ano jsem,“ odpovídám, čímž Martina částečně uklidním.
*Martin chvíli zadumaně přemítá. Pak říká: „Víte co? Radši si je oba necháme nasazené a občas si je povyhtáhnem, abychom se příležitostně nadýchali čerstvého vzduchu.“
*„Souhlas. Opatrnost především,“ nevyvádějí mě v žádném případě z míry Martinovy možné obavy a tudíž i já na jeho návrh bez sebemenších námitek okamžitě přistupuji. Pak už bez dalších průtahů kráčíme nahoru.
*Svět se mění, Martinův pokoj však nikoliv. Při pozornějším prozkoumání však přeci jen daná místnost skýtá nějaké ty novinky: do archů – za tu dobu, co jsme se spolu neviděli – přibylo nespočet inspirativních článků a portrétů osob – vše jak jinak související s hostitelovou básnickou aktivitou.
*„Tak se hned pustíme do prezentace téhle druhé várky, co říkáte?“ Martin na básnickou sbírku významně poklepe rukou. A já? Opět nijak neprotestuji. Přeci se dokola nemá cenu zabírat jen tou pandemií. A jak znám Martina, tak ten se k ní sám od sebe určitě vyjádří, až na to sebere odvahu.
Román výhradně lidský
*„K této prvotní básni mi – věřte nebo ne – dopomohla jistá dvojí souhra dvou hraných filmů,“ začíná mi objasňovat Martin.
*„Hmm, tak to zní na úvod velmi zajímavě,“ neodolám poznamenat.
*„A nebojte, jako vždy budu konkrétnější,“ neodpustí si, tentokrát s jistou milou narážkou poznamenat pro změnu Martin a hned se chopí nového slova: „Sledujete v televizi občas Hercula Poirota?“
*„Ano, a co se tohoto týče, tak ho v posledních letech reprízují čím dál častěji. Mimochodem, David Suchet ho hraje vážně znamenitě,“ podotýkám.
*„Souhlas. A říká vám něco detektivka Poslední víkend neboli Hollow?“
*„Abych pravdu řekl, tak teď se moc nechytám, těch řad je přeci jen dost,“ přiznávám, Martina mé tvrzení však ani neurazí a ani neodradí od dalšího připraveného výkladu: „Henrietta Savernakeová neboli Megan Dodds, tak se totiž jmenuje persona, co se stala předobrazem pro moji Lenku – tedy výhradně po oné vzhledové stránce. Vím,“ připouští následně, „četných čtenářů mých básní by se možná trochu dotklo, že tím tak trochu ztratí na originalitě, když, coby jejich autor, hned zkraje odtajním zdroj inspirace, ale v tomto případě jsem si zkrátka nemohl pomoct.“ Martin mi pak v nejvyšším stupni blaženosti ukazuje foto zmiňované: půvabná, asi tak třicetiletá plavovláska s uhrančivými očima a vyzývavým pohledem. Musím uznat, že můj hostitel má neobyčejně dobrý vkus.“
*„Hmm, děkuji,“ reaguje pohotově Martin a pak, s nesmírnou posvátnou úctou fotografii Megan zas zandá na její právoplatné místo.
*„No a kdo se stal vaším předobrazem pro postavu mužského hlavního představitele, tedy toho Damiána?“ pokládám další zásadní otázku.
*„To zjistíme tak, že se z detektivního žánru přeneseme do onoho fantaskního. Říká vám něco film Pěna dní? Tak tam hrál jistý muž tmavé pleti postavu Nicolase. Neboli Omar Sy.“
*„Aha, velice zajímavá kombinace,“ podotýkám, když mám možnost záhy shlédnout další fotografii .
*„Toť má jedna z nejoblíbenějších kombinací: smyslná pohledná plavovláska a africký sympatický mládenec, i když… v mém případě… se jedná o Henriettu bez záletů a vůně cigarety a o mnoho klidnějšího a pomaleji rozmlouvajícího Nicolase.“
*„Hmm, takže Agatha Christie a Boris Vian?“
*„Copak, vám se ta kombinace snad nezamlouvá?“ V Martinově hlase zaznamenávám jistý záchvěv zklamanosti a tak se mylné nedorozumění snažím hnedle napravit.
*„Ne ne, jen obdivuji, jak dokážete čerpat inspiraci z různých žánrů, ty pak decentně zpracovat, aniž by to nějak bilo do očí, a následně z daného vytvořit velice poutavou báseň s hlubokým uměleckým potenciálem, jež dokáže lidi oslovit.“
Tragédie rodinná o čtyřech aktech
*„Myslíte, že to samé by se dalo říci i o druhé básni v pořadí?“ zeptá se mně záhy Martin a já asi tuším, kam svojí narážkou míří.
*„Nebojte, nepůsobí tak, že by z ní do očí pro změnu bily smutek a všudypřítomná tragika nehostinného života,“ chlácholím Martina, neboť ten má zase ten neblahý dojem, že se opět představil jako ten největší tyran pod sluncem. „Jako celek skvěle funguje coby náhled do problematiky jednoho rodového klanu. Dané si dokážu živě představit coby divadelní hru o čtyřech aktech – ostatně tak to z vaši strany nejspíše bylo také míněno, nemýlím se snad?“
*„A víte, že zase máte pravdu?“ souhlasí bez okolků můj hostitel. Zároveň mě i pochválí za to, jak jsem jeho vizi trefně a zcela správně vystihl.
*„To víte, přeci jen vás delší dobu znám a tak mi nejsou cizí vaše myšlenkové pochody,“ uvádím, přičemž Martin opět souhlasně přikyvuje.
*„Ano, tak to z mé strany bylo myšleno. Proto i ono rozdělení do čtyř částí. Víte,“ začíná pak objasňovat pravý záměr svého literárního snažení, „já sám divadelní představení jako takovou volnočasovku příliš nevyhledávám, na druhou stranu by mě však zpracování mého osobního námětu zajímalo. Asi si to takto dosti protiřečí, že?“
*„No, tak trochu,“ připouštím.
*„Ale i tak nejde jen tak zapomenout, jaké to kdysi v devadesátých letech bylo, když jsme do toho divadla se školou zavítali. Třeba na tu nezáživnou hru, kterou ta paní herečka myslela opravdu vážně a tak se na jevišti podle toho i chovala, zato ten třeťák v první řadě byl úplně opačného mínění a po nebohé umělkyni házel opotřebovanou žvýkačku. A jak pak ta nebohá herečka přestala vést onen vážný monolog a přímo vynadala tomu chlapci z první řady, což pak naopak vzbudilo pozornost té naší paní učitelky, která jako ostříž vzhlédla do zadních řad a výhružně zamrkala těma svýma očima, aby nás jako nenapadlo něco podobného – i když byla dost malá pravděpodobnost, že kdokoliv z nás žáků by odtamtud doplivnul až na jeviště.“
*Velice dobře se teď bavím Martinovým podáním jeho školních historek, když náhle jmenovaný zase zvážní a to znamená, že nyní už to na pohodu zas tak moc nebude.
*„Jistou pachuť rodinné tragédie, jež by klidně mohla dostat divadelní podobu, bohužel má i prozatímní život jedné mé kolegyně z práce. A nikdo z nás vpravdě neví, jak jí z té svízele osvobodit, no a ani ona dotyčná na to sama nezná recept. Dost nás to všechny skličuje. Bohužel, na to jak LÉKORINKY tak ALMANY prostě nestačí.“ Martinův tradiční povzdech na závěr.
Bez komentáře
*„Stejně nehostinně tragicky zpočátku působí i báseň následující, kde sesutý most měl v plánu zmocnit se dalších lidských duší. To opět jen tak čistě náhodně vyplynulo z vaší inspirace, nebo jste se přímo zase inspiroval konkrétní osobou, ne-li přímo tou vámi předtím jmenovanou?“ nabízí se takto trefně položená otázka, již Martin samozřejmě předem očekával.
*„Jak se to opět vezme,“ začíná dotyčný objasňovat. „Původně jsem vše považoval za inspiraci zcela náhodnou, pak mi ale došlo, že tak nějak podobně jsem se daným tématem života zabýval již v minulosti.“
*„Ano, rovněž si na toto živě vzpomínám,“ přitakávám.
*„No tak to sám vidíte,“ pokračuje Martin se svým neopominutelným povzdechem. „Víte, člověku to přesto nedá a dál si musí pokládat tu samou otázku, tedy proč se jeden oné tragédii vyhne a ten druhý naopak nikoliv.“
*„A pokusíte se být opět konkrétnější?“ naléhám – jak jinak decentně.
*„Klidně můžeme zůstat u těch vlaků.“ Načež Martin vše dopodrobna začne rozebírat. „Je známo mnoho případů, kdy člověk zaspí a tak zmešká svůj každodenní spoj do zaměstnání. Takový jedinec je pak přirozeně naštvaný, bojí se postihu ze strany svého zaměstnavatele, případných sankcí. Říká si dokola, že horší už to být snad ani nemůže, no a pak se dozví, že kdyby do vlaku býval byl nastoupil, možná by zahynul jako většina cestujících, mezi které patřil člověk zcela jiný, jemuž se naopak do něj podařilo v poslední možnou chvíli naskočit a tím si daný rozsudek smrti k vlastní smůle podepsat.“
*„Ano, tyhle hrátky osudu jsou velice kruté,“ říkám, co mi jako první přijde na jazyk.
*„Když jsem byl v dětském věku,“ pokračuje v řečnění Martin, „tak jsem tohle vůbec neřešil. Prostě jsem nad tím jen ledabyle mávl rukou a namlouval si, že něco podobného se konkrétně mně samotnému přece nikdy nemůže stát. V pokročilejším věku se ale mám více na pozoru. Není to ale tak, že bych se sám bál nastoupit do vlakového kupé a automaticky trnul hrůzou, kdy dojde k nějakému smrtelnému incidentu, který mě srazí na kolena.“ Martin tento dovětek honem připomíná, aby se vyvaroval nabízející se narážky na jeho osobu, a sám pak podává rozumné vysvětlení. „Jen mě prostě zamrzí, že tady, po naší matičce Zemi, chodí lidé, kteří z ní tragicky odejdou a nic s tím nenadělají, neboť osud tak za ně už dávno rozhodl sám. A netýká se to jen vlaků, ale třeba i pádů ze schodů a především vrozených nemocí, na něž pravidelně vymírá celý rodinný klan. Dále jsou to pak zavčas nezjištěné rakovinové nádory či další závažné nebo jen pouhé banální úrazy. A přesto všechno přitom cesta na Měsíc kdysi dopadla docela obstojně, dokonce přímo bez ztrát na lidských životech.“
„Jak prosím?“ zpozorním náhle, když se můj hostitel zčistajasna ve svých úvahách nečekaně přemístí ze Země do útrob vesmíru.
*„Ne, nepřeřekl jsem se. Tím mi teď šlo výhradně o složité výpočty, jimiž se museli řídit astronauté, když se vydali na onu legendární měsíční misi.“ A pak z Martinovy strany přijde to, z jeho pohledu, nejzásadnější: „Třeba kdyby se podobně dala propočítat pravděpodobnost výskytu smrtelných nástrah, výrazně by se pak tím i snížila úmrtnost obyvatel. Toť vše.“
*„Hmm, velice zajímavá úvaha.“
*„A kdo ví, třeba by něco takového do budoucna možné klidně i bylo.“ A Martin ihned uvádí konkrétní příklad: „Jedna taková jednoduchá matematická formulka se tu hned nabízí a to v podobě aplikace týkající se včasného odhalení potenciálních infekčních přenašečů na letištích, k čemuž dopomáhají nové technické vymoženosti, jež jsou schopny s přesností určit výši teploty u jedinců a zavčas tak zabránit rozšíření nákazy v letadlovém prostoru. Proč by ne? Právě věda je stále na masivním postupu, tak proč dostupné technologie více nevyužít i v praxi? A o jedno letecké neštěstí je zas méně.“
*„Nechte si to patentovat,“ nadhazuji s trochou té humorné nadsázky.
*„Jo, to tak a pak mi na smrtelné lóži v rámci vědy odejmou mozek, stejně jako kdysi Einsteinovi, někdo ho pak ukradne a já nebudu mít ani po té smrti klid. To tak.“ Načež se tomu Martin i já od srdce společně zasmějeme.
Jabloň a hrušeň
Jak se případně vyhnout smrtelným nástrahám již víme. Nyní nás tedy čeká debata ohledně dalšího důležitého faktoru a to zdraví.
*„Tato moje další báseň mě přivádí na myšlenku jistého univerzálního léku na všechny závažné bolístky. U nás – a taktéž ve světě – je to příklad Winsternské kočky, jejíž vrnivé vibrace a ozdravná srst mají velmi vysoké léčivé účinky. Bohužel, pro mnohé tato radostná zpráva jest zároveň tou špatnou, neboť tomu tak je pouze na stránkách knih, jež sepisuje jeden nejmenovaný poděbradský rodák.“
*Ano, o této problematice já a Martin rovněž víme své. Dokonce nás kvůli nedostupnosti dané němé tváře někteří ze čtenářů mylně považují za podivíny.
*Martin se však nevzdává a i ty největší pochybovače se opětovně snaží vyvést z omylu: „Nemyslím si, že by něco podobného nebylo nemožné i ve světě reálném – míněno tedy v tom, v němž jinak reálně žijí ti, co Toma Patricka a Martina Jabkeniče považují za smyšlené, tedy nereálné a zcela fiktivní postavy. Co když právě tam rovněž existují tvorové s extrémně ozdravnými přednostmi, co vyléčí na devadesát devět procent nemocí? A nebo k tomu postačí jen to málo v podobě doposud neprobádané bylinky. Třeba kdyby lidé dané hledali ještě pečlivěji, možná že by se lidstvo jednou skutečně dočkalo úplného vykoupení ze všech bolístek.“
*„Hmm, pěkná vize,“ zamýšlím se hned nad tím.
*Martinův následný pesimismus však vše opět nasměruje do nicotného ztracena, když původní moudro vyvrátí slovy: „Ale k něčemu takovému stejně nikdy nedojde, neboť i kdyby taková ozdravná vzácnost byla objevena, tak lidská chamtivost a lidský cynismus by ji obratem vyhubily.“ Martin se následně více nad danou problematikou zamýšlí: „Je to podobný problém jako s těžbou zlata. Člověk prostě dané ustanovil za důležité zboží a lidská psychika k tomu tak odnepaměti přistupuje. Ale také tomu mohlo býti odnepaměti zcela opačně: zlato se pro člověka mohlo stát pasé a naopak by to byly třeba prachobyčejné kamínky, co by se stalo hlavním kupním produktem. Tak jako tak, lidé jsou kvůli obohacení ochotni jít ještě dál. Třeba zabíjet, aby daného jmění měli ještě víc, nebo v opačném případě proto, že nebylo splaceno v řádném termínu věřitelům.“
*„Hmm, když toto všechno vyplouvá na povrch, pak po právu opravdu o tu vaši jabloň a hrušeň mám důvod se obávat,“ krčím bezradně rameny.
„*Já též,“ napodobuje mě v tom Martin, s tradičním povzdechem na samotný závěr.
Sešlost
*O lidské zhoubnosti je i báseň následující, k níž se rovněž váže zajímavá historie. „Tento počin byl původně inspirován incidentem, jímž svého času proslulo naše hlavní město. Ta zásadní úprava pak spočívala v tom, že jsem evropský kontinent zaměnil za pevropský, čímž se mi pak výrazně usnadnilo sepisování uceleného příběhu, jehož je součástí.“
*„A jak jste přišel na tu ,Pevropu¨“?
*„Měl jsem již sepsanou jednu další báseň s tímto názvem,“ začíná mi Martin objasňovat další pikantérie, „a tak jsem si ho výjimečně zpětně dovolil použít a k tomu i dodatečně vymyslel název metropole, kde se konala ona prominentní sešlost, která se nakonec tak nějak zvrtla a stala se doslova a do písmene fraškou. Také jsem při sepisování čerpal inspiraci z oblasti hraného filmu, opět z Bortkovy adaptace ,Mistra a Markétky.´“
*„Pamatuji si, o tomto filmu jste se zmiňoval již posledně. Co si já osobně pamatuji, tak je to fakt, že autor předlohy v té době, co dílo vytvářel, neprožíval příliš šťastné období.“
*„Ano, to je pravda,“ přikyvuje Martin. „Před vendetou strany knihu původně spálil, pak ji však přeci jen po paměti znovu začal sepisovat a zemřel krátce po jejím dopsání. Sama kniha se pak dočkala vydání až po Bulgakovově smrti o mnoho let později, kdy ji zachránil moskevský samizdat, a až poté se jí postupně začalo dostávat celosvětového uznání. „ Načež Martin nezahálí a daný článek mi hnedle dává k opětovnému prostudování. „Ale stejně se zas tak moc ohledně té lidské vendety nezměnilo. Ostatně, my sami jsme toho přímými svědky.“
*Obratem od článku zvedám oči, Martin je však v pohotovosti a bere mi moji otázku z úst. „O čem že jsem to teď konkrétním mluvil? Tou vendetou nebyl myšlen nikdo jiný než mezi sebou se hádající politické strany. Jde jim jen o moc, na úkor prostých občanů. Jen naše strana má právo v zemi vládnout, jen my děláme pro občany maximum. A proč to všechno? No to proto, neboť se zase blíží volby a je zapotřebí ukořistit i dostatečný počet hlasů. Kdepak, je tomu přesně tak, jak na to poukazuje tato má báseň!“ Po předchozím parodování to Martin zase nyní vysloví velmi výbojně a to s nemalým odporem.
*Nakonec však i můj hostitel své původní tvrzení trochu mírní, když připustí: „Nemyslím si, že úplně všichni politici u nás jsou výhradně jen špatní. Někteří z nich to s lidmi myslí dobře a jejich názory a nápady nejsou výhradně zlé. Jenže když je dotyční nemají šanci prosadit, nebo jim k tomu prosazení prostě scházejí finanční prostředky, tak se to něco dobré prosadí jen stěží. Neboť výhradně peníze určují skutečnou moc, a ten, kdo jich má dostatek, dokáže učinit skutečné zázraky, leč mnohdy pro své vlastní obohacení a na úkor jiných. A tohle je výsledek!
*To poslední Martin opět nerudně protáhne. Pak si rázně strhne z obličeje roušku, stejně razantně ji následně odhodí na zem a odbelhá se k oknu, z něhož začíná vyhlížet ven a nasávat čerstvý vzduch.
Ony dvě – lásky osudné
Byl by to jinak hezký den, nebýt té pandemie, myslím si i já, když následuji svého hostitele k oknu a obdobně se zahledím tam, co právě on. A jak se zdá, tak náhodní kolemjdoucí nám zase hrají do „tematických“ karet, neboť tam dole po chodníku právě kráčí pohledná slečna se psem.“
*„Ani vlastně pořádně nevím, proč mě to mé básnické střevo nutí neustále se ohlížet do méně či více vzdálené minulosti. Možná za to může vážně Jana, jejíž krása mi vždy připomene má někdejší platonická strádání.“
*Jen připomínám. Jana je Martinova současná reálná vážná známost, jíž jsem doposud ještě neměl tu čest osobně poznat.
*„Prostě na mě zase takhle jednou dolehla nostalgie a já byl přinucen vše zvěčnit na papír,“ pokračuje zasněně Martin.
Pro upřesnění. Martin má svou vlastní metodu, jak psát básně. Na první papír si píše pokusné verše zkušební a na ten druhý pak přenáší jejich konečnou podobu. Nepatrný rozdíl je i v tom, že oba papíry jsou sice očíslované, ale ten s výslednou podobou textu má u čísla stránky pokaždé ještě připsanou tečku.
*„A už zabočuje do vedlejší ulice,“ informuje mě věcně Martin a pak mi zase věnuje plnou pozornost.
*„Jak se tak dívám, tak nejen stůl ale dokonce i okenní parapet poctila vaše ctěná ruka plná inspirace.“ Nelze si totiž na něm nevšimnouti četných básnických úryvků – v některých případech i poměrně dosti dobře čitelných.
*„To víte, za psacím stolem věčně posedávat nejde a tak často od něj odbíhám.“
*„A chystáte se někdy napsat báseň, která by patřila jen a jen vaší Janě?“
*„To není jen tak. Navíc, Jana je obsažena v každém kousíčku skvostu půvabné ženštiny, o nichž se v nich zmiňuji.“
*To už je prostě Martin Jabkenič. Někdy až přehnaně konkrétní, jindy zas tajemně záhadný.
*„Ale teď vážně.“ A z Martina je rázem zase člověk zcela jiný. „Myslím, že je jinak dosti ubíjející, když člověk nedobrovolně citově strádá, a odborník na slovo vzatý ho odbyde hláškou, že si na to prostě musí zvyknout.“
*„O tom jsem už také poměrně dost zaslechl.“
*„U nás tento problém výrazně pomohly vyřešit objevy, o nichž jsme se spolu bavili minule. Bohužel, řada lidí a čtenářů celkově opět namítne, že pro ně je vše nedostupné, neboť je dané znovu výhradně doménou postav, o nichž se na kousku papíru zmiňuje jistý Tom P.“
*„Ano, v tom má jistý Martin J. bohužel zase pravdu, neboť jakési LÉKORINKY, ALMANY či právě WINSTERNSKÁ KOČKA oficiálně fyzicky neexistují. Nabízí se tedy příhodná otázka a sice jak by se to dalo změnit?“
*„Na to všem Martin J. znovu odpoví takto: ať lidé sami zkusí společně hledat něco takového ozdravného ve svém skutečném světě a nás, postavy z onoho pro ně fiktivního, pořád nekritizují. Pokud tento návrh odmítnou akceptovat, zbývá pak už jen toto: Nalézt univerzální cvičení, cílené na propojení člověka s jeho vlastní psychikou, které by nikomu bez výjimky nečinilo potíže se naučit. Zdravá mysl rovná se život bez nemocí a to celé se pak rovná formulce spokojený člověk.“
*Já osobně nemohu nežli s Martinem souhlasit. Vždyť je to vlastně psychika, co v jednom kuse deptá a ničí člověka. A když ta se nasytí tím, co na něm požaduje, může se člověku jako takovému pak skutečně lépe žít. Toť i připomínka diskuse na dané téma, kterému jsme se já a Martin věnovali při našem posledním osobním shledání.
Vesmírný tulák a jeho životní příběh
V Martinových básnických počinech vedle lidí rovněž nejsou opomíjena ani zvířata.
*„A právě jedno takové se k nám navrátilo v podobě Bena – opět coby zlatavého retrívra. Je to jen pouhá náhoda – tedy ohledně toho jména?“ nemohu se prostě nezeptat.
*„Ano, prostá náhoda,“ kývá Martin souhlasně hlavou. „A rovněž bych zde rád předešel jiné nabízející se otázce, tedy jestli mi dělá potěšení vyžívat se v mučení zvířat. Odpověď zní: rozhodně ne.“
*Vím, co mi Martin touto odpovědí sděluje. Při našem posledním setkání se daného obával v případě svých lidských literárních hrdinů, kterým připravoval nejednu přetěžkou životní překážku. A taktéž zvířata v tomto ohledu nebyla výjimkou – jmenovitě Ben, který minule musel překonat nástrahy lomu, kdežto tento pro změnu zase nástrahy vesmíru.
*„Naopak, jsem vždy rád, když zvířecí hrdina zdatně překoná veškerá životní úskalí a dojde tak k naplnění jeho životního štěstí,“ pokračuje ve vysvětlování Martin. „Nenávidím týrání zvířat. Pokaždé mi to trhá srdce. Samozřejmě že také nemám nic proti lidem, avšak někdy se v představách prostě neudržím a tu bolest jim zkrátka přeji – to když mě něčím vytočí.“
*Ano, i toto téma jsme s Martinem hojně probírali. Konkrétně z něj asi nejvíc tu pasáž, kdy člověk překvapivě více lituje právě ona zvířata, kdežto krutý lidský osud ho nechává zcela klidným.
*„Ono je to zkrátka těžké.“ A Martin se opakuje: „Člověk se zvířaty soucítí, i když není zrovna vegetarián či vegan. A já osobně bych se jednou chtěl normálně v buši projít kolem lva, aniž by došlo ke krvavému incidentu, leč v reálu právě toto, pokud člověk takového tvora přímo sám nevychová, prostě není možné.“
*A já opětovně tuším, na co Martin svojí nynější výpovědí naráží. On sám by si svět dokázal představit jako oázu klidu. Tímto se odkazuje na bajku jisté Petry Lavordové, s níž jsem rovněž měl tu čest se osobně setkat a to při své někdejší návštěvě Katalné Mochny. A Petra nebyla jediná. Navazovala na ni jistá Ema Chardová a to svojí odvážnou tezí, že pokud by byl jedinou „potravou“ pro lidskou a zvířecí říši pouze vzduch, možná by to skutečně pak vedlo k tomu, že by u obou populací nebyla přítomná žádná agrese a mír by se tak děl naprosto automaticky. Obě dívky se mi s tímto svorně samy od sebe svěřily a já to pak zanesl do svých zápisků, leč všichni jsme si za to spíše vyslechli vlnu kritiky.
*„Lidé jako takoví význam daných mouder pochopí až ve chvíli, kdy sami budou napadeny nějakým zvířetem – třeba tím naším lvem – a budou se kát, leč to už bude pozdě,“ zakončuje danou problematiku s povzdechem Martin, přičemž opět zasněně pohlédne na jeden ze svých inspiračních obrázků, na němž jsou ve vzájemném objetí vyobrazeny tygr a muž, co se o něj, coby osiřelé mládě, láskyplně stará.
Mascarenské drama
*„Ano, další tragika osudu, pro změnu opět toho lidského. Vnitřní já náležící jedné nevyzpytatelné vychovatelce se zase jednou činilo a předvedlo, jak kruté umí k druhým být.“
*„Nicméně, v následném uceleném příběhu dotyčná projevila i svoji dobrotivou povahu, když Lence obětavě pomohla,“ namítám.
*Martin je však i tentokrát pohotový: „Chtěl jsem, aby to tak nakonec bylo a jsem za to rád. Lenka si to prostě zasloužila. Navíc, každý by měl mít nárok na druhou nápravnou šanci. A tak jsem ji přiřkl i té dámě.“
*„Tak trochu mi ten váš přístup připomíná vaši někdejší úvahu.“
*„To, že by z lidské mysli měla být automaticky ona negativní stránka vytěsněna a tím definitivně vyřešena problematika posmrtných soudů, že? Ano, to jsem teď opět měl na mysli.“ A Martin od stručnosti znovu přechází do obsáhlejších slovních formulek: „Nedávno mě k tomu znovu přivedl úryvek z hraného filmu o Kristu, jenž reprízovala televize Noe. Prostě jsem si znovu pro sebe zafilozofoval, jak by se jeho poslední dny asi vyvíjely, kdyby krutost ze světa náhle vymizela, a pak na to navázala pozdější pasáž s rybami, kdy se je na moři snaží chytit do sítí rybáři a ono nic, a jak se jim pak zjeví právě Ten Nejpovolanější Zmrtvýchvstalých a těch ryb je najednou dostatek. No a já jako že jsem jedním z těch rybářů a dotyčnému – v duchu té existenciální povídky od Petry Lavordové – pak navrhnu mír mezi lidskou a zvířecí říší v podobě čerstvého vánku coby jediné konzumní spotřební potraviny. No a pak čekám, jak by ON na to zareagoval, tedy zdali by i těm rybám dal svobodu, nebo ne.“
*„Tak na to bych byl zvědavý i já. Teď mě tak napadá…“ A i já Martinovi začínám líčit útržky z jistého filmu. Ten nesl název Noe a pojednával o arše, jež měla uchránit živočišný rod před velkou potopou, nikoliv však lidi, které daná čina měla za úkol zcela vymýtit. To znamená, že život na Zemi by pak náležel pouze a jen oněm zvířatům, neboť Noe a jeho rodina by vymřeli přirozenou cestou – bez potomků. Jenže jak už to tak bývá, vše se to nějak zvrtlo, lidský druh byl zachován a výsledkem tak bylo, že vše od základů započalo nanovo.
*„Jak ale řekl jeden můj kolega z práce,“ bere si slovo pro změnu zase Martin, „vše to musíme brát s jistou rezervou. On zase měl možnost shlédnout o dost starší verzi, která byla spíše pojata jako taková pohádka, a ta měla zase trochu jiný průběh.“ Záhy se zcela vážně zasní: „No ale stejně, představte si to, kdyby tomu tak přeci jen bylo. Na Zemi by žila pouze zvířata. Nikdy by nevznikly jaderné elektrárny, tudíž by nemělo co znečišťovat ovzduší a tím pádem by přírodní cykly byly v mnohem stabilnějším rozpoložení“.
*Přisvědčuji.
*Leč to by nesměl být Martin Jabkenič, aby vše hned nepopřel slovy: „Vlastně to tak ani ve výsledku nemusí vůbec být. Včera jsem se o tom bavil s otcem a ten dané zavrhl s tím, že to všechno jsou nesmysly, že z devadesáti procent si zle dělá příroda sama a naopak člověk že na ni má zanedbatelný vliv, takže se naopak těch elektráren nemusíme vůbec obávat a dávat si za ně vinu, spíš že bychom jim naopak měli být vděčni za to, že nám dodávají elektřinu a zároveň početným lidem i práci… no, takže si pak sám vyberte, na čí straně je vlastně ta skutečná pravda.“
*„Ano, to je pak těžké,“ přisvědčuji znovu, přičemž s oním pověstným povzdechem mě Martin suverénně trumfuje.
Životní sázka Dominika Lestera
*„Pro další konspirační teorii nemusíme chodit příliš daleko,“ Martin nad hlavou zamává další ze svých básní.
*„Avšak proč by ne? I o tomhle cestování v čase se hodně diskutuje,“ nejsem proti.
*„Ostatně, na podobný příspěvek si já sám osobně pamatuji,“ pokračuje Martin. „Moderátorka jej uváděla během večerních zpráv. Zpočátku jsem se těšil, jak se při tom náramně pobavím, no a co se pak nestalo, dotyčná nečekaně nasadila v obličeji vážný výraz, že tentokrát to jako vypadá dosti nadějně, no a pak následovala velice poučná reportáž.“
*„A jak to probíhalo dál?“ dychtím doslova po Martinově odpovědi, leč jmenovaný mě záhy zklame, když řekne:
*„Sám nevím. Od té doby ticho po pěšině. Jinak k té mé verzi. Samozřejmě, že s jistotou nemohu potvrdit, že tak, jak jsem vše vylíčil na postavě Dominika Lestera, se ty události v časové smyčce pak skutečně dějí – to opravdu s jistotou objasní až fyzicky reálně vyrobený přístroj s možností časových přesunů. Nicméně bych alespoň jeden prst vsadil právě na to, že v tom drobný zádrhel přeci jen být může Klidně můžu uvést konkrétní příklad.“
*„Jen do toho,“ nejsem vůbec proti.
*„Děkuji. Tak tedy, to jsme takhle jednou s Janou jeli z Nymburka, kam mě doprovázela k doktorovi, no a při této zpáteční cestě, hned na kraji Velkého Zboží, před nás na silnici spadla suchá větev – ta se nečekaně zrovna ulomila z postranního stromu. Se štěstím jsme se jí na poslední chvíli vyhnuli a pokračovali dál skrze Poděbrady a Kluk sem do Katalné Mochny. Na co jsem tím ale chtěl hlavně upozornit. Kdyby mně a Janě bylo umožněno vrátit se v čase, třeba by na inkriminovaném místě došlo k četným neshodám. No určitě by se tak stalo, kdybychom v čase absolvovali úplný návrat na tu nymburskou polikliniku a ještě se tam chvíli zdrželi, nebo naopak z ní odešli o něco dříve, tak by s jistotou k tomu silničnímu incidentu nedošlo. Chápete?“
*„Ano, chápu. Jenže někdo pak může namítnout, že kdyby to byl návrat do míst jen pár metrů od toho inkriminovaného místa, pak by klidně postačilo zavčas zastavit a shlédnout, jak ta suchá větev normálně padá na vozovku.“
*„A přesto to není tak jednoznačné,“ trvá si Martin tvrdošíjně na svém a hned udává příklady. „Jednak jsme já a Jana neměli ponětí o čase, takže se nedalo přesně odhadnout, kdy by ke kolizi na minutu přesně došlo, a zadruhé vycházím prostě s teorie, že během toho přesunu v čase může dojít i k jisté obměně chodu událostí, takže ta suchá větev by třeba klidně zůstala tam, kde byla – tedy na svém kmenovém stromě.“
*„Rozumím, prostě tím naznačujete, že čas nemusí být konstantní a ovlivňují jej – byť nepatrné – jeho pozměněné časové smyčky.“
*„Ano a zatřetí je to ten důvod ze všech nejprostší, tedy že jsem nehodlal sepsat prostoduchou básničku, jež by měla předvídatelný vývoj bez špetky překvapení. Takhle musí – nejen vy, ale i ti ostatní, – uznat, že jest mnohem propracovanější a tím pádem stravitelná k četbě i pro ty náročnější nátury.“
*„To zajisté,“ nemyslím to nijak zle, stejně jako předtím Martin. A pak mě v souvislosti s daným tématem ještě napadá: „Vlastně to není tak dávno, co jsem vás po emailu odkazoval na film Pí. Stáhl jste si jej?“
*„Ano, a i podíval. Velice mě zaujal. Kéž by to bylo tak snadné a my s jistotou věděli, jaká čísla budou pokaždé vylosována. To by se pak Dominik Lester nikam ani nemusel vracet. Prostě by si v přítomnosti v naprostém klidu bez jakýchkoliv obav počkal na výhru, kterou by s jistotou na vsazená čísla vyhrál.“ Pak ale Martin opět zcela zvážní a rovněž uvede jedno důležité podstatné: „Já osobně bych však stroj času raději nechal jen pouhým náčrtkem na papíře. Ono by to totiž nakonec stejně dopadlo jako v tom filmu s Petrem Kostkou v hlavní dvojroli. Po světě chodí spousta fanatiků usilujících o změnu chodu dějin, usilující o moc nad druhými, a tady by se jim naskytla jedinečná příležitost. A když se pak ve zprávách objeví informace o tom, že teroristé dobyli poslední neokupovanou část země – kdy situace je tak enormně závažná, že i diplomaté berou do zaječích – tak už jen z toho mrazí. A takhle by z toho svět mrazilo dvojnásob. Kdepak, reálná přítomnost jaderných zbraní coby spouštěče zkázy jako takové tu na Zemi bohatě stačí. Tečka.“
Dívka a kotě
*Cestování do budoucnosti tedy máme s Martinem vyřešené. I přesto…
*„I tak ale stojí za úvahu zvážit, zdali by se nedala povolit výjimka, pokud by to žadatelům přineslo výhradně něco pozitivního. Stejně tak by tomu bylo v případě Anny, kdyby ji tedy to ohnivé peklo zcela pohltilo.“
*„To je otázka, na kterou se nelehce odpovídá,“ vrhá se Martin do nového kolotoče úvah a spekulací. „K časovým návratovým smyčkách jsem již řekl své. A pak je tady další spekulativní otázka a sice co se děje s takovým člověkem krátce po smrti – zdali přechází do jiného světa naplněného novým životem či jen do prázdné nicoty.“
*„Z vašich slov znovu cítím zklamání z toho, že toto prozatím, nám smrtelníkům, zůstává pečlivě skryto.“
*„Právě, a pak něco konejte,“ lamentuje nad mojí trefnou připomínkou Martin. „Někdy k uchránění života dopomůže náhoda,“ ožívá vzápětí. „Můj otec v určitou dobu musí pravidelně brát jeden konkrétní lék. Někdy na to však zapomene a tak je to pak na mně a na mamce, abychom mu ho připomněli. Tak tomu bylo zrovna včera. Otec tentokrát nezapomněl, leč omylem si připravil na užití lék jiný. Kdybych čirou náhodou nevešel k němu sem vedle“ – Martin ukáže prstem na sousedící místnost – „kdoví, jak by to nakonec dopadlo.“ Při této stále živé vzpomínce se následně ošije, jako by mu celým tělem naráz projel mráz.
*„No jo, ty náhody – někdy jsou k užitku, jindy zase nadělají pěknou neplechu. A rázem nás to zpětně zavedlo k dřívějšímu tématu, kde figuroval vlak a s ním spojená nevyhnutelná tragédie.“
*„Pak byste mi zřejmě položil otázku, jak se vyvarovat toho, aby se předešlo něčemu takovému, co postihlo Annu a její rodinu. Pokud by se jednalo o závadu na instalaci, rozhodně by neuškodilo vše předtím ještě jednou překontrolovat. Pro příklad nemusíme chodit zas tak daleko: člověk si vaří čaj, zapomene vypnout plotýnku, nebo ji omylem pouze ztlumí ze šestky na čtyřku, pak odejde z domu a ten pak najde v plamenech. Zkrátka je lepší vícekrát kontrolovat, i kdyby vás ti druzí u toho případně viděli a tak měli za trhlé podivíny.“