Jak zjistila Rebeka Hodková, tak autor, tedy Tom Patrick, se neustále vracel ke svým již dříve vyřčeným citacím a rád je doplňoval o nové poznatky: „Jak jsem již v minulosti předeslal, zastávám názor, že po ukončení bytí na planetě jménem Země se člověk znovu narodí. Od doby skonu to může trvat měsíc, ale i třeba několik let. Nemyslím, že pokaždé platí, že takto znovuzrozený jedinec dědí své schopnosti z minulého života. Ti, co v minulém životě byli například filmaři, se v onom životě novém stanou klidně i obyčejnými dělníky. I nově nabytý život znovuzrozeným jedincům přinese řadu útrap a starostí, a rovněž bude do jisté míry omezen počtem let a ohraničen smrtí. Ano, něco takového je klidně možné, když uvážíme, kolik let planetě Zemi je. Ale není vyloučeno, že daný nový život vznikne třeba i na planetě jiné. Vesmír je nekonečný a do jisté míry stále neprobádaný, takže je dosti možné, že život existuje i někde jinde, nežli jenom na Zemi.“
Pavel Kaplický k onomu výše jmenovanému připojuje autorův další zápis: „Dle jistého terapeuta, co má dar vidění minulosti a budoucnosti, jsem v minulém životě žil v Japonsku, kde došlo k mému skonu a sice v jednom z tamních klášterů. Já spíše ale zastávám názor, že tomu tak nebylo, a já žil někde v období Druhé světové války a zemřel jsem na bojišti. Nevím proč, ale toto se mi zdá daleko přijatelnější než výklad, jenž mi nutil onen terapeut.“
Zastávám názor, že otázka minulých i budoucích životů nikdy nebude plně objasněna, ale děkuji Tomovi za jeho osobní názor.
Panter
Ze všeho nejdůležitější je podle mě žít současný život a příliš se nezabývat tím, co bylo a bude. Ale Tomovi rovněž děkuji za jeho úvahy.
Anna
Máš můj naprostý souhlas, Aničko.
Anonymní dopisovatel
„Myslím, že život by byl veselejší, kdyby ve světě nadobro utichly válečné konflikty. Na rozdíl od oné zvířecí říše se člověk může změnit. Války samy o sobě nemají žádný přínos lidstvu, jen ho ještě více rozvracejí.“
Ten – citace z Toma Patricka
No to je konečně slovo do pranice.
Panter
Souhlasím.
Anonymní dopisovatel
Já se ochotně přidávám.
Anna
Rebeka Hodková je toho názoru, že válečné konflikty, jež se objevovaly v povídkách Toma Patricka, mají svůj základ v jeho názoru na Severní Koreu. Autor totiž několikrát prohlásil: „Poměry v této zemi mě velice rmoutí a zároveň nutí k psaní povídek a básní s válečnou tématikou. Nesouhlasím s politickou mocí, jaká v Severní Korei panuje, či se zavedením koncentračních táborů. Onen režim se hodně přibližuje statusu Druhé světové války. Možným východiskem, namísto budování armády a jaderného programu, by naopak bylo podporování jistého mírového programu. A kdyby přeci jen byly do budoucna vynalezeny přístroje, jež by jedinci umožňovaly vybít si vztek v jisté pomyslné imaginární dimenzi, tím lépe. Kdo ví, třeba by se poté ono navenek projevované zlo výrazně zmenšilo a život by pak opět za něco stál.“
Čímž opět přichází řeč na ony ALMANY, o nichž se Tom podrobně zmiňuje v knize City Means III – Město plné protikladů.
Panter
Kdo ví, třeba je jednou někdo skutečně vynalezne a svět se tak zase o něco přiblíží celosvětovému míru.
Anonymní dopisovatel
Může být, leč zatím to vypadá, že otázka celosvětového míru je skutečné realitě na hony vzdálená. A proto je potřeba hledat mírová východiska ve skutečném životě a zamýšlet se nad svými vykonanými činy. A když se člověk naučí odpouštět, tím pro dosažení míru vykoná hodně.
Anna
Ze studie vyplývá, že ať se autor, tedy Tom Patrick, choval jakkoliv, i on, stejně jako mnoho ostatních světových myslitelů, toužil po celosvětovém míru, jen za sebe nechával promlouvat postavy svých románů, básní a povídek, neboť on sám se domníval, že k tomu nemá oprávnění.
Ten
Jak Pavel Kaplický ovšem dokládá, tak teze Toma Patricka si nejednou značně protiřečily. Na jedné straně toužil po celosvětovém míru, na stranu druhou však byl proti vzniku nového života: „Nevím, zda-li je výhrou pro člověka to, že se narodí. Čeká pak na něj plno nástrah v podobě válek či nemocí. A po celou dobu existence takovému narozenému jedinci hrozí neustále riziko smrti, která může přijít zcela neohlášeně.“
Jak následně dokládá Rebeka Hodková, celosvětový mír či samotný problematický průběh života u narozených lidí či zvířat nebylo zdaleka to jediné, co autora, tedy Toma Patricka, trápilo. Co ho doslova vytáčelo, bylo dění na politické scéně: „Je do nebe volající, jak si politické složky přidávají nadprůměrné platy v řádech statisíců, zatímco obyčejní lidé živoří, mnohdy na hranicích chudoby. Čeho jediného jsou velevážení politici schopni, je setrvávání na svých postech, lidově řečeno korytech. Ne nadarmo moje babička říká: kdyby vstal z mrtvých tatíček Masaryk, ten by nad tím vším kroutil hlavou. A já dodávám, že se určitě hanbou obrací v hrobě.“
Tom má pravdu, politici vážně nejsou schopni ničeho jiného, než se věčně hádat a zdražovat, co se dá. To je vážně do nebe volající!
Panter
A ty se tomu divíš, když ministra obrany chce dělat člověk, který předtím hrál divadlo? Anebo jiného ministra zase odvolají kvůli milionovým úplatkům, to je vážně na hlavu.
Anonymní dopisovatel
Ne nadarmo proto vznikla Tomova někdejší povídka o Marku Brentovi, v níž autor líčí, jak by se měl politik správně chovat, a kdy by měl z politiky nadobro odejít. Daná povídka pak pochází ze sbírky City Means – město plné rozmanitostí.
Anna
Ten dále shromáždil četné informace o podobnosti děl autora, tedy Toma Patricka, s jistým americkým filmovým produktem nesoucím název Nezvratný osud. V něm pokaždé skupina vybraných jedinců čelila nástrahám osudu a jeho znamením. Obdobně se to mělo i s díly Tomových City Meansů, jen s tím rozdílem, že dané řízení osudu měl na svědomí člověk, a nejednalo se o smrtelná znamení, nýbrž o znamení pozitivní. Zatímco ve filmu Nezvratný osud umírali lidé jako na běžícím páse, v City Meansu nikoliv. Právě naopak, v těchto románech poděbradského rodáka znamení uváděla vybrané jedince do nového života, pokud možno krásného a bezstarostného, a tím se snažila zlomit zlovůli právě nepřejícího osudu.
Rebeka Hodková k tomu připojuje: „Je namístě zopakovat, že Tom Patrick se položky jménem Osud obával a přisuzoval jí různé nehody, co se děly ve světě. Dokonce vyslovil názor, že Osud se nedá zlomit, a pokud se tak stane, zase se tak děje z jeho vůle. Dle Toma Patricka je Osud v lidském životě všudypřítomný a tudíž zasáhnout může kdykoliv, třeba v případě, kdy člověk vysloví své tajné přání, nebo se mu zkrátka v životě daří a tudíž si žije bezstarostně. Osud si od takového šťastného jedince vybírá svůj pomyslný desátek neboli kompenzaci.“
Pavel Kaplický na výše uvedený výrok Rebeky Hodkové navazuje dalšími tezemi Toma Patricka: „Je klidně možné, že se nám Osud, z jistých důvodů, jenž zná pouze on sám, mnohdy mstí. S tím může souviset nedávná hospitalizace spisovatele Michala Viewegha, který do té doby, než onemocněl, jinak žil plnohodnotný život bez zdravotních obtíží. On sám by mi zajisté namítl, že to tak není, ovšem já osobně jsem přesvědčený o tom, že v tomto případě zasáhla vyšší moc. A nejinak na tom momentálně je i Michael Schumacher, který se těžce zranil při lyžování.. Možná že si tak Osud opět vybral svoji daň za jinak pilotovu úspěšnou kariéru.“
Toto Tom zřejmě uvádí i proto, že se osobně s Michalem Vieweghem setkal a to v rámci poděbradského maratonu Dvacet čtyři hodin čtení, kde mu věnoval samizdatové vydání svého románu City Means – město plné návratů.
Panter
Kdo ví, jak to s tím Osudem ve skutečnosti vlastně je. Každopádně film Nezvratný osud považuji za jeden z nejděsivějších hororů vůbec, už jen proto, že to, co se v něm děje, se může člověku opravdu kdykoliv přihodit.
Anonymní dopisovatel
Pravdou je, že každým dnem se ve světě dějí různá neštěstí a poměrně dost často se opakují, ať už jde o srážky či vykolejení vlaků, nehody na silnicích či přírodní katastrofy. A tak nezbývá nežli doufat, že nás nic z toho v životě nepotká a dožijeme se nerušeně stáří. Jenže i tak se nevyhneme smrti, jednou si pro nás zkrátka přijde a Osud nad námi pro jednou úspěšně zvítězí.
Anna