Martin Kavan se do toho obrazu zamiloval ihned na první pohled a ten obraz zase do něj – alespoň tak si to tento dvaadvacetiletý mladík vysvětloval, když procházel kolem krámku s kuchyňskými potřebami, kde mu ve výloze do očí padl portrét překrásné dlouhovlasé rusovlásky, spoře oděné jen do modrého svetru, s odhaleným levým ňadrem. Martin Kavan neváhal a daný obraz okamžitě zakoupil. A pak málem zmeškal poslední vlak, co ho měl zavést domů. Ale protože tomu tak nakonec nebylo, dospěl Martin Kavan k neomylnému názoru, že se tak stalo právě díky oné vyzývavě lačné rusovlásce, jíž se zdráhal přiřknout jméno, jak magicky na něj zapůsobila. A také se jí ze strany Martina Kavana dostalo náležitého poděkování za to, že ho nenechala mrznout venku na nádraží, neboť další vlak jel až kolem páté hodiny ranní.
Martin Kavan obrazu postupně začal podléhat čím dál tím více, což přirozeně netěšilo jeho potenciální přítelkyně. A to oprávněně, neboť Martin Kavan byl jinak velice pohledný dvaadvacetiletý mladík, na němž ženy doslova mohly oči nechat. Ovšem portrét rusovlásky pokaždé způsobil, že vztah Martinovi Kavanovi vydržel pouhých pár dní, ne-li přímo jen ten jeden jediný den, neboť on na ní zkrátka nedal dopustit. A navíc ten obraz, na němž se ona vyzývavě lačná dlouhovlasá rusovláska, spoře oděná do modrého svetru, vyjímala, každé z těch jeho potenciálních přítelkyň doslova visel na očích. Tak nesmírně je ta rusovláska dráždila a to nejen pro to odhalené levé ňadro. Martin Kavan se o její kráse svým potenciálním zájemkyním totiž nezdráhal básnit ani u romantické večeře při svíčkách, což pak přirozeně vyústilo v to, že ho pokaždé opustily. Leč Martin Kavan si to prostě vysvětloval tak, že ani jedna z těch žen zkrátka pro něj nebyla dost dobrá. To se pak rusovlásce ze strany Martina Kavana dostalo nového poděkování, že ho na tuto závažnou skutečnost zavčas upozornila, a on tak byl uchráněn před nešťastnými roky partnerského a možná i manželského života.
Martin Kavan býval, na rozdíl od svého otce, zapřísáhlým ateistou, ovšem poté, co obraz, jenž zakoupil v krámku s kuchyňskými potřebami, údajně sám od sebe začal promlouvat, se i on považoval za věřícího. Ovšem otce Martin Kavan touto nečekanou zprávou vůbec nepotěšil, neboť oním vyvoleným nebyl Onen Nejvyšší, tedy samotný Bůh, jehož uctívala sama velká kniha knih, tedy všemocná Bible, nýbrž ona dlouhovlasá sličná rusovláska, oděná do modrého svetru, s odhaleným levým ňadrem. Není třeba podruhé obšírně rozvádět, že otec Martina Kavana pro toto nenacházel pochopení. Martin Kavan z toho nebyl smuten, vždyť svoji vyvolenou múzu na vlastní oči mohl vídat den co den a dle libosti se jí dotýkat, což také učinil i před zraky svého šokovaného otce a tak navenek projevil rusovlásce vděčnost za to, že existuje, že je, přičemž při tom údajně zažil stavy snad té nejmagičtější euforie.
Postupem času však dlouhovlasá sličná rusovláska při vzájemné konverzaci začala zadávat konkrétní úkoly a s nimi spojené rady, kterak postupovat při jejich plnění. A tak přičiněním Martina Kavana jistá Leopolda Steinová z ulice Sadová pobývající v bytě s číslem popisným 1659 po dobu tří měsíců pravidelně dostávala do domovní schránky týdenní šek v hodnotě jeden tisíc šest set padesát devět getonů, což v přepočtu na české koruny činilo nebývale mnoho. Ihned se našli tací, co Martina Kavana za jeho počínání začali odsuzovat s odůvodněním, že se snad pomátl či co, když někomu, koho nikdy v životě neviděl, zničehonic začne posílat takové jmění. A přirozeně, že jakmile Martin Kavan zmínil, kdo že mu danou myšlenku vnukl, byl zahrnut dalšími, mnohem uštěpačnějšími poznámkami a to výhradně stran duševního zdraví. Ovšem jaké to pro mnohé pak bylo překvapení, když se sama obdarovávaná jednoho dne znenadání zjevila na prahu domu, v němž Martin Kavan bydlel, aby mu osobně poděkovala za to, jak jí jím zaslané peněžité částky dopomohly pokrýt náklady na náročnou operaci zad pětiletého vnoučka, o něhož se musela sama starat, a která se nakonec, což rovněž bylo nesmírně důležité, úspěšně zdařila. Opravdu se tak stalo zásluhou jednoho obrazu, nebo tu hlavní roli sehrála pouhá souhra šťastných okolností? Ať už pravda byla jakákoli, Martin Kavan měl každopádně jasno a rusovlásce poděkoval za to, že mu podala důkaz o tom, jak velkou zázračnou mocí oplývá.
A nejinak tomu bylo o týden později, přesně na den, kdy Martina Kavana Leopolda Steinová poctila osobní děkovnou návštěvou. To právě odbila devátá večerní a on z telefonního seznamu na přání své obrazové múzy vybral odpovídající devítimístné číslo končící právě devítkou a vytočil jej. Dle sličné rusovlásky měl být na druhém konci telefonní linky přítomen člověk, co zrovna neprožíval šťastné období. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že tomu tak bude, neboť na druhém konci telefonní linky byl vždy přítomen pouze záznamník, dokola ohlašující, že jmenovaný není v bytě delší dobu přítomen a ať mu je laskavě v jeho nepřítomnosti zanechán vzkaz, který si následně, až se navrátí nazpět ze služební cesty, přehraje. Nikoho tedy zajisté nepřekvapí, když zde bude následně uvedeno, že si někteří pomlouvači opět přišli na své. Leč Martin Kavan své snažení rozhodně nevzdával a dál dával na rady rusovlásky, aby vytrval a tak se dobral zasloužené kýžené odměny v podobě hovoru. A jak se o týden později ukázalo, trpělivost nakonec onen kýžený úspěch přinesla a s ním i uznání ze strany oněch některých pomlouvačů, to když dotyčný na druhém konci telefonní linky hovory Martina Kavana vyhodnotil jako něco velice přínosné, neboť dotyčný žil jinak sám, nikoho neměl a tudíž si potřeboval s někým nutně plnohodnotně smysluplně pohovořit, což bohužel na oněch služebních cestách byl značný problém, neboť na nich se výhradně v jednom kuse preferovalo básnit o významu směnek, cenin a o stranách typu příjemce – odběratel. A tak se obrazu od Martina Kavana dostalo dalšího štědrého poděkování, neboť mu opět rusovláska prokázala, jak velkou magickou mocí oplývá, načež tuto domněnku si nenechal nikým vymluvit.
Leč co výše uvedené příhody byly v porovnání s tou, která následovala, a jíž vévodil pětiletý chlapec, zmítající se již několik dlouhých měsíců doslova řečeno na smrtelné lóži. Tentokrát ovšem Martin Kavan nekontaktoval onoho nebohého, nýbrž rodiče toho na smrt nemocného pětiletého chlapce přímo Martina Kavana. Ten tuze váhal s návštěvou, portrét dlouhovlasé sličné rusovlásky však opět při rozhodování sehrál své, a tak majitel daného obrazu žadatele o pomoc tedy nakonec přeci jen poctil návštěvou. A to i s portrétem své obrazové múzy, jak dotyčná nakázala! Pro Martina Kavana to nebyl moc příjemný pohled, nebohý pětiletý chlapec sotva že byl schopen pohnout hlavičkou a pozvednout pravou ručku. Avšak portrét dlouhovlasé sličné rusovlásky, oděné do modrého svetru, s odhaleným levým ňadrem, hlásal jediné, tedy že ten nebohý na smrt nemocný svůj nemilý osud nakonec porazí a bude žít dál. A tak to Martin Kavan, na údajné přání své spanilé obrazové múzy, oznámil i rodičům onoho nebohého, na smrt nemocného pětiletého chlapce, a ti z dané obdržené zprávy rázem byli v sedmém nebi. Leč chlapec nakonec zemřel, z čehož logicky vyplývá, že daní pomlouvači by si opět měli přijít na své. Tak proč zase většina z nich svého uznání nedošla a naopak to byl Martin Kavan, kdo mohl oslavovat svůj další vítězný triumf? Vysvětlení je prosté: onen pětiletý chlapec přece nezemřel, neboť jeho život pokračoval dále a to právě v onom Nebi. Měly na toto kladné přijetí tedy vlivy v podobě značné pobožnosti rodičů onoho zesnulého, či to dojemné vyprávění o nalezené lásce, jak ho na přání své obrazové múzy procítěně podal Martin Kavan? Ať už byla pravda kdekoli, Martin Kavan opět neopomněl poděkovat dlouhovlasé sličné rusovlásce za podporu a za její velkorysou pomoc a magickou moc.
Co dodat samotným závěrem: snad jen, že to byl opravdu velice zvláštní rok v životě Martina Kavana. Doslovně řečeno památný rok, na který tento dvaadvacetiletý mladík do konce života nikdy nezapomene!