Dnes je tomu již pět let
co jsi od nás nadobro odešel
tam na druhý břeh
z něhož není cesty zpět
.
Říká se, že bolavé rány zhojí čas
Avšak co naplat, mně stýská se pořád!
Po dotyku tvých vroucných dlaní!
Po hřejivém slovíčku z tvých úst!
Po tvé celistvé výjimečné osobnosti!
Jež měla pozitiv na rozdávání
a přitom žila ve vší počestné skromnosti
.
Nikdy jsi neodmítl pomoc druhým
i když neprožíval jsi zrovna šťastné období
kdy nemoc zhoubná zlá počala v tobě bujet
a ty kvůli ní zažil sis chvíle kruté
.
Nikdy jsi to na sobě však nedal znát
i když to musela být muka vpravdě bolestivá
Za to všechno budiž ti dík
muži můj milovaný, jedinečný
.
Jednou se možná naše cesty protnou
až ani já již nebudu personou ryze pozemskou
Poté konečně spočineme v náručích vroucných
jako dva šťastní nalezenci
.
Společný nebeský dům bude nám patřit
s nebeskou zahradou nedaleko nebeského nároží
kde pravidelně shledáme se s těmi
co rovněž svět předchozí dávno opustili
.
Na nebeské představení poté zajdeme se podívat
či studiem v nebeské knihovně se zaměstnáme
a teprve až s příchodem večera
do svých nebeských obydlí pozvolna zavítáme
.
Ano, přesně tak tomu bude
až my dva se na tom druhém břehu sejdeme
a vzájemně jeden druhému vylijeme srdce svá přetěžká
srdce osudem kdysi tolik zkoušená
.
Ach promiň!
Promiň mi můj choti zesnulý nejdražší!
Já nechala se sněním příliš unést!
.
Však co mi také zbývá
když ty tu po mém boku hodnou dobu nejsi
a já, nešťastná, musím si neustále zoufat
snažíc se k tobě cestu schůdnou nalézt
.
Proč vše komplikované tak být musí
a my přeživší přicházíme o své nejbližší?
Přičemž sami máme do skonu daleko
a tak mnohdy na život si sáhneme
aby naše trápení předčasně uspíšeno bylo
.
Ne, neboj se muži zesnulý můj
já nevrazím si do srdce obávaný to nůž
Však věř mi, že nelehké pro mne stále je
být tu bez tebe
.
Proto tě snažně prosím:
přimluv se tam na druhém břehu
ať po svém přirozeném skonu
sdílím posmrtné bytí po tvém boku
.
Já, Helga Larožská
ta, co v úctě Boha má
.
Tímto končím svojí zpověď
Zdrávas, otčenáš, amen