ČLOVĚK JE DVOJICE
Když tak přemýšlím nad tím, nakolik je člověk sám v sobě rozdvojen, divím se, že se vůbec může sám se sebou dohodnout. Jeho vnitřnímu království vládnou dva naprosto odlišní bratři, kteří si jeho tělo v dávném sváru rozdělili přesně vejpůl. Naštěstí většinou vládnou svým hemisférám moudře. Při své naprosté odlišnosti je div, že vůbec nejsou xenofobní, a že se vždy dohodnou tak hladce, že si ani nevšimneme, že jsou dva. Rozum a cit. Podle vědců levá hemisféra vládne rozumem, kdežto pravá citem, a v hmotné sféře levá vládne pravé polovině těla a pravá levé, pro srandu králíkům. Kdysi se ke mně donesla drahami ústní slovesnosti jedna podivuhodná teorie, kterou jsme hned s matkou začaly prověřovat v zrcadle. Prý jedna část obličeje vypadá navenek zlejší, než ta druhá. U mě se to ukázala být ta levá, ta odpovídající hemisféře citu. Měla větší kruh pod okem, strhanější rysy a netvářila se při pohledu z boku zrovna přátelsky. Na pohled vypadala jako rozzuřený pes. Ale znamená to, že je skutečně zlejší, nebo jen to, že je to ona, kdo nese tíhu světa, zatímco sféře rozumu je to jedno, protože nic necítí? Ale je jí to opravdu jedno, nebo je spíš chladným a rozvážným průvodcem hemisféry levé, kterou vede za ruku tím peklem citu? Možná to je ten důvod, proč jsme takto rozpůleni, abychom dokázali navzdory bouři citů zachovat chladnou hlavu. Žít jako oxymóron, být pestří a v napětí sfér tvořiví. Nikdy ovšem nesmíme přetnout corpus callosum, komunikační most mezi oběma královstvími, jinak zavládne svár a skutečná fyzická válka, kdy nás může začít škrtit naše vlastní ruka, což se po lobotomii běžně stávalo.
Lež má krátké nohy
Co to je nerovnost mezi lidmi? Co to znamená, když je někdo méně než někdo druhý? Znamená to menší životní prostor, omezená práva, pocity ponížení, méněcennosti a nevíru v úspěch svého jednání vedoucí až k zoufalství. Je smutné, že právě to je osud, který čeká duševně nemocného, který se rozhodl udělat krok kupředu a začal se léčit. Po propuštění z léčebny se zdobí diagnózou a často i invalidním důchodem. Invalidní důchod je sice zásadní finančně, ale je bohužel jeden z hlavních tvůrců stigmatu duševně nemocného. V rámci politické korektnosti platí zákon, že uživatel invalidního důchodu nemusí sdělovat zaměstnavateli svou diagnózu, nicméně platí nepsané pravidlo, že zákona využije akorát ten, kdo má co skrývat. Nepřiznáním se duševně nemocný paradoxně odhalí, protože mezi diagnózami je tato asi jediná, kterou člověk opravdu skrývat musí, pokud chce, aby mu zaměstnavatel věřil a jednal s ním jako rovný s rovným. Co tedy zbývá duševně nemocnému, chce-li mít rovné šance na pracovním trhu i všeobecně mezi lidmi? Pokud mlčet nepomáhá, je třeba lhát. Je třeba vymyslet jiný důvod, kterým zdůvodní invalidní důchod. A nejen to, je potřeba vymyslet mnoho důvodů, které zakryjí nedostatky charakteru způsobené nemocí. Nemožností říct o sobě pravdu se nemocný dostává do ještě větší izolace nejen před světem, ale i sám před sebou a před Bohem, protože, aby lži dobře fungovaly, je třeba jim věřit, čímž vzniká obludné falešné já, které skrývá já pravé, chřadnoucí. Kromě toho je třeba zmínit, že nemoc, jelikož se týká duše, je součástí identity nemocného a jejím odmítáním a popíráním společnost vytváří v nemocném dojem, že by se za sebe měl stydět. Proto by bylo třeba, aby vedle Gay Pride existovala ještě jakási Fool Pride ať již jako pochod ulicemi či jako festival Fool filmů nebo pásmo diskusí. Je třeba, aby být „Fool“ začalo být taky trochu „Cool“.
Postmoderní rodina v podání učebnice italštiny
Nedávno jsem v učebnici italštiny narazila na zajímavé cvičení založené na porovnávání obrázků. Zadání znělo: „Popište a porovnejte obě rodiny.“ Na první pohled bylo znát, že obrázek nalevo má představovat rodinu tradiční a ten napravo rodinu současnou, postmoderní. Zatímco rodina nalevo měla šest členů a u stolu tam posedávali i babička s dědou, rodina napravo byla maximálně minimalistická: rodiče a jejich jedináček. Zajímavé bylo srovnat pozici matky. Ta na obrázku vlevo postávala u sporáku a připravovala večeři otci čtoucímu noviny, dvěma synům, z nichž jeden hrál na housle a druhý psal domácí úkol, a prarodičům dohlížejícím na syna hrajícího na housle. Na obrázku napravo večeři připravoval otec, v mikrovlnce, matka vyvíjela štíhlou linii na rotopedu a syn hrál počítačovou hru. Takový obrázek byl sice exemplárně přehnaný, přesto myslím, že o lecčems vypovídá. Vede mě to k myšlence, jak moc je feminismus v rodině žádoucí. Protože zatímco z tradiční rodiny nalevo sálá teplo rodinného krbu, rodina napravo působí zmrazeně. Zatímco obrázek tradiční rodiny je od pohledu hlučný, napravo je mrazivé ticho rytmizované zvuky rotopedu, pípáním počítačové hry a mikrovlnky. Já osobně jsem vyrůstala v tradiční rodině, kde srdcem rodiny byla matka, která nejenže dobře vařila, ale i vytvářela veselou a přátelskou atmosféru. Myslím si, že v rodinách, kterým takové centrum chybí, nemají členové slunce, kolem kterého by mohly obíhat, nemají ukotvení a chaoticky bloudí vesmírem bez jasného směru a smyslu. Na jednu stranu je pěkné, že je v postmoderní rodině žena zbavena té koule u nohy, kterou je výhradní péče o rodinu, ale na druhou stranu tak v rodině může začít převládat sobectví, individualismus a odcizení.
PRÁCE U NÁS A JINDE VE VESMÍRU
V dospívání, kdy člověk hledá, kam by se vrtnul, začala moje kamarádka Ilona komunikovat s mimozemšťany. Nevycházelo to z šílenství, ale z víry podobné víře v Boha, víře v bytosti světla, vesmírné lidi, kteří pod velením Aštara Šerana obletují naši planetu Zemi ve vesmírných korábech a vysílají nám intenzivní paprsky lásky. Na jejím vyprávění o vesmírných lidech mě tenkrát nejvíce zaujalo, že vesmírní lidé pracují pouhé dvě hodiny denně. Jako snad každé dítě, dospívajícího a zejména pracujícího mě trápila nutnost pracovat: dodnes jsem přesvědčená, že při práci člověk musí trpět, jinak jeho činnost nelze nazvat prací. Proto mě zároveň v dějepise nadchly ideály průmyslové revoluce a vše se ve mně bouřilo při pomyšlení, že jsme mohli pracovat dvě hodiny denně jako vesmírní lidé, kdy práci by za nás dělaly stroje, a nějak z toho sešlo. Z něčí zlovůle nadále trávíme většinu dne v práci, místo abychom si dělali, co chceme a cítili se dobře. Abychom udrželi puls srdce ekonomiky, musíme pod vlajkou marnosti vršit hromady přebytečného zboží, a abychom neměli pocit, že zmíněné zboží je přebytečné, vynalezli jsme kurvítka, nástroje plánovaného zastarávání. Kurvítka jsou žíly dnešní ekonomiky, které vrací odkysličenou krev zpět do jejího srdce, to znamená – zákazníkovi se po dvou letech zboží pokazí a jde si koupit nové. A takto společnými silami, v potu tváře, krmíme hladovou zeď, podobnou jaká je na Petříně a stejně podivuhodnou.