16. Kdo jinému ubližuje, sám se nakonec stává obětí, aneb zpečetění osudu jednoho vyděděnce, jenž se považoval za nepolapitelného
Klára Zemánková byla mezi spolužáky a kantory nesmírně oblíbená a to pro svoji přátelskou povahu. Považovala se za premiantku a tudíž se klidně mohla povyšovat nad slabšími studenty, nečinila však tak. Ba právě naopak, každému, kdo ji požádal o radu či o pomoc, se snažila maximálně vyhovět.
Zdálo se, že Kláře v životě nic neschází. Vedle úspěchů na poli studií literatury a respektu ze strany profesorů a spolužáků po jejím boku věrně stál i přítel Štěpán, jenž své životní partnerce byl bezmezně oddán a ona zase jemu. Potkali se spolu, kde jinde nežli na škole, a byla to láska na první pohled. Oba obdivovali spisovatele Franze Kafku, jeho dílo a život a zejména díky tomuto významnému literátovi se sblížili, když o něm měli společně vypracovat obsáhlý článek do studentských novin. Jeho následná prezentace se stala velkou školní událostí.
Klára však nevynikala pouze coby bravurní studentka a buditelka literatury, ani hudba jí nebyla cizí. Dané již několikráte prokázala, když se chopila violoncella a před publikem, nejen oním školním, odehrála nejedno povedené vystoupení, jenž bylo pokaždé zakončeno bouřlivým potleskem ve stoje. Proto se nelze diviti tomu, že Klára vážně uvažovala o dalším studiu, tentokráte na pražské konzervatoři. Opakoval se obdobný scénář. Klára úspěšně složila zkoušky a bez sebemenších problémů byla přijata. Pokud snad někdo zapochyboval o tom, že nové studijní vytížení nějak poznamená vztah s její láskou, byl na omylu. Štěpán i nadále věrně stál po Klářině boku a snažil se s ní trávit veškerou volnou chvilku.
Nejinak tomu bylo i první květnovou neděli. Zima již definitivně vzdala svoji nadvládu a plně uvolnila místo slunečnému jaru. Lidé natrvalo odložili zimníky, vyměnili je za mnohem pohodlnější letní oblečení a vyráželi do přírody na delší procházky. Ruku v ruce tak činili i Klára se Štěpánem, přičemž společnost jim dělala Vlnka, což byl zlatavý retrívr.
„Ach, konečně překrásný slunečný den, jak já se na něj jen těšila,“ nasávala Klára, jinak pohledná to dlouhovlasá modrooká brunetka, plnými doušky příjemný vánek.
„Mluvíš mi z duše lásko,“ přitakal souhlasně Štěpán, jinak vytáhlý to modrooký blondýn, a vyzval svoji milou k májovému polibku. Ta ani na okamžik nezaváhala a opětovala jej.
„Neposadíme se na chvíli? Přeci jen již delší dobu chodíme a mé nožky to výrazně pociťují,“ poprosila Klára, když zahlédla jednu volnou lavičku. Štěpán své lásce ochotně vyhověl a oba se na ni usadili.
Slova opět utichla a prostor pro vzájemnou opětovanou lásku dostaly dlouhé polibky a objímání. Vlnka využila toho, že byla puštěna z vodítka a začala volně pobíhat po okolí. Jako by i ona měla dar pozitivně působit na okolí, to když k sobě svým skotačením přivábila svoji vrstevnici a její majitelku. Ta se pak nestačila divit, koho že to spatřila sedět na lavičce.
„No ne, je to vůbec možné? Že vy jste Klára Zemánková?“
Žena poté doslova oněměla, když Klára souhlasně přitakala.
„Viděla jsem vás minulou sobotu hrát u nás v Letohradu, opravdu moc překrásné vystoupení. A jaké jste měla nádherné šaty.“
„Děkuji za poklonu, ty mi ušila maminka.“
Žena byla z Kláry doslova unešená, připadala si, jako by se právě potkala s celebritou světového formátu. „Myslíte že byste mi mohla věnovat autogram?“ poprosila.
Klára ženě, jež se jí představila jako Dana, vyhověla a podepsala se pod jednu ze svých fotografií.
„Děkuji,“ byla žena dojetím celá pryč. „A mohla bych vás ještě o něco požádat? Ráda bych si na památku pořídila společné foto s vaším přítelem? Šlo by to?“
Klára ochotně vyhověla i onomu druhému přání, přeci jen to nebylo poprvé, kdy si ji někdo chtěl na památku zvěčnit. A pak, je přeci skvělé mít oddané fanoušky, co ocení váš um.
„Och, jak inspirující,“ ocenila žena zamilovanou pózu onoho sympatického páru. „Ani nevíte, jak vám tu opětovanou vzájemnou lásku závidím.“
„Cožpak vám se po vztahové stránce nedaří?“ nebyl Kláře cizí osud druhých.
„Bohužel je to tak.“ A žena se blíže rozpovídala o svém trápení s muži. Klára pro její truchlení nacházela pochopení a tak si od ní vyžádala již podepsanou fotografii a k původnímu vzkazu připsala: Pro Danu s přáním, ať v nejbližší době najde svého vysněného životního prince.
„Jste opravdové zlatíčko, i já vám přeji, ať se vám v životě i nadále daří a budu se těšit na vaše další famózní hudební vystoupení,“ byla žena z daného věnování doslova v sedmém nebi.
Obdobná situace se za onen květnový den opakovala ještě několikrát. Klára se Štěpánem se následně přemístili do jedné z nedalekých kaváren s příznačným názvem Radost.
„Co myslíš, je to ona?“
„Určitě, omyl je vyloučen.“
„A kdo to tam s ní sedí?“
„Pravděpodobně její přítel.“
Takto se spolu bavily dvě gymnazistky. Kláře a Štěpánovi samozřejmě onen rozhovor neušel a byli oba připraveni na nový zájem stran obdivovatelů, to když se obě dívky osmělily vstát od stolu a vydaly se za oním sympatickým párem.
„Promiňte, jste Klára Zemánková, ta známá violoncellistka?“
„Ano. Chcete si na chvíli přisednouti?“
„Opravdu bychom mohly?“ neskrývaly dívky nadšení z toho, že jim je umožněno si s Klárou osobně popovídat. Oné nabídky se proto okamžitě snažily maximálně využít jako před nimi ona Dana.
„Já se jmenuji Alice.“
„A já Sandra.“
„Těší mě.“
„Minulý pátek jsme se byly podívat na váš violoncellový recitál věnovaný Franzi Kafkovi,“ uvedla jako první Alice.
„Opravdu se vám vydařil,“ vyjádřila se pochvalně Sandra.
„A mohu se vás zeptat zase já? Líbí se vám díla Franze Kafky?“ otázala se pro změnu Klára.
„Přiznám se, že mi až do vašeho recitálu unikala,“ doznávala se Alice.
„Nicméně po vašem vystoupení jsme si v knihkupectví koupily jeho Proměnu a ten příběh nás doslova uchvátil,“ připojila Sandra.
„Ovšem není nad vaše violoncellová sóla, teprve díky nim nás dvě toto dílo chytlo za srdce,“ navázala Alice.
„Tak jestli byste byla tak laskavá a věnovala nám dvě podepsané fotografie,“ nevydržela to již Sandra a požádala takto Kláru.
„Ale ovšem, s velikou radostí,“ nezklamala Klára své další fanoušky ani tentokráte a opětovně věnovala autogram.
Alice se Sandrou ona Klářina náklonnost okouzlila stejně jako předtím Danu. Klára nezapřela svoji přátelskou povahu a začala si s dívkami povídat o všem možném, o jejich studijních úspěších či naopak prohrách a také o tom, jak se jim v životě všeobecně daří. Do hovoru se ochotně zapojil i Klářin přítel Štěpán a Alice se Sandrou se i o něm dozvěděly mnoho zajímavého. Společně pak, obdobně jako Dana, obdivovaly, jakou vzájemnou láskou oba oplývají a jak druhým navenek dokážou rozdávat mnoho pozitivního k následnému užití.
„Ještě jednou moc děkujeme, bylo to velice milé setkání. Ať vám oběma daná láska vydrží navěky a ať jste v životě šťastní,“ popřály Kláře a Štěpánovi na závěr rozhovoru Alice se Sandrou.
„Děkujeme, i já se svým přítelem vám přejeme, ať naleznete toho pravého pana božského a prožijete s ním mnoho pěkného,“ nezůstal dívkám nic dlužen ani onen sympatický pár.
„Jsi vážně nesmírně populární, jak to jen děláš?“ nevycházel Štěpán z údivů, kolik se k jeho milované hlásí obdivovatelů.
„Sama nevím, možná je to tím, že do toho, čemu se věnuji, dávám celé své srdce a lidé to pak poznají a zároveň ocení,“ zamyslela se Klára.
„Jsem rád, že si jeho jistou část necháváš volnou i pro moji maličkost,“ uvedl Štěpán, načež na důkaz lásky Kláru opět políbil.
„Čteš mi myšlenky,“ opětovala jeho polibek.
Z kavárny Radost měl zamilovaný pár v plánu se vydat ke Klářiným rodičům. A zase to byl hezky strávený čas. Klářina maminka Jana upekla bábovku a k ní podávala čaj a její tatínek Josef poprvé představil záznam z jednoho z hudebních koncertů, jenž natočil na kameru; Klára daný koncert uváděla a také si na něm několikrát zahrála – jak jinak než na své osvědčené violoncello.
„Nádherné, takto překrásně hrát jsem již dlouho nikoho neslyšela,“ nešetřila chválou Klářina maminka.
„Jsem na tebe velice pyšný,“ přidal se k Janě Klářin otec Josef a připil jí na zdraví.
„A já samozřejmě také,“ nezůstával pozadu ani Štěpán a svoji milovanou políbil na rty.
„Děkuji vám všem, hrozně moc si vážím vaší přízně, hodně mi tím dáváte,“ přijímala Klára s vděkem všechny ty gratulace. „Také já mám pro vás za odměnu něco přichystáno. Vydržíte tu minutku beze mě?“
Klára rodičům i příteli poděkovala, že jí dovolili uvolnit se, a zamířila do svého pokoje. Nachystala si brašnu a do ní uložila několik knížek Kafkovy Proměny. Poté zandala violoncello do futrálu a s ním a brašnou se vydala ven z domu.
Panoval překrásný květnový večer a Klára plnými doušky nasávala jeho jedinečnou atmosféru. Tak moc ji hřálo u srdce, že má svého milovaného Štěpána a tak báječné rodiče. Nic na světě není hezčího než když vám druzí rozumí a mají pochopení pro vaše zájmy a vy jim na oplátku děláte radost tím, že jste úspěšná v tom, co máte ráda a co vás nejvíce činí šťastnou.
Klára právě vcházela do tunelu, jehož stěny lemovaly rozmanité graffitové malby. Na rozdíl od oněch poetických mochnických tyto neoplývaly zrovna radostnými výjevy. Kláře však na náladě neubraly, vždyť tudy chodívala dennodenně a nic zlého se jí v těchto místech nikdy nepřihodilo. Tak proč by se dneškem na tom mělo něco měnit?
Kláru proto nijak neznepokojovaly ani čísi spěšné kroky. Tak ještě ujít těch pár metrů a konec tunelu bude již na dohled…
Od toho okamžiku jako by Klářinu mysl pohltila temnota. A když z ní procitla, začala tápat v nejistotě. Dané prostředí nepoznávala. Proto chtěla o něco popojít a blíže si dané místo prohlédnout…
Jenže to nešlo! Sebemenší pohyb byl Kláře z neznámého důvodu znemožněn a ona se záhy dovtípila proč. Její ruce i nohy byly spoutány pouty a ty pak zavěšeny k jakési železné konstrukci. Klára tak nedobrovolně plnila funkci brankáře a to nikoliv v onom tunelu, nýbrž v jakési pro ni neznámé hale.
Klára neměla ponětí, jak se na tomto místě ocitla a proč. Možnou odpověď jí na to mohla poskytnout dosti hrůzně vyhlížející persona, jež před ní právě předstoupila.
„Tak holubička se nám konečně probrala z transu, jaképak to milé překvapení.“
Klára se toho hlasu okamžitě polekala, nezněl ani trochu lidsky.
„Srdečně tě vítám v mém honosném sídle, jímž je tato rozlehlá hala plná nečekaných překvapení,“ pokračovala v započatém hovoru tajemná postava s maskou klauna, jež v pravé ruce třímala hokejku, v oné druhé levé si pohazovala pukem a namísto bot preferovala kolečkové brusle. „Schválně si zkus tipnout, kde se to oba momentálně nacházíme,“ vyzývala nadále Kláru oním neměnným démonickým hlasem.
„Já… já nevím. Pro… prosím, pusťte mě,“ poprosila.
„Špatná odpověď, holubičko,“ vyjádřila se posměšně tajemná postava s maskou klauna. „Tak si sakra tipni, ty jedna zasraná děvko!“ přidala na ráznosti, načež Kláře plivla do tváře. „TAK DĚLEJ, TY JEDNA SMRDUTÁ KURVO!“
„Já… já nevím. Nej… nejspíš… nejspíše v nějak… v nějaké hal… hale,“ vypravila ze sebe namáhavě Klára.
„To jsem již prve uvedl já! Jsi snad hluchá?!“
Tentokrát se ona tajemná postava s maskou klauna nespokojila pouze s plivnutím, nýbrž Kláře uštědřila ránu pěstí do obličeje. Ta bolestivě zasténala a z nosu jí okamžitě začala téct krev.
„A teď tě čeká jedno menší ponaučení, holubičko,“ oslovila znovu tajemná postava s maskou klauna Kláru, když několikráte obkroužila branku, k níž byla připoutána.
„Ne, prosím, nechte mě jít!“ škemrala v již regulérních plačkách Klára a to poté, co její kolena a paže pocítily nepříjemné údery hokejky.
„Ale ano, monumentální představení právě začíná!“ upozornila ji varovně ona tajemná postava s maskou klauna.
A pak to přišlo! Odkudsi se začal ozývat nenápadný pláč, jakoby dětský. Ponejprv z jednoho místa, posléze již ze všech možných koutů rozlehlé haly. A pak vše zase po minutě utichlo. Zhruba po té další se daná zvuková ukázka opakovala, jen s tím rozdílem, že utichla zhruba po patnácti vteřinách.
Ovšem sotva se tak stalo, celou halu ochromily mohutné výkřiky, mnohonásobně intenzivnější než ty jim předcházející. Klára měla co dělat, aby z nich nezešílela. Tak ráda by si nyní zacpala uši, aby si alespoň částečně ulevila, nebylo jí to však umožněno. Ba právě naopak, sama tajemná postava s maskou klauna ony hřmotné výkřiky začala napodobovat!
Ono děsivé mučivé představení trvalo dobrých pět minut a ukončil ho sám ten, kdo ho započal, tedy onen neznámý hostitel nedobrovolně věznící svého hosta v podobě Kláry Zemánkové. Ta onen nápor vzájemně se prolínajících hlučných hlasů nevydržela a upadla do bezvědomí.
„Dělej vstávej. Slyšíš?! TAK SE SAKRA PROBER!“
Kláře nějakou chvilku trvalo než procitla z mdlob a plně nabyla vědomí. Snad to byl jen pouhopouhý sen a já se z něj právě probudila, namlouvala si. Leč jaké ji čekalo nemilé překvapení, když ten, kdo se na ni právě díval, nebyl její Štěpán, nýbrž zase ta nevyzpytatelná klaunská neznámá persona.
„No to je dost, to ti to trvalo!“ obořila se opět nerudně na Kláru, přičemž se zdálo, že ji opět nebude šetřit.
„Ne, prosím, ne! To je velice křehký nástroj!“ zhrozila se Klára, když spatřila, jak ona tajemná postava s maskou klauna z futrálu vyndává její violoncello a se zájmem si ho prohlíží.
„Asi ti na něm hodně záleží, když se o něj tolik obáváš, co?“ poznamenala s notnou dávkou výsměchu.
„Ano, záleží,“ zopakovala s jistou nadějí v hlase Klára, že snad její mučitel jejímu přání vyhoví. Jenže…
„No když je to tak, nezbývá než prověřit jeho hudební odolnost, co říkáš?“
„NE!“
Tajemná postava s maskou klauna bohužel na prosebný Klářin výkřik nebrala ohled. Naopak se snažila dělat vše proto, aby ji opět co nejvíce potrápila, to když si před ní přisedla na stoličku a smyčcem po strunách violoncella začala přejíždět, jako by to byl jen bezcenný kus dětské imitace. To záhy vedlo k tomu, že Klářin mučitel svým „šmidláním“ porušil nejen smyčec samotný, ale navíc zpřetrhal i nejednu violoncellovou strunu.
„Ne, prosím, přestaňte s tím!“ nemohla se Klára již dívat na to, jak tajemná postava s maskou klauna ničí její milovaný nástroj.
„Máš pravdu, holubičko, skoncujeme s tím.“
Klára se užuž zmohla na děkovnou odpověď, jenže její trýznitel si ji opět vyložil čistě po svém. Ono „skoncování“ pojal v ryze svém duchu a to se projevilo tak, že s Klářiným violoncellem mrštil o zem a za přispění hokejky a kolečkových bruslí ho rozštěpil na několik částí.
„Tak copak tu máme dále?“ začala se tajemná postava s maskou klauna záhy prohrabovat v Klářině brašně, kde narazila na několik výtisků knih od jejího milovaného autora. „Franz Kafka – Proměna.“ Načež letmo začala listovat jedním ze svazků, neberouc ohled na pláč oné spoutané v brance.
„Prosím, pusťte mě,“ žadonila doslova Klára.
„Máš pravdu, pustíme se do věrohodné adaptace Proměny, co ty na to?“
Klářin trýznitel přestal vytrhávat jednotlivé stránky z Kafkových knih, rázně se znovu chopil hokejky a začal odklízet torza violoncella „pro další zábavu“, jak následně uvedl. Klára se zhrozila, když ji došlo, k čemu se právě chystá.
„Uvidíme, jak moc se přiblížíme ,Kafkově adaptaci´ po stránce ,Proměn,´“ uvedl a ihned nato na branku vyslal jeden z prvních puků. Ten Kláru zasáhl do pravého kolene a dotyčná bolestivě zasténala. „Hm, to nebyl dost uspokojivý výkon.“ Načež se odhodlával k novým výstřelům na branku.
„Aú, prosím už dost!“ zaúpěla obdobně Klára, když ji puk tentokráte zasáhl pro změnu do pravé paže.
„Co prosím?“ zeptala se tajemná postava v masce klauna, jako by snad špatně slyšela. „Že ještě nemáš dost? No jen se neboj, hned to napravím.“
„NE!“
Co ten výkřik však Kláře byl platný, když její trýznitel s ní neměl slitování. A tak opět pocítila palčivou bolest, tentokráte v oblasti hlavy, po níž upadla do mdlob…
A když přišla opět k sobě, zjistila, že se již nenachází coby připoutaná k ocelové konstrukci branky nýbrž na nosítkách a nad její hlavou že se nesklání pro ni neznámý v masce klauna ale jacísi lidé mající na sobě pláště zdravotníků a také…
„Ště… Štěpáne!“
Klára tomu ani uvěřit nemohla, právě spatřila svého přítele, jemuž jako ve snách hleděla do tváře.
„Neboj, už je dobře,“ utěšoval ji Štěpán, zatímco zdravotníci jeho životní lásku na nosítkách převáželi do sanitky.
„Co… co se sta… stalo? Kde…. kde je ten… mas… maskovaný..?“ snažila se Klára namáhavě vymámit z přítele.
„Už se ho nemusíš bát, je již pod dozorem policistů.“
Klářin přítel Štěpán rozhodně své lásce nelhal. Její někdejší trýznitel se nyní skutečně nacházel pod drobnohledem policejních orgánů. A nejen jich!
Co se vlastně stalo poté, co Klára upadla do kómatu? Její mučitel si s ní chtěl nadále nelibě pohrávat, avšak po udání jedné z posledních ran, po níž ztratila vědomí, od svého záměru upustil. Ne snad proto, že by se nad svojí současnou obětí hodlal slitovati, nýbrž proto, že se mu naskytla příležitost několik nových pro své nekalé praktiky získat. To však znamenalo absolvovat cestu do jiného objektu.
Tajemné postavě v masce klauna něco takového nečinilo problémy, doslova prahla po nových potenciálních obětech, jimž mohla ubližovat dle vlastní libosti. A tak nezbývalo než se vydat na cestu. To znamenalo i odmaskovat se. Až když maska klauna přestala zkrášlovat obličej někdejšího mučitele Kláry Zemánkové, vyšlo konečně najevo, o koho že se to jedná.
Libor Souček kdysi býval vcelku pohledný mladík. Nyní však s vyholenou hlavou a různými tetováními po těle spíše připomínal recidivistu, který tak dával okatě najevo, jak opovrhuje jedním z měst ležícího ve středních Čechách, k němuž před časem vzhlížel. Právě ze strany daného města zhruba před třemi lety došlo k jeho vyhoštění a to pro údajné stupňující se agresivní chování. A Libor pak Katalné Mochně přísahal odplatu. Na samém počátku byly na pořadu dne pouze slovní výhrůžky, poté co se Libor natrvalo přestěhoval do Prahy, si svůj vztek ale začal vybíjet na ženách. Jeho doposud největším ternem se stala dívčí oběť v podobě Anny Pálavské, členky proslulého mochnického Řádu okolo Sylvie, po níž následovala právě Klára Zemánková. Ta sice nebyla přímo rodačkou Katalné Mochny, jako by s ní ale měla společnou onu dobrotivou povahu a um v podobě hry na violoncello, s nímž by nemělo problém sžít se uskupení Devíti sluncí.
O co větší Libor v sobě pociťoval agresi, o to intenzivněji se ji pokoušel navenek vybít. A bezbranné dívky či ženy mu k tomu poskytovaly ojedinělou příležitost. Když je Libor mučil, pociťoval při tom tak ohromnou slast, jako by se oddával milostným hrátkám. Tak moc ho uspokojovalo, když něžnému pohlaví mohl způsobit bolest a to jak onu psychickou tak i fyzickou. Jaké to asi bude, až otestuje odolnost hned několika žen najednou? V jakých ponižujících pózách si je bude možno co nejlépe vychutnat? A co na to asi řekne Katalná Mochna, až v poště obdrží jeden z dalších zohyzděných ženských obličejíků? Právě těmito představami se Libor nechal unášet, když na motorce spěl na místo, kde pro něj mělo býti přichystáno něco, co nešlo odmítnout.
Konečně! Libor dospěl do objektu, jenž obdobně jako ten jeho kmenový na první pohled zel prázdnotou. Opravdu však jen na onen první pohled, neboť se záhy odkudsi ozvalo prosebné dívčí volání! Libor se tak ujistil, že se nachází na správném místě. Neváhal tedy ani chvíli a vydal se ve směru onoho naléhavého sténání. To vycházelo z nedaleké haly.
Libor neskrýval nadšení, ony prosebné naléhavé dívčí hlasy v něm vybuzovaly nezměrnou touhu zase onomu něžnému pohlaví ublížit a totálně ho tak ponížit. Nezbývalo tedy než si nasadit klaunskou masku a začít jednat. Liborova touha pro zvrácenou zvrhlost se ještě navýšila v momentě, kdy na dveřích nalezl vzkaz, jenž mu přál dobré vyžití se na daných bezbranných ženách, jež jsou mu v uvozovkách zcela oddané po stránce mučení.
Libor proto neváhal, vstoupil do haly a vedle masky klauna si namísto bot na nohy nazul kolečkové brusle a do pohotovosti povolal svoji osvědčenou hokejku. Pak již nezbývalo než se rozjet k oněm prosebně vzlykajícím ženám a názorně jim předvést, jak chutná pravá bolest. Libor věděl, jak docílit, aby jeho budoucí oběti ještě navýšily svůj nářek, to když hokejkou začal náruživě bouchat o zem. A vskutku, ono naříkání žen se ještě více zintenzivnilo! Když k nim Libor dospěl, začal je obdobně strašit tím, že je na kolečkových bruslích objížděl.
Žen bylo celkem pět. Měly svázané ruce i nohy a tudíž, obdobně jako v případě Anny Pálavské a Kláry Zemánkové, jim byl znemožněn útěk. Jen jejich obličeje prozatím halila rouška tajemství, neboť se zmítaly na zemi na břiše a tudíž jim do nich nebylo vidět.
Liborovi to ale nevadilo, naopak se nechal oním pro něj prozatím nepoznaným vzrušovat a dál se bavil údery hokejkou. Pak mu to přeci jen nedalo a jednu z žen hokejkou plácl přes zadek. Ta poté vydala ještě žalostnější výkřik. Libora to uspokojilo a zároveň ho rovněž potěšilo, že i v této hale je přítomna branka a tak ji hned otestoval. Ta v odolnosti vyslaných střel obstála.
Libor se poté již dlouze nerozmýšlel a konečně se odhodlal jednu z žen k brankové konstrukci přivázat a tak rozehrát hokejový krvavý mač. I sklonil se tedy k jedné z nich, přetočil na bok, plně odhodlán pohlédnout jí do tváře a svojí maskou klauna a elektronicky upraveným hlasem nahnat ještě větší strach…
Avšak naskytl se mu pohled na cosi, co šlo jen stěží identifikovat. Namísto obličeje se v daných místech nacházel otvor, v němž byl zabudovaný jakýsi mechanismus, jenž s největší pravděpodobností měl na svědomí pohyby a také hlasové vzlyky oněch žen, co ve skutečnosti však byly jen pouhými robotickými náhražkami.
„Co má tohle všechno znamenat?!“ vykřikl výbojně Libor po ohledání těl ostatních žen, jež obdobně byly pouhými nastrčenými figurínami. Odpovědi se mu dostalo vzápětí a sice v podobě zabouchnutí halových dveří, jimiž do objektu vstoupil.
Libor se sice poměrně rychle dovtípil, že komusi naletěl, jenže než se stačil na kolečkových bruslích rozjet ke dveřím, znemožnily mu to okenní žaluzie. Pod jejich taktovkou celý objekt potemněl, že nebylo vidět na krok!
Libor v sobě rozhodně nezapřel roli bojovníka. „Myslíte si o sobě že nejste kdovíjak vtipní co?!“ vyburcovalo ho to zakřičet podruhé, když se úctyhodných pět minut nic nedělo, jen onen fingovaný ženský vzlykot nabíral na intenzitě. „Tak se ukaž, srabe! Přestaň si tu hrát na pana tajemného a odhal svou pravou tvář! TAK SAKRA PŘESTAŇ ŠAŠKOVAT A UKAŽ SE!“
Tentokrát to bylo prudké světlo, co Libora oslepilo ze všech stran. Ani maska klauna nedokázala zmírnit onu omamnou zář. A ta pak, zhruba po minutě, pominula a kolem opět nastala neprostupná tma. To však nebylo vše, i ony naléhavé dívčí vzlykavé hlasy postupně utichaly! Že by se přeci jen onen neznámý věznitel nad Liborem slitoval?
Ale kdeže, byla to pouhá záminka. Kdosi se Liborovi snažil oplácet stejnou měrou, jakou on činil vůči svým někdejším ženským obětem, to když se ze tmy o slovo začala hlásit obrazovka, na níž se počal zvěčňovat tuze nevábný film zobrazující mučivé praktiky. Nikoliv však na ženách, nýbrž na mužích! Nebyl to zrovna moc hezký pohled, Libor měl právě možnost zhlédnout, jak jistá žena v jestřábím obleku přistupuje k muži svléknutému do půl těla, jinak pouty a řetězy zavěšeného nad postelí, a to s rozpálenými uhlíky svírající v kleštích. Těmi pak maskovaná žena muži začala pomalu přejíždět po břiše, poté po obličeji a nakonec jimi zajela do vlasů. Ten to rozhodně nenechal bez odezvy a zakřičel bolestí.
„Ne, to ne! NE, UŽ DOST!“ zařval i Libor, jak mu byl onen mužský hlas, jenž nabýval na postupné intenzitě, jeho ušním boltcům nepříjemný. „NE, NECHTE TOHO! CO TO DĚLÁTE?!“ vzpouzel se náhle, když nečekaně pocítil tlak v oblastech zápěstí, nohou a hlavy. Posléze zavrávoral a skácel se na zem.
A právě v ten moment pominul i onen nemilý mužský vřískot z obrazovky a postupně se začaly jedna po druhé roztahovat okenní žaluzie. Když do haly proniklo světlo, uvědomil si Libor konečně, na čem je. Tentokrát to byl on, kdo se svíjel na zemi s pouty na rukou a na nohách!
„CO JSTE ZAČ?! CO PO MNĚ CHCETE?!“
Dobrou minutu si Libor musel počkat na odpověď. Poskytla mu ji až příchozí persona svojí vizáží připomínající vládce pekel. „Tak jak jste oplácel něžnému pohlaví, je nyní opláceno vám,“ promlouvala k němu takto dotyčná stejně tajemným hlasem, jaký byl pro něj příznačný, když on sám mučil své někdejší oběti.
„Ale ne!“
Libor měl pádný důvod k nepokojům, k dané tajemné personě přistupovaly další obdobně oděné. V ruce svíraly biče, jimiž bez předem udaného varování začaly rázovat o podlahu haly. Jejich bičování se jí mocně rozléhalo, což Libor nesl dosti nelibě. Měl totiž obavy, aby zakrátko ony rány nepocítil on sám na vlastní kůži. A ona tajemná persona jako by mu četla v myšlenkách, když záhy nato pronesla: „Je zajisté velice nemilé se vžíti do role ponížence z role mučitele, obzvláště když je člověk proti své vůli ze sebevědomého jinocha nucen se přerodit do role bezbranné oběti. Jaké to tedy je ocitnout se v takovéto póze?“
Pro Libora se nyní situace nevyvíjela zrovna dvakrát příznivě a to nejen z důvodu, že neznal pravé tváře svých současných věznitelů. Naopak jeho tvář byla odhalena, kdy maska klauna ležela na podlaze haly jen pár centimetrů od místa, kde se svíjel v poutech na zemi.
„A jaké taková oběť zažívá pravá muka, když se její praktiky v reálu obrátí proti ní samotné?“
Libor se obával nejhoršího, ona hlavní tajemná persona své pobočníky totiž právě vyzývala, aby ho obestoupili a neváhali přitom biči znovu otestovat podlahu haly. Celé toto děsivé jako by věrohodně kopírovalo jedno z vrcholných kouzelnických čísel jednoho proslulého mága, který měl jen pár minut na to, aby unikl z uzamčených pout a tak se vyhnul jisté smrti v podobě upálení. Právě tato scénka, jíž předváděl jistý bezejmenný kouzelník, později znám jako Valentino, vyvstala Liborovi na paměti, jen s tím nepatrným rozdílem, že ony pomyslné hořící doutnáky tu zastupovaly právě ony šlehající biče.
„Tak jak vám lahodí vaše vlastní mučivá hra? Zajisté to není nic příjemného že? Že bychom tedy otestovali vaši odolnost vůči ranám černých bičů? Co říkáte?“
Tajemná persona, jež nemínila odhalit svoji pravou tvář, to opět vyslovila oním neměnným pekelným hlasem. Libor se přeci jen nedal a vzdorovitě ze sebe vydal: „ Jen si zkuste se mě jenom dotknout a něco zažijete!“
„Vážně?“
„AÚ!“ zaúpěl Libor, když pocítil bolest v oblasti nohou. „HNED S TÍM PŘESTAŇTE!“ pokusil se alespoň o slovní odpor, když mu byl znemožněn onen fyzický. A když k jeho ušním boltcům opět dolehlo obnovené mužské sténání, jemuž se nešlo nijak bránit, bylo to teprve nesnesitelné.
„Ale copak, snad nás nezabolelo na nožičce a na oušku? Že bychom ještě dodatečně otestovali, jak jsou na tom ruce?“
Libor se ještě dostatečně nestačil vzpamatovat ze současných útrap a již byl nucen čelit novým, to když biče ony tajemné postavy nasměřovaly právě do oněch míst, o nichž padla ze strany tajemné persony zmínka, a nemilosrdně je ožehly. A v ten moment na intenzitě nabraly i ony vzlykavé hlasy.
„PROBOHA DOST! TO STAČÍ!“
„Tak se doznejte ke všem svým prohřeškům!“ vybídla Libora přísně persona s maskou vládce pekel. „Nebo raději dáte přednost ožehnutí celého vašeho čela, očí a mužskému nesnesitelnému kvílení? Nevím jestli si to uvědomujete, ale obojí je po čertech pěkně nepříjemné, když na to přijde.“ Načež ono kvílení nabralo na ještě vyšších obrátkách
„Ne, ne počkejte!“ vydal ze sebe naléhavě Libor, jehož uši byly v jednom ohni. „Přiznávám se ke všemu! Ano, napadal jsem ty ženy!“ Načež začal s obšírnou výpovědí svých nekalých podlých činů, kdy neopomněl zmínit ani mučení Anny Pálavské včetně plánovaných nových útoků.
„Děkuji za přijatelné podrobné vyčerpávající informace,“ ocenila persona s vizáží vládce pekel Liborův výklad. Z její strany nakonec k onomu obávanému výpadku přeci jen došlo, Liborův nos však neotestoval onen obávaný bič nýbrž nápadně omamná vůně, po níž ztratil vědomí. A když ho Libor plně zase nabyl, zjistil, že se již nenachází v oné hale nýbrž v policejní cele, kde namísto tajemných postav kolem něj postává hlouček policistů.
A tak zase bylo o jednoho nevyzpytatelného nebezpečného hříšníka volně se pohybujícího mezi slušnými lidmi méně. Měl tento vůbec šanci napravit se?