Filip Churavý kulhavou chůzí kráčel nemocniční chodbou a plně dostával svému rodnému příjmení. Ono zranění se hojilo jen velmi pozvolna a navíc způsobovalo nepříjemnou bolest. Filip do chvíle, než se mu onen úraz stal, životem proplouval víceméně bez větších obtíží. Vlastnil prosperující firmu zabývající se výrobou kvalitní obuvi a oblečení. Válka tomu však chtěla, že Filip málem o ni přišel, a tak se musel zavázati, že svými výrobky zásobovati výhradně bude členy armády a velitelské složky, na úkor obyčejných obyvatel dané okupované země.
Filipovi nečinilo zase tak veliké potíže přizpůsobit se nové politicko-společenské situaci, předtím pochleboval režimu kapitalistickému, nyní to tedy pro změnu byl ten náležící onomu protektorátnímu. Dotyčný dobře věděl, jak jít s dobou a přitom nepřijít o dobré postavení mezi vyhlášenou společenskou smetánkou. Co na tom, že Filip musel na příkaz z vyšších míst propustit své stále zaměstnance a nahradit je levnější pracovní silou v podobě lidí, co jinak končili v pracovních táborech, hlavně že on sám netratil na důležitosti.
Filip tak nadále mohl navštěvovat honosné večírky a těšit se přízni těch nejpovolanějších z řad okupantů, zatímco ona levná síla pro něj dřela prakticky zadarmo za úplatu, že neskončí právě v oněch pracovních táborech, kde by jí hrozil buď hladomor či přímo jistá smrt, jež tu byla prakticky na denním pořádku.
Jenže pak se ve Filipově mysli hnulo svědomí, to když si se svojí partnerkou Magdou vyjeli na koních a stali se svědky masového vyvražďování nevinných civilistů. Až do tohoto okamžiku si Filip neuvědomoval hodnotu lidského života a posléze sám začal soucítit s těmi, co pro něj pracovali. Než však Filip stačil cokoliv podniknout, nešťastnou náhodou šlápl na granát, jenž mu málem utrhl nohu. Oné amputaci se vyhnul jen díky včasnému zásahu lékařů. Jiní ovšem takové štěstí neměli a v kalužích krve a mučivých bolestech byli posíláni na onen svět.
Jako by se proti Filipovi spikl samotný osud, sotva jen taktak utekl hrobníkovi z lopaty, ranila ho další zpráva a to o jeho partnerce, jíž na ulici jednou střelou popravil voják, jenž si ji údajně spletl s partyzánkou. Filipa tato zpráva hluboce zasáhla, stejně jako fakt, že jeho současným zaměstnancům může hrozit nebezpečí ze strany režimu, pokud nad nimi nebude dále držet ochranou ruku.
Filip náhle v sobě objevoval svoji druhou tvář chápajícího jedince, leč nevěděl, jak ji uplatnit navenek. Přeci jen na tom po zdravotní stránce nebyl tak dobře, aby se na vlastní oči mohl přesvědčit, že žádnému z jeho zaměstnanců nehrozí nebezpečí. Tak moc mu na nich náhle záleželo, uvědomoval si, že kdyby je neměl, neměl by již pro koho žít. Pravda, Filip se k nim povětšinou choval dosti arogantně, nyní však vše hodlal napraviti. K tomu však nutně potřeboval prostředníka, jenž by mu zprostředkoval setkání s Matyášem Brodským. Ten měl na starosti výrobu v závodě, kterému rádoby naoko šéfoval.
Filip, plný neklidu, jen stěží usínal. A když se mu to nakonec poštěstilo, nesnilo se mu právě lehce. Opětovně se mu připomněl onen masakr, jehož byl se svoji partnerkou svědkem. Ihned nato pak jakoby živě měl možnost spatřit, jak jeden z vojáků jednou jedinou střelou z pistole popravuje jeho Magdu, jež následně bezmocně nekompromisně padá k zemi.
„Ne, už dost, to už proboha stačí! TAK DOST UŽ!“ křičel ze spaní.
Jako by Filipa kdosi vyslyšel, neboť prostředí se po jeho naléhání rázem pozměnilo a on stanul na pro něj neznámém místě, posetém omamně vonícími květinami. A jak se záhy ukázalo, nebyl zde sám, naproti mu spěla zářící světelná bytost.
„Vítám vás, Filipe, jsem ráda, že vás mohu přivítat ve světě, jenž se jinak výhradně připomíná lidem již zesnulým.“
„Já… to já již zemřel?“ zhrozil se Filip.
„Nikoliv, vy stále můžete užívati si života, na rozdíl od vaší partnerky, jež na něj již nadobro ztratila nárok,“ oznámila světelná bytost.
„Cože, Magda se nachází přímo zde u vás?“ zeptal se s nadějí v hlase Filip. „A mohl bych ji vidět a případně si s ní i popovídat?“ naléhal.
„V onom prvotním bych vám mohla býti nápomocna, obávám se však, že váš druhý požadavek v tuto chvíli nelze splniti.“
Světelná bytost rukou naznačila ladný pohyb rukou a Filip záhy spatřil Magdu, jak o čemsi debatuje s jakýmsi mužem, oděným do taláru, v rozlehlé soudní síni, kde se nacházeli další lidé, sledující daný proces, jenž byl s jmenovanou veden. Právě se rozhodovalo o tom, kam Magda přijde, zdali do nebeské říše či naopak do oné nápravné, kam se posílali ti jedinci, jenž se za svého života nechovali příliš počestně a druhým nějakým způsobem ublížili.
Filip s Magdou soucítil a přál si jediné: aby se jeho někdejší partnerka dostala do oné bezstarostné říše nebeské. Ještě více si na Magdině případu uvědomil, jak špatný až doposud vedl život, kdy sice nikoho na životě přímo neohrozil, zato na druhých profitoval a parazitoval.
„Nezastávám názor, že jste, Filipe, vy či Magda, v duši do morku kosti zkažení jedinci, naopak jsem přesvědčena, že dokážete projevit soucit i nad jinými, osudem těžce zkoušenými,“ vzala si opět slovo světelná bytost, když onen záznam ze soudní síně, pod taktovkou její ruky, zase pominul.
Filip se nestačil k oné problematice ani pořádně vyjádřit a již ho očekával příchod jiné, dobře známé osoby.
„Matyáši, jste to opravdu vy?“
Nebylo pochyb o tom, že se skutečně jedná o muže, jenž se staral o provoz Filipovy továrny. Jako by ona světelná bytost uměla předem čísti myšlenky pozemšťanů, přišlo jmenovanému okamžitě na mysl, neboť právě s Matyášem si nutně potřeboval promluvit.
„Ponechám vám soukromí, abyste si vše v klidu vyříkali,“ oznámila světelná bytost a vzdálila se.
První, kdo se osmělil k hovoru, byl Matyáš, když se Filipa otázal: „Myslíte že je tohle všechno okolo nás skutečné, nebo se jedná pouze o snovou fikci?“
„Zastávám názor, že je zde přítomné obojí,“ mínil Filip, jemuž vše rovněž připadalo velice neobvyklé, zároveň s tím si však uvědomoval důležitost onoho nečekaného shledání.
To ještě více umocnil Matyáš, když následně uvedl: „Prý jste si se mnou potřeboval nutně promluvit. Alespoň tak mi to sdělila jedna z obyvatelek této nebeské říše. O co se tedy jedná?“
„Ač vám to možná vyzní dosti překvapivě, dělám si starosti o vaši budoucnost, Matyáši, stejně jako o naše zaměstnance. Nedávno jsem byl svědkem masové popravy nevinných civilistů a nerad bych dopustil, aby něco podobného postihlo nás všechny.“
„Ach tak,“ zareagoval Matyáš. „Mimo jiné, doneslo se ke mně ono nemilé o vaší partnerce, přijměte tedy moji hlubokou upřímnou soustrast.“
„Děkuji,“ vyjádřil se dojatě Filip. „A vy mi na oplátku zase prosím odpusťte, že rukou diktatury skonal Kryštof Válek, onen jednoruký stařík, k němuž jsem se nezachoval zrovna zdvořile, stejně jako k vám ostatním,“ doznával se posléze.
„Zbytečně si toto vyčítáte, Filipe, vy jste ho přece nezabil,“ měl pro něj Matyáš pochopení, „ba právě naopak, je důležité cenit si toho, že jste Kryštofovi dal možnost alespoň pracovat ve svém podniku a to i přes jeho zdravotní hendikep.“
„Mohl jsem ale udělat mnohem víc, říct těm diktátorským hyenám, aby ho nechaly na pokoji,“ nešetřil Filip sebekritikou. „Jenže já myslel jen a jen na sebe a druhými opovrhoval. Proto se ani nedivím, že mi život ukázal druhou stranu oné pomyslné mince.“ Na moment se odmlčel a pak pokračoval: „Tak rád bych vše nějak napravil a alespoň jednou se zachoval jako mírumilovný jedinec a ne jako pokrytec, jemuž na jiných nezáleží.“
„Já si o vás nemyslím, že jste pokrytec, když v sobě nyní objevujete mnoho dobrého,“ zastával názor Matyáš. „A za to si vás nesmírně vážím. Co byste tedy ode mě potřeboval? Rád vyhovím vaší případné žádosti, pokud to tedy bude v mé moci.“
„Nuže dobrá. Chci po vás, abyste vyhledal Hanse Steina a předal mu seznam všech pracovníků z naší továrny, s žádostí, ať nikoho z nich nepropouští, nenasazuje do bojů či je neposílá jako levnou pracovní sílu do pracovních táborů, kde by je dříve či později beztak čekala jistá smrt,“ žádal po Matyášovi Filip. „Uděláte to pro mě?“ chtěl být ujištěn.
„Rád bych, jenže jak mi zaručíte, že nás ten Stein nepodrazí? Kolují o něm různé zvěsti, jak je k těm, jenž jím pohrdají, nemilosrdný, takže jak já, pouhý dělník, ho přesvědčím o tom, aby nám zanechal jak práci ve vaší fabrice, tak nesáhl na životy,“ dělal si Matyáš oprávněné starosti.
„Onen seznam je chráněn mým vlastním podpisem a pečetidlem. Nic se vám ani nikomu z fabriky nestane, za to vám ručím,“ stál si za svým Filip.
„Kéž by vaše nynější slova byla posvěcena,“ dělal si i přes jeho ujištění starosti Matyáš.
A tu se o slovo znovu přihlásila ona světelná bytost, když se k ní donesla připomínka o vyšší nadpozemské distanci. „Pokud máte z případné schůzky, Matyáši, obavy, mohu za Hansem Steinem zajít osobně s vámi.“
„Kdybyste byla od té dobroty,“ poprosil Matyáš.
A tak se ona nevšední trojice, tedy Filip, Matyáš a světelná bytost, vydala na cestu. Ponejprv zavítala do Filipova rodného domu, kde vyzvedla potřebné dokumenty, a ihned poté pak do snů Hanse Steina. Ten si ve snění momentálně liboval ve svých nečistých válečných praktikách, ne však nadlouho, neboť je záhy vystřídala krutá válečná realita všedních dní. A tak vážený pan Stein byl svědkem něčeho podobného jako před ním Filip.
„Dost, to už stačí! PROBOHA UŽ DOST!“ křičel Hans obdobně jako Filip, načež i jeho ze spárů mučivých snů vysvobodila až ona světelná bytost, když je zdárně zažehnala. A následně ho oslovila: „Omluvám se za onu nemilou vsuvku, leč muselo z mé strany býti tak učiněno, aby vaše mysl procitla z falešných milníků této nelehké doby.“
„Co jste zač?“ zeptal se podezřívavě Hans, který z dané návštěvy byl stále překvapený. Což o to, ony dva muže poznával, onu zářící bytost však nikoliv.
„Pocházím z vyšší nebeské říše, kde své útočiště nacházejí lidé, jenž ukončí bytí na pozemském světě,“ pokusila se o rozumné vysvětlení světelná bytost. „Ne pokaždé se však oněm pozemským jedincům poštěstí, že se ocitnou v onom pověstném Ráji, to když se za svého pozemského života něčím proviní. A proto i vy uchopte osud do vlastních rukou, nepromarněte danou nabízející se šanci, dejte průchod své mírumilovné povaze a vyjděte vstříc přání těchto dvou pánů,“ doplnila svoji výpověď.
„O co konkrétního se má jednat?“
„Těší mne, že vám osud jiných není lhostejný,“ ocenila světelná bytost Hansův náhlý zájem o druhé a pak Matyáše vyzvala: „Prosím, podejte zprávu o tom, oč hodláte požádati.“
„Jedná se o tento seznam zaměstnanců továrny zde přítomného pana Churavého. Chceme po vás, abyste je všechny v ní i nadále nechal pracovati, se zárukou, že se ani jediný z nich nedostane do pracovních táborů či na popraviště. To vše alespoň po dobu, než se zde přítomný pan Churavý uzdraví ze svých zranění a bude opět mít nad všemi svými zaměstnanci plný dohled.“
„Odměnou vám za to bude, že i vy ve zdraví přečkáte zbytek války, pokud tedy ještě navíc mé maličkosti slíbíte, že odteď povedete lepší život, budete druhým nápomocnější a odsoudíte každý neuvážený válečný zločin,“ připomenula světelná bytost.
„Dobrá, slibuji, že těmto dvěma mužům v žádosti vyhovím a stanu se lepším člověkem,“ složil přísahu Hans, na něhož, obdobně jako na Filipa, emotivně zapůsobil onen masakr nevinných, jenž připomněla právě ona světelná bytost.
Památné to onehdy bylo shledání tří mužů a jedné nadpozemské bytosti. A i když válka ještě trvala tři dlouhá léta a přinesla mnoho dalších lidských obětí, stvrzený pakt oněch tří person překonal vše špatné a došel zaslouženému naplnění. Zázraky se zkrátka mohou díti i tam, kde by je obyčejný smrtelník neočekával. Kéž by jich sám život nabízel více k pozitivnímu užití. A proto buďme vděční za ony vzácné střípky nadpozemské lásky a přátelství a za jejich přispění doufejme v lepší zítřky. Neboť život končí až tehdy, když člověk ztratí víru v něco opravdového věřit.