Vilemína Kánská se probudila do dalšího deštivého dne. Jak smutné, pomyslela si. Copak toto jsou nějaké Vánoce? Leč i kdyby napadl sníh, nezahojilo by to bolavé rány. Proč ses k ní jen zachoval tak nemile, osude? Co ti provedla ta počestná žena, jež všechny živé milovala a měla srdce na rozdávání? A tys ji za to podrobil té nejtěžší možné životní zkoušce v podobě zhoubné nemoci, jíž nedobrovolně podlehla. Ne, ta žena si nezasloužila takto zemřít!
Pozítří má přijít Ježíšek s dárky a Vilemína ví, že ona bude obdarována vrchovatou měrou, neboť se celý rok chovala slušně a počestně, leč ten nejcennější dar jí přesto pod stromečkem bude scházeti.
„Nemysli si, dítě, mně tvá maminka rovněž chybí, avšak koho si Pánbůh vezme k sobě tam nahoru, toho již mezi živé nevrátí,“ pravil takto otec chlácholivě ke své dceři, když ta se na posteli rozplakala.
„Ona se ale musí vrátit, chybí mi!“ vzpouzela se Vilemína a celá podrážděna otcovým výrokem se vymanila z jeho náruče. Nemarnila drahocenný čas, rychle se ustrojila a z rodinného sídla následně kvapně zamířila k místu, na němž se nacházel symbolický pomníček. „Ani nevíš, jak se mi po tobě stýská, kéž bys tu byla s námi,“ začala k němu Vilemína takto promlouvati a přitom si otírala slzy, jež jí stékaly po tvářích.
„Opět proléváš své srdce za mrtvé, Vilemínko? Zbytečně se namáháš, ta už se nikdy nevrátí.“
Jmenovaná se ohlédla. Spatřila tam stát ženu nevábného vzhledu. Nejednalo se o nikoho jiného nežli o Šárku Pleskotovou, podivínku, která již několik dlouhých let sama přežívala na Věstomínské samotě.
„Neoplakávej mrtvé, Vilemínko, marníš tím jen čas. Jednou beztak tvé tělo opustí tento svět a ty se tak na vlastní oči přesvědčíš, že tvůj život byl jen kratičkou nesmyslnou hříčkou.“
Vilemíně tato slova způsobovala novou bolest. Jak ji momentálně bylo zatěžko u srdce, to se slovy vůbec nedalo popsati. „Nechte mě všichni na pokoji!“ vykřikla vzdorovitě. „Už nechci dál žít, to raději skočím z nejbližšího útesu přímo rovnou do moře!“
Kdyby to tak slyšel Vilemínin otec, to by dozajista trnul strachem, ne tak ale Šárka, které to naopak přišlo nesmírně zábavné. „Tak hodně zdaru a ať se ti v ukončování života poštěstí!“ zvolala za Vilemínou notně pobaveně.
Netrvalo to dlouho a Vilemína dospěla na dané místo. Ponejprv se rozhlédla kolem sebe, zdali ji někdo nesledoval, a když se ujistila, že se tu nachází zcela sama samotinká, rozhodla se jednat. „Tak dobrá, napočítám do deseti a poté skočím,“ ujišťovala se nahlas.
Snad to byl démon z temných hlubin či přímo sám ďábel, kdo život mladé slečny pokoušel, ona však vůči oběma pánům temnoty byla povolná, to když zavřela oči a po vyslovení posledního z čísel se z útesu skutečně vrhla střemhlav dolů.
K překvapení Vilemíny však nenásledoval žádný tvrdý dopad, nýbrž pád jakoby do měkkých peřin. A když znovu otevřela oči, spatřila velice prazvláštní bytost, jak ji drží v náručí a mile se na ni usmívá.
„To je Nebe?“ otázala se zmámeně Vilemína.
„Nikoliv, stále jsi přítomna za planetě Zemi,“ odvětila mile žena připomínající anděla.
„Ale jak to, vždyť přece musím být mrtvá. Pád z takové výšky bych sotva přežila jen pouhým zázrakem,“ odmítala něčemu takovému uvěřit Vilemína.
„Pokud si nejsi zcela jistá, rozhlédni se pozorně kolem sebe.“
Žena Vilemínu opatrně usměrnila na zem, aby ta si důkladně mohla prohlédnouti prostředí, jenž se kolem ní rozprostíralo. Skutečně vše poznávala: moře, útes, skaliska, jen onu záhadnou bytost viděla vůbec poprvé v životě.
„Nemusíš se mne báti, Vilemíno, rozhodně ti nehodlám ublížiti, naopak ti nabízím pomocnou ruku. Moc dobře vím, proč jsi se rozhodla ukončit svůj život, mám pochopení pro tvoje trápení. Doneslo se mi, jak moc ti chybí tvá zesnulá maminka.“
„Tys ji snad znala?“
„Ano, tvá maminka je přítomna v Nebi, kde rozdává lásku dalším zesnulým jedincům,“ odpověděla překvapené Vilemíně takto žena.
„Mně a otci hrozně moc chybí, kéž by se mohla navrátit mezi nás živé!“ pronesla s nadějí v hlase Vilemína.
„Myslím že by to bylo možné, avšak musela bys pro to sama něco šlechetného učiniti,“ podotkla žena, načež Vilemíně předala krabičku, v níž po odklopení víčka nalezla přívěšek ve tvaru srdce. „Pokud tuto ojedinělost předáš někomu, kdo ji z celého srdce nejvíce potřebuje, můžeš si pak něco přát a ono přání se ti ihned vyplní.“
Vilemína s vděčností od ženy přijala onen vzácný dar a uschovala jej do kapsy své sukně.
„Přeji ti do další fáze života jen to pěkné a nezapomeň: ten končí pouze tehdy, když člověku schází víra v něco opravdového věřit.“
S těmito slovy se žena s Vilemínou rozloučila a po moři se vydala neznámo kam. Dotyčná se znovu utvrdila v tom, že se nejednalo o žádný přelud, když si uvědomila, že její srdce normálně tepe a jedno druhé se nachází v oné krabičce, jíž opětovně nahmatala v kapse své sukně.
Vilemína se tedy vydala, plná dojmů, nazpět k domovu. Když pak míjela pomníček věnovaný své zesnulé mamince, znovu se rozhodla u něj chvilenku posečkat.
„Tak ses přeci jen rozhodla na tomto světě zůstat? Jak zbabělé.“ Ten hlas opět nenáležel nikomu jinému nežli Šárce Pleskotové.
„Život končí pouze tehdy, když člověku schází víra v něco opravdového věřit,“ zopakovala Vilemína tezi oné tajemné ženy. Zároveň s tím si cosi podstatného uvědomila.
„Co je to? Proč mi to dáváš?“
„Myslím že to upotřebíš mnohem více nežli já,“ zastávala Vilemína názor. Původně ono srdce hodlala věnovati své zesnulé mamince a položit jej na pomníček, nakonec však usoudila, že rovněž Šárce by mohlo přinést tolik potřebné štěstí v životě, kdyby jej přijala za své.
To se pak děly věci. V momentě, kdy Šárka srdce sevřela v dlaních, ji celou ozářilo a ona byla náhle ta tam.
Vilemínu ten úkaz polekal, než však stačila vydat hlásku, promluvil k ní onen již dobře známý hlas: „Ničeho se neobávej, Vilemíno, Šárka je v dobrých rukou. Nyní však již pospíchej domů a chystej se na vánoční oslavy. Tvůj tatínek tě postrádá.“
Onen hlas opětovně náležel ženě připomínající anděla. Vilemína ji spatřila nad pomníčkem své zesnulé maminky. Žena se na ni usmála a pokynula na pozdrav. Poté zase zmizela. Vilemína tedy zanechala panikaření, dala na prosbu oné tajemné a vydala se k domovu, plná dojmů z předvánočního dne.
Konečně nastal Štědrý den, den kdy se lidem vyplňují jejich nejtajnější sny a přání. Již bylo prostřeno ke sváteční večeři, když tu zazněl venkovní zvonek.
„Kdo to jen může v tuto dobu být?“ zpozorněl Vilemínin otec, načež vstal od stolu a vydal se k venkovním dveřím. Doslova oněměl, když je otevřel, neboť tam spatřil postávati onu dobře známou postavu. „Patricie, panebože, jsi to opravdu ty?“
„Ano, Petře, byla jsem navrácena nazpět do života.“
„Ale jak to… totiž…,“ nenacházel pro to Petr kloudné vysvětlení.
„Za to se sluší poděkovat naší Vilemínce, tak moc truchlila, až se to doneslo nahoru do Nebe, kde světelná bytost požehnala mému návratu k vám na Zem.“
Petr nadále nenacházel slov, tak moc ho příchod jeho zesnulé ženy zaskočil.
„Maminko!“ vykřikla samou radostí naopak Vilemína, když ji zahlédla v živé podobě, načež se dlouze nerozmýšlela a rozeběhla se za ní.
„Vilemínko moje, ani nevíš jak moc jsi mi po ty tři roky chyběla,“ objala svoji jedinou dceru Patricie.
„Viď že tu s námi zůstaneš již napořád?“ tiskla se ke své mamince Vilemína, jak nejvíce to šlo.
„To víš že ano, dceruško,“ nebránila se Patricie onomu objetí.
Překvapení onoho Štědrého dne nebrala konců, ještě tu byl přítomen jeden host…
„Šárko, to je ale milé překvapení!“
Skutečně se jednalo o Šárku Pleskotovou, zdála se být však zcela vyměněná. Obnošené oblečení vyměnila za jedno příjemné sváteční, obličej jí, na rozdíl od předchozích let, zářil štěstím a pryč byla i doba, kdy jmenovaná druhé strašila vidinami předčasného skonu. Naopak nyní nešetřila pozitivy a dobrou náladu.
„Děkuji ti, Vilemínko, za druhou životní šanci, jíž jsi mi poskytla a vykoupila tak z osidel věčné trpitelky. To vše způsobilo ono srdce, jež jsi mi s láskou darovala.“
Šárka neměla Vilemíně za zlé, že ta se stále objímá se svojí maminkou, když k ní promlouvala. Vždyť tak dlouho se matka s dcerou neviděly a tolik si toho spolu potřebovaly říci. Poté již zbývalo jediné: odebrat se nazpět do domu a usadit se ke štědrovečerní hostině, po níž rozdávání darů od srdce nastane. A mít srdce na správném místě, to je zázrak a dar k nezaplacení!