U japonských břehů daleké a zcela zapomenuté Fánie se nacházela chudinská čtvrť, v níž často propukaly nepokoje vlivem utlačování pracovníků pod taktovkou bohatých průmyslníků, co vlastnili plantáže s bavlnou.
Tu se na onom místě jednoho dne zjevil mladý nadějný prodejce textilií Hubert Hirsch, který byl pravým opakem svého zatrpklého otce. Za jeho zády se snažil bojovat s bezprávím a také si za to od otce vyslechl nejednu výtku ve smyslu: „Bohatí nikdy nemají dost a chudí jim tuto prioritu musejí stůj co stůj zařídit, jinak prostě život nestojí za nic.“
Hubert tušil, že tak by tomu být nemělo, neboť hlas jeho srdce mu po léta našeptával něco úplně jiného: „Ve světě bohatých a chudých by měla zavládnout rovnocennost.“
Huber Hirsch se i se svou manželkou Jelenou, jež manžela v jeho snažení podporovala, jak jen to bylo možné, tedy vydal k břehům Fánie, aby v praxi uskutečnil svůj záměr. Měl jistý plán, o němž se domníval, že by mu mohl vyjít.
„Co tu chceš, přivandrovalče?!“ vyjel na něj zostra Hiro Chen, jeden z utlačovaných.
„Slož onu zbraň, nechci tobě ani tvým japonským přátelům ublížit, jen podat rozumný návrh,“ ohradil se Hubert.
„A na to sis s sebou koukám přivedl i posilu,“ uchechtl se s ošklivou grimasou Hiro na Huberta a začal si více prohlížet jeho Jelenu. Na Američanku vůbec nevypadala.
„Spasibo.“
„Tak Ruska, Ruska se z ní nakonec vyklubala,“ řekl uštěpačně Hiro. „Ty já velmi dobře znám, no jasně, dlouhé blond hřívy, pronikavé oči… známý mi vypravoval, jak se krásně vrtí u tyče v zašpiněných ruských putykách, aby jejich rodiny vůbec měly na nájem. A vodka tam prý teče proudem, to se to pak vesele vraždí a okrádá. Ovšem vy, Američani, na tom nejste o nic líp, jen k tomu rozkrádání a vraždění v té své zemi zaslíbené popíjíte tu svou whisky. Zrovna tvůj otec by o tom mohl hodiny a hodiny takto vyprávět, Hirschi.“
Hubertovi ani jeho ruské a velmi pohledné manželce Jeleně se samozřejmě to, jak o nich tento Japonec smýšlí, vůbec nezamlouvalo, Hubert však nebyl jako jeho otec, který by podobné hlasové přestupky ihned začal trestat dosti krutě a nesoucitně.
Hubert proto na to jen řekl: Ano, máš pravdu, můj otec je špatný a má žena opravdu pochází z Ruska, já jsem však Američanem pouze napůl, ze strany matky ve mne koluje ryze česká krev. A asi vím, proč tak o nás všech smýšlíš, upozorňuji tě však, že Američané, Češi a Rusové se dokáží pochlubit i něčím pěkným, než jen tím, co se o nich den co den předkládá čtenářům v novinách, neboť ty se rády zabývají negativismem.
„Dost těch žvástů!“ zařval Hiro. „Jak tedy mě a mým lidem hodláš vlastně pomoci? Jestli jen dalším bitím a zbytečným krveprolitím, tak to se klidně i s tou svou ženuškou hned tady na místě otočte a oba si jděte tam, odkud jste přišli.“
Já ani má žena ti rozhodně nechceme ublížit. Oba přicházíme s návrhem a ten zní: vybírejte ze zdejšího moře různobarevné kameny a pak je prodávejte zájemcům a to pod mou vlastní bezpečnou ochranou.“
„Kdo by o ty šutry stál? Vždyť nemají žádnou cenu?“ čertil se Hiro dál.
„Drahokamy také kdysi byly naprosto bezcenné, dokud jim člověk nepřisoudil moc významu,“ podotkl Hubert. V Hirových očích se však stále zračil nechápavý výraz.
„To možná ano…“
„Ne, možná ano, určitě tomu tak bylo,“ skočil mu do řeči pohotově Hubert, „neboť drahokamy jsou rovněž čistým výplodem přírody.
„No dobrá, jenže jak hodláš docílit, aby zdejší mořské prachobyčejné kameny šly na odbyt?“ zapochyboval Hiro.
„Nějaké pověrčivé duše se zajisté najdou, co je budou považovat samy pro sebe za něco posvátného, tedy za ony drahokamy. Lidské slovo dokáže přivodit mnohé, ne jen spory a války, jak se neustále ty domníváš. A když se mezi takovými lidmi přeci jen najdou nějací pochybovači, nevadí. Ze zdejších mořských různobarevných kamenů se jinak dají vyrábět předměty různých skvostných tvarů. Podívej.“
A Hubert překvapenému Hirovi ukázal překrásný náhrdelník a nakonec mu ho daroval.
„Jenže i tak, pane Hirsch,“ zdál se teď být Japonec o něco povolnější, „jak takovou výrobu chcete financovat?“
„Jsem přece obchodník, o peníze si tedy nemusíte dělat předem starosti,“ podotkl Hubert.
„Jenže, milej pane, já a tucet nás dalších tu pracujeme pro vašeho otce na textiliích.“
„On už za vás někde sežene rychlou náhradu, a já mu tak s vaší pomocí alespoň dokáži, že umím být stejně tak schopným jako on sám,“ mínil stále po svém Hubert. „Jste přeci lidé, co celý život tráví u břehů moře. Byla by tedy škoda ho ke své vlastní spokojenosti nevyužít a neradovat se z jeho přítomnosti v těchto končinách.
Na to půvabně přikývla i Jelena a její manžel se toho ihned chytl: „A tady má žena vám sama ušije přijatelně působivé obleky s logy kamenů. Každý budete vlastnit svůj vlastní jiné barvy. Tady je jeden hotový vzor, i ten vám darujeme.“
Z Hirovi tváře postupně mizela nevraživost i vůči Hubertově manželce, v duchu si nyní říkal, že možná ti Američané, Rusové a Češi nejsou zas až tak zlí tvorové, jak se to o nich v novinách často tvrdí. Jisté pochybnosti Japonce přeci jen ale tížily.
„Jenže až váš pan ctěný otec zjistí, že jsme od něho všichni odešli k vám…“
„Jak jsem říkal, sám si za vás najde rychlou náhradu, neboť nemajetných stále přibývá, a alespoň to pro něj bude ponaučení, že s poddanými se nemá zacházet jako s kusem hadru,“ byl Hubert připraven i na tuto otázku, leč Hiro o čemsi pochyboval stále.
„Ovšem, jenže až zjistí, že podnik s kameny vynáší daleko víc než textilie, převezme ho na svá bedra, vás pošle k čertu a vedle kmenového podniku bude majitelem ještě jednoho.“
„To bych mu nedovolil,“ bránil se Hubert. „Navíc si nemyslím, že by byl něčeho takového sám schopen. Otec by totiž něco takového jako prodej prachobyčejných kamínků považoval za osobní výsměch, neboť textilie jsou pro něj vším. ´Obleky totiž mohou lidé na sobě nosit jako dar z nebes, kdežto koho by zajímal dar na pouhé okrášlení?´ Jako bych ho o tom sám takto slyšel mluvit, avšak lidé jsou jiní, prosté dary jim rovněž nejsou cizí.“
Za nějakou dobu Hubert Hirsch svůj záměr uskutečnil. Textilie jeho otci s novými zaměstnanci sice vynášely daleko více, avšak Hubertovi ani jeho japonským přátelům to nevadilo. Nezáviděli. I oni totiž měli prodejem různobarevných ornamentů dost na to, aby uživili své vlastní rodiny. Nic více k šťastnému životu nepotřebovali, snad jen ono moře na projížďky, tedy něco, o čem si lidé v průmyslu zabývajícím se textiliemi během normální pracovní doby mohli nechat jen zdát.